IoW Steam parade

Chtěl jsem vstávat brzo, ale vyhrabal jsem se až o půl desáté. Rychle jsem dojedl večeři ze včerejška, naložili jsme rodinku i psa a hurá smě Isle of Wight, kam jsme měli dneska namířeno. GPSka nás zase trochu povozila po krásách Anglie, místo aby to vzala rovnou na dálnici, která vede až dolů. Parkování jsme našli se štěstím, ale automat s odporem plival ven mou premier credit card. Druhou jsem si zablokoval minulý týden s klukama v hospodě, takže jsem začínal bejt dost zoufalej. Ráno mi volali z banky, začlo mi docházet, že proto, že mi zablokovali mou kartu. Nakonec jsem sehnal deset liber v drobnejch a šli jsme koupit lístky na vznášedlo. I tam mi kartu odmítli. Bylo to už skoro jasné. Volal jsem do banky a tam mi řekli, že jejich antifraudový systém automaticky zablokoval mou kartu, aby mě ochránil před jejím zneužitím. No super. Pak jsme si dali takovej kvíz:
"27. srpna tu vidím transakci za 81 liber, můžete mi říct, kde a co jste kupoval?"
"Hmm. To bylo včera, jo jasně, nákup v Tescu."
"Správně, a předtím tu je transakce za 4 libry."
"Nevím, to mohlo bejt cokoliv, helejďte se, sem to já, znám všechny bezpečnostní kódy, držím v ruce tu kartu!"
"Transakce za 4 libry - v poledne"
"Aha, oběd v Marks&Spencer"
"Správně! A teď otázka za deset bodů.." - dobře neřekla deset bodů, ale pochopil jsem, že takhle je klíčová.
"Dělal jste nějakou transakci na internetu?"
"Desítky!"
"Včera tu mám chybnou autorizaci od společnosti jménem Google."
"Aha jasně! Zkoušel jsem rozchodit ten jejich debilní Goolge Voice, ale vyrazilo mě to, že to není US kreditka!"
"Ano, tak to je v pořádku. Já nyní resetuji bezpečnostní nastavení vaší karty a vy ji můžete znovu používat."
Mates ztropil scénu, když viděl přistávat vznášedlo, kterým jsme měli letět, ale pak se zklidnil a cesta byla v pohodě. Jen Monty měl tep tak 200.
Jeli jsme elektrickým vláčkem a pak parním vlakem do Havenstreet, kde byla dneska Steam parade. No, když to srovnám se Steam parade v Abergavenny, tak se to snad ani nedá srovnávat. Tohle byla taková vesnická zábava. A být na Isle of Wight a jít zrovna do takovýhle díry byla skoro škoda. Kluci se svezli na parním kolotoči, kde Mates řval jak tur, tatínek si ochutnal pár piv ve zdejším pivním stanu, dali jsme skvělýho burgera a koukli na přehlídku historickejch motorek a jelo se zpátky do Ryde. Tady jsme strávili skvělé odpoledne na pláži. Mates byl z písku úplně hyn. Večer návrat do Windsoru, kterej sem celej prospal.

Zastav!

Ráno nás proti všem předpokladům probudilo sluníčko. Mrtvočich začal skotačit po okolních kopcích v trenkách jak nadopovanej kamzík. Digi vyrazil pořídit pár fotek a já se raději pořádně nasnídal. Zabalili jsme stan a vyrazili na další cestu. Míša nebyla moc ráda, že tráví víkend doma sama s dětma a včera večer jsem dostal trochu vynadáno, že čekala, že se vrátíme tak v neděli v poledne.
„Chlapi, do dvanácti musíme bejt doma,“ oznámil jsem týmu.
„To jako do půlnoci?“ zajímal se Mrtvočich.
„Ne v poledne.“
„Tak to jsme měli vyrazit hned jak jsme sem včera došli!“
Každopádně nebyl čas na žádné další hloubkové průzkumy, ač hory a kopce na obzoru slibovaly luxusní výhledy a jedinečné zážitky. Vyrazili jsme po opačné straně hory pod kterou jsme spali zpět. Mělo za ní být jezero, ale stále nic. V mapě jsme se zorientovali prakticky až zpátky u auta. Druhé jezero jsme tedy viděli jen z dálky, ale to nevadilo. Opět se naskýtaly úžasné výhledy do kraje, sluníčko svítilo, na obloze se honily bělavé mráčky a tu a tam jsme míjely nějakou zamyšlenou ovci. Namířili jsme to dolů k druhému jezeru a zase nějak minuli cestu co tam podle mapy měla být. Překonali jsme pár plotů a dorazili k poměrně širokému potoku, který nám křížil cestu. Každej z nás zkoumal nějaké ty kameny vystupující z vody a hledal nějaké místo kde by se to dalo přebrodit. Mrtvočich stál s kletrem na kameni ve vodě přímo naproti nejvyššímu podemletému srázu, který lemovaly staré kořeny.
„Mám nápad!“ vykřiknul najednou a bez varování skočil jak čerstvě vylíhnutej žabák, přímo proti tomu srázu. Doskočil na jeden z kořenů, který pod ním okamžitě prasknul. Stačil se zachytit trsů trávy nahoře a začal se tam plácat jak moucha chycená v pavučině. Všechno se to odehrálo během zlomku sekundy, takže slova: „Mám nápad!“ byla prakticky vzápětí následována křikem:
„Pomóóc! Pomóc! Vytáhněte mě, já se tu neudržííím!“
Už ve chvíli, kdy jsem zaslechl slova „mám nápad“ a periférně zahlédl jak stojí na tom šutru jsem začal rychle rvát foťák ven z kapsy s úmyslem natočit věci další.
„Vydrž! Než tenhle krám nastartuju, to je vždycky doba!“ když konečně začal natáček, tak jsem začal Mrtvočicha pobízet: „Dobrý! Můžeš spadnout! Nezdržuj to, plejtváš mi materiálem!“
Digi rovněž chladnokrevně nejprve pořídil pár dokumentačních fotek, načež vylezl po kořenech o dva metry vedle a Mrtvočicha v poslední chvíli zachránil. Takže jsme měli zachráněného, fotky i video. Dorazili jsme k hornímu jezeru Lower watter, kde jsme dali krátkej relax a studenej oběd z konzervy. Já tam doplnil vodu z důvěryhodně vypadajícího kohoutku u kamenné zdi. Krajina tu je fakticky nepopsatelně nádherná a já si slíbil, že se sem někdy musím vrátit na delší trip.
U auta jsme zkusili ukecat pana Googla, aby nám řekl kudy zpět. Prohlásil, že bez internetu to nedá a nechal nás na holičkách. Vyrazili jsme nazdařbůh. Po asi dvaceti minutách jízdy křivolakými uličkami mezi kopci jsme přijeli zpátky do Lamplughu.
Tak tohle bude ještě sranda! Pak mě ale napadlo, že máme knížku, kde je taková ilustrativní mapa 1 ku 50ti miliónům nebo tak. Vyčetli jsme z ní, že bychom se teoreticky horem mohli dostat na M6ku a po ní domů – no a věřte nebo ne, ale vyšlo to!
Jestli jsem včera byl unavenej, tak dneska jsem seriózně usínal. Digi, ale taky spal, tak jsem si říkal, že ho nechám prospat, aby pak dojel zbytek. Jel jsem ale s vypětím sil. Lil jsem do sebe energy drinky a poslouchal nějaký skotský rádio. Pak už jsem se rozhodnul, že na nejbližším sjezdu se střídáme, ale ten byl ještě pekelně daleko. Vystřídali jsme se a já usnul prakticky hned. Vzbudil jsem se až v nějaký zácpě.
„To není možný, kdykoliv ti dám řízení do ruky, ty si najdeš nějakou zácpu a vlítneš do ní!“
Nebylo to ale tak hrozný a za chvíli jsme zase frčeli. U Birminghamu nás stáhli o 4 libry, ač psali „TOLL FREE“ – nechápu to. Bezpečně jsme dorazili až do Windsoru. Přijíždíme na kruháč od Slough a stály tam auta. Digi se stále stejnou a nemalou rychlostí řítíl na BMWčko před námi. Já na něj jen vytřeštěně zíral. Měl naprosto neutrálni výraz, nebyl ani vyděšenej, ani se nesmál. Já tak nějak doufal, že si dělá srandu. V posledních metrech na to dupnul, až jeho foťák i s Mrtvočichem přiletěl skoro dopředu mezi nás. Zastavili jsme na centimetry o toho bavoráku.
„A tohle kurva bylo co?!“ vysoukal jsem ze sebe, když jsem konečně mohl mluvit.
„To vůbec nebrzdilo,“ prohlásil Digi.
„Ty vole, tohle auto brzdí tak, že si to ani nedovedeš představit!“
„No já na to šlapal a nebrzdilo to, až když jsem pak na to fak šlápnul hodně, tak to teprv zastavilo.“
„No ještě že tak,“ ulevil jsem si.
Ještě jednou nás Digi potrápil na odbočce na Clarence road, ale dojeli jsme v pořádku a popravě hlavně díky jemu. Já bych stoprocentně usnul.
Doma jsme se uvítali s rodinkou. Měli jsme jen slabé, sedmihodinové zpoždění, které bylo v rámci tolerance. Ukázali jsme fotky, pokecali a šlo se spát.

Lake district

V šest ráno začal řvát budík. Sám sebe sem překvapil tím, že jsem vstal. Ač jsme balili už večer, tak ráno to bylo ještě spousta dobalovaček a snídaně a vaření kafe a takový věci, takže jsme vyjeli skoro o půl osmé. Mrtvočich usnul, jen co dosednul do auta. Asi po hodině jízdy jsme vjeli do brutální průtrže – no potěš, jestli bude takhle na severu, tak si to dáme slušně! Dálnice – tempomat na 75 mil – odpočívadlo – vyčůrat a napít – dálnice. Za chvíli na mě přišla mohutná únava a oči se začaly klížit. „Už si někdy řídil Bávo s řízením vpravo vlevo?“ obrátil jsem se na Digiho, který má řidičák.
„Ne, ale nemůže to být oproti Favoritu nějakej zásadní rozdíl,“ zavtipkoval Digi. Prohodili jsme se, že kus pojede on, abych se prospal. Auto při rozjezdu chcíplo a pak jsme málem sklidili paní u obrubáku. To jsou ale běžné začátky nováčků v Anglii, takže jsem tomu nevěnoval pozornost a snažil jsem se usnout sledujíc rychle se přibližující kamión před námi.
„Brzdi! Proč nebrzdíš?!“
„Si na to ještě zvykám.“
„No, už se mi zase tak spát nechce.“
Přece jsem ale usnul a vzbudil jsem se až v nějaké brutální zácpě. Highway agency hlásila „vehicle in fire“ a google maps nabízel objížďku.
„Sjeď tady, prohodíme se,“ pobídl jsem Digiho.
Digi odbočil a plnou rychlostí se řítil do zatáčky.
„Brzdi! Proč nebrzdíš?! Brzdi sakráááá!“ řval jsem, když už to vypadalo, že ji vemem rovně.
Digi konečně šlápnul na brzdy. „Problém je, že já sem zvyklej brzdit motorem a tohle moc nebrzdí,“ hlásil nám. Připomnělo mi to Red Dwarfovské: ‘Problém je v tom, že já se učil řídit na Kosmiku 2 a tohle je Kosmik 1’.
Na dalším sjezdu jsme sjeli zdálnice a se smíchem jsme mávali autům, co tam dál stály v koloně. Skoro jsme si díky tomu nevšimli kolony, která byla hned za prvním kruháčem za sjezdem. Ta stála ještě víc než dálnice. Další pokus a další objížďka. A objíždky vršily objíždky, bloudili jsme městy, projížděli uličkami pro kolo, chytali se do pastí jednosměrek a každá objížďka byla delší a pomalejší, než původní kolona. Snažil jsem se nepěnit, ale když jsem viděl to nádherný počasí a cítil v dálce volání hor a my se placatili za nějakým kamiónem, bylo to celý naprosto k vzteku. Stavili jsme se v jednom outdoorovém obchůdku pro karimatku a mapu a další zásoby jsme dokoupili v Tescu.
Konečně Google maps zahlásil, že máme odbočit a vzhůru směr hory. A to bylo tak poslední co oznámil. Začal se totiž ztrácet signál, takže místo mapy ukazoval mobil jen šedivé čtverečky a přes ně nataženou modrou čáru s trasou.
„Jedem po modrý!“ smáli jsme se a snažili se držet té čáry. Což spočívalo v tom, že jsem jel a navigátor hlásil, když jsme se začali od čáry vzdalovat – znamenalo to vrátit se na poslední křižovatku a zkusit jiný směr. Když jsme začali ztrácet i GPS signál, bylo to už napínavý. Snažili jsme se zaměřit na naší mapě 1:25.000, ale žádné z městeček, které jsme projížděli tam nebylo. Přesto to bylo krásné bloudění. Cesta se vinula divokými kopci, kolem se pásly ovce, bouřily bystřiny a rozkládala jezera. Projížděli jsme cestičkami, kde by se dvě auta nevyhla, bloudili jsme lesy a přejížděli kamené mosty a míjeli kilometry kamených zdí a baráčků jak z Hobbitína. Najednou jsme dojeli k ceduli „ROAD CLOSED“. Všechna auta tam chvíli zmatkovala, načež se disciplinovaně otáčela zpět.
„Kudy teď? Bez signálu nejsme schopni najít žádnou alternativní cestu!“ hořekoval jsem.
„Co se může stát? Pojďme to projet!“ hecoval mě Mrtvočich.
„No můžem ujet 20 mil a zjistit, že to dál nejde.“
„No to můžem ujet i když se to budem snažit objet.“
To byl fakt a tak jsme jeli. Začalo to stoupáním 25 procent. Chvílema jsme měli pocit, že se to auto musí převrátit dozadu, byl to neskutečnej šupák. Pak jsme jeli divočinou, až jsme po půlhodině jízdy zahlédli v dálce most.
„Už vím, co to bude, spravujou most! Tak jestli je rozebranej, tak to asi nedáme. Leda, že bychom to rozjeli na devadesát!“ vykřiknul jsem a připravoval se na scény z filmu Road Trip. Most byl ale ještě vcelku, takže jsme šťastně prorazili.
O zábavu se nám staraly také ‚cattle grid’ – což jsou železné rošty, které jsou umístěny v místech, kde jsou hranice pastviny, nebo města, aby ovce neprorazily do města. Jedna byla nějaká volnější a my měli otevřená okna.
“Zrrrdddtrrrdd!“ zařvaly kola.
Po několika sekundách ticha se ozval Digi: „No já nevím jak vy pánové, ale já si malém pustil do kalhot.“
„No my taky!“
Konečně jsme asi v šest večer dorazili do Lamplughu a poté na místo, kde začínal náš trek.
„To je hrozný! Tady všichni jezděj v Mercedesech!“ komentoval Mrtvočich odjíždějící turisty.
„Jasně, jen chudáci trempíci z východu jsou tu v BMWčku,“ smáli jsme se s Digim, „člověk aby se tu skoro styděl.“
Zatáhlo se, mraky klesly, obloha poteměla a začalo mžít.
„A celý odpoledne bylo tak krásně!“ nadával jsem.
„To je fajn tohle! Je to hned celý takový dramatičtější!“ pochvaloval si Digi.
„To je ten deštíček, co tě promáčí až na kůži,“ komentoval to Mrtvočich.¨
Ale byla to prostě nádhera, přelézali jsme přes kamené ploty, rozháněli stádo koní, šplhali se po srázech a jako správní kluci z města jsme se báli býků a krav ve stádech, vyzývavě se tvářícího koně i některejch agresivněji vypadajících ovcí. Ovce tu byly vůbec zvláštní. Ksicht a rohy měly dost mufloní, takže jsme je přejmenovali na Mufloovce a navíc měly černej podvozek. Šlapali jsme po hraně jednoho kopce, když jsem si všiml, jak jsou nádherně osvětlené hory před námi.
Navhrnul jsem vylézt na ten kopeček vedle nás a podívat se na západ slunce. Kluci nadšeně souhlasili. Zdálo se to prudké, ale jenom kousek. Zdálo! Bylo to daleko prudší a bylo to nekonečně, vždycky když to vypadalo jako vrchol kopce, tak to odkrylo jen další stoupání. Nohy se bořily do rašelinové trávy a boty jsme měli plné vody. Konečně jsme se vyplivaní a bez batohů, které jsme nechali v půlce došplhali až na vrchol toho prokletýho kopce. Mezitím se přihnaly mraky a tak jsme tam seděli skoro potmě a koukali na mlhu valící se všude kolem.
Byla tma, zvednul se ledovej vítra a my začali hledat místo na spaní. Všude byly mohutné trsy rašelinové trávy, mokro a nerovno. Šli jsme niž a níž až jsme našli flek jen trochu posranej od ovcí prakticky v korytě potoka.
„Nejsem si jistej, jestli v nějakejch příručkách nepsali, že není dobrej nápad stavět stan v korytě potoka uprostřed skal,“ pronesl jsem nejistě.
„To máš jedno, buď to postavíme na vodě rovnou, nebo přijde až v noci,“ neřešil to Digi.
„Tak třeba nebude pršet,“ nadhodil jsem optimisticky a zadíval se na rychle temnějící oblohu po které se hnala černá mračna.
Ale stan, to je prostě takovej přenosnej domov. Jakmile stojí a vy si vlezete vevnitř, tak si připadáte bezpečně jak za mohutnou zdí. Pravda vítr pravidelně pokládající stan skoro na zem nám připomínal, že k mohutné zdi má ta látka hodně daleko, ale bylo tam teploučko a nepršelo. Litovali jsme jen, že jsme si nemohli udělat oheň protože rašelina nasáklá vodou vůbec nehoří. Mrtvočich ale vytáhl víno, které táhnul z Tesca a já vzpomínku na Amsterdam a za chvíli nám bylo hrozně fajn.
Usnuli jsme ani nevím jak. V noci nás jen vzbudil Mrtvočich, kterej najednou vyletěl, vzburcoval mě a vykřikoval: „Někde tu je! Já ho koupil, já ho musím koupit!“
„Co hledáš?!“ ptal jsem se a mnul si ospale oči.
„Ten, no tén. Tady byl... Pohár,“ prohlásil Mrtvočich, upadnul a zase spal. K ránu jsem se jen na chvíli probudil zimou a uvědomil jsem si, že mám pod hlavou lining do spacáku, ale byl jsem tak grogy, že jsem s tím nemohl vůbec nic dělat...

Návštěva z Plzně

Léto ve Windsoru bylo krásné a nabité zážitky. Poslední prázdninovou návštěvou byli Digi a Mrtvočich, kteří přijeli na tejden autobusem z Plzně. Vyměnili jsme si asi tři maily, kde mi oznámili záměr, následně datum a potom potvrdili, že dorazí. Stačil jsem den před odjezdem zavolat Digimu, aby si vzali spacák, že bychom mohli o víkendu někam vyrazit.
Autobus přijížděl ráno na jedenáctou. Celej den se nikdo neozýval, já klukům nevolal, protože roaming by měli drahej, tak jsem čekal, kdy daj vědět, že míří do Windsoru, abych jim šel naproti na nádraží. Když už jsem někdy v sedm večer koukal na net, zda ten autobus z Plzně vůbec dojel, ozvalo se zabušení na dveře a cestovatelé byli tady. První večer jsme dali luxusní sauničku, ve čtvrtek kluci prozkoumávali Londýn a večer jsme zašli do mé oblíbené hospůdky pod hradem – The horse and groom. Nebyla tam má oblíbená irská kapelka, ale hrály tam nějaký holky na kytary. Atmoška byla stejně příjemná jako vždycky. Na tuhle hospůdku budu vždycky vzpomínat. Zaskočil nás barman, kterej chtěl po Mrtvočichovi a Digim jejich ID. Digi měl českou občanku, kterou barman dost nedůvěřivě zkoumal. Mrtvočich neměl nic, takže mu nenalili a odmítli dokonce i mě prodat dvě piva najednou – přitom u mě to je naprosto běžná objednávka!
V pátek večer jsme dali grilovačku na zahradě – super večer s pivkem, co kluci přivezli a grilovanejma pstruhama. Popíjelo se, kecalo se a nechtělo se jít spát a přitom jsme měli vstávat v šest ráno. Pojali jsme úmysl vyrazit na Lake district a to jsou skoro 4 hodiny cesty, takže jsme chtěli vyjet brzy, abychom si to tam stihli užít.

Zátka se vrací

Přidám další z „obyčejných“ dní tady za kanálem. Budík řve ve čtyři hodiny. Zamačkávám ho a zmateně si uvědomuji, že bych měl vstávat. Dneska přilétá Zátka ze své více jak roční pouti po Zélandu, Indonésii a Malajsii a já mu slíbil, že ho vyzvednu na Stanstedu. Mnoho lidí si myslí, že když se letiště jmenuje London Stansted, tak přistanou někde v Londýně. Možná na okraji, ale v Londýně. Celých 100 km cesty jsem přemýšlel co jim tak běží hlavou, když někteří až na místě zjistí, kde skutečně přistáli. London Stansted je totiž něco jako Praha Cheb.
M25 je omezená na 50tku kvůli nějakým blíže nespecifikovaným úpravám už co pamatuji. Zátka volal, když jsem byl asi 40 minut od něj. Dohodli jsme se, že protože je tam všechno placené, tak se zkusí přesunout někam na bezpečné místo k silnici u letiště. Další zprávu už neposlal, takže jsem jel nazdařbůch. Když jsem zahlédl týpka s dredy a obrovskými baťohy, kterak leží na trávě u silnice, kterou lemovaly dvě žluté čáry na které mířily dopravní kamery, věděl jsem, že je to Zátka.
Vítačka a ranní zácpou po M25 stylem start-stop jsme se „řítili“ zpět domů do Windsoru. Měl jsem dnes domluveno, že pokud absolvuji dva conf.cally a zpracuju nějaké analýzy, tak si můžu vzít zbytek dne volno, za to, že jsem byl v práci o dovolené. Hned po příjezdu jsem zjistil, že první conf.call byl přesunut na zítra a druhý mail samozřejmě potvrdil zrušení i druhého conf.callu. Asi čtvery red-bully, které jsem vypil cestou se mnou docela mávly. Ruce se mi třásly a nemohl jsem se trefit do kláves. Vyřešil jsem to Plzničkou a Zátka nám pustil fotky z potápění. Fungoval jako pomocná síla v potápěčském středisku kdesi v Indonésii. Jeho příhody něměly chybu. Příhoda z výletu na lodi byla jedna z nejlepších:
„Jsem přišel na tu loď a říkám: „Nemělo by tady bejt zábradlí?““ (musíte si představit dvacetiletýho blonďáka s dredama, jak se dotazuje zkušenejch mořskejch vlků).
„Nesmysl, potřebujem snadno skákat do moře – tohle je loď pro potápěče víš?“ vysvětloval mi šéfik. Odpoledne šel šéfik zabranej do hovoru a najednou se ozvalo šplouchnutí a nadávky. Nevšim si, že to tam končí a žádný zábradlí ho nezastavilo.
Druhej den sem tam s sebou skoro seknul a říkám: „Je to tu kluzký, nemělo by se s tím něco dělat.“
„Tady seš na lodi mladej. Co bys chtěl?“ odbyl mě šéfik. V tu chvíli, ale v tu chvíli se za námi ozval výkřik a temné šplouchnutí. Byl to kapitán. Uklouznul a marně se snažil zachytit zábradlí, které tam nebylo.
„To je nová loď. Vychytáváme mouchy,“ vysvětloval šéfik, „asi by to chtělo zábradlí a nějakou protiskluzovou úpravu.“
Další věc co Zátku zaujala byly čtyři malé motory na zádi.
„Proč tu jsou ty malý motůrky z člunů? Proč nemáte dva normální lodní motory?“
„Tyhle motory tady umí opravit každej jouda. Velký motory se musej posílat na opravu do Japonska. Navíc i jeden z nich dokáže s lodí aspoň trochu hýbat, takže máme dokonalou zálohu. Čtyři motory nikdy najednou neselžou,“ vysvětlil mi.
„No přišel vítr a vlny,“ vyprávěl Zátka: „stačila jedna a zatopila všechny čtyři motory.“ Posádce se podařilo alespoň tři oživit, ale další vlna je okamžitě umlčela. Nakonec vyrobili ze silikonu a plastových trubek takové šnorchly, aby chránili sání motoru.
„Nejsou nějaký krátký?“ kveruloval Zátka.
„To stačí!“
Byly krátký. Posádka se je snažila chránit před vlnami vlastními těly. V jedné chvíli už všichni nafasovali záchranné vesty, protože situace začínala být vážná. Nakonec je jeden dýchavičnej motůrek dotlačil až do přístavu.
„No jak říkám, vychytáme pár much a bude to super loď,“ ujišťoval ho šéfik. Přes poledne jsme prošli Windsor a pak jsme si zašli do sauničky. Konečně jsem se po měsíci zase dostal do Leisure centra. Saunička byla dneska luxusní. Relaxovaní jsme dorazili domů a dali BBQ. V pět Zátku naložila Míša a odvezla ho na Luton. Já popadnul počítač, kafe, děti a psa a vzal jsem je na hřiště, kde jsem vyřídil všechny pracovní věci. Večer ještě Kaptain vymyslel, že si půjdem zaplavat a přidala se celá rodinka. Teď dopisuju deníček, udělal jsem Matýskovi mlíko a jdem pomalu spát...