Pozor pozor pozor, dou k vám kuřátka!
…o deset minut později, když jsme se přestali tlemit tomu, jak vtipnej jsme vymysleli nadpis. Bychom rádi zdůraznili pár věcí, bez kterých se nepochybně neobejdete nenakonci netohodle neroku. Co dál? Já bych to nechal, to je celý. Jsme jim chtěli něco říct.
…o dvě minuty později, kdy jsme se přestali smát tomu, že sme tak krásně rozvedli nadpis a NEZAPOMNELI, ze sme vám chtěli něco říct.
Vemte si všechno, co je na seznamu níže, ten jsme totiž psali ještě předtím
Světla – cožéééé? Jaký světla?
Přezůvky – jo ty vemte
Čaje – ne černej, prostě čaje do čajovny
Dýmku – vodní vole
Tabáky – do vodní vole
Karimatku – podvodní vole
Teď jsme si vzpomněli. V chatě se nesmí kouřit cigarety. Jako vážně, není to pojištěný a ani to není prdel. Ti, kterým přijde normální platit za takovou ruinu bez ničeho dvě kila za noc by z toho mohli bejt hořký.
Spacák – ber vole
Přezůvky – jsou natolik důležitý, že jsme je zjevně uvedli dvakrát
Půllitr – na pivo a Chateu Nuef Di Pap
Boby – hlavně ne s bejby, bejby vem si cokoliv na sníh, nebo na bláto
Hlavně dobrou náladu a bratrského ducha. Hele já mám pocit, že tam byly nějaký věci jako koho volat, kam jít a tak, ale voni na to přijdou. Sme na foursquare.
Jo prachy. Vemte si 7 stovek a měli byste bejt sajf. Jinak 200 ubytko, 100 zradlo VSICHNI, 50 záloha na úklid, 300 na pivo.
Je to někde v Nový Rokytníku asi 1.5km kolem, abyste neřekli, že sme svině.
RACHEJTLE každej aspoň jednu.
Vemte si dýmku i na zelenej tabáček. Fakt tam není voda, ale sou tam záchody. To byla fáma, že tam nejsou.
...o pět minut později, když sme se přestali smát vzpomínce na ruinu bez ničeho. Záchody sou v lese, ale je tam trojkombo, takže si můžete povídat. A jo, elektřina, tak ta tam taky není. A signál taky ne. Jinak je to pohádková chaloupka z vašich snů. Jo a čtyřicet lidí se tam nevejde ani za zlatý prase. Ale bude jim to jedno. Každej bude vyděšenej maximálně hodinu. Než to zabere. Garance vrácení peněz.
čtvrtek 29. prosince 2011
úterý 20. prosince 2011
Jedu na koncert
Bob Dylan hraje Eternal Circle, vedle mě stojí plechovka s pivem a z okýnka vidím nekonečné moře mraků ozářené sluncem. Bylo to šílený, ale právě proto.
Ráno jsem zaspal, ale né moc drasticky, takže rychlý pobalení věcí do kletru, naskočit na kolo a hurá podél Temže, přes Eton Wick, pastviny, nadjezdem přes M4ku, kolem školy ve Slough a do práce. Všude je bahno, ale jede se dobře. Je dvacátého prosince.
V práci dělám na projektu „Fixing the basics“, kterej se sype pod rukama jako většina věcí, která potřebuje investice pro něco pro telekomunikace tak chimérického jako spokojenost zákazníků. Opík potvrdil termíny návštěvy u něj na Taiwanu a tak objednávám letenky. Čtvrt hodiny se hádám se nějakým indem na telefonu, že letenka má být o deset liber levnější. Stejně mě třída „Economy Super Saver“ trochu děsí. Odpoledne mám telekonferenci s chlapíkem z Irska ohledně další šílenosti, kterou nesmíme ani naznačovat. Půl hodiny poslouchám mrtvolné ticho jakožto jediný účastník konference. Pak dostávám zprávu, že mají požární poplach, nebo výpadek elektřiny nebo co a prostě, že to už nestíhá. Odpoledne sedíme s Grahamem a řešíme zákaznickou zkušenost v rámci FtB. Nikdo nehýří optimismem. Projekty co měly financovat tyhle iniciativy se použijou na zalepení děr v rozpočtu, takže skoro nic nezbyde. Největší španělskej projekt nikdo nemonitoruje. Jako jedinej světlej bod pracovního dne se mi podařilo dohodnout rozlučkovej oběd se starým týmem a prohlídku pivovaru. Dělám check-in na zejtřejší let, dodělávám podklady pro Patricii a o půl šestý balím, sedám na kolo a v mírném dešti a naprosté tmě jedu domů.
Potřebuju dorazit zásoby jídla a tak si dělám luxusní krutí stejky s brusinkovou omáčkou a k tomu dojídám včerejší brambory. Ledabyle balím, protože zítra večer odlítám. Uvažuju o bazénu nebo pivovaru. Dobalím stejně až ráno, protože na balení potřebuju stres. Zapojuju počítač a kontroluju facebook. Petr Prateta Husák jde na CIGISTOCK Pod Lampou. Klikám o co jde. Playlist mě dostal. Adolpho & Band, které jsem poprvé slyšel téměř přesně před rokem mi strašně přirostli k srdci. Sehnal jsem si všechno co kdy nahráli. Zrovna před týdnem jsem se o nich s Pratetou bavil a on říkal, že je škoda, že už nehrajou. A najednou jde na koncert a ani se nezmíní. Hned mu píšu, proč mi neřek. No ve stručnosti proto, že je úplně blbej. Jsem totálně naštvanej. Šlo to zařídit, mohl sem tam být, mohl jsem letět o den dřív. Stačila jediná zmínka. Chvíli mu nadávám a pak se koukám, jestli čirou náhodou není třeba ještě nějakej let. Čirou náhodou je. V sedm ráno. To by znamenalo být v pět na letišti. Bylo tak devět večer. Ne, tohle by bylo moc šílené. Nemám vůbec zabaleno. Chtěl jsem ještě nakoupit dárky ve Slough. Zítra mám plno meetingů v Londýně, na pátou mi nic nejede. Let už nejde změnit, protože jsem udělal check-in. Na a i kdyby, tak co? Dorazím naproto mrtvej a vůbec si to neužiju. Bude chaos všechno přeorganizovat, ráno nevstanu. Navíc mám půlku věcí v práci, to by znamenalo někdy ve tři ráno jet do práce a zabalit to. Jasně a tisíc a jeden důvod, proč je to naprosté šílenství. Zatímco jsem si vyjmenovával všechny proti, tak jsem bezděky naklikal objednávku letu. Chtělo to už jen heslo. Nezadal jsem ho. Hlavou mi bežely všechny ty problémy, co to bude znamenat. Ale stejně jsem věděl, jak to skončí. Zapřísáhl jsem Pratetu ať mlčí, protože z mýho statusu „udělat něco šílenýho nebo ne“ pochopil, že přiletím. Zatímco jsem to usilovně řešil bušil mi spolubydla na dveře jestli něco nepeču.
„Klobásy!“ zařval jsem zoufale a vyběhl ven. Bylo potřeba je sdělat a tak jsem je dal péct, že si je vemu zítra do práce. Vytáhl jsem už jen ohořelá torza. Vrátil jsem se nahoru a odbouchnul heslo. Tím to bylo zpečetěno a odteď už jsem musel vyřešit všechno ostatní. Zrušíl, či přesunul jsem všechna jednání a začal překotně balit. Bylo asi jedenácat v noci. Najednou slyším z kuchyně křik. Bíba objevila slimáka co zalezl za sklo ve dveřích mikrovlnky. Dal jsem se do demontáže dvířek. Když nevíte co kde máte povolit, je to vždycky strašlivej porod. Moc jsem se s tím nemazlil a chvílema to vypadalo, že to skončí nákupem nový mikrovlnky, ale nakonec sem slavil úspěch. Bylo dvanáct, já zpocenej jsem pokračoval v balení. Nezapomenout na nic, když jedete domů na vánoce a na Silvestra, to snad ani nejde. Kolem jedný jsem měl dobalíno a omdlel na postel se strašnou předtuchou, že mě budík nevzbudí.
Ráno jsem zaspal, ale né moc drasticky, takže rychlý pobalení věcí do kletru, naskočit na kolo a hurá podél Temže, přes Eton Wick, pastviny, nadjezdem přes M4ku, kolem školy ve Slough a do práce. Všude je bahno, ale jede se dobře. Je dvacátého prosince.
V práci dělám na projektu „Fixing the basics“, kterej se sype pod rukama jako většina věcí, která potřebuje investice pro něco pro telekomunikace tak chimérického jako spokojenost zákazníků. Opík potvrdil termíny návštěvy u něj na Taiwanu a tak objednávám letenky. Čtvrt hodiny se hádám se nějakým indem na telefonu, že letenka má být o deset liber levnější. Stejně mě třída „Economy Super Saver“ trochu děsí. Odpoledne mám telekonferenci s chlapíkem z Irska ohledně další šílenosti, kterou nesmíme ani naznačovat. Půl hodiny poslouchám mrtvolné ticho jakožto jediný účastník konference. Pak dostávám zprávu, že mají požární poplach, nebo výpadek elektřiny nebo co a prostě, že to už nestíhá. Odpoledne sedíme s Grahamem a řešíme zákaznickou zkušenost v rámci FtB. Nikdo nehýří optimismem. Projekty co měly financovat tyhle iniciativy se použijou na zalepení děr v rozpočtu, takže skoro nic nezbyde. Největší španělskej projekt nikdo nemonitoruje. Jako jedinej světlej bod pracovního dne se mi podařilo dohodnout rozlučkovej oběd se starým týmem a prohlídku pivovaru. Dělám check-in na zejtřejší let, dodělávám podklady pro Patricii a o půl šestý balím, sedám na kolo a v mírném dešti a naprosté tmě jedu domů.
Potřebuju dorazit zásoby jídla a tak si dělám luxusní krutí stejky s brusinkovou omáčkou a k tomu dojídám včerejší brambory. Ledabyle balím, protože zítra večer odlítám. Uvažuju o bazénu nebo pivovaru. Dobalím stejně až ráno, protože na balení potřebuju stres. Zapojuju počítač a kontroluju facebook. Petr Prateta Husák jde na CIGISTOCK Pod Lampou. Klikám o co jde. Playlist mě dostal. Adolpho & Band, které jsem poprvé slyšel téměř přesně před rokem mi strašně přirostli k srdci. Sehnal jsem si všechno co kdy nahráli. Zrovna před týdnem jsem se o nich s Pratetou bavil a on říkal, že je škoda, že už nehrajou. A najednou jde na koncert a ani se nezmíní. Hned mu píšu, proč mi neřek. No ve stručnosti proto, že je úplně blbej. Jsem totálně naštvanej. Šlo to zařídit, mohl sem tam být, mohl jsem letět o den dřív. Stačila jediná zmínka. Chvíli mu nadávám a pak se koukám, jestli čirou náhodou není třeba ještě nějakej let. Čirou náhodou je. V sedm ráno. To by znamenalo být v pět na letišti. Bylo tak devět večer. Ne, tohle by bylo moc šílené. Nemám vůbec zabaleno. Chtěl jsem ještě nakoupit dárky ve Slough. Zítra mám plno meetingů v Londýně, na pátou mi nic nejede. Let už nejde změnit, protože jsem udělal check-in. Na a i kdyby, tak co? Dorazím naproto mrtvej a vůbec si to neužiju. Bude chaos všechno přeorganizovat, ráno nevstanu. Navíc mám půlku věcí v práci, to by znamenalo někdy ve tři ráno jet do práce a zabalit to. Jasně a tisíc a jeden důvod, proč je to naprosté šílenství. Zatímco jsem si vyjmenovával všechny proti, tak jsem bezděky naklikal objednávku letu. Chtělo to už jen heslo. Nezadal jsem ho. Hlavou mi bežely všechny ty problémy, co to bude znamenat. Ale stejně jsem věděl, jak to skončí. Zapřísáhl jsem Pratetu ať mlčí, protože z mýho statusu „udělat něco šílenýho nebo ne“ pochopil, že přiletím. Zatímco jsem to usilovně řešil bušil mi spolubydla na dveře jestli něco nepeču.
„Klobásy!“ zařval jsem zoufale a vyběhl ven. Bylo potřeba je sdělat a tak jsem je dal péct, že si je vemu zítra do práce. Vytáhl jsem už jen ohořelá torza. Vrátil jsem se nahoru a odbouchnul heslo. Tím to bylo zpečetěno a odteď už jsem musel vyřešit všechno ostatní. Zrušíl, či přesunul jsem všechna jednání a začal překotně balit. Bylo asi jedenácat v noci. Najednou slyším z kuchyně křik. Bíba objevila slimáka co zalezl za sklo ve dveřích mikrovlnky. Dal jsem se do demontáže dvířek. Když nevíte co kde máte povolit, je to vždycky strašlivej porod. Moc jsem se s tím nemazlil a chvílema to vypadalo, že to skončí nákupem nový mikrovlnky, ale nakonec sem slavil úspěch. Bylo dvanáct, já zpocenej jsem pokračoval v balení. Nezapomenout na nic, když jedete domů na vánoce a na Silvestra, to snad ani nejde. Kolem jedný jsem měl dobalíno a omdlel na postel se strašnou předtuchou, že mě budík nevzbudí.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)