Umění dívat se

Vzpomínám jak mi kdysi Béla - jedna z mých prvních opravdových lásek, ukázala tenhle obrázek:

a zeptala se mě: "Co vidíš?"

"Klobouk," odpověděl jsem, protože jsem tehdy ještě neznal Malého Prince. Viděl jsem, jak v jejích očích zhaslo jedno světýlko.

"Zvláštní," řekla, "zrovna u tebe jsem si myslela, že uvidíš slona, kterého spolknul had."

Podíval jsem se znova a zastyděl se. Bylo to tak očividné. Dokonce jsem pak i namítl, že mi to spíš přijde jako mamut, než slon. Zasmála se a oči jí zase zajiskřily. A já si tehdy slíbil, že se budu na všechno kolem sebe dívat pořádně a s fantazií. Asi jako většina lidí, která četla tu knížku nebo se nechala takhle nachytat. A pak se rozhlédli jednou kolem sebe, než na to celé zase zapomněli a vidí už jen ten klobouk. Teď je to skoro 18 let od toho okamžiku, je půlnoc na hostelu kdesi v Panamě a já se zadíval na větrák u stropu a představoval si, že to je vrtulník, který stojí na místě a sleduje dění v místnosti a lampy v přítmí nad barem byly najednou ty staré pouliční plynovky, které každý večer rozsvěcovali světlonoši a pohozená chlupatá deka u bazénu byl lev, který se přišel osvěžit. Bylo mi jedno, že to celý dohromady nedává pražádný smysl a najednou jsem si vzpomněl na tu malůvku, kterou mi Béla nakresila do sešitu v kavárně. 

"Tak ti to vydrželo," blesklo mi hlavou a byl jsem podivně šťastný.

Jak udělat dobrou hospodu

S pivovarem teď rozjíždíme hospodu a tak jsme hodně diskutovali o tom, co dělá hospodu hospodou, zkoušíme, pozorujem, vylepšujem a tak vám chci sepsat pár věcí, ke kterým jsme došli:
Zkusili jste se někdy zamyslet, proč chodíte do tý, nebo do tamtý hospody? Proč se do některých vracíte raději, než do jiných? Proč vám bylo stejně dobře v nejzaplivanější putice, kde dostanete tak leda oschlou klobásu a nebo v restauraci Kanto na Újezdě, kde Pan šéfkuchař uměl uvařit jídlo, které bylo vždycky zážitkem?
Zdenda Polraich má v jednom pravdu - dobrý, jídlo a (já dodávám) dobrý pití je slušnej základ. Snažit se zalíbit každýmu s meníčkem o 90ti položkách, končí tím, že spokojen není nikdo. Ani menu o 4 chodech nenadchne. Podle mě je základ bejt v nečem fakt dobrý. Tady maj nejlepší pizzu / burger / stejk / thajský jídlo / vindaloo, cokoliv. Najděte si jednu věc a dělejte ji sakra dobře. A přidejte pár dalších, dostatečně odlišných. Stejně tak s pivem, jedno jako základ - a pár velmi různých, ale skvěle ošetřených. Pár, né pár desítek.
Máte to? A stejně fůrt není plno co? Klíč leží totiž někde jinde. Vy musíte mít pocit, že se na vás v tý hospodě těší. Že vás znají, že mají opravdu radost, že jste přišli a dvakrát takovou, že jste se vrátili. Že jste jejich host a že jejich den je lepší, protože jste dorazili. Znám pár takovejch. Kde mě vždy vítají jak ztraceného syna. Strašlivě rád se tam vracím. Mám pocit, že kdybych tam dlouho nezašel, tak kvůli tomu budou smutní.
Vlastníte hospodu? Tak je to na vás. Našli jste číšníka/číšnici, kteří přesně tohle umí? Myslíte si, že když odejdou, najdete jiného? Ne, nemáte představu, jakou mají tihle lidé pro vás hodnotu. Najděte je a držte si je. Oni jsou ti, co dělají z hospody domov. Kam se vždycky chcete vrátit.

Pákivaná

Prší a je tma. Letadlo odlétá za 45 minut. Srdce mi buší jako o závod a po čele a zádech mi proudí řeky potu. V Kubově mikině a motorkářskejch hadrech je strašný vedro. Motorka zůstala viset na zídce mezi dvěma pruhy a já rvu vší silou za řídítka a snažím se jí vyprostit. Vzteky skoro brečím a napadá mě jak jsem se mohl vůbec do týhle situace dostat, že tohle už není náhoda ani smůla. Tohle jsem já a můj život. Všechno vždycky směřuje k něčemu naprosto šílenýmu. Jako dneska.

Ráno hraje mobil “Rain drops keep falling on my head… the blues they send to meet me, won’t defeat me…” Venku leje, protože tahle zima fakt stojí za prd. Jsem jak přejetej náklaďákem. Zase jsem šel spát až ve dvě a to jsem si ani nezabalil. Než našlapu Kubovy a moje věci do malýho baťohu je skoro devět. Rychle sedám na kolo a šlapu do práce jak šílenej. Temže je stále trochu vylitá z břehu a já nemám čas jet objížďkou. Rozjíždím to co se dá a vlítnu do říčky, ve kterou se proměnila část cyklostezky podél řeky. Jednu šlapku voda strhla a já jsem zlitej od hlavy až k patě. Stejně prší, šlapu dál a stírám si rukavicí z obličeje zabahněnou vodu. V práci dodělávám rozjeté projekty a ve čtyři odpoledne začíná team meeting. Samozřejmě se skoro s dvacetiminutovým zpožděním a já chtěl tak o půle vypadnout. Nejde to a tak sedím až do konce a nervózně na Google maps sleduju narůstající provoz na cestě na letište. Pět! Převlékám se do motorkářskýho, ale v garáži u motorky jsem zjistil, že jsem zapomněl na kevlarový kalhoty. Kašlu na ně, tu zimu chvíli vydržím! Sedám na mašinu a vlítnul jsem z parkoviště rovnou do zácpy. Přes Slough to krosím kudy se dá a už jsem na dálnici M4. Ta je klasicky nekonečnou řekou aut. Smysly na maximum, mžourám skrz zamlžující se hledí a řežu to po dělící čáře mezi pruhy. Modlím se, aby někdo nezkusil změnit pruh. Málem beru špatnou odbočku, ale v poslední chvíli jsem si všiml, že na Terminal 3 se jede jinudy. M25ka vypadá jak M4 v bleděmodrým. Mokrá cesta, motorka se smejká při brždění. Konečně kruháč před letištěm, koukám po cedulích a hledám symbol motorky. Nikde nic. Jsem zoufalej. Jedu na short term parking a už jak jsem projel závorou mi bylo jasný, že jsem udělal strašnou chybu. Spirála mě táhne někam nahoru. Tudy by motorky nehnali! Čas se mi zoufale krátí. Hodinky na mašině ukazují 18:15 a odlet je v 19:05. Nahoře na parkovišti jezdím zoufale dokola a hledám někoho ze zaměstnanců. Našel jsem jakousi mexičanku ve výstražné vestě.

„Kde tady prosím vás parkujou motorky?!“ křičím na ní anglicky skrz helmu přes hluk motoru.

„Pákivaná“ odpovídá jazykem, který neidentifikuju.

„Parking! Motorbike!“ zoufale ukazuju na motorku pod sebou.

„Pákivaná, pákivaná,“ opakuje dokola a já lituju, že jsem se neučil víc Španělsky.

„Cože?!“

„Go down (jeďte dolů),“ chytám první slova.

„Kam tam?“

„van á“

„van ej?“ chytám se konečně a pochopil jsem, že myslí  One A (1A).

„van ej, sí!“

Zabírám za plyn a doháním nějaký zelený Punto přede mnou, který najednou úplně nečekaně zastavilo. Zabral jsem za brzdy a skoro vyletěl z motorky. Těsně jsem ho minul a s rychlou nadávkou ho objíždím a s jednou nohou na zemi krosím spirálu dolů jak nejrychlejc to jde. U brány strkám lístek a automat se dožaduje tří liber. Zvažuju možnost objet to po chodníku, ale všude jsou kamery. Rvu z rukou rukavice a z kapsy peněženku a hledám kartu. Konečně! Nacpal jsem jí automatu do chřtánu a za chvíli je závora nahoře. Znovu zabírám za plyn. Žádné cedule na Parking 1A nikde nejsou. Jedu nazdařbůh na další short term parking, když jsem najednou zahlédl symbol motorky a nápis Parking 1A. Jenže je to ve vedlejších pruzích, které od těch mých dělí malá zídka. Ty moje pruhy vedou zjevně do dalších pekel short term parkingu. Koukám na hodinky. 45 minut do odletu and counting. Zídka nevypadá TAK vysoká. Přední kolo jí přejelo v pohodě, ale v tu chvíli jsem dopadl spodkem rámu a přední kolo visí ve vzduchu. Pevně se chytám řidítek a zkouším přidat plyn. Zadní kolo se roztočilo, zasmrděla guma, ale nic se neděje. Já visím na tý zatracený zdi! ‘Tak teď jsi chlapče prohrál’ blesklo mi hlavou. Nejde to dopředu ani dozadu. Leje ze mě pot, mám slzy v očích, lomcuju řidítkama a zoufale přemejšlím co teď? ‚Jak jsi se sem vůbec dostal?’ napadá mě a na konci toho myšlenkovýho proudu si říkám, že jsem se zatím z každýho průseru dostal. V posledním zoufalým pokusu vyrvat tu 200 kg bestii z pasti, jsem se zapřel nohama o zídku a zabejčil vší silou. Ruce a nohy zařvaly bolestí, vztek, stres, všechno se napralo do toho jedinýho šílenýho momentu a najednou jsem byl zpátky na silnici. Vyhrál jsem! Já jsem vyhrál! To jsem si aspoň v tu chvíli myslel. Viděl jsem, že o kousek zpátky by se to dalo přejet a tak jsem rozblikal mašinu a pomalu v protisměru u kraje u tý zídky jsem jel zpátky. Najednou vedle zastavilo auto a nějakej plešoun na mě řval, že jedu v protisměru.

„To kurva vím!“ zařval jsem zpátky a chtěl dojet ty poslední dva metry co mi chyběly, jenže najednou stál ten plešoun přede mnou a rval  mi před helmu doklady s nějakým odznakem.

„Co jsi mi to řekl?!“

„Sorry, jsem úplně v hajzlu, potřebuju zpátky, za chvíli mi letí letadlo!“ drmolil jsem.

„To mě nezajímá! Tohle je nebezpečný řízení! Volám policii! Jsem z letištní bezpečnosti!“

„Proboha ne, prosím ne, letadlo mi letí za 40 minut!! Já byl úplně zoufalej, strašně se omlouvám.“

„To je tvůj problém! Na letadlo zapomeň. Za tohle tě rovnou seberou, uvědomuješ si, co jsi udělal?“

„Vždyť jsem jel pár metrů, rozblikanej, pomaličku,“ odpovídal jsem zoufale, ale sekuriťák neposlouchal a řval něco do vysílačky. Během pár minut se přiřítilo rozblikané policejní auto. ‘Promiň, oprava, teď jsi definitivně prohrál,’ blesklo mi znovu hlavou. Za chvíli byl u nás policajt a zajímal se, co se děje. Plešatec mu řekl, že mě chytnul řídit v protisměru. Mně se třásly ruce, byl jsem úplně v hajzlu a říkal jsem policajtovi, že jsem jel sotva pár metrů, že jsem se potřeboval dostat zpátky, protože jsem omylem najel do špatných pruhů.

“Co děláš na Heathrow?” zeptal se policista.

“Mám letět dneska do Prahy, letadlo mi letí v sedm.”

Policajt se podíval na hodinky a pak překvapeně na mě.

“Jsem úplně v hajzlu, omylem jsem už jednou zabloudil na short term parking, nestíhám to, potřebuju se dostat támhle, proto jsem se chtěl vrátit, strašně se omlouvám, vím, že to byla blbost, promiňte!” chrlil jsem roztřeseným hlasem.

“Opatrně to otoč. Fakt opatrně. Pokračuj tímhle směrem, nemusel ses vracet, jen za semaforama přejeď úplně doleva, tam je parkování pro motorky.”

Děkoval jsem všema slovama, který mě zrovna napadly a pokusil se nastartovat motorku. Třásly se mi ruce a vůbec mi to nešlo. ‘Teď se sebere, protože si bude myslet, že minimálně vezeš drogy,’ jízlivě to komentoval hlas v hlavě, ale mašina konečně naskočila. Otočil jsem jí a ještě jednou PÁNŮM policajtům zasalutoval na rozloučenou. Rychlej pohled na hodinky – 35 minut and counting. Vjel jsem do parkoviště 1A, kde ale zase byla závora, vzal jsem si lístek a začal zoufale kroužit parkovištěm. Konečně jsem zahlédl motorky, ale byly za mřížema a nedalo se tam dostat. V panice jsem málem vyjel vjezdem, ale projíždějící auto sekuriťáků mě donutilo rychle změnit rozhodnutí a na druhej pokus trefit Exit. Nějakej zoufalec tam stál s autem a řešil něco z okýnka s borcem u závor.

„Kudy k těm motorkám?!“ křičel jsem na týpka v budce.

„Máš parkovací lístek?“ zeptal se.

„Mám.“

„Tak počkej,“ pronesl rozvážně a vylezl z budky a pomalu šel kolem závor.

„Pojeď za mnou.“

Já vycouval s mašinou a rychle popojel k druhý závoře. Chlapík šel pomalým krokem dál. Vycouval jsem znovu a znovu změnil závoru. Chlapík došel až k tý poslední a  já už s narůstajícím zoufalstvím naposled přeparkoval. On si vzal lístek a pak mi ukázal na tu závoru: „Tahle je kratší, tady to můžeš objet.“

‘Ty vole, ale tohle jsi mi mohl říct i z tý budky!’ napadlo mě, ale nahlas jsem jen poděkoval. Bleskově jsem zaparkoval, hodil přes mašinu plachtu a nazdařbůh vyběhl ven. Na prvního člověka jsem řval, kde je Terminal 3 odlety. Ukázal na poměrně vzdálenou budovu. Další životní běh, rozrážel jse lidi jak kuželky, na terminálu jsem bez zaváhání vlítnul do Fast Track pro piloty a letušky. Nějaké tam zrovna stály, ale s výkřiky Sorry! Last minute! jsem je odstrčil a začal sypat věci na pás. Nikdo to nekomentoval. Prošel jsem a jen jsem se modlil, aby prošel i baťoh, protože byl tak narvanej, že by ho nešlo vybalit. 15 minut do odletu letadla. Baťoh neprošel. ‘Ty vole, řekl bych, že teď už jsi určitě prohrál, ale zjevně dovedeš překvapit,“ zaslech jsem známý hlas v hlavě.  Nějakej od pohledu Nepálec si mě zavolal k baťohu.

„Ukažte mi ten scan! Ukažte mi, kde to je, nestíhám, nemůžem ho vybalovat celej, letí mi to za 15 minut!“ meldoval jsem a chlapík po chvílce zdráhání otočil monitor a ukázal na podezřelou položku.

„Kubův baťoh! Držte to,“ křiknul jsem na něj a otevřel spodek baťohu a začal rvát ven Kubův baťůžek.

„Klid, tady letadlo stihneš i za 5-10 minut,“ pronesl borec s klidem zenového mistra.  Věnoval jsem mu vyděšený a něvěřícný pohled. Našli jsme inkriminovanou věc, což byl Kubův vosk na vlasy. Museli ho znovu proscanovat a já konečně mohl běžet dál. Kočárky, děti, lidi, všechno lítalo na strany a já se hnal na gate 24. Když jsem minul gate 23 a doběhl ke gatu 25, kde byla šipka gate 24 pokračujte dál rovně, pochopil jsem, že to je jeden z těch gatů, které jsou umístěné mimo jakoukoliv vesmírnou logiku tak, aby lidem jako já znemožnily stihout letadlo. Konečně! Uřícený jako pes, jsem hodil slečně na pultík pas a letenku.

„Promiňte, gate byl právě uzavřen,“ zrovna odjel poslední autobus. V tu chvíli hlas v hlavě změni tón: ‘Řekni jí, ať to ani nezkouší! Tohle už nejde prohrát!’. A přesně něco v tom smyslu jsem jí ní začal sdělovat s přesvědčením o které šlo ohýbat železo. Po mé litanii doplněné osvědčenýma psíma očima, slečna vzala vysílačku a začala něco řešit.

„Vrátí se pro vás,“ řekla finální ortel. A skutečně. Prázný letištní autobus přijel jenom pro mě a se zasyčením klesnul nástupní plochou k mým nohám. Nastoupil jsem jak pán. Věděl jsem, že jako už mnohokrát dříve, jsem nakonec zase vyhrál. ‘Jseš dobrej, jseš fakt dobrej,“ glosoval to hlas v hlavě a já měl v očích skoro znova slzy. Hned po nástupu do letadla jsem říkal staršímu stevardovi, aby mi hned po startu přinesl dvě piva. Viděl můj zpocený obličej a roztřesené ruce a řekl:

„To je ten nejmenší problém a nebojte se, pilot je zkušený a tohle je dobrý letadlo.“

Těch piv jsem nakonec dal pět.

Basejšn

“Jedete do Bergenu?” ptám se řidiče, který stojí u autobusu. Stojím na nádraží před letištěm a z nebe se valí provazy vody.

“Jedu na basejšn,” odpoví řidič s cigárem v ruce.

“Neznám to v Bergenu, je to někde v centru?”

“Basejšn” trvá na svém.

“Já tu neznám zastávky, kde to je?”

“Basejšn”

“Bergen?”

“Jo.”

“Za kolik?”

Řidič se ušklíbne: “Sto dolarů,” a chechtá se, když vidí můj výraz.
“Vážně, za kolik?”

“Sto norskejch korun.”

Dochází mi, že netuším, kolik je vlastně směnej kurz, ale říkám si, že v Norsku mě snad neokradou. Navíc už mi na letišti ztratili baťoh s 20ti litry piv, takže anděl má vybráno do zálohy.

“Kam jedeš?” ptá se řidič uprostřed cesty, protože jsme v obrovském autobuse sami dva.

“Za jedním týpkem, je někde v centru.”

“Řekni kde a já tě tam hodím,” nabízí mi řidič, ale já netuším, kde můj hostující couchsurfer David bude. Zastavujem na autobusovém nádraží. “Bus stejšn” dochází mi konečně, co se mi snažil sdělit. David nikde. Jsem na něj zvědavej. Včera mi Facebook ukazal reklamu na levný letenky do Bergenu za 46 liber. Napsal jsem kámošce, že se stavím v sobotu na kafe a mezi couchsurfery jsem vybral jednoho dostatečně šíleně vypadajícího týpka a poprosil ho o přespání.

“Hele, rád tě ubytuju, ale bude tu už asi 7 holek a třídenní párty, pokud ti to teda nebude vadit,” přišla odpověď a já asi zlomil rekord v rychlosti rezervaci letenky.  Čekám na zastávce, kde si mě vyzvedl mlčenlivej norskej blonďák a ptá se mě, jestli mám chuť ještě na pivo. Nadšeně přikyvuju. On si prohlídne mý tričko Nirvana a jdeme do rockového klubu Garage. Pivo stojí přes 100 NOK a já mám podezření, že to bude docela hodně peněz. Dáváme dvě a vypáčil jsem z něho, že dělá na stavbách a taky, že holky dorazej až zítra a asi né všechny. Domů jdem asi půl hodiny přes celý město šíleným deštěm. Mám sice motorkářskou bundu, ale jsem promočenej až na kůži a všechno oblečení zůstalo v baťohu, který teď někde soukromě cestuje.  David bydlí v pěkným velkým bytě ještě se spolubydlou a protože holka tu zatím není ani jedna, fasuju luxusní místo na gauči.

Luton - Windsor

Protože mám časté dotazy, jak se dostat ke mně do Windsoru rozhodl jsem se to tu sepsat, abych mohl vždy poslat jenom link. Třeba se to hodí více lidem.

Letenky jsou téměř vždy nejlepší přes:
http://www.wizzair.com/ (zvažte, zda si nekoupit členství v klubu, může vás to stát stejně pro tenhle let - díky slevě, ale je to na rok a všechny další lety budou levnější)
http://www.ryanair.com/ - má dost špatnou pověst, ale můžete ho taky zkusit.
http://easyjet.co.uk/ je téměř vždy dražší, ale je dobré ho taky zkontrolovat.
s http://www.ba.com/ se těžko dostanete pod 100 liber na jednu cestu, ale proč to nezkusit a ušetříte čas a peníze na dopravu z letiště (4 libry stojí autobus z Heathrow až do Windsoru)

Z Lutonu můžete jet:
Vlakem - trasu si naplánujte přes:
http://www.travelinesoutheast.org.uk/ zadejte from Luton Airport a to Windsor and Eton Central station.
Alternativně zkuste i http://www.thetrainline.com - ten hledá jen vlaky, ale někdy najde lepší spojení než ten výše uvedený.
Z letiště jezdí z nástupiště č.1 autobus (cca každých 15 minut), který vás doveze na nádraží v Lutonu a odtud už jedete vlakem do Londýna (cca 20 min), kde musíte přestoupit na metro, tím se dostat na Paddington (30-50 min) - případně jinou stanici, kterou doporučí vyhledávač a odtamtud vlakem do Slough (pozor jezdí rychlé (18 min) a pomalé (45 min) vlaky. Téměř vždy se vyplatí počkat na ten, který má první zastávku Slough, než ty, které staví všude). Ve Slough přejděte na nástupiště číslo 1 odkud jezdí vláček do Windsor Central (jen tam a zpátky, jednu stanici).
Zejména pozdějc v noci může být alternativou jet přímo z Londýna na Windsor and Eton Riverside, což je stanice na kterou jezdí vlaky z London Waterloo station a ty jezdí o něco déle, než ty do Windsor Central.
Jednosměrný lístek na vlak stojí zhruba 30 liber, dá se koupit zpáteční cca za 40 a ten platí asi tři týdny. Jízdenky prodávají občas i v letadle, ale při výstupu jsou automaty v hale, kde je výdej zavazadel. Pokud by vás jelo víc než dva, najděte si okýnko, kde je prodávají a chtějte Group Save 3 nebo 4 (což vám lístek trochu zlevní) - nebo (zejména pokud dorazíte v noci a prodejní okénko už může být zavřené) si lístky kupte online právě na http://www.thetrainline.com - musíte tam ale zadat Railcard a tam zvolit Group Save 3 nebo 4 (žádnou railcard nepotřebujete, tohle je prostě sleva pro skupiny). Lístky si pak vyzvednete v automatu v letištní hale. Přímo v automatu slevu pro více lidí nelze nastavit.

Autobusy - mohou představovat levnější alternativu.
http://easybus.co.uk/ jezdí z Lutonu do Londýna, občas se dá sehnat i za 2 libry jedna jízda, když se to kupuje dost dopředu. Kupte si klidně na pozdější spoj, řidič vás veme pokud nebude mít plno i když tam budete o jeden, či dva spoje dřív.
Za 10-15 liber můžete vzít http://www.nationalexpress.com/wherewego/airports/london-luton-airport.aspx kteří mají daleko komfortnější autobusy a free wifi.
V Londýně, pokud se chcete porozhlédnout, se můžete přesouvat pomocí boris bajků (kola k zapůjčení) http://www.tfl.gov.uk/roadusers/cycling/14808.aspx stojí to 2 libry na den, stojany jsou všude a je k dispozici dobrá aplikace do telefonu, která vám ukazuje kde jsou stojany, kde jsou volná místa, kola a tak. Pozor, je potřeba vždy do 30ti minut kolo vrátit do nějakého stojanu (a můžete si hned vzít jiné) jinak se vám začne účtovat rychle stoupající hodinová sazba. Metrem doporučuji u okýnka zakoupit tkzv. Oyster card, záloha asi 5 liber, musíte ji nabít a potom jen přiložíte. Pokud jí na konci vrátíte dostanete zpět zálohu i zbytek peněz. S Oyster stojí jedna jízda cca 2 libry (i s přestupy) bez ní asi 4.50. Místo Oyster lze nově použít i jakoukoliv bezkontaktní platební kartu - funguje to úplně stejně jako Oyster.
Z Londýna můžete buďto opět vlakem z Paddingtonu (cca 10 liber, zpáteční je za ~11 ale platí jen na stejnej den!) nebo můžete zkusit autobus č.702 z Victoria Station a vystoupit u Windsor Boys School /Stovell road/ je to těsně za velkým kruháčem hned po příjezdu do Windsoru. Před polednem stojí jedonsměrný lístek £10.00 a zpáteční £15.00, po poledni je jednosměrný za £6.00 a zpáteční za £9.00. Děti (5 - 15) jedou za polovic.

Taxíkem - našel jsem teď společnost, která jezdí za 50 liber (z pickup point) zkusí to na vás za 60 (from inside) což znamená, že by čekal s cedulkou, chtějte za 50 z pickupu, což je parkoviště kousek před letištní halou, musíte se domluvit v kolik tam budete, protože tam může čekat jen 10 minut. Nejlépe, že zavoláte, až tam budete už stát. Dobré zkušenosti mám i s http://www.windsorcars.com/ zavolejte jim ještě před odletem a uveďte let, protože pro vás pojedou z Windsoru. Ti ale stojí 65 liber.

Dostali mě

Mám přiblblej úsměv a je mi fajn. A to jsem nic nepil. Několik měsíců po drastickém zážitku na Vipassana meditacích jsem se pomalu a opatrně k meditacím vrátil. Měl jsem čas přemýšlet o tom co jsem tam zažil a jak na mě meditace působily a pomalu jsem si uvědomoval, že kromě té hrůzy, nudy, zoufalství, vzteku, odevzdanosti a toho všeho co jsem tam prožíval, jsem zažil i něco neuvěřitelného. Pamatoval jsem si ty pocity uvolněnosti a odpočinku jako po velmi dobrém spánku, pamatoval jsem si to propojení vědomí a podvědomí, které otvíralo zcela nové obzory a rozhodl jsem se znovu opatrně nakouknout. Poprvé jsem meditoval v budhistickém stanu na Glastonbury a znovu jsem prožil ten zvláštní stav, kdy dokážete zcela odstínit vnější svět a nahlédnout do sebe. Navíc v dost unikátním prostředí a pak jsem pokračoval na táboře a od té doby si snažím najít aspoň tu půlhodinu denně.
Meditace jsou asi jako chlast - když do sebe nalejete hned napoprvý hromadu tvrdýho, tak je vám pak strašně zle a přísaháte si, že už se toho nikdy ani nedotknete. Když pak začnete pomalu a s rozumem, tak zjistíte, že to může život obohatit. Takže jo, jak říká Víteček: "Dostali tě kamaráde." Dostali, ale nelituju. Jako jsem už i po kurzu nelitoval, že jsme tam šli. A můžu doporučit, ale s důrazným varováním. Vaše vědomí, vaše ego použije všechno co má, aby vás odradilo, protože bude mít strach, že přijde o hlavní slovo. Budete přesvědčeni, že nejste ti praví, že máte spoustu objektivních, zdravotních, psychických a dalších důvodů proč skončit. Že nedokážete své vědomí zklidnit ani na pět sekund. Že už víte o čem to je a nemusíte dál plýtvat čas. A bude to bolet. Strašně.
Pokud jste šílení tak: http://www.dhamma.org/

Vipassana meditations

Budhism knows six hells. I personally visited every single one first day of my Vipassana course. I had no idea that it will be much worse than that. If you have no experience with mediation you expect temple, monks, founding your inner self at the sunrise and so on. Cruel reality of concentration camp is then shock you are struggling to recover from. I have to say I met people who did Vipassana and were just excited about that and recommended them to everyone. After all I personally followed such recommendation from one couchsurfer. This is subjective view of someone who wasn't prepared and was sure, that he is clearly not the right person for such stuff, but who decided to suffer till the end whatever it will be.

Ten days Vipassana course in Dharma Shringa centre is located in Nepal north from Kathmandu, just at the entrance to Shivapuri national park. Mediatations were part of one month trip across Nepal with my friend Víťa [Veeta]. Both of us had no experience at all and just the draconian rules terrified us, but we were dedicated to give it a try. Needless to say we didn't underestimated anything. Last day we got high and drunk as dogs, send last chaotic and confusing postcards to our friends and second day we registered in Vipassana office in Kathmandu. Departure was delayed so we found nearby restaurant where we quickly tuned ourselves up with 6 big cans of San Miguel beer. Then we happily signed many papers some of them giving our full consent that they can take and keep our passport, wallet, mobile phone and camera for ten days and we cannot leave for the same period. Then buses take us north to the Dharma Shringa centre. We slept the whole trip and when we woke up it was already night and we realized that we are in some sort of detention camp, with many brick buildings, small square and paths connecting the buildings and halls. First disappointment was that we can get nowhere near the temple. It was forbidden area. When we deposited our wallets, passports etc. we went to dining hall for a dinner. Inside dinging hall was a shelf all round the walls and you are sitting looking straight into the wall. Because one of the rules is that you couldn't communicate with anyone in any way. If you are there with friend they will separate you. Others rules are: "Ten days you cannot talk, no alcohol, no drugs, no sexual activity and very strict schedule:

4:00 am  -------------------  Morning wake up bell

4:30-6:30 am  -------------   Meditation (2h)

6:30-8:00 am  -------------   Breakfast

8:00-9:00 am  -------------   Meditation without single movement(1h)

9:00-11:00 am  ------------   Meditation (2h)

11:00-12:00 noon  ---------   Lunch

12noon-1:00 pm  ------------  Rest and instructions

1:00-2:30 pm  -------------   Meditation (1.5h)

2:30-3:30 pm  -------------   Meditation without single movement (1h)

3:30-5:00 pm  -------------   Meditation  (1.5h)

5:00-6:00 pm  -------------   Tea

6:00-7:00 pm  -------------   Meditation without single movement (1h)

7:00-8:30 pm  -------------   Discourse (1.5 h)

8:30-9:00 pm  -------------   Meditation  (0.5 h)

9:00-9:30 pm  -------------   Private questions regarding technique

9:30 pm  ------------------   Retire to your own cell -- Lights out.

Altogther you spend 12 hours meditating or listening to discourse sitting on meditation pillow. I can assure you there is not a single position where you won't feel pain or get some comfort. Try sitting in a lotus position  for 1 hour and you will get idea what it could be like after 12 hours. In the end of the day you are crazy with pain but you couldn't fall asleep on your concrete bed with thin and hard mattress. In the morning you actually feel worse. This is physical pain, but what you can hardly understand is what happens to your mind if you are locked inside your own head for ten full days. You cannot communicate, you cannot read, write, do anything meaningful which means you are left only with yourself. You will open all locks inside your head and the ones you want to keep locked will unlock themselves in form of terrible nightmares when you finally fall asleep. Time just stops there. Every hour has sixty minutes, every minute has sixty seconds and every second lasts forever. One day there equals one year outside. 

Now you have an idea, so let go through the quotes and dreams of person with number 1H7R14B (me).

Day 0.

• My roommate Omar is terribly snoring. Earplugs doesn't help. This will be hell.

Dream: We are meditating in the hall and I feel that it lasts too long. I want to tell teacher that it is a lunch time, but I am forbidden to talk. Suddenly we hear gong. I swear in my mind because this is gong for afternoon session which means that we missed the lunch. I am so angry and the gong is louder and louder. 
I woke up and realized it's 4 am and this is wake up bell. Omar is already dressed up and left without even looking at me. My hungry stomach makes rumbling sounds and I go to first two hours session after which we will be served breakfast.

Day 1.

• Budhism knows six hells. I personally visited every single one first day of my Vipassana course.
• “Be Happy” signs everywhere face to face to bare reality have the same level of cruel irony as “Arbeit mach frei” in Nazi concentration camps.
• Omar struggles on meditations. When we had an opportunity to meditate in our cell in the afternoon he entered the room and when he saw me really meditating there he left immediately. I probably scared him with my dedication.
• Whenever I see my friend Víťa in his prison dress, bending in the corner of dining hall and hungrily swallowing his bowl of rice I always remember that good friend will visit you in prison. Best friend will be there with you.
• Omar disappeared. I cannot fall asleep. Being in cell alone will be even worse.

Dream: We have dead body in our car. Someone shoot him in front of our eyes. But we are not really concerned and drive around the city. Crazy lady started panicking when she saw the dead body in our car and wanted to escape in her car. My friend blocked her and I am explaining to her son, that this is not the right behaviour, that you should call police and my friend is already calling them. Then we have problems to explain to police why we were driving with a dead body in our car for so long without actually calling them.
There is fire in a tenement house where my grandma lives. I see naked girl I know from Trutnov and she explains to me that she was taking shower when the fire started. I am looking at her naked body and she smiles and says: "It worked for you, didn't it." I nod and smile back.

Day 2.

• Today I understand why Buddha is still smiling. If I would invent such cruel thing and make people to do it voluntarily I will be laughing all the time.
• They are giving us balanced diet suitable for meditation. Well, meals are really balanced. With rice. Rice is well balancing every single meal.
• My neighbor in meditation hall is still loudly shuffling and snuffling. I am trying to find cosmic balance and accept every human being as Buddha teaches us, but it is harder than you may think.
• By the end of the session I decided to suffocate him with a sitting pillow. Oh I wish you could EVER experience that level of enlightenment, cosmic balance and inner peace, I felt when I came to that conclusion. "Don’t worry, snuffle again you bald bastard. It’s the very last time in your life anyway!"
• “You will meditate in the hall as there is a better atmosphere.” I am still trying to figure out what they meant with that. People coughing every 15 seconds? All the sneezing? Or that loud farts all around? Probably it is that hammer and concrete drill outside.
• It was easy for Buddha when he was meditating under a tree in open air far from everyone else. I would like to see him reaching enlightenment on this therapeutic session for tuberculosis patients with gases.
• If you cannot swallow the pill of Chondrotinin at once, split it to half (medicine to treat joints).  Bah. I am swallowing three at once without even blink of an eye.
• I still could not believe that Víťa jumped me on this meditation bait. Naive good ol’fellow.
• Today they told us, that it doesn’t matter how hard we will work. If we wouldn’t follow the rules like no alcohol in our whole life, we cannot reach enlightenment.  Quote from Red Dwarf just pop out in my head:  “Sorry, sir, we seem to have wandered into the wrong hobby group, we'll leave immediately.”

Dream: I met my former boss from VOLNY with another italian guy. They are working on something big but they don't let me to participate. Then I see my boss with that other guy running through old warehouse. I call him and he approaches me and bend under the iron construction between us and suddenly point gun on me and very seriously tell me that he will kill me if I ruin it. I am totally surprised and terrified. I wouldn't ever expect this from him. They run out on some bridge and throw boxes in air. They are laughing and shouting that this will be big but controversial. There are flags everywhere and ropes going down the bridge and many boats and everyone is excited. I see my two friends on one of the boats, they are completely drunk they hold bottle of alcohol and laugh like crazy. I suddenly know that the bridge is full of explosives. I shout on them that they must leave immediately. They laugh and jump into the watter. I hear my boss saying he doesn't understand why it didn't work. Suddenly I hear explosion but it is only firework in huge TV across the river. I jumped into the water and shout on my friends that we have to leave now! Suddenly we are on the sand bank drinking and smoking happily but I again get that terrified feeling and I urge them again that we have to leave and get as far away as we can.

Day 3.

• That terrible moment, when you realize that that friend of yours, who told you that on Vipassana meditation he has the same states of mind like on drugs was clearly taking WAY different shit than you do.
• I discovered few new hells Buddha didn’t bother to ever mention.
• When I see that miserable shadows of human beings who use to be happy careless travellers, I decided that I will stay here the whole 10 days. I want to see this show to its bitter end.
• Third day I had the biggest crisis. It was getting only worse ever since.
• It’s starting to be double beautiful.

Dream: Terrible nightmare where I try to finish some unfinished stuff in my life and it almost ends up with my violent death. I woke up terrified, covered with sweat and with cca 300/min heartbeat. Half of the day I felt strong pain in my chest. I decided to quit, because I can manage physical pain, but if I die in my dreams I will die in reality as well. Next night I sleep with my headlight on.

Day 4.

• I think that they may have lied to us in one or two things in that propagation leaflet.
• This morning I am freezing and Víťa has second luxurious blanket. I have a strong suspicion he has got an access to black market with warm blankets. I need to get one too.
• Lentil soups, bean sauces and other legumes are starting to take the toll. Now I understand why lighters are forbidden here. One spark and the whole Dhamma Hall would explode.
• I am shitting bricks.
• I realized how smiley person I am. “Be happy” signs everywhere and I am the only one smiling.
• “You have to formally ask me in an ancient language to reveal you the secret of Vipassana meditation” – or, or we can just simply google it, right?
• We were so worried about Annapurna that we completely forgot about meditations and it just blew straight into our faces.
• Silence, starvation, no drugs, no alcohol, no reading, no writing and no sexual activity are terrible things, but letting someone spend time on toilet without a smartphone is probably against Geneva Conventions.
• There are series of mourning ceremonies in my bowels for every extinct strain of brewing yeast.
• Laxative would be the absolute last thing I would ever pack for a trip in Asia.
• Now its officially one hour I am trying to take a shit. But I finally understand what they exactly meant with “balanced diet suitable for meditation”.
• I started privately call my noisy neighbor “The Shuffler”.
• Regarding exploration of my body using solely my mind I am doing great progress. For example I realized using only my mental sensing powers that I need to shave my balls and that I have full bladder.  Celebration of this undoubtful success lasted only till I found out that we cannot leave hall for next 30 minutes.
• Mastering your own mind is a kid’s play compared to mastering your own bladder.
• I am master of my bladder! I am master of my bladder!
• I've got a warm blanket.

I am terrified to fall asleep. When I finally fall asleep I had my first vision. Compared to dreams it's completely different. I always see only one place. Colors and everything are very clear. I hear voice and I talk to it. It always makes perfect sense while dreams are messsed up and I always remember it vividly.

Vision: Sunset over the lake which is stretched as far as I can see. Dark, blue-black surface is disturbed with many small waves. Close to me is wooden rowboat looking black against orange sunset. Everything is looking very calm. Suddenly I realized that my breath pattern is different and my eyes are quickly moving.
Me: My breath pattern changed, my eyes are moving, I am dreaming.

Voice: Yes, you are.

Me: But now, when I realized it, it will woke me up.

Voice: Probably yes.

Me: How can I ever sleep again?
Voice: You will have to learn it again.
Me: Well, thank you very much!

And I woke up. I am trying to fall asleep again for good one hour.

Dream: I see plain and my boys are playing there. But somehow I know it is just a dream. I see three kings going down the plain. They have turbans on their heads. One approaches my older son and takes bomb out of his basket and tries to tie it on my son. "This is enough!" I shout and woke up. I close my eyes again and I see door frame filled with black. Terrible creatures are coming out of the frame. I open my eyes thinking "This was enough!" and I turn on the light. I close eyes and see the same plain but three kings are burned down with strong sunshine which sets them on fire, then I see the door frame and fire flames are burning down the creatures. I happily fall asleep.

Day 5.

• Our life is already filled with joy from early morning. This morning for example, I was happy that despite the pain in the whole body I can almost walk again.
• “Today you have to stay in one position without a single movement or sound for one full hour.” Ha! You are going to hell Shuffler!
• Today I quickly ate my lunch to save some time to take a shit. Mind you we have only 2 hours lunch break.
• When you fucked-up big time – just smile. I think I am totally getting this Buddha guy.
• “If you will stay for full 10 days I promise you that Vipassana will be an experience you will remember your whole life.” I totally believe this. I think that even sixty years old me will wake up in the middle of the night sweated and terrified that I am back in this Sing Sing place.
• Shuffler got a wooden stool. Another thing to make disturbing noises with and soon evidence no.1 in a murder trial.
• I’ve got bored with exploring my body part by part so I started to experiment with getting boner purely by redirecting blood flow without thinking any dirty stuff. I know very well that I am entering seriously advanced field here (and something what is strictly against everything they teach us), but after all I have great deal of experience with this particular organ.
• It’s more difficult than I thought – not thinking any dirty stuff and after five days without masturbation it is actually quite painful. Luckily they taught us how to get your mind under absolute control.
• It’s useless. Rest of the session I am thinking dirty stuff.
• When I see everyone approaching meditation hall slowly like old cheese smell I don’t think that anyone here is really keen to get enlightened.
• But everyone is out sooner than gong bell finishes its first spin.
• Shuffler knocked up the wooden stool and all pillows fall on a ground with loud “THUD” at the very moment I was almost reaching meditation nirvana. Rest of the session I am thinking about all possible ways to kill him.
• Either Víťa got significantly better in his meditation skills, or – and this is more plausible – he learned how to sleep straightened up.

Vision: The same lake and the same sunset with the rowing boat in front of me slightly rocking on small waves.
Me: I saw this lake already yesterday.
Voice: That lake was always there.
Me: Why lake?
Voice: Because it is nice and calming scene.
Me: Where are all the nightmares?
Voice: On the other side of this lake.
Me: Why I would ever want to get there?
Voice: Because there is your home and you will always come back home.

Vision no.2: It's dark. I see stairs outdoors edged by low wall. I more sense than see that some cool dude is sitting on the wall and I know inside me that this is my guardian angel. He is lightly swinging his legs and smiles.
Me: You have fun, do you? This time we fucked up.
Angel: Don't worry, you will make it.
Me: I am worried about Víťa, how he is taking it.
Angel: He is fine. He has his happy crocodile philosophy. He is not over-thinking stuff as much as you do.

Me: Sometimes I think that it is just his mask for outer world. Inside he is struggling as everyone else.
Angel: You may be right.
Me: Sorry for drinking that tap water in Kathmandu.
Angel: It was OK, you saved yourself with your beer. That camera was much more daring act. In these countries people lose stuff they actually guard, not to mention something they will forget somewhere in the middle of the night.
Me: I know. Sorry. Please watch Víťa for me.
Angel: It's not necessary, he has good dude.
Me: Where is he?
Angel: Totally wasted. He is sleeping now. We party hard ever since they locked you here.
Me: You don't look drunk.
Angel: I am used to it, people can hardly tell by now.

Day 6.

• I just hope Víťa will ever talk to me again.
• I can hardly crawl up the stairs to my cell. I am seriously considering an option to sleep outside. Anyway there are just few things harder than mattress on my concrete bed.
• It has been six days and I haven’t seen single enlightened person yet. I cannot wait till the end when they will just shout: “Bazinga! Fooled you! – but shhh, don’t spoil the fun and send here others.”
• I realized I can hardly meditate without people around me coughing, sneezing, snuffling and loudly farting. I bet I will be regularly reaching ectasy in public transport during winters.
• Today we have been served lassie (fermented milk) for lunch. My bowels started celebration dance together with blasting concrete, already at the moment they spotted it on a serving table.
• Víťa is already eating on the ground. It’s going quickly downhill with this boy.
• Worst of all were afternoon’s 4 hours lessons of nothing.
• I’ve had enough and I would finish at this very moment, but I don’t want to spoil it for Víťa, who is for sure having a great time here.
• Be fucking happy!
• But you don’t understand all the fun we have here. Today – for example – I’ve had hours of fun watching if minute hand can outrun second hand on my watches. The second hand always won but there will be rematch tomorrow.
• You have had never seen so devastated Crocodile (Víťa’s nickname). There are brief moments when I have a slight doubt that he may not totally enjoy the time here.
• Today during discourse they told us that due to this Vipassana meditation we may lost our desire to drink alcohol. No-one ever scared me so much. I am seriously considering to quit as I am still fine right now.
• These courses should be compulsory for people complaining about their lives. They would quickly change their minds!

Day 7.

• It’s all in their bad spelling. If they would spell Dhamma HELL properly it would save a lot of confusion.
• I cannot help it, but when I see all that miserable faces around me I have to laugh all the time. Maybe others privately call me “Smiling Budha” but more likely “Crazy Mental”
• Impression of a detention camp is increased by “dead souls”. Your neighbor starts having problems, shuffles, sleeps on courses and then once he doesn't come. And next day his pillow and his number are missing. No-one says anything, no explanation. People around you just disappear. 
• Except Shuffler. That bastard is a tough fellow.
• I made loads of stupid decisions in my life, but idea to go here is going straight into my personal top ten.
• Today I formed an ancient sculpture of women from a rice mash on lunch. I really need sex by now.

Dream during lunch break: I am at university somewhere in Asia. I managed to pick-up nice Asian girl. I am stranger in here so she is taking me to some Chinese bistro. I am ordering food and she sat at the table. I remember saying "and coke" when waiter suddenly take frying pan and hit it with hammer. Dong...g...g.. the sound is bouncing through the restaurant and I don't understand what is happening. He raised hammer again and hit the pan. Dong....g...g.. and I suddenly realize that my breathing pattern is different which means I am dreaming and this is the sound of wake up bell. "Noooo!" I moan and look at the girl who looks terrified and then just gives me very sad look and disappears. I woke up in my cell and hear that Dong...g...g sound of bell. I put on my shoes and with total resignation I slowly go to Dhamma Hell.

• Today I found two peanuts in that handful of puffy rice we get for dinner. I am still so excited about it and I still have this warm memory of the morning on 5th day when they served momo instead of rice for a breakfast.
• I really don’t have desire to drink alcohol. I am getting worried.
• Second hand on my watches won again. I think there is some monkey business going on.

Vision: Green meadow with forest on sides. Against the sun I see small toy plane. The one which propeller is run by twisted rubber. 

Voice: You see that plane?
Me: Of course, it's kids toy. What about it?
Voice: That rubber running the plane is a human's mind and the rest is human's body. If the rubber is new, you can twist it as much as you want again and again and the plane flies. As time goes the rubber wears off and can hardly run the plane, but also the wings and propeller wears off so even if the rubber will still work, it won't fly or at least not properly. But many people stop twisting the rubber long before it wears off.
Me: You are trying to tell me that I can still twist it as much as I want?
Voice: You have wings. Fly!
Minute of silence and I just watch the toy plane flying in front of sun.
Me: You know, if I now think about using the rubber.
Voice (angrily): You really need sex.

Day 8.

• Eighth day. The mood is improving. I even didn’t cry for that long yesterday’s night before I fell asleep.
• Every time during my evening walk I appear always from different direction to the main square where everyone is devastatedly sitting and in my mind I yell “Surprise motherfuckeers!” and then laugh like crazy.
• When I think about it, they hardly call me “Smiling Budha”
• I still have no desire to drink alcohol. It is for sure I will be crying again tonight.

Dream: Empty city square in the night.  Ales and Marcela are sitting at one garden table in front of the Pizzeria with many beers on the table.
"Have one, if you want," says Ales.
"I can't".
"Of course he can't, he is doing that meditation stuff. You should know that," says Marcela in her typical way.
"Whatever my son," says Ales and drinks his beer. I watch how the golden goodness disappears from the glass and smile.
"I finally want one and I am thankful for that," I say.

Dream 2: We are moving stuff from my granddad's garage. It's full of junk but Víťa is excited about everything. I know he shouldn't work too hard because there is something wrong. Then I realize he has burns on his leg but he doesn't care. Suddenly we are in my grandma house and Vita brings some sealed box and says that this is for us and he is going for the others. I know he shouldn't with his leg, but he wants to. When he lefts we open the box and see it is full of pealed oranges his mother gave him to get better. And he gave them to us...

Dream 3: We are driving horse carriage with Víťa on forest trail and we see an old granny with a basket. We stop and ask her if she wants a lift.
"That's so kind of you boys." she thanks us.
I look at her suspiciously and ask her: "Isn't this that classic I am old and weak granny and meanwhile you want us to carry something really heavy?"
"You betcha!" she says with sparkle in her eye and already tows two huge sacks with chopped wood and bind them to our carriage.
We go again and I ask her: "Aren't you worried that they will rip?"
"Don't worry my son, they are good sacks," she answers happily.

Day 9.

• Everyone is out there travelling and we are just sitting here meditating.
• “This Vipassana course will help you to get out of misery.” – Well thanks, but actually I was not experiencing any misery BEFORE I’ve got here.
• I have to admit that this meditation is delivering some results. Take Shuffler for example, when I look at him – that bastard – sitting next to me in his noisy polyester jacket I think I am not going to kill him after all.
• I will just wound him a bit.
• A bit more.
• First seven days me and Víťa were avoiding each other like we had plague. But last two days we were silently sitting next to each other during the dinner. Maybe we will be friends again.

 I fall asleep during afternoon meditation for a while and I had this dream:  Open air music festival. It’s getting dark and band is performing on the stage. Loads of people sit on the grass and clamp hands in the rhythm of the tune. I look next to me and there is Shuffler sitting and clamping hands. We smile on each other and suddenly everything feels so all right.

• I woke up and thought that this place is seriously messing up my mind.
• Don’t worry. Be happy!
• This is second time of my stay here, when I need to tighten up my belt.
• I’ve got full scale meditation orgasm. System overload level over 9000. But honestly I am not sure if this was worth all the pain and misery.

It’s night. Me and Víťa are laying on porches outside the meditation hall. Everyone else left. I am silently watching half moon on the sky and cloud changing from dragon to swan to flower.

I suddenly hear Víťa's voice:“I have to tell you, I am really grateful that you were here with me.”

“We will talk tomorrow.” I answered and he later told me that he started panicking because he spoiled the whole "no talking" rule and I am now angry with him.
But after short while I added with trembling voice:

“You have no idea how happy I was that it was you who was here with me” and after another silence I said: “No-one will ever understand.”

• Today I even didn’t waited to reach my cell and started crying straight at last group session.
• Tomorrow we can talk again. I am looking forward to that like to well chilled golden lager with creamy snowy head after a long hot summer day.
• Yes, my desire to drink alcohol is luckily back. Life is great again.
• At first I wasn’t really happy that we have only cold showers here, but now after 9 days with no sexual activity I am actually grateful for that.
• My only worry is that if I will have wet dream tonight it will be straight into my best and only sleeping bag.
• Better took two boxers for tonight, just to be safe.

Vision: Mountains with snow tops. Shaky trail leading up on the closest one. On the right side is nice and straight road. I feel that someone is watching me.
Me: I understand this. Now I can pick, can I?
Voice: Exactly.
Me: But I want to see world from tops of that mountains.
Voice: Then you will have to pass even that deep dark valleys.
Me: Now I believe I can make it.
-Minute of silence-
Me: Look, you are me, aren't you? I am telling this stuff to myself.
Voice: No, you are someone else.
Me: Will I ever hear you again?
Voice: I was always here.
Me: How come I never heard you before?
Voice: Because you were talking all the time.

Dream: The same huge mountains with snowy tops and small village with bell tower on the base of one of the mountains. We are flying dragons. Me and Víťa. I hear the sound of wind in leather dragon's wings and I can feel the cold wind on my shoulders and face. I am over excited. Vita stands up on his dragon and yells merrily. His green blanket with black ornaments waves from his shoulders. I stand up on my dragon as well and yell on Víťa: "No-one will ever believe us!"
"Hell yeah!" he yells back, gets on his knees and takes his dragon down in wide spirals to that village. I lay down on mine and take him straight down to catch him. "Beware of the bells!" I yell and he nods that he understands. But the moment I thought about the wake up bell I realized that my breathing patter is different and I realized that I am sleeping. "OH FUC..." I started swearing and my dragon disappeared under me and I woke up with strong twitch. Half of my body was out of sleeping bag and I was cold. I crawl back into sleeping back and tried to get back into the dragon dream. With no luck.

Day 10.

• According to my dreams I am really looking forward to our mountain trip.
• Shuffler didn't come to meditation session this morning. I hope nothing happened to him.
• "Vipassana is the biggest gift you can ever give to anyone." I think that Víťa can thank me later.

***************************************************

This is it. Here my forbidden notes end.
We were so happy when we could talk again. We hug each other several times as like we were trying to make sure we will never lost each other again and we talked, talked and talked till late night. 

Day 11 (departure).

„I think we should burn this place down anyway. So I would sleep better,“ I said to Vita.
"Hell yeah! And sprinkle the soil with salt!" he agreed.
"Plow over," I finished and we both laughed while bus was taking us back to Kathmandu. In few hours other bus will take us to Besisahar where our adventure will continue.
"We have to remember the sheer horror of this place, as I can already feel, that all the bad memories are going through my hands like sand, we have to never forget, or we will be destined to repeat our mistakes!" I added determined to never ever come back again and never ever meditate.

***
Afterword
It took me half a year to realize that this retreat had actually great impact on me and my mind and that meditation really has a lot of benefits for oneself. I started meditate slowly again, first in 15 minutes sessions and now I can do easily full hour. Like you treat your body in a gym or by doing sport or jogging, you should give the same attention to your mind. I never ever felt that level of rest of my mind as I did during the retreat and now I can distantly touch that during my meditating sessions. My mind is always full of buzz and stress and thoughts and meditation brings so much needed peace. Plus Vipassana connects your conscious and unconscious mind which helps you deal with stress, anger, sadness and other feelings which can easily overwhelm the mind and last but not least it taught me that I should not let unfinished things in my life. That if it is important, but not urgent, you should do it anyway, as it sits in back of your mind and stress you out, even though you are not consciously aware of that. So to your question. Would I recommend Vipassana? Yes, definitely yes, but expect the worst hell you could imagine and be aware that it will be even much worse than that. Your ego will do everything to get you out. It will tell you that this is clearly not for you, you are not the right person, you will hate everything and everyone. You will think after few days, that you already learned what you need and the rest is only for the slow ones. You could finish by yourself later. Some other time. Now you have better things to do and you know better how to live your live. Because the whole thing is nothing less than the biggest test of your will and ability to finish something you originaly decided to do. Good luck. http://www.dhamma.org/