středa 26. ledna 2011

Dlouhej den

Přesto jsem je přesvědčil, že najdem ještě jeden ale vážně dobrej podnik a tam dáme ještě jednu skleničku. Bloudili jsme znovu Madridskými uličkami a nakonec jsme jeden našli. Byl bohužel vážně dobrej, čímž byla splněna má podmínka a tak jsem je aspoň zlomil, že si dali dvě skleničky a já tři. Témata už začala být filozoficko účetnická a my řešili strategie korporací. Ostatně co jiného chcete řešit kolem druhé ráno?
Můj návrh dát ještě pět skleniček vína se nesetkal s pochopením a kluci vyrazili na hotel. Venku jsme slovili taxíka, načež mi došlo, že já bydlím za rohem a tak jsem ho nechal odjet a došel pěšky. Měl jsem brutálně povídavou náladu a tak jsem začal lovit lidi na IM. Pokecal jsem s Tomášem M., Crayfishem a vděčným společníkem byl zejména Prateta. Vůbec netuším co jsme řešili, jediný co vím, že jsem spal snad jenom hodinu a půl. Před spaním jsem dostal ještě spásnou myšlenku a zaběhl na recepci, kde jsem jim řekl, že mě musí za každou cenu v pět ráno vzbudit. Spíše než usnul, jsem prostě upadnul do kómatu.
O hodinu a půl později jsem měl šíleně zmatenej sen, ve kterém neustále něco zvonilo. Probral jsem se a byl jsem dokonale dezorientovanej. Zvonění se zdánlivě ozývalo odevšad, ale já netušil kdo sem, kde sem a co bych měl s tím zvoněním dělat. Navíc zdroj prostě nešel zaměřit. Po chvíli naprostého zmatení jsem zvednul telefon u postele. Někdo na mě mluvil španělsky. Nechápal jsem proč mi do Windsoru volaj Španělé a snažil se jim vysvětlit, že ještě spím - německy. Něco fůrt šíleně zvonilo. Konečně někde zapadly správný výhybky a mně došlo, že jsem na hotelu a mám vstávat. Pak jsem dokonce identifikoval druhej zdroj zvonění. Byl to iPhone, kterej se mě snažil taky probudit. Pobalil jsem jako ve snu a vymotal se před hotel, kde už čekal taxík. Zaměřil jsem ho na letiště a myslel jsem, že usnu. Ostatně cesta měla trvat zhruba hodinu. Zjevně jsem ale sednul k nějakýmu zneuznanýmu jezdcovi F1. V momentech, kdy jsem se odvážil podívat na tachometr, tak všechny čtyři ručičky ukazovaly něco hodně přes 100 km/h. Taxíkař cestu patřičně komentoval, prudce brzil a nečekaně měnil směry jízdy. Na letišti jsme byli za méně jak čtvrt hodiny. Gratuloval jsem si, že jsem ještě ožralej, protože kdybych už střízlivěl, tak jsem se určtiě poblil.
Podařilo se mi odbavit. Kluk na přepážce mi něco vysvětloval a ukazoval na nápis na žluté nálepce co mi dal na boardning pas. Upřímně jsem netušil o co mu jde. Měl jsme snad ještě dvojku na žíle a tak jsem se rozhod, že to přikrmím. Z obalu na notebook jsem vytáhnul Plzničku a poladil jsem to tak na 2.5. To už jsem byl schopen přesněji uvažovat a tak jsem si přečetl tu kartičku. Psali tam, že můj gate je prakticky v jiný zemi a ať počítám s tím, že cesta na něj zabere minimálně 40 minut. Pokud nedorazím na čas, že odletí beze mě a můžu si za to sám. Zasmál jsem se těmto výhružkám. Odbavil jsem si kufr do podpalubí - to dělám vždycky, když si nejsem jistej zda někde cestou neusnu. Většinou udělaj všechno co můžou, aby mě našli a dostali do letadla, protože jinak musej vyložit všechny zavazadla a hledat to moje a to je pekelný zdržení. Přesto hodinky ukazovaly, že letíme za necelých 30 minut. Nasadil jsem ostré tempo. Mavajíce boarding pasem s žlutou cedulkou jsem získal přednostní VIP odbavení pro business class a pak už systémem pohyblivých chodníku, výtahů a metra jsem mazal ke gatu. Ukázalo se, že cedulka těžce přeháněla. Byl jsem tam za necelejch dvacet minut. Nasedl jsem a za chvíli jsme letěli. K pití na palubě jsem si dal plechovku piva a zkolaboval.
Probral jsem se až v Anglii. Nechtělo se mi věřit kolik je hodin. Tvrdil jsem Michaelovi, že budu v práci v devět a bylo něco po desáté, když jsme přistávali. Taxík byl jako teleport. Vlezl jsem do něj usnul a když jsem otevřel oči, byli jsme ve firmě. Dopoledne bylo jako ve snu. Přesto jsem udivoval sám sebe jakou jsem měl produktivitu. Věci konečně dávaly smysl a já dorazil pár projektů, se kterejma sem předtím nehnul a ještě Michaelovi pomohl zkonzultovat jeden LTE dokument. Konečně udeřila půl šestá. Vyrazil jsem na vlak. Usnul jsem úplně všude. V shuttle busu, ve vlaku do Windsoru. A přitom jsem měl dneska jít první den do pivovaru. Při poslední návětěvě jsem se jim svěřil, že pracovat v pivovaru je můj velkej sen a oni mi nabídli, že jestli chci, můžu jim tam chodit pomáhat a oni mě za to budou učit jak se vaří pivo a všechny věci kolem. Nadšeně jsem souhlasil, ale dneska jsem byl na hranici fyzického kolapsu. Přemejšlel sem, že jim napíšu, že to prostě nedám, ale nemohl jsem. Dolezl jsem domů, kde jsem si rychle ohřál pizzu, kterou jsem do sebe naládoval a mazal jsem do pivovaru. Tam byli Paddy s Jimem. Zrovna stáčeli pivo do sudů. Ptal jsem se, s čím můžu pomoct.
"Můžeš stáčet!" navrhl hnedka Paddy a jal se mě zasvěcovat.
"Jedna věc je naprosto kritická. Do každého sudu musíš v momentě, kdy jej začneš plnit přilít fining. To je substance, která zajistí, že se zbytkové kvasnice usadí na dně sudu a pivo bude čisté. Kdybys to zapomněl nebo tam omylem nalil dvě dávky, tak zničíš celej sud. On není závadnej, ale lidi to odmítaj pít, když v tom plavou kvasnice," poučoval mě. 
Vypadalo to jednoduše, ale já se zpotil. Dodržování přesných postupů, nezapomenout si vzít léky, nebo takovýhle věci to není moje silná stránka. Paddy měl však docela spolehlivej systém.
"Jedou se dva sudy najednou. Naplň si vždy dvě odměrky, při každém plnění kontroluj, že ti ubývaj. Nešetři čas! Doplň je vždy až potom co odvalíš plné sudy a nikdy nezačni plnit, dokud tam nebudeš mít dvě plné odměrky."
Začal jsem plnit první sud a zastavil jakmile začal chrlit pěnu.
"Kdepak, nech to pěkně jít až to začně chrlit čisté pivo. Takhle bys hospodu klidně o jedno až dvě piva okradl," poučoval mě Paddy.
A jak se ukázalo, tak je to se vším co dělaj. Zákazník, ať už jím je hospoda, nebo ten kdo to pivo pije je pro ně na prvním místě. Jasně že by mohli ušetřit několik procent na každým sudu. Ale tohle oni prostě nedělají. Ještě víc mě dostalo, když mi Paddy další den vysvětloval a předváděl jaká je to věda, aby pivo bylo v ideální kondici. Riskuje zničení dávky celé varny, jen aby dodal to naprosto dokonalé pivo. Přišlo mi to jako vidět naše powerpointy v praxi. Korporace často, dlouho a vydatně mluví o zákanících a zákaznické zkušenosti. Pravda je, že když dojde na lámání chleba, tak s chutí ušetří tu pintu na sudu a nikdy nerisknou ztrátu celé varny. Ať jsou to pivovary, nebo telekomunikační společnosti. Nejen že tu dělám svou vysněnou práci, ale v praxi vidím, že může fungovat skutečné zaměření na zákazníka, kde tahle víra je základním kamenem každého konání a ne jen obsahem powerpointů a marketingových prezentací. Naplnil jsem 70 firkinů (středních sudů) a uvědomil si, že necítím žádnou únavu. Byl jsem prostě nadšenej. Ani jednou jsem nezapomněl přilejt fining. I když dvakrát, když jsme se zakecali jsem ho lil až v půlce plnění. To bylo potom potřeba sud proválet napříč pivovarem a zpátky aby se zajistilo pořádné promíchání. Naplnit sud. Palicí zamlátit zátku. Odvalit na paletu. Odměřit dvě dávky finingu a tak pořád dokola. Na podlaze se hromadily sudy a já měl úžasnej pocit skvěle vykonané práce. Díval jsem se na řady sudů a přemejšlel kolika lidem jejich obsah udělá radost. To je pocit, kterej v korporaci zažijete jen velmi těžko. Popravdě řečeno po mých večerech v pivovaru jen težko hledám motivaci pro můj denní job, kdy máme vymejšlet jak co nejefektivněji (rozumněj nejlevněji) dodat zákazníkům službu s adekvátní zákaznickou zkušeností (rozumněj aby se nenasrali tak, že už od nás nic nekoupěj). Tady v pivovaru je svět daleko jednodušší a hezčí.

neděle 23. ledna 2011

Ještě Plzničku

Kluci plánovali jít ráno na Snežku a za tím účelem dělali celou noc šílenej bordel. Nakonec to dali jen na vyhlídku a Snežka zůstala nedobyta. Šel bych taky a moc rád, ale moc dobře jsem si pamatoval naši výpravu s Yardem a Raspu, když jsme kalili na Sasance. Bylo to dobrých 13km a vrátili jsme se v pozdní dopoledne, ač jsme vyráželi někdy ve tři ráno. A my museli ráno zabalit a vyrazit. Babičkám jsme slíbili, že děti vyzvedneme brzy ráno. No tak brzy to zas nešlo. Ono, když musíte i na umytí nádobí nejprve zatopit v kamnech a pak roztavit dostatečné množství sněhu, tak to zas není taková legrace. Chata se postupně vyklízela a všichni se začali srocovat na verandě, protože dovnitř už nikdo nesměl, aby se tam nenašlapalo. Byla zima. Jako fakt zima. A jak jsme tak stáli jen tak venku, tak za chvíli začaly brutálně zábst prsty na nohou. Všichni začali poudpávat, pak tak trochu tancovat a nakonec někdo pustil na mobilu muziku a už se normálně pařilo, abychom se aspoň trochu zahřáli. Míša mně bránila pít, bere to teď jako sport. Dřív to bylo pod záminkou, že budu řídit, ale ta padla poté co jsem dostal štempl na to, že v ČR řídit nesmím. Takže teď je to prostě jen zakazování. Mám moc rád svou ženu a respektuji její přání a proto jsem si dával velký pozor, aby mě nikdy neviděla pít. Je to jako vrátit se o mnoho let zpět, když měl člověk strach aby ho nenachytali rodiče. Až na to, že naši mi zrovna pití nezakazovali - proto jsem taky do 18ti nepil. Zabili tím veškerý kouzlo.
Hodně věcí se vypilo a snědlo, ale i tak jsme dopravovali do údolí zase slušnou várku vybavení a odpadků. Ukázalo se, že tahat chlast ve skle je fakt blbost. Minimálně ty vína šlo určitě přelejt do plastu a vzít si maximálně jednu lahev, kam by se to přelejvalo pro ten pocit. Rada pro příště no.
Na Sokolí Boudě jsme zastavili s Milanem a Jitkou na oběd, ale kluci chtěli jet dál. Partička se rozloučila a my šli dát obídek. K obědu jsme dali jedno pivko a po dobrém jídle vychutnávali výhled na sluncem zalité hory. Přišla číšnice a ptala se nás, jestli si ještě dáme pivo. Pospíchali jsme, takže jsem byl rozhodnutej si už nedat. Ale Čerw pronesl: "Plzničku?! No jasně, že si ještě dám!" Já i Milan jsme hned zareagovali a když si dá Čerw, tak že my taky a ať teda přinese tři. Jen co číšnice odběhla se do nás holky pustily, proč jsme si ještě objednali.
"No když si objednal Čerw!" bránili jme se.
"Ten říkal, že už nechce!"
"To není prava, říkal, že si dá ještě jednu!" namítal Milan.
"Ano, já to taky slyšel!" potvrzoval jsem.
"Já říkal, že si už nedám!" vyvracel nám Čerw naše slova.
Oba jsme ale zcela zřetelně slyšeli, jak objednává. Jak se ukázalo, každej z nás trochu jiná slova, ale pointa byla ta samá. Někdy je neuvěřitelné, jak dokážou smysly klamat.
No nedalo se nic dělat, dali jsme rychle druhé pivko, zaplatili, rozloučili se s hajnou a hajným a hajdy dolů do Spalenýho Mlýna. Sjezd to byl úžasnej a za chvíli jsme frčeli domů. Vyzvedli jsme děti, doma zabalili a hurá směr Praha.
Já začal konečně řešit, jak se dostanu aspoň na hranice a zda se znovu najde někdo, kdo by se mnou jel do Londýna. Žádní dobrovolníci se tentokrát nehlásili. Spoléhal jsem trochu na Digiho, ale ukázalo se, že je nemocnej. Jedinej, kdo se nakonec ozval byl Mrtvočich, ale ten neměl řidičák. Byl jsem moc rád, protože závozník dělá strašně moc a ve dvou se ta dálka dá přeject daleko líp, než když je člověk sám, ale neřešilo to můj problém s tím, jak se dostat na hranice. Najednou Míša přišla s převratnou myšlenkou. Že by jeli se mnou. Ač by se mohlo zdát, že to věci vyřešlilo, tak to s sebou neslo hromadu komplikací. Co se psem? Vzít s sebou? Nemá odčervení a tak, takž bysme museli shánět ráno veterináře a tak, nemluvně o tom, že ten čokl pekelně prodraží trajekt a navíc co s ním potom? Nechat ho tam? Budu ho mít na starosti? Co když pojedu na služebku? Co děti a školka? atd. Přes facebook jsem zkoušel udat psa a kontaktoval jsem všechny možné lidi přes ICQ. Pomoc nakonec přišla z nečekané strany. Prateta z Plzně se nabídnul, že nám ho pohlídá. Tohle je zkratka, v praxi jsme to řešili celou cestu do Prahy. Uf, vyřešeno, zařízeno. Mrtvočich jede taky, nějak se prostřídáme mezi dětma vzádu a Míša bude řídit. Já to můžu vzít za hranicema. Sláva, hurá, konečně. Radoval jsem se.
Předčasně. Doma Míša našla obálky z úřadu, což znamenalo, že ji možná pozvali na pohovor kvůli práci. Ráno je vyzvednout nestihnem. Takže veškerý plánování a nervy znovu od začátku. Už jsem koukal na letenky s tím, že tu auto prostě nechám, ale nakonec jsme se dohodli, že pojedem a prostě jim zavolá, že si to nemohla přebrat. Měli by to vzít v pohodě. Ještě jsme do noci balili a přendávali věci v autech a šli jsme spát snad v jednu ráno.

sobota 1. ledna 2011

Cože? Nože!

Ráno bylo brutální. Bylo mi nesmírně zle a cítil jsem strašné vyčerpání. Začal jsem vařit guláš, ale dostal jsem se k oloupání jedné cibule, načež jsem si vyčerpaný šel znovu lehnout. Probudil jsem se podruhý v jedenáct a pokračoval ve veledílu. Nakonec jsem vařením guláše strávil prakticky celej den a jedli jsme někdy k večeru. Hitem dne byly bezesporu "Nože". Zátka s Joskou se na Zélandu naučili novej způsob hulení. Nože se rozpálí do ruda a hulení se strčí mezi ně a někdo vdechne kouř kterej vznikne přes plastovou lahev s uříznutým dnem. Tolik teorie. V praxi to fungovalo asi takhle: Běžná debata, o něčem mluvíme a najednou Zátka vykřikne: "Cože?! Slyšel jsem nože?" A nadšene narval dva jídelní nože do kamen. Všichni na to pak zapomněli, takže najednou někdo zařval: "Nože!" a všichni ostatní: "Cože?!" a začali se strojit, oblékat, dávali si šály a rukavice, protože venku byla fakticky brutální zima. Pak celá partička vyběhla navlečená ven a někdo v kožených rukavicích vytáhl rudé nože z kamen a vyběhl ven, kde už všichni nadšene čekali s plastovou lahví a palicí. "Auuuu! Kurva ty pálej!" zařval nosič a narval oba nože do sněhu, kde jen hlasitě zasyčely. "Tak zas hovno," pronesl někdo a šlo se zpátky do chaty, kde se celý proces opakoval.
"Cože? Nože!" byl hit a spolu s "Daytime. Nightime!" se staly hláškami dne. Večer dorazil Raspa se Žižkou, takže jsme skvěle zabékali a byla to perfektní tečka za suprovým víkendem.
Chata se konečně vytopila a noc byla skutečně vášnivá. Prozřetelně jsem si na sebe hodil jen otevřenej spacák, ale i tak jsem se nahoře budil vedrem. Míša si vlezla k nám nahoru, takže jsme na posteli pro dva spali čtyři. Míša, Já, Máca a Čerw.
Máca se v noci odstěhoval na zem. Ráno to komentoval slovy: "Jsem se probudil mezi dvěma radiátory..."