neděle 28. března 2010

Sistotna cinanka

Do Old Windsoru prichazi jaro. Slough je vicemene stale stejne hnusnej, i kdyz nektere kruhace krasne rozkvetly, ale Windsor a Old Windsor zacinaji vypadat skutecne nadherne. Vsude spousta narcisek, truhliky zavesene na me oblibene hospudce U Skakajiciho ponika zacinaji kvest a tak jsem se rozhodl dat dokupy i nasi zahradu. Zlikvidoval jsem mech, pohnojil, posekal a osil, tak uvidime jak to vzroste. Protoze skoncila lhuta kdy jsme nesmeli dat vypoved ze soucasneho bydleni zacal jsem se rozhlizet po alternativach. Hned uplne prvni barak na ktery jsem se jel podivat byl proste perfektni. Majitel slevil 150 liber z pozadovaneho najmu a tak jsem dal vypoved v Old Windsoru a pokud vsechno dobre pujde, tak od prvniho cervna se stehujem primo do Windsoru. Do sveho oblibeneho Leisure centra bych to mel asi 600 metru, na nadrazi 7 minut cesty. A baracek proste luxus a nadhera. Bude nas to stat o neco vic nez ted, ale dohoda znela jasne. Do Anglie jedem za zkusenostmi a uzit si, nikoliv vydelat. Tak tenhle cil se asi podari splnit na sto procent.
V Leisure centru jsem si uz koupil clenstvi. Stoji to 40 liber a mate v tom saunu, paru, plaveckej bazen, tobogany a odpocinkovej bazen, whirpoolky a super posilovnu. To byl druhej cil, ze zacnu s fitnessem. Kupodivu i tento cil se celkem dari plnit a poctive cvicim minimalne trikrat tydne. Je zajimave, ze na sobe makam kdyz jsem sam. Jakmile dorazi rodina, nebo se vratim do Cech, tak se nejak nedostanu ani k tomu, abych udelal par kliku.
Do Cech ted vubec litam vic, nez by mozna bylo zdravo. Jsem tam prakticky kazdej druhej tyden. Misa je ted v Cechach, tak se aspon vic vidime. Duvody cest jsou pracovni a zatez posledni tydny zacala byt uz skoro nesnesitelna. Jestli nemam rad kdyz makame jeste v sedm vecer v Londyne, kde aspon sviti svetla a prakticky vsichni ostatni tam sedi taky, tak v Praze to je extra hnusnej zazitek. Po pate zacnou vsichni odchazet, v sest nejpozdeji uz tam neni ani noha a zhasnou svetla. Jen ja tam jak magor sedim do sedmi a analyzuju nejaky 800 radkovy excell soubory, nebo vymejslim neco neprekonatelne chytryho do prezentaci. Ja nevim, nejsem zastance dostavani penez za nic, ale jsem presvedcen, ze kdyby se pracovalo podle pracovni doby, manazeri by byli nuceni vice a efektivneji prioritizovat a delegovat a nedelalo by se tolik zbytecnosti.
S rodinkou at jsou v Anglii nebo v CZ se snazim travit maximum casu a neco vzdycky podnikat - navic se snazim samozrejme vyrazit nekam i s kamarady, coz dano vzdy omezenym casem znamena, ze se nezastavim. Zivot se ted zrychlil jako blazen a ja zatim nemam chut nechat ho zdrhat a sednout si s dobrou whisky do kresla a sledovat cvrkot. Je fakt, ze jednu chvili diky naporu prace, snahy stihnout rodinku i kamarady a preletavani mezi Londynem a Prahou, jsem uz byl skoro na hranici kolapsu.
Muj docasny spolubydlici Petr si konecne nasel byt v Londyne. Je to v novostavbe a luxusne zarizene. Nakonec sel do flatsharu (sdileni najmu) a sdili ten byt s dvema holcinama. Jedna je cinska manazerka a druha britka. Za mistnost s posteli plati skoro jako ja za dum v Old Windsoru, ale je fakt, ze v cene ma ty dve kocicky. :)
Stehoval se v nedeli. Zkusili jsme znovu risknout cestu autem do centralniho Londyna. Ale tentokrat jsem zkusili uhybny manevr a obchvatem shora pres M25 a dale utokem pres M1 jsme se dostali do totalne ucpaneho centra daleko delsi cestou a posledni 4 km jsme jeli asi pul hodiny. Jenze celkem to byla hodina, coz bylo o dve hodiny lepsi, nez naposled. Navic machrovala navigace, ktera fakt brutalne dynamicky menila cestu z M25 do centra, takze bych rekl, ze nas opravdu protahla super cestami, kde jsme nestali a odskakali jsme to jen v uplnem cili, kde to uz asi ani jinak nejde.
Cinanka je vesela kopa. Je az chirurgicky cistotna. Ukazovala Petrovi, jak krasne vycistila jeho koupelnu. Petr to samozrejme chvalil jak mohl a ona dodala:
"No zapamatuj si jak vypada, protoze takhle bude vypadat, az budes odchazet."
Hned na chodbe nam rozdala kristusky na prezuti a volala Petra k botniku, pred ktery si zul sve boty.
"Petre! Petre! Tady mas svoje misto na boty," ukazovala foch v botniku a hned mu tam ty boty dala. Na uvitanou nam ale zakoupila pivka, ktera jsme hned otevreli, abychom pripili na zdar bydleni. Napil jsem se a pokladal jsem plechovku na skleneny stolek. Nebyl jsem dost rychly. Cinanka bleskove prisunula tacek, aby plechovka nenechala na stole krouzek. No proste sranda byla. Nesmite ale nabyt pocit, ze to je nejaka semetrika - byla s ni docela sranda a nabidla mi, ze muzu spat u ni v posteli, kdyz nekdy dorazim na navstevu. Samozrejme pouze v pripade, ze ona nebude doma. Tak to po sobe ctu a zni to asi hur, nez by melo.
Aaaa sakra to je hodin. Je patek, my mame prazdniny a ja zas letim do Cech. System nejakou zahadou zajednal business class letenky, takze si uzivam pohostinstvi v Business lounge. Popijim skvelou whisky a dopisuju denicek. Za chvili startuje letadlo a vecer do Kotvy. Svet je plny paradoxu.
Uz se moc tesim na Misu a raubire, to je dalsi vec co mi Anglie dala. Tim, ze jsme se na cas oddelili jsem si uvedomil jak moc jsou pro me Misa i rodina duleziti a jak hrozne by mi v zivote chybeli.

úterý 16. března 2010

Spolubydlící

Dostal jsem pojeb od svého spolubydlícího za to, že tu o něm píšu, takže jsem musel promazat předchozí záznam. Pět bodů pro toho kdo příjde na to co se změnilo bez toho aby to četl z nějaké předem uložené verze.

PS: Nebojte se, svobodnej tisk nezastaví. Dostal jsem pohrůžku, že mě nebude zvát na pivo. Kam se hrabou odboráři se svou hrozbou stávek. Ale napadlo mě, že pokud pohrůžku splní, vyhlásím taky stávku v dopravě. :)

pondělí 15. března 2010

Petrův start

Myslím, že jsem skončil zápisy někde u návštěvy Bratislavy. Krátce po návratu dorazila do Anglie i Míša s rodinkou a pár dní po nich i Petr K., který tu také začíná svou novou životní etapu. Petr je kolega z české Telefonicy. Mladej kluk, kterej vypadá tak na dvacet a je mu dvacet osm. V Čechách dělal projekty mobilních aplikací a pak mu nabízeli místo ve strategii, ale nakonec přestoupil k businesákům na zákaznické projekty. Jenže přišla nabídka z Anglie a jak říkal: „Místo Oktávky budu jezdit sockou, místo mého luxusního bytečku budu žít v nějaký díře a makat dvanáct hodin denně, ale je to zkušenost, která se neodmítá.“ Když tohle se smíchem prohlašoval, netušil jak hlubokou měl pravdu. První týden byl ve znamení pohody. Petr ještě nemusel do práce, takže relaxoval u nás doma a v poklidu si hledal bydlení v Londýně. Nabídl se nám, že nám pohlídá děti a tak jsem mohl vízt Míšu na předčasnou Valentýnskou večeři. Objevili jsme restauraci kousek od Ealingu, kde jsme čirou náhodou narazili na obsluhujícího Čecha. Bylo to jedno z nejluxusnějších jídel, jaké jsem kdy měl – a to vážně nejím jenom utopence v mých oblíbených čtyřkách. Tlačenka ze srnčího byla naprosto luxusní, hlavní chod si nepamatuji, ale byl to stejně tak úžasnej zážitek dokonale skloubených chutí a zákusek v podobě bazalkové zmrzliny byl těžko popsatelný – zkrátka objevná kuchyně a výborná zkušenost. Všechno bratru za cca 35 liber bylo značně cenově nadprůměrné, ale ne zas tak moc na úroveň služeb jaké se nám dostalo.
Deset minut poté co Míša nechala děti na hlídání Petrovi zvonil telefon.
„Mates se posral, co mám dělat,“ volal zoufale Petr.
No musel ho přebalit, prý to chvíli zkoušel ignorovat, ale nedalo se to. Když mu tohle Mates udělal pokaždé při už asi třetím hlídání, tak jsem mu říkal, že to není normální a musí dělat něco, z čeho se Mates vždycky posere. Zapřísahal se, že nic nedělá, načež jsem ho večer viděl, jak na Matese, kterej šel dolů ze schodů udělal „Baf!“
„Se nediv, že se ti vždycky posere,“ komentoval jsem to pragmaticky.
Zkrátka čas příjemně ubíhal a byla docela pohoda. Pak přišel další týden, kdy se staly dvě věci. Petr začal pracovat a dorazila Jarka.
A stejně jako existují terapeutické skupiny pro lidi s různými problémy, tak i já měl projít podobnou terapií, abych pochopil, jak skvělý život mám a jak málo si vážím všeho kolem sebe. Jestli jsem si do té doby myslel, že v práci to náročné a zátěž je nesrovnatelná oproti nárokům v Čechách, tak s Petrem se nemohu srovnávat ani náhodou. Vstával každý den před sedmou hodinou, já ho bral autem do Slough, takže jsme se potkávali ráno v kuchyni, kde do sebe ládoval narychlo banán, sbalil si pár věcí na cestu, dal se do pořádku, upravil oblek a jeli jsme. Já byl v práci ve třičtvrtě na osm a Petr poprvé zůstal hodinu trčet v metru v tunelu, takže dorazil na desátou. Mnohými optimalizacemi a také brutálním během na již vychytaná nástupiště srazil čas na cestu do práce na hodinu a půl. V práci seděl celý den u počítače a dělal analýzy a psal studie. Tu odevzdal pozdě odpoledně šéfovi, který mu ji celou poškrtal a dal hned předělat. Když chtěl jít z práce před sedmou, tak na něj koukali, jestli si jako musí něco zařídit, že jde tak brzo. V openspacu, kde pracuje všichni sedí, ani nemuknou a celý den pracují. V sedm z práce, dvě hodiny cesta domů, tam nám Míša většinou přichystala večeři a Jarka seděla za stolem u počítače a prodávala hadry na děti. Její děti bezprizorně lítaly po baráku a dělaly bordel. Jednoroční Simonka chodila spát kolem půlnoci, protožě ji Jarka byla líná uspávat dřív. Poslední dvě hodiny byla fakt na zabití, fůrt kňourala a pořvávala, takže se těžko dalo jít spát dřív. Až když po nás jednou Míša vyjela, že tam děláme bordel po návratu z hospody, tak jsme si všimli, že když tam holky jsou samy a děti už spěj, tak ony na sebe stejně přes stůl neustále pokřikují. A ráno před sedmou zase budíček a kolotoč se opakoval.
Přišel víkend a Petr se těšil na to, že ho celý prospí, aby se z toho vzpamatoval. V sobotu ráno přišel dolů a zoufale mi ukazoval své Blackberry.
„Co mám dělat?“
Na displeji byl mail od jeho šéfa, že koukal na počasí a že má pršet, takže mu posílá analýzy na zpracování přes víkend.
Stres z toho všeho jsme řešili pátečním posezedním U Skákajícího poníka – tak jsem přejmenoval hospůdku The Fox and Castle co máme před barákem. Skutečně připomíná klasickou hospůdku v Hobbitíně a hlavně následným sledováním How I Met Your Mother zhruba do tří ro rána. A v sobotu v sedm už zas barák plný pobíhajícíh a křičících dětí.Foto: The Fox & Castle alias U Skákajícího poníka

Petr citlivý na téměř hygienický pořádek těžko snášel všudypřítomný nepořádek a chaos. I já už párkrát na děti zařval, když jsem viděl, jak za blahosklonného úsměvu Jarky vylévají jogurt na kožený gauč nebo na koberec. Při hlášce: „No nějak se to musí naučit jíst,“ jsem jenom skřípal zuby. Simončino „Koukej! Koukej! Koukeeeej!“ asi tak stokrát za hodinu bylo také náročné. Petr to jakž takž dával. Jeden zážitek s ním ale viditelně otřásl:¨
Matýsek sledující televizi najednou řekl: „Boba, mami! Boba!“
„Tak honem na záchod!“ přikázala mu Míša.
Šli Mates, Míša a za nimi Petr. Najednou Matesovi, který neměl plínku vypadl bobek nohavicí z tepláků.
„Jejky!“ pronesla Míša, čapla bobek a hodila ho do záchoda.
Petr nepromluvil, jen odešel do svého pokoje, tam se zavřel a do rána jsme ho neviděli. Když se ho Míša ptala co se stalo, tak řekl:
„Jsem hledal nový sajty na hledání bydlení. Něco přece musí existovat!“
Ano, jeho anabáze s hledáním bytu je také dojemný příběh. Měl tu smůlu, že hned první byt, který viděl byl naprosto ideální. Luxusní bejvák, s obrovskou terasou a jako spolubydlící mladej kluk – rakouskej architekt. Cena se mu zdála vysoká a předpokládal, že v cenové relaci přes tisíc liber bude takových nabídek spousta.
Nebyla – prošel díry a špinavé sklepní prostory s výhledem na nohy chodců za které si majitelé neváhali říct 900 liber. Viděl byty, které nešly nazvat jinak než kompromisem. A pokud náhodou narazil na něco dobrého, tak si zase majitelé nevybrali jeho jako spolubydlícího. Takže to teď budou dva měsíce a Petr bydlí stále u nás. „Jarčino“ období ale dával s vypětím sil. Když Jarka oznámila, že další víkend bude trávit u kamarádky v Londýně, tak se na ten víkend těšil jak na Ježíška, jen se divil, že Jarka dá přes 30 liber jen za cestu, když je jinak citlivá na každou korunu. Jenže přišel pátek a Jarka prohlásila, že Simonka má asi rýmičku a že by to bylo moc riskantní aby jely někam jinam. Navíc by prý mohly nakazit děti její kamarádky. Naše děti jsou asi zjevně nenakazitelné.
Petrovi jsem tuto informaci šetrně sdělil v hospůdce pod Windsorským hradem, kde jsem ho pravidelně vyzvedával.
„Si děláš prdel?! To není vtipný! Jsem to věděl!“ hořekoval.
„Hele už jsou to jen tři dny a jedou domů,“ utěšoval jsem ho.
„Copak nechápeš, že tady už nehrajem o dny ale o hodiny?!!! Já to nedám! Ja to prostě nedám! Na tohle nemám!“
Přes víkend pršelo a Petr to fakt nedal. V neděli sednul k počítači a našel si hotel v Londýně za 35 liber, kde se rozhodl strávit poslední noc.
Odjezd byl také zábava sama. Jarka s Míšou odlétaly společně a do jednoho auta by se nevešly. Že by si Jarka vzala taxíka za 48 liber jaksi nepřícházelo v úvahu. Dost se jí nezdálo i to, že by jí Míša hodila na letiště, kde by čekala dvě hodiny, než se otočí s autem a já je pak přivezu s dětmi. Míša je odvážela v před šestou ráno a já zůstal s klukama. Prosbu, aby opustily barák potichu si moc k srdci nevzaly a Simonka řvala jak tur a ony ani nezavřely dveře. Naštěstí se kluci nevzbudili. V sedm mi volala Míša s brekem, že to nedá, protože stojí v nějaké zácpě jen kousek za Lutonem. Já měl v devět důležité jednání. Psal jsem šéfovi, zda by byl problém, kdybych se účastnil přes telefon, nebo dorazil později – byl by to problém.
Nezbylo nic jiného než objednat taxíka. Míša nakonec dorazila až po osmé. O půl deváté přijel nějakej Pákistánec se kterým jsme se dohadovali ještě kvůli dětským sedačkám a zavazadlům. Nakonec jsme mu museli dát 54 liber. Navíc prohlásil, že se to stejně nedá stihnout, čímž Míše na náladě nepřidal. No dali to. Deset minut před uzavřením check-inu, ale stihli to. Musím říct, že ten měsíc v lednu, kdy jsem tam byl sám byl hodně těžký, ale tento večer jsem dorazil do ztichlého domu, otevřel si pivo a vychutnával to hluboké ticho. Ono se to taky přejí a proto je možná dobrý, že život je takovej pestrej.
Vážím si své rodiny, těším se z živosti svých kluků, kteří ale nejsou otravní, vážím si Míši co všechno pro rodinu dělá a vážím si své práce, která je náročná, ale mohlo by být daleko hůř.