Prší a je tma. Letadlo odlétá
za 45 minut. Srdce mi buší jako o závod a po čele a zádech mi proudí řeky potu.
V Kubově mikině a motorkářskejch hadrech je strašný vedro. Motorka zůstala
viset na zídce mezi dvěma pruhy a já rvu vší silou za řídítka a snažím se jí
vyprostit. Vzteky skoro brečím a napadá mě jak jsem se mohl vůbec do týhle
situace dostat, že tohle už není náhoda ani smůla. Tohle jsem já a můj život.
Všechno vždycky směřuje k něčemu naprosto šílenýmu. Jako dneska.
Ráno hraje mobil “Rain drops
keep falling on my head… the blues they send to meet me, won’t defeat me…”
Venku leje, protože tahle zima fakt stojí za prd. Jsem jak přejetej náklaďákem. Zase
jsem šel spát až ve dvě a to jsem si ani nezabalil. Než našlapu Kubovy a moje
věci do malýho baťohu je skoro devět. Rychle sedám na kolo a šlapu do práce jak
šílenej. Temže je stále trochu vylitá z břehu a já nemám čas jet
objížďkou. Rozjíždím to co se dá a vlítnu do říčky, ve kterou se proměnila část
cyklostezky podél řeky. Jednu šlapku voda strhla a já jsem zlitej od hlavy až
k patě. Stejně prší, šlapu dál a stírám si rukavicí z obličeje
zabahněnou vodu. V práci dodělávám rozjeté projekty a ve čtyři odpoledne začíná
team meeting. Samozřejmě se skoro s dvacetiminutovým zpožděním a já chtěl
tak o půle vypadnout. Nejde to a tak sedím až do konce a nervózně na Google
maps sleduju narůstající provoz na cestě na letište. Pět! Převlékám se do
motorkářskýho, ale v garáži u motorky jsem zjistil, že jsem zapomněl na
kevlarový kalhoty. Kašlu na ně, tu zimu chvíli vydržím! Sedám na mašinu a
vlítnul jsem z parkoviště rovnou do zácpy. Přes Slough to krosím kudy se
dá a už jsem na dálnici M4. Ta je klasicky nekonečnou řekou aut. Smysly na
maximum, mžourám skrz zamlžující se hledí a řežu to po dělící čáře mezi
pruhy. Modlím se, aby někdo nezkusil změnit pruh. Málem beru špatnou odbočku,
ale v poslední chvíli jsem si všiml, že na Terminal 3 se jede jinudy.
M25ka vypadá jak M4 v bleděmodrým. Mokrá cesta, motorka se smejká při
brždění. Konečně kruháč před letištěm, koukám po cedulích a hledám symbol
motorky. Nikde nic. Jsem zoufalej. Jedu na short term parking a už jak jsem
projel závorou mi bylo jasný, že jsem udělal strašnou chybu. Spirála mě táhne
někam nahoru. Tudy by motorky nehnali! Čas se mi zoufale krátí. Hodinky na
mašině ukazují 18:15 a odlet je v 19:05. Nahoře na parkovišti jezdím
zoufale dokola a hledám někoho ze zaměstnanců. Našel jsem jakousi mexičanku ve
výstražné vestě.
„Kde
tady prosím vás parkujou motorky?!“ křičím na ní anglicky skrz helmu přes hluk
motoru.
„Pákivaná“
odpovídá jazykem, který neidentifikuju.
„Parking!
Motorbike!“ zoufale ukazuju na motorku pod sebou.
„Pákivaná,
pákivaná,“ opakuje dokola a já lituju, že jsem se neučil víc Španělsky.
„Cože?!“
„Go
down (jeďte dolů),“ chytám první slova.
„Kam
tam?“
„van
á“
„van
ej?“ chytám se konečně a pochopil jsem, že myslí One A (1A).
„van
ej, sí!“
Zabírám
za plyn a doháním nějaký zelený Punto přede mnou, který najednou úplně nečekaně
zastavilo. Zabral jsem za brzdy a skoro vyletěl z motorky. Těsně jsem ho
minul a s rychlou nadávkou ho objíždím a s jednou nohou na zemi
krosím spirálu dolů jak nejrychlejc to jde. U brány strkám lístek a automat se
dožaduje tří liber. Zvažuju možnost objet to po chodníku, ale všude jsou
kamery. Rvu z rukou rukavice a z kapsy peněženku a hledám kartu.
Konečně! Nacpal jsem jí automatu do chřtánu a za chvíli je závora nahoře. Znovu
zabírám za plyn. Žádné cedule na Parking 1A nikde nejsou. Jedu nazdařbůh na
další short term parking, když jsem najednou zahlédl symbol motorky a nápis
Parking 1A. Jenže je to ve vedlejších pruzích, které od těch mých dělí malá
zídka. Ty moje pruhy vedou zjevně do dalších pekel short term parkingu. Koukám
na hodinky. 45 minut do odletu and counting. Zídka nevypadá TAK vysoká. Přední
kolo jí přejelo v pohodě, ale v tu chvíli jsem dopadl spodkem rámu a
přední kolo visí ve vzduchu. Pevně se chytám řidítek a zkouším přidat plyn.
Zadní kolo se roztočilo, zasmrděla guma, ale nic se neděje. Já visím na tý
zatracený zdi! ‘Tak teď jsi chlapče prohrál’ blesklo mi hlavou. Nejde to dopředu ani dozadu. Leje ze mě pot,
mám slzy v očích, lomcuju řidítkama a zoufale přemejšlím co teď? ‚Jak jsi
se sem vůbec dostal?’ napadá mě a na konci
toho myšlenkovýho proudu si říkám, že jsem se zatím z každýho průseru
dostal. V posledním zoufalým pokusu vyrvat tu 200 kg bestii z pasti,
jsem se zapřel nohama o zídku a zabejčil vší silou. Ruce a nohy zařvaly
bolestí, vztek, stres, všechno se napralo do toho jedinýho šílenýho momentu a
najednou jsem byl zpátky na silnici. Vyhrál jsem! Já jsem vyhrál! To jsem si
aspoň v tu chvíli myslel. Viděl jsem, že o kousek zpátky by se to dalo
přejet a tak jsem rozblikal mašinu a pomalu v protisměru u kraje u tý
zídky jsem jel zpátky. Najednou vedle zastavilo auto a nějakej plešoun na mě řval,
že jedu v protisměru.
„To
kurva vím!“ zařval jsem zpátky a chtěl dojet ty poslední dva metry co mi
chyběly, jenže najednou stál ten plešoun přede mnou a rval mi před helmu doklady s nějakým
odznakem.
„Co
jsi mi to řekl?!“
„Sorry,
jsem úplně v hajzlu, potřebuju zpátky, za chvíli mi letí letadlo!“ drmolil
jsem.
„To
mě nezajímá! Tohle je nebezpečný řízení! Volám policii! Jsem z letištní
bezpečnosti!“
„Proboha
ne, prosím ne, letadlo mi letí za 40 minut!! Já byl úplně zoufalej, strašně se
omlouvám.“
„To
je tvůj problém! Na letadlo zapomeň. Za tohle tě rovnou seberou, uvědomuješ si,
co jsi udělal?“
„Vždyť
jsem jel pár metrů, rozblikanej, pomaličku,“ odpovídal jsem zoufale, ale
sekuriťák neposlouchal a řval něco do vysílačky. Během pár minut se přiřítilo
rozblikané policejní auto. ‘Promiň, oprava, teď jsi
definitivně prohrál,’ blesklo mi znovu
hlavou. Za chvíli byl u nás policajt a zajímal se, co se děje. Plešatec mu
řekl, že mě chytnul řídit v protisměru. Mně se třásly ruce, byl jsem úplně v
hajzlu a říkal jsem policajtovi, že jsem jel sotva pár metrů, že jsem se
potřeboval dostat zpátky, protože jsem omylem najel do špatných pruhů.
“Co děláš na Heathrow?”
zeptal se policista.
“Mám letět dneska do Prahy,
letadlo mi letí v sedm.”
Policajt se podíval na hodinky
a pak překvapeně na mě.
“Jsem úplně v hajzlu, omylem
jsem už jednou zabloudil na short term parking, nestíhám to, potřebuju se
dostat támhle, proto jsem se chtěl vrátit, strašně se omlouvám, vím, že to byla
blbost, promiňte!” chrlil jsem roztřeseným hlasem.
“Opatrně to otoč. Fakt
opatrně. Pokračuj tímhle směrem, nemusel ses vracet, jen za semaforama přejeď
úplně doleva, tam je parkování pro motorky.”
Děkoval jsem všema slovama,
který mě zrovna napadly a pokusil se nastartovat motorku. Třásly se mi ruce a
vůbec mi to nešlo. ‘Teď se sebere, protože si bude myslet, že minimálně vezeš
drogy,’ jízlivě to komentoval hlas
v hlavě, ale mašina konečně naskočila. Otočil jsem jí a ještě jednou PÁNŮM policajtům
zasalutoval na rozloučenou. Rychlej pohled na hodinky – 35 minut and counting.
Vjel jsem do parkoviště 1A, kde ale zase byla závora, vzal jsem si lístek a
začal zoufale kroužit parkovištěm. Konečně jsem zahlédl motorky, ale byly za
mřížema a nedalo se tam dostat. V panice jsem málem vyjel vjezdem, ale
projíždějící auto sekuriťáků mě donutilo rychle změnit rozhodnutí a na druhej
pokus trefit Exit. Nějakej zoufalec tam stál s autem a řešil něco
z okýnka s borcem u závor.
„Kudy
k těm motorkám?!“ křičel jsem na týpka v budce.
„Máš
parkovací lístek?“ zeptal se.
„Mám.“
„Tak
počkej,“ pronesl rozvážně a vylezl z budky a pomalu šel kolem závor.
„Pojeď
za mnou.“
Já
vycouval s mašinou a rychle popojel k druhý závoře. Chlapík šel
pomalým krokem dál. Vycouval jsem znovu a znovu změnil závoru. Chlapík došel až
k tý poslední a já už
s narůstajícím zoufalstvím naposled přeparkoval. On si vzal lístek a pak
mi ukázal na tu závoru: „Tahle je kratší, tady to můžeš objet.“
‘Ty vole, ale tohle jsi mi
mohl říct i
z tý budky!’ napadlo mě, ale nahlas jsem jen
poděkoval. Bleskově jsem zaparkoval, hodil přes mašinu plachtu a nazdařbůh
vyběhl ven. Na prvního člověka jsem řval, kde je Terminal 3 odlety. Ukázal na
poměrně vzdálenou budovu. Další životní běh, rozrážel jse lidi jak kuželky, na
terminálu jsem bez zaváhání vlítnul do Fast Track pro piloty a letušky. Nějaké
tam zrovna stály, ale s výkřiky Sorry! Last minute! jsem je odstrčil a začal sypat věci na pás. Nikdo to nekomentoval.
Prošel jsem a jen jsem se modlil, aby prošel i baťoh, protože byl tak narvanej,
že by ho nešlo vybalit. 15 minut do odletu letadla. Baťoh neprošel. ‘Ty vole, řekl bych, že teď už jsi určitě prohrál, ale zjevně
dovedeš překvapit,“ zaslech jsem známý hlas v hlavě. Nějakej od pohledu Nepálec si mě zavolal
k baťohu.
„Ukažte
mi ten scan! Ukažte mi, kde to je, nestíhám, nemůžem ho vybalovat celej, letí
mi to za 15 minut!“ meldoval jsem a chlapík po chvílce zdráhání otočil monitor
a ukázal na podezřelou položku.
„Kubův
baťoh! Držte to,“ křiknul jsem na něj a otevřel spodek baťohu a začal rvát ven
Kubův baťůžek.
„Klid,
tady letadlo stihneš i za 5-10 minut,“ pronesl borec s klidem zenového
mistra. Věnoval jsem mu vyděšený a
něvěřícný pohled. Našli jsme inkriminovanou věc, což
byl Kubův vosk na vlasy. Museli ho znovu proscanovat a já konečně mohl běžet
dál. Kočárky, děti, lidi, všechno lítalo na strany a já se hnal na gate 24.
Když jsem minul gate 23 a doběhl ke gatu 25, kde byla šipka gate 24 pokračujte
dál rovně, pochopil jsem, že to je jeden z těch gatů, které jsou umístěné
mimo jakoukoliv vesmírnou logiku tak, aby lidem jako já znemožnily stihout
letadlo. Konečně! Uřícený jako pes, jsem hodil slečně na pultík pas a letenku.
„Promiňte,
gate byl právě uzavřen,“ zrovna odjel poslední autobus. V tu chvíli hlas
v hlavě změni tón: ‘Řekni jí, ať to ani
nezkouší! Tohle už nejde prohrát!’. A přesně něco v tom
smyslu jsem jí ní začal sdělovat s přesvědčením o které šlo ohýbat železo.
Po mé litanii doplněné osvědčenýma psíma očima, slečna vzala vysílačku a začala
něco řešit.
„Vrátí
se pro vás,“ řekla finální ortel. A skutečně. Prázný letištní autobus přijel
jenom pro mě a se zasyčením klesnul nástupní plochou k mým nohám.
Nastoupil jsem jak pán. Věděl jsem, že jako už mnohokrát dříve, jsem nakonec
zase vyhrál. ‘Jseš dobrej, jseš fakt dobrej,“
glosoval to hlas v hlavě a já měl v očích skoro znova slzy. Hned po
nástupu do letadla jsem říkal staršímu stevardovi, aby mi hned po startu
přinesl dvě piva. Viděl můj zpocený obličej a roztřesené ruce a řekl:
„To
je ten nejmenší problém a nebojte se, pilot je zkušený a tohle je dobrý letadlo.“
Těch
piv jsem nakonec dal pět.