Startovní panika

Airplane mode – on. Je to tady, jedinej dotyk prstu a spojení s celým světem je ukončeno. Nepřijdou žádné zprávy, dobré ani špatné. A zkušenost velí, že dobré zprávy nechodí. Být měsíc bez internetu je prý jako být měsíc bez chlastu. Není. Chlast přináší často úlevu a svět je s ním hezčí. Internet, zejména když jste v depresích nic neulehčuje. Nikdo nechce poslouchat jak si fůrt stěžujete, lidi na vás kašlou a vůbec všechno je temnější. Takže jo, je to zvláštní, práznej pocit. Okamžitě citím, že mi něco chybí, ale hluboko dole leží úleva. Pár dní mi bude trvat, než si zvyknu, že je zbytečný tahat telefon z kapsy nebo se na něj koukat. Funguje jenom jako foťák a poznámkovej blok. A člověk může konečně naplno vnímat svět a lidi kolem. Netěším se, a to je dobře. Posledních 23 dní bylo pekelných a tak doufám, že už bude jenom líp. Jsem opilej a strašně unavenej, na dnešek sem spal jen čtyři hodiny. Takže za chvilku usnu a probudím se možná až za 17 hodin v Hong Kongu.

Stačil jsem odkoukat ještě dva filmy, než jsem definitivně unsul. Před chvíli jsme přelétali Irkutsko a za hodinu a něco už budem v Hong Kongu. Je úžasný jakou mají vzdálenosti moc. Doslova cítím, jak všechny trable zůstávaj daleko, daleko za mnou a těším se, až potkám Opíka a vyrazíme na tuhle šílenou cestu.

V Hong Kongu přistáváme do mlhy, takže z něj nemám nic. Letiště je dost chaotické a já unavený a tak jsem si prostě jen našel let na Taiwan po šesté hodině a spokojeně se usadil u brány. Až když jsme nastupovali jsem zjistil, že sem u úplně špatného letu. Chvilka paniky, ale naštěstí ten můj letěl pozdějc. Přebíhám na správnou gate a už bez dalších dobrodružství nastupuju. V druhém letu se výrazně posilňuju pivem a zanedlouho už přistáváme v Taipei. Beru baťoh a těším se na Opíka s cedulí, protože na mě s cedulí snad ještě nikdy nikdo nečekal. Na imigračním se mě ptají, kde budu na Taiwanu. "Budu tu jen jednu noc a budu u kamaráda," odpovídám.
"Kde bydlí?"
"To nevím, on tu na mě čeká."
"My si to můžem ověřit," prohlásí přísně úředník.
"Klidně, on tu na mě opravdu čeká!" horlivě ho ujišťuju.
Nikdo na mě nečekal. Letiště je to maličké a tak ho za chvíli prozkoumám celé a Opík nikde. Bojuju s nutkáním prostě zapnout telefon a zjistit co se stalo. Čekám ještě čtvrt hodiny a pak jsem šel do bankomatu. Vůbec nevím kurzy místní měny a tak vybírám nejnižší nabízenou částku. 1000 čehosi. V bance to měním na drobné. Bankovní úředník úzkostlivě přepočítává vydané drobné a pomáhá si i kalkulačkou. To by mě fakt zajímalo kolik jsem vybral. S drobnejma jdu k automatu a volám číslo co mi Opík kdysi dal. Zvedá to naštěstí Opík a je prej na špatném terminálu. No nevím, na vysokoškoláka je to dost slabej výkon. Dělám si z ručníku podložku a dopisuju deníček. Teď už se jen rozhlížím a čekám, kde se objeví. Hovor stál 3 místní koruny, takže mám ještě 997 na útratu dnešní večer, kdy má být párty s američankama a vůbec Opíkovíma kamarády ze školy. Pokud jsou tady hovory drahé jako u nás, tak to bude velkolepá párty. Moc se těším.
Opík slíbil, že dorazí za deset minut. Po půlhodině jsem se vydal znovu k automatu, ale už to nezvedal. Šel jsem na novej průzkum a konečně ho potkal s nějakou Taiwanskou přítelkyní. Nadšeně se zdravíme a já se hned ptám, jak se dostaneme na slibovanou párty v Taipei a doufám, že není moc pozdě.
"Co blázníš, vždyť nám to letí za čtyři hodiny. Si sednem někde tady na pár piv," zchladil mě najednou Opík.
"Cože?! Ale co američanky?" vyhrknul sem nevěřícně a rozhlédl se po tom nejneutěšenějším místě na světě, co jsem zatím viděl. Nebylo tam nic a mělo to rozměry menšího vesnického nádraží. Tady, tady se kalit rozhodně nemohlo. "Myslíš, tady někde kolem letiště?" zeptal jsem se se slábnoucí nadějí v hlase.
"Ne, zajdem třeba do 7-11 tady na letišti.“
"Cože?"
"Jo, tady to není jako v Americe, tady v 7-11 normálně koupíš pivo."
Nenamítal jsem už, že mi zas nešlo tolik o koupení piva, jako o atmosféru taiwanského baru a odevzdaně se vydal za nima. Po okružní cestě po letišti a výletu skytrainem jsme našli něco, co vypadalo přesně jak jsem si představoval 7-11. Prostě obchůdek, kde měli v ledničkách pivo a na regálech pečivo jednotlivě balené v igelitu. Koupili jsme dvě plechovky taiwanského zázraku a já si koupil nějaké podivné místní speciality plovoucí v oleji. Jedno z toho prý byla rýže s krví.
Usedli jsme k prefabrikovanému stolečku s výhledem na letištní halu a začali popíjet a povídat. Po první plechovce mě Opík vyzval, abych vyndal Absinth a já přidal i slivovici. Párty ve třech se docela rozjela.
"Musíme tak o půlnoci na odbavení," staral se Opík.
"Houby, hodina bude bohatě stačit, prohlásil sem bohorově a pokračovali jsme v konzumaci Absinthu a slivovice. I Amy se s náma docela rozjela a čas nějak zrychlil. Opík si po jednom napití mohutně říhnul a prohlásil: „Tady je výhoda, že si můžeš říhnout a oni to považují za znak dobrýho vychování.“ Díval jsem se na něj poněkud nevěřícně, protože zvuk co vydal se těžko dal považovat za něco takového. „No řekni mu to,“ obrátil se Opík na Amy.
„My si myslíme, že to je prasárna, ale u tebe jsme si už zvykli,“ rozštípla to Amy.
Šel jsem koupit ještě dvě plechovky na cestu a vyrazili jsme k odbavení. Jenže to bylo na terminálu 1. Přeci jenom to bylo stále nějakých 55 minut a my byli ve stavu, kdy nám nic nepřišlo moc vážný a tak jsme se ještě smáli, když nám ujel SkyTrain před nosem, protože jsme nepřišli na to, že si dveře musíme otevřít tlačitkem. V dalším jsme si hráli na netopýry, věšeli se za nohy a pak sbírali věci popadané na zemi. 25 minut před odletem jsem jako první dorazil k check-inům, kde bylo podezřele prázdno. Odchytil jsem tam nějaký holčiny a ptal se, kde se máme checknout do Manilly. Ukázaly mi na partu třech taiwanek, které už zjevně balily domů. Doběhl jsem k nim a dramatickým hlasem jim sděloval, že letíme do Manily. Chtěly letenku, ale tu měl Opík a ten se někde seknul s Amy. Konečně dobíhal. Vysmátí jsme jim podali letenku a pasy a já dal na váhu baťoh. Holčina naťukala něco do počítače a ozval se zvuk, který lze popsat pouze jako "ta da dam dam". Bylo jasný, že je něco špatně. Volala šéfku, která přišla, zkoukla počítač, naše letenky a komisním hlasem nám oznámila: "Tento let právě dokončil boarding, check-in byl uzavřen před dvaceti minutami. Je mi líto." V ten moment, jak kdybychom to předchozí tři hodiny cvičili, jsme oba s Opíkem nasadili dokonalý psí oči a já to doplnil trojtým, srdceryvným: "Please, please, please." Následoval dlouhý souboj pohledů. Bylo úplně cejtit, jak její tvrdé taiwanské srdce taje pod sílou našich prosebně smutných očí. Povzdechla si a šla k telefonu a něco řešila. Vracela se s pozvbuzujícím výrazem, ale my raději drželi naše psí výrazy.
"Jak tam dostanou ten baťoh?" ptal se nejistě Opík.
"Vemou s náma, to už mám vyzkoušený," ujišťoval jsem ho. Šéfová začala něco zuřivě bušit do počítače. Nevypadalo, že by něco zadávala, ale spíš se zdálo, že se to snaží hacknout. Udržet psí výrazy, nebyla žádná legrace.
"Vemte si ten baťoh, já pobežím s vámi!" zavlela nakoenec. Já popadl baťoh a běželi jsme ke gatům. Na imigračním už nikdo nebyl a tak jsme běželi dál. Doběhli jsme k bezpečnostní kontrole, kde stál další chlapík, co to zjevně už taky balil. Hodil jsem na pás baťoh, serval pásek z kalhot, ale on jen mávnul ať popadnem věci a běžíme dál. Běžel jsem chodbama ke gatům a v půlce cesty stála další taiwanka připravená s přepravním košíčkem. Rvala mi ho, ať si tam dám baťoh. Odmítal jsem, ale ona s ním bežela podél mě a tak jsem ho tam nakonec hodil a dál sem bežel tlačíc košík s baťohem. Tím jsem získal náskok před ostaními. Doběhl jsem na vršek jakéhosi vysokého schodiště. Popadl sem baťoh, nechal košík a běžel dolů. Krev bušila ve spáncích, soustředil jsem se jenom na běh, když sem za sebou uslyšel zvuk, který zněl zlověstněji než skřípání schodů v nočním domě. Něco jako „drc, křak, drc...“. Špatně zaparkovanej košík se vydal na svou vlastní pouť dolů po schodech. Odhodil jsem baťoh, ručník a kameru a běžel zpátky po schodech, že ho chytím, ale košík nabral brutální rychlost a v mezipatře se roztříštil na součátky. Běžel jsem dál, že posbírám aspoň trosky košíku a dám ho aspoň nahoru. V momentě, kdy jsem doběhl k troskám tak kalhoty nespoutané páskem povolily a spadly. Přesně v ten moment doběhl na vršek schodiště Opík se šéfovou.
"Ty vole, to bylo neuvěřitelný," vykládal později Opík, "tys tam stál v půlce schodů bez kalhot, kolem tebe všude trosky košíku a kamera ležela o tři patra níž. Tys přitom měl ten nejdokonalejší 'já za to vážně nemůžu' výraz, co jsem kdy viděl."
Šéfová se zlomila smíchy v pase a dál už nebežela, jen řvala smíchy na vršku schodů a v záchvatech smíchu něco vykřikovala do vysílačky. My posbírali věci a sprintovali dál. V běhu se na mě Opík zadýchaně obrátil: "Můžu se tě na něco zeptat?"
"Jestli na to, zda takhle, žiju, tak odpověď je ano, tohle je můj život v kostce," odpověděl jsem.
"Už se neptám," řekl Opík a přidali jsme na rychlosti. Doběhli jsme ke gatu a chodbou pro business class jsme vlítli do letadla. Tam stála letuška v záchránné vestě a rozmachovala rukama, aby ukázala únikové východy.
"S dovolením, jenom proklouznem," protáhli jsme se kolem překvapené letušky a usedli na naše místa, kde jsme si se smíchem vykládali zážitky posledních minut.
"Vidíš vole, 25 minut bohatě stačí," smál jsem se.
"No ty krávo, že to dáš ještě se striptýzem, to sem nečekal, ale když jsem tě viděl stát v těch slipech nad troskama košíku, pochopil sem, že moje dovolená právě začala," vykřikoval Opík.
"Buďte potichu!" okřikla nás ženská o dvě řady dál.
"Madam, tohle je potichu, nepřejte si, abysme začali dělat bordel."
Dali jsme pivka a za chvilku jsme přistávali v Manille.
"Kde budem spát?" ptal sem se Opíka.
"Jak to myslíš? Vždyť nám to letí za pět hodin," opáčil překvapeně.
"Nechceš mi tvrdit, že jediný co z Manilly uvidím, bude zase jenom letiště?" ptal jsem se nešťastně.
"Ty vole, tys nečetl itinerář, nebo co?"
"No já ne, ale Milan ho četl a tvrdil mi, blázínek, že s náma nepoletí, že to není roadtrip po Asii, ale jenom výprava po letištích. To je taková škoda, že tu není, já bych se asi strašně bavil tím, že měl pravdu."
Rezignoval jsem. Pochopil jsem, že tahle cesta je prostě úplně o něčem jiným. Dali jsme si cosi s rejží v jednom bufetu a pak jsme si našli luxusní plácek pod schody, kde jsme hodili deky na mramorovou podlahu, připili si Absintem, nařídili budíka a za chvíli spali.

Another morning

Budí mě nějaké zvuky venku. Rozespale koukám na hodinky. TŘIČTVRTĚ NA DESET! No jasně, já si nenastavil budík! Najednou si uvědomuju, že jsem si ale ani neposunul čas na hodinkách. Takže se by se to dalo stihnout. A od tý doby jsem si připadal jak chirurg s perfektně vycvičeným operačním týmem.
Potřebuju se rychle obléct! Zjišťuju, že mám na sobě bundu, kalhoty i boty. Done. Potřebuju hudbu. Zjišťuju, že sluchátka mám stále v uších, stačí je odpojit z iPadu na kterým jsem spal a zapojit do iPhonu. Je vybitej. Šahám do kapsy a tam je baterka i s kabelem. Sbíhám dolů. Kartu do práce! Leží na stole. Klíče! Jsou na věšáčku. Popadnu kolo, pouštím náhodně něco z playlistu a šlapu do pedálů. Je nádhernej den. Svítí sluníčko a já sem našlapanej energií. Do sluchátek hraje Cat Stevens „Another Saturday night I have some money and I just got laid Now, how I wish I had someone to talk to..“ a já šlapu do pedálů tak, že chvílema zvedám přední kolo, projíždím kaluže středem, zpívám nahlas, míjím labutě na Temži a zatáčky beru náklonem. „Another fellow told me he had a sister who looked just fine“ zní mi do sluchátek a já se chechtám a sem naprosto šťastnej a ignoruju veškerou realitu světa kolem. Skáču s kolem z chodníků na cestu, přes retardéry a kolem zábrany a vjíždím do garáží v práci. Schodiště beru po dvou. Je 9:05. Like a boss! Dávám ledovou sprchu beru čistou košili a plním maté do kalabasy. Vím, že tohle vyprchá, ale zkusím něco udělat dokud sem takhle nakopnutej.

Link: Another Saturday Night - YouTube

Motivační dopis

Pozor pozor pozor, dou k vám kuřátka!

…o deset minut později, když jsme se přestali tlemit tomu, jak vtipnej jsme vymysleli nadpis. Bychom rádi zdůraznili pár věcí, bez kterých se nepochybně neobejdete nenakonci netohodle neroku. Co dál? Já bych to nechal, to je celý. Jsme jim chtěli něco říct.
…o dvě minuty později, kdy jsme se přestali smát tomu, že sme tak krásně rozvedli nadpis a NEZAPOMNELI, ze sme vám chtěli něco říct.
Vemte si všechno, co je na seznamu níže, ten jsme totiž psali ještě předtím
Světla – cožéééé? Jaký světla?
Přezůvky – jo ty vemte
Čaje – ne černej, prostě čaje do čajovny
Dýmku – vodní vole
Tabáky – do vodní vole
Karimatku – podvodní vole
Teď jsme si vzpomněli. V chatě se nesmí kouřit cigarety. Jako vážně, není to pojištěný a ani to není prdel. Ti, kterým přijde normální platit za takovou ruinu bez ničeho dvě kila za noc by z toho mohli bejt hořký.
Spacák – ber vole
Přezůvky – jsou natolik důležitý, že jsme je zjevně uvedli dvakrát
Půllitr – na pivo a Chateu Nuef Di Pap
Boby – hlavně ne s bejby, bejby vem si cokoliv na sníh, nebo na bláto
Hlavně dobrou náladu a bratrského ducha. Hele já mám pocit, že tam byly nějaký věci jako koho volat, kam jít a tak, ale voni na to přijdou. Sme na foursquare.
Jo prachy. Vemte si 7 stovek a měli byste bejt sajf. Jinak 200 ubytko, 100 zradlo VSICHNI, 50 záloha na úklid, 300 na pivo.
Je to někde v Nový Rokytníku asi 1.5km kolem, abyste neřekli, že sme svině.
RACHEJTLE každej aspoň jednu.
Vemte si dýmku i na zelenej tabáček. Fakt tam není voda, ale sou tam záchody. To byla fáma, že tam nejsou.
...o pět minut později, když sme se přestali smát vzpomínce na ruinu bez ničeho. Záchody sou v lese, ale je tam trojkombo, takže si můžete povídat. A jo, elektřina, tak ta tam taky není. A signál taky ne. Jinak je to pohádková chaloupka z vašich snů. Jo a čtyřicet lidí se tam nevejde ani za zlatý prase. Ale bude jim to jedno. Každej bude vyděšenej maximálně hodinu. Než to zabere. Garance vrácení peněz.

Jedu na koncert

Bob Dylan hraje Eternal Circle, vedle mě stojí plechovka s pivem a z okýnka vidím nekonečné moře mraků ozářené sluncem. Bylo to šílený, ale právě proto.
Ráno jsem zaspal, ale né moc drasticky, takže rychlý pobalení věcí do kletru, naskočit na kolo a hurá podél Temže, přes Eton Wick, pastviny, nadjezdem přes M4ku, kolem školy ve Slough a do práce. Všude je bahno, ale jede se dobře. Je dvacátého prosince.
V práci dělám na projektu „Fixing the basics“, kterej se sype pod rukama jako většina věcí, která potřebuje investice pro něco pro telekomunikace tak chimérického jako spokojenost zákazníků. Opík potvrdil termíny návštěvy u něj na Taiwanu a tak objednávám letenky. Čtvrt hodiny se hádám se nějakým indem na telefonu, že letenka má být o deset liber levnější. Stejně mě třída „Economy Super Saver“ trochu děsí. Odpoledne mám telekonferenci s chlapíkem z Irska ohledně další šílenosti, kterou nesmíme ani naznačovat. Půl hodiny poslouchám mrtvolné ticho jakožto jediný účastník konference. Pak dostávám zprávu, že mají požární poplach, nebo výpadek elektřiny nebo co a prostě, že to už nestíhá. Odpoledne sedíme s Grahamem a řešíme zákaznickou zkušenost v rámci FtB. Nikdo nehýří optimismem. Projekty co měly financovat tyhle iniciativy se použijou na zalepení děr v rozpočtu, takže skoro nic nezbyde. Největší španělskej projekt nikdo nemonitoruje. Jako jedinej světlej bod pracovního dne se mi podařilo dohodnout rozlučkovej oběd se starým týmem a prohlídku pivovaru. Dělám check-in na zejtřejší let, dodělávám podklady pro Patricii a o půl šestý balím, sedám na kolo a v mírném dešti a naprosté tmě jedu domů.
Potřebuju dorazit zásoby jídla a tak si dělám luxusní krutí stejky s brusinkovou omáčkou a k tomu dojídám včerejší brambory. Ledabyle balím, protože zítra večer odlítám. Uvažuju o bazénu nebo pivovaru. Dobalím stejně až ráno, protože na balení potřebuju stres. Zapojuju počítač a kontroluju facebook. Petr Prateta Husák jde na CIGISTOCK Pod Lampou. Klikám o co jde. Playlist mě dostal. Adolpho & Band, které jsem poprvé slyšel téměř přesně před rokem mi strašně přirostli k srdci. Sehnal jsem si všechno co kdy nahráli. Zrovna před týdnem jsem se o nich s Pratetou bavil a on říkal, že je škoda, že už nehrajou. A najednou jde na koncert a ani se nezmíní. Hned mu píšu, proč mi neřek. No ve stručnosti proto, že je úplně blbej. Jsem totálně naštvanej. Šlo to zařídit, mohl sem tam být, mohl jsem letět o den dřív. Stačila jediná zmínka. Chvíli mu nadávám a pak se koukám, jestli čirou náhodou není třeba ještě nějakej let. Čirou náhodou je. V sedm ráno. To by znamenalo být v pět na letišti. Bylo tak devět večer. Ne, tohle by bylo moc šílené. Nemám vůbec zabaleno. Chtěl jsem ještě nakoupit dárky ve Slough. Zítra mám plno meetingů v Londýně, na pátou mi nic nejede. Let už nejde změnit, protože jsem udělal check-in. Na a i kdyby, tak co? Dorazím naproto mrtvej a vůbec si to neužiju. Bude chaos všechno přeorganizovat, ráno nevstanu. Navíc mám půlku věcí v práci, to by znamenalo někdy ve tři ráno jet do práce a zabalit to. Jasně a tisíc a jeden důvod, proč je to naprosté šílenství. Zatímco jsem si vyjmenovával všechny proti, tak jsem bezděky naklikal objednávku letu. Chtělo to už jen heslo. Nezadal jsem ho. Hlavou mi bežely všechny ty problémy, co to bude znamenat. Ale stejně jsem věděl, jak to skončí. Zapřísáhl jsem Pratetu ať mlčí, protože z mýho statusu „udělat něco šílenýho nebo ne“ pochopil, že přiletím. Zatímco jsem to usilovně řešil bušil mi spolubydla na dveře jestli něco nepeču.
„Klobásy!“ zařval jsem zoufale a vyběhl ven. Bylo potřeba je sdělat a tak jsem je dal péct, že si je vemu zítra do práce. Vytáhl jsem už jen ohořelá torza. Vrátil jsem se nahoru a odbouchnul heslo. Tím to bylo zpečetěno a odteď už jsem musel vyřešit všechno ostatní. Zrušíl, či přesunul jsem všechna jednání a začal překotně balit. Bylo asi jedenácat v noci. Najednou slyším z kuchyně křik. Bíba objevila slimáka co zalezl za sklo ve dveřích mikrovlnky. Dal jsem se do demontáže dvířek. Když nevíte co kde máte povolit, je to vždycky strašlivej porod. Moc jsem se s tím nemazlil a chvílema to vypadalo, že to skončí nákupem nový mikrovlnky, ale nakonec sem slavil úspěch. Bylo dvanáct, já zpocenej jsem pokračoval v balení. Nezapomenout na nic, když jedete domů na vánoce a na Silvestra, to snad ani nejde. Kolem jedný jsem měl dobalíno a omdlel na postel se strašnou předtuchou, že mě budík nevzbudí.

Mrk

Ráno mě buděj kluci na gauči. Nasnídal jsem se, zabalil se do Plzně, vyžehlil košili a vyrazil jsem do práce. Cestou jsem se ještě stavil na úřadě pro novou občanku. V práci dělám na jednom projektu za kterej bych nejradši vyházel lidi co ho jen navrhli. Protože to udělat nemůžu, tak pracuju na jeho realizaci. Odpoledne absolvuji telekonferenci s mým asi ještě šéfem /nikdo teď po našem zrušení neví, jak to s náma je a pro koho a co vlastně máme dělat/. Protáhlo se to a vlak odjížděl za 15 minut. Prakticky bylo vyloučeno, abych to stihnul. Anděl se ale překonával. Všechno jezdilo přesně v momentě kdy jsem dobíhal na zastávku a na nádraží jsem byl minutu před odjezdem vlaku.
"Prosíme ukončete na druhé koleji nástup do vlaku číslo 5120 směrem do Klatov. Vlak je připraven k odjezdu," hřímal nádražní rozhlas v momentě, kdy jsem rozrážel stojící lidi na pojízdných schodech. Stihl jsem to opravdu v momentě, kdy se začal rozjíždět. 
V Plzni jsem neměl žádný plány a chtěl jsem původně dát věci k Pratetovi, ale nakonec jsem skončil v hospůdce Klub malých pivovarů kousíček od nádraží. Pivka měli vynikjící a po chvíli dorazil Prateta a Čerw a večer příjemně utíkal. Později se k nám přidal ještě Smrček a končili jsme někdy kolem půlnoci. Všichni razili domů, ale já prohlásil, že jdu ještě do Hifáče. Tam jsem hned u baru vrazil do Billa a do Bivoje, které jsem znal ještě z první Maškarády. Nadšeně jsme se zdravili a začali sme spolu kecat. Najednou mě někdo chytil za rameno a slyšel jsem:
"Nazdáááár! Co tady děláš?!" 
Byl to Mrtvočich. Rozzářenej, radostnej, tak jak jsem si ho pamatoval z dobrejch dob. Bylo to pro mě strašný překvapení. Tím, že mě vymazal ze svého života, aniž bych tušil proč, mě neuvěřitelně zasáhnul. Byla to ta poslední věc, která mě poslala na naprostý dno, ze kterýho jsem se neuměl zvednout. Když jsem pak ještě slyšel, že prohlásil, že mě vůbec nezná, že pro něj neexistuju a pak vyjmenoval výčet věci, které mě na mě taky strašně serou, bylo to ještě horší. Ten večer jsem vypil půl lahve whisky a byl jsem v totálních sračkách. Druhej den se ta bolest změnila v nezměrný vztek. Chtěl jsem mu prostě rozbít hubu. Nebyl jsem jedinej komu tohle provedl. Chtěl sem mu prostě dát najevo, že lidi nejsou hračky, které tu jsou pro jeho pobavení. Téhle myšlenky jsem se nakonec chytnul a upnul jsem se k ní. Vztek ale postupně vyprchal, já se začal soustředit na jiný věci. Dostal jsem se přes to všechno, ale stejně jsem si podržel to rozhodnutí natáhnout mu pěstí, až se uvidíme u Pratety na plese. Dal jsem si i podmínku, že  nebudu pít do doby, než to udělám, abych to dělal s plným vědomím a čistou hlavou.
No a teď jsem stál v Hifáči, slušně opilej a přede mnou Mrtvočich připomínající rozzářený štěně. 
"Všechno v pohodě kámo?!" ptal se.
"Ne, není všechno v pohodě," odpověděl jsem a adrenalin mi začal pumpovat celým tělem a já cejtil, že se třesu.
"Co je? Co se děje?" zeptal se a zvážněl.
V tu chvíli jsem se pokusil ho udeřit, ale bylo to fakt jako kopnout do štěněte. V úderu nebyla žádná sila, přesto tam byl. Pěstí jsem ho zasáhl do obličeje a prudce stáhnul ruku, jak kdybych se sám bál toho, co sem udělal.
"Co děláš? Ty seš úplnej kretén! Ty prostě musíš mít vždycky pocit, že seš nad ostatníma. Seš debil!" vychrlil zmatenej Mrtvočich a otáčel se k odchodu.
"Sorry, cos kurva čekal? Že přiběhnu vrtící ocáskem, až se ty zase rozhodneš mě zavolat?!" vyštěkl jsem po něm.
Zatřásl hlavou a zmizel na chvíli vedle, ale během chvilky se vrátil a chytnul mě kolem ramen.
"Ty vole díky kámo. Ty vole, tys mi dal do držky. Asi sem to potřeboval," hlaholil zmateně a já se marně snažil poznat, zda to myslí vážně, nebo sarkasticky. 
"Pojď dáme panáka," navrhoval.
Šli sme na panáka a pak jsme si sedli vedle k nějaký partičce se kterou tam byl. Zeptal se mě jak se daří a tak, klasické zdvořilostní fráze, ale neměl jsem úplně pocit, že mě poslouchá. Měl jsem strašně smíšený pocity. Radost vidět ho, s kytarou, zdánlivě v pohodě a na druhou stranu zmatenost a nejistotu. Nevím co se mu honí hlavou a je těžké mu věřit.
Když jsem šel pro další pivo vrazil jsem znovu do Billa a zakecali jsme se u něj u stolu. Když jsme skončili byl Mrtvočich i s partou už pryč. Dorazil za to Sopouch, klasicky v obleku a tak jsme sedli na bar a začali si povídat. O všem, o životě, o holkách, o pivu. V momentě, kdy jsem mu rozčileně říkal, jak mě naštvalo, že o mě Mrk prohlásil, že moc piju, jsem nějak moc živě gestikuloval a zlil jsem ho chudáka pivem.
"No, upřímně, asi chápu proč to řekl," prohlásil utirajíce si oblek.
Zakecali jsme se snad do čtyř do rána. Venku jsme se rozloučili a Sopouch mě ještě nasměroval směrem k Pratetovi, protože já původně vyrazil opačným směrem. Na Klatovský mi zastavil taxikář, že kam jdu. Tak jsem mu to řekl a on mě za pade svezl. Byl jsem dost opilej, když jsem na zadním sedadle probíral peněženku a hledal padíka. Zaplatil jsem, vystoupil a taxík na to šlápnul a byl pryč. Já najednou dostal hrozně špatnej pocit. Začal jsem si zuřivě prohmatávat kapsy a nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem zjišťoval. Peněženka je v hajzlu! To už je snad potřetí za tři měsíce. Zas mě to úplně odrovnalo. Stále dokola jsem si prohmatával kapsy a nadával jakej jsem debil a litoval, že jsem nešel pěšky. Jsou v ní všechny karty a nová občanka. Zoufale jsem přemejšlel co s tím a jak bych mohl toho taxíkáře najít. To zas bude zkaženej den. Najednou se v dáli objevily světla a rychle se blížilo nějaké auto.
'To není možný, to nemůže bejt von,' běželo mi hlavou, zatímco jsem nemohl uvěřit svýmu štěstí. Auto zastavilo a taxíkař stočil okýnko:
"Mladej, tys mi tu nechal peněženku co?" prohlásil podávaje mi můj ztracený inventář.
Radostně jsem děkoval a dal mu poslední dvě kila co v ní byly.
"Neboj, nevzal bych ti ji, vím co to je za voser to pak řešit," dodal ještě taxíkář, poděkoval za dvoukilčo a zmizel v dáli. Já zavolal Pratetovi a ten mě znavigoval až k němu do pokojíku. Ještě jsme chvíli seděli na postelích a kecali o tom co se stalo od té doby co odešel. Pak už jsem na sebe natáhl deku jeho mladšího bráchy, která mi byla tak po kolena a vzápětí usnul.

Den, kdy umřel Steve

Pět hodin ráno. Na iPhonu zuřivě zvoní alarm. Rozespale šmátrám po telefonu a říkám si, jak by bylo skvělý říct: „Siri, vypni to. Sem vzhůru.“ Beru z nočního stolku iPad a otvírám Facebook. První na mě svítí zpráva od Marka Zuckerberga: „Steve, thank you for being a mentor and a friend. Thanks for showing that what you build can change the world. I will miss you.“ Mám tušení co to znamená, ale nechce se mi to věřit. Otvírám web a je to jasný. Steve je mrtvej. Vědělo se, že to přijde, ale stejně to je šok. Přeposílám zprávu na Facebook a mám zvláštní prázdnej pocit. Snad nikdy mě smrt někoho úplně cizího takhle nezasáhla. Chci to někomu říct, někomu, kdo to bude cítit stejně a napadá mě jen Mrk, kterej se mnou z důvodů, které neznám, už přes měsíc nemluví a vymazal mě ze svého života. Posílám i tak krátkou zprávu: „Steve je mrtvej Jime“ a stále se to nějak snažím vstřebat. Stále přemýšlím o tom, jak obrovský dopad na celý svět to bude mít. Je to bez diskuze člověk, který změnil vnímání mnoha oblastí a zejména osobní elektroniky. Ukázal, že počítače, přehrávače, telefony a další zařízení nemusej bejt složité kusy železa, které musí nastavovat profík a jedno špatné kliknutí je pošle znovu do konfiguračních pekel. Ukázal, že špičkové smartphony, nebo notebooky může používat každej bez zvláštního kurzu a manuálu desetkrát tlustšího, než samotné zařízení. A to byl jen začátek. Ukázal světu výrobců, že nestačí házet na trh polotovary. Jeho vize dokonale provázaného ekosystému se stala noční můrou konkurentů a klíčovým rozdílem produktů Apple. Cena za téměř dokonalou funkčnost byla samozřejmě a nezbytně uzavřenost platformy a omezenost možností nastavení. Tohle dokázalo do běla rozzuřit spoustu těch vyvolených co původně byli hlavními uživateli těch polotovarů a složitých zařízení. Nedokázali pochopit, že primární funkce těchto zařízení je sloužit co největšímu množství lidí, kteří nechtějí trávit večery, víkendy a LAN párty nastavováním. Kteří je chtějí s minimem úsilí používat a vždy se na ně spolehnout. Další velká skupina odpůrců se rekrutovala z lidí co z principu nesnesou, že jim někdo něco zakáže, i když to je pro jejich dobro. Další parta nenáviděla produkty Applu, protože se staly určitým fenoménem a zejména v Čechách symbolem luxusu. Navzdory těmto všem Steve dokázal z firmy co původně založil, udělat jakožto jediný člověk a šéf největší firmu světa a překonat těsně před smrtí tehdejší ropnou a energetickou jedničku ExxonMobil. Ať produkty Applu nenávidíte sebevíc tohle je prostě úspěch, který je naprosto úctyhodný. A samozřejmě změnil svět technologií. Téměř všechny konkurenční produkty vycházejí z konceptů, které uvedl Apple a které nesou podpis vizionáře Steva Jobse. Vzpomínáte ještě na smartphony ke kterým se dodávala tyčinka, aby člověk vůbec mohl trefit titěrný křížek v rohu? Vzpomínáte, že člověk používal pokročilé možnosti telefonu jen když opravdu musel? Jsem strašně rád, že jsem žil v době, kdy produkty, které změnily tohle všechno, byly naprosté novinky, kdy se z téměř krachující firmičky stával před očima všech naprostý vůdce trhu, který udával směr v mnoha oblastech. Lituju jenom, že se mi nesplnil sen mít možnost pracovat někde poblíž takového člověka, který se v historii objevuje jenom vyjímečně.
Vyžehlil jsem kalhoty a šel si zaplavat. Bylo sedm ráno a v bazénu nebylo tak narváno jako posledně. Díky občasnému topení po nádechu vody a počítání bazenů jsem na chvíli přestal na to vše myslet, ale už cestou na vlak se to vrátilo. V práci to ostatní tak moc neřeší, zato já zas bojuju s motivací. Pouštím si aspoň záznam jeho projevu na Stanfordské univerzitě. Jeho slova mě zasáhla už kdysi a rád jsem si je připomenul:
‎"Your work is going to fill a large part of your life, and the only way to be truly satisfied is to do what you believe is great work. And the only way to do great work is to love what you do. If you haven't found it yet, keep looking. Don't settle. As with all matters of the heart, you'll know when you find it. And, like any great relationship, it just gets better and better as the years roll on."
(Vaše práce bude velkou součástí vašeho života a jediný způsob, jak být opravdu šťastný je dělat to, čemu věříte, že je skvělé. A jediný způsob jak dělat skvělé věci je milovat vaši práci. Pokud jste to ještě nenašli, hledejte dál. Neusazujte se. Stejně jako u srdečních záležitostí budete přesně vědět až to najdete. A jako v každém skvělém vztahu to bude časem lepší a lepší.)
Slibuju si, že ten pivovar rozhodně založím a přemýšlím co mám dneska dělat v práci. Dnešní den nic nemá smysl. Dneska umřel Steve...

Soukromé peklo

Vstáváme až v sedm ráno opět do strašlivé zimy. Vaříme hned čaj a polívku. Zdenda vyrážel ještě za tmy zdolat nějakou horu v okolí. Vrací se z úplně opačné strany. Prej to potmě vylézt fakt nešlo. Vylezl aspoň na hřeben na druhé straně. Prý měl srdce v kalhotách, když se prodíral tím lesíkem nad medvědím jezírkem.
„Zvonil jsem tou rolničkou jako blázen a přemejšlel, co udělat, když by mě překvapil mědvěd.“
„Co bys chtěl dělat? Umřít.“ směju se. „Nebo, pokud máš dostatek odvahy, tak můžeš umřít jako chlap.“
Ostatní se nemají k odchodu a tak jsem se rozhodl, že si vyběhnu na ten hřeben taky. Vypadá to, že to není tak vysoko. Vypadá. Je to fakt hodně vysoko. Síly rychle docházej a nohy se začínaj zase ozývat. Ke konci musím šplhat po skále a přitahovat se rukama. Výhledy nahoře jsou ale zaslouženou odměnou. Sbíhám po jiné cestě a zjišťuju, že sestup je ještě horší než výstup. Noha naštěstí nikde neuklouzla a tak jsem v pořádku dorazil. Ostatní mají sbaleno a pokračujem po trailu dál do Sunshine village. Objevili jsme ceduli, kde jsou strhaný všechny varování před medvědy a je tam jen cedule přísně zakazující nošení střelných zbraní.
„Chtěj mít vyrovnaný šance, parchanti!“ smějeme se a vylepšujem nástěnku medvědím vzkazem „Not so bad, don’t worri”, co jsme vymysleli včera a pokračujem dál.
Před námi se objevilo kouzelné údolí s cestičkou vinoucí se zdánlivě do nekonečna.
„To je celý naše?“ ptám se nevěřícně.
„To je jen začátek.“
Zdenda se drží daleko vepředu a my ho doháníme jak se dá. Po jednom výstupu pod spalujícím sluncem jsme objevili nádherné ledovcové jezírko. Zastavujem na sváču a jdem se koupat. Nadšeně se vrhám do ledových vod jezírka. Při vylejzání jsem ucejtil, jak jsem sklouznul po kameni, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Venku jsem ale ucejtil na palci takovou zvláštní bolest a zjistil sem, že jsem si ho rozseknul. Krvácelo to docela festovně a rána navíc byla plná písku. Opláchnul jsem si to ve vodě a zkusil udělat to nejlepší co jsem mohl s lepící páskou od Báry. Zkusil jsem to narvat do boty, ale cejtil jsem, že to nebude dobrý. Všichni už zas vyrazili a já při každém došlapu musel konstatovat, že jestli sem si předtím myslel, že ty puchejře a unavený nohy bolej, že to nebylo vůbec nic. Zakřičel jsem aspoň na Jirku, ať poprosí Zdendu, zda mi půjčí své chodící hůlky. Nechal mi je zabodnuté u cesty a trail zas stoupal prudce do kopce.
Šli jsme ještě nesmírně daleko. Palec v botě tepal bolestí. Všichni hnali dopředu a já dělal co jsem mohl, abych s nimi držel krok. Přitom jsem procházel vlastním soukromým peklem. Vůbec jsem nebyl schopen vychutnávat ty krásy krajiny kolem mě. Konečně jsme se objevili kdesi nad nějakou vesničkou. Cesta z kopce byla ještě horší. Vesnička ale bylo jen pár hotelů a chat a my se rozhodli se vypravit až na spodní parkoviště vzdálené tak 5 km cesty po nesmírně prašné a rozpalené cestě bez stínu. Marně jsem hledal způsoby došlapu, které by bolely nejmíň. Občas projedší truck nebo autobus zvedl vždy haldy prachu ve kterých se nedalo dýchat. Ostatní mi dávno zmizeli za obzorem. Měl jsem ale štěstí, protože jsem si všiml stezky vedoucí do lesa pod cestou. Zamířil jsem si to na ní a objevil jsem krásnej trail sledující malou říčku, která tam tekla. Byl tam stín, měkký došlap a osvěžující křišťálově čistá voda. Zhluboka jsem se napil a zchladil se. Udělalo se mi líp a mohl jsem zase šlapat dál. S ostatními jsem se sešel až na spodním parkovišti. Kluci se neozývali a tak jsme vybalili a začali kuchtit nějaký oběd. Já si na záchodě v umyvadle po gymnastickém výkonu umyl nohu a převázal palec, ostatní puchýře a rány. Noha vypadá jak po boji. Kluci dorazili chvíli potom co jsme dojedli a tak jsme naskákali do auta a jelo se do Banfu na rychlý nákup a pak už na známé místo, kde jsme spali už před několika dny.
Smrad v autě dosáhl zcela nové úrovně. Romanovy ponožky jsme sbírali ohrnutou igelitovou taškou jako psí hovna. Jirka se snaží Romana buzerovat, aby si umyl nohy, ale ten se tvrdošíjně brání. Dáváme pár pivek, špagety s něčím a jde se spát.