Umírám v letadle

Dorazil jsem na hotel někdy v jednu ráno, doladil jsem slidy na přednášku a vyzkoušel jsem si ji celou odpřednášet. Je dost nepříjemný promítat slidy v angličtině a přednášet česky, ale překládat to už nebudu. Spát jsem šel ve tři ráno, takže probuzení v osm bylo něco nepopsatelně šíleného. Dal jsem si snídani, ale jsem strašně vyčerpaný, chtěl bych spát. Bylo mi nabídnuto, abych seděl v řadě proti publiku, kde sedávají přednášející. Přesvědčil jsem je, že to není šťastný nápad. S vypětím sil dávám první přednášku a pak nastupuji na pódium. Bylo super, že jsem si to večer sjel. Přednášel jsem celkem uvolněně, a ještě to stačil prokládat vtípky, takže úspěch. Dokonce jsem sklidil potlesk - nevstali, ale tleskali a to tady netleskali zdaleka každýmu. Spokojeně jsem se usadil a začal něco řešit šeptem se sousedem ze slovenského telekomunikačního úřadu. Překvapilo mě, jak dobře se slyším. Během chvíle u mě byla slečna a sebrala mi bezdrátovou sadu s mikrofonem, kterou jsem si zapomněl odepnout. Po obědě jsem si zběhnul do města do kadeřnictví pro brýle, které jsem tam včera nechal. Chtěl jsem si odpoledne schrupnout, ale nepodařilo se. Zapomněl jsem se zmínit o tom, že mimo jiné řeším zrovna koupi bytu v Trutnově. Ve tři jsme skončili a já si zaběhl ještě na dvě dokonalé Plzně do Kristianpubu a pak jsem proběhl s kufrem na kolečkách již "našlápnutou" cestou přes Staré Město a most až do sídla Telefónicy, kde jsem měl ještě poslední obchodní jednání. Taxík na letiště do Vídně byl jako teleport. V Bratislavě za mnou zaklaply dveře a když jsem znovu otevřel oči, tak se otvíraly na letišti ve Vídni. Dal jsem si řízek s hranolkama a rakouským pivem a už se letělo zpátky do Londýna. Chvilku jsem spal, ale pak jsem se vzbudil a umíral jsem. Nevím zda to bylo vyčerpáním, nebo čím, ale strašlivě mě bolely oči, cítil jsem tlak v hlavě a bylo mi prostě hrozně. Zoufale jsem koukal na pomaličku se pohybující letadýlko na monitoru nad sedadlem a snažil se ho silou vůle popohánět kupředu. Ani nevíte jak jsem byl šťastnej, když jsme přistáli. Taxík Windsor Cars už čekal u příletu a tak jsem byl za chvilku doma.
Tam byl daleko větší bordel, než jsem si pamatoval před odletem. A zítra přilétá Míša s Bzučkou a dětma. Uklízel jsem asi do půl druhé a pak normálně zkolaboval.

Na fešáka

Rychlý budíček, zhltaná snídaně a hurá na přednášky. Týpek z Volksbank by mohl uspávat hady. Mě uspal. Dopoledne celkově slabší, odpoledne to už bylo lepší. Domluvil jsem si ostříhání vlasů na pátou hodinu. V kadeřnictví jsou bodré ženské kolem padesátky. Jedna co se tuším jmenovala Máňa mě usadila před zrcadlo. Odložil jsem brýle řka: „Já je tady nechám, tak mi to připomeňte, než půjdu.“
Kriticky shlédla mé přerostlé „číro“ a následovala klasická otázka:
„Jak to chcete?“
„Na fešáka,“ nezávahal jsem s odpovědí, inspirován příběhem Mrtvočicha, který po této žádosti nosí sestřih připomínající tenisový míček co nějaký pes vypliv' do trávy.
S napětím sleduji vývoj v zrcadle. V závěru jsem se neubránil smíchu. Je to zřejmě obecně známý sestřih, který vyučují v kadeřnických školách. Účes vypadá jak tenisový míček co nějaký pes vypliv' do trávy.
Spokojen s výsledkem jsem se vrátil na hotel. Skype s Míšou. Dostal jsem bojový úkol zajistit převoz psa z Prahy do Trutnova. Na nalezení řešení jsem měl asi minutu, načež mi vyčetla, že jí vůbec nepomáhám a vypla video. Zkoušel jsem všechny možné kombinace a nakonec jsem domluvil hlídání u Yarda a že ho v sobotu odveze Joska, až se bude vracet ze Zélandu. Spokojen s výsledkem jdu do fitka a pak do sauny. Fitko jsou tři šlapadla a jedno běhadlo. Šlapadla jsou naštěstí brutálně těžká, takže nedostatek jiné fitness techniky řeším zvedáním šlapadel.
Soukromá sauna byla luxusní. Dal jsem ji na 98 stupňů a ještě kameny poléval vodou. Ven jsem lezl na pokraji kolapsu, ale dal jsem tři kola. Závěrečný relax jsem chtěl dát u videa na pokoji. Míša mi na ICQ děkovala za zařízení psa a ptala se, zda může letět jen s občankou, protože ztratila pas. Ukázalo se, že s dětma to nejde. Snažím se ji přesvědčit, ať ho zkusí najít. Prý už se dívala všude a je toho na ní moc. Je těžké hledat pas ze vzdálenosti cca 400 km, ale našel jsem ho. Byl v bundě ve které přiletěla a po mém backtracingu jsem jí dal tip, aby se do ní podívala. Po nervech s hledáním pasu jsem vyrazil na večeři. Zkusil jsem tu druhou hospodu, kde maj prej lepší pivo, ale nevařej. Pivo nebylo lepší. Pivo bylo naprosto dokonalé. K večeři jsem si dal solené tyčinky a čtyři Plzně. Z nudy a z čirého nadšení z toho úžasného nápoje jsem začal zapisovat své pocity do mobilu.

"První polibek, první doušek a vím že nejsem hoden. Kapka stéká po steně sklenice, proráží bílé cílové pásky pěny co se zachytila na skle. A já se kaji a děkuji, děkuji za to že mohu kdy ochutnat něco tak dokonalého jako skvěle natočenou sklenici českého piva."

"Poslední doušek - trocha nostalgie. Bylo nám spolu tak krásně. Jsi pryč jak vzpomínky na pozdně letní krajinu. Lány žita, které ve větru připomínaly rozbouřené moře. Špinavé okénko vlaku za kterým se míhaly nosné dráty chmelnic a poslední chmelové trsy plné zlatě hořkých šišek cestou na Dočesnou do Žatce. Starý dům s veselým dědou. Vodopády pěny se hrnou dolů a tvoří malé jezírko s bílou čepicí jak poslední zimní sníh. Bylo to dobré pivo, byl to krásný rok. Rok s přáteli a dobrým pivem. Cizinci nikdy nepochopí co vše je v našem skvělém pivu."

"Třetí sklenice - vždyť už se známe. Jako dobrý kamarád, kterého jsi potkal na vašem místě. Tam u zídky nad schodama. Žlutá lampa svítí na dlažbu před schody, ale tady je stín. Místo pozdravu jen kývnutí a nikdo nemluví. Příliš dokonalá chvíle, než aby byly nutná slova. Už nemáš žízeň, teď jsi začal vychutnávat. Už nikam nespěcháš. Vychutnáváš každý doušek stejně jako dotyky ženy, kterou už dobře znáš a která zná tebe. Vášnivě, pomalu, vždyť máte celou noc - celý život."

Hned za mostem

Spal jsem pět hodin. S napětím vyhlížím z okna taxíka, protože jsem poprvé zkusil jinou firmu a objednal jsem si auto v jednu v noci. Přijel na minutu přesně. Na letišti jsem byl s velkým předstihem, musím ty časy daleko víc vyladit. Hledal jsem něco k jídlu a pak jsem si sedl na lavici, opřel si hlavu o tašku s notebookem a chtěl jsem jen na minutku zavřít oči, aby si trochu odpočinuly. Otevřel jsem je přesně za hodinu. Chvíli jsem mžoural na odletovou tabuli, ale čas byl v pohodě. U gatu jsem potkal Michaela, ale sedíme každej stejně někde jinde. V letadle pokračuju v dospávání. V Bratislavě bez oběda jednáme do šesti do večera. Michael odjíždí zpět do Londýna, já mířím na hotel. Kolega z Bratislavy, mi řekl, že to je „hned za mostem“. Dunaj v Bratislavě je daleko širší, než bych čekal. Bloudím Starým Městem. Po 45 minutách drandění s pojízdným kufříkem po žulové dlažbě jsem na hotelu. Pokoj je nádhernej a hotel super. Dokonce zdarma sauna a fitko. Volam Ivanovi a dožaduju se nejlepší hospody v Bratislavě, kde maj Plzeň. Dává mi dva tipy. Jdu tam kde vařej. Plzeňská hospoda u Národního divadla. Výborné jídlo, skvělé pivo. S bolestí břicha z přejedení se batolím zpět na hotel. Usínám asi v jednu ráno.