Ráno jsou naši hostitelé už pryč. Půjčujem si ze stolu mapu a vyrážíme na obhlídku Singapuru. Rychle jsme prolomili systém místní dopravy, která má zkratku SMRT. Všude nápisy jako "Jedině SMRT vás dopraví do cíle. SMRT podporuje dárce krve, podporujte SMRT. SMRT - přemísťuje lidi, obohacuje život" a podobné. Našli jsme Singapore Flyer, což je největší ruské kolo na světě.
Platíme krvavých 40 dolarů každej a absolvujem naprosto soukromou projížďku, protože nikdo jinej tuhle pálku asi není ochotnej dát.
Dnešní cíl je ale jasnej. S využitím triku, který nám doporučili naši hostitelé se chcem dostat se na vrchol Casino Building aniž bysme platili 20$ za výtah. Vzali jsme si na to naše nejlepší hadry. Já si oblíknul Burberry tričko, který jsem našel na poště v Saigonu a Opík svou jedinou čistou košili jenom se dvěma fleky od kari. Chvíli se vometáme kolem zjišťujem rozmístění kamer a bezpečáků. Pak jdem konečně zkusit štěstí. Suveréně procházíme kolem livrejovaných vrátných a s rozzářeným tvářemi se vrháme k holce na recepci a přesvědčivě jí tvrdíme, že máme schůzku s obchodním partnerem v zahradním baru Kobo na střeše mrakodrapu.
"Už nás tam čeká!" prohlašuju, abych dodal naší misi věrohodnosti.
"Ale vždyť ten bar otvírá až ve dvanáct?" diví se slečna a podezřívavě si nás prohlíží.
"No jasně! Proto říkal, že se sejdem až ve dvanáct. My jsme tady dřív, víte?" hlaholím a rychle se dekujem pryč. Prohlédli jsme si ještě marínu a obchoďák a ve dvanáct jsme se už zase přihalasili k naší známe na recepci.
"To jsme my, volal, že už by tam měl bejt," vítáme jí. Zapsala si nás a přidělila nám borce co nás vedl do výtahu. To nás trochu vyděsilo, ale byli jsme odhodláni to hrát až do konce. Borec nás dovedl až do baru, kde nás předal číšníkovi, který se ihned ptal co si dáme. S tím jsme počítali a tak říkáme, že začnem nečím k pití, protože čekáme na našeho obchodního partnera. Hned jsme dostali nápojovej lístek a radostně zjišťujem, že půllitr piva tu stojí "jenom" 18$, což znamená, že jsme nejen ušetřili 2$, ale ještě máme pivko v ceně. Furiantsky objednáváme a pak už jen vychutnáváme pívečka, výhled a povýšenecky koukáme na ty socky, co si zaplatili 20$ jen aby se dostali na tuhle terasu a žádný pivo nedostanou.
Náš drzej pokus dostat se ještě do hotelového střešního bazénu byl bezohledně zaražen asi třímetrovou stěnou, která oddělovala terasu od prostor vyhrazených pro hotelové hosty.
Zatímco jsme popíjeli pivko na nejluxusnějším místě v životě, nám psala další coachsurfařka, se kterou jsme se měli sejít a co nás měla provést po městě. Chudák musela čekat skoro hodinu, než jsme konečně dorazili. Naše klasika, v naprostém klídku jsme vychutnali pívečka i výhled a pak letíme jak blázni na místo schůzky. Těsně před cílem mě Opík zarazil a vydejchali sme se "protože přece nemůžem vypadat, že se tu honíme kvůli nějaký holce."
Janel byla úžasná, vůbec nebyla naštvaná, že na nás musela hodinu čekat a naopak se upřímně radovala, že jsme se setkali. Je vidět, že se jí líbíme. Jdeme do metra, kde se máme sejít s její friend "kamarádkou". Takže se těšíme na takový dvojrande. Jaký bylo ovšem naše rozčarování, když se z davu vyloupnul nějakej asijskej borec.
"No a to je přesně ta nevýhoda, že anglicky se kamarád i kamarádka řekne stejně," komentoval to Opík hořce. Je to ale fajn borec a jdeme všichni do Malý Indie, kde dáme obídek a hlavně si prohlížíme, jak to vypadá v takový Indii, protože tam večer přistáváme.
Malá Indie je čisťounká čtvrť plná barevných baráčků s ulicema plnýma prodavačů různého koření, domácích doplňků a jiného haraburdí.
A taky je tady strašná spousta restaurací. Janel a borec nás vedou do nějaký vyhlášený, kde se jídlo podává na palmových listech. Někdy uprostřed jídla zazní obligátní otázka, kdy odlétáme.
"Dneska odpoledne," odvětili jsme klidně.
"Odpoledne?" podivil se borec a podíval se na hodinky. Byly tři hodiny.
"No, asi v šest, nevím přesně," prohlásil Opík popravdě.
Všiml jsem si, že kluk dostal zas ten typickej tik, co mívali lidi kolem nás. A začal trochu koktat: "A..a..ale to byste měli bejt tak ve čtyři na letišti!"
"No, asi tak."
"Odsud to sou skoro dvě hodiny!" vykřikla Janel.
"Tak budem muset spěchat," řekl jsem klidně, "stejně ještě musíme pro věci co máme v bytě u těch coachsurfařů."
Oba na nás vyděšeně zírali a začali do sebe zuřivě házet z půlky plné talíře jídla.
"Klid," uklidňoval je Opík, "takhle my prostě fungujem. Užíváme místa a pak rychlej přesun. Vždycky to vyšlo." A upil poklidně ze svého půllitru.
"Máme pole na ohýbání reality," prozradil jsem jim náš trik, ale nezdálo se, že by je to uklidnilo. Zhltali jídlo, rychle zavolali obsluhu a zaplatili celou útratu a pak už jen nervózně koukali po nás, jak se nimráme v našich jídlech. Když jsme konečně dojedli vystartovali nejkratší cestou k metru. Na přestupu nás táhli rychle davem lidí, ale stejně nám ujelo metro co tam stálo a museli jsme čekat. Byl aspoň čas se rozloučit. My dojeli k bydlišti coachsurfařů, kde jsme popadli věci a naškrábali dopis na rozloučenou a nechali ho na stole s klíčema od bytu. Na letišti jsme byli dobrou hodinu před odletem. Odbavili jsme bágly a Opík našel počítač s internetem, kde začal zuřivě hledat nějaký ubytování na dnešní noc v Dílí. Já šel ke gatu, abych klasicky držel start letadla do momentu, než doběhne. Letištní rozhlas už hřímal naše jména, když jsem prošel bezpečnostní kontrolou a běžel k holkám u vchodu do letadla, že Opík je už určitě na cestě. Konečně jsem ho zahlédnul jak rozráží dav u bezpečnostní kontroly.
"Ty vole, jak řvali to moje jméno, tak se mi klepala ruka, tak ta mapa k tomu hostelu nestojí za moc," ukazoval mi rozmazanej flek na displeji svého telefonu. Ale co. Opět jsme letěli a to bylo hlavní.
Platíme krvavých 40 dolarů každej a absolvujem naprosto soukromou projížďku, protože nikdo jinej tuhle pálku asi není ochotnej dát.
Dnešní cíl je ale jasnej. S využitím triku, který nám doporučili naši hostitelé se chcem dostat se na vrchol Casino Building aniž bysme platili 20$ za výtah. Vzali jsme si na to naše nejlepší hadry. Já si oblíknul Burberry tričko, který jsem našel na poště v Saigonu a Opík svou jedinou čistou košili jenom se dvěma fleky od kari. Chvíli se vometáme kolem zjišťujem rozmístění kamer a bezpečáků. Pak jdem konečně zkusit štěstí. Suveréně procházíme kolem livrejovaných vrátných a s rozzářeným tvářemi se vrháme k holce na recepci a přesvědčivě jí tvrdíme, že máme schůzku s obchodním partnerem v zahradním baru Kobo na střeše mrakodrapu. "Už nás tam čeká!" prohlašuju, abych dodal naší misi věrohodnosti.
"Ale vždyť ten bar otvírá až ve dvanáct?" diví se slečna a podezřívavě si nás prohlíží.
"No jasně! Proto říkal, že se sejdem až ve dvanáct. My jsme tady dřív, víte?" hlaholím a rychle se dekujem pryč. Prohlédli jsme si ještě marínu a obchoďák a ve dvanáct jsme se už zase přihalasili k naší známe na recepci.
"To jsme my, volal, že už by tam měl bejt," vítáme jí. Zapsala si nás a přidělila nám borce co nás vedl do výtahu. To nás trochu vyděsilo, ale byli jsme odhodláni to hrát až do konce. Borec nás dovedl až do baru, kde nás předal číšníkovi, který se ihned ptal co si dáme. S tím jsme počítali a tak říkáme, že začnem nečím k pití, protože čekáme na našeho obchodního partnera. Hned jsme dostali nápojovej lístek a radostně zjišťujem, že půllitr piva tu stojí "jenom" 18$, což znamená, že jsme nejen ušetřili 2$, ale ještě máme pivko v ceně. Furiantsky objednáváme a pak už jen vychutnáváme pívečka, výhled a povýšenecky koukáme na ty socky, co si zaplatili 20$ jen aby se dostali na tuhle terasu a žádný pivo nedostanou.
Náš drzej pokus dostat se ještě do hotelového střešního bazénu byl bezohledně zaražen asi třímetrovou stěnou, která oddělovala terasu od prostor vyhrazených pro hotelové hosty.
Zatímco jsme popíjeli pivko na nejluxusnějším místě v životě, nám psala další coachsurfařka, se kterou jsme se měli sejít a co nás měla provést po městě. Chudák musela čekat skoro hodinu, než jsme konečně dorazili. Naše klasika, v naprostém klídku jsme vychutnali pívečka i výhled a pak letíme jak blázni na místo schůzky. Těsně před cílem mě Opík zarazil a vydejchali sme se "protože přece nemůžem vypadat, že se tu honíme kvůli nějaký holce."
Janel byla úžasná, vůbec nebyla naštvaná, že na nás musela hodinu čekat a naopak se upřímně radovala, že jsme se setkali. Je vidět, že se jí líbíme. Jdeme do metra, kde se máme sejít s její friend "kamarádkou". Takže se těšíme na takový dvojrande. Jaký bylo ovšem naše rozčarování, když se z davu vyloupnul nějakej asijskej borec.
"No a to je přesně ta nevýhoda, že anglicky se kamarád i kamarádka řekne stejně," komentoval to Opík hořce. Je to ale fajn borec a jdeme všichni do Malý Indie, kde dáme obídek a hlavně si prohlížíme, jak to vypadá v takový Indii, protože tam večer přistáváme.
Malá Indie je čisťounká čtvrť plná barevných baráčků s ulicema plnýma prodavačů různého koření, domácích doplňků a jiného haraburdí.
A taky je tady strašná spousta restaurací. Janel a borec nás vedou do nějaký vyhlášený, kde se jídlo podává na palmových listech. Někdy uprostřed jídla zazní obligátní otázka, kdy odlétáme.
"Dneska odpoledne," odvětili jsme klidně.
"Odpoledne?" podivil se borec a podíval se na hodinky. Byly tři hodiny.
"No, asi v šest, nevím přesně," prohlásil Opík popravdě.
Všiml jsem si, že kluk dostal zas ten typickej tik, co mívali lidi kolem nás. A začal trochu koktat: "A..a..ale to byste měli bejt tak ve čtyři na letišti!"
"No, asi tak."
"Odsud to sou skoro dvě hodiny!" vykřikla Janel.
"Tak budem muset spěchat," řekl jsem klidně, "stejně ještě musíme pro věci co máme v bytě u těch coachsurfařů."
Oba na nás vyděšeně zírali a začali do sebe zuřivě házet z půlky plné talíře jídla.
"Klid," uklidňoval je Opík, "takhle my prostě fungujem. Užíváme místa a pak rychlej přesun. Vždycky to vyšlo." A upil poklidně ze svého půllitru.
"Máme pole na ohýbání reality," prozradil jsem jim náš trik, ale nezdálo se, že by je to uklidnilo. Zhltali jídlo, rychle zavolali obsluhu a zaplatili celou útratu a pak už jen nervózně koukali po nás, jak se nimráme v našich jídlech. Když jsme konečně dojedli vystartovali nejkratší cestou k metru. Na přestupu nás táhli rychle davem lidí, ale stejně nám ujelo metro co tam stálo a museli jsme čekat. Byl aspoň čas se rozloučit. My dojeli k bydlišti coachsurfařů, kde jsme popadli věci a naškrábali dopis na rozloučenou a nechali ho na stole s klíčema od bytu. Na letišti jsme byli dobrou hodinu před odletem. Odbavili jsme bágly a Opík našel počítač s internetem, kde začal zuřivě hledat nějaký ubytování na dnešní noc v Dílí. Já šel ke gatu, abych klasicky držel start letadla do momentu, než doběhne. Letištní rozhlas už hřímal naše jména, když jsem prošel bezpečnostní kontrolou a běžel k holkám u vchodu do letadla, že Opík je už určitě na cestě. Konečně jsem ho zahlédnul jak rozráží dav u bezpečnostní kontroly.
"Ty vole, jak řvali to moje jméno, tak se mi klepala ruka, tak ta mapa k tomu hostelu nestojí za moc," ukazoval mi rozmazanej flek na displeji svého telefonu. Ale co. Opět jsme letěli a to bylo hlavní.
Imho zatim nejlepší report, měl sem regulérní výtlemy :D a nechápu jak si dokážeš pamatovat takový detaily jakože nám ujelo metro :)
OdpovědětVymazat