pátek 6. září 2013

Basejšn


“Jedete do Bergenu?” ptám se řidiče, který stojí u autobusu. Stojím na nádraží před letištěm a z nebe se valí provazy vody.
“Jedu na basejšn,” odpoví řidič s cigárem v ruce.
“Neznám to v Bergenu, je to někde v centru?”
“Basejšn” trvá na svém.
“Já tu neznám zastávky, kde to je?”
“Basejšn”
“Bergen?”
“Jo.”
“Za kolik?”
Řidič se ušklíbne: “Sto dolarů,” a chechtá se, když vidí můj výraz.
“Vážně, za kolik?”
“Sto norskejch korun.”
Dochází mi, že netuším, kolik je vlastně směnej kurz, ale říkám si, že v Norsku mě snad neokradou. Navíc už mi na letišti ztratili baťoh s 20ti litry piv, takže anděl má vybráno do zálohy.
“Kam jedeš?” ptá se řidič uprostřed cesty, protože jsme v obrovském autobuse sami dva.
“Za jedním týpkem, je někde v centru.”
“Řekni kde a já tě tam hodím,” nabízí mi řidič, ale já netuším, kde můj hostující couchsurfer David bude. Zastavujem na autobusovém nádraží. “Bus stejšn” dochází mi konečně, co se mi snažil sdělit. David nikde. Jsem na něj zvědavej. Včera mi Facebook ukazal reklamu na levný letenky do Bergenu za 46 liber. Napsal jsem kámošce, že se stavím v sobotu na kafe a mezi couchsurfery jsem vybral jednoho dostatečně šíleně vypadajícího týpka a poprosil ho o přespání.
“Hele, rád tě ubytuju, ale bude tu už asi 7 holek a třídenní párty, pokud ti to teda nebude vadit,” přišla odpověď a já asi zlomil rekord v rychlosti rezervaci letenky.  Čekám na zastávce, kde si mě vyzvedl mlčenlivej norskej blonďák a ptá se mě, jestli mám chuť ještě na pivo. Nadšeně přikyvuju. On si prohlídne mý tričko Nirvana a jdeme do rockového klubu Garage. Pivo stojí přes 100 NOK a já mám podezření, že to bude docela hodně peněz. Dáváme dvě a vypáčil jsem z něho, že dělá na stavbách a taky, že holky dorazej až zítra a asi né všechny. Domů jdem asi půl hodiny přes celý město šíleným deštěm. Mám sice motorkářskou bundu, ale jsem promočenej až na kůži a všechno oblečení zůstalo v baťohu, který teď někde soukromě cestuje.  David bydlí v pěkným velkým bytě ještě se spolubydlou a protože holka tu zatím není ani jedna, fasuju luxusní místo na gauči.

pátek 30. srpna 2013

Luton - Windsor

Protože mám časté dotazy, jak se dostat ke mně do Windsoru rozhodl jsem se to tu sepsat, abych mohl vždy poslat jenom link. Třeba se to hodí více lidem.

Letenky jsou téměř vždy nejlepší přes:
http://www.wizzair.com/ (zvažte, zda si nekoupit členství v klubu, může vás to stát stejně pro tenhle let - díky slevě, ale je to na rok a všechny další lety budou levnější)
http://www.ryanair.com/ - má dost špatnou pověst, ale můžete ho taky zkusit.
http://easyjet.co.uk/ je téměř vždy dražší, ale je dobré ho taky zkontrolovat.
s http://www.ba.com/ se těžko dostanete pod 100 liber na jednu cestu, ale proč to nezkusit a ušetříte čas a peníze na dopravu z letiště (4 libry stojí autobus z Heathrow až do Windsoru)

Z Lutonu můžete jet:
Vlakem - trasu si naplánujte přes:
http://www.travelinesoutheast.org.uk/ zadejte from Luton Airport a to Windsor and Eton Central station.
Alternativně zkuste i http://www.thetrainline.com - ten hledá jen vlaky, ale někdy najde lepší spojení než ten výše uvedený.
Z letiště jezdí z nástupiště č.1 autobus (cca každých 15 minut), který vás doveze na nádraží v Lutonu a odtud už jedete vlakem do Londýna (cca 20 min), kde musíte přestoupit na metro, tím se dostat na Paddington (30-50 min) - případně jinou stanici, kterou doporučí vyhledávač a odtamtud vlakem do Slough (pozor jezdí rychlé (18 min) a pomalé (45 min) vlaky. Téměř vždy se vyplatí počkat na ten, který má první zastávku Slough, než ty, které staví všude). Ve Slough přejděte na nástupiště číslo 1 odkud jezdí vláček do Windsor Central (jen tam a zpátky, jednu stanici).
Zejména pozdějc v noci může být alternativou jet přímo z Londýna na Windsor and Eton Riverside, což je stanice na kterou jezdí vlaky z London Waterloo station a ty jezdí o něco déle, než ty do Windsor Central.
Jednosměrný lístek na vlak stojí zhruba 30 liber, dá se koupit zpáteční cca za 40 a ten platí asi tři týdny. Jízdenky prodávají občas i v letadle, ale při výstupu jsou automaty v hale, kde je výdej zavazadel. Pokud by vás jelo víc než dva, najděte si okýnko, kde je prodávají a chtějte Group Save 3 nebo 4 (což vám lístek trochu zlevní) - nebo (zejména pokud dorazíte v noci a prodejní okénko už může být zavřené) si lístky kupte online právě na http://www.thetrainline.com - musíte tam ale zadat Railcard a tam zvolit Group Save 3 nebo 4 (žádnou railcard nepotřebujete, tohle je prostě sleva pro skupiny). Lístky si pak vyzvednete v automatu v letištní hale. Přímo v automatu slevu pro více lidí nelze nastavit.

Autobusy - mohou představovat levnější alternativu.
http://easybus.co.uk/ jezdí z Lutonu do Londýna, občas se dá sehnat i za 2 libry jedna jízda, když se to kupuje dost dopředu. Kupte si klidně na pozdější spoj, řidič vás veme pokud nebude mít plno i když tam budete o jeden, či dva spoje dřív.
Za 10-15 liber můžete vzít http://www.nationalexpress.com/wherewego/airports/london-luton-airport.aspx kteří mají daleko komfortnější autobusy a free wifi.
V Londýně, pokud se chcete porozhlédnout, se můžete přesouvat pomocí boris bajků (kola k zapůjčení) http://www.tfl.gov.uk/roadusers/cycling/14808.aspx stojí to 2 libry na den, stojany jsou všude a je k dispozici dobrá aplikace do telefonu, která vám ukazuje kde jsou stojany, kde jsou volná místa, kola a tak. Pozor, je potřeba vždy do 30ti minut kolo vrátit do nějakého stojanu (a můžete si hned vzít jiné) jinak se vám začne účtovat rychle stoupající hodinová sazba. Metrem doporučuji u okýnka zakoupit tkzv. Oyster card, záloha asi 5 liber, musíte ji nabít a potom jen přiložíte. Pokud jí na konci vrátíte dostanete zpět zálohu i zbytek peněz. S Oyster stojí jedna jízda cca 2 libry (i s přestupy) bez ní asi 4.50. Místo Oyster lze nově použít i jakoukoliv bezkontaktní platební kartu - funguje to úplně stejně jako Oyster.
Z Londýna můžete buďto opět vlakem z Paddingtonu (cca 10 liber, zpáteční je za ~11 ale platí jen na stejnej den!) nebo můžete zkusit autobus č.702 z Victoria Station a vystoupit u Windsor Boys School /Stovell road/ je to těsně za velkým kruháčem hned po příjezdu do Windsoru. Před polednem stojí jedonsměrný lístek £10.00 a zpáteční £15.00, po poledni je jednosměrný za £6.00 a zpáteční za £9.00. Děti (5 - 15) jedou za polovic.

Taxíkem - našel jsem teď společnost, která jezdí za 50 liber (z pickup point) zkusí to na vás za 60 (from inside) což znamená, že by čekal s cedulkou, chtějte za 50 z pickupu, což je parkoviště kousek před letištní halou, musíte se domluvit v kolik tam budete, protože tam může čekat jen 10 minut. Nejlépe, že zavoláte, až tam budete už stát. Dobré zkušenosti mám i s http://www.windsorcars.com/ zavolejte jim ještě před odletem a uveďte let, protože pro vás pojedou z Windsoru. Ti ale stojí 65 liber.

pondělí 15. července 2013

Dostali mě

Mám přiblblej úsměv a je mi fajn. A to jsem nic nepil. Několik měsíců po drastickém zážitku na Vipassana meditacích jsem se pomalu a opatrně k meditacím vrátil. Měl jsem čas přemýšlet o tom co jsem tam zažil a jak na mě meditace působily a pomalu jsem si uvědomoval, že kromě té hrůzy, nudy, zoufalství, vzteku, odevzdanosti a toho všeho co jsem tam prožíval, jsem zažil i něco neuvěřitelného. Pamatoval jsem si ty pocity uvolněnosti a odpočinku jako po velmi dobrém spánku, pamatoval jsem si to propojení vědomí a podvědomí, které otvíralo zcela nové obzory a rozhodl jsem se znovu opatrně nakouknout. Poprvé jsem meditoval v budhistickém stanu na Glastonbury a znovu jsem prožil ten zvláštní stav, kdy dokážete zcela odstínit vnější svět a nahlédnout do sebe. Navíc v dost unikátním prostředí a pak jsem pokračoval na táboře a od té doby si snažím najít aspoň tu půlhodinu denně.
Meditace jsou asi jako chlast - když do sebe nalejete hned napoprvý hromadu tvrdýho, tak je vám pak strašně zle a přísaháte si, že už se toho nikdy ani nedotknete. Když pak začnete pomalu a s rozumem, tak zjistíte, že to může život obohatit. Takže jo, jak říká Víteček: "Dostali tě kamaráde." Dostali, ale nelituju. Jako jsem už i po kurzu nelitoval, že jsme tam šli. A můžu doporučit, ale s důrazným varováním. Vaše vědomí, vaše ego použije všechno co má, aby vás odradilo, protože bude mít strach, že přijde o hlavní slovo. Budete přesvědčeni, že nejste ti praví, že máte spoustu objektivních, zdravotních, psychických a dalších důvodů proč skončit. Že nedokážete své vědomí zklidnit ani na pět sekund. Že už víte o čem to je a nemusíte dál plýtvat čas. A bude to bolet. Strašně.
Pokud jste šílení tak: http://www.dhamma.org/

pátek 26. dubna 2013

Vipassana meditations

Budhism knows six hells. I personally visited every single one first day of my Vipassana course. I had no idea that it will be much worse than that. If you have no experience with mediation you expect temple, monks, founding your inner self at the sunrise and so on. Cruel reality of concentration camp is then shock you are struggling to recover from. I have to say I met people who did Vipassana and were just excited about that and recommended them to everyone. After all I personally followed such recommendation from one couchsurfer. This is subjective view of someone who wasn't prepared and was sure, that he is clearly not the right person for such stuff, but who decided to suffer till the end whatever it will be.
Ten days Vipassana course in Dharma Shringa centre is located in Nepal north from Kathmandu, just at the entrance to Shivapuri national park. Mediatations were part of one month trip across Nepal with my friend Víťa [Veeta]. Both of us had no experience at all and just the draconian rules terrified us, but we were dedicated to give it a try. Needless to say we didn't underestimated anything. Last day we got high and drunk as dogs, send last chaotic and confusing postcards to our friends and second day we registered in Vipassana office in Kathmandu. Departure was delayed so we found nearby restaurant where we quickly tuned ourselves up with 6 big cans of San Miguel beer. Then we happily signed many papers some of them giving our full consent that they can take and keep our passport, wallet, mobile phone and camera for ten days and we cannot leave for the same period. Then buses take us north to the Dharma Shringa centre. We slept the whole trip and when we woke up it was already night and we realized that we are in some sort of detention camp, with many brick buildings, small square and paths connecting the buildings and halls. First disappointment was that we can get nowhere near the temple. It was forbidden area. When we deposited our wallets, passports etc. we went to dining hall for a dinner. Inside dinging hall was a shelf all round the walls and you are sitting looking straight into the wall. Because one of the rules is that you couldn't communicate with anyone in any way. If you are there with friend they will separate you. Others rules are: "Ten days you cannot talk, no alcohol, no drugs, no sexual activity and very strict schedule:

4:00 am  -------------------  Morning wake up bell
4:30-6:30 am  -------------   Meditation (2h)
6:30-8:00 am  -------------   Breakfast
8:00-9:00 am  -------------   Meditation without single movement(1h)
9:00-11:00 am  ------------   Meditation (2h)
11:00-12:00 noon  ---------   Lunch
12noon-1:00 pm  ------------  Rest and instructions
1:00-2:30 pm  -------------   Meditation (1.5h)
2:30-3:30 pm  -------------   Meditation without single movement (1h)
3:30-5:00 pm  -------------   Meditation  (1.5h)
5:00-6:00 pm  -------------   Tea
6:00-7:00 pm  -------------   Meditation without single movement (1h)
7:00-8:30 pm  -------------   Discourse (1.5 h)
8:30-9:00 pm  -------------   Meditation  (0.5 h)
9:00-9:30 pm  -------------   Private questions regarding technique
9:30 pm  ------------------   Retire to your own cell -- Lights out.

Altogther you spend 12 hours meditating or listening to discourse sitting on meditation pillow. I can assure you there is not a single position where you won't feel pain or get some comfort. Try sitting in a lotus position  for 1 hour and you will get idea what it could be like after 12 hours. In the end of the day you are crazy with pain but you couldn't fall asleep on your concrete bed with thin and hard mattress. In the morning you actually feel worse. This is physical pain, but what you can hardly understand is what happens to your mind if you are locked inside your own head for ten full days. You cannot communicate, you cannot read, write, do anything meaningful which means you are left only with yourself. You will open all locks inside your head and the ones you want to keep locked will unlock themselves in form of terrible nightmares when you finally fall asleep. Time just stops there. Every hour has sixty minutes, every minute has sixty seconds and every second lasts forever. One day there equals one year outside. 

Now you have an idea, so let go through the quotes and dreams of person with number 1H7R14B (me).

Day 0.
  • My roommate Omar is terribly snoring. Earplugs doesn't help. This will be hell.
Dream: We are meditating in the hall and I feel that it lasts too long. I want to tell teacher that it is a lunch time, but I am forbidden to talk. Suddenly we hear gong. I swear in my mind because this is gong for afternoon session which means that we missed the lunch. I am so angry and the gong is louder and louder. 
I woke up and realized it's 4 am and this is wake up bell. Omar is already dressed up and left without even looking at me. My hungry stomach makes rumbling sounds and I go to first two hours session after which we will be served breakfast.

Day 1.
  • Budhism knows six hells. I personally visited every single one first day of my Vipassana course.
  • “Be Happy” signs everywhere face to face to bare reality have the same level of cruel irony as “Arbeit mach frei” in Nazi concentration camps.
  • Omar struggles on meditations. When we had an opportunity to meditate in our cell in the afternoon he entered the room and when he saw me really meditating there he left immediately. I probably scared him with my dedication.
  • Whenever I see my friend Víťa in his prison dress, bending in the corner of dining hall and hungrily swallowing his bowl of rice I always remember that good friend will visit you in prison. Best friend will be there with you.
  • Omar disappeared. I cannot fall asleep. Being in cell alone will be even worse.
Dream: We have dead body in our car. Someone shoot him in front of our eyes. But we are not really concerned and drive around the city. Crazy lady started panicking when she saw the dead body in our car and wanted to escape in her car. My friend blocked her and I am explaining to her son, that this is not the right behaviour, that you should call police and my friend is already calling them. Then we have problems to explain to police why we were driving with a dead body in our car for so long without actually calling them.
There is fire in a tenement house where my grandma lives. I see naked girl I know from Trutnov and she explains to me that she was taking shower when the fire started. I am looking at her naked body and she smiles and says: "It worked for you, didn't it." I nod and smile back.

Day 2.
  • Today I understand why Buddha is still smiling. If I would invent such cruel thing and make people to do it voluntarily I will be laughing all the time.
  • They are giving us balanced diet suitable for meditation. Well, meals are really balanced. With rice. Rice is well balancing every single meal.
  • My neighbor in meditation hall is still loudly shuffling and snuffling. I am trying to find cosmic balance and accept every human being as Buddha teaches us, but it is harder than you may think.
  • By the end of the session I decided to suffocate him with a sitting pillow. Oh I wish you could EVER experience that level of enlightenment, cosmic balance and inner peace I felt when I came to that conclusion. "Don’t worry, snuffle again you bald bastard. It’s last time in your life anyway!"
  • “You will meditate in the hall as there is a better atmosphere.” I am still trying to figure out what they meant with that. People coughing every 15 seconds? All the sneezing? Or that loud farts all around? Probably it is that hammer and concrete drill outside.
  • It was easy for Buddha when he was meditating under a tree in open air far from everyone else. I would like to see him reaching enlightenment on this therapeutic session for tuberculosis patients with gases.
  • If you cannot swallow the pill of Chondrotinin at once, split it to half (medicine to treat joints).  Bah. I am swallowing three at once without even blink of an eye.
  • I still could not believe that Víťa jumped me on this meditation bait. Naive good ol’fellow.
  • Today they told us, that it doesn’t matter how hard we will work. If we wouldn’t follow the rules like no alcohol in our whole life, we cannot reach enlightenment.  Quote from Red Dwarf just pop out in my head:  “Sorry, sir, we seem to have wandered into the wrong hobby group, we'll leave immediately.”
Dream: I met my former boss from VOLNY with another italian guy. They are working on something big but they don't let me to participate. Then I see my boss with that other guy running through old warehouse. I call him and he approaches me and bend under the iron construction between us and suddenly point gun on me and very seriously tell me that he will kill me if I ruin it. I am totally surprised and terrified. I wouldn't ever expect this from him. They run out on some bridge and throw boxes in air. They are laughing and shouting that this will be big but controversial. There are flags everywhere and ropes going down the bridge and many boats and everyone is excited. I see my two friends on one of the boats, they are completely drunk they hold bottle of alcohol and laugh like crazy. I suddenly know that the bridge is full of explosives. I shout on them that they must leave immediately. They laugh and jump into the watter. I hear my boss saying he doesn't understand why it didn't work. Suddenly I hear explosion but it is only firework in huge TV across the river. I jumped into the water and shout on my friends that we have to leave now! Suddenly we are on the sand bank drinking and smoking happily but I again get that terrified feeling and I urge them again that we have to leave and get as far away as we can.

Day 3.
  • That terrible moment, when you realize that that friend of yours, who told you that on Vipassana meditation he has the same feeling like on drugs was clearly taking WAY different shit than you do.
  • I discovered few new hells Buddha didn’t bother to ever mention.
  • When I see that miserable shadows of human beings who use to be happy careless travellers, I decided that I will stay here the whole 10 days. I want to see this show to its bitter end.
  • Third day I had the biggest crisis. It was getting only worse ever since.
  • It’s starting to be double beautiful.
Dream: Terrible nightmare where I try to finish some unfinished stuff in my life and it almost ends up with my violent death. I woke up terrified, covered with sweat and with cca 300/min heartbeat. Half of the day I felt strong pain in my chest. I decided to quite, because I can manage physical pain, but if I die in my dreams I will die in reality as well. Next night I sleep with my headlight on.

Day 4.
  • I think that they may have lied to us in one or two things in that propagation leaflet.
  • This morning I am freezing and Víťa has second luxurious blanket. I have a strong suspicion he has got an access to black market with warm blankets. I need to get one too.
  • Lentil soups, bean sauces and other legumes are starting to take the toll. Now I understand why lighters are forbidden here. One spark and the whole Dhamma Hall would explode.
  • I am shitting bricks.
  • I realized how smiley person I am. “Be happy” signs everywhere and I am the only one smiling.
  • “You have to formally ask me in an ancient language to reveal you the secret of Vipassana meditation” – or, or we can just simply google it, right?
  • We were so worried about Annapurna that we completely forgot about meditations and it just blew straight into our faces.
  • Silence, starvation, no drugs, no alcohol, no reading, no writing and no sexual activity are terrible things, but letting someone spend time on toilet without a smartphone is probably against Geneva Conventions.
  • There are series of mourning ceremonies in my bowels for every extinct strain of brewing yeast.
  • Laxative would be the absolute last thing I would ever pack for a trip in Asia.
  • Now its officially one hour I am trying to take a shit. But I finally understand what they exactly meant with “balanced diet suitable for meditation”.
  • I started privately call my noisy neighbor “The Shuffler”.
  • Regarding exploration of my body using solely my mind I am doing great progress. For example I realized using only my mental sensing powers that I need to shave my balls and that I have full bladder.  Celebration of this undoubtful success lasted only till I found out that we cannot leave hall for next 30 minutes.
  • Mastering your own mind is a kid’s play compared to mastering your own bladder.
  • I am master of my bladder! I am master of my bladder!
  • I've got a warm blanket.
I am terrified to fall asleep. When I finally fall asleep I had my first vision. Compared to dreams it's completely different. I always see only one place. Colors and everything are very clear. I hear voice and I talk to it. It always makes perfect sense while dreams are messsed up and I always remember it vividly.
Vision: Sunset over the lake which is stretched as far as I can see. Dark, blue-black surface is disturbed with many small waves. Close to me is wooden rowboat looking black against orange sunset. Everything is looking very calm. Suddenly I realized that my breath pattern is different and my eyes are quickly moving.
Me: My breath pattern changed, my eyes are moving, I am dreaming.
Voice: Yes, you are.
Me: But now, when I realized it, it will woke me up.
Voice: Probably yes.
Me: How can I ever sleep again?
Voice: You will have to learn it again.
Me: Well, thank you very much!

And I woke up. I am trying to fall asleep again for good one hour.

Dream: I see plain and my boys are playing there. But somehow I know it is just a dream. I see three kings going down the plain. They have turbans on their heads. One approaches my older son and takes bomb out of his basket and tries to tie it on my son. "This is enough!" I shout and woke up. I close my eyes again and I see door frame filled with black. Terrible creatures are coming out of the frame. I open my eyes thinking "This was enough!" and I turn on the light. I close eyes and see the same plain but three kings are burned down with strong sunshine which sets them on fire, then I see the door frame and fire flames are burning down the creatures. I happily fall asleep.

Day 5.
  • Our life is already filled with joy from early morning. This morning for example, I was happy that despite the pain in the whole body I can almost walk again.
  • “Today you have to stay in one position without a single movement or sound for one full hour.” Ha! You are going to hell Shuffler!
  • Today I quickly ate my lunch to save some time to take a shit. Mind you we have only 2 hours lunch break.
  • When you fucked-up big time – just smile. I think I am totally getting this Buddha guy.
  • “If you will stay for full 10 days I promise you that Vipassana will be an experience you will remember your whole life.” I totally believe this. I think that even sixty years old me will wake up in the middle of the night sweated and terrified that I am back in this Sing Sing place.
  • Shuffler got a wooden stool. Another thing to make disturbing noises with and soon evidence no.1 in a murder trial.
  • I’ve got bored with exploring my body part by part so I started to experiment with getting boner purely by redirecting blood flow without thinking any dirty stuff. I know very well that I am entering seriously advanced field here (and something what is strictly against everything they teach us), but after all I have great deal of experience with this particular organ.
  • It’s more difficult than I thought – not thinking any dirty stuff and after five days without masturbation it is actually quite painful. Luckily they taught us how to get your mind under absolute control.
  • It’s useless. Rest of the session I am thinking dirty stuff.
  • When I see everyone approaching meditation hall slowly like old cheese smell I don’t think that anyone here is really keen to get enlightened.
  • But everyone is out sooner than gong bell finishes its first spin.
  • Shuffler knocked up the wooden stool and all pillows fall on a ground with loud “THUD” at the very moment I was almost reaching meditation nirvana. Rest of the session I am thinking about all possible ways to kill him.
  • Either Víťa got significantly better in his meditation skills, or – and this is more plausible – he learned how to sleep straightened up.


Vision: The same lake and the same sunset with the rowing boat in front of me slightly rocking on small waves.
Me: I saw this lake already yesterday.
Voice: That lake was always there.
Me: Why lake?
Voice: Because it is nice and calming scene.
Me: Where are all the nightmares?
Voice: On the other side of this lake.
Me: Why I would ever want to get there?
Voice: Because there is your home and you will always come back home.

Vision no.2: It's dark. I see stairs outdoors edged by low wall. I more sense than see that some cool dude is sitting on the wall and I know inside me that this is my guardian angel. He is lightly swinging his legs and smiles.
Me: You have fun, do you? This time we fucked up.
Angel: Don't worry, you will make it.
Me: I am worried about Víťa, how he is taking it.
Angel: He is fine. He has his happy crocodile philosophy. He is not over-thinking stuff as much as you do.
Me: Sometimes I think that it is just his mask for outer world. Inside he is struggling as everyone else.
Angel: You may be right.
Me: Sorry for drinking that tap water in Kathmandu.
Angel: It was OK, you saved yourself with your beer. That camera was much more daring act. In these countries people lose stuff they actually guard, not to mention something they will forget somewhere in the middle of the night.
Me: I know. Sorry. Please watch Víťa for me.
Angel: It's not necessary, he has good dude.
Me: Where is he?
Angel: Totally wasted. He is sleeping now. We party hard ever since they locked you here.
Me: You don't look drunk.
Angel: I am used to it, people can hardly tell by now.

Day 6.
  • I just hope Víťa will ever talk to me again.
  • I can hardly crawl up the stairs to my cell. I am seriously considering an option to sleep outside. Anyway there are just few things harder than mattress on my concrete bed.
  • It has been six days and I haven’t seen single enlightened person yet. I cannot wait till the end when they will just shout: “Bazinga! Fooled you! – but shhh, don’t spoil the fun and send here others.”
  • I realized I can hardly meditate without people around me coughing, sneezing, snuffling and loudly farting. I bet I will be regularly reaching ectasy in public transport during winters.
  • Today we have been served lassie (fermented milk) for lunch. My bowels started celebration dance already at the moment they spotted it on a serving table.
  • Víťa is already eating on the ground. It’s going quickly downhill with this boy.
  • Worst of all were afternoon’s 4 hours lessons of nothing.
  • I’ve had enough and I would finish at this very moment, but I don’t want to spoil it for Víťa, who is for sure having a great time here.
  • Be fucking happy!
  • But you don’t understand all the fun we have here. Today – for example – I’ve had hours of fun watching if minute hand can outrun second hand on my watches. The second hand always won but there will be rematch tomorrow.
  • You have had never seen so devastated crocodile (Víťa’s nickname). There are brief moments when I have a slight doubt that he may not totally enjoy the time here.
  • Today during discourse they told us that due to this Vipassana meditation we may lost our desire to drink alcohol. No-one ever scared me so much. I am seriously considering to quit as I am still fine right now.
  • These courses should be compulsory for people complaining about their lives. They would quickly change their minds!

Day 7.
  • It’s all in their bad spelling. If they would spell Dhamma HELL properly it would save a lot of confusion.
  • I cannot help it, but when I see all that miserable faces around me I have to laugh all the time. Maybe others privately call me “Smiling Budha” but more likely “Crazy Mental”
  • Impression of a detention camp is increased by “dead souls”. Your neighbor starts having problems, shuffles, sleeps on courses and then once he doesn't come. And next day his pillow and his number are missing. No-one says anything, no explanation. People around you just disappear. 
  • Except Shuffler. That bastard is a tough fellow.
  • I made loads of stupid decisions in my life, but idea to go here is going straight into my personal top ten.
  • Today I formed an ancient sculpture of women from a rice mash on lunch. I really need sex by now.
Dream during lunch break: I am at university somewhere in Asia. I managed to pick-up nice Asian girl. I am stranger in here so she is taking me to some Chinese bistro. I am ordering food and she sat at the table. I remember saying "and coke" when waiter suddenly take frying pan and hit it with hammer. Dong...g...g.. the sound is bouncing through the restaurant and I don't understand what is happening. He raised hammer again and hit the pan. Dong....g...g.. and I suddenly realize that my breathing pattern is different which means I am dreaming and this is the sound of wake up bell. "Noooo!" I moan and look at the girl who looks terrified and then just gives me very sad look and disappears. I woke up in my cell and hear that Dong...g...g sound of bell. I put on my shoes and with total resignation I slowly go to Dhamma Hell.
  • Today I found two peanuts in that handful of puffy rice we get for dinner. I am still so excited about it and I still have this warm memory of the morning on 5th day when they served momo instead of rice for a breakfast.
  • I really don’t have desire to drink alcohol. I am getting worried.
  • Second hand on my watches won again. I think there is some monkey business going on.
    Vision: Green meadow with forest on sides. Against the sun I see small toy plane. The one which propeller is run by twisted rubber. 
    Voice: You see that plane?
    Me: Of course, it's kids toy. What about it?
    Voice: That rubber running the plane is a human's mind and the rest is human's body. If the rubber is new, you can twist it as much as you want again and again and the plane flies. As time goes the rubber wears off and can hardly run the plane, but also the wings and propeller wears off so even if the rubber will still work, it won't fly or at least not properly. But many people stop twisting the rubber long before it wears off.
    Me: You are trying to tell me that I can still twist it as much as I want?
    Voice: You have wings. Fly!
    Minute of silence and I just watch the toy plane flying in front of sun.
    Me: You know, if I now think about using the rubber.
    Voice (angrily): You really need sex.

    Day 8.
    • Eighth day. The mood is improving. I even didn’t cry for that long yesterday’s night before I fell asleep.
    • Every time during my evening walk I appear alawas from different direction to the main square where everyone is devastatedly sitting and in my mind I yell “Surprise motherfuckeers!” and then laugh like crazy.
    • If I think about it, they hardly call me “Smiling Budha”
    • I still have no desire to drink alcohol. It is for sure I will be crying again tonight.
    Dream: Empty city square in the night.  Ales and Marcela are sitting at one garden table in front of the Pizzeria with many beers on the table.
    "Have one, if you want," says Ales.
    "I can't".
    "Of course he can't, he is doing that meditation stuff. You should know that," says Marcela in her typical way.
    "Whatever my son," says Ales and drinks his beer. I watch how the golden goodness disappears from the glass and smile.
    "I finally want one and I am thankful for that," I say.

    Dream 2: We are moving stuff from my granddad's garage. It's full of junk but Víťa is excited about everything. I know he shouldn't work too hard because there is something wrong. Then I realize he has burns on his leg but he doesn't care. Suddenly we are in my grandma house and Vita brings some sealed box and says that this is for us and he is going for the others. I know he shouldn't with his leg, but he wants to. When he lefts we open the box and see it is full of pealed oranges his mother gave him to get better. And he gave them to us...

    Dream 3: We are driving horse carriage with Víťa on forest trail and we see an old granny with a basket. We stop and ask her if she wants a lift.
    "That's so kind of you boys." she thanks us.
    I look at her suspiciously and ask her: "Isn't this that classic I am old and weak granny and meanwhile you want us to carry something really heavy?"
    "You betcha!" she says with sparkle in her eye and already tows two huge sacks with chopped wood and bind them to our carriage.
    We go again and I ask her: "Aren't you worried that they will rip?"
    "Don't worry my son, they are good sacks," she answers happily.

    Day 9.
    • Everyone is out there travelling and we are just sitting here meditating.
    • “This Vipassana course will help you to get out of misery.” – Well thanks, but actually I was not experiencing any misery BEFORE I’ve got here.
    • I have to admit that this meditation is delivering some results. Take Shuffler for example, when I look at him – that bastard – sitting next to me in his noisy polyester jacket I think I am not going to kill him after all.
    • I will just wound him a bit.
    • A bit more.
    • First seven days me and Víťa were avoiding each other like we had plague. But last two days we were sitting next to each other during the dinner. Maybe we will be friends again.

     I fall asleep during afternoon meditation for a while and I had this dream:  Open air music festival. It’s getting dark and band is performing on the stage. Loads of people sit on the grass and clamp hands in the rhythm of the tune. I look next to me and there is Shuffler sitting and clamping hands. We smile on each other and suddenly everything feels so all right.
    • I woke up and thought that this place is seriously messing up my mind.
    • Don’t worry. Be happy!
    • This is second time of my stay here, when I need to tighten up my belt.
    • I’ve got full scale meditation orgasm. System overload level over 9000. But honestly I am not sure if this was worth all the pain and misery.

    It’s night. Me and Víťa are laying on porches outside the meditation hall. Everyone else left. I am silently watching half moon on the sky and cloud changing from dragon to swan to flower.
    I suddenly hear Víťa's voice:“I have to tell you, I am really grateful that you were here with me.”
    “We will talk tomorrow.” I answered and he later told me that he started panicking because he spoiled the whole "no talking" rule and I am now angry with him.
    But after short while I added with trembling voice:
    “You have no idea how happy I was that it was you who was here with me” and after another silence I said: “No-one will ever understand.”
    • Today I even didn’t waited to reach my cell and started crying straight at last group session.
    • Tomorrow we can talk again. I am looking forward to that like to well chilled golden lager with creamy snowy head after a long hot summer day.
    • Yes, my desire to drink alcohol is luckily back. Life is great again.
    • At first I wasn’t really happy that we have only cold showers here, but now after 9 days with no sexual activity I am actually grateful for that.
    • My only worry is that if I will have wet dream tonight it will be straight into my best and only sleeping bag.
    • Better took two boxers for tonight, just to be safe.
      Vision: Mountains with snow tops. Shaky trail leading up on the closest one. On the right side is nice and straight road. I feel that someone is watching me.
      Me: I understand this. Now I can pick, can I?
      Voice: Exactly.
      Me: But I want to see world from tops of that mountains.
      Voice: Then you will have to pass even that deep dark valleys.
      Me: Now I believe I can make it.
      -Minute of silence-
      Me: Look, you are me, aren't you? I am telling this stuff to myself.
      Voice: No, you are someone else.
      Me: Will I ever hear you again?
      Voice: I was always here.
      Me: How come I never heard you before?
      Voice: Because you were talking all the time.

      Dream: The same huge mountains with snowy tops and small village with bell tower on the base of one of the mountains. We are flying dragons. Me and Víťa. I hear the sound of wind in leather dragon's wings and I can feel the cold wind on my shoulders and face. I am over excited. Vita stands up on his dragon and yells merrily. His green blanket with black ornaments waves from his shoulders. I stand up on my dragon as well and yell on Víťa: "No-one will ever believe us!"
      "Hell yeah!" he yells back, gets on his knees and takes his dragon down in wide spirals to that village. I lay down on mine and take him straight down to catch him. "Beware of the bells!" I yell and he nods that he understands. But the moment I thought about the wake up bell I realized that my breathing patter is different and I realized that I am sleeping. "OH FUC..." I started swearing and my dragon disappeared under me and I woke up with strong twitch. Half of my body was out of sleeping bag and I was cold. I crawl back into sleeping back and tried to get back into the dragon dream. With no luck.


      Day 10.
      • According to my dreams I am really looking forward to our mountain trip.
      • Shuffler didn't come to meditation session this morning. I hope nothing happened to him.
      • "Vipassana is the biggest gift you can ever give to anyone." I think that Víťa can thank me later.
      ***************************************************
      This is it. Here my forbidden notes end.
      We were so happy when we could talk again. We hug each other several times as like we were trying to make sure we will never lost each other again and we talked, talked and talked till late night. 

      Day 11 (departure).
      „I think we should burn this place down anyway. So I would sleep better,“ I say to Vita.
      "Hell yeah! And saw the soil with salt!" he agrees.
      "Plow over," I finished and we both laugh while bus is taking us back to Kathmandu. In few hours other bus will take us to Besisahar where our adventure will continue.
      "We have to remember the sheer horror of this place, as I can already feel it, that all the bad memories are going through my hands like sand, we have to never forget, or we will be destined to repeat our mistakes!" I added determined to never ever come back again and never ever meditate.

      ***
      Afterword
      It took me half a year to realize that this retreat has actually great impact on me and my mind and that meditation really has a lot of benefits for oneself. I started meditate slowly again, first in 15 minutes sessions and now I can do easily full hour. Like you treat your body in a gym or by doing sport or jogging, you should give the same attention to your mind. I never ever felt that level of rest of my mind as I did during the retreat and now I can distantly touch that during my meditating sessions. My mind is always full of buzz and stress and thoughts and meditation brings so much needed peace. Plus Vipassana connects your conscious and unconscious mind which helps you deal with stress, anger, sadness and other feelings which can easily overwhelm the mind and last but not least it taught me that I should not let unfinished things in my life. That if it is important, but not urgent, you should do it anyway, as it sits in back of your mind and stress you out, even though you are not consciously aware of that. So to your question. Would I recommend Vipassana? Yes, definitely yes, but expect the worst hell you could imagine and be aware that it will be even much worse than that. Your ego will do everything to get you out. It will tell you that this is clearly not for you, you are not the right person, you will hate everything and everyone. You will think after few days, that you already learned what you need and the rest is only for the slow ones. You could finish by yourself later. Some other time. Now you have better things to do and you know better how to live your live. Because the whole thing is nothing less than the biggest test of your will and ability to finish something you originaly decided to do. Good luck. http://www.dhamma.org/ 

      čtvrtek 11. dubna 2013

      Letadýlko Káně

      “Zbláznili jste se? To je strašně nebezpečný!” zděsili se ostatní trekaři v high campu, když jsme nadhodili, že jsme slyšeli, že z Jomsomu lítá nějaký letadýlko do Pokhary.
      “Jo, ale není to vůbec drahý, je to jen o trochu dražší než autobus a proletíš se nad Himalájema,” namítáme.
      “Nenapadlo vás, že existuje důvod, proč je to tak levný?! Až dvě letadla ročně havarují, loni zemřelo 15 lidí! Jsou to vrtulový letadýlka, neuměj si tady poradit s nárazem větru, těžko se držej v tom řídkým vzduchu tady.”
      “OK, ok, už nám nemusíte nic víc říkat. Do tohodle jdem!” rozsvítila se nám nadšením očička. Ostatní zavrtěli hlavou. Po Tillichu už věděli, že jsme šílení a nemá cenu nám zkoušet cokoliv vymlouvat.
      Je to neuvěřitelný, ale jsme tady v základním táboře pod Thorong-la, jedním z nejvyšším horských sedel na světě. Venku i vevnitř začíná přituhovat a my dojídáme nějaký nudle, které jsme si dali k večeři a Víteček ještě kousek pizzy, kterou mu dali nějací hodní lidé, když viděli jeho hladovej výraz.
      “Řeknu ti, trochu ve mně hrklo, když nám ukázali ten pokoj a vypadalo to, že tam nejsou žádný deky,” říkám Vítečkovi.
      “Ve mně ne. Já věděl hned, že jsme mrtví,” prohodil Víťa vesele. Ano, museli jsme už dávno uznat, že rozhodnutí risknout cestu kolem Anapuren na konci zimy se spacáčky do +7 stupňů bylo jedno z nejidiotštějších rozhodnutí v životě, ale po Vipassaně jsme si přišli nesmrtelní. Nebýt toho, že alespoň v některých lodžích měli deky, tak jsme se přesvědčili o opaku.
      Z vychládající společenské místnosti jdem do pokoje, kde je úplně šílená zima.
      "Aspoň, že už někdo před náma srazil postele," směje se Víťa, zatímco se nabalujem do mnoha vrstev oblečení.
      "Už se nemáš na co šetřit Vítečku, obleč si všechno co máš!" mumlá si sám k sobě, zatímco na sebe rve druhou mikinu.
      "Jsem slyšel, že spacáky nejlíp fungujou, když v nich spíš nahej," přispěl jsem informací, kterou jsem kdysi zaslechl a dávám si přes hlavu kuklu a přes ní čepici.
      "Tak toho čůráka bych chtěl vidět! Jak si tady leze do spacáku v trenkách!" řechtá se Víťa. Naše spacáky nejdou spojit, tak se aspoň tulíme k sobě co to dá a házíme přes sebe deky z oken. Teplota venku i vevnitř klesá pod -15 stupňů.

      Ráno vstáváme ještě před svítáním. Venku třeskutě mrzne, sníh křupe pod nohama a my se vydáváme zdolat poslední velkou překážku naší cesty. Četli jsme, že je to šílený, že díky asi 14ti falešnejm horizontům si člověk pokaždé myslí, že už tam bude, ale čeká ho jen další stoupání. No napočítali jsme asi 4 a už jsme byli na vršku. Po pekle, které jsme zažili na Tillicho Lake byl tohle skoro výsměch. Slavíme ležákem Republika, kterej jsem táhnul celou cestu, spal s ním ve spacáku, hřál ho v bundě a vzal ho i na to prokletý Tillicho.  

      Je tam pekelná zima a tak po pár povinných fotkách jdeme na dlouhý a náročný sestup. Ten jsme si ale značně zkrátili jízdou po zadku lavinovým polem. Místní nás varovali, že to je velmi nebezpečné. Víťova natržená prdel jim dala za pravdu. "Chudák Jenda, to byly jeho kalhoty," glosuje to chladnokrevně. Zastavujem v první hospůdce pod kopcem a dáváme pivko.
      "Už vím na co maj všude ty stříbrný satelity," hlásí Víťa po návratu z kadibudky.
      "Na co?"
      "Ohřejvaj tím vodu. Támhleten nahoře je zrovna v akci."
      "Ahá, jasně maj tam v centru měděnýho šneka a expanzní nádobku..."
      "Ne. Maj tam kýbl."
      Dali jsme si milovaný momíčko a pokračovali v sestupu do Mutiahu, který byl naším dnešním cílem. Tam jsme zkusili usmlouvat džíp do Jomsomu, ale chtěl asi o 50 Kč na každýho víc, než psali v průvodci, což je tady tak nehorázně sprostá přirážka, že raději vyrážíme na prašnou cestu s tím, že nás nějakej ještě rád veme levnějc. No vzala nás nějaká indická rodinka, ale při výměně džípu v další vesnici se pohádali s řidičem, který nás chtěl zase slušne odrbat, ač oni měli pronajatej celej džíp a ten hajzl z nás zkoušel vymámit zase asi o 20 Kč víc, než jsme byli ochotni zaplatit. Máme svou hrdost a tak vystupujem a jdeme dál pěšky. Už nám nikdo nezastavil. Cesta přestala být pěkná, začalo foukat a vítr hnal do očí šedivej prach. Nohy začaly strašně bolet. Potkáváme belgickýho týpka s nějakou holkou. Když se dozvídáme, že to je pilot, říkáme mu, že si chceme z Jomsomu vzít letadlo. Rozšířily se mu zorničky a nevěřícně na nás kouká. "Nemáte představu jak je to nebezpečný!" začíná ohranou písničku, ale když vidí, že narazil na dva výstavní magory, tak svou litanii zakončuje doporučením, abysme aspoň letěli brzo ráno, protože to je ještě bezvětří a tak máme aspoň nějakou šanci s těma zoufalcema, co si tady říkaj piloti, přežít. Trmácíme se dál nekonečnou šedivou kamenou planinou a přemítáme, jestli to za těch ušetřenejch 20 korun stálo. Do Jomsomu už se sotva belháme. Je pozdní odpoledne a my jsme na nohou od pěti od rána. Už brzno ráno jsme překonali nejvyšší bod naší cesty a teď už máme v nohou úctyhodných 35 kilometrů. Hledáme hostel, ale všude se nám smějou, když chceme pokoj za 100 rupek (20 Kč). Pak jsme ale zahlídli hostýlek s oprýskanou omítkou hlásající něco o Jimmi Hendrixovi. Před ním stála stará babča, která se na nás smála.
      "Máte pokoj za 100 rupek?" zkoušíme jí.
      Babka si nás prohlédla a sebejistě prohlásila: "Mám pokoj přesně pro vás!" a táhla nás dovnitř.
      No byl to kamrlík s dvěma postelema, jehož zdi tvořily nahrubo sbitá prkna. Vypadalo to, že tak 40 let tam nikdo nic neopravoval. Prkna byly hustě popsány vzkazy od předchozích návštěvníků.
      "Je to luxus madam, to berem!" hlásíme hnedka a unaveně padáme na kavalce. Když jsme se trochu zmátožili šli jsme do společenský místnosti a objednali pivka a večeři.
      "Můžem se podívat do vašeho pokoje?" přihasili si to k nám nějací turisté.
      "Proč proboha?"
      "Vy spíte v pokoji, kde spal v roce 1967 Jimi Hendrix, chěli bysme si udělat jen pár fotek," oznamují nám. Tak takhle to babka myslela, smějeme se a pak už každýmu jen říkáme, že pokoj není zamčenej. Zkusili jsme se babky zeptat, jestli náhodou nemá kytaru. Odešla do nějakýho skladu a vytáhla zaprášenej kousek s popraskaným lakem a čtyřma strunama, ze kterých šly jen tři naladit.
      "Na tu hrál snad ještě Jimi, ne?" smějeme se,  ale vděčně berem nástroj do rukou a za chvíli už bavíme celé osazenstvo lodže. Párty se rozjela, všichni to ale brzo vzdali, jen my dva jsme jako nesmrtelný. Babča nás přehodila z piv na nějakou její pálenku, která je směšně levná a neuvěřitelně nakládá. Z pokoje, kde spí Belgičan se svou dívkou se ozývají nadávky, ať už neděláme bordel.
      "Máš tam holku vole, tak si zašukejte a buďte rádi! My jsme dva kucí, my můžem tak akorát chlastat a zpívat!"
       


      Ráno se budíme oblečený na postelích a zoufale potřebujem na záchod. Beru za dveře, ale nejdou otevřít.
      "Ty kurvy belgický nás tady zamkli!" hlásím Víťovi.
      "Tak to se pochčiju," prohlásil Víťa klidným oznamovacím tónem. Buším na dveře a řvu, až nás konečně babča vysvobodila.
      "Někdo vás zvenku zamknul, měli byste si brát klíče dovnitř," oznamuje nám zjevné. Běžíme na záchod a chechtáme se, jak se nám ti mizerové pomstili.

      Jdeme do města a nacházíme sídlo letecké společnosti Nepal Airlines. Omlácená kancelář, která má vevnitř rozvrzaný umakartový stůl za kterým sedí nepálskej týpek. Úplně se rozjásal, když nás uviděl a slyšel, že chceme letět jejich letadlem.
      "Jde to ještě dneska?" ptáme se.
      "Ne, lítáme jen ráno, chcete teda zítra letět?" ptá se dychtivě.
      "Jo, máte ještě místa?"
      "Jo, místa máme, nebojte. Nevíte náhodou o někom, kdo by chtěl letět taky? Nemůžete nám sem poslat vaše kamarády?" zkouší ještě štěstí, zatímco vypisuje kolonky na papírové letence.
      "Všichni chtěj jet raději 12 hodin autobusem," odpovídáme popravdě.
      "Sebevrazi," utrousí chlapík a přepočítává naše rupky na dolarovou cenu.
      S letenkama si jdeme prohlédnout letiště. Je to hrubě vyasfaltovaná plocha, která končí (jako všechny rovné plochy tady) prudkým spádem do hlubin. Až k ranweji vede dlouhá řada modlitebních mlýnků.
      Kupujem nějaký dárky a dáváme si k obědu jačí burger. Večer slavíme standardně u nás v lodži. Dneska jsme tu sami.
      "Hele, ono se tady může hulit!" hlásím radostně Víťovi, "jsou tu vajgly od jointů."
      "To jsou naše, ze včera," směje se Víteček.
      Hrajem, dáváme babčinu pálenku, koluje jointík a je nám skvěle. Chechtáme se úplně všemu a hlavně tomu šílenýmu nápadu letět tím letadýlkem Káně.


      "Chci tě vidět zejtra. Až budem v letadle. Dva. Včetně pilota...  Takže kucí, knipl nahoru stoupáme, knipl dolů klesáme, Pokhara je tímhle směrem," napodobuju instruktorskej hlas prodavače letenek.
      "Běž se prosímtě podívat co je s tou večeří," posílám Vítečka dolů, kde sídlí babča.  Za chvíli se vrací a melduje:
      "Hele to nevypadá dobře. Má tam asi svoji matku, která sedí nad nějakou plechovkou a pálí v ní nějaký roští, který brutálně kouří a do toho něco vytrvale mumlá."
      "Asi chce vykouřit zlý duchy," tipuju.
      "Jako nás?" řekl Víťa a oba se koukáme směrem ke schodům, kterými se nahoru začíná valit hustej dým.
      "Asi jo."


      Ráno platíme nemalou útratu a babča se s náma loučí jak s vlastními syny. Pro štěstí nám dává kolem krku zdobené šály. Jdem spícím Jomsomem k letišti. Slunce ještě nevyšlo, vzduch se nehýbe. Na letišti nás odbavili a podrobili osobní prohlídce. Pak naložili naše bágly na trakař a převezli je na ranvej. My spolu s ostatními cestujícími čekáme v letištní budce. Ošlehaně vypadající stařík vytáhl holící strojek a zuřivě točí páčkou na jeho boku a pak s ním za hlasitého bzučení asi deset sekund přejíždí po drsné tváři načež opakuje zuřivé točení. Jeho žena jen omluvně krčí rameny. Kromě nich s námi letí ještě mladej páreček nějakejch hipísáků. Oba sedí v tureckém sedu a zuřivě se modlí, přičemž tiše zpívají. Jak jsem očekával. Nikdo normální by do toho letadla nevlez. Zároveň s východem slunce zaslechnem vzdálený řev motorů, přerušený občasným 'zakašláním'. Letadýlko káně přistává. 

      Je vidět, že už toho má hodně za sebou. Naše bágly rvou do čumáku a do ocasu a nám přistavili schůdky. Sedíme rovnou za dvěma piloty. Jeden z nich drží v ruce papír a soustředeně do něj hledí načež se podívá na páčky nad sebou, znovu dlouze do papíru, znovu na páčky a pak jednu váhavě přepne z jedné polohy do druhé, načež znovu konzultuje papír.
      "Co to proboha dělá?" ptá se nervózně Víteček.
      "Předletová kontrola, to je normální," odpovídám.
      "Ne, normální je, že se koukne do papíru, cvakne páčku, mrkne do papíru, cvakne další, tenhle vypadá, že to dělá poprvý v životě!" odporuje Víťa.
      "No tak, kde si myslíš, že by stále brali kvalifikovaný piloty, když jim každej rok 1-2 zařvou?"
      Pilot konečně docvakal všechno co měl a bere do ruky knipl. Motory začnou zabírat a letadýlko se pomalu rozjíždí po ranveji. Motory už ječí naplno, ale letadýlko nenabírá žádnou závratnou rychlost a ranvej rychle dochází. Trochu jsem už znervózněl, když jsme se konečně odlepili od země a s lehkým zhoupnutím nabrali kurz.
      Let byl úžasnej. Slunce začalo osvětlovat vrcholky Himalájí, letěli jsme jen kousek od Anapurny I. a výhledy byly prostě dechberoucí. V Pokhaře jsme byli za hodinu a pilot s tím sednul jemně, jak s první panou. Nafasovali jsme bágly a vyrážíme vstříc dalším dobrodružstvím.
      ...
      Zpráva z tisku měsíc po našem návratu:
      Let RA-555 provozovaný strojem De Havillan Canada DHC-6 Twin Otter 300 s identifikačním číslem 9N-ABO na trase z Pokhary do Jomsomu nezvládl přistávací manévr a zřítil se do Kaligandaki river v propasti za ranvejí. Tři členové posádky a čtyři pasažéři utrpěli velmi vážná zranění. Předek letounu byl nárazem zcela rozdrcen a letoun byl neopravitelně poškozen. Žádné podrobnosti ohledně počasí, či osudu těchto lidí nejsou známy. Poslední zpráva udávala, že se všichni nachází v kritickém stavu. http://avherald.com/h?article=46259f57&opt=0


      neděle 24. března 2013

      Vipassana meditace


      Budhismus zná šest pekel, já osobně prošel každý jedno z nich první den kurzu Vipassana meditací. Netušil jsem, že to bude celé ještě daleko horší. Nikdy jsem v životě nemeditoval a představoval jsem si chrám, mnichy, rozjímání za rozbřesků a západu slunce. Krutá realita koncentračního lágru Vipassana centra byla potom šokem, ze kterého se těžko vzpamatovává. Předem předesílám, že jsem potkal lidi, kteří byli z Vipassana meditací nadšeni a všem je vřele doporučují. Na jedno takové doporučení jsem vlastně dal i já. Tohle je pohled člověka, který byl tehdy přesvědčen, že pro něco takového asi není určen, ale rozhodl se, že to protrpí až do samého konce. Ať bude jakýkoliv.
      Desetidenní kurz Vipassana meditací v chrámu DharmaShringa v Nepálu severně od Kathmandů přímo na hraně národního parku Shivapuri byl součástí naší měsíční cesty po Nepálu. Ani já, ani Víteček jsme neměli vůbec žádné zkušenosti a samotná pravidla nás dost děsila, ale měli jsme oba odhodlání to zkusit. Večer před odjezdem jsme si užili maximálně světských radostí a ráno jsme se hlásili ve Vipassana centru v Kathmándů, odkud nás měly odvézt autobusy do chrámu. Odjezd se zpožďoval a my se stačili doladit šesti kouskama San Miguela v podniku přes ulici.
      Cestu autobusem jsem  prospali a probudili jsme se až v noci v cíli. Celé místo působilo takovým tím dojmem, že nás buď okradou, nebo zabijí. Vzápětí se ukázalo, že "a" je nejspíš správně. Smál jsem se vždycky blbosti lidí, kteří někomu dali svůj pas. My odevzdali pas, peněženku, kameru a mobil. Dostali jsme za to pěkné potvrzení, ale tyhle potvrzení, že mi něco vrátí, se mi na cestách po Asii už dost hromadí. Většinou je to to jediný, co mi nakonec zbyde. Věci odevzdány a my se těšili na chrám, jehož nasvícená zlatá stupa se tyčila nedaleko a vypadala přesně jako na fotkách. A jak se ukázalo, přesně jako na fotkách ten chrám také uvidíme a nikdy jinak. K němu nesmíme. Internovali nás v detenčním táboře – jinak se to nedá nazvat, rozdělili do cel (sami to nazývali celami) v neomítnutých cihlových barácích. Víteček ještě viděl kam vedou mě, ale jeho podle pravidel umístili do jiného baráku a já se ani nedozvěděl, kam přesně. K večeři jsme dostali čaj, maličký asijský banánek, čtvrtku jablka a hrstičku rýže. A taková byla naše večeře každý den. Jídelna má polici po celé délce stěn a tak sedíte a koukáte do zdi, abyste s nikým nekomunikovali. Nebo můžete sedět na paletě na zemi a koukat na záda těch, kteří před váma koukají do zdi. Po večeři jsme šli na instrukce, kde nám zopakovali drakonická pravidla: „Deset dní nesmíte promluvit, vyjma dotazů ohledně techniky meditace na svého učitele. Nesmíte komunikovat ani očima s ostatními. Žádný alkohol, drogy a po deset dní se zdržet všech sexuálních aktivit. Všech. Spolu s tím striktní rozvrh:

      4:00 am  --------------------   Budíček
      4:30-6:30 am  -------------   Meditace (2h)
      6:30-8:00 am  -------------   Snídaně
      8:00-9:00 am  -------------   Meditace bez pohybu (1h)
      9:00-11:00 am  -----------   Meditace (2h)
      11:00-12:00 noon  -------   Oběd
      12noon-1:00 pm  ---------  Odpočinek a instrukce učitele
      1:00-2:30 pm  -------------   Meditace (1.5h)
      2:30-3:30 pm  -------------   Meditace bez pohybu (1h)
      3:30-5:00 pm  -------------   Meditace (1.5h)
      5:00-6:00 pm  -------------   Čaj
      6:00-7:00 pm  -------------   Meditace bez pohybu (1h)
      7:00-8:30 pm  -------------   Přednáška učitele k uplynulému dnu (1.5 h)
      8:30-9:00 pm  -------------   Meditace (0.5 h)
      9:00-9:30 pm  -------------   Možnost soukromých otázek ohledně metody na učitele
      9:30 pm  --------------------   Odchod na celu, zhasnutí světel

      Celkem za den stravíte 12 hodin meditacemi, nebo instruktážemi sedíce na meditačním polštářku. Zkuste si sedět v meditační poloze celou hodinu, abyste pochopili, jak šílenou bolest budete prožívat už po prvním dnu. To co jen tak nepochopíte je, co se s vámi začne dít, když vás na deset dní zamknou ve vaší vlastní hlavě. Nemožnost komunikovat, číst, psát, cokoliv smysluplného dělat, vás nechá s vámi samými. Otevřete postupně všechny zámky a ty které nechcete otevřít se otevřou samy v podobě nočních můr a vidění. Stejně tak je těžké popsat, jak to vypadá, když se čas zastaví a každá hodina má šedesát minut a každá minuta šedesát sekund a každá sekunda trvá věčnost a každý den je jako jeden rok. Vaše vědomí se vás za každou cenu snaží přesvědčit, abyste odsud zmizeli, vypadli, nedělali to, nezkoušeli. Prožijete nudu, vztek i zoufalé odevzdání a bolest. Velký množství fyzický bolesti. Snad teď teda nějakou představu máte a tak jdem rovnou na mé zápisky, tak jak byly tajně zapsány, syrové, jak mě napadly a proloženy sny, které se mi tam zdály často a v neuvěřitelné jasnosti a síle:

      Den 0.
      • Spolubydlící Omar příšerně chrápe. Špunty do uší nepomáhají. Tohle bude peklo.
      Sen: Sedíme na meditacích a já vím, že přetahujem. Chci říct učiteli, že už má být oběd, ale nesmím mluvit. Najednou je slyšet gong. V duchu nadávám, že to už svolávají na odpolední sezení a my minuli oběd. Jsem strašně naštvaný a budím se. Gong zní stále dokola a jsou čtyři ráno. Spolubydlící Omar už je oblečený a odchází bez jediného pohledu. Mně kručí v břiše a jdu na ranní dvouhodinovou seanci po které teprve bude snídaně.

      Den 1.
      • Jsem sice zvyklej být ve 4 ráno vzhůru, ale mít v tenhle čas budíček místo večerky, je pro mě převratně nový koncept.
      • Nápisy „Be Happy“ na každém rohu si tvaří tvář hořké realitě nic nezadají s „Arbeit machts frei“ v nacistických koncentračních táborech.
      • Když vidím, jak Víťa ve svých muklovských hadrech sedí v rohu jídelny a hladově hltá svou misku rýže uvědomím si, že: Dobrej kámoš vás přijde do vězení navštívit. Ten nejlepší tam je s vámi. 
      • Omar se na meditacích šije a nedává to. Když jsme odpoledne mohli meditovat dvě hodiny na cele a já to fakt zkoušel, on vešel do místnosti a hned zas odešel. Asi jsem ho dost vyděsil.
      • Budhismus zná šest pekel. Já osobně prošel každý jedno z nich, první den kurzu Vipassana meditací.
      • Omar zmizel. Nemůžu sám na pokoji usnout. O samotě to bude ještě větší peklo.
      Sen: Jedem s Jirkou Š. autem ve kterém je mrtvola člověka, kterýho někdo před našima očima zastřelil, než jsme nastoupili. Najednou přijíždíme před panelák babičky P. v Trutnově. Nějaká ženská hystericky křičí, že tam máme mrtvolu. Bere svoje dítě, cpe ho do svého auta a chce ujet. Křičím na ni, že má volat policajty, ale ona nevnímá a šlape na plyn. Jirka jí blokuje cestu naším autem. Já vysvětluju klukovi, že se jeho maminka nechová správně a že je potřeba zavolat policajty. Jirka jim zavolal a pak jsme jim nedokázali vysvětlit, proč vozíme v autě 40 minut mrtvolu a nehlásili jsme to. Jedno okno v paneláku je ohořelé. Ve vchodu stojí lidi a mezi nima úplně nahá holka, kterou znám z Trutnova. Říká mi, že jim vyhořel byt a že musela vyběhnout ze sprchy tak jak je. Lituju ji, ale ona se na mě vědoucně usmála a řekla: "Aspoň ty z toho něco máš." Vděčně se usměju a řeknu: "To jo."

      Den 2.
      • Dnes jsem pochopil, proč se Budha stále usmívá. Vymyslet takovouhle zvrhlost a nechat lidi to podstupovat dobrovolně, tak se tomu tlemím ještě teď.
      • Dávají nám tu vyváženou stravu vhodnou pro meditace. Strava opravdu vyvážená je. Hlavně rejží teda. Ta bohatě vyvažuje každé jídlo.
      • Můj soused v meditační hale se fůrt vrtí, poposedává a posmrkává. Snažím se najít vesmírnou rovnováhu a tolerovat vše kolem, jak nás to učí Budha.
      • Rozhodl jsem se, že toho zmrda udusím podsedákem. Zalil mě pocit kosmické rovnováhy a klidu. "Jen si ještě smrkni hajzle plešatej, je to naposled v tvým životě!"
      • „Meditovat budete v hale, kvůli lepší atmosféře.“ – Co tím mysleli? Dávivé záchvaty kašle a neustálé šustění a krkání lidí kolem?
      • Budha to měl snadný, když meditoval pod stromem, pod širou oblohou, daleko od všech. Chtěl bych ho vidět frajera, jak by došel osvícení tady na tom sjezdu tuberáků s větry.
      • „Pokud nemůžete pilulku Chondrotininu (lék na klouby) spolknout celou, rozpulte si ji.“ – Pch, já lupu tři najednou bez mrknutí oka.
      • Stále nemůžu uvěřit, že mi na tenhle podnik Víťa skočil. Dobrák jeden důvěřivej.
      • Představuju si Pratetu, jak to tu vůbec nedává a stěžuje si na nějaký objektivní potíže, který má jenom on a proto musí skončit. Nevím, jak by to tu dával Mrk. Vlastně vím. Někde by sehnal ten mnišskej hábit, už druhej den by žral rukama ze země a chodil všude bos.
      • "Pokud se do konce života nevzdáte alkoholu, nedosáhnete nikdy osvícení." Bezděčně mě napadá hláška z Červeného trpaslíka: „Odpusťte, asi jsme zabloudili do špatného kroužku, jdeme hned pryč.“
      Sen: Potkávám se s Mariánem, šéfem z VOLNÝho. Chystá se něco velkýho. Najednou ho vidím, jak beží s druhým Italem někam ven z takové skladové místnosti s železnými konstrukcemi. Volám na něj a on se najednou skloní a namíří na mě skrz tu železnou konstrukci pistoli a se strašně vážným obličejem mi říká, že jestli to pokazím, že mě oddělá. Pamatuju si ten pohled do hlavně nabitý zbraně, tu směs strašné hrůzy a překvapení. Od něj bych to nečekal. Vybíhají ven na nějaký most, který je z boku pokrytý skleněnými tmavými deskami a házejí do vzduchu obrovské krabice, smějí se a křičí, že tohle celý bude hodně kontroverzní. Pod mostem je spousta lodí a jachet a vládne všeobecné veselí. Na jedný lodi vidím Mácu a Zátku, úplně ožralí jak drží flašku a smějí se. Uvědomuju si, že vím, že most je plný výbušnin. Křičím na ně, že musí pryč, že musí okamžitě odsud pryč. Smějou se, ale skáčou z lodi do vody. Slyším Mariána, jak říká, že nechápe, proč to nevyšlo. Najednou slyším výbuch, ale je to jen ohňostroj na obrovské obrazovce. Skáču za klukama do vody a křičím, že musíme pryč. Najednou jsme na břehu a kalíme a hulíme a bavíme se a mě popadne znovu hrůza a říkám, že musíme rychle odsud pryč.

      Den 3.
      • Objevil jsem pár nových pekel, o kterých se Budha ani neobtěžoval zmínit.
      • To strašný zjištění, že ten kámoš, kterej vám tvrdil, že na Vipassana meditacích zažil stejný stavy jako na drogách, bere zjevně kurevsky jinej matroš.
      • Když vidím všude ty matožící se lidské trosky, co kdysi bývali bezstarostnými cestovateli, rozhodl jsem se, že to dám celý. Tuhle šou chci vidět až do jejího hořkýho konce.
      • Třetí den jsem měl největší krizi. Pak už se to jen zhoršovalo.
      Sen: Vrací se mi nedořešená věc z mé minulosti. Snažím se zabouchnout dveře, ač v nich mám prsty. Strašná bolest. Nůž projíždí dveřma vedle mé hlavy. Budím se. Tep 300/min, bolest na prsou. Nemůžu dejchat, jsem politej studným potem. Rozhoduju se, že musím skončit. Fyzickou bolest dám, ale zemřu-li ve snu, umřu i ve skutečnosti..

      Den 4.
      • Mám pocit, že nám v těch propagačních letáčcích trošku lhali.
      • Ráno mrznu a Víťa má už druhou luxusní deku. Mám silné podezření, že objevil někde černej trh s teplejma dekama.
      • Spousta luštěnin si od všech nemilosrdně vybírá svou daň. Konečně chápu, proč nám zabavovali zapalovače. Jediná jiskra a celá meditační hala exploduje.
      • Seru cihly.
      • Uvědomil jsem si, jakej jsem smíšek. Všude jsou nápisy „Be Happy“ a směju se jen já. Jak debil.
      • „Musíte mě prastarým jazykem formálně poprosit, abych vám odhalil tajemství Vipassana meditací“ – jo jasně nebo si to prostě můžem vygooglit, že jo?
      • Tolik jsme se báli Annapurny, že jsme na meditace úplně zapomněli. A ty nám doslova vybuchly do ksichtu.
      • Mlčení, hlad, zákaz všech sexuálních aktivit, zákaz drog a alkoholu jsou hrozné věci. Ale nutit člověka trávit čas na záchodě bez smartphonu je snad dokonce proti Ženevský konvencím!
      • Že budu na cesty po Asii potřebovat projímadlo, by mě teda v životě nenapadlo.
      • OK, už je to oficiálně hodina, co sedím na záchodě. Došlo mi, co mysleli tou vyváženou stravou vhodnou pro meditace.
      • Sousedovi v meditační hale jsem soukromě začal říkat „Šustil“.
      • V mentálním prozkoumávání vlastního těla dělám fantastické pokroky. Pouze silou mysli jsem zjistil, že potřebuju oholit koule a mám plnej močák.
      • Oslavy úspěchu jsem ukončil v okamžiku, když mi řekli, že další půlhodinu nesmím opustit halu.
      • Jsem pánem svého močového měchýře. Jsem pánem svého močového měchýře.
      • Mám deku.
      Bojím se usnout. Bojím se snů. Za tři hodiny vstávám. Usínám a mám první vidění. Na rozdíl od snů, vidím vždy jen jeden jasný barevný obraz a vždy slyším nějaký hlas se kterým můžu mluvit. Vidění také nebyly vůbec zmatené a po probuzení jsem si je velmi dobře pamatoval.
      Vidění: Západ slunce nad jezerem, které se táhne od obzoru k obzoru. Tmavou, modročernou hladinu čeří četné vlnky. Proti oranžovému nebi se kousek od písečné pláže černě rýsuje dřevěná loďka s vesly. Všechno působí strašně uklidňujícím dojmem. Najednou si ale uvědomím svůj dech a kmitání očí.
      Já: Dech se mi změnil a oči kmitají, já sním.
      Hlas: Ano.
      Já: Ale když vím, že jsem usnul, tak to vědomí mě zas probudí.
      Hlas: Asi ano.
      Já: Jak ještě kdy můžu v životě usnout?
      Hlas: Budeš se to muset znovu naučit.
      Já: Tak to ti pěkně děkuju.

      A vzápětí jsem se probudil. Snažím se znovu usnout.

      Sen: Vidím planinu a na ní si hrajou moji kluci. Nějak ale vím, že to je sen. Přes pláň jdou tři králové, na hlavě mají turbany a nesou proutěné košíky. Jeden přichází k Jeronýmovi a vytahuje z košíku bombu a chce ji na něj přidělat. Vykřikuju „A dost, na tohle nemám!“ a budím se. Znovu zavírám očí a vidím rám od dveří na vrcholu schodiště za ním je černočerná tma a z ní začínají vylézat zrůdy. Otvírám oči, říkám nahlas: „A dost!“ Rozsvítil jsem si čelovku. Snad usnu. Zavírám oči a vidím stejnou planinu, ale slunce začíná strašně silně zářit a tři králové se krejou rukama, ale sluneční žár je spaluje. Pak vidím znovu i ten rám dveří a příšery sežehává oheň. Spokojeně usínám.

      Den 5.
      • Proč nebejt šťastnej? Máme co jíst, máme kde spát a ti bastardi, co se nás pokoušej zabít tou takzvanou Vipassana technikou ještě neuspěli.
      • „Dnes musíte vydržet hodinu ve stejné poloze bez hnutí a jediného zvuku.“ Ha! Jdeš do pekla Šustile!
      • Víťa začal ráno nosit mikinu s kapucí. Když tam narve to svý háro a vpředu jí stáhne vypadá dokonale jako Kenny. Vidět ho na snídani, jak v kapuci mizí lžíce s rýžovou kaší mi docela vylepšilo den.
      • Dneska jsem oběd zhltal rychle, abych si vyšetřil nějakej čas na záchod. Přeci jenom máme jen 2 hodiny polední pauzu.
      • Když něco vážně pohnojíte, usmívejte se. Začíná mi bejt ten Budha víc a víc jasnej.
      • Život začíná být naplněn radostí už od samého rána. Dneska jsem byl například nadšenej, že s trochou kulhání můžu zase chodit.
      • „Pokud vydržíte celých deset dní, slibuji vám, že Vipassana bude zážitek, na který do smrti nezpomenete.“ Tak tomuhle věřím. Počítám, že ještě v šedesáti se budu budit zpocenej ze snu, že jsem zpátky v tomhle Sink Sinku.
      • Šustil dostal dřevěnou stoličku. Další předmět se kterým může dělat bordel – a brzy asi taky předmět doličný č.1.
      • Vnímání mého těla bod po bodu mě už začíná slušně nudit a tak se snažím bez jakýchkoliv myšlenek na prasečinky postavit svůj penis pouhým přesměrováním proudění krve. Je mi jasný, že se tady pouštím na zatraceně pokročilou půdu, ale koneckonců mám zrovna s tímhle orgánem asi největší praxi.
      • Je to těžší, než jsem si myslel – nemyslet na prasečinky. A navíc to bolí, když už člověk pět dní nehonil. Ještě že nás naučili jak svou mysl dostat pod absolutní kontrolu.
      • Je to na hovno. Zbytek hodiny myslím na prasečinky.
      • Když tak vidím, jak se všichni táhnou do Dhamma Hall, jak dobře uleženej smrad, tak si říkám, že se tu teda nikdo do toho osvícení zrovna nehrne.
      • Zato venku jsou všichni, než gongovej zvon dokončí první otáčku.
      • Šustilovi se převrhla stolička a s hlasitým žuchnutím mu z ní popadaly všechny polštáře. Zbytek hodiny vymejšlím různé způsoby jeho smrti.
      • Víťa se buďto zatraceně zlepšil v meditacích, nebo, a to je pravděpodobnější, se naučil spát vzpřímeně.

      Vidění: Stejné jezero s oranžovým západem slunce. Jezero se táhne od obzoru k obzoru a není vidět jeho konec. Proti oranžovému nebi se černě rýsuje dřevěná loďka s vesly.
      Já: To jezero už jsem včera viděl.
      Hlas: To jezero tu bylo vždycky.
      Já: Proč zrovna jezero?
      Hlas: Protože to je krásnej obraz.
      Já: Kde jsou všechny ty noční můry?
      Hlas: Na druhé straně toho jezera.
      Já: Proč bych tam měl kdy chtít plavat?
      Hlas: Protože tam je tvůj domov a ty se vždycky vrátíš domů.

      Vidění 2: Schody, které lemuje nízká zídka. Spíše tuším, než vidím, že na ní sedí hrozně pohodovej týpek a uvnitř vím, že to je můj anděl. Pohazuje nohama a usmívá se.
      Já: Se bavíš co? Tohle jsme podělali.
      Anděl: To dáte.
      Já: Já mám strach o Vítečka, jak to bere.
      Anděl: Ten je v pohodě. Má svoji krokodýlí filozofii. Neřeší věci tolik jako ty.
      Já: Někdy mi to přijde jen jako jeho maska pro tenhle svět. Ve skutečnosti se trápí jako ti ostatní.
      Anděl: Možná máš pravdu.
      Já: Sorry za tu vodu v Kathmandů.
      Anděl: To bylo v pohodě, zachránil ses sám tím svým pivem. Ta kamera byl husarštější kousek. V tědlech zemích lidi přicházejí o věci, co si hlídaj, natož o ty co někde nechaj.
      Já: Já vím. Dej mi pozor na Vítečka prosím.
      Anděl: Není třeba, ten má dobrýho typa.
      Já: Kde je?
      Anděl: Vylitej chrápe. Kalíme od tý doby, co vás tu zavřeli.
      Já: Nevypadáš opilej.
      Anděl: Na mě už to není poznat.

      Den 6.
      • Doufám, že se mnou Víteček ještě někdy bude mluvit.
      • Už nemůžu vyjít schody do své cely. Vážně zvažuju možnost spát venku. Ostatně máloco je tvrdšího, než matrace v mojí cele.
      • Je to šest dní a ještě jsem neviděl ani jednoho osvícenýho. Se nemůžu dočkat, až nám na konci řeknou „Apríl! Ale pšššt. Nekažte srandu a pošlete sem další.“
      • Zjišťuju, že už nemůžu meditovat, když kolem mě někdo nekašle, neprská, nekejchá, nekrká a neprdí. Hádám, že v podzimní MHD budu pravidelně upadat do transu.
      • Dneska bylo k obědu Lassi (mléčný kysaný nápoj). Střeva začala tleskat a pořádat oslavné tance spojené s odstřelováním betonu už v momentě, kdy ho viděla na výdejním pultu.
      • Víteček už jí na zemi. S tím klukem to jde rychle z kopce.
      • Nejhorší byly odpolední čtyřhodinovky ničeho.
      • Mám všeho dost a nejradši bych to tady zabalil, ale nechci kazit zážitek Vítečkovi, kterej si to tady určitě ohromně užívá.
      • BE FUCKING HAPPY!
      • Přemejšlím, jak moc může mé osvícení poškodit skutečnost, že stále medituju na polštářku, který jsem ukradl Qatar Airlines.
      • Vy ale nechápete tý legrace, co my si tu užijem. Dneska jsem si například užil celé hodiny zábavy sledováním jestli minutová ručička dokáže utéct vteřinovce. Zatím jí vždycky dohnala mrška rychlá, ale na zejtra je naplánovaná odveta.
      • Takhle zdevastovanýho krokodýla jste ještě neviděli. Chvilkama mám dokonce slabé podezření, že si to tu Víťa zas tak moc neužívá.
      • Dneska nám na večerní motivační přednášce řekli, že tato technika nás může definitivně zbavit chuti na alkohol. V životě mě nikdo tak hrozně nevyděsil. Přemejšlím o tom, že radši skončím. Protože zatím jsem ještě dobrej.
      • Tyhle ozdravný pobyty by měly bejt povinný pro lidi co si na něco stěžujou. Rychle by je to přešlo.

      Den 7.
      • Noční můry začínaj bejt rafinovaný. Dneska se mi zdálo, že jsem si zapomněl vyzvednout na konci pobytu telefon a kameru a zjistil to až v autobuse do Besisaharu. Vzbudil jsem se vylekanej, ale studenej pot mě polil a srdce se mi rozbušilo až v momentě, kdy jsem zjistil, že to není pravda a mě ještě čekají 4 dny v tomhle trestně-nápravným zařízení. To je ekvivalent 4 pozemskejch let.
      • Dojem odsouzeneckého tábora ještě umocňují „mrtvé duše“. Někdo se začne na meditacích trápit, ošívat, mele se, nevydrží sedět a usíná. Pak jednou nepřijde na hodinu a po nějakém čase zmizí jeho podsedák a číslo. Nikdo o něm už nikdy neuslyší. Žádné vysvětlení, nic. Lidi kolem vás prostě mizí.
      • Až na šustila. Ten hlomozník má obdivuhodnou výdrž! Dneska byl teda skoro hodinu ticho, ale pak jsem si všimnul, že jen usnul.
      • Aspoň že nechrápe.
      • Dneska ráno jsem na velké černé tabuli informující o aktuálním dni kurzu přepsal 7 na 8 a pod to připsal: „Be fucking happy!“. Takhle vesele my si tu žijem, no.
      • To je ale celý jen o tý jejich mizerný znalosti angličtiny a špatným spellingu. Kdyby bejvali rovnou napsali správně místo Dhamma Hall – Dhamma Hell, tak to ušetřilo spoustu nedorozumění.
      • Jako vymyslel jsem v životě hodně píčovin, ale nápad jet sem, jde rovnou do mýho osobního TOP TEN.
      • Dneska jsem si na obědě uplácal z rýžové kaše Věstonickou Venuši. Asi už mi ten sex vážně chybí.
      Sen o polední přestávce: Univerzita – venku předvádějí model Himalájí, přes hory jdou mraky a o kousek vedle něco přednáší Zeman. Najednou jsem v posluchárně a vzadu sedí Vi-tec (jinej člověk než Víťa) a říká mi ať si jdu sednout k němu. Odpovídám, že si musím dobít mobil a hledám zásuvku, ale mám jen kabel, tak jdu k němu. Nějak jsem tam sbalil holku – krásnou černovlasou Asiatku. Neznám to tam a tak mě zve do čínského bistra. Protahujem se kolem úzkého objednacího pultu a objednáváme jídlo. Ona si objednala a usedla ke stolu. Já objednávám a stačím říct ještě „a colu“ a chlapík co od nás bral objednávku najednou drží v ruce pánev a udeří do jejího dna paličkou dong....g.....g rozléhá se restaurací zvuk a já nechápu proč to dělá. Znovu udeřil dong...g....g a já si najednou uvědomil změnu svého dechu. Došlo mi to, je to sen a ten zvuk je svolávací gong v lágru. Stačím se ještě otočit na tu holku a vykřiknout „Néééééé!“. Pamatuju si její zprvu vyděšný a pak strašně smutný výraz. Budím se ve své cele. Dong...g....g zní gongový zvon a já lezu do bot a odevzdaně se šourám do Dhamma Hell.
      • Zjišťuju, že jsem ten typ člověka, kterýmu když někdo řekne nemačkej tohle tlačítko, zničíš tím celej vesmír, tak se na rozdíl od většiny ani nezeptá „tohle tlačítko?“ než ho zmáčkne.
      • Nemůžu si pomoct, ale když vidím ty strhaný výrazy lidí kolem sebe, musím se fůrt smát. Třeba mi kvůli tomu ostatní přezdívají „Smějící se Budha.“ Spíš to bude ale: „Úplnej Magor.“
      • Dneska jsem našel v malé hrstičce burizonů co dostáváme k večeři dva burský oříšky. Ještě teď z toho žiju a dodneška mě hřeje vzpomínka na pátej den, kdy jsme k snídani dostali místo rýžové kaše Momo.
      • Já jen lituju, že jsme nezlanařili víc lidí. Když si tu představím takovýho Milana, nebo Jendu Sloupa s jeho odevzdaným výrazem, tak vybuchuju smíchy.
      • Ostatně poslední dny vybuchuju smíchy i nad suchými listy na zemi. Začínám chápat, jak to myslel ten couchsurfer s tím, že měl stavy jako na drogách.
      • Ukončil jsem veškeré experimenty se svým penisem. Kromě toho, že to je v přímým rozporu s technikou, jsme tu už sedm dní a tak se snažím myslet radši na něco jinýho. Navíc práci s tímhle orgánem jsem stejně perfekcionalizoval už před mnoha lety.
      • Divnější je, že fakt nemám žádnou chuť na alkohol. Pevně doufám, že to přejde.
      • Vteřinovka zase vyhrála. Mám pocit, že to je celý nějaký podplacený.
      Vidění: Zvlněná zelená louka s lesem po stranách. Proti sluníčku letí dětské letadélko na gumičku.
      Hlas: Vidíš to letadélko?
      Já: Vidím, dětská hračka. Co je s ním?
      Hlas: Ta gumička co ho pohání je lidská mysl, ten zbytek je lidské tělo. Pokud je gumička nová, mužeš jí natahovat znova a znova a letadélko letí, jedno kolikrát chceš. Až čas způsobí, že zpuchří a přetrhne se. Ale i křídla a vrtulka se časem opotřebovávají a i když by je mělo co pohánět už nepoletí, nebo ne tak dobře. Hodně lidí ale přestane tu gumičku natahovat daleko dřív, než se opotřebí.
      Já: Chceš říct, že ji klidně mohu natahovat dál?
      Hlas: Máš křídla. Tak leť!
      Chvíli je ticho a jen letadélko letí proti slunci.
      Já: Hele to přirovnání s natahováním gumičky...
      Hlas (naštvaně): Ty už fakt potřebuješ sex.

      Den 8.
      • Osmý den. Naláda se zlepšuje. Už jsem včera večer ani tak dlouho nebrečel, než jsem usnul.
      • Už třetí den, přes výslovný zákaz, zdrhám ráno meditovat pod strom za halou. Ten zážitek a hloubka meditace se nedají vůbec srovnat.
      • Dopolední meditace věnuji snaze znovu získat chuť na alkohol.
      • Podařilo se mi spravit splachovadlo na WC, takže už nemusím nosit kýble s vodou. Životu tu už málo chybí k dokonalosti.
      • Při svoji pravidelné večerní procházce se snažím pokaždý vynořit z jiné strany náměstíčka, kde všichni zničeně sedí a v duchu zařvu „Surprise motherfuckers!“ a pak se tomu strašně tlemím.
      • Když o tom tak znovu přemejšlím, tak mi asi fakt nepřezdívají „Smějící se Budha.“
      Sen: Trutnovské náměstí. Je noc, náměstí je prázdné, jen dole kde je pizzerie na jakési zahrádce sedí u stolu Aleš s Marcelou. Na stole je spousta roztočených piv.
      „Dej si jedno, jestli chceš,“ pobízí mě Aleš.
      „Nemůžu.“
      „No von přeci dělá teď ty meditace, né“ vysvětluje mu svou typickou dikcí Marcela.
      „No jak chceš mladej,“ říká Aleš a napije se svýho piva.
      „Ale dostal jsem na něj chuť a za to dík,“ usměju se.

      Sen 2: Vyklízíme s Víťou dědovu garáž. Víťa je z těch věcí nadšenej, ale já vím, že by se neměl přepínat. Pak se ukazuje, že má popálenou nohu od kotníku po koleno. Říkám mu, jak by si to měl ošetřit, ale on jen vyhrnuje kalhoty a ukazuje, že to má perfektně ošetřený. Říká mi, že jeho máma je doktorka. Nacházíme Bionare lampu a já mu vyprávím příběh, jak s ní moje mamka ošetřovala pacienta a on to chtěl fůrt, i když mu to vůbec nepomáhalo. Víťa říká, že mu to třeba pomůže na tu jeho popáleninu. Říkám, že možná jo, že to hojí tkáně, ale nevím jak to teplo od světla.
      Jsme u babičky P. a Víťa přináší krabici, že to jsou ty věci pro nás a že nám to tam nechá a jde jen pro další. Neměl by s tou nohou, ale nedá si říct. Odešel a my otevřeli tu krabici co nám dal a byly v ní oloupané měsíčky pomerančů, co mu dala jeho mamka, aby se uzdravil. A on je nechal nám...

      Sen 3: Jedem s Víťou s koňským spřežením s čtyřkolákem po lesní cestě a potkáme větchou starou babičku s košíčkem. Zastavujem a ptáme se jí, zda nechce svést.
      „To jste moc hodní hoši,“ děkuje stařena.
      Podezřívavě se na ní podívám a říkám: „Nehrajete vy klasicky tu nemohoucí stařenku a zatím nechcete odtáhnout nějakej velkej náklad?“
      „Si piš!“ prohlásí babka a už vleče z lesa dva pytle, každej tak 2x4m plný nasekanejch polínek a připevňuje je za čtyřkolák.
      Jedem a já se zeptám: „Nebojíte se, že se na tý cestě protrhnou?“
      „Kdepak chlapče, ty něco vydržej!“ hlaholí zjevně nadšená babča.

      Den 9.
      • Everyone is out there travelling and we are just sitting here meditating.
      • „Tento kurz a tato technika vám pomůže dostat se z mizérie.“ – To je od vás moc pěkný, ale popravdě já byl úplně v pohodě, než jsem se dostal sem.
      • Musím ale uznat, že ty meditace mají výsledky a jsem daleko mírumilovnější. Když se tak kupříkladu podívam na Šustila, jak tu vedle mě sedí, hajzl, v tý jeho šusťákový vestě, tak si říkám, že ho nakonec nezabiju. Zmrzačení by mohlo stačit.
      Polední sen (doopravdy): Venkovní fesťák. Spousta lidí sedí na zemi na trávě. Na pódiu hraje nějaká kapelka. Stmívá se a světla nás osvětlují. Všichni tleskají do rytmu hudby. Podívám se vedle sebe a tam sedí Šustil a taky tleská do rytmu. Usmějem se na sebe a je nám hrozně fajn.

      Probudil jsem se a pomyslel si, že mi tady z toho začíná slušně hrabat.
      • Už podruhý za pobyt tady utahuju pásek.
      • Don’t worry. Be happy!
      • První dny jsme se vzájemně s Víťou vyhejbali, jak kdybysme měli mor. Poslední dva dny jsme ale už dvakrát seděli vedle sebe u večeře. Možná z nás ještě zas budou kamarádi.
      • Na večerním hodinovém sezení jsem zažil full-scale meditační orgasmus. System overload level over 9000.
      • Zejtra budem moct zase mluvit. Těším se na to jak na skleničku skvěle vychlazenýho ležáčku se sněhovou čepicí po horkém letním dni.
      • Nebudem se smět dotýkat, ale já stejně toho svýho krokodýlka obejmu za to, jak to tady dal. Ať si mě ti nacističtí dozorci za to klidně zastřelí!
      • Jo, chuť na pivo je zpátky. Život je zas fajn.
      Večer před poslední meditací jsme často lehávali na betonových lavičkách nad Dhamma Hall. Stejně tak i dnes. Všichni pomalu odešli a já věděl, že tam Víťa ještě leží kousek ode mě a byl jsem za to moc rád. Nad námi svítila půlka měsíce a mrak se měnil z draka na labuť a na vějíř. Poslední noc, kterou ještě nesmíme mluvit. Najednou zazněl Víťův hlas:
      „Řeknu ti, jsem rád, že jsi tu byl se mnou.“
      „Promluvíme si zejtra,“ odpověděl jsem, ale hlavou se mi rozeběhnul strašnej zmatek. Co to říká? Vždyť já byl ten, kterej ho chudáka zatáh do tohodle pekla. A nebejt něj, tak jsem to buď nedal, nebo se čistokrevně zbláznil. Proto jsem po chvilce dodal sevřeným hlasem:
      „Ale ani si nedovedeš představit, jak rád jsem, že jsi tu byl se mnou zrovna ty.“
      Po další odmlce ještě:
      „Tohle nikdy nikdo jinej nepochopí.“
      • Dneska jsem na nic nečekal a začal řvát už na poslední meditaci.
      • Původně jsem nebyl nadšenej, že tu je jen studená sprcha, ale teď po těch 9 dnech sexuální abstinence, jsem za to fakt rád.
      • Nejhorší je, že pokud se v noci náhodou udělám, tak to bude do mýho nejlepšího a jedinýho spacáku.
      • Pro sichr si na noc beru dvoje boxerky.
      Vidění: Horské vrcholky se zasněženými špičkami. Pešina se klikatí směrem na první z nich. Napravo vede do dálky krásná rovná cesta. Cítím, že mě někdo pozoruje.
      Já: Tohle chápu. Teď si můžu vybrat, že jo?
      Hlas: Přesně tak.
      Já: Ale já chci vidět svět z těch vrcholků.
      Hlas: Pak ale budeš muset projít i těmi hlubokými údolími.
      Já: Už vím, že je zvládnu.
      Chvilka ticha.
      Já: Hele, ty jsi vlastně já, že jo? Já ty věci říkám sám sobě.
      Hlas: Ne. Ty jsi někdo jiný.
      Já: Uslyším tě ještě někdy?
      Hlas: Já jsem tu pořád.
      Já: Proč jsem tě nikdy předtím neslyšel?
      Hlas: Protože jsi stále mluvil.

      Sen: Stejné obrovské hory se zasněženými vrcholky a dole na úpatí se tísní městečko se zvonicí. Letíme na dracích. Já a Víťa. Slyším jasně pleskání větru o kožená křídla draků a cítím ledový vítr na ramenou a obličeji. Jsem bez sebe nadšením. Víťa se postaví na svém drakovi a radostně zahaleká. Jeho zelená deka s černými ornamenty mu vlaje na ramenou. Postavím se taky na svýho draka a zařvu na Víťu: „Tohle nám nikdy nikdo neuvěří!“
      „To každopádně!“ zařve zpátky Víťa a zaklekne na svýho draka a snáší se v obloucích nad městečko. Zalehnu na svýho draka a střemhlav se spouštím za ním, abych ho dohnal: „Bacha na zvony!“ zakřičím na něj a on kývne, že rozumí. Jakmile jsem si ale vybavil gongový zvonek, co nás budí uvědomil jsem si náhle svůj dech a poznal jsem, že je to spánkovej dech. „A DOPR...“ stačil jsem ještě vykřiknout a v tu chvíli drak pode mnou zmizel a já se probudil se silným škubnutím na posteli. Půlku těla jsem měl venku ze spacáku a byl jsem úplně promrzlej. Zachumlal jsem se a snažil se vrátit do snu o dracích. Marně.

      Den 10.
      • Podle těch snů se už vážně těším do hor.
      • Šustil ráno nedorazil na meditace. Doufám, že se mu nic nestalo.
      • „Vipassana je ten největší dar, jaký kdy můžete někomu dát.“ No myslím, že mi Víteček může poděkovat později.
      ***************************************************
      Zde končí mé poznámky.
      V deset hodin jsme konečně byli propuštěni a mohli venku promluvit. Bez domluvy běžíme s Vítečkem za Dhamma Hall a tam jsme se zuřivě objali. Víťa mě nadšeně zvedá do vzduchu a oba se smějem a křičíme radostí, gratulujem si a znovu se objímáme. „Máš můj nejhlubší respekt brácho!“ říkám mu upřímně. Všichni kolem nás se smějou a starej nepálskej děda nám podává ruku a zve nás na návštěvu k němu domů v Patanu. My dva se fůrt držíme u sebe a překotně si vyprávíme jak jsme to celý prožívali.
      „Já měl strach, že to fakt žereš,“ říká mí Víťa, „ale pak jak tam dali ceduli, s časem dalších meditací a tys vyšel ven, podíval se na hodinky a protočil panenky, tak jsem si řekl, ne je to dobrý, bere to stejně jako já!“
      „Vydržel jsi těch deset dní bez honění?“ ptám se.
      „Vydržel, ale pátej den jsem měl sen. A po něm jsem chtěl vážně skončit.“ svěřoval se Víťa.
      „Jakej?“
      „Že jsem se udělal do spacáku při koukání na porno. A v pokoji byl můj brácha. Se mě zeptal „ty si ho snad honíš?“ a já jen „Ne“ uhhhh... Hned jsem se vzbudil a opatrně jsem se prošahával rukou a říkám: „Dobrý...dobrý...móóc špatný. Z toho jsem byl fakt hořkej. Si člověk říká, dobrý, vydržím to, bude aspoň nějakej dobrej sen. To je někdy tak dobrý, jak sex. A pak tohle. Jsem si říkal, že tohle fakt nemám za potřebí,“ smál se Víťa.
      „Měl jsi taky takový divný sny?“ ptám se.
      „Jo, některý hodně divný, ale jeden byl přesnej. Zdálo se mi o Pratetovi, že mi vysvětloval svůj novej podnikatelskej záměr. Že si prej otevře malinářství, ale bude tam prodávat uzený ryby na rožni. Prej „Ty to nechápeš. Uzený ryby na rožni by si nikdo nekoupil, ale když si budou myslet, že je to malinářství, tak tam přijdou a už si je koupěj.“ Neslo to fakt všechny typický známky jeho podnikatelskýho záměru.“
      Šli jsme k várnici s vodou a začali se nalejvat kelímkama.
      „Dáme suda ne?“ smál se Víťa „a pozvem tu partičku lemplů a povalečů, co se tady u vody vždycky scházela po první hodině ranních dvouhodinovek.“
      Pokus dát suda nevyšel, protože nás nahnali na závěrečnou meditaci. Já začal ke konci zase potřebovat hrozně na záchod.
      „Ne že bych si nechtěl poslechnout jeho největší šlágry jako „Sabaka Mangale, ale vážně potřebuju chcát,“ naklonil jsem se k Vítečkovi. „Neměl bych mluvit tak sprostě,“ dodal jsem a pak se chytl za pusu a vykřikl: „Dopr., už mě dostali.“
      Na obědě říkám Vítečkovi: „Vem si spacák ke mně, jsem tam sám.“
      „Ty chceš abysme spali večer spolu?“
      „Rozhodně! Já už na tý cele hrůzy v žádným případě sám spát nebudu!“ zvážněl jsem.
      Odpoledne nám pouštěli film o tom, jak Vipassanu praktikovali v největší indické vesnici. Tisíc vězňů spolu s dozorci absolvovalo stejný kurz jako my tady. Na konci tam dozorce objímá vězně a oba brečí.
      „Jak já jim rozumím,“ smál jsem se a Víťa taky.
      Večer jsme seděli s Vítečkem na posteli a dlouho do noci hláškovali a probírali naše zážitky. Najednou zhaslo světlo, venku ztichla centrála, v pokoji se objevily pokroucené stíny ze stromu venku osvětleného měsícem a hluky blízké džungle a štěkot psů najednou jako kdyby strašně zesílily.
      „Teď tě tu nechám samotnýho, abys měl představu, jaký to tady pro mě bylo,“ pronesl jsem a chtěl se zvednou.
      „Proboha ne prosím!“ zaprosil viditelně vydešený Víťa. „Myslím, že chápu, jaký to tady pro tebe bylo.“

      Den 11 (odjezd).
      „Měli jsme to tady stejně ale radši zapálit. Měl bych pak klidnější spaní,“ říkám Vítečkovi.
      „Jo a posolit půdu!“ souhlasně přikyvuje.
      „Zavorat,“ dokončuju a smějeme se jak blázni a autobus nás odváží směrem zpátky do Kathmandů. Už za pár hodin nám odtamtud jede jiný do Besisaharu a tam začne další část naší cesty.

      Doslov: Vipassana ovlivnila hodně naší další cestu a později i můj život. Po prvotním rezolutním odmítání jsem se k meditacím postupně vrátil, protože až když to vše vyprchalo, já si uvědomil, jak dokonalého klidu a duševní rovnováhy jsem tam dosáhnul, jak mi byly jasný životní priority a jak moc důležitý byl okamžik a bezvyznamné obavy o budoucnost, či trápení z minulosti. Uvědomil si, že mi to opravdu hrozně moc dalo. Přesto nechť tento zápis zůstane varováním pro všechny nepřipravené. A připomínkou pro mě, než se rozhodnu, že bych něco takového chtěl zkusit znovu.

      PSPS: Jsou to dva roky a já si pohrávám s myšlenkou to ještě někdy zkusit. Meditacemi doma nikdy nedosáhnete toho stavu absolutního soustředění, jako tam, kde čas stojí, sekunda trvá věčnost a den je dlouhý jako jeden rok.