Motivační dopis

Pozor pozor pozor, dou k vám kuřátka!

…o deset minut později, když jsme se přestali tlemit tomu, jak vtipnej jsme vymysleli nadpis. Bychom rádi zdůraznili pár věcí, bez kterých se nepochybně neobejdete nenakonci netohodle neroku. Co dál? Já bych to nechal, to je celý. Jsme jim chtěli něco říct.
…o dvě minuty později, kdy jsme se přestali smát tomu, že sme tak krásně rozvedli nadpis a NEZAPOMNELI, ze sme vám chtěli něco říct.
Vemte si všechno, co je na seznamu níže, ten jsme totiž psali ještě předtím
Světla – cožéééé? Jaký světla?
Přezůvky – jo ty vemte
Čaje – ne černej, prostě čaje do čajovny
Dýmku – vodní vole
Tabáky – do vodní vole
Karimatku – podvodní vole
Teď jsme si vzpomněli. V chatě se nesmí kouřit cigarety. Jako vážně, není to pojištěný a ani to není prdel. Ti, kterým přijde normální platit za takovou ruinu bez ničeho dvě kila za noc by z toho mohli bejt hořký.
Spacák – ber vole
Přezůvky – jsou natolik důležitý, že jsme je zjevně uvedli dvakrát
Půllitr – na pivo a Chateu Nuef Di Pap
Boby – hlavně ne s bejby, bejby vem si cokoliv na sníh, nebo na bláto
Hlavně dobrou náladu a bratrského ducha. Hele já mám pocit, že tam byly nějaký věci jako koho volat, kam jít a tak, ale voni na to přijdou. Sme na foursquare.
Jo prachy. Vemte si 7 stovek a měli byste bejt sajf. Jinak 200 ubytko, 100 zradlo VSICHNI, 50 záloha na úklid, 300 na pivo.
Je to někde v Nový Rokytníku asi 1.5km kolem, abyste neřekli, že sme svině.
RACHEJTLE každej aspoň jednu.
Vemte si dýmku i na zelenej tabáček. Fakt tam není voda, ale sou tam záchody. To byla fáma, že tam nejsou.
...o pět minut později, když sme se přestali smát vzpomínce na ruinu bez ničeho. Záchody sou v lese, ale je tam trojkombo, takže si můžete povídat. A jo, elektřina, tak ta tam taky není. A signál taky ne. Jinak je to pohádková chaloupka z vašich snů. Jo a čtyřicet lidí se tam nevejde ani za zlatý prase. Ale bude jim to jedno. Každej bude vyděšenej maximálně hodinu. Než to zabere. Garance vrácení peněz.

Jedu na koncert

Bob Dylan hraje Eternal Circle, vedle mě stojí plechovka s pivem a z okýnka vidím nekonečné moře mraků ozářené sluncem. Bylo to šílený, ale právě proto.
Ráno jsem zaspal, ale né moc drasticky, takže rychlý pobalení věcí do kletru, naskočit na kolo a hurá podél Temže, přes Eton Wick, pastviny, nadjezdem přes M4ku, kolem školy ve Slough a do práce. Všude je bahno, ale jede se dobře. Je dvacátého prosince.
V práci dělám na projektu „Fixing the basics“, kterej se sype pod rukama jako většina věcí, která potřebuje investice pro něco pro telekomunikace tak chimérického jako spokojenost zákazníků. Opík potvrdil termíny návštěvy u něj na Taiwanu a tak objednávám letenky. Čtvrt hodiny se hádám se nějakým indem na telefonu, že letenka má být o deset liber levnější. Stejně mě třída „Economy Super Saver“ trochu děsí. Odpoledne mám telekonferenci s chlapíkem z Irska ohledně další šílenosti, kterou nesmíme ani naznačovat. Půl hodiny poslouchám mrtvolné ticho jakožto jediný účastník konference. Pak dostávám zprávu, že mají požární poplach, nebo výpadek elektřiny nebo co a prostě, že to už nestíhá. Odpoledne sedíme s Grahamem a řešíme zákaznickou zkušenost v rámci FtB. Nikdo nehýří optimismem. Projekty co měly financovat tyhle iniciativy se použijou na zalepení děr v rozpočtu, takže skoro nic nezbyde. Největší španělskej projekt nikdo nemonitoruje. Jako jedinej světlej bod pracovního dne se mi podařilo dohodnout rozlučkovej oběd se starým týmem a prohlídku pivovaru. Dělám check-in na zejtřejší let, dodělávám podklady pro Patricii a o půl šestý balím, sedám na kolo a v mírném dešti a naprosté tmě jedu domů.
Potřebuju dorazit zásoby jídla a tak si dělám luxusní krutí stejky s brusinkovou omáčkou a k tomu dojídám včerejší brambory. Ledabyle balím, protože zítra večer odlítám. Uvažuju o bazénu nebo pivovaru. Dobalím stejně až ráno, protože na balení potřebuju stres. Zapojuju počítač a kontroluju facebook. Petr Prateta Husák jde na CIGISTOCK Pod Lampou. Klikám o co jde. Playlist mě dostal. Adolpho & Band, které jsem poprvé slyšel téměř přesně před rokem mi strašně přirostli k srdci. Sehnal jsem si všechno co kdy nahráli. Zrovna před týdnem jsem se o nich s Pratetou bavil a on říkal, že je škoda, že už nehrajou. A najednou jde na koncert a ani se nezmíní. Hned mu píšu, proč mi neřek. No ve stručnosti proto, že je úplně blbej. Jsem totálně naštvanej. Šlo to zařídit, mohl sem tam být, mohl jsem letět o den dřív. Stačila jediná zmínka. Chvíli mu nadávám a pak se koukám, jestli čirou náhodou není třeba ještě nějakej let. Čirou náhodou je. V sedm ráno. To by znamenalo být v pět na letišti. Bylo tak devět večer. Ne, tohle by bylo moc šílené. Nemám vůbec zabaleno. Chtěl jsem ještě nakoupit dárky ve Slough. Zítra mám plno meetingů v Londýně, na pátou mi nic nejede. Let už nejde změnit, protože jsem udělal check-in. Na a i kdyby, tak co? Dorazím naproto mrtvej a vůbec si to neužiju. Bude chaos všechno přeorganizovat, ráno nevstanu. Navíc mám půlku věcí v práci, to by znamenalo někdy ve tři ráno jet do práce a zabalit to. Jasně a tisíc a jeden důvod, proč je to naprosté šílenství. Zatímco jsem si vyjmenovával všechny proti, tak jsem bezděky naklikal objednávku letu. Chtělo to už jen heslo. Nezadal jsem ho. Hlavou mi bežely všechny ty problémy, co to bude znamenat. Ale stejně jsem věděl, jak to skončí. Zapřísáhl jsem Pratetu ať mlčí, protože z mýho statusu „udělat něco šílenýho nebo ne“ pochopil, že přiletím. Zatímco jsem to usilovně řešil bušil mi spolubydla na dveře jestli něco nepeču.
„Klobásy!“ zařval jsem zoufale a vyběhl ven. Bylo potřeba je sdělat a tak jsem je dal péct, že si je vemu zítra do práce. Vytáhl jsem už jen ohořelá torza. Vrátil jsem se nahoru a odbouchnul heslo. Tím to bylo zpečetěno a odteď už jsem musel vyřešit všechno ostatní. Zrušíl, či přesunul jsem všechna jednání a začal překotně balit. Bylo asi jedenácat v noci. Najednou slyším z kuchyně křik. Bíba objevila slimáka co zalezl za sklo ve dveřích mikrovlnky. Dal jsem se do demontáže dvířek. Když nevíte co kde máte povolit, je to vždycky strašlivej porod. Moc jsem se s tím nemazlil a chvílema to vypadalo, že to skončí nákupem nový mikrovlnky, ale nakonec sem slavil úspěch. Bylo dvanáct, já zpocenej jsem pokračoval v balení. Nezapomenout na nic, když jedete domů na vánoce a na Silvestra, to snad ani nejde. Kolem jedný jsem měl dobalíno a omdlel na postel se strašnou předtuchou, že mě budík nevzbudí.

Mrk

Ráno mě buděj kluci na gauči. Nasnídal jsem se, zabalil se do Plzně, vyžehlil košili a vyrazil jsem do práce. Cestou jsem se ještě stavil na úřadě pro novou občanku. V práci dělám na jednom projektu za kterej bych nejradši vyházel lidi co ho jen navrhli. Protože to udělat nemůžu, tak pracuju na jeho realizaci. Odpoledne absolvuji telekonferenci s mým asi ještě šéfem /nikdo teď po našem zrušení neví, jak to s náma je a pro koho a co vlastně máme dělat/. Protáhlo se to a vlak odjížděl za 15 minut. Prakticky bylo vyloučeno, abych to stihnul. Anděl se ale překonával. Všechno jezdilo přesně v momentě kdy jsem dobíhal na zastávku a na nádraží jsem byl minutu před odjezdem vlaku.
"Prosíme ukončete na druhé koleji nástup do vlaku číslo 5120 směrem do Klatov. Vlak je připraven k odjezdu," hřímal nádražní rozhlas v momentě, kdy jsem rozrážel stojící lidi na pojízdných schodech. Stihl jsem to opravdu v momentě, kdy se začal rozjíždět. 
V Plzni jsem neměl žádný plány a chtěl jsem původně dát věci k Pratetovi, ale nakonec jsem skončil v hospůdce Klub malých pivovarů kousíček od nádraží. Pivka měli vynikjící a po chvíli dorazil Prateta a Čerw a večer příjemně utíkal. Později se k nám přidal ještě Smrček a končili jsme někdy kolem půlnoci. Všichni razili domů, ale já prohlásil, že jdu ještě do Hifáče. Tam jsem hned u baru vrazil do Billa a do Bivoje, které jsem znal ještě z první Maškarády. Nadšeně jsme se zdravili a začali sme spolu kecat. Najednou mě někdo chytil za rameno a slyšel jsem:
"Nazdáááár! Co tady děláš?!" 
Byl to Mrtvočich. Rozzářenej, radostnej, tak jak jsem si ho pamatoval z dobrejch dob. Bylo to pro mě strašný překvapení. Tím, že mě vymazal ze svého života, aniž bych tušil proč, mě neuvěřitelně zasáhnul. Byla to ta poslední věc, která mě poslala na naprostý dno, ze kterýho jsem se neuměl zvednout. Když jsem pak ještě slyšel, že prohlásil, že mě vůbec nezná, že pro něj neexistuju a pak vyjmenoval výčet věci, které mě na mě taky strašně serou, bylo to ještě horší. Ten večer jsem vypil půl lahve whisky a byl jsem v totálních sračkách. Druhej den se ta bolest změnila v nezměrný vztek. Chtěl jsem mu prostě rozbít hubu. Nebyl jsem jedinej komu tohle provedl. Chtěl sem mu prostě dát najevo, že lidi nejsou hračky, které tu jsou pro jeho pobavení. Téhle myšlenky jsem se nakonec chytnul a upnul jsem se k ní. Vztek ale postupně vyprchal, já se začal soustředit na jiný věci. Dostal jsem se přes to všechno, ale stejně jsem si podržel to rozhodnutí natáhnout mu pěstí, až se uvidíme u Pratety na plese. Dal jsem si i podmínku, že  nebudu pít do doby, než to udělám, abych to dělal s plným vědomím a čistou hlavou.
No a teď jsem stál v Hifáči, slušně opilej a přede mnou Mrtvočich připomínající rozzářený štěně. 
"Všechno v pohodě kámo?!" ptal se.
"Ne, není všechno v pohodě," odpověděl jsem a adrenalin mi začal pumpovat celým tělem a já cejtil, že se třesu.
"Co je? Co se děje?" zeptal se a zvážněl.
V tu chvíli jsem se pokusil ho udeřit, ale bylo to fakt jako kopnout do štěněte. V úderu nebyla žádná sila, přesto tam byl. Pěstí jsem ho zasáhl do obličeje a prudce stáhnul ruku, jak kdybych se sám bál toho, co sem udělal.
"Co děláš? Ty seš úplnej kretén! Ty prostě musíš mít vždycky pocit, že seš nad ostatníma. Seš debil!" vychrlil zmatenej Mrtvočich a otáčel se k odchodu.
"Sorry, cos kurva čekal? Že přiběhnu vrtící ocáskem, až se ty zase rozhodneš mě zavolat?!" vyštěkl jsem po něm.
Zatřásl hlavou a zmizel na chvíli vedle, ale během chvilky se vrátil a chytnul mě kolem ramen.
"Ty vole díky kámo. Ty vole, tys mi dal do držky. Asi sem to potřeboval," hlaholil zmateně a já se marně snažil poznat, zda to myslí vážně, nebo sarkasticky. 
"Pojď dáme panáka," navrhoval.
Šli sme na panáka a pak jsme si sedli vedle k nějaký partičce se kterou tam byl. Zeptal se mě jak se daří a tak, klasické zdvořilostní fráze, ale neměl jsem úplně pocit, že mě poslouchá. Měl jsem strašně smíšený pocity. Radost vidět ho, s kytarou, zdánlivě v pohodě a na druhou stranu zmatenost a nejistotu. Nevím co se mu honí hlavou a je těžké mu věřit.
Když jsem šel pro další pivo vrazil jsem znovu do Billa a zakecali jsme se u něj u stolu. Když jsme skončili byl Mrtvočich i s partou už pryč. Dorazil za to Sopouch, klasicky v obleku a tak jsme sedli na bar a začali si povídat. O všem, o životě, o holkách, o pivu. V momentě, kdy jsem mu rozčileně říkal, jak mě naštvalo, že o mě Mrk prohlásil, že moc piju, jsem nějak moc živě gestikuloval a zlil jsem ho chudáka pivem.
"No, upřímně, asi chápu proč to řekl," prohlásil utirajíce si oblek.
Zakecali jsme se snad do čtyř do rána. Venku jsme se rozloučili a Sopouch mě ještě nasměroval směrem k Pratetovi, protože já původně vyrazil opačným směrem. Na Klatovský mi zastavil taxikář, že kam jdu. Tak jsem mu to řekl a on mě za pade svezl. Byl jsem dost opilej, když jsem na zadním sedadle probíral peněženku a hledal padíka. Zaplatil jsem, vystoupil a taxík na to šlápnul a byl pryč. Já najednou dostal hrozně špatnej pocit. Začal jsem si zuřivě prohmatávat kapsy a nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem zjišťoval. Peněženka je v hajzlu! To už je snad potřetí za tři měsíce. Zas mě to úplně odrovnalo. Stále dokola jsem si prohmatával kapsy a nadával jakej jsem debil a litoval, že jsem nešel pěšky. Jsou v ní všechny karty a nová občanka. Zoufale jsem přemejšlel co s tím a jak bych mohl toho taxíkáře najít. To zas bude zkaženej den. Najednou se v dáli objevily světla a rychle se blížilo nějaké auto.
'To není možný, to nemůže bejt von,' běželo mi hlavou, zatímco jsem nemohl uvěřit svýmu štěstí. Auto zastavilo a taxíkař stočil okýnko:
"Mladej, tys mi tu nechal peněženku co?" prohlásil podávaje mi můj ztracený inventář.
Radostně jsem děkoval a dal mu poslední dvě kila co v ní byly.
"Neboj, nevzal bych ti ji, vím co to je za voser to pak řešit," dodal ještě taxíkář, poděkoval za dvoukilčo a zmizel v dáli. Já zavolal Pratetovi a ten mě znavigoval až k němu do pokojíku. Ještě jsme chvíli seděli na postelích a kecali o tom co se stalo od té doby co odešel. Pak už jsem na sebe natáhl deku jeho mladšího bráchy, která mi byla tak po kolena a vzápětí usnul.

Den, kdy umřel Steve

Pět hodin ráno. Na iPhonu zuřivě zvoní alarm. Rozespale šmátrám po telefonu a říkám si, jak by bylo skvělý říct: „Siri, vypni to. Sem vzhůru.“ Beru z nočního stolku iPad a otvírám Facebook. První na mě svítí zpráva od Marka Zuckerberga: „Steve, thank you for being a mentor and a friend. Thanks for showing that what you build can change the world. I will miss you.“ Mám tušení co to znamená, ale nechce se mi to věřit. Otvírám web a je to jasný. Steve je mrtvej. Vědělo se, že to přijde, ale stejně to je šok. Přeposílám zprávu na Facebook a mám zvláštní prázdnej pocit. Snad nikdy mě smrt někoho úplně cizího takhle nezasáhla. Chci to někomu říct, někomu, kdo to bude cítit stejně a napadá mě jen Mrk, kterej se mnou z důvodů, které neznám, už přes měsíc nemluví a vymazal mě ze svého života. Posílám i tak krátkou zprávu: „Steve je mrtvej Jime“ a stále se to nějak snažím vstřebat. Stále přemýšlím o tom, jak obrovský dopad na celý svět to bude mít. Je to bez diskuze člověk, který změnil vnímání mnoha oblastí a zejména osobní elektroniky. Ukázal, že počítače, přehrávače, telefony a další zařízení nemusej bejt složité kusy železa, které musí nastavovat profík a jedno špatné kliknutí je pošle znovu do konfiguračních pekel. Ukázal, že špičkové smartphony, nebo notebooky může používat každej bez zvláštního kurzu a manuálu desetkrát tlustšího, než samotné zařízení. A to byl jen začátek. Ukázal světu výrobců, že nestačí házet na trh polotovary. Jeho vize dokonale provázaného ekosystému se stala noční můrou konkurentů a klíčovým rozdílem produktů Apple. Cena za téměř dokonalou funkčnost byla samozřejmě a nezbytně uzavřenost platformy a omezenost možností nastavení. Tohle dokázalo do běla rozzuřit spoustu těch vyvolených co původně byli hlavními uživateli těch polotovarů a složitých zařízení. Nedokázali pochopit, že primární funkce těchto zařízení je sloužit co největšímu množství lidí, kteří nechtějí trávit večery, víkendy a LAN párty nastavováním. Kteří je chtějí s minimem úsilí používat a vždy se na ně spolehnout. Další velká skupina odpůrců se rekrutovala z lidí co z principu nesnesou, že jim někdo něco zakáže, i když to je pro jejich dobro. Další parta nenáviděla produkty Applu, protože se staly určitým fenoménem a zejména v Čechách symbolem luxusu. Navzdory těmto všem Steve dokázal z firmy co původně založil, udělat jakožto jediný člověk a šéf největší firmu světa a překonat těsně před smrtí tehdejší ropnou a energetickou jedničku ExxonMobil. Ať produkty Applu nenávidíte sebevíc tohle je prostě úspěch, který je naprosto úctyhodný. A samozřejmě změnil svět technologií. Téměř všechny konkurenční produkty vycházejí z konceptů, které uvedl Apple a které nesou podpis vizionáře Steva Jobse. Vzpomínáte ještě na smartphony ke kterým se dodávala tyčinka, aby člověk vůbec mohl trefit titěrný křížek v rohu? Vzpomínáte, že člověk používal pokročilé možnosti telefonu jen když opravdu musel? Jsem strašně rád, že jsem žil v době, kdy produkty, které změnily tohle všechno, byly naprosté novinky, kdy se z téměř krachující firmičky stával před očima všech naprostý vůdce trhu, který udával směr v mnoha oblastech. Lituju jenom, že se mi nesplnil sen mít možnost pracovat někde poblíž takového člověka, který se v historii objevuje jenom vyjímečně.
Vyžehlil jsem kalhoty a šel si zaplavat. Bylo sedm ráno a v bazénu nebylo tak narváno jako posledně. Díky občasnému topení po nádechu vody a počítání bazenů jsem na chvíli přestal na to vše myslet, ale už cestou na vlak se to vrátilo. V práci to ostatní tak moc neřeší, zato já zas bojuju s motivací. Pouštím si aspoň záznam jeho projevu na Stanfordské univerzitě. Jeho slova mě zasáhla už kdysi a rád jsem si je připomenul:
‎"Your work is going to fill a large part of your life, and the only way to be truly satisfied is to do what you believe is great work. And the only way to do great work is to love what you do. If you haven't found it yet, keep looking. Don't settle. As with all matters of the heart, you'll know when you find it. And, like any great relationship, it just gets better and better as the years roll on."
(Vaše práce bude velkou součástí vašeho života a jediný způsob, jak být opravdu šťastný je dělat to, čemu věříte, že je skvělé. A jediný způsob jak dělat skvělé věci je milovat vaši práci. Pokud jste to ještě nenašli, hledejte dál. Neusazujte se. Stejně jako u srdečních záležitostí budete přesně vědět až to najdete. A jako v každém skvělém vztahu to bude časem lepší a lepší.)
Slibuju si, že ten pivovar rozhodně založím a přemýšlím co mám dneska dělat v práci. Dnešní den nic nemá smysl. Dneska umřel Steve...

Soukromé peklo

Vstáváme až v sedm ráno opět do strašlivé zimy. Vaříme hned čaj a polívku. Zdenda vyrážel ještě za tmy zdolat nějakou horu v okolí. Vrací se z úplně opačné strany. Prej to potmě vylézt fakt nešlo. Vylezl aspoň na hřeben na druhé straně. Prý měl srdce v kalhotách, když se prodíral tím lesíkem nad medvědím jezírkem.
„Zvonil jsem tou rolničkou jako blázen a přemejšlel, co udělat, když by mě překvapil mědvěd.“
„Co bys chtěl dělat? Umřít.“ směju se. „Nebo, pokud máš dostatek odvahy, tak můžeš umřít jako chlap.“
Ostatní se nemají k odchodu a tak jsem se rozhodl, že si vyběhnu na ten hřeben taky. Vypadá to, že to není tak vysoko. Vypadá. Je to fakt hodně vysoko. Síly rychle docházej a nohy se začínaj zase ozývat. Ke konci musím šplhat po skále a přitahovat se rukama. Výhledy nahoře jsou ale zaslouženou odměnou. Sbíhám po jiné cestě a zjišťuju, že sestup je ještě horší než výstup. Noha naštěstí nikde neuklouzla a tak jsem v pořádku dorazil. Ostatní mají sbaleno a pokračujem po trailu dál do Sunshine village. Objevili jsme ceduli, kde jsou strhaný všechny varování před medvědy a je tam jen cedule přísně zakazující nošení střelných zbraní.
„Chtěj mít vyrovnaný šance, parchanti!“ smějeme se a vylepšujem nástěnku medvědím vzkazem „Not so bad, don’t worri”, co jsme vymysleli včera a pokračujem dál.
Před námi se objevilo kouzelné údolí s cestičkou vinoucí se zdánlivě do nekonečna.
„To je celý naše?“ ptám se nevěřícně.
„To je jen začátek.“
Zdenda se drží daleko vepředu a my ho doháníme jak se dá. Po jednom výstupu pod spalujícím sluncem jsme objevili nádherné ledovcové jezírko. Zastavujem na sváču a jdem se koupat. Nadšeně se vrhám do ledových vod jezírka. Při vylejzání jsem ucejtil, jak jsem sklouznul po kameni, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Venku jsem ale ucejtil na palci takovou zvláštní bolest a zjistil sem, že jsem si ho rozseknul. Krvácelo to docela festovně a rána navíc byla plná písku. Opláchnul jsem si to ve vodě a zkusil udělat to nejlepší co jsem mohl s lepící páskou od Báry. Zkusil jsem to narvat do boty, ale cejtil jsem, že to nebude dobrý. Všichni už zas vyrazili a já při každém došlapu musel konstatovat, že jestli sem si předtím myslel, že ty puchejře a unavený nohy bolej, že to nebylo vůbec nic. Zakřičel jsem aspoň na Jirku, ať poprosí Zdendu, zda mi půjčí své chodící hůlky. Nechal mi je zabodnuté u cesty a trail zas stoupal prudce do kopce.
Šli jsme ještě nesmírně daleko. Palec v botě tepal bolestí. Všichni hnali dopředu a já dělal co jsem mohl, abych s nimi držel krok. Přitom jsem procházel vlastním soukromým peklem. Vůbec jsem nebyl schopen vychutnávat ty krásy krajiny kolem mě. Konečně jsme se objevili kdesi nad nějakou vesničkou. Cesta z kopce byla ještě horší. Vesnička ale bylo jen pár hotelů a chat a my se rozhodli se vypravit až na spodní parkoviště vzdálené tak 5 km cesty po nesmírně prašné a rozpalené cestě bez stínu. Marně jsem hledal způsoby došlapu, které by bolely nejmíň. Občas projedší truck nebo autobus zvedl vždy haldy prachu ve kterých se nedalo dýchat. Ostatní mi dávno zmizeli za obzorem. Měl jsem ale štěstí, protože jsem si všiml stezky vedoucí do lesa pod cestou. Zamířil jsem si to na ní a objevil jsem krásnej trail sledující malou říčku, která tam tekla. Byl tam stín, měkký došlap a osvěžující křišťálově čistá voda. Zhluboka jsem se napil a zchladil se. Udělalo se mi líp a mohl jsem zase šlapat dál. S ostatními jsem se sešel až na spodním parkovišti. Kluci se neozývali a tak jsme vybalili a začali kuchtit nějaký oběd. Já si na záchodě v umyvadle po gymnastickém výkonu umyl nohu a převázal palec, ostatní puchýře a rány. Noha vypadá jak po boji. Kluci dorazili chvíli potom co jsme dojedli a tak jsme naskákali do auta a jelo se do Banfu na rychlý nákup a pak už na známé místo, kde jsme spali už před několika dny.
Smrad v autě dosáhl zcela nové úrovně. Romanovy ponožky jsme sbírali ohrnutou igelitovou taškou jako psí hovna. Jirka se snaží Romana buzerovat, aby si umyl nohy, ale ten se tvrdošíjně brání. Dáváme pár pivek, špagety s něčím a jde se spát.

Don't worri

Vstáváme až v sedm ráno. Dneska Zdeněk slibuje naprostou pohodičku a brzké jezero. Neberem moc vody a já si ani pořádně neošetřuji nohu plnou puchýřů. Těšíme se na krátký výlet a obídek u jezera. Proto ani moc nesnídám a vyrážíme. Cesta se vine mezi skalisky a stromy a potkáváme různou lesní zvěř. Není už ani moc zima a jde se pěkně a navíc to je z kopce. Jdeme strašnou dobu, ale slibované jezero je v nedohlednu. Cesta začíná stoupat a slunce se opět opírá plnou silou. Jdeme nekrytým územím a nohy se začínají hlasitě připomínat. Navíc na mě dopadlo vyčerpání a nedostatek energie z opomenuté snídaně. Přecházíme několikakilometrový pas po hraně skály a na plném slunci. Na konci se mi dvakrát zamotala hlava a skoro jsem sletěl dolů. Opět nám klasicky došla voda. Když jsme konečně dorazili do lesa zastavuji a dávám aspoň musli tyčinku. Ostatní mi rychle mizí za obzorem. Přemýšlím, zda se už opravdu těch medvědů tak nebojí, nebo zda se jen nebojí o mě.  Nejsem si jistej, zda mám být poctěn jejich jistotou, že se o sebe dokážu postarat, nebo naštvanej, že mě tam nechali. Tak nějak jsem věřil, že na konci pasu bude jezero, ale byl tam jen výstup a depresivní cedule "Sedlo 5.5km". Prakticky kolmo nahoru. Noha s puchýři - ano ta, co byla původně roztržená z fesťáku to už totálně vzdává. Každej krok zabolí. Konečně nahoře. Ostatní objevili jakousi kaluž vzniklou z vysychajícího jezírka a Bára se Zdeňkem se koupou. Jirka brumlá, že to nebude pít, protože ta voda smrdí. Sem zplavenej jak kůň a tak taky beru zavděk tou kaluží a jdu se vykoupat. Jen co jsem vlezl do vody zašlo slunce a rozfoukal se šílenej vítr. Myslel jsem, že tam zmrznu. Ty výkyvy počasí tady jsou neuvěřitelný. Dáváme oběd a potom ostatní chtějí podniknout výstup na horu nad námi. Já si kurýruju puchýře a rezolutně prohlašuju, že nikam nestoupám a počkám tady na ně. Jdou zkratkou a já to zkouším obejít po trailu. Našel jsem krásný čistý jezírko a potůček. Všude kolem jsou medvědí stopy. Potkávám se ještě s ostatníma a hlásím nález a taky plán, že se ukreju v křoví nad jezerem a počkám do západu slunce, zda se nějaký medvědi neobjevjej.
"My tě pak posbíráme," glosuje to Jirka.
Nejdřív jsem našel jakousi díru, kam jsem zalehnul. Po nějaké době jsem tu díru lépe prozkoumal a zjistil jsem, že ji udělal medvěd, když se snažil dohrabat na sviště. Raději měním pozici a skrývám se ve smrčcích nad jezerem. Nebudu vám lhát, je to něco jinýho než čekat na srnce. Člověk má smysly daleko více napnuté a sleduje každé šustnutí, každé prasknutí větvičky, nebo poplašený pískot svišťů. Slunce pomalu zapadlo a medvědi nikde. Začala mi bejt strašná zima a tak jdu k ukrytým baťohům a pak, protože si nohy už odpočaly vyrážím směrem na horizont. Cestou potkávám ostatním a tak se vracíme k věcem. Stavíme stany - tentokrát na trailu, kde si člověk musí vybrat. Buď stan postaví u cesty, kde je teoreticky menší šance narazit na medvěda, ale může nás snadno objevit ranger a dát nám pokutu. Nebo je možné se ukrýt dál od cesty, kde nás zase spíše objeví medvěd. Konstatujem, že není znám jediný případ, kdy by medvěd udělil pokutu za stanování a skrýváme se za kopcem u jezera a vaříme večeři. Zdeněk ještě ubalil, takže je veselo. Hlavně potom, co vařil čaj a nevšiml si, že si palí kalhoty i s nohou. Dumáme nad tím, jak je možný, že kde byly varovné cedule nebyla po medvědech ani památka a tady v medvědíně není ani cedulka.
"Ti parchanti to určitě strhávaj!" směju se.
"Je zajímavý, že ty cedule o tom, že je tu přísný zákaz nošení střelných zbraní tam vždycky nechaj," baví se Jirka.
"No jasně, chtěj vyrovnaný šance," bavíme se.
"Až tam uvidíš napsáno NOT SO BAD, DON'T WORRI s měkkým "I", tak bys měl dostat fakt strach," dodává Jirka.
"Hele co bysme dělali, kdyby teď k tomu jezeru přišel medvěd?" ptám se Zdendy.
"No, hrozně pomalu..." začal Zdeňek.
"..bysme zabalili a pak nenápadně, s botama v rukou prošli kolem něj pryč, viď?" směju se na celé kolo.
Pečlivě jsme dali všechno jídlo do igelitek a ty zavěsili daleko na stromy. 
"Jé, já zapomněla na ešusy od jídla," strachuje se Bára, když se Jirka vrátil.
"Hoď je k jezeru. Až uslyšíme rachot, tak se začnem pomalu balit," prohlásil Zdenda.
Už skoro usínáme, když jsem si najednou vzpomněl: "Ježišmarjá, já mám v postranní kapse batohu to sušený maso."
"A mazej!" vyhazuje mě Jirka. 
Ukrývám maso pod stromy na druhé straně než jsou igelitky.
"Až uslyšíte šustění z támhleté strany, tak taky balíme," oznamuju ještě ostatním a už jdem konečně spát.
"Don't worri!" vybuchuju ještě tu a tam smíchy, než konečně usínám.

O 4km víc

Vstáváme v šest ráno, rychlý balení a vyrážíme na trail. Joska s Romanem míří na Mt. Asinibone a naše partička, kde je Zdeňek s Bárou a Jirka a já jdeme na přechod napříč Rockies. Ráno mrzne, ale vycházející sluníčko začíná rychle pálit. Brzy míjíme cedule "Pozor Grizzly, nebezpečí atd." Jirka je šťastnej, že má svou rolničku. Zanedlouho vidíme i medvědí hovno. Není v něm ale žádná rolnička a tak si nejsme jistí, jestli je to opravdu medvědí hovno. Zastavujem u nějakého rančerského srubu, kde sušíme věci a děláme inventůru zásob. Po panice, kdy jsme si nevzali moc jídla k Lake Luis se každý raději vybavil. Zjišťujem, že smrt hladem nám opravdu nehrozí, zato zdravotní potíže z přejídání ano. Ač jsme našli houby, vylepšuju je klobásami z mých 4kg zásob masa. Plánujeme další cestu. Buď bychom mohli jít kratší a rovnější cestou, kde toho moc nebude, nebo výrazně delší cestou kolem jezer a přes nějaké sedlo. Volíme delší variantu. Sluníčko svítí a krása střídá nádheru. Bára chce koupačku v jezeře, ale jediné které zatím míjíme je hluboko pod námi. Cesta se nejprve pomalu a potom stále prudčeji a prudčeji zvedá. Pak začínaj klasické výstupové serpentýny. Slunce pere jako blázen a my nemáme už vůbec žádnou vodu. Bára se žene vpředu a my s jazykama na vestě bojujem s žízní a bolestí nohou. Vrchol se zdá naprosto v nedohlednu. Ani nevím jak, ale dokázali jsme to. Za sedlem sbíháme do údolí k jakémusi resortu, kde zjišťujem, že další cesta je uzavřena a musíme brutální oklikou. Nacházíme nějakou bahnitou kaluž, kde se nadšeně rácháme. Sluníčko už pomalu zapadá a my objevili nádherné ledovcové jezero a litujem, že jsme se už koupali. Když už nohy opravdu nemohli došli jsme k ceduli, která hlásala, že stanovací kemp je 4km daleko. Shodli jsme se, že tentokrát dáme ten kemp a vyrážíme. Po kilometru je další ukazatel. Kemp 4 km. Nadáváme na ležérní přístup kanaďanů k udávání vzdáleností a jdem dál. Po dalším kiláku nás cedule "kemp 4km" už vyvádí celkem z míry. Před náma se otevřela naprostá pustina s cestičkou vinoucí se kam až oko dohlédne. Jezero u kterého měl být ten slavný kemp je v nedohlednu. Ač to byly poslední 4 km bylo to o 4km dál, než jsme ten den měli ujít. Bolest nohou začíná být naprosto neůnosná. Chodidla pálí a po zastavení už je témeř nemožné se rozejít. Bolest přechází z chodidel do nohou a zpět. Záda jsou v jednom ohni. Jirka se nás snaží povzbuzovat vyhlídkou na barbecque v kempu. Já si jen představuju jak tam dojdu a upadnu obličejem na zem a zůstanu ležet. Pustina se zdá naprosto nekonečná, přesto jsme to nakonec zvládli. Došli jsme do kempu už téměř za tmy. V nohou odhadem 35 km. Kemp je v podstatě jen cedule hlásající, že tam máme do kasičky hodit obálku s 10 dolary za osobu a útržek připojit na stan. Ještě tam je teda kadibudka a tyč na kterou se věší jídlo kvůli medvědům. Je už zase strašlivá zima. Vaříme čaj a večeři a zalézáme do stanů. Spím s Jirkou v jeho stanu, který je spíš pro dojem, než že by sloužil k jakémukoliv jinému účelu. Táhne do něj a je tam strašná zima.

Lake Luise

Ráno vstáváme o půl sedmé. Kluci si vypráví, jak je v noci vyděsily zvuky praskajících větviček. Něco se zjevně blížilo ke stanům.
"Když ten medvěd rozsvítil čelovku, tak to snad muselo bejt slyšet, jak mi spadl kámen ze srdce," komentoval to Jirka.
Vaříme čaj a Jirka jde pro Zdendu s Bárou, kteří spali v lese.
"Tak co? Už jdou?"
"Ne, jsou tam roztahaní po půlce lesa, není to hezkej pohled," vtipkuje Jirka.
Vaříme čaj a jedem zpátky na Lake Luise. Bára zkouší prodávat třešně a já se Zdendou prozkoumáváme superluxusní hotel, co tam stojí na břehu. Kluci se konečně dovolali a jedou se podívat na ten karavan. Vrací se v jednáct s tím, že ho kupují a že to budou zařizovat celej den. Domlouváme sraz na čtvrtou a kluci odjíždí. Já s Jirkou, Zdendou a Bárou jdeme na trek po okolí jezera. Jirka je unešen z výhledů a stále opakuje "No jo! Kanada!" a všechno fotí. Procházka je to fakt nádherná. Vysoko nad jezerem blbnem s veverkama a pak se vydáváme na ledovec. Přichází zpráva od Josky, ať zavolám chlapíkovi, že to zařídí až ve středu, protože dnes je všude zavříno. Nabízíme se, že jim peníze vyberem, ale nechtěj. Volám a dohaduju to. Původně jsme chtěli jít hned zpět, ale když je to zařízeno vydáváme se na ledovec. Jirka se v půli cesty vzpříčil, že dál nejde a že tam na nás raději počká. My dem dál, když najednou slyšíme brutální hřmění. Z ledovce padá obrovská lavina do údolí. Úžasnej zážitek. Dorazili jsme až k chatě pod ledovcem a zjišťujem, že to nemůžem stihnout do čtyř zpátky. Vymejšlíme výmluvy pro Romana, ale raději nasazujem brutálně ostré tempo a až u lesa si uvědomujem, že jsme přeběhli Jirku.
"Hele on tam nebyl ne?"
"Mohl tam bejt, on šel nahoru k těm vodopádům se natáhnout, třeba tam chrápe."
"Ty vole, my ještě nikam nevyrazili a už ztrácíme lidi," smál se Zdeněk.
"No každopádně buď šel napřed a máme průser, proč my přijdem pozdě a nebo je tam a máme průser, že jsme ho ztratili," uzavírám naši situaci.
Postupně nám to přijde strašně vtipný a chechtáme se tomu.
"Jen nevím, jestli to Romanovi taky přijde k smíchu," směju se.
"Ho vidím s tím jeho zabijáckým pohledem koukajícím z pod kšiltovky," říká Zdeněk.
"Jo, přijdu k němu a řeknu mu: "Co tak koukáš? Ty si ho taky ztratil!" směju se.
"Nebo tam najdem na parkovišti jen naše baťohy," glosuje to Bára.
Celou cestu zpátky vybuchuju smíchy a prosím ostatní, aby mě schovali, že lidi nemaj rádi, když přijdu pozdě a šklebím se jak měsíček. 
"Kdy myslíte, že přijde na to, že jsme ho tam nechali?" ptá se Zdenda.
"No, podle mě se západem slunce mu to začne bejt podezřelý," směju se.
Nakonec jsme dorazili deset minut po čtvrté a na parkovišti potkáváme Jirku. Kluci s autem nikde. Za půl hodiny nás ale našel Joska a tak jsme mohli jet dál.
Jedem nakoupit do Safeway a pak už míříme na parkoviště odkud chcem zítra startovat na náš třídenní přechod hor.
Jedeme gravelkou, když najednou vidíme u krajnice malého medvěda kterak si pochutnává na bobulích nějakého keře. 
"Nezastavuj! Nezastavuj!" volá Bára.
"Zastav vole!" křičí Roman.
Joska zastavuje auto a my nejdřív fotíme a točíme medvěda přes okýnka v autě. Roman pak vyskakuje ven a za ním se hrnu i já s Jirkou a Zdendou. Stojíme tak 10 m od medvěda a nadšeně si ho točíme a fotíme. Jemu je to buřt. Po filmařské zastávce skáčem zpátky do auta a jede se dál.
"Viděl jsem medvěda! Můžu klidně spát," raduju se.
"No, to já zas právě neusnu," stěžuje si Jirka.
Cestou jsme viděli ještě losici s losáččatem a přejem si ještě vlka nebo pumu, ale nemáme už tolik štěstí. 
Zastavujem na parkovišti a Roman vyskakuje a šacuje medvěduodolnej kontejner, co tam stojí.
"Co to dělá?" ptá se Jirka nevěřícně.
"Nakupuje," směje se Joska.
Roman objevil velkou krabici od McDonalds, kde byly fruka, jabka, sendviče, zelenina, dresingy, koláčky, no prostě to byl neskutečně úspěšněj "nákup".
Začíná se stmívat a my vaříme všechno maso co nám zbylo. Po parkovišti se rozhlela mohutná vůně pečeného masa a z lesa se najednou začaly ozývat štěkavé skřeky. I když nevidím důvod proč se bát medvědů, když je člověk ve stanu a nemá u sebe žádný jídlo, neměl jsem z toho nejlepší pocit. Po vydatné večeři zalézáme do stanu a tématem jsou opět medvědi.
"Prej to není tak zlý," tvrdí Jirka.
"A na to si přišel jak?" ptá se Roman.
"Na záchodě to psali."
"Jo, medvědím drápem to tam je vyškrábaný ne? "NOT SO BAD"" chechtá se Roman. 
S představou medvěda, kterak popisuje veřejné záchody brzy usínáme.

Směr Rockies

Vstáváme zase až kolem sedmé. Joska vypadá, že každou chvílí umře. Jen sedí a zírá do zdi a drží se za hlavu. Opakuje, že ztratil dva dny. Kluci vyráží do Rockies a nakonec se uvolili, že mě berou s sebou. Byl jsem z toho trochu překvapenej, protože jsem jel za Joskou a bylo domluveno, že jak skončej vyrážíme spolu někam cestovat. Oni se ale takhle domluvili i se Zdendnou, Bárou a Jirkou. V autě sice bylo místo jen pro pět lidí, ale nakonec jsme se tam všichni porovnali a já seděl na baťozích. 
Loučení bylo srdečné. Hlavou mi zněla písnička "Goodbye all the people, there is nothing you can say..." Strašně nerad jsem opouštěl tohle místo a tyhle lidi. Zažil jsem tu nejsilnější pocity svobody a nezávislosti v životě. Způsob života těhlech lidí se mi strašlivě zamlouvá. Žití z toho málo co je, užívání si naplno a plnými doušky, nezávislost a svoboda. Ale výprava slibovala zažití té pravé Kanady, skal, treků kolem jezer, spaní v medvědích oblastech a tak jsem se docela těšil.
První zastávka je ve Vernonu na nákupy. Já zašel do HSBC bank zkusit získat nějaké ty prostředky. Když jsem u přepážky oznámil, že jsem Premier customer, tak mě hned uvedli do salónku a nabídli čaj. Ujala se mě sympatická bankéřka, která se ke mě chovala fakt jak k nějakýmu významnýmu zákazníkovi a ne jak k týpkovi s čírem, ve smrdícím týden nošeném tričku a špinavejch kalhotech. Za půl hodiny mi zřídili kanadskej účet, vydali mi kartu a nabyli ho 2000 dolarů emergency cash. 
Po nákupech pokračujem směrem na Banf a v autě panuje výborná nálada. Telefon jsem ještě nechal zaplý, kdyby se něco dělo kvůli peněžence. Najednou mi volá někdo z Anglie, přemýšlím zda to mám zvednout, protože to zavání starostma z práce, ale nakonec jsem to zvednul. Volali mi z HSBC v Anglii, že jim volali z kanadský banky v Kelowně, že tam někdo předal moji peněženku a že mi do mailu posílaj kontaktní údaje. No hustý. Řekl jsem jim, že si ji vyzvednu asi až za týden a moc a moc jsem poděkoval. Tak jsem se celej včerejšek stresoval úplně zbytečně. S ještě lepší náladou pokračujem dál. První setkání s přírodou zajistil los, kterej zvědavě vykukoval z lesa u dálnice.
Kluci shání větší auto a tak prozkoumáváme T3 s cedulkou ON SALE, kterej parkuje u nějakýho domku. Majitel za něj chce 2.5 tisíce což je moc a tak jedem dál. Kousek před Banfem stojí u dálnice luxusní karavan. Zastavujem a prohlížíme ho. Je odemčený, takže je možné prohlídnout si vybavení a všechno. Neuvěřitelné, u nás by tam nestál takhle ani pár hodin. Zkoušíme se dovolat majiteli, ale nebere to.
Jedem k Lake Luise, kde se Roman snaží prodat dva buckety třešní, co natrhali ještě z těch zbytků za domem. Prodali jsme ale jen dvě krabičky po 10ti dolarech. Já zkusil jednu ochutnat, ale začal jsem se dusit. Pesticidy, kterejma jsou tyhle třešně bohatě pokryté mi asi nesedly. Z Lake Luise jedeme na parkoviště u trailu, kde vaříme večeři a stavíme stan, ač je to tu zakázané. Jirka se strašně bojí medvědů a tak je hlavní téma večera jasné. Usínáme s napnutýma ušima.

Piva na Higway 97

Ráno mě budí nezvyklé vedro. Vstávám a zjišťuju, že už svítí sluníčko a je sedm hodin. Snad ještě nikdy jsem tu nespal tak dlouho a sluníčko jsem vždycky viděl vycházet. Třešně jsou dotrhány a domem vládne pohoda. Většina lidí vyspává. Partička kolem Dealera pokuřuje bong a z repráků hrajou nějaký francouzský šansóny. Udělal jsem si obligátní čínskou polívku k snídani a otevřel si pivko. Ani jsem nestihl vychutnat tu pohodovou atmosféru, když se odspodu přiřítil Joska s Jirkou. Joska do sebe naklopil vodku co včera dali Clio a během okamžiku byl zase kantáre. Pouštíme Divokého Billa a já simultálně překládám písničky do angličtiny. Joska s Jirkou zkouší střílet ze vzduchovky, ale poté co malém zastřelí jednoho pickera a Jirka si skoro uskřípne palec při nabíjení toho naštěstí nechávájí. Dávám s nima pár pivek a přesunujem se na spodní squat. Joska je v totálně punkové náladě. Cesta vede nad dálnicí a Joska najednou zabočil dolů a seběhl prudký kopec a rozsekal se v příkopu před dálnicí. Na ramenou nesl 12ti pack piv a ten dopadl na dálnici a piva se rozletěla jako kuželky. Auta stála a řidiči nevěřícně zírali. Joska se vyhrabal z příkopa a začal sbírat plechovky z dálnice. Ze všech stříkalo pivo, tak dvě čapnul a nechal si je stříkat do pusy, na vlasy a vůbec. Vybavila se mi jeho slova: "S pivem tady musíš bejt opatrnej. Když tě chytnou s plechovkou na veřejnosti cvakneš pokutu 150$." Jen nevěřícně jsem sledoval jak se motá mezi stojícími auty a sbírá další plechovky a rve je do roztrhané krabice. 
Řidiči způsobně počkali, až si pankáč dosbíral svá piva a pak se provoz zase rozjel. My dorazili na Green House (spodní squat), kde Joska předal Zdeňkovi jeho 12ti pack. Párty se zase rozjela. Joska byl hlavní hvězda. Roxanne se mu snažila věnovat, ale Joska se během chvíle zase zřidil jak zákon káže a najednou skotačil na střeše Green Housu. Efektním kotolulem skočil dolů a vyžádal si další pivo. Pak klasicky odpadl a zůstal ležet rozplácnutej před vchodem. Jirka snaživě donesl propisky a všichni se jali vylepšovat Joskovu vizáž. Roxanne s Clio měly zase záchranářské tendence a když dorazil Roman s autem narvali Josku do auta. 
"Nehýbejte s ním! Může mít něco s páteří!" křičel sem na ně.
"Vážně?" zeptala se mě se starostí v hlase Roxanne.
"Ne, ale poblije se," konstatoval jsem.
Podařilo se nám ho ale převézt na Red House, kde jsme ho pohodili u sadu. On automaticky zaujal bezpečnostní polohu a my mu jen podepřeli hlavu dekou. 
Já se začal příjemně rozjíždět a chtěl jsem jít koupit další pivka. Nikde jsem ale nemohl najít peněženku. Pojalo mě temné podezření. Snažil jsem se vybavit, kde jsem ji měl naposled. Bylo to v Liquer Storu. Pak jsem si ji dal asi do kapsy u kalhot. Jenže jsem měl Alfrédovy kalhoty a ty měly mizerné kapsy, ze kterých všechno padalo. Přesto jsem znovu a znovu prohledal vše co jsem mohl. Nikde nebyla. Zaběhl jsem na Green House a ptal se lidí, jestli ji třeba nenašli u ohně. Nikdo o ničem nevěděl. Dobrá nálada mě rychle přešla. Ještě jednou jsem vše prohledal a pak jsem zapnul telefon a volal do banky, aby mi zablokovali karty a co mám jako dělat. Byl jsem bez peněz, bez řidičáku a kdo ví bez čeho ještě. Poradili mi aspoň, že když zajdu do jakékoliv pobočky HSBC, tak mi dají 2000$ emergency cash. Zbytek dne jsem už nepil. Večer jsem si vzal auto a šel jsem projet Winfield, jeslti někde nezahlédnu auto tý holky co mě vezla stopem. Byla dost velká pravděpodobnost, že mi peněženka vypadla v jejím autě, ale bohužel v ní nebyl žádný telefonní kontakt na mě. Ptal jsem se po hospodách a tak, ale nikdo jí bohužel neznal. Poradili mi ale ať zkusím druhý den obvolat všechny fotostudia v Kelowně, že tam bych na ní mohl narazit. Poděkoval jsem a na Red Housu jsem prošel všechny fotostudia co byly  na netu a napsal jim maila. Po setmění se vzbudil Joska.
"Já jsem ztratil den," prohlásil.
"No, ty jsi ho spíš zkomprimoval do dvou famózních hodin," smál jsem se mu. 
Podíval se na video, kterak sbírá piva na Higway 97 a vyrazil zase kalit na spodní squat. Já zůstal na Red Housu a bavil se s lidma co tam byli. Quebečani uvařili nějaké francouzské karrí /ne kari/ a Knírač se mě snažila balit. Vzpomněl jsem si na Romanovo: "Nevypadám jako Brad Pit, ale vodsaď pocaď" a snažil se jí uniknout. 
Můj úkryt v kuchyni se moc neosvědčil. Tu okupovaly Číňanky, které taky měly daleko k ideálu asijských krásek. Nejdřív se se mnou všechny fotily, protože prej vypadám jako Thaiwanská rocková star. Poté co jsem si později oblékl pončo jsem prej zas vypadal jako tygr a kdykoliv mě potkaly, tak dělaly zvuky tygra a naznačovaly sekání drápy. Zapadl jsem raději na verandu k huličům a nabídl jim svou whisky. Oni mi výměnou nabídli potáhnout z jejich megabongu. V kuchyni mezitím Izraelec kuchtil cheesecake. Půjčil si od nás cukr, takže mě pak zavolal na ochutnávku. Nakonec se rozdělil se všemi co tam byli. Třešňovej cheesecake byl prostě pohádkově výbornej. Kecáme ještě na verandě a ze mě pomalu padá naštvanost ze ztráty peněženky. Někdy po půlnoci se přikolébal Roman zavěšenej mezi Clio a Roxanne. Joska dorazil o něco dřív, nic neřekl a omdlel na mém gauči venku. Tak jsem spal na jeho posteli.

On the road again

Kolem půl páté se na obzoru začalo objevovat světlo. Počkal jsem na mezeru v přeháňkách a přesunul se pod přístřešek, kde měli uskladněnou sůl. Rozvěsil jsem tam spacák a stan a v mokrých věcech jsem klepajíce se zimou ládoval nějakej salám a chleba. Stále pršelo. Přemejšlel jsem, zda čekat, nebo jet. Vypadalo to ale na lokální přeháňku a na obzoru se zdálo být lépe. Nasoukal jsem promáčené věci do kufrů na Harleji, motor zaržál a já jel skrz kapky deště směrem k obzoru. Byla mi strašlivá zima, byl jsem promočený a prokřehlý. Ruce a nohy jsem skoro necítil. Po dvou hodinách jízdy jsem zahlédl otevřené Café.  Zabrzdil jsem a chtěl tam odbočit. Harlej se naklonil, já hodil nohu na zem, abych ho vyvážil, ale byla tak promrzlá, že jsem na ní nedokázal stát, takže se motorka pomaličku poroučela k zemi. Seskočil jsem a chtěl ho zvednou za řidítka, ale bylo to bez šance. Nakonce jsem ho chytil za rám a z dřepu ho postavil. Zraněnou nohou projela ostrá bolest a mně se zatmělo před očima. Podařilo se mi s dalším bolestivým bodnutím nohu přehodit přes sedlo a motorku stabilizovat. Pomaličku jsem dojel k benzínce a tam ji postavil. Nabral jsem benzín a nechal si udělat obrovskej kelímek horkého čaje. Ten jsem tam klepajíce se usrkával mezi regály.
Čaj mě ale postavil na nohy, počasí se taky umoudřilo a tak jsem mohl zase vyrazit. Joska mi říkal, abych byl zpátky do dvanácti, protože dneska maj poslední den a on chce začít chlastat hned jak to půjde. Nikde jsem teda moc nestavěl a jel jsem na jeden zátah až do Kelowny. Sluníčko vyšlo a já začal usychat. Krajina byla nádherná, silnce prázdné a na Harleji se prostě jezdí úžasně. Kolem jedenácté jsem byl v Kelowně a zamířil jsem rovnou do Oyamy na Red House. Za Kelownou stál nějakej mladej skejťák se skejtem a žonglovacíma paličkama. Když jsem u něj zastavil, tak na mě nevěřícně zíral.
"Pojeď!" vyzval jsem ho.
"Nemám helmu? Co policajti?" ptal se.
"Jak dlouho tu stojíš?"
"Dvě hodiny."
"Tak to asi risknem ne?"
Narvali jsme ty paličky do kufru, on čapnul skejt a sednul si za mě. Ve Winfieldu sesednul a město, kde bejvaj cajti projel radši na skejtu a já ho zase nabral za městem. Vystoupil v Oyamě a byl hrozně happy.
Já vyjel k Red Housu, kde jsem zaparkoval motorku, poklidil a dal vařit brambory. Joska psal, že dorazej pozdě a tak jsem se dal do dopisování deníčku na verandě. Zrovna když jsem kontroloval jídlo v kuchyni rozrazil dvěře nějakej starej borec s poďobanou tváří a nosem a šedivějícími vlasy. Jen se prohnal kolem mě a zamířil do vintra domu. Ozývaly se výkřiky: "FUCK! What the hell? Oh my god, no!" a další. Poté co prořval zbytek domu se vrátil do kuchyně, ukázal na mě obviňujícím prstem a ostře se zeptal:
"Kdo seš ty?! Ty tady pracuješ?"
"Ehm, já, ehm, spíš jako, no né. Já jsem tu na návštěvě," potil jsem se a vybavoval si nápis u dvěří: "Návštěvy jsou přísně zakázány. Bez vyjímek!"
"Na návštěvě? Jak to?" dorážel chlapík.
"No, je to domluvený s Denis, prej když se budu starat o dům a uklízet tady..."
"Ty tu uklízíš?" zeptal se náhle úplně zjihlým hlasem.
"No, jo."
"Tenhle dům je jeden velkej bordel! To je můj dům víš?! Tak tu uklízej, chce to vzít odzadu dopředu, prostě celý, vždyť je to šílený!"
"Vypadalo to tu daleko hůř," snažil jsem se ho uklidnit, "vy ste asi Alfred, že?" vzpomněl jsem si na jméno majitele všeho okolo.
"Jo, a ty jsi kdo?"
"Míla, ale říkaj mi Hobbit."
"Hmm, já ti budu říkat Will," prohlásil rezolutně a já se nehádal.
"Hele Wille, čí je ten Harlej venku?"
"Můj," odpověděl jsem skromně. Alfréd se najednou úplně zatetelil.
"No to je skvělý! To mám obrovský štěstí! Pojď honem!" táhl mě ven. Napadlo mě, že se chce asi projet a byl jsem odhodlanej ho nechat, ale táhnul mě do svého pick-upu.
"Já totiž koupil svojí přítelkyni Harleje víš!" vysvětloval mi, zatímco mě vezl neznámo kam. "No a von je rozbitej. A víš co? Já vím o motorkách naprostý hovno! Ale to před ní samozřejmě nemůžu přiznat. To snad chápeš?"
"Vím naprosto přesně, jak se cítíš," ujistil sem ho a rozhodl se nepřiznat, že o motorkách toho vím možná ještě míň než on.
"To je fakt super, že jsem na tebe narazil! Já si s tím už vůbec nevěděl rady. Strašně dík za pomoc!" šveholil nadšeně a já tiše doufal, že tam bude něco naprosto zjevně rozbitýho, co bych dokázal spravit i já.
Dorazili jsme k jakési stodole, kde stál nádhernej Harlej. Ukázalo se, že celá závada spočívá v tom, že nejde zařadit neutrál. Měl totiž zařazenou trojku a bloklou převodovku, takže nešlo už řadit níž a myslel si, že je na jedničce. Stačilo s motorkou trochu popojet a nakopal jsem tam bez problému neutrál. Alfrédova radost neznala mezí. Stále opakoval, že přítelkyně je 55 kilo těžká, ale když se naštve, tak je fakt nebezpečná a že jsem mu zachránil život. 
"Wille, ty seš vysokej, tobě by mohly bejt," prohlásil najednou a přitáhl krabici s obnošenejma kalhotama. Děkoval jsem za ten dar a snažil se nějak naznačit, že bych chtěl zpátky.
"Zkus si je! Zkus si je!" nabádal mě Alfréd nadšeně. Poslechl jsem a oblékl si jedny kalhoty. Padly mi super.
"No vidíš! Ty ti sednou. Já vím, sou to šunky, ale na práci budou skvělý!" 
Ujistil jsem ho, že sdílím jeho názor, ale že na domě je spousta práce. Hodil mě do auta a odvezl zpátky. Před Red Housem mi ještě předvedl jak venčí psa. Vypustil ho ven a jezdil pickupem kolem sadu a piskal a pes lítal napříč sadem za ním.
Pak konečně odjel. Já dovařil baštu a protože pickeři stále nepřicházeli musel jsem odvézt Harleje zpátky do půjčovny sám. Když jsem na něj nasedal, tak jsem si ještě zkontroloval kapsy, abych tam neměl klíče od auta. Byly prázdné. Už jsem odjížděl, když jsem si vzpomněl, že peněženka zůstala v mých kalhotech při tom převlékání. Vběhl jsem do domu, popadl kalhoty tak jak byly a hodil je do kufru u motorky. Harleje jsem vrátil a Joska mi zrovna psal, že pro mě jede. Šel jsem nakoupit do Liquer storu pití na večer. Joska chtěl nějaký levný víno, ale já nikde nemohl najít obdobu našeho krabičáku.
"Hledáte něco?" zeptala se mě úslužně prodavačka.
"Ano, někoho kdo rozumí vínům," nezaváhal jsem.
"Vydržte moment," požádala mě a za chvíli přitáhla nějakýho chlapíka.
"Co byste si přál za víno?" zeptal se mě profesionálním tónem.
"Nějakou absolutně nejlevnější, ale silnou sračku co tu máte. Takovej Black Ice mezi víny," sdělil jsem mu své přání. Chlapík se na mě nepodíval zrovna dvakrát hezky, ale ukázal na čtyřlitrové luxusní krabice s tím, že to je nejlevnější co mají. Nákupu byly dvě velký bedny. Vyvlekl jsem je ven z obchodu a čekal na Josku.
'Neviděl jsi prosímtě někde klíče od auta?' pípla mi najednou zpráva od něj.
Polil mě studenej pot a vytáhl jsem druhé kalhoty z baťohu. Rychlá prohlídka odhalila klíče v kapse.
'Vidím je právě teď. Držím je v ruce.' odpověděl jsem.
Šel jsem zkoušet stopa, ale s těma bednama to byla prekérka. Rozhodl jsem se přejít na lepší místo. Bedny byly těžký a nešly pořádně nést. Stále jsem je musel pokládat na zem a znovu brát. Stopoval jsem asi dvě hodiny, když Joska psal, že sehnal jiný auto a jede pro mě. V tu chvíli mi zastavila sympatická holčina. Napsal jsem mu, že už mám stopa a naskočil do čekajícího Forda. Holka byla fotografka z Winfieldu a bylo jí líto jak tam stojím, když už se stmívalo. Hodila mě až do Oyamy. Já dotáhl ty proklaté bedny na Red House a hned začal popíjet a vypravovat příběh s Alfrédem. Za chvíli dorazil Joska a hned načal víno co jsem mu koupil. Všichni se radovali, že třešně skončily a párty se dnes začala velkolepě rozjíždět. Postupně ale mizeli lidi z Red Housu, vždycky někdo prohlásil, že de dotáhnout lidi ze spodního squatu nahoru a zmizel. Vyrazil jsem tam nakonec taky a našel jsem místo, kde se ty lištičky hromadily. Dole hořel obrovskej oheň hrála kytara a pilo a hulilo se jako o závod. Byla tam spousta lidí, které jsem ani neznal. Zábava byla skvělá. Joska se odbrzdil a rozjel to ve velkým a následně to zalomil přes lavičku a totálně vytuhnul u ohně. Roxanne z toho byla dost rozhozená.
"He is completely useless!! - Je naprosto nepoužitelnej!" nadávala, "pokaždý se ožere a usne!" 
"To je českej způsob sexu," smál se Jirka.
"To je způsob na houby!" rozčilovala se Roxanne. Pak se neustále snažila něco s Joskou dělat a 'zachraňovat ho'. Opakoval sem jí, ať si ho nevšímá, že se vychrápe a přejde na Red House. Nedala si říct a nakonec se jí s Clio podařilo Josku vzbudit a odtáhnout k Jirkovu karavanu. Ten byl zamčenej a holky začaly shánět klíče. Joska ale znal trik na otevření a za chvilku byl vevnitř a holky ho uložily k Jirkovi na postel.
"Poblije se ti tam," varoval jsem ho. "Byl by v pohodě, ale hejbali jste s ním, takže teď se poblije."
Jirka se na mě podíval zkoumavým pohledem a po chvíli přemejšlení ho šel raději přestěhovat do jiný místnost. Za chvíli ho šel zkontrolovat a hlásil:
"Poblil se. Přišel jsem tam a on byl na čtyřech a lítalo to z něj na všechny strany. Přesunul jsem ho o další místnost a dal mu kýbl."
"Už bude v pohodě," ujistil jsem ho.
Totálně opilí jsme se s Roxanne a Clio domotali na Red House, kde jsme ještě kecali dlouho s ostatníma. Usnul jsem na svém oblíbeném gauči na verandě.

Zmokneš

Klasickej budíček ve čtyři ráno. Joska jako téměř vždy je první na nohou. Roxanne vstává z gauče kde spali s Joskou a naštvaně prohlašuje:
"Celej barák plnej prázdnejch postelí a my se tu mačkáme na jednom gauči. A pro co? Pro nic!"
 Snídáme a já se snažím balit. Nakonec jsem do brašen Road Kinga narval stan, karimatku, spacák i pončo. Víc se tam už ale skoro nic nevejde a já nechci jet s baťohem. Původně jsem chtěl vyjíždět s ostatními, ale autobus přijel ještě za tmy. Čekám na svítání a pak startuju Harleje a vyrážím směr Vernon. Motor nádherně přede a Harlej polyká první kilometry. Slunce vychází nad údolím Okanagan a já myslím na varování chlapíka z půjčovny, že při východu a západu slunce je největší nebezpečí srážky s jelenem. Čerstvě sražený jelen u silnice mu dává krutě za pravdu a já napínám oči, abych případně stihl zareagovat. 
Je brutální zima a já zhýčkanej středomořsky letním počasím v Okanaganu jsem se pořádně neobléknul, takže za chvíli jsem slušně promrzlej. Beru si pončo přes koženou bundu a šátek. Pak konečně vychází sluníčko a na mě přichází únava. Po dvou mikrospáncích vzdávám snahu dorazit až do Nakuspu a zastavuju na prvním odpočívadle. Tam jsem si sedl tak jak jsem byl za betonovou bariéru a během chvilky usnul. 
Nakuspem jsem jen projel, prohlédl si pláž a zamířil směrem na Sandown - mrtvé město. Objev stříbrné rudy v okolí Sandownu na konci devatenáctého století měl za následek prudký rozvoj tohoto bohem zapomenutého místa. Během kratičké doby mělo město 5000 obyvatel, obchody, školy, herny, kasína, bary, domy pochybné pověsti, prostě všechno co k takovému městu patří. Během pár let se ale zhroutil trh se stříbrem a město začalo umírat. Dnes už je to jen pár původních budov, celý vlak s parní lokomotivou, který tam kdysi dojel, ale za ním se zbortily koleje a nikdo už je nikdy neopravil a ani neodtáhnul ten vlak. V jedné z budov je muzeum s velmi rázovitou stařenkou, která živě podá celou historii Sandownu. Zajímavou prohlídku jsem zakončil svačinou a vyrazil na další cestu. Zajel jsem se podívat do jednoho resortu s horkými prameny, ale nohu zatím nesmím koupat, takže jsem jel dál. Sluníčko svítilo, na obzoru se rýsovaly majestátné hory a higway kopírovala břehy obrovského jezera. Byla to zkrátka úžasná pohoda.
Kolem páté jsem dorazil do Nelsonu, kde jsem si koupil pár Plzniček a pak jsem jel najít místo na spaní. Objevil jsem slibné místo u jezera, ale začínala tam nějaká stezka pro venčení psů, takže tam každou chvíli proběhnul nějakej otravnej čokl. Druhej flek jsem našel za bránou a zákazem vstupu. Tam ale zase byla nějaká partička mlaďasů. Čekal jsem až odejdou, ale neměli se k tomu. Nakonec jsem tam šel i tak. Pozdravil jsem je a nabídnul jim plechovku Plzně. Vděčně přijali a nechali mě sednout k nim. Trochu jsme pokecali, trochu zahulili a dopili pivka. Kluci pak vyrazili na nafukovacím člunu ještě rybařit. Když se na samou tmu loučili, tak se mě ptali, kde budu spát.
"No tady," odvětil jsem.
"Zmokneš," prohlásil jeden z nich lakonicky.
"Houby, koukni jak se to vyčasilo," ukázal jsem na čistou oblohu.
"Hlásili déšť, good luck!" pokrčil rameny a za chvíli byli pryč. Zvážil jsem stavbu stanu, ale nechtěl jsem být nápadný a už jsem byl moc unavený. Natáhl jsem si karimatku, vlezl do spacáku a za chvíli sem spal.
Za pár hodin mě probudily kapky deště. Zaklel jsem a vyrazil k motorce pro stan. Než jsem se s ním vrátil, tak přestalo krápat. Pomyslel jsem si, že to jen zahrozilo, hodil si stan pod hlavu a za chvilku zase spal. 
Podruhé mě probudil už seriózní slejvák. Byl jsem ale úplně grogy. Vytáhl jsem jen první věc co jsem nahmátl v obalu od stanu, nějak ji přehodil přes sebe a spal dál. Bylo to tropiko. Chvilku fungovalo, ale pak to vzdalo. Probral jsem se už v dost promáčeným spacáku. Našel jsem správnou část stanu a hodil ji přes sebe. Lilo jako když konve obrací. Na celtovině se dělaly jezírka, která jsem si při každém otočení neomylně vylil na sebe. Budil jsem se stále zimou a mokrem, ale znovu a znovu usínal. Byl to ten druh spánku, kdy se člověk modlí, aby už začalo svítat a on mohl konečně vstát.

Harley

Vstáváme ve čtyři ráno. Domem vládne klasickej ranní ruch a z verandy je cejtit závan marihuany. Kolem páté přijíždí autobus a všichni zmizí. Dal jsem si prát prádlo a poklidil jsem na baráku. V osm mám dopráno a uklizeno a vyrážím do Kelowny domluvit půjčení motorky. V půjčovně maj posledního Harleye, Road Kinga. To je přesně ten, co jsem chtěl. Domluvil jsem se s nimi, že si pro něj mohu odpoledne zajet, nakoupil jsem v Superstoru a jel zpátky na Red House. Je tam partička z karavanu a dobře se bavíme. Kolem jedné se vrací pickeři a po obědě jedem s Joskou pro Harleye. Nebudu vám lhát, měl jsem strach, když jsem na něj poprvé usednul. Je to obrovská a těžká bestie a chlapík co mi ho půjčoval neopomněl zdůraznit, že platím úplně za všechno co bych tam mohl poškodit nebo poškrábat. Bez nehody ale dojíždíme až na Red House, kde je nikdy nekončící párty. Šéf sadů Roger prý prohlásil, že pickeři musí mít každej osmej den volno, jinak začnou chlastat každej den. Měl pravdu, ale to volno jim nedal. Přidáváme se a grilujem klobásky a popíjíme pivka. Zase jdu spát až v jedenáct. Joska usíná s Roxanne na gauči.

Pickerem na den

Ve čtyři hodiny mě Joska budí na gauči venku. Rozhodl jsem se, že natočím "den Pickera". Beru kameru a natáčím ty každodenní rituály. Rozespalé obličeje v kuchyni, frontu na koupelnu, Švéda co venku balí jointa, či Dredaře co nabíjí bong. Dealer si dává ranní cigaretku a někdo otevřel pivo. My dáváme instantní nudle a Roman, jako každé ráno nemluví a vypadá, že někoho brzy zabije.
Když ostatní odjeli autobusem, sedám do auta a jedu na spodní squat. Ten vypadá o hodně drsněji než ten náš. Na špinavém černém sporáku se smaží nějaké vajíčko. Ale stejně jako u nás, všude kolem je spousta skvělejch lidiček. Zdravím Kabróny a holky co chodí k nám nahoru na párty. Někdo rychle dospává na lavici, jiní už sedí venku a čekají. V dáli se objeví světla a oblak prachu.
"Bus is here!" a během chvíle je všude prázdno a ticho. Sleduju autobus až do sadu. Jdu s ostatníma nahoru a všechno točím. Dneska vyšel obzvláště špatnej sad. Roman dostal první strom a hned nadává jak špaček: "CLIO! Ty píčo! Co to je tohle?! Tam já ani nelezu!" 
Po chvíli tam mává bucketem s asi pěti třešněma:
"To je všechno co na tom zpíčeným stromě bylo! To už snad někdo trhal ne?!"
"I am not picking the trees!" brání se Clio. 
Roman držkuje, ale začíná trhat. Kolem se ozývá spousta hudrování a stížností. 
Stromy jsou na třešně fakt chudé. Nikdo mě nevyhání a tak jsem popadnul jeden bucket a začal trhat. Nemůžu s tou nohou moc na žebřík tak trhám spodky a Joska s Bárou dělají vršky. Je u toho docela zábava. Bára si chválí, že je s náma. Jinak by se na to dneska prej vykašlala, když viděla ty stromy. 
Někteří to po chvíli vzdávají a jdou si ubalit. Jiní si lehnou pod strom a spí.
Max mi půjčil svůj harness a tak trhám jak pravej picker. Stromy jsou mizerný, ale bavíme se a čas nám rychle utíká. Já rozdávám své plné buckety Báře, Joskovi a dalším co jdou kolem. Po dvanácté se balím a jedu na Red House připravit oběd.
"Splňuje to tvé dietetické standardy," hlásím po příchodu Romanovi. "Je toho kýbl a není v tom cibule."
Odpoledne pospáváme a Roman kouká na filmek.
"Jdu se podívat, co se děje na verandě," hlásím Joskovi.
"Sedí tam partička kolem Dealera a hraje tam Bob Marley. Co myslíš, že se tam děje?" směje se Joska. "Nebo jsi měl na mysli něco konkrétního?"
Přisedl jsem k partičce a přijal nabízenej joint. Zas to prostě byla pohoda. Přichází Joska a hází po mě plechovku piva. Vypravujem se na pláž. Je tam většina pickerů a panuje výborná nálada. Kdosi žongluje na břehu míčky a zbytek zevluje na dekách. Kecáme se všemi a večer se zase rozjíždí. Po setmění se vracíme na Red House. Vytáhl jsem slivovici co jsem přivezl a všichni ochutnávají. Roxanne, která se neůspěšně už několik dní snaží o Josku pojala šílenej nápad, že ho opije. Stále mu nabízela slivovici, ale udělala tu hrubou chybu, že pila s ním. Joska se opil a šel spát a Roxanne tu zvrací přes zábradlí na verandě.

Hledá se manželka

Budím se se všemi o půl páté ráno. Vystál jsem si povinnou frontu na jedinou koupelnu a postavil čajovou konvici na vařič. Všichni se motají po domě, snaží se rychle si zalejt nějaký to kafe, nebo instatní nudle, nebo namixovat nějakej shake. Oblíkají si harnessy - pickerské postroje a postupně se sesedají venku na verandě. Je ještě tma, na obzoru začíná lehounce svítat. Někdo popíjí první ranní pivko. Jiný balí jointa, nebo nabíjí bong. Za chvíli verandou zavoní tolik klasická vůně trávy. Potáhl jsem si s nimi a otevřel si pivko. Pomaličku svítá a najednou se na prašné cestě objeví světla, která se blíží rychle k nám.
"Bus is here!" zakřičí kdosi a všichni se sbalí a vyhrnou ven. Za chvíli se dům položí zase do naprostého ticha. Otevřel jsem si další pivo, sedl si na verandu a vychutnával ten východ slunce. Bylo mi tak dobře, jako už strašně dlouho ne. Kolem šesté dům znovu ožívá. Vyrojily se  číňanky, které chodí na "pakárnu", tj. do továrny třídit a balit třešně. Vydělají si tam daleko méně a pracuji tvrdějí a déle než pickeři. Dokonce to tu ze začátku fungovalo tak, že kdo nenasbíral aspoň 16 bucketů třešní za den, tak šel automaticky další den na pakárnu. Číňanky do sebe ládují nějaké nudle a hlavně okupují celou hodinu koupelnu. V sedm se rozcvrlikají v té jejich hatmatilce a začnou se překotně drát ke dveřím. Pochopil jsem že: "Bus is here". Nasnídal jsem se a zjistil, že v šuplích není jediná lžička a ve skříních skoro žádné talíře nebo hrnky. Obešel jsem dům a bylo toho zase na 4 myčky. Přišly holky z karavanu a nějakej klučina co dneska skončil a tak sedíme na verandě a kecáme. V deset se konečně zvedám, že musím vyrazit. Kluci mi půjčili auto a já chtěl vyrazit do Kelowny na prohlídku a možná zkusit, když noha dovolí, nějakej ten trail. Nějak se mi podařilo omylem celou Kelownu projet a skončil jsem až v Západní Kelowně na druhé straně jezera. Změnil jsem plán a chtěl jít rovnou na trail. Jakejsi zajímavej park měl být kousek od Západní Kelowny. Můj báječnej nápad s vypnutím mobilního telefonu mi bránil se podívat, kde sem. Bloudil jsem chvíli po silničkách a dálnicích, až jsem se při pokusu sjet z dálnice a vrátit se, omylem dostal na Higway 97 směrem do Vancouveru.  Když jsem míjel ceduli "zkontrolujte palivo, další pumpa je 105 km", tak jsem se zoufale podíval na ručičku ležící na rezervě a zadoufal, že nějakej sjezd, kde se budu moct otočit, bude blíž. Byl. A vedle něj byl národní park. Noha ještě pobolívala, ale rozhodl jsem se ji trochu rozchodit. Cedule na začátku parku slibovala medvědy, jeleny a losy.   Teplota ve stínu byla tak 32 stupňů...
...
Sedím na gauči na verandě a všude je ticho a klid. Přede mnou na stole leží pytlík se zbytkem travky a papírky, všude se válí plechovky od piva, na sporáku se dělá půl tuny brambor a před domem parkuje Harley. Slunce pere do savany před domem a na nazelenalé hladině jezera se blýskají drobné vlnky. Pickeři dnes dodělávají sad, tak přijdou později a já mám aspoň čas dopsat zase kousek deníčku. Otvírám plechovku Canadian Molson a jdem do toho.
...
Kde jsem to skončil? Myslím někde před pár dny v tom parku, kde inzerovali medvědy, jeleny a tak. Varovali, aby tam člověk nechodil sám. Já nechodil, já pajdal a neviděl jsem ani pitomou veverku. Jen všudypřítomné spalující vedro a prales. 
Cestou domů jsem ještě nakoupil a vrátil plechovky od piva. Dávaj tu za ně 5-20 centů, takže se to opravdu vyplatí. Dostal jsem skoro 20 dolarů.
Na Red Housu mě vítá Joska s tím, že udělali rejži a mám si jí dát s fazolema. Hladově do sebe láduju tohle low cost jídlo a zapíjím pivečkem. Na verandě hraje kytara nějakou francouzskou lidovku a koluje bong. Dal jsem si taky a po chvíli jsem totálně vytuhnul. Večer mě budí Joska a hazí po mě plechovku vychlazeného piva. Party se zase pomalu rozjíždí. Roman se dneska z pickání vrátil s tím, že stačí, když si tady někoho vezme a dostane kanadské občanství. Obchází holky a nabízí až 10 tisíc dolarů, pokud si ho některá veme. Hodně to zkouší na Clio, která je crew boss a je strašně proti takovému manželství. Argumentuju (po vlastních zkušenostech), že takové manželství náhodou nemusí být o nic horší, než ty "pravé". Zejména pokud se potkali a domluvili na takovémhle místě. Že je jasný, že ti dva mají tím pádem hodně podobný pohled na svět a na život.
Jakmile se to rozkřiklo dostali Roman i Joska, který také projevil o občanství zájem, nějaké nabídky k sňatku.
"Asi si vezmu Bezkozatou," dumal pak Roman. "Dám ji těch deset tisíc, ale pod podmínkou, že si za to musí nechat udělat kozy."
Joska odpadnul někdy kolem deváté, já kolem jedenácté a jen Roman to táhnul s Clio do jedný do rána.

Police! Hide the beer!

Vzbudil jsem se kolem páté hodiny. Hlava mě bolela jak střep a kolem mě kmitali lidé. Najednou se rozhlehl křik "Bus is here!" - "autobus je tady" a všichni vyběhli ven a barák zase utichnul. Vzbudil jsem se kolem šesté a vyrazil ven. Věděl jsem, že kluci dneska 'pickají' v sadu za barákem a tak jsem se šel za nima podívat. Roman mi nezištně předvedl luxusní pád z žebříku a rychlosběr třešní. Po prohlídce jsem se vrátil na Red House, kde jsem se dal do mytí nádobí. Byl ho tam neuvěřitelnej kopec. Když jsem se promyl asi polovinou hromady, tak mě tak napadlo, že jsem měl jako pocit, že jsem tam někde zahlédl myčku. No stál jsem přímo nad ní. I tak toho bylo nakonec na tři plný myčky. Naházel jsem tam první várku a dal se do poklízení zbytku doupěte. Přišla holka, co má uklid na starosti a byla z toho úplně unešená. Když bylo všechno hotovo, udělal jsem si čaj a sednul si na verandu. Bylo teprve půl deváté ráno. Neuvěřitelné. Kecal jsem s holkama co si tam přišly odpočinout od pickání a pak jsem se dal do dopisování deníčku. Uklidil jsem všchno umyté nádobí. Skříně najednou přetékaly hrníčky a talíři. Šuplíky lžičkami, vidličkami a noži. Kluci mě poprosili abych jim na dvanáctou, kdy se vrací z práce něco uvařil. Ještě včera mi Joska ukázal jejich zásoby. Měli mraženou zeleninu, mleté maso, špagety, rejži, instantní čaj, jakejsi boloňskej salám z mouky a trochu plesnivej chleba. 
"Něco z toho vymysli," děl Joska.
"Jo, já to hodím do online kuchařky a bude to něco na způsob: Grilované prase - Máte: Kmín, Pivo. Chybí vám: Prase," smál jsem se.
Volby byly omezené. Vypůjčil jsem si od holek aspoň cibuli a chtěl jí opéct spolu s tím salámem a mletým masem, že to hodím na špagety. Když už se to krásně peklo přišli zrovna kluci. Roman se podíval na pánvičku a chladnokrevně pronesl:
"Víš přece, že cibuli nejim."
"Sakra, na to sem zapomněl. No OK, to se ještě dá pořešit," ujistil jsem ho. Našel jsem totiž ještě jakejsi zeleninovej relish, kterej sem chtěl nalejt navrch.
Udělal jsem teda mleté maso zvlášť a dal dělat špagety, drže se pravidla, že množství tloušťky palce je vhodná porce pro jednu osobu a při vaření zdvojnásobí svůj objem. Přišel znovu Roman a kriticky se podíval do hrnce.
"To děláš pro koho?"
"Pro nás."
"Jako pro jednoho z nás?"
"Pro všechny."
"Tohle je tak pro jedno malý dítě, dej tam víc! Aspoň půl balení," nabádal mě.
Nasypal jsem tam hromadu a prohlásil, že už by to fakt bylo moc. Roman jen pokrčil rameny. 
Naložil jsem vrchovatý talíře a podával se oběd. Kluci ten kopec špaget zhltli jak předkrm a hladově přemejšleli co dál. Nakonec se dorazili sladkým závinem.
Joska po chvíli usnul.
"Von se do tý Kanady přijel vyspat," glosoval to Roman, "von fůrt jen chrápe."
Požádal jsem Romana, jakožto člověka s nejvyšším zdravotnickým vzděláním, aby mi zkusil vyndat stehy. Umyl si ruce jako doktor, ale přišel s úplně špinavejma.
"To je zažraný," komentoval můj pohled. 
Sundali jsme náplast a prohlédli a vydezinfikovali ránu. Vypadá dobře. Vyndali jsme nejvíce napínanej steh a ostatní tam nechali. Uvidíme, co to do zejtra udělá.
Po zdařilé operaci jsme si pustili filmeček. Poté co se Joska vzbudil jsme vyrazili na pláž. Já šel klasicky s pivem v ruce.
"Dávej si tady na to bacha, je za to flastr 150 dolarů!" varoval mě Joska. 
Zabručel jsem že jo a šel sem dál. Na pláži byla většina partičky. Všichni se nadšeně ráchali ve vodě nebo polehávali na pláži a popíjeli pivko.
"Tohle se tady taky nesmí," konstatoval Joska. 
Koupili jsme v General Storu 15ti pack Canadian lageru a flákli s sebou taky na pláž. Pivko stíhalo pivko a za chvíli byl 15ti pack prázdnej. Vyrazil jsem pro další a když jsem se vrátil tak mi Joska hned hlásil.
"Teď si tady měl bejt! Přijeli poldové. Tos měl vidět, všichni odhodili co drželi, borec kopnul šestipack do křoví, že se nějaký prorazily. No masakr!"
"Sakra a já o to přišel!" litoval jsem. Dali jsme ještě pár a pak vyrazili zpátky na Red House.
Na verandě postupně začala zase párty. Uzávěry piv syčely jeden za druhým, koloval bong a jointy a někdo hrál na kytaru. Slunce zapadlo a na jezero pod námi se zahalilo do tmy prosvětlované jen světýlky domů naproti. Zase jsme se nějak rozkalili, ale mně se podařilo se asi v jedenáct utrhnout a jít spát. Roman kalil snad do jedný do rána.

Red House

Ráno jsem vstal už v sedm, všechny postele kolem mě byly plný spáčů. Potichu jsem si zabalil a šel dolů na snídani. Po snídani jsem se odhlásil a vyrazil na Pacific bus station, odkud mě měl vzít Greyhound bus do Kelowny. Představoval jsem si namachrovanej bus z prospektů. Dorazil takovej polovrak, ale interiéry měl překvapivě luxusní a jelo se parádně a neuvěřitelně krásnou přírodou. Načetl jsem oblíbenej facebook a koukal jsem co je novýho. Nic moc, ale když jsem klikl na zeď kamaráda, tak se objevilo jen "Add as a friend". Nechápavě jsem na to koukal. Nechtělo se mi to věřit. Možná nějakej omyl. Pak jsem se ale podíval na Twitter a Instagram a zjistil jsem, že si mě také odebral. Je to zvláštní a strašně hnusnej pocit. Netušil jsem vůbec proč.  Udělal to kvůli penězům? Vždyť jsem je po něm nechtěl vůbec vrátit. Vždycky jsem se pro něj snažil udělat první poslední a měl jsem ho fakt rád. Otravoval jsem ho? Napsal jsem něco, co jsem neměl? Je to jako když vás někdo v noci, ve spaní, kopne do břicha a zmizí dřív, než se proberete. Vy jen víte, že to byl on. Netušíte proč to udělal. Jen to prostě bolí. Vím, že jsem komplikovaná osobnost, chápejte parchant, kterej i když se kontroluje, tak s ním není lehké vyjít, vím že ostatní otravuju, tím jak se fůrt snažím komunikovat, vím o většině mých chyb, přesto tenhle zbabělej způsob bez jediného slova vysvětlení je prostě nevýslovně ponižující. Držel jsem se tak tak, zdravotní problémy jsem silou vůle překonal, nervy s rozpadem manželství taky, ale tohle najednou bylo na mě moc. 
Nebyl jsem ani schopen vnímat ty krásy venku. Snažil jsem se usnout a zapomenout. Pak jsem se naštval, poslal poslední zprávu všem a přepnul telefon do airplane módu. Už žádné další zprávy, dobré ani špatné, už žádný facebook, twitter, e-mail, zprávy nic. Zapřísahl jsem se, že telefon zapnu jen v případě krajní nouze, nebo při hledání věcí pro cestování a to jen na veřejně dostupné wifině. Jsem v Kanadě, jsem v jiném světě a ten svět si chci užít bez všech těch sraček co sem nechal daleko za oceánem. Po vypnutí telefonu jsem cítil nesmírně uvolňující a osvobozující pocit. Podíval jsem se z okna a znovu vychutnával tu krásu kolem.
V Kelowně mě už čekal Joska s Romanem a pár dalšíma pickerama. Zajeli jsme do Liquer storu pro pivka a do Superstoru pro nějaké to jídlo a už se jelo do Red Housu, kde kluci bydlí. 
Red House je jeden z domů Alfréda, majitele sadů v širokém okolí, ale je to v podstatě squat, kde bydlí "pickeři" - lidi co sbírají "pickují" třešně v sadech. U vchodu bylo několik sudů s tříděným odpadem, který přetékal. Kolem nich bylo spousta igelitových pytlů s odpadky. Všeobecný nepořádek, špína a hejna much dokreslovaly celkový kolorit. Přesto na člověka dýchla jakási neopakovatelná atmosféra svobody a pospolitosti. Baráček sám je krásnej a vnitřek poměrně pěkně udělanej a vybavenej. Má nádhernou dlouhou verandu s výhledem na jezero, na které je jeden gauč vedle druhého. Na gaučích seděli pickeři a pickerky a posílal se bong, nebo joint a popíjely plechovky piva. iPod připojenej k reprákům hrál nějakou pohodovou hudbu a byla to prostě paráda. Ubytoval jsem se u kluků na pokoji, se všemi se pozdravil a šli jsme ven dělat barbecue. Nakoupili jsme totiž nějaké noname klobásky v superstoru. Pár pickerů přisedlo k nám, klobásky začaly krásně vonět, zasyčely víčka piv a někdo ubalil jointa a poslal ho dokola. Slunce zapadlo a na Red House padala pomalu tma. Kluci mi vyprávěli o životě na Red Housu, kdo a jak a co. Jména jsem nechytil, ale postupně jsem si zvykl na přezdívky, které ostatním kluci sami dali: Švéd, Dealer, Bezkozatá, Knírač, Odřená prdel,  Kabron 1, Kabron 2 a další. 
Byl to poslední den, kdy jsem dobíral antibiotika a tak jsem se chtěl šetřit. Párty se ale rozjela a tak jsem se nacpal aspoň AE07 a jelo se dál. Skončili jsme někdy po půlnoci. 

Medical Canabis

Ráno jsem se překvapivě vzbudil už o půl deváté. Došel jsem si na snídani a pak už se mi nechtělo spát. Rezervoval jsem si autobus do Kelowny na další den a vyrazil do města. Cestou na Robson street jsem zahlédl ceduli s lístkem marihuany. "Medical Canabis - dispense point" hlásal nápis pod ním. Vešel jsem dovnitř. Seděla tam sympatická dredařka. Ptal sem se jí, o čem to je. 
"No pokud máte nějakou nemoc, která je oficiálně uznaná na seznamu nemocí co léčí canabis, tak si tady můžete legálně koupit co potřebujete. Co vás trápí?"
"No, já dost trpím na ekzém," odpověděl jsem.
"Výborně! Ten je na seznamu nemocí," radostně mi potvrdila dredařka, "Chcete se stát členem? Stačí vám potvrzení od licencovaného doktora."
"Díky moc, já jen projíždím, mě spíš zajímalo, jak to tu funguje. Je krásný vidět, že to může normálně fungovat v civilizovaný zemi."
Dostal jsem letáček a odkulhal směrem na Robson street. Probelhal jsem Robson street, kde jsou shopy, ale nákupy mě nelákaly. Chtěl jsem si dát čínu, ale měla zavříno. Koupil jsem nakonec nějaký bagety a jel znovu do outdoor shopů dokoupit spacák a možná stan a vařič. Nakonec jsem skončil jen se spacákem a ještě jiným, než jsem původně chtěl. Prostě buď to neměli skladem, nebo velikost, nebo něco. Je to celá ulice obchůdků a já tam strávil čas až do zavíraček. Hladovej jsem hledal v okolí nějakou pravou čínu. Našel jsem, ale byla samozřejmě taky zavřená. Naštvanej jsem jel zpátky na hostel. K mému překvapení přesně ta čína, co byla zavřena na West Broadway byla kousek před hostelem. Objednal jsem si "Thousand Peppers Chicken" a těšil se na gurmánskej zážitek slibovanej v recenzích na foursquare. Ten se teda nekonal. Ze všech dobrých jídel co dělali, jsem si vybral to nejhorší. Tisíce papriček bylo jídlo skládající se z obalovaných kousků kuřete nevalné kvality v hromadě osmažených suchých (!) papriček a pepřů všech barev. Měl jsem strašnej hlad, tak jsem vyjedl všechno kuře a statečně sežvejkal pár těch suchejch paprik. Aspoň, že ten zelenej čaj měli vynikající. Zaplatil jsem 14 dolarů a mohl jsem jít domů. 

Karkuláčci

Sám od sebe jsem se vzbudil krátce po čtvrté. Dobalil jsem co bylo potřeba, udělal si čaj a nasnídal se. Mezitím se vzbudil Mike a odvezl mě na letiště. Tam jsem si měl píchnout injekci. Našel jsem paramediky a ukazoval jim tu injekci a požádal je, zda by mi to nepíchli. Prohlásili, že to nemůžou, protože nevěděj, co v tom je. Podivil jsem se, že to by jim snad mělo vadit, kdybych to chtěl píchnout já jim a ujistil jsem je, že já to taky nevím. Že jsem to prostě vzal, jak jsem to dostal. Byli neoblomní a tak jsem musel na pánské záchody. Sedíce na odpadkovém koši jsem si sterilizoval místo na břiše a bodnul si injekci. Šílenej pocit, narvat to na celou dýlku do sebe a pak postupně vstříknout celý obsah. Ale povedlo se. K bolesti nohy, zadku a žeber se přidala bolest břicha v místě vpichu. Zpocenej jsem se dobelhal k odbavení a do letadla. Tam jsem jim ukázal, že jsem těžce raněnej a žádal o tři volné sedačky. Prej ne, je plný letadlo. Dobelhal jsem se na své místo a umístil nohu do uličky. Tam mi do ní neustále někdo kopal a nejvíce samy letušky a letušák. Byla to parta naprostejch trotlů. Vždycky se hrozně omluvili načež za minutu táhli vozejk a zas mi do tý nohy napálili. Kdykoliv sem se pokusil usnout, tak mě do tý nohy něko bouchnul. Už, už jsem je chtěl zmlátit hliníkovou klávesnici, když po bůhvíkolikátým nárazu do nohy mi sami nabídli, abych se přesunul na Emergency exit. Zjevně ty pravidla o fit lidech nejsou až tak striktní. Ani tam jsem už ale neusnul.
Ve Vancouveru jsem si vzal skytrain do centra a dokulhal se i s bágly do hostelu Hi-Vancouver. Výbornej hostel přímo v centru za 35 doláčů na noc a to prosím se snídaní. 
I když jsem už byl na nohou 15 hodin ve Vancouveru bylo teprve 11 dopoledne. Vyrazil jsem tedy ven. Volal jsem Karkulákům, u kterých jsem bydlel před 13 lety, že "Hobbit is in town" a že bych je rád pozval na večeři. Jejich pes byl ale nemocnej, tak nikam nemohli, ale nabídli mi, ať dorazím k nim. Sbalil jsem dvě naše piva a vyrazil směrem k nim. Z půlky cesty jsem se vracel na hotel, protože jsem si zapomněl antibiotika. Pak jsem se ještě stavil v outdoor shopech, kde jsem koupil trekové boty a hlavně vycházkovou hůl se kterou se mi chodilo výrazně lépe. Až někdy v sedm večer jsem konečně zazvonil u Karkuláků.
Pořídili si nádhernej byt s krásným výhledem. Seděli jsme na terase, popíjeli pivko, grilovali kuře a vyprávěli si co se všechno za těch 13 let co jsme se neviděli a neslyšeli přihodilo. Vůbec se nezměnili, ale změnilo se hodně věcí kolem nás všech. Bylo to krásné posezení a zavzpomínání. Jen nerad jsem se po desáté zvedal a vyrážel na hostel. Tou dobou jsem byl vzhůru už 27 hodin a to bych měl odpočívat a šetřit energií. Vyčerpání si vybralo svou daň a já nebyl schopnej ve skytrainu vydržet vzhůru. Z posledních sil jsem nastavil budíka, aby mě vzbudil za 30 minut, kdy jsme měli být v mé stanici. Jen co jsem potvrdil nastavení a spustil ruku s telefonem, tak začal zvonit ten budík. Nechápavě jsem se na něj podíval, co jsem tam zadal špatně. Ukázalo se, že nic. Půlhodina uběhla a my zastavovali na naší zastávce. Tak tak, jsem to stihnul ven. Tam už jsem se jen dokulhal zpátky na hotel, kde jsem si radši rezervoval ještě jednu noc, protože jsem cítil, že ze všeho nejvíc teď budu potřebovat odpočinek. Jen co jsem lehnul do postele, tak jsem spal.

38 stupňů

Ráno jsem trochu něco pobalil a ve dvanáct mě Míša hodila na letiště. Tam jsem se překulhal k letadlu. Když mě viděly letušky, prohlásily, že nemůžu sedět na Emergency exit sedačkách, které jsem měl zaplacené, protože tam musej bejt jen fit lidi, co pomůžou s evakuací. Nakonec mi rezervovali celou druhou pravou řadu, abych si mohl dát nohu na sedačky a takhle jsem teda letěl do Londýna. Kulhání hromadnou dopravou šlo, jen trvalo strašně dlouho, takže mi cesta domů trvala přes tři hodiny. Doma jsem měl balit, ale byl jsem strašně vyčerpanej. Změřil jsem si teplotu a měl jsem skoro 38 stupňů. Začala se mě zmocňovat lehká panika. Prošel jsem podmínky pojištění a vyčetl jsem, že mi banka vrátí všechny náklady na cestu, pokud nemohu odjet na dovolenou. Reálně jsem tuto možnost zvažoval. Nakonec jsem ale zatnul zuby a kus po kusu zabalil co mě napadlo. Dorazil Mike, můj spolubydlící a nabídl se, že mě ráno hodí na letiště. To mi shodil velkej kámen ze srdce. Balil/nebalil jsem asi do jedné do rána.

Píču na čelo

Ráno byl byt plnej lidí. Všichni mě litovali a ptali se mě, jak se to stalo. To jsem netušil. Uvařil jsem si čaj a chystal se na kontrolu do nemocnice. Dorazil ale Milan a tak jsme místo kontroly šli na snídani do Kotvy. Tam bylo zavřeno a tak jsme skončili v Jedničce. Chtěl jsem dát jen jedno, ale nějak mi zachutnalo a tak jsme jich lupli o pár víc.
Volala Míša a ptala se co se stalo. Tak jsem jí to popsal, že mám zmasakrovanou nohu a něco asi se žebry.
"Kde jsou klíče od bytu?" ptala se.
"Kde by byly? V kanále pod oknem," odvětil jsem tónem, že tohle je snad každýmu v takový situaci jasný.
Stejně se nabídla, že mě hodí aspoň do nemocnice a dokonce se jí podařilo provázkem a ramínkem vylovit ty klíče.
V nemocnici jsem narazil na starého známého mladého doktora. Nebyl jsem si jistej, jestli jsem ho při poslední návštěvě nenaštval, ale vítal mě jak ztraceného syna.
"Koukám, že sis nedal pokoj," prohlásil, když viděl obvaz trochu od bahna.
"No, nedal, ale dneska už jsem spal doma, přestává to nějak bejt sranda," odpověděl jsem.
"Vy vypadáte strašně!" prohlásila sestřička hledíce na moje zabahněné boty.
"V pátek vypadal daleko hůř!" ujistil ji lékař.
Vyčistil mi ránu a převázal to. Navíc mi sestra píchla dvě tetanovky. 
"Přijď za týden, abychom ti vytáhli ty stehy," říkal mi doktor.
"Já ale v pondělí letím do Kanady," odpověděl jsem.
Doktor se na mě podíval nevěřícím pohledem.
"Nejdřív sem si myslel, že seš takovej idiot, ale tvoje odhodlání je až fascinující," prohlásil nakonec. 
Poslal mě raději ještě na rentgen, aby měl jistotu a dal mi injekci heparinu s tím, že si ji mám pak píchnout sám, než poletím. Já ho moc neposlouchal, protože už jsem nervózně sledoval hodinky, neboť o půle měl hrát Záviš. Původně jsem mu chtěl ještě říct o té bolesti na prsou, ale nakonec jsem to nezdůrazňoval.
Míša mě znovu hodila na fesťák a já už zdálky slyšel: "a nechááám si vytetovat píííču na čelooo!" Stihnul jsem ho.
Plánoval jsem už jen pít malinovku, ale přišli ostatní a začali jsme zase pít piva. Mně začalo být trochu líp i to kulhání už mi jakž takž šlo a po nemocnici mi vůbec otrnulo. Napsal jsem Míše, že pojedu až v noci a začali jsme to zase rozjíždět. Po přesunu na hlavní stage jsem ale zjistil, že to ještě zdaleka není dobrý a zase jsem dostal strach z toho zejtřejšího letu a chtěl jsem ještě vidět kluky. Napsal jsem nakonec Míše, že jedu. A byl jsem rád, během pár hodin se mi udělalo zase výrazně hůř, takže jsem byl rád, že jsme dorazili domů. Uložil jsem kluky a šel spát.

Punk's not dead

Probudil jsem se v našem teepee asi v osm hodin. Moje první myšlenka byla, že vážně umřu. Noha bolela tak strašně, že se mi chětlo omdlít. Z té bolesti jsem byl ve stresu, ale při pokusu dýchat mě to strašlivě bolelo. Vůbec jsem se nemohl pořádně nadechnout, takže jsem jenom hekal a v hlavě mi zněla Ďabova slova: "Sem měl fůrt takovou bolest na prsou, že sem se nemohl pořádně nadechnout..."
'Takže mám asi infarkt!' napadlo mě. Chvíli jsem ležel, hekal a sbíral sílu, pak jsem se konečně odhodlal vylézt z teepee. Vytrhl jsem mohutnej klandr, co tam měli indoši zaraženej v zemi a kolem něj uvazané provazy z chlopní. Odmotal jsem je a s touto holí jsem se krok sun krok s zastávkami každé dva kroky na hekavé nadechnutí dobelhal až do pivního stanu. Dal jsem si Plzeň a odplížil jsem se s ní k jednomu stolu, kde jsem se sesunul. Lokal jsem to pivo, byla mi strašlivá zima, nemohl jsem dýchat a  bylo mi nepředstavitelně zle. Venku bylo sluníčko, ale já se nebyl schopnej zvednout. Seděl jsem tam, třásl se a přemýšlel, že opravdu umřu. Takhle mě tam našel Milan s Opíkem a Mácou. Přisedli si ke mně a Milan po chvíli řekl:
"Co to je za strašlivý místo?! Vždyť je tu zima, kape tu ze stropu, je tu tma... Ty vole, ty sis našel jámu na umírání! Jako ty žirafy!"
"No, já se probral v teepee, zjistil jsem, že umřu a tak jsem hledal flek, kde nebudu nikomu na obtíž," pousmál jsem se.
Kluci mě vynesli na sluníčko a zkusili jsme se zhulit, jestli to nepomůže. No, bolelo mě všechno úplně stejně, ale aspoň jsem se tomu smál. 
Vyrazili jsme do areálu. Já se svou holí, krůček po krůčku. Došli jsme až ke stánkům, kde jsme dali něco k jídlu a já konstatoval, že jsem totálně hotovej a vydal jsem se na pomalou cestu zpět do teepee. Tam jsem skoro okamžitě usnul. 
Když jsem se znovu probudil ležel vedle mě Hezoun, kterej vypadal úplně mrtvej a dole pode mnou byl na alumatce Opík. Ten se najednou nadzvednul a začal strašlivě zvracet. Přímo na tu alumatku, takže to teklo všechno pod něj. Ani neotevřel oči. Když skončil, lehl si do toho všeho a spal dál. Na zádech se mu skvěl nápis:
"Punk's not dead!"
Nabral jsem síly a zkusil vyrazit znovu ven. Dobelhal jsem se na hlavní stage, kde zrovna probíhalo focení. Vyfotil jsem se a zjistil, že to zas nedávám a vyrazil zpátky do teepee. Než jsem se přebelhal přes druhou stage vychutnal jsem celej set Pavla Dobeše. Z jeho písniček na mě padl splín a byl jsem rád, že jsem se zase dostal do teepee, kde jsem se zhroutil. Takhle to šlo celý den. Ještě dvakrát jsem se zvednul, dobelhal se s holí na hlavní stage, kde jsem zjistil, že mě to tolik vyčerpalo, že jsem musel zpátky do teepee. Pivo mi nějak přestalo chutnat a tak jsem pil jen malinovky.
Večer jsem došel k definitivnímu rozhodnutí, že navzdory svým předsevzetím a názorům strávím tuhle noc na bytě. Doufal jsem, že mi to pomůže se zmátořit a druhej den si budu moct fesťák aspoň trochu užít. Zavolal jsem Pavlovi, aby mi doručil klíče a vydal se na dlouhou cestu do bytu.  Měl jsem na sobě pončo a opíral se o tu masivní hůl. Lidi si na mě ukazovali a fotili se se mnou. Ozývaly se výkřiky:
"Hele, mladej Gandalf!"
"Krakonošův syn!" a jiné.
V bytě jsem se pokusil aspoň trošku pohodlně uvelebit na posteli a vzápětí jsem usnul.

Noha nebo fesťák

Dny se začaly klasicky slévat a člověk se konečně dostal do té správné festivalové nálady. Netušil jsem ještě, že dnešní večer se to má zásadně změnit. Ráno jsme vyrazili opět přes pivní stan do Kotvy, ale tentokrát jsme tam byli snad kolem poledne. Pivo stíhalo pivo, kecali jsme s týpkama u našeho stolu a prudili do zženštile vypadajícího klučiny co seděl u stolu vedle s harémem pěti krásnejch holek.
"Na támhletoho u toho stolu bacha! Jestli se moc opijem, tak se pak může snadno stát, že by se člověk přehmátnul v tom zmatku," hláškovali sme.
"Podívej, zas se po tobě kouká!" upozorňovali jsme týpka sedícího u našeho stolu k němu zády.
"Když se otočíš, tak dělá jako že nic, ale jak se nedíváš, tak se na tebe kouká a směje se."
"Cože? Směje se mi za mými zády do očí?!" a jiné.
Hezoun se ptal všech holek jestli byly na Mighty Sound, ale k jeho lítosti dostával jen samé záporné odpovědi. 
Pak se začalo i zpívat.
*Krásná je zem, krásnější je moře
Co je nejkrásnější, co je nejkrásnější*
 zakončeno mohutným "Ukaž píču! Ukaž píču!" v ten moment, ale v ten moment vešla do místnosti Jitka.
"Vidím, že se skvěle bavíte!" glosovala to a přisedla k nám. Když jsme se takhle příjemně načali, tak jsem všechny vyhnal, že deme za Ďabem. Cestou jsem koupil dvě flašky medoviny, abychom měli Ďaba čím uctít. Stavili jsme se ještě na baráku, kde jsem nechal nějaké věci. Hezoun, kterej stačil výrazně zapanáčkovat na baru v Kotvě a potom téměř vyžahnul jednu z těch flašek medoviny se tam uvítal se všemi děvčaty, které seděly u stolu v kuchyni, dal jim pusinku a pak velmi decentně nablil do dřezu.
"Sorry," otočil se a s lišáckým úsměvem otíral vousy.
Místnost naprosto ztichla a holky jen otřeseně koukaly na naší skupinu.
"Tak to je pan domácí a jeho přátelé," rozseknul to Pavel - můj nájemník, který tam měl ty holky na návštěvě.
"Těšilo nás, my už snad zase půjdem," rozloučil jsem se rychle a vystrkali jsme Hezouna před dům. Měl jsem strach v tomhle stavu je přivést k Ďabovi a tak jsem raději poslal všechny na Prajdu a šel za ním sám. 
S Ďabem jsme skvěle pokecali a vyprávěl mi jak dostal infarkt:
"Sem měl fůrt takovou bolest na prsou, že sem se nemohl pořádně nadechnout," vypravoval. "Sem si říkal, že jsem si asi někde narazil žebra, viď? No a protože se to nelepšilo tak jsem šel k doktorce a tam jsem s sebou seknul. Odtamtud jsem už letěl vrtulníkem," smál se.
"No to je drsný," reagoval jsem.
"No, půl roku jsem si dával majzla. Nekouřil jsem ani moc nepil. Ale už mi zas otrnulo," šklebil se Ďab.
Medovina zmizela jak mávnutím proutku. Ďab mi ještě dal koženou brašnu, kterou vyrobil a vrátili jsme se na Prajdu. Tam jsme dali panáčka a pivo a já tam zahlédl provlát Hezouna, kterej už byl zjevně v jiný dimenzi. Když jsem pak šel hledat ostatní, už tam nebyli. Vrátil jsem se příjemně nakopnutej na fesťák a pak už události nabraly rychlý spád. Chvíli sem pařil na bůhvíco v kotli, načež jsem využil nestřeženého okamžiku a proklouzl do backstage. Tam jsem se zdravil se všemi známými a v rozverné náladě zval každého na panáka. Těch bylo více, než by bylo zdrávo. Potkal jsem tam Věcheta a vynadal mu, že nemůžu do backstage a pozval ho taky na panáka. On mi za to nakonec tu backstagovku dal. A to je poslední věc, kterou si bezpečně pamatuju. Pravda je, že jsem měl z backstagovky takovou radost, že jsem ještě ze záchranky mával. Někde, nevím kde, nějak, nevím jak, jsem se strašlivě zmasakroval. Mám pocit, že jsem sletěl někde v místech nalevo od pódia, ale opravdu netuším. Bylo mi to však úplně jedno a pařil sem dál. Noha pod kolenem docela vydatně krvácela. Všiml si toho šéf bezpečáků a vzal mě k záchranářům. No a během chvíle jsem se vezl v záchrance. 
Na příjmu jsem způsobil zmatky tím, že nejsem pojištěnej v ČR. Vytrvale jsem prohlašoval, že odmítám ošetření. Přišel nějakej mladej doktor a podíval se mi na tu nohu.
"No tak tohle ti ošetříme, ať chceš, nebo nechceš!" prohlásil rezolutně a odvelel mě odvézt. Dali mě na operační stůl a on říkal sestře, ať připraví umrtvení.
"Ale mě to vůbec nebolí," hlaholil sem.
"Myslíš?" podíval se na mě ten klučina, "a co tohle?" A nalil mi do rány dezinfekci, přičemž se objevila kost. Já se jen smál.
"Závidím ti," pousmál se ten kluk a stejně mi tam raději napíchal umrtvení. 
Zatímco šil jsem updatoval status na facebooku.
"Jsem v nemocnici na šití."
"Bez fotky tomu nevěřím," reagoval promtně Páv.
Vyfotil jsem doktora při práci a uploadnul to rovnou na facebook.
"Doktore, kolik vám je vůbec let?" ptal jsem se žoviálně kluka co vypadal tak na 25.
"Dvacet sedm," odvětil on.
"Slibte mi prosím, že jste dokončil aspoň gympl!"
Když byla rána zašita a obvázána, tak mě doktor kladl na srdce, ať s tím jdu hned domů a minimálně dva dny ležel a tu nohu nezatěžoval.
Začal jsem se na něj šklebit.
"Hele, můžeš si vybrat: buď noha nebo fesťák!" řekl mi tónem, že je ta volba snad jasná.
"No, takže to je jasný," chechtal jsem se.
"Hele, snaž se to aspoň nemáchat v bahně! A jestli ti začne stoupat teplota, tak máš otravu krve. 
Napsal mi ještě antibiotika, ale já mu rovnou řekl, že ty si dám až po fesťáku, protože je nechci míchat s alkoholem.
Umrtvená noha vůbec nebolela a tak jsem si to šlapal zpátky na fesťák. Cestou jsem se chtěl stavit na bytě, ale zámek od vchodu byl rozbitý. Zkoušel jsem zvonit, ale nic. Nebyl jsem si jistý, jestli to je správný zvonek. Stoupl jsem si teda pod okno a chtěl tam něco hodit. V ruce jsem držel klíče. Tak jsem je hodil. Bouchly o okno, cinkly o parapet a proletěly kolem mě dolů. Tam jsem znovu uslyšel zlověstné cinknutí, zarachocení a další cinknutí o mnoho hloubš. Se zlou předtuchou jsem se podíval pod sebe. Stál jsem na větrací šachtě a klíče se blyštěly hluboko dole. Zkusil jsem ji otevřít a uvažoval jsem, že pro ně nějak skočím, ale s tou nohou jsem si nebyl jistý. Ještěže jsem to neudělal. Ta šachta měla skoro 4 metry. Nedalo se nic dělat, šel jsem dál na fesťák. Tam jsem potkal celou partičku, dávali jsme nějaký limčy a pak jsme se zkočkovali u stánku Ovoce a Zelenina. Zašli jsme ještě na Maté do čajovny a dýmku. Všichni co mě potkali se mě ptali, proč mám ovázanou nohu.
"Do neděle prej umřu," informoval jsem je, "doktor mi dal vybrat, buď noha nebo fesťák."
"Cha! Tak to nebyla tak těžká volba co?" 
Asi ve dvě ráno jsem se nějak octnul v týpku u indošů, kde jsem s nima chvíli poseděl u ohně a pak už nevím.

Na jedno do Kotvy

Ráno jsem vstal v jednáct a začal jsem hned burcovat Milana.
"Vstávej! Už dve hodiny máme bejt v Kotvě!"
"Nebuď kurva takovej pankáč," zavrčel Milan ospale. Nakonec jsme se nějak zvedli a dali si jedno pivo na posilněnou v pivním stanu. To zmizelo moc rychle, tak jsme dali druhý. Pak už jsme šli, ale já si koupil ještě jedno na cestu. Mezitím ho dopil Milan a chtěl taky jedno. Pak se k nám přišel ukrývat Macax, no prostě do Kotvy jsme dorazili v pět večer a stihli jsme dát jedno pivo a museli jsme zpátky. Milan byl naprosto unešenej z "dress kódu" obsluhy v Kotvě. Kdo to neznáte, tak barmani nosí ty staré klasické bílé hospodské tříčtvrteční pláště. Pod nima tak kraťasy a tričko. Dohromady to dělá kouzelnej dojem.
"Pivo z rukou doktora sem ještě teda neměl!" rozplýval se Milan. Po povinném pivku jsme šli zpátky na fesťák, protože tam Milanovi dorazila Jitka. Čtvrtek si pamatuju poměrně matně. Vím, že jsme šli na kapelky, že jsem zapařil v kotli, pokecal s moc príma lidičkama. Viděl Jirku Šmitzera a Iggyho Poppa a nějakou záhadou neviděl Visací zámek. Asi sem umřel vyčerpáním v teepee.

Openair začíná

Víkend jsem strávil s klukama na Drgyho svatbě, což byla taky pěkně vypečená akce, ale o tom třeba někdy příště. V pondělí a úterý jsem pracoval z Trutnovských hospůdek, které měly kvalitní WiFi. Sám bych tomu nevěřil, ale byla to místa, kde jsem měl největší produktivitu, za poslední dobu. Člověka tam kromě doby obědů nic neruší a tak nějak má pocit, že když už je v tý hospodě, tak by měl aspoň pracovat.
Ve středu jsem byl v Praze zejména kvůli tomu, že se konala videokonference s Londýnem. Jako již mnohokrát, se i přes asistenci mnoha BT techniků nepodařilo zprovoznit videosignál a tak jsem seděl v místnosti za milióny a poslouchal kolegy z mnoha reproduktorů v místnosti. Měli jsme končit o půl čtvrté, ale tak ve třičtvrtě na čtyři mi bylo jasné, že to jen tak neskončí. Já měl domluvené lidi a časy, takže bylo potřeba vymyslet vychytralý plán. Zavolal jsem si z telefonu na stole na svůj mobil a ten telefon jsem dal na hlasitý odposlech a přisunul ho k jednomu z mikrofonů. Kvalita byla znatelně horší, ale fungovalo to. Dokonce slyšeli, co říkám. Bleskově jsem pobalil a už jsem ujížděl po magistrále, přičemž jsem občas něco zahláškoval do telefonu, aby bylo jasné, že jsem stále tam. Vyšlo to, v momentě, kdy jsem zastavoval před Milanovým bytem jsem se akorát rozloučil.
Do Trutnova jsme dorazili kolem sedmé. Já klasicky bez lístku s vírou, že by to zas mohlo nějak dopadnout. Dopadlo to. Rozvozil jsem ještě lidi a věci, skočil na jedno rychlý do Kotvy a kolem deváté jsem už byl na fesťáku. Uvědomil jsem si, jak je to maličkej, téměř rodinnej festival. Dřív se mi nechtělo z teepee třeba až k hlavní stejdži, ale teď po Glastonburry mi to přišlo jako krůček (což taky byl).
S radostí jsem kvitoval, že tu prodávaj točenou Plzeň a nějakou dobu jsme se bavili v hledišti sledujíce Macaxe, Hezouna, Žižku a ostatní jak staví pódium.
"Já už chápu příčiny krize," naklonil se ke mně Milan poté co nějakou dobu sledoval dění na pódiu.
"Starý nechtěj makat a mladý to neuměj!"
Večer se rozjížděl pomaličku, ale pak postupně začal nabírat obrátky. Potkali jsme hafo známejch a nakonec jsme narazili na Koháta se kterým jsme udělali obchůzku stánkařů. Pokecali jsme se Slováky, co tam chtěli optimisticky prodávat boty za litra a nakonec jsme skončili u partičky co dělá vegetariánský burgery a měla výbornou slivovici. Tou jsme se dokonale odpálili a po rozloučení jsme ještě do pěti do rána kecali mezi stanama před teepee. 

Whisky ve vlaku

Nedělní probuzení bylo těžké. Uvědomil jsem si, že to je naposled, co jdu na ranní Hogroast, co vyrazím na relax a očistu v sauně, co budu žít v tomhle světě co se mi rychle stal domovem.
Z deprese mě trochu dostali mí sousedé a já pak vyrazil na poslední saunu. Tam jsem zjistil, že odsud nechci. Kašlu na koupenej lístek na vlak, kašlu na zítřejší práci. Napsal jsem šéfovi pár zmatených SMS, ze kterých se mu podařilo vydedukovat, že dorazím až v úterý a začal jsem rovnou slavit. S radostí jak jsem to vymyslel jsem vyrazil zpátky ke stanu. Když jsem tam došel bylo místo vedle mě, kde byli jíní sousedé pryč. Byli to starší kluci, co tam měli posezení a se kterejma jsme dělali jednu noc oheň. Bylo to strašně zvláštní a bolestivé vidět najednou ty zelené čtverce uleželé trávy místo stanů. Kolem hlučel festival a svítilo slunce. Nic nenapovídalo tomu, že by se blížil konec. V tu chvíli jsem se rozhodnul. Musím pryč už teď. Dokud to všechno žije, dokud to nechávám za sebou a budu si to pamatovat plné života a energie. Těch zelených míst by totiž začalo přibývat a zítra by to byl už jen zmar. Pamatuju konce fesťáků a nikdy jsem je neměl rád. Zahulil jsem posledního jointa s Freeeze partou, sbalil stan, nechal tam místo něj stát holínky č.9 a vyrazil k shuttle busu, co mě odvezl na nádraží. 
Před nádražím stál zřízenec s wapkou (tlaková stříkací pistole) se kterou neůprosně pucoval boty, oblečení i batohy cestujících. 
Vlak měl snad dvě hodiny zpoždění. Zkrátka First (not so) Great Western. Popíjel jsem ze své lahve whisky a vzpomínal na to co bylo. Po příjezdu jsem neomylně zamířil do první třídy. Kupoval jsem lístky dávno v předstihu a tehdy stála první třída v akci jen o libru víc než druhá. Na místě jsem zjistil, že jsem jel dokonce levnějc, než lidé, co platili druhou třídu na místě. 
Obyvatelé první třídy ze mě neměli radost. Táhl ze mě chlast, flákl jsem špinavou ještě vlhkou bagáž na sedačku naproti mě a začal popíjet z flašky whisky. Pohledy spolucestujících, vesměs upravených a distinguovaných lidí nebyly povětšniou souhlasné. I když někteří se usmívali, nebo pokávali hlavami. Ale jeden tak třicetiletej frajírek v košili a sáčku se zvednul a přišel ke mě.
"Sbal se a mazej do druhý třídy k těm ostatním, než zavolám průvodčího!" řekl typicky anglickým povýšeneckým tónem.
"Polib mi prdel a zavolej klidně svojí mámě," odvětil jsem ležérně. 
Doma bych za tohle asi dostal po držce, což mi v tu chvíli bylo upřímně ukradené, ale tenhle chlapík se sbalil a vyrazil splnit svouji hrozbu. Za chvíli se vrátil s průvodčím a měl na tváři vítězoslavnej výraz.
"Mohu vidět vaši jízdenku?" zeptal se štíplístek slušným tónem.
"Ale to je naprosto samozřejmé," nedělal jsem potíže a ukázal svůj first class ticket.
"Děkuji, to je naprosto v pořádku, nebude vám vadit, když vám dám batoh nahoru?" 
"Moc díky, já nechtěl riskovat, že s sebou fláknu," poděkoval sem.
"Co to je v tý flašce?"
"Štáva. Dyť je to tam napsaný," podíval jsem se na něj mazaně.
"Nepite alkohol ve vlaku, za to vás vážně můžu vysadit."
"Duly noted and much appreciated! - Znamenám si a oceňuju" odpověděl sem, naposled si přihnul a schoval lahev do brašny.
"Už ji nevytáhnu fakt."
Někde jsem přestupoval, chytl jsem poslední vlak a do Windsoru jsem dorazil někdy v noci. Ještě jsem se nepohodl s Míšou, která jinak předtím nijak neprudila. Byl jsem nějak z toho všechno rozhozenej a tak jsem šel na svý místo na břehu Temže, kde jsem zase vytáhl lahev a dostal strašlivou lítost nad tím vším. Při druhém doušku mě ale nepadalo, že tentokrát bych už mohl zkusit usnout doma a tak jsem se sbalil a vyrazil. Doma jsem si dal ještě dýmku na zahradě a vzpomínal na těch neskutečných několik posledních dní.
Glastonbury já se vrátím! Slíbil jsem si a šel jsem spát.

Stonefield

V sobotu na mě dolehlo vyčerpání. Vymotal jsem se ze stanu, dal si Hogroast a pivko v jednom baru. Tam jsem potkal týpka co byl hrozně sdílnej a dár mi pár hudebních tipů. Byl tam prej s nějakou partou a když jsme dopili říkal, ať jdu s ním, že jdou na nějakou kapelku. Poděkoval jsem, ale zamířil jsem raději zpátky ke stanu. Byl jsem ve stavu, že už mi mohla bejt sebelepší kapela ukradená. Ve stanu se ležet nedalo, tak jsem karimatku hodil na bahno před stanem usnul. Spal jsem až do čtyř do odpoledne. Po probuzení jsem zahulil se sousedama a šel s nima do kotle na Cold Play. Opět fantastická kapela umocněná sdíleným prožitkem. Když ten obrovský dav zpívá nějakou písničku, tak to má strašlivou sílu. Jedna z holčin, co jsme tam potkali se totálně zmasakrovala. Tipoval jsem jí tak na šestnáct. Líbil se jí tak patnáctiletej kluk co tam stál za náma a tak nějak se do něj fůrt věšela. Její asi dvacetiletá kámoška se jí naopak snažila neustále sundat a usměrnit. Ta se pro změnu bavila tím, že malovala klukům na obličeje svítíci barvou. Tak jsme tam všichni svítili do tmy. Klučina za náma v jeden moment potřeboval a tak si vzal standarní kelímek. Jak to zblejskla ta šestnáctka tak šla a čapla ho za něj a začala mu honit. Kluk vypadal dost vyděšeně. K jeho smůle či úlevě ji z něj zase sundala ta její kamarádka a pak už ji odvedla raději pryč. Po Cold Play jsem vyrazil na stone hill. Byl to zase jedinečnej zážitek. Dole byla malá obdoba Stonehendge, ale hlavně celej kopec až nahoru byl posetej dvojcema i jednotlivcema co měli vedle sebe zapíchnutou tak metrovou svíčku, která se dala pořídit za libru od prodavačů dole. Koupil jsem taky jednu a vyrazil až nahoru. Dole hučel a svítil ten svět co se jmenoval Glastonbury. Kolem mě do dálky blikaly plameny svíček a občas se ozval zvuk unikající z héliového balónku, který tam měl snad taky každej. Já si zapálil a vychutnával ten neuvěřitelný zážitek. Jen na chvíli jsem se natáhnul a podíval jsem se na hvězdy.
Probral jsem se zimou, když už svíčka skoro dohořívala. Vyrazil jsem dolů a zamotal se do nějakého světa čajoven a lampiónů. Dal jsem si nějakej megacloumák a přemejšlel o životě. Pak už nevím, ale nějak jsem se probral v kobercovým stanu, kde mě budila obsluha. Lehl sem si zrovna na promáčenej koberec, takže jsem byl totálně zmáčenej a byla mi strašná zima. U východu stály už jen jedny holínky, které mi ale byly tak o tři čísla menší a plné bahna. Přesto jsem je obul a vyrazil za světlem pyramidy. Cestou jsem si koupil nějaké suché oblečení a nové holínky. V tědlech to fakt nešlo.