neděle 24. března 2013

Vipassana meditace


Budhismus zná šest pekel, já osobně prošel každý jedno z nich první den kurzu Vipassana meditací. Netušil jsem, že to bude celé ještě daleko horší. Nikdy jsem v životě nemeditoval a představoval jsem si chrám, mnichy, rozjímání za rozbřesků a západu slunce. Krutá realita koncentračního lágru Vipassana centra byla potom šokem, ze kterého se těžko vzpamatovává. Předem předesílám, že jsem potkal lidi, kteří byli z Vipassana meditací nadšeni a všem je vřele doporučují. Na jedno takové doporučení jsem vlastně dal i já. Tohle je pohled člověka, který byl tehdy přesvědčen, že pro něco takového asi není určen, ale rozhodl se, že to protrpí až do samého konce. Ať bude jakýkoliv.
Desetidenní kurz Vipassana meditací v chrámu DharmaShringa v Nepálu severně od Kathmandů přímo na hraně národního parku Shivapuri byl součástí naší měsíční cesty po Nepálu. Ani já, ani Víteček jsme neměli vůbec žádné zkušenosti a samotná pravidla nás dost děsila, ale měli jsme oba odhodlání to zkusit. Večer před odjezdem jsme si užili maximálně světských radostí a ráno jsme se hlásili ve Vipassana centru v Kathmándů, odkud nás měly odvézt autobusy do chrámu. Odjezd se zpožďoval a my se stačili doladit šesti kouskama San Miguela v podniku přes ulici.
Cestu autobusem jsem  prospali a probudili jsme se až v noci v cíli. Celé místo působilo takovým tím dojmem, že nás buď okradou, nebo zabijí. Vzápětí se ukázalo, že "a" je nejspíš správně. Smál jsem se vždycky blbosti lidí, kteří někomu dali svůj pas. My odevzdali pas, peněženku, kameru a mobil. Dostali jsme za to pěkné potvrzení, ale tyhle potvrzení, že mi něco vrátí, se mi na cestách po Asii už dost hromadí. Většinou je to to jediný, co mi nakonec zbyde. Věci odevzdány a my se těšili na chrám, jehož nasvícená zlatá stupa se tyčila nedaleko a vypadala přesně jako na fotkách. A jak se ukázalo, přesně jako na fotkách ten chrám také uvidíme a nikdy jinak. K němu nesmíme. Internovali nás v detenčním táboře – jinak se to nedá nazvat, rozdělili do cel (sami to nazývali celami) v neomítnutých cihlových barácích. Víteček ještě viděl kam vedou mě, ale jeho podle pravidel umístili do jiného baráku a já se ani nedozvěděl, kam přesně. K večeři jsme dostali čaj, maličký asijský banánek, čtvrtku jablka a hrstičku rýže. A taková byla naše večeře každý den. Jídelna má polici po celé délce stěn a tak sedíte a koukáte do zdi, abyste s nikým nekomunikovali. Nebo můžete sedět na paletě na zemi a koukat na záda těch, kteří před váma koukají do zdi. Po večeři jsme šli na instrukce, kde nám zopakovali drakonická pravidla: „Deset dní nesmíte promluvit, vyjma dotazů ohledně techniky meditace na svého učitele. Nesmíte komunikovat ani očima s ostatními. Žádný alkohol, drogy a po deset dní se zdržet všech sexuálních aktivit. Všech. Spolu s tím striktní rozvrh:

4:00 am  --------------------   Budíček
4:30-6:30 am  -------------   Meditace (2h)
6:30-8:00 am  -------------   Snídaně
8:00-9:00 am  -------------   Meditace bez pohybu (1h)
9:00-11:00 am  -----------   Meditace (2h)
11:00-12:00 noon  -------   Oběd
12noon-1:00 pm  ---------  Odpočinek a instrukce učitele
1:00-2:30 pm  -------------   Meditace (1.5h)
2:30-3:30 pm  -------------   Meditace bez pohybu (1h)
3:30-5:00 pm  -------------   Meditace (1.5h)
5:00-6:00 pm  -------------   Čaj
6:00-7:00 pm  -------------   Meditace bez pohybu (1h)
7:00-8:30 pm  -------------   Přednáška učitele k uplynulému dnu (1.5 h)
8:30-9:00 pm  -------------   Meditace (0.5 h)
9:00-9:30 pm  -------------   Možnost soukromých otázek ohledně metody na učitele
9:30 pm  --------------------   Odchod na celu, zhasnutí světel

Celkem za den stravíte 12 hodin meditacemi, nebo instruktážemi sedíce na meditačním polštářku. Zkuste si sedět v meditační poloze celou hodinu, abyste pochopili, jak šílenou bolest budete prožívat už po prvním dnu. To co jen tak nepochopíte je, co se s vámi začne dít, když vás na deset dní zamknou ve vaší vlastní hlavě. Nemožnost komunikovat, číst, psát, cokoliv smysluplného dělat, vás nechá s vámi samými. Otevřete postupně všechny zámky a ty které nechcete otevřít se otevřou samy v podobě nočních můr a vidění. Stejně tak je těžké popsat, jak to vypadá, když se čas zastaví a každá hodina má šedesát minut a každá minuta šedesát sekund a každá sekunda trvá věčnost a každý den je jako jeden rok. Vaše vědomí se vás za každou cenu snaží přesvědčit, abyste odsud zmizeli, vypadli, nedělali to, nezkoušeli. Prožijete nudu, vztek i zoufalé odevzdání a bolest. Velký množství fyzický bolesti. Snad teď teda nějakou představu máte a tak jdem rovnou na mé zápisky, tak jak byly tajně zapsány, syrové, jak mě napadly a proloženy sny, které se mi tam zdály často a v neuvěřitelné jasnosti a síle:

Den 0.
  • Spolubydlící Omar příšerně chrápe. Špunty do uší nepomáhají. Tohle bude peklo.
Sen: Sedíme na meditacích a já vím, že přetahujem. Chci říct učiteli, že už má být oběd, ale nesmím mluvit. Najednou je slyšet gong. V duchu nadávám, že to už svolávají na odpolední sezení a my minuli oběd. Jsem strašně naštvaný a budím se. Gong zní stále dokola a jsou čtyři ráno. Spolubydlící Omar už je oblečený a odchází bez jediného pohledu. Mně kručí v břiše a jdu na ranní dvouhodinovou seanci po které teprve bude snídaně.

Den 1.
  • Jsem sice zvyklej být ve 4 ráno vzhůru, ale mít v tenhle čas budíček místo večerky, je pro mě převratně nový koncept.
  • Nápisy „Be Happy“ na každém rohu si tvaří tvář hořké realitě nic nezadají s „Arbeit machts frei“ v nacistických koncentračních táborech.
  • Když vidím, jak Víťa ve svých muklovských hadrech sedí v rohu jídelny a hladově hltá svou misku rýže uvědomím si, že:.Dobrej kámoš vás přijde do vězení navštívit. Ten nejlepší tam je s vámi. 
  • Omar se na meditacích šije a nedává to. Když jsme odpoledne mohli meditovat dvě hodiny na cele a já to fakt zkoušel, on vešel do místnosti a hned zas odešel. Asi jsem ho dost vyděsil.
  • Budhismus zná šest pekel, já osobně prošel každý jedno z nich první den kurzu Vipassana meditací.
  • Omar zmizel. Nemůžu sám na pokoji usnout. O samotě to bude ještě větší peklo.
Sen: Jedem s Jirkou Š. autem ve kterém je mrtvola člověka, kterýho někdo před našima očima zastřelil, než jsme nastoupili. Najednou přijíždíme před panelák babičky P. v Trutnově. Nějaká ženská hystericky křičí, že tam máme mrtvolu. Bere svoje dítě, cpe ho do svého auta a chce ujet. Křičím na ni, že má volat policajty, ale ona nevnímá a šlape na plyn. Jirka jí blokuje cestu naším autem. Já vysvětluju klukovi, že se jeho maminka nechová správně a že je potřeba zavolat policajty. Jirka jim zavolal a pak jsme jim nedokázali vysvětlit, proč vozíme v autě 40 minut mrtvolu a nehlásili jsme to. Jedno okno v paneláku je ohořelé. Ve vchodu stojí lidi a mezi nima úplně nahá holka, kterou znám z Trutnova. Říká mi, že jim vyhořel byt a že musela vyběhnout ze sprchy tak jak je. Lituju ji, ale ona se na mě vědoucně usmála a řekla: "Aspoň ty z toho něco máš." Vděčně se usměju a řeknu: "To jo."

Den 2.
  • Dnes jsem pochopil, proč se Budha stále usmívá. Vymyslet takovouhle zvrhlost a nechat lidi to podstupovat dobrovolně, tak se tomu tlemím ještě teď.
  • Dávají nám tu vyváženou stravu vhodnou pro meditace. Strava opravdu vyvážená je. Hlavně rejží teda. Ta bohatě vyvažuje každé jídlo.
  • Můj soused v meditační hale se fůrt vrtí, poposedává a posmrkává. Snažím se najít vesmírnou rovnováhu a tolerovat vše kolem, jak nás to učí Budha.
  • Rozhodl jsem se, že toho zmrda udusím podsedákem. Zalil mě pocit kosmické rovnováhy a klidu. "Jen si ještě smrkni hajzle plešatej, je to naposled v tvým životě!"
  • „Meditovat budete v hale, kvůli lepší atmosféře.“ – Co tím mysleli? Dávivé záchvaty kašle a neustálé šustění a krkání lidí kolem?
  • Budha to měl snadný, když meditoval pod stromem, pod širou oblohou, daleko od všech. Chtěl bych ho vidět frajera, jak by došel osvícení tady na tom sjezdu tuberáků s větry.
  • „Pokud nemůžete pilulku Chondrotininu (lék na klouby) spolknout celou, rozpulte si ji.“ – Pch, já lupu tři najednou bez mrknutí oka.
  • Stále nemůžu uvěřit, že mi na tenhle podnik Víťa skočil. Dobrák jeden důvěřivej.
  • Představuju si Pratetu, jak to tu vůbec nedává a stěžuje si na nějaký objektivní potíže, který má jenom on a proto musí skončit. Nevím, jak by to tu dával Mrk. Vlastně vím. Někde by sehnal ten mnišskej hábit, už druhej den by žral rukama ze země a chodil všude bos.
  • "Pokud se do konce života nevzdáte alkoholu, nedosáhnete nikdy osvícení." Bezděčně mě napadá hláška z Červeného trpaslíka: „Odpusťte, asi jsme zabloudili do špatného kroužku, jdeme hned pryč.“
Sen: Potkávám se s Mariánem, šéfem z VOLNÝho. Chystá se něco velkýho. Najednou ho vidím, jak beží s druhým Italem někam ven z takové skladové místnosti s železnými konstrukcemi. Volám na něj a on se najednou skloní a namíří na mě skrz tu železnou konstrukci pistoli a se strašně vážným obličejem mi říká, že jestli to pokazím, že mě oddělá. Pamatuju si ten pohled do hlavně nabitý zbraně, tu směs strašné hrůzy a překvapení. Od něj bych to nečekal. Vybíhají ven na nějaký most, který je z boku pokrytý skleněnými tmavými deskami a házejí do vzduchu obrovské krabice, smějí se a křičí, že tohle celý bude hodně kontroverzní. Pod mostem je spousta lodí a jachet a vládne všeobecné veselí. Na jedný lodi vidím Mácu a Zátku, úplně ožralí jak drží flašku a smějí se. Uvědomuju si, že vím, že most je plný výbušnin. Křičím na ně, že musí pryč, že musí okamžitě odsud pryč. Smějou se, ale skáčou z lodi do vody. Slyším Mariána, jak říká, že nechápe, proč to nevyšlo. Najednou slyším výbuch, ale je to jen ohňostroj na obrovské obrazovce. Skáču za klukama do vody a křičím, že musíme pryč. Najednou jsme na břehu a kalíme a hulíme a bavíme se a mě popadne znovu hrůza a říkám, že musíme rychle odsud pryč.

Den 3.
  • Objevil jsem pár nových pekel, o kterých se Budha ani neobtěžoval zmínit.
  • To strašný zjištění, že ten kámoš, kterej vám tvrdil, že na Vipassana meditacích zažil stejný stavy jako na drogách, bere zjevně kurevsky jinej matroš.
  • Když vidím všude ty matožící se lidské trosky, co kdysi bývali bezstarostnými cestovateli, rozhodl jsem se, že to dám celý. Tuhle šou chci vidět až do jejího hořkýho konce.
  • Třetí den jsem měl největší krizi. Pak už se to jen zhoršovalo.
Sen: Vrací se mi nedořešená věc z mé minulosti. Snažím se zabouchnout dveře, ač v nich mám prsty. Strašná bolest. Nůž projíždí dveřma vedle mé hlavy. Budím se. Tep 300/min, bolest na prsou. Nemůžu dejchat, jsem politej studným potem. Rozhoduju se, že musím skončit. Fyzickou bolest dám, ale zemřu-li ve snu, umřu i ve skutečnosti..

Den 4.
  • Mám pocit, že nám v těch propagačních letáčcích trošku lhali.
  • Ráno mrznu a Víťa má už druhou luxusní deku. Mám silné podezření, že objevil někde černej trh s teplejma dekama.
  • Spousta luštěnin si od všech nemilosrdně vybírá svou daň. Konečně chápu, proč nám zabavovali zapalovače. Jediná jiskra a celá meditační hala exploduje.
  • Seru cihly.
  • Uvědomil jsem si, jakej jsem smíšek. Všude jsou nápisy „Be Happy“ a směju se jen já. Jak debil.
  • „Musíte mě prastarým jazykem formálně poprosit, abych vám odhalil tajemství Vipassana meditací“ – jo jasně nebo si to prostě můžem vygooglit, že jo?
  • Tolik jsme se báli Annapurny, že jsme na meditace úplně zapomněli. A ty nám doslova vybuchly do ksichtu.
  • Mlčení, hlad, zákaz všech sexuálních aktivit, zákaz drog a alkoholu jsou hrozné věci. Ale nutit člověka trávit čas na záchodě bez smartphonu je snad dokonce proti Ženevský konvencím!
  • Že budu na cesty po Asii potřebovat projímadlo, by mě teda v životě nenapadlo.
  • OK, už je to oficiálně hodina, co sedím na záchodě. Došlo mi, co mysleli tou vyváženou stravou vhodnou pro meditace.
  • Sousedovi v meditační hale jsem soukromě začal říkat „Šustil“.
  • V mentálním prozkoumávání vlastního těla dělám fantastické pokroky. Pouze silou mysli jsem zjistil, že potřebuju oholit koule a mám plnej močák.
  • Oslavy úspěchu jsem ukončil v okamžiku, když mi řekli, že další půlhodinu nesmím opustit halu.
  • Jsem pánem svého močového měchýře. Jsem pánem svého močového měchýře.
  • Mám deku.
Bojím se usnout. Bojím se snů. Za tři hodiny vstávám. Usínám a mám první vidění. Na rozdíl od snů, vidím vždy jen jeden jasný barevný obraz a vždy slyším nějaký hlas se kterým můžu mluvit. Vidění také nebyly vůbec zmatené a po probuzení jsem si je velmi dobře pamatoval.
Vidění: Západ slunce nad jezerem, které se táhne od obzoru k obzoru. Tmavou, modročernou hladinu čeří četné vlnky. Proti oranžovému nebi se kousek od písečné pláže černě rýsuje dřevěná loďka s vesly. Všechno působí strašně uklidňujícím dojmem. Najednou si ale uvědomím svůj dech a kmitání očí.
Já: Dech se mi změnil a oči kmitají, já sním.
Hlas: Ano.
Já: Ale když vím, že jsem usnul, tak to vědomí mě zas probudí.
Hlas: Asi ano.
Já: Jak ještě kdy můžu v životě usnout?
Hlas: Budeš se to muset znovu naučit.
Já: Tak to ti pěkně děkuju.

A vzápětí jsem se probudil. Snažím se znovu usnout.

Sen: Vidím planinu a na ní si hrajou moji kluci. Nějak ale vím, že to je sen. Přes pláň jdou tři králové, na hlavě mají turbany a nesou proutěné košíky. Jeden přichází k Jeronýmovi a vytahuje z košíku bombu a chce ji na něj přidělat. Vykřikuju „A dost, na tohle nemám!“ a budím se. Znovu zavírám očí a vidím rám od dveří na vrcholu schodiště za ním je černočerná tma a z ní začínají vylézat zrůdy. Otvírám oči, říkám nahlas: „A dost!“ Rozsvítil jsem si čelovku. Snad usnu. Zavírám oči a vidím stejnou planinu, ale slunce začíná strašně silně zářit a tři králové se krejou rukama, ale sluneční žár je spaluje. Pak vidím znovu i ten rám dveří a příšery sežehává oheň. Spokojeně usínám.

Den 5.
  • Proč nebejt šťastnej? Máme co jíst, máme kde spát a ti bastardi, co se nás pokoušej zabít tou takzvanou Vipassana technikou ještě neuspěli.
  • „Dnes musíte vydržet hodinu ve stejné poloze bez hnutí a jediného zvuku.“ Ha! Jdeš do pekla Šustile!
  • Víťa začal ráno nosit mikinu s kapucí. Když tam narve to svý háro a vpředu jí stáhne vypadá dokonale jako Kenny. Vidět ho na snídani, jak v kapuci mizí lžíce s rýžovou kaší mi docela vylepšilo den.
  • Dneska jsem oběd zhltal rychle, abych si vyšetřil nějakej čas na záchod. Přeci jenom máme jen 2 hodiny polední pauzu.
  • Když něco vážně pohnojíte, usmívejte se. Začíná mi bejt ten Budha víc a víc jasnej.
  • Život začíná být naplněn radostí už od samého rána. Dneska jsem byl například nadšenej, že s trochou kulhání můžu zase chodit.
  • „Pokud vydržíte celých deset dní, slibuji vám, že Vipassana bude zážitek, na který do smrti nezpomenete.“ Tak tomuhle věřím. Počítám, že ještě v šedesáti se budu budit zpocenej ze snu, že jsem zpátky v tomhle Sink Sinku.
  • Šustil dostal dřevěnou stoličku. Další předmět se kterým může dělat bordel – a brzy asi taky předmět doličný č.1.
  • Vnímání mého těla bod po bodu mě už začíná slušně nudit a tak se snažím bez jakýchkoliv myšlenek na prasečinky postavit svůj penis pouhým přesměrováním proudění krve. Je mi jasný, že se tady pouštím na zatraceně pokročilou půdu, ale koneckonců mám zrovna s tímhle orgánem asi největší praxi.
  • Je to těžší, než jsem si myslel – nemyslet na prasečinky. A navíc to bolí, když už člověk pět dní nehonil. Ještě že nás naučili jak svou mysl dostat pod absolutní kontrolu.
  • Je to na hovno. Zbytek hodiny myslím na prasečinky.
  • Když tak vidím, jak se všichni táhnou do Dhamma Hall, jak dobře uleženej smrad, tak si říkám, že se tu teda nikdo do toho osvícení zrovna nehrne.
  • Zato venku jsou všichni, než gongovej zvon dokončí první otáčku.
  • Šustilovi se převrhla stolička a s hlasitým žuchnutím mu z ní popadaly všechny polštáře. Zbytek hodiny vymejšlím různé způsoby jeho smrti.
  • Víťa se buďto zatraceně zlepšil v meditacích, nebo, a to je pravděpodobnější, se naučil spát vzpřímeně.

Vidění: Stejné jezero s oranžovým západem slunce. Jezero se táhne od obzoru k obzoru a není vidět jeho konec. Proti oranžovému nebi se černě rýsuje dřevěná loďka s vesly.
Já: To jezero už jsem včera viděl.
Hlas: To jezero tu bylo vždycky.
Já: Proč zrovna jezero?
Hlas: Protože to je krásnej obraz.
Já: Kde jsou všechny ty noční můry?
Hlas: Na druhé straně toho jezera.
Já: Proč bych tam měl kdy chtít plavat?
Hlas: Protože tam je tvůj domov a ty se vždycky vrátíš domů.

Vidění 2: Schody, které lemuje nízká zídka. Spíše tuším, než vidím, že na ní sedí hrozně pohodovej týpek a uvnitř vím, že to je můj anděl. Pohazuje nohama a usmívá se.
Já: Se bavíš co? Tohle jsme podělali.
Anděl: To dáte.
Já: Já mám strach o Vítečka, jak to bere.
Anděl: Ten je v pohodě. Má svoji krokodýlí filozofii. Neřeší věci tolik jako ty.
Já: Někdy mi to přijde jen jako jeho maska pro tenhle svět. Ve skutečnosti se trápí jako ti ostatní.
Anděl: Možná máš pravdu.
Já: Sorry za tu vodu v Kathmandů.
Anděl: To bylo v pohodě, zachránil ses sám tím svým pivem. Ta kamera byl husarštější kousek. V tědlech zemích lidi přicházejí o věci, co si hlídaj, natož o ty co někde nechaj.
Já: Já vím. Dej mi pozor na Vítečka prosím.
Anděl: Není třeba, ten má dobrýho typa.
Já: Kde je?
Anděl: Vylitej chrápe. Kalíme od tý doby, co vás tu zavřeli.
Já: Nevypadáš opilej.
Anděl: Na mě už to není poznat.

Den 6.
  • Doufám, že se mnou Víteček ještě někdy bude mluvit.
  • Už nemůžu vyjít schody do své cely. Vážně zvažuju možnost spát venku. Ostatně máloco je tvrdšího, než matrace v mojí cele.
  • Je to šest dní a ještě jsem neviděl ani jednoho osvícenýho. Se nemůžu dočkat, až nám na konci řeknou „Apríl! Ale pšššt. Nekažte srandu a pošlete sem další.“
  • Zjišťuju, že už nemůžu meditovat, když kolem mě někdo nekašle, neprská, nekejchá, nekrká a neprdí. Hádám, že v podzimní MHD budu pravidelně upadat do transu.
  • Dneska bylo k obědu Lassi (mléčný kysaný nápoj). Střeva začala tleskat a pořádat oslavné tance spojené s odstřelováním betonu už v momentě, kdy ho viděla na výdejním pultu.
  • Víteček už jí na zemi. S tím klukem to jde rychle z kopce.
  • Nejhorší byly odpolední čtyřhodinovky ničeho.
  • Mám všeho dost a nejradši bych to tady zabalil, ale nechci kazit zážitek Vítečkovi, kterej si to tady určitě ohromně užívá.
  • BE FUCKING HAPPY!
  • Přemejšlím, jak moc může mé osvícení poškodit skutečnost, že stále medituju na polštářku, který jsem ukradl Qatar Airlines.
  • Vy ale nechápete tý legrace, co my si tu užijem. Dneska jsem si například užil celé hodiny zábavy sledováním jestli minutová ručička dokáže utéct vteřinovce. Zatím jí vždycky dohnala mrška rychlá, ale na zejtra je naplánovaná odveta.
  • Takhle zdevastovanýho krokodýla jste ještě neviděli. Chvilkama mám dokonce slabé podezření, že si to tu Víťa zas tak moc neužívá.
  • Dneska nám na večerní motivační přednášce řekli, že tato technika nás může definitivně zbavit chuti na alkohol. V životě mě nikdo tak hrozně nevyděsil. Přemejšlím o tom, že radši skončím. Protože zatím jsem ještě dobrej.
  • Tyhle ozdravný pobyty by měly bejt povinný pro lidi co si na něco stěžujou. Rychle by je to přešlo.

Den 7.
  • Noční můry začínaj bejt rafinovaný. Dneska se mi zdálo, že jsem si zapomněl vyzvednout na konci pobytu telefon a kameru a zjistil to až v autobuse do Besisaharu. Vzbudil jsem se vylekanej, ale studenej pot mě polil a srdce se mi rozbušilo až v momentě, kdy jsem zjistil, že to není pravda a mě ještě čekají 4 dny v tomhle trestně-nápravným zařízení. To je ekvivalent 4 pozemskejch let.
  • Dojem odsouzeneckého tábora ještě umocňují „mrtvé duše“. Někdo se začne na meditacích trápit, ošívat, mele se, nevydrží sedět a usíná. Pak jednou nepřijde na hodinu a po nějakém čase zmizí jeho podsedák a číslo. Nikdo o něm už nikdy neuslyší. Žádné vysvětlení, nic. Lidi kolem vás prostě mizí.
  • Až na šustila. Ten hlomozník má obdivuhodnou výdrž! Dneska byl teda skoro hodinu ticho, ale pak jsem si všimnul, že jen usnul.
  • Aspoň že nechrápe.
  • Dneska ráno jsem na velké černé tabuli informující o aktuálním dni kurzu přepsal 7 na 8 a pod to připsal: „Be fucking happy!“. Takhle vesele my si tu žijem, no.
  • To je ale celý jen o tý jejich mizerný znalosti angličtiny a špatným spellingu. Kdyby bejvali rovnou napsali správně místo Dhamma Hall – Dhamma Hell, tak to ušetřilo spoustu nedorozumění.
  • Jako vymyslel jsem v životě hodně píčovin, ale nápad jet sem, jde rovnou do mýho osobního TOP TEN.
  • Dneska jsem si na obědě uplácal z rýžové kaše Věstonickou Venuši. Asi už mi ten sex vážně chybí.
Sen o polední přestávce: Univerzita – venku předvádějí model Himalájí, přes hory jdou mraky a o kousek vedle něco přednáší Zeman. Najednou jsem v posluchárně a vzadu sedí Vi-tec (jinej člověk než Víťa) a říká mi ať si jdu sednout k němu. Odpovídám, že si musím dobít mobil a hledám zásuvku, ale mám jen kabel, tak jdu k němu. Nějak jsem tam sbalil holku – krásnou černovlasou Asiatku. Neznám to tam a tak mě zve do čínského bistra. Protahujem se kolem úzkého objednacího pultu a objednáváme jídlo. Ona si objednala a usedla ke stolu. Já objednávám a stačím říct ještě „a colu“ a chlapík co od nás bral objednávku najednou drží v ruce pánev a udeří do jejího dna paličkou dong....g.....g rozléhá se restaurací zvuk a já nechápu proč to dělá. Znovu udeřil dong...g....g a já si najednou uvědomil změnu svého dechu. Došlo mi to, je to sen a ten zvuk je svolávací gong v lágru. Stačím se ještě otočit na tu holku a vykřiknout „Néééééé!“. Pamatuju si její zprvu vyděšný a pak strašně smutný výraz. Budím se ve své cele. Dong...g....g zní gongový zvon a já lezu do bot a odevzdaně se šourám do Dhamma Hell.
  • Zjišťuju, že jsem ten typ člověka, kterýmu když někdo řekne nemačkej tohle tlačítko, zničíš tím celej vesmír, tak se na rozdíl od většiny ani nezeptá „tohle tlačítko?“ než ho zmáčkne.
  • Nemůžu si pomoct, ale když vidím ty strhaný výrazy lidí kolem sebe, musím se fůrt smát. Třeba mi kvůli tomu ostatní přezdívají „Smějící se Budha.“ Spíš to bude ale: „Úplnej Magor.“
  • Dneska jsem našel v malé hrstičce burizonů co dostáváme k večeři dva burský oříšky. Ještě teď z toho žiju a dodneška mě hřeje vzpomínka na pátej den, kdy jsme k snídani dostali místo rýžové kaše Momo.
  • Já jen lituju, že jsme nezlanařili víc lidí. Když si tu představím takovýho Milana, nebo Jendu Sloupa s jeho odevzdaným výrazem, tak vybuchuju smíchy.
  • Ostatně poslední dny vybuchuju smíchy i nad suchými listy na zemi. Začínám chápat, jak to myslel ten couchsurfer s tím, že měl stavy jako na drogách.
  • Ukončil jsem veškeré experimenty se svým penisem. Kromě toho, že to je v přímým rozporu s technikou, jsme tu už sedm dní a tak se snažím myslet radši na něco jinýho. Navíc práci s tímhle orgánem jsem stejně perfekcionalizoval už před mnoha lety.
  • Divnější je, že fakt nemám žádnou chuť na alkohol. Pevně doufám, že to přejde.
  • Vteřinovka zase vyhrála. Mám pocit, že to je celý nějaký podplacený.
Vidění: Zvlněná zelená louka s lesem po stranách. Proti sluníčku letí dětské letadélko na gumičku.
Hlas: Vidíš to letadélko?
Já: Vidím, dětská hračka. Co je s ním?
Hlas: Ta gumička co ho pohání je lidská mysl, ten zbytek je lidské tělo. Pokud je gumička nová, mužeš jí natahovat znova a znova a letadélko letí, jedno kolikrát chceš. Až čas způsobí, že zpuchří a přetrhne se. Ale i křídla a vrtulka se časem opotřebovávají a i když by je mělo co pohánět už nepoletí, nebo ne tak dobře. Hodně lidí ale přestane tu gumičku natahovat daleko dřív, než se opotřebí.
Já: Chceš říct, že ji klidně mohu natahovat dál?
Hlas: Máš křídla. Tak leť!
Chvíli je ticho a jen letadélko letí proti slunci.
Já: Hele to přirovnání s natahováním gumičky...
Hlas (naštvaně): Ty už fakt potřebuješ sex.

Den 8.
  • Osmý den. Naláda se zlepšuje. Už jsem včera večer ani tak dlouho nebrečel, než jsem usnul.
  • Už třetí den, přes výslovný zákaz, zdrhám ráno meditovat pod strom za halou. Ten zážitek a hloubka meditace se nedají vůbec srovnat.
  • Dopolední meditace věnuji snaze znovu získat chuť na alkohol.
  • Podařilo se mi spravit splachovadlo na WC, takže už nemusím nosit kýble s vodou. Životu tu už málo chybí k dokonalosti.
  • Při svoji pravidelné večerní procházce se snažím pokaždý vynořit z jiné strany náměstíčka, kde všichni zničeně sedí a v duchu zařvu „Surprise motherfuckers!“ a pak se tomu strašně tlemím.
  • Když o tom tak znovu přemejšlím, tak mi asi fakt nepřezdívají „Smějící se Budha.“
Sen: Trutnovské náměstí. Je noc, náměstí je prázdné, jen dole kde je pizzerie na jakési zahrádce sedí u stolu Aleš s Marcelou. Na stole je spousta roztočených piv.
„Dej si jedno, jestli chceš,“ pobízí mě Aleš.
„Nemůžu.“
„No von přeci dělá teď ty meditace, né“ vysvětluje mu svou typickou dikcí Marcela.
„No jak chceš mladej,“ říká Aleš a napije se svýho piva.
„Ale dostal jsem na něj chuť a za to dík,“ usměju se.

Sen 2: Vyklízíme s Víťou dědovu garáž. Víťa je z těch věcí nadšenej, ale já vím, že by se neměl přepínat. Pak se ukazuje, že má popálenou nohu od kotníku po koleno. Říkám mu, jak by si to měl ošetřit, ale on jen vyhrnuje kalhoty a ukazuje, že to má perfektně ošetřený. Říká mi, že jeho máma je doktorka. Nacházíme Bionare lampu a já mu vyprávím příběh, jak s ní moje mamka ošetřovala pacienta a on to chtěl fůrt, i když mu to vůbec nepomáhalo. Víťa říká, že mu to třeba pomůže na tu jeho popáleninu. Říkám, že možná jo, že to hojí tkáně, ale nevím jak to teplo od světla.
Jsme u babičky P. a Víťa přináší krabici, že to jsou ty věci pro nás a že nám to tam nechá a jde jen pro další. Neměl by s tou nohou, ale nedá si říct. Odešel a my otevřeli tu krabici co nám dal a byly v ní oloupané měsíčky pomerančů, co mu dala jeho mamka, aby se uzdravil. A on je nechal nám...

Sen 3: Jedem s Víťou s koňským spřežením s čtyřkolákem po lesní cestě a potkáme větchou starou babičku s košíčkem. Zastavujem a ptáme se jí, zda nechce svést.
„To jste moc hodní hoši,“ děkuje stařena.
Podezřívavě se na ní podívám a říkám: „Nehrajete vy klasicky tu nemohoucí stařenku a zatím nechcete odtáhnout nějakej velkej náklad?“
„Si piš!“ prohlásí babka a už vleče z lesa dva pytle, každej tak 2x4m plný nasekanejch polínek a připevňuje je za čtyřkolák.
Jedem a já se zeptám: „Nebojíte se, že se na tý cestě protrhnou?“
„Kdepak chlapče, ty něco vydržej!“ hlaholí zjevně nadšená babča.

Den 9.
  • Everyone is out there travelling and we are just sitting here meditating.
  • „Tento kurz a tato technika vám pomůže dostat se z mizérie.“ – To je od vás moc pěkný, ale popravdě já byl úplně v pohodě, než jsem se dostal sem.
  • Musím ale uznat, že ty meditace mají výsledky a jsem daleko mírumilovnější. Když se tak kupříkladu podívam na Šustila, jak tu vedle mě sedí, hajzl, v tý jeho šusťákový vestě, tak si říkám, že ho nakonec nezabiju. Zmrzačení by mohlo stačit.
Polední sen (doopravdy): Venkovní fesťák. Spousta lidí sedí na zemi na trávě. Na pódiu hraje nějaká kapelka. Stmívá se a světla nás osvětlují. Všichni tleskají do rytmu hudby. Podívám se vedle sebe a tam sedí Šustil a taky tleská do rytmu. Usmějem se na sebe a je nám hrozně fajn.

Probudil jsem se a pomyslel si, že mi tady z toho začíná slušně hrabat.
  • Už podruhý za pobyt tady utahuju pásek.
  • Don’t worry. Be happy!
  • První dny jsme se vzájemně s Víťou vyhejbali, jak kdybysme měli mor. Poslední dva dny jsme ale už dvakrát seděli vedle sebe u večeře. Možná z nás ještě zas budou kamarádi.
  • Na večerním hodinovém sezení jsem zažil full-scale meditační orgasmus. System overload level over 9000.
  • Zejtra budem moct zase mluvit. Těším se na to jak na skleničku skvěle vychlazenýho ležáčku se sněhovou čepicí po horkém letním dni.
  • Nebudem se smět dotýkat, ale já stejně toho svýho krokodýlka obejmu za to, jak to tady dal. Ať si mě ti nacističtí dozorci za to klidně zastřelí!
  • Jo, chuť na pivo je zpátky. Život je zas fajn.
Večer před poslední meditací jsme často lehávali na betonových lavičkách nad Dhamma Hall. Stejně tak i dnes. Všichni pomalu odešli a já věděl, že tam Víťa ještě leží kousek ode mě a byl jsem za to moc rád. Nad námi svítila půlka měsíce a mrak se měnil z draka na labuť a na vějíř. Poslední noc, kterou ještě nesmíme mluvit. Najednou zazněl Víťův hlas:
„Řeknu ti, jsem rád, že jsi tu byl se mnou.“
„Promluvíme si zejtra,“ odpověděl jsem, ale hlavou se mi rozeběhnul strašnej zmatek. Co to říká? Vždyť já byl ten, kterej ho chudáka zatáh do tohodle pekla. A nebejt něj, tak jsem to buď nedal, nebo se čistokrevně zbláznil. Proto jsem po chvilce dodal sevřeným hlasem:
„Ale ani si nedovedeš představit, jak rád jsem, že jsi tu byl se mnou zrovna ty.“
Po další odmlce ještě:
„Tohle nikdy nikdo jinej nepochopí.“
  • Dneska jsem na nic nečekal a začal řvát už na poslední meditaci.
  • Původně jsem nebyl nadšenej, že tu je jen studená sprcha, ale teď po těch 9 dnech sexuální abstinence, jsem za to fakt rád.
  • Nejhorší je, že pokud se v noci náhodou udělám, tak to bude do mýho nejlepšího a jedinýho spacáku.
  • Pro sichr si na noc beru dvoje boxerky.
Vidění: Horské vrcholky se zasněženými špičkami. Pešina se klikatí směrem na první z nich. Napravo vede do dálky krásná rovná cesta. Cítím, že mě někdo pozoruje.
Já: Tohle chápu. Teď si můžu vybrat, že jo?
Hlas: Přesně tak.
Já: Ale já chci vidět svět z těch vrcholků.
Hlas: Pak ale budeš muset projít i těmi hlubokými údolími.
Já: Už vím, že je zvládnu.
Chvilka ticha.
Já: Hele, ty jsi vlastně já, že jo? Já ty věci říkám sám sobě.
Hlas: Ne. Ty jsi někdo jiný.
Já: Uslyším tě ještě někdy?
Hlas: Já jsem tu pořád.
Já: Proč jsem tě nikdy předtím neslyšel?
Hlas: Protože jsi stále mluvil.

Sen: Stejné obrovské hory se zasněženými vrcholky a dole na úpatí se tísní městečko se zvonicí. Letíme na dracích. Já a Víťa. Slyším jasně pleskání větru o kožená křídla draků a cítím ledový vítr na ramenou a obličeji. Jsem bez sebe nadšením. Víťa se postaví na svém drakovi a radostně zahaleká. Jeho zelená deka s černými ornamenty mu vlaje na ramenou. Postavím se taky na svýho draka a zařvu na Víťu: „Tohle nám nikdy nikdo neuvěří!“
„To každopádně!“ zařve zpátky Víťa a zaklekne na svýho draka a snáší se v obloucích nad městečko. Zalehnu na svýho draka a střemhlav se spouštím za ním, abych ho dohnal: „Bacha na zvony!“ zakřičím na něj a on kývne, že rozumí. Jakmile jsem si ale vybavil gongový zvonek, co nás budí uvědomil jsem si náhle svůj dech a poznal jsem, že je to spánkovej dech. „A DOPR...“ stačil jsem ještě vykřiknout a v tu chvíli drak pode mnou zmizel a já se probudil se silným škubnutím na posteli. Půlku těla jsem měl venku ze spacáku a byl jsem úplně promrzlej. Zachumlal jsem se a snažil se vrátit do snu o dracích. Marně.

Den 10.
  • Podle těch snů se už vážně těším do hor.
  • Šustil ráno nedorazil na meditace. Doufám, že se mu nic nestalo.
  • „Vipassana je ten největší dar, jaký kdy můžete někomu dát.“ No myslím, že mi Víteček může poděkovat později.
***************************************************
Zde končí mé poznámky.
V deset hodin jsme konečně byli propuštěni a mohli venku promluvit. Bez domluvy běžíme s Vítečkem za Dhamma Hall a tam jsme se zuřivě objali. Víťa mě nadšeně zvedá do vzduchu a oba se smějem a křičíme radostí, gratulujem si a znovu se objímáme. „Máš můj nejhlubší respekt brácho!“ říkám mu upřímně. Všichni kolem nás se smějou a starej nepálskej děda nám podává ruku a zve nás na návštěvu k němu domů v Patanu. My dva se fůrt držíme u sebe a překotně si vyprávíme jak jsme to celý prožívali.
„Já měl strach, že to fakt žereš,“ říká mí Víťa, „ale pak jak tam dali ceduli, s časem dalších meditací a tys vyšel ven, podíval se na hodinky a protočil panenky, tak jsem si řekl, ne je to dobrý, bere to stejně jako já!“
„Vydržel jsi těch deset dní bez honění?“ ptám se.
„Vydržel, ale pátej den jsem měl sen. A po něm jsem chtěl vážně skončit.“ svěřoval se Víťa.
„Jakej?“
„Že jsem se udělal do spacáku při koukání na porno. A v pokoji byl můj brácha. Se mě zeptal „ty si ho snad honíš?“ a já jen „Ne“ uhhhh... Hned jsem se vzbudil a opatrně jsem se prošahával rukou a říkám: „Dobrý...dobrý...móóc špatný. Z toho jsem byl fakt hořkej. Si člověk říká, dobrý, vydržím to, bude aspoň nějakej dobrej sen. To je někdy tak dobrý, jak sex. A pak tohle. Jsem si říkal, že tohle fakt nemám za potřebí,“ smál se Víťa.
„Měl jsi taky takový divný sny?“ ptám se.
„Jo, některý hodně divný, ale jeden byl přesnej. Zdálo se mi o Pratetovi, že mi vysvětloval svůj novej podnikatelskej záměr. Že si prej otevře malinářství, ale bude tam prodávat uzený ryby na rožni. Prej „Ty to nechápeš. Uzený ryby na rožni by si nikdo nekoupil, ale když si budou myslet, že je to malinářství, tak tam přijdou a už si je koupěj.“ Neslo to fakt všechny typický známky jeho podnikatelskýho záměru.“
Šli jsme k várnici s vodou a začali se nalejvat kelímkama.
„Dáme suda ne?“ smál se Víťa „a pozvem tu partičku lemplů a povalečů, co se tady u vody vždycky scházela po první hodině ranních dvouhodinovek.“
Pokus dát suda nevyšel, protože nás nahnali na závěrečnou meditaci. Já začal ke konci zase potřebovat hrozně na záchod.
„Ne že bych si nechtěl poslechnout jeho největší šlágry jako „Sabaka Mangale, ale vážně potřebuju chcát,“ naklonil jsem se k Vítečkovi. „Neměl bych mluvit tak sprostě,“ dodal jsem a pak se chytl za pusu a vykřikl: „Dopr., už mě dostali.“
Na obědě říkám Vítečkovi: „Vem si spacák ke mně, jsem tam sám.“
„Ty chceš abysme spali večer spolu?“
„Rozhodně! Já už na tý cele hrůzy v žádným případě sám spát nebudu!“ zvážněl jsem.
Odpoledne nám pouštěli film o tom, jak Vipassanu praktikovali v největší indické vesnici. Tisíc vězňů spolu s dozorci absolvovalo stejný kurz jako my tady. Na konci tam dozorce objímá vězně a oba brečí.
„Jak já jim rozumím,“ smál jsem se a Víťa taky.
Večer jsme seděli s Vítečkem na posteli a dlouho do noci hláškovali a probírali naše zážitky. Najednou zhaslo světlo, venku ztichla centrála, v pokoji se objevily pokroucené stíny ze stromu venku osvětleného měsícem a hluky blízké džungle a štěkot psů najednou jako kdyby strašně zesílily.
„Teď tě tu nechám samotnýho, abys měl představu, jaký to tady pro mě bylo,“ pronesl jsem a chtěl se zvednou.
„Proboha ne prosím!“ zaprosil viditelně vydešený Víťa. „Myslím, že chápu, jaký to tady pro tebe bylo.“

Den 11 (odjezd).
„Měli jsme to tady stejně ale radši zapálit. Měl bych pak klidnější spaní,“ říkám Vítečkovi.
„Jo a posolit půdu!“ souhlasně přikyvuje.
„Zavorat,“ dokončuju a smějeme se jak blázni a autobus nás odváží směrem zpátky do Kathmandů. Už za pár hodin nám odtamtud jede jiný do Besisaharu a tam začne další část naší cesty.

Doslov: Vipassana ovlivnila hodně naší další cestu a později i můj život. Po prvotním rezolutním odmítání jsem se k meditacím postupně vrátil, protože až když to vše vyprchalo, já si uvědomil, jak dokonalého klidu a duševní rovnováhy jsem tam dosáhnul, jak mi byly jasný životní priority a jak moc důležitý byl okamžik a bezvyznamné obavy o budoucnost, či trápení z minulosti. Uvědomil si, že mi to opravdu hrozně moc dalo. Přesto nechť tento zápis zůstane varováním pro všechny nepřipravené. A připomínkou pro mě, než se rozhodnu, že bych něco takového chtěl zkusit znovu.

PSPS: Jsou to dva roky a já si pohrávám s myšlenkou to ještě někdy zkusit. Meditacemi doma nikdy nedosáhnete toho stavu absolutního soustředění, jako tam, kde čas stojí, sekunda trvá věčnost a den je dlouhý jako jeden rok.

neděle 10. března 2013

Opičí chrám

"Nalejvat holky Absinthem, to je ti podobný," směje se Víteček na střeše hostelu Alobar, kde probíhá další párty, ostatně tak jako každý večer tady. Sympatická američanka se s náma dala do řeči a Absinth jí zjevně chutná. Dnešní den jsme strávili v opičím chrámu na jednom z kopců nad Kathmandů. Neomylně jsme tam našli terasovou restauraci Nirvana, popíjeli Everesty a koukali na ten cvrkot kolem. Do mysli se vkrádá tak dokonalá pohoda, že to je těžký popsat.
"Tohle na tom cestování miluju. Já už ani nevím, proč jsem se vlastně před nedávnem trápil!" pochvaloval jsem si.
"No já bych si ještě asi vzpomněl," odpověděl Víteček a oba jsme se začali smát, když jsme si vzpomněli na jeho milostný eskapády.
Při pozorování západu slunce jsem usnul a majitel restaurace, když to viděl, tak rychle přiběhl s polštářkem, aby se mi spalo pohodlněji. Zkrátka jinej svět.
Zpátky jsme šli skoro za tmy a řádně rozjaření. Všude kolem je plno opic a Víťa z legrace na jednu naznačí boxerskej výpad. Reakci nečekal. Opice po něm vyjela několika zkušenými údery, že tak tak uskočil. "No no no, to byl jen vtip ty čubko!" ulevil si překvapeně. Po chvíli jsme si všimli rozdělaného ohně a kolem něj skupinky opic. "Opice se naučily rozdělávat oheň! Padáme odsuď!" zavelel Víťa rozhodně. Seběhli jsme po dlouhých schodech k řadě čekajících taxíků.
"Taxi, sir? Taxi, sir?" sesypali se na nás jako vosy.
"Alobar za 250," prohlásili jsme rozhodně.
"No no, sir, Alobar 400"
"Ses posral v kině"
"trí fifty (350)" smlouval taxikář.
"Řekli jsme 250."
"trí hundrid"
"Tak 200."
"OK, sir, 250"
"Vy chcete za 250? Nasedněte," přitočil se k nám jinej, zatímco ten první šel otevřít dveře. Než to stihnul seděli jsme u druhýho, kterej na to šlápnul a jel s náma jak kdyby nás ukrad. Diskutuju s Víťou, že jsme vlastně nechtěli do Alobaru, ale do města a jestli to nezměníme. Než jsme se dohodli, rozhodnul taxíkář za nás.
Zastavil kdesi v centru Thámelu a rozhodně prohlásil: "Alobar, sir."
"Tady není Alobar ty vole! Jsme tak v půlce cesty," bráním se.
"Alobar, sir." opakuje taxikář.
"Kde vidíš Alobar? Vždyť tady žádnej není!"
"Alobar! Here!" chladnokrevně ukázal na prodejnu s nápisem Handicraft Jewelry.
"Alobar daleko! Alobar tam!" ukazuju směrem, kde tuším náš hostel.
"Policie. Jednosměrka," opáčil taxikář.
"To je nám ale jedno!"
"Alobar here," prohlásil taxikář o poznání méně přesvědčivě.
"Víš co? Dám ti kilo pade a buď rád."
Taxikář pokrčil rameny, jako že to bere.
My si aspoň mohli zajít na večeři do jednoho z místních podniků. Po jídle si Víťa odskočil a vrátil se s rozzářenýma očima: "Tady ti maj tak krásný hajzly, že jsem se tam i vysral."
Po dalším pivku jsem si taky odskočil pln očekávání kvalitního zážitku.
"Ty jsi koukám rychle propadnul těm asijskejm standardům, jestli ti tenhle trainspotingovej záchod přišel luxusní. Co tě zaujalo? Pochcaný prkýnko? Nebo to nespláchnutý hovno?" smál jsem se po návratu.
"Za mě byl ještě dobrej, bránil se Víťa."
Po jídle jsme už zamířili rovnou do Alobaru. Překvapivě jsme trefili přímou cestu.
"To je díky našemu bestiálním orientačnímu smyslu," prohlašuju hrdě.
"Zas nejde elektřina," ukazuje Víťa na ceduli na recepci. "A když tak na tu ceduli koukám, přijde mi dost zaprášená," dodává po bližší inspekci.
Berem Absinth a jdeme na střechu, kde probíhá párty. Ostatně jako každý večer tady.


sobota 9. března 2013

Tongba k snídani


V noci jsme notně zakalili a vypili většinu z 8 litrů piva, kterou jsem přivezl. Aby mi nebylo zle, tak jsem před spaním automaticky natočil vodu do jedné z těch dvoulitrových petek a vypil to. Ráno mi nebylo zle, teda do toho momentu, než jsem se podíval na to, co zbylo v tý lahvi na dně. Normálně to žilo. Pomyslel jsem si, že teď s tím už stejně nic neudělám, takže nemá cenu panikařit. Vzbudil jsem Vítečka, kterému se vůbec nechtělo vstávat a posnídali jsme notný doušek absinthu, který nás měl chránit před všemi nemocemi.
Cestou na snídani jsem zkusil vybrat peníze z místních bankomatů. Vypadaj spíš jak kopírky na karty. Řeknou si o PIN, pak žádné peníze nedají a vyjednou bílý nepotištěný papírek jako potvrzení. Jeden ale nakonec ztratil nervy a tak jsme bohatší o 10 tisíc rupek. Našli jsme taky vyloženě lokálně vypadající restauraci, kde jsme si hned objednali tibetské horké pivo Tongba a k jídlu Thukpa a Thentuk, což jsme němeli nejmenší tušení co je. Příprava Tongby je takový malý obřad a rodinka, co jim restaurace patřila si dala řádně na čas. Dítě tam nabralo hliníkové nádoby, ty naplnilo nakvašeným prosem a dalo je do plastových misek. Dovnitř zabodlo hliníková brčka, která jsou dole děrovaná a přineslo nám to spolu s obrovskou termoskou. Zručně jsme zalili obsah nádob horkou vodou a pak si spálili pusu o hliníková brčka. Ale Tongba chutnala tak jak měla. Chuť je to zvláštní, trošku nakyslá, trošku po kvasnicích, ale je to dobrý a kope to.
Pak přinesli dvě jídla z nichž jedno vypadalo o hodně líp než to druhý. Samozřejmě jsme netušili co je co. Já měl ale jasný podezření a tak jsem rychle ujedl z toho lépe vypadajícího, než Víťa zavolal obsluhu a nechal si vysvětlit, co je Thukpa a co je Thentuk, načež mi sebral jeho jídlo.  Popíjeli jsme Tongbíčka a bylo nám fajn. Já si teda ještě všiml, že ani místní nepijou z kohoutku, ale všichni tu berou pitnou vodu z Crystalisu. Znervózněl jsem a přihnul si ještě Tongby.  Venku jakýsi chlapík vytáhl z garáže stůl a starý vařič, vyvěsil ceduli Usáma Momo Center a tím otevřel ještě místněji vypadající restauraci. „Tam musíme zajít, než odletíme z Nepálu!“ shodli jsme se.
Den jsme strávili touláním se uličkama Kathmandů a našli jsme obchůdek, kterej patřil starýmu australákovi, kterýmu jsme popsali kam chceme jít a co máme za vybavení. Doporučil nám minimálně kvalitní spacáky, bundy, lana, nesmeky a další spoustu věcí, které tam bylo možné zapůjčit za malý obnos. Domluvili jsme se, že se tam stavíme, než vyrazíme do hor a půjčíme vše potřebné. Další Tongbu jsme dali v restauraci Yak, kde jsem byl loni s Opíkem a Vojtou. Potkali jsme tam partičku starších čechů, které vedl asi pětatřicetiletej kluk, kterej se živil jako průvodce. Ukázali jsme mu naše ambiciózní plány na trek kolem Anapuren a zmínili se o plánech začít to celé desetidenní meditaci v chrámu.
„To nemáte šanci přežít!“ zněl jeho jednoznačný závěr. Pak se znovu ponořil do našeho itineráře, změřil si nás pohledem a řekl: „Jako znám takový opravdu fit lidi, kteří by to dali, ale když se podívám na vás dva...“ Víťa, který do té doby věřil v můj úsudek viditelně znervózněl. Stejně tak ženský kolem stolu: „Takový dva hezký kluci. Vy nemůžete umřít!“ lkala jedna z nich, „vždyť vypadáte jako moji synové!“ naříkala.
Po Yakovi jsme hledali Reggae bar, kde jsem byl taky loni. Ale neměli jsme štěstí. Skončili jsme v jedné střešní restauračce a objednali pivka. 
"Nevíte, kde je tu Reggae bar?" ptal jsem se hostinského.
"Myslíte tenhle?" ukázal prstem před nás, kde stál obrovský dům s několika ohromnými svítícími nápisy 'Reggae bar'
"Aha, dík!"
Povzbuzen úspěchem jsem zkusil borce požádat o sehnání nějaké marihuany. Pokýval hlavou a za půl hodiny přišel s pečlivě zabaleným balíčkem. Poučen z předchozích nezdarů jsem už nezaváhal a balíček celý rozbalil a přičichl.
"Masala, hele díky šéfe, ale tu se nám tady snažili prodat už loni," poděkoval jsem a vrátil mu to zpátky. Zamumlal něco o tom, že si musí promluvit se svým dealerem a s omluvami zmizel. Dopili jsme a vyrazili zkusit štěstí ven. Po chvíli jsem konečně objevil místního dealera. Zatáhnul nás do nějaký postranní uličky a nabízel nám strašlivou kostku hašiše. Ulomil jsem tak dva gramy a dal mu 300 rupek.
„Za kolik jsi to pořídil?“ ptal se zvědavě Víťa.
„Za třista.“
„Cože?! Ses zbláznil.“
„To je dobrá cena! Šest pětek na naše,“ chlácholil jsem ho.
„Ale tady nejsi u nás!“ rozčílil se Víťa a prohlásil, že mi předvede, jak se to dělá. Po chvíli objevil nějakýho podstatně nebezpečněji vypadajícího typa, kterej ho táhnul někam do klubu. Držel jsem se za nimi. V klubu se k němu přidali další dva a sedli si s Víťou v patře na lavici dál ode mě. Já to jen pobaveně sledoval. Potřeboval jsem ale strašně na záchod a jejich jednání se hrozně protahovalo. Rychle jsem si teda odskočil. Mohl jsem být pryč sotva minutu, ale lavice, kde seděl Víťa byla prázdná. Začal jsem zmateně lítat po klubu. Barman mi ukázal, že šli ven a tak jsem vyběhl. Skoro jsem vrazil do dealera v kožený bundě, kterej se ke mně hrnul a měl skoro slzy v očích.
„Von mi tvrdí, že tohle není hašiš!“ stěžoval si uraženým hlasem a ukazoval černou hroudu.
„No taky že ne, nic, nenechám se vojet,“ prohlašoval Víťa svým klasickým tónem.
Dealer vytáhl cigaretu, odsypal z ní tabák a ulomil kousek z té hroudy a podával mi to. „Si to zkus! Zkus to!“ cpal mi ji do ruky a vytahoval zapalovač. Potáhl jsem a nechal si ještě podat tu hroudu co měl  v ruce. „Hele Víťo, tohle je hašiš,“ prohlásil jsem a po chvíli dodal: „a docela slušnej!“
„Aha, tak to sorry, tak OK, kolik chceš?“ nechal se přesvědčit Víťa a za chvíli černá hrouda změnila majitele.
„Kolik jsi mu dal?“ ptal jsem se.
„Třináct set.“
„Ty vole, to je první částka o kterou si řek!“
„No já byl v takovým šoku ze svý chyby, že jsem mu dal všechny naše peníze,“ omlouval se Víťa.
„Co s tím budem dělat? To se nedá vyhulit,“ ptal jsem se.
„Se neboj!“
Obohaceni o kontraband jsme se vrátili na hostel, kde na terase probíhala večerní párty. Na recepci jsem zas viděl, že i tady všichni berou vodu jen z Crystalisu.
„Promiňte, je voda z kohoutku pitná?“ zeptal jsem se recepční.
„Proboha ne! Ani na čištění zubů!“ zhrozila se holčina, „to berou z řeky, je to strašně nebezpečné!“
„Co by se mi mohlo stát?“
„Můžeš umřít. Určitě by tě odvezli do nemocnice.“
„Jenže já už ji vypil.“
„Kolik?“
„Dva litry.“
Holce na recepci skoro vypadly oči z důlků: „Jak ti je?“
„No zatím fajn.“
„Máš neuvěřitelný štěstí.“
„Já měl v sobě tak tři litry piva a nějakej absinth.“

„Tak se modli.“

pátek 8. března 2013

Taxi do Kathmandu

Začalo to celý docela nevinně. Couchsurfer se zmínil, že na nějakých Vipassana meditacích měl stavy jako na drogách. Mě už dávno lákalo zkusit si asketický život někde v chrámu, rozjímat na meditacích při rozbřesku slunce a probrat se trochu tím svým zamotaným životem. Takže bylo rozhodnuto. Couchsurfer sice říkal, že ty centra maj všude, dokonce i v Čechách, ale já chtěl do Nepálu. Na www.dhamma.org jsem objevil první vhodný termín v březnu na desetidenní kurz. Původně jsem chtěl na 45ti denní, ale ten byl povolen pouze pro studenty, co už absolvovali aspoň 10ti denní kurz. Zklamaně jsem se přihlásil na těch deset dní a plánoval, co dělat zbytek času. Annapurna trail vypadal hodně zajímavě. Navíc v březnu – na konci zimy i jako slušná výzva. Bylo jasný, že jdu do toho! Prateta ale prohlašoval, že ten trail dávaj i starý lidi a tak jsem znovu zagooglil a objevil přídavnej trek na Tillicho lake. O tom už ani Prateta neměl pochyb. Nechtěl jsem jet sám a Milan a Žerda mluvili o tom, že by jeli se mnou, ale nakonec to vzdali. Zcela nečekaně mi ale na jedný kalbě Víteček sdělil, že by se mnou moc rád jel. Neodradil ho ani můj popis všech rizik a vůbec šíleného rozměru celého podniku: „Uvědomuješ si, že tohle je ten typ akce, kde se budem smát smrtce do ksichtu a chcát jí na kosu?“ říkal jsem mu upřímně. Strach měl, ale byl naprosto rozhodnutej do toho jít. Devatenáctiletej kluk, poprvý ve velkým světě. A poprvý v Asii. Protože on letěl z Prahy a já z Londýna, měli jsme se potkat až v Kathmandů na letišti. Qatar airlines mi ale na poslední chvíli změnili let a tak si Víťa musel poradit v Kathmandu sám.
Já klasicky nestíhal nic. Navíc jsem hostil couchsurferku a ve čtvrtek večer jsme zašli ke Koníkovi, takže jsem v panice v pátek ráno balil co mi přišlo pod ruku a rychle sjížděl na internetu sajty s pojištěním. Víteček byl už dávno v letadle, když jsem mu konečně uzavřel cestovní pojištění. Nakonec vyhrál Austrian Alpine Club a já letěl do práce. Tam jsem pofackoval co šlo a v pět jsem zpoceně dobíhal autobus, abych to stihnul na letiště. Prostě klasickej můj odlet na měsíční dovolenou.
 Byl jsem ještě v Londýně, když mi přišla zpráva: „V letadle jsem se vylil s nějakým Kanaďanem, tak mi těch 16 hodin tady v Dílí na letišti snad nějak uteče. Ale jestli to zvládnu všechno v tom Kathmandu, tak na sebe budu hrdej.“ Všechno vypadalo nadějně.
Letiště v Kathmandů připomíná Ostravu Mošnov, až na to, že musíte vystát fronty na víza. Spousta lidí dvakrát protože si stoupne do fronty Visa a přitom mají stát ve frontě No Visa. Potom jdete pro zavazadla. Pokud v té hromadě na zemi najdete to svoje, je to jako byste vyhráli ve Sportce. Skutečný jackpot vás čeká, pokud je zavazadlo nepoškozeno a se vším co jste do něj zabalili. A pak taxíkáři. Nejprve minete spoustu oficiálních přepážek včetně jedné s možností předplatit si jízdu do určené destinace. Ceny se pohybují kolem 750-1500 rupek za cestu do centra. (100 NPR = 22 CZK). Zkušený cestovatel ví, že správná cena má být 250-350 rupek. Spousta taxíkářů se mi vysmála do očí, že v jednu v noci ani náhodou, ale jeden extrémně pochybnej týpek po dlouhým smlouvání nakonec kývnul. Ostatní mě varovali, že to není oficiální taxikář, ale tohle jsem považoval za součást folklóru. Přidala se ke mně ještě nějaká hodně zmatená američanka a už jsme jeli. Taxíkář něco mluvil o tom že ještě pojede jeho friend, ale já trval na tom, že „no friend“ takže jsme nakonec jeli ve třech. Cesta z letiště je podle Google maps rovně a doleva. Taxíkář asi neměl Google maps. Zamířil si to doslova do pekel horoucích. Ruch letiště a města utichal a my se motali zaprášenou polní cestou s všudypřítomnými krávami a mně bylo naprosto jasný, že nám zastaví u nějaký partičky, která nás požádá minimálně o veškerou hotovost – pokud se bude jednat o nějaké slušně vychované kriminálníky, případně o život, pokud to budou ti zlobiví. Po očku jsem sledoval američanku, která se ale tvářila, že jízda na smrt s pochybným řidičem, je druhá nejběžnější věc v jejím životě. Řidič ale z nepochopitelného důvodu zamířil zpátky do města a vše vypadalo znovu nadějně. Stejně jsem do poslední chvíle nevěřil, že nás doveze do cíle a přemejšlel, jestli opravdu stálo za to, ušetřit těch zhruba 100 korun. Taxikář náhle zastavil na rušné ulici a ukázal na ceduli se šipkou s nápisem Alobar. Já vrazil američance 3 dolary, řekl jí, ať mu neplatí, dokud jí nedoveze tam kam chce a popřál jí hodně štěstí.
Cedule Alobar ukazovala do neosvětlené uličky, kde bylo jasný, že mě někdo zabije. Když už ale takových uliček v životě pár projdete, tak to už tolik neřešíte. Vytáhl jsem kameru, nahrál komentář, že tady zemřu a vyšel vstříc neznámému. Po čase, který mi přišel jako věčnost jsem našel hostel obehnaný ostnatým drátem. Byl jsem doma! Těšil jsem se na Vítečka, kterýmu jsem psal, že jsem na cestě a tak mě určitě bude čekat dole u recepce, ale nikdo tam nebyl. Zapochyboval jsem, jestli to fakt dal. Zmatená obsluha mi nebyla schopna říct, jestli tam už je nebo není a táhli mě na pokoj. Rychle jsem se rozhlídnul, ale Vítečka jsem nikde neviděl. Pak se ale zvednul nějakej pomačkanej borec z jedné z mnoha dvoupatrových postelí a já konečně poznal svýho kamaráda. „Vítečků!!!!“ vykřiknul jsem, ale hned jsme se tišili, protože pokoj byl plný spáčů. Šeptem jsme se uvítali a šli nahoru na terasu, kde jsme si vyprávěli o našich cestách sem, popíjeli tři dvoulitrové petky skvělých windsorských piv a hráli na kytaru, kterou jsme tam našli. Spát jsme šli až k ránu. Štastní, že jsme se sešli.