čtvrtek 12. dubna 2012

Sloni a škorpióni

V Bangkoku jsme nakonec neplánovaně strávili o den víc, než bylo plánováno. Vstáváme v devět a po bouřlivých příhodách předchozích dní už tušíme, že svět má pro nás zase celou sadu překvapení.
Balíme a loučíme se s indickejma klukama v recepci, kteří nám říkají, že bylo fascinující nás jen sledovat a ať se někdy určitě vrátíme.
Dáváme snídani a píšem kambodžskému králi, že jedem kolem a jestli bysme se nemohli stavit. Celé to navlíkáme jako výpravu českých studentů vedenou šéfredaktorem hlavních studentských novin. Opík už to domlouval s naší ambasádou, kde nás podpořili a odkázali nás přímo na královský palác. Král umí česky a kdysi studoval v Čechách, tak by to mohlo vyjít.
Je nám jasné, že válení se na pláži v Pattaye už nestíháme, ale doufáme, že nám dopadne aspoň výprava na slonech, kterou Opík domluvil. Museli bychom to ale stihnout do čtyř hodin a náš přístup je klasicky hodně laxní. Berem taxíka na Victoria monument odkud prý do Pattaye jezdí místní. Kousek za hostelem vidíme dva turisty, kteří stojí s mapou na rohu a nějaký thajec jim ochotně radí a ukazuje kam musí zajít a že jim sežene levýho tuktuka. Necháváme je být. Tohle si prostě každej musí zažít.
Na nádraží u Victoria monumentu se brutálně hádame s prodejcem lístků, který nám tvrdí, že cena je 150 a přitom Ip nám říkala, že to má být za sto. Měl tak zoufalej výraz, že jsme mu nakonec dali raději plnou cenu. Po všech těch podvodech člověk prostě nevěří nikomu. Jedem takovým minibusíkem plným úředni, kterée jezdí do Pataye si přivydělat jako kurvy. Klasicky usínáme a budíme se až v Pataye. Zastavil nám přímo u hostelu. Neuvěřitelné. Turistické autobusy stojí 800 a nikam vás nezavezou.
Rychle se ubytováváme a Opík zabavuje majiteli hostelu jeho mobil a rychle volá na sloní farmu, že jsme už jako dorazili a chceme jet na slony. Říkají mu, že máme smůlu, že už je pozdě a minibus už odjel. Je tvrdej a vysvětluje jim, že my máme jen několikahodinové okno a zítra už zase budem pryč. Je tak důraznej, že pro nás nakonec majitel poslal soukromé auto s řidičem.
Sloni byli fantastický. Brodili jsme se na nich hlubokou řekou, projížděli džunglí a také šli po silnici, kde mezi náma kličkovaly zdánlivě malinkaté auta. Náš slon byl nějakej žravej, takže jak uviděl zelený křoví nebo strom, hned to strhnul a šel si natankovat chobot. Nedbal ani brutálních ran bodcem, které mu občas uštědřil poháněč, kterej mu seděl hned za ušima.
Vracíme se džípama a pak už nás minibus veze zpátky do Pataye, kde plánujem to pořádně roztočit. Majitel hostelu nám ale říká, že jsme se zbláznili, jestli se chcem zítra dostat až do Kambodže a nemáme nic rezervovanýho. Že skoro nemáme šanci. Nevzdáváme to a jedem hned na autobusové nádraží a chcem koupit lístky na hranici.
"VIP bus v devět za 350," informuje nás babka za přepážkou.
"My nechcem VIP," bráníme se.
"Tak economy v sedm za 150, ale tam není záchod," informuje nás.
"Ten my nepotřebujem," ujišťujem jí a radostně kupujem lístky. Už druhý den jsme měli zjistit, že to bylo málem hodně osudné rozhodnutí.
Všechno zařízeno a tak hurá do víru nočního života. Prý je tu daleko bezpečněji, než třeba v Bangkoku a taky tu skoro nejsou žádní podvodníci. Údajně nějakej vládní program na zajištění bezpečí pro turisty nebo co. Houby vládní program. Pattaya jsou Karlovy Vary Thajska. Jsou tu prakticky jenom rusáci. Všude. A rusák, když ho podvedete, tak nepochopí, že to byla sranda. Takže takovej Darwinův výběr v praxi. Thajci, kteří podváděli tu prostě už nejsou.
Okolí našeho hostelu moc nočním životem nežilo. Jediné co jsme našli je pochybná temná ulička plná kurev, ladyboyů a barů. Jeden(a) z ladyboyů se přitočil(a) k Opíkovi a důvěrně se mu zavěsil(a) za ruku.
"Jakpak se jmenuješ zlatíčko?" ptal(a) se ho. Já stál o kousek dál, ale když jsem zaslechl odpověď "Vasil," vyděsil jsem se, protože jsem tušil co bude následovat.
"Hezké jméno a odkud jsi?" vrněl(a) dál ladyboy. Chtěl jsem něco vykřiknout, abych Opíka zastavil, ale ten už se svou nově nabytou hrdou identitou nahlas odpověděl: "Z Čečny!"
Rusáci co šli kolem nebo seděli u baru se nadechli a prudce otočili naším směrem.
"Ty vole, tady bych to radši nepoužíval," sykl jsem na Opíka a rychle zdrháme pryč. Na hlavní silnici jsme potkali nějakýho nalitýho anglána ze kterého jsme vytáhli, že musíme jet na nějakou Walking street.
Už jsme prolomili systém místní dopravy. Jezděj tu pickupy na které stačí mávnout, oni zastaví, vy jedete a jen na něj zazvoníte, když chcete někde vystoupit. On vám zastaví, vy mu dáte 10 bathů za každýho a frčí dál. Když odbočí jinam než chcete vystoupíte a mávnete na jinýho.
Walking street vypadá úplně jako KhaoSan v Bangkoku jen je tu spousta ruských nápisů a samozřejmě hromada rusáků. Procházíme tím fascinujícím světem klubů, barů a rychlého občerstvení. Já si to moc neužívám, protože jsem dostal naprosto šílenej průjem. Nemůžu si dovolit ani si zakašlat. Kluby nevybírám podle osazenstva nebo cen pití, ale čistě podle toho jaký by tam asi mohli mít záchody. Dáváme pivka a nějakej ten kebab a Opík si odskočil taky na záchod. Já sedím na kraji chodníku a chvilku koukám na chlapíka, který po sobě nechává lézt hromadu škorpiónů a za peníze se fotí s lidma. Popíjím si svý pivko a okukuju holky, když najednou ucejtím jak mi něco přistálo na rameni. Ztuhl jsem, protože jsem moc dobře věděl co to bylo, ale mozek to odmítal zpracovat. Jen jsem si pogratuloval, že jsem těsně předtím byl na jedné z mých mnoha návštěv toalet. Bál jsem se i podívat, ale periférně jsem zahlédl obrovského černého škorpióna. Zuřivě jsem zatřásl ramenem, ale on se jen pevnějc chytil a výhružně zvedl ocas s bodcem na konci.
"Okamžitě ho ze mě sundej!" zařval jsem na rozchechtaného thajce, kterej mi ho tam hodil.
"Tak zaplať," pronesl chladnokrevně.
V hlavě mi běželo, že snad nemůže bejt nebezepečnej, že tak šílení nejsou snad ani Thajci, ale jistota tomuhle vědomí chyběla.
"Okamžitě ho sundej!" pronesl jsem a tón naznačoval, že to už myslím zatraceně vážně. Sundal ho. Hodil jsem mu asi dvacet bathů, aby se neřeklo a zdrhal jsem se pryč. Ještě mnoho dní poté jsem se otřásl, když jsem si na to vzpomněl.
Někdy v jednu ráno jsme viděli jak zavíraj obchod, kde dělaj fotky na pasy a na víza.
"Ty vole, já nemám fotku na kambodžský vízum," vzpomněl si Opík a zatlačil je zpátky do obchodu a donutil je, aby všechno znovu zapli a vyfotili ho. Jeho výraz "mám čtyři promile, ale jsem vážnej" neměl chybu.
Končíme v jednom ruským baru, kde nahoře tančí striptérka u tyče a pak plave v bazénu do kterého je ze stran vidět. Dáváme vodní dýmku a už jenom relaxujem. Vyčerpání je příliš silné. Na hostel přicházíme asi v pět ráno. Já jdu hned spát, ale Opík tam stále něco balí a kutí, takže nakonec spí snad jen půl hodiny.

Žádné komentáře:

Okomentovat