středa 7. dubna 2010

Sprintem do Prahy

Probuzení bylo otázkou zlomku sekundy. Ucítil jsem sluníčko v obličeji a o dvě sekundy později s výkřikem "Do hajzlu! Zatracenej Palm Pre!" jsem měl sbaleno a vyběhl jsem na chodbu. Nemžoural jsem do světla, nesnažil se zoufale přemýšlet kde či kdo sem. Věděl jsem ihned, že jsem v Plzni na koleji a že mám být v Praze, kde mě bude v deset hodin čekat šéf. Sluníčko bylo jasným signálem, že nemůže být šest hodin. Došlo mi ihned, že díky tomu, že jsem vypnul počítač, tak se telefon nedobíjel, vypnul se a proto mě nevzbudil. Bylo po osmé a vlak odjel před hodinou. Zabouchl jsem dveře a až v tu chvíli jsem si uvědomil, že je zevnitř klíč. Nahlásil jsem to na vrátnici a vyběhl ven. Napadlo mě zavolat taxík, nebo se podívat na net kdy mi něco někam jede, ale vybitej telefon limitoval mé možnosti. Takže jsem prostě jen běžel jako blázen a horečnatě přemýšlel co dál. Další vlak pojede až v celou, takže autobus. Doběhl jsem na zastávku tramvaje a přijela 4. Skoro jsem ji nechal odjet, než mi došlo, že na autobusák jezdí třeba jiná tramvaj než 1.
"Jede to na autobusák?!" zařval jsem na lidi vevnitř.
"Jo," a už jsem tam seděl. Jedem jedem a já luštil totálně nepřehlednou mapu veřejné dopravy v Plzni co tam měli vylepenou. Netušil jsem nic.
"Kudy na autobusák?!" zeptal jsem se holky vedle.
"To musíte teď vystoupit!" vykřikla a já už stál venku. Tam mi poradili ať jdu doprava a že tam jezdí trolejbus. Bežel jsem ulicí, kterou nevedly žádné dráty a radši jsem se ještě přeptal nějaké babči.
"Jo, rovně mladíku, ale to je hrozná dálka!"
"No tak děkuju," a bežel jsem dál. Cestou jsem zkoušel stopovat auta, ale nic nezastavovalo. Sluníčko svítilo a já s baťohem bežel silnicí k nádraží. Doběhl jsem v osm dvacet. Viděl jsem stát žlutý autobus na nástupišti. Paragánskými skoky jsem přeletěl zábradlí a přiběhl ke stánku Student agency. Bylo 8:20.
"Kdy jede první bus do Prahy?!"
"Támhleten za deset minut."
Takže jsem se vezl za chvilku busíkem Student Agency, což je vždycky osvěžující zážitek. Cestou jsem přes notebook dobil trochu telefon a tak jsem googlil co dál. Autobus mě vysadí v 9.30 na Zličíně. To je stále ještě proklatě daleko od Brumlovky, kde mě v 10am má čekat můj šéf. Zjistil jsem, že pokud doběhnu do metra na 9.32 tak budu na Brumlovce jen pár minut po desáté. I minuta zpoždění znamenala minimálně čtvrt hodiny ztrátu. Když jsme ještě v 9.35 byli na dálnici, tušil jsem, že tu ideální kombinaci nestihnu. Rozhodl jsem se risknout taxíka z Karláku. Volal jsem na Sedop a ptal se slečny, kde mám ideálně vyběhnout ze žlutého metra, abychom byli co nejdříve na Brumlovce. Doporučila Palackého náměstí. V 9.55 jsem vyběhl na Palackého náměstí, kde už stál taxík. Buď byla blbá slečna nebo to hovado v taxíku, protože profesionálně zajel do nejbrutálnější zácpy směrem od mostu na Karlák a zhruba 8 minut jsme popojížděli na křižovatku na Karláku, kde jsem taky mohl rovnou vystoupit. Zuřivě jsem přemýšlel zda zavolat nebo ne. Nakonec jsem to vyřešil šalamounsky a vypnul jsem telefon. Těžko bych vysvětloval kde a proč jsem. Na Brumlovku jsme dorazili někdy těsně po čtvrt. Prozíravě jsem nechal zastavit u zadního vchodu, už cestou znovu zapnul telefon a běžel jsem nahoru převléct se za manažera. V 10.18 jsem udýchaný seděl u svého počítače a kontroloval mobil na ztracená volání. Ten v tu chvíli, ale v tu chvíli, zazvonil. Šéf. Několik rychlých výdechů a
"Co se děje? Čekáš dole, hned jsem tam, čekal jsem až zavoláš."
Seděl v zasedačkách dole, kde viděl na všechny příchozí. Vyjma těch, co by šli zadním vchodem. Probrali jsme v klidu denní agendu a začal běžný pracovní den. A já si během toho dne uvědomil, že díky zaspání jsem docela vyspalej a v pohodě jsem podával požadované pracovní výkony, což by asi po původně plánovaných třech hodinách spánku vypadalo jinak. Dorazili jsme strategii pro Slovensko, zašli na staff meeting strategie, měli velmi zajímavej meeting se sítěma a s dalším klíčovým projektem. Zkrátka pohoda den, který začal tak brutální kowbojkou. But no-one ever knows - kromě vás teda.
Končili jsme o půl sedmé a potom jsem šel s rodinkou do Grosseta na pizzu a pak domů. Zkrátka takovej prakticky běžnej pracovní den.

3 komentáře: