Edinburg clubbing

Ráno prší, tak dospáváme a třeba to přejde. Přešlo, tak jsme si ještě schrupli a začlo zase lejt. No nakonec lezem ven a balíme. Kupujem nějakou snídani ve měste a jdeme do další distillerky. Vypadá to tu o řád průmyslověji, než ve všech co jsme dosud byli. Procházíme brankou s nápisem "Pozor jsou zde zabijáčtí hlídací psi. V případě napadení volejte ...". Nikde nikdo. V areálu nás nakonec odchytil nějakej týpek a poslal nás na recepci. Tam nám dali leták a řekli nám, že nejsou přístupní veřejnosti. Od pohledu se tu whiska vyrábí výrazně průmyslovějším způsobem. Nebo tu prostě nemaj prostory, kde by mohli turistům ukazovat, jak dodržujou všechny prastarý postupy, zatímco v budově za rohem se průmyslově pálí ostošest.
Jedem už víceméně zpátky na jih, ale zajíždíme k Aberlouru, tam jsme přijeli bohužel pozdě a další prohlídka je až za dvě hodiny. Chlapík ve visitor centru nás posílá do Straithsie (home of Chivas Regal). V rámci jeho skotského žvatlání jsme pochopili, že to je blízko a stojí to za to. Bylo to daleko, fakt daleko, ale stálo to za to. Prohlídka prý začne až za půl hodiny, tak nás zatím uvedli do čekacího salónku luxusně zařízeného koženými gauči, čalouněnými křesly a prastarými dubovými stolky a nalili nám 12ti letu Chivasku, aby nám to čekání lépe utíkalo. Ano, za takových podmínek jsem ochoten počkat. Prohlídka byla jednoznačně vrcholem všech prohlídek. Postarší ženská kolem padesáti let, která si dnes už asi jednu, dve sklenky dala, nám udělala tak zasvěcenou prohlídku, že nám konečně zapadly do sebe ty střípky informací, co jsme obdrželi doposud. Ochutnávali jsme různé druhy obilí, dozvěděli se spoustu detailů a hlavně: "že whisky je vyrobena, aby se vypila!" Nebála se nám říct, že ne všechno je podle starých postupů a pravidel. Typicky:
"To obilí je místní?"
"No tohle náhodou jo, ale jinak ne, to se tahá odevšad."
Ve skladech sudů ožila. Vyprávěla příběh kdejakého sudu. Chivas dělá speciální whisky pro speciální příležitosti. Chivaska je blended whisky, což není sprosté slovo, naopak single maltky můžou být různé u blended se dosahuje vyrovnané kvality právě tím mícháním. Je tam prej parta alkoholiků, která se specializuje jen na to správné namíchání z různých single malt. Ve skladu mají sudy skoro z celého Skotska, ze kterých vzniká ta pravá, luxusní Chivaska. Maj tam sud, který se udělal ku příležitosti korunovace královny. Maj tam sud, který zraje na příští korunovaci. Maj tam sud, který byl připraven v den, kdy se narodil princ William a bude stočen do lahví, až udělá něco významného. Zatím prej nic takovýho neudělal, takže už je to fakticky stará whisky. Dostali jsme taky tip, že v obchůdku maj blend ze 100 whisek připravený k výročí firmy. K tomu se vázala jedna klasická příhoda:
Udělali tuhle exkluzivní whisky a vyrobili asi 200 lahví. Ty prodávali za nějakou cenu na trhu (tuším kolem 500 liber). No, ale pak zjistili, že si jich nechali málo a chtěli jich víc. Tak jich koupili několik zpátky. Jednu asi za 10 tisíc liber. No a pak zjistili, že prodali lahev s pořadovým číslem 1 a tu chtěli taky. Tak ji koupili asi za 26 tisíc liber. No prostě ve všech firmách to funguje úplně stejně. Na rozloučenou jsme dostali ještě 15ti a 18ti letou Chivasku a 18ti letou Strathsiu - víc nám prej nedaj, abychom mohli ještě řídit. Já tuhle zem prostě miluju, tenhle jejich přístup!
Po tomhle příjemným závěru jsme otočili káru na jih a vyrazili zpátky k domečku ve Windsoru. Raspa si chtěl ještě koupit tu spešl whisky v Edradource, protože se ukázalo, že zas tolik fajnovek jsme neobjevili a tahle byla fakt luxusní. Zadali jsme tedy do Marie znovu Pitlochry a jelo se. Řídil Raspa. Má ten nepříjemnej zlozvyk, že v poklidu řeší jiné věci než řízení a to i v zatáčkách. Měl jsem brutální výcvik po Digim a Čerwovi, ale Raspa mi dával slušnou čočku. Snažil jsem se nekřičet, ale nervům jsem se neubránil. V momentě, kdy vzal zatáčku přímo do příkopa a já tam na své straně vymetal pangejt, jsem už zařval:
"coto, to, HEEEJ! KURVA CO TO BYLO?!" Po prvním hééj to strhnul ještě víc do příkopa a pak to srovnal. Tep jsem měl asi 400, pět let života v hajzlu a vydejchával jsem to. Raspa se na mě uraženě podíval a řekl:
"Já sem nejvíc ve stresu z toho jak jsi na mě křičel!"
Já nebyl schopen slov. "Ty vole, vždyť jsi nás málem obrátil!"
"No tak hrozný to zas nebylo," bránil se Raspa.
"Bylo, já si dal nohy nahoru," zamručel zezadu Milan.
Přesto na Raspovu čest je třeba uvést, že pak odřídil většinu štreky a nezabil nás. Přesto si myslím, že jeho další havárka je jen otázka času. Jeli jsme do Pitochry a cesta se postupně začala měnit na závod s časem. Díky kamerám se nedá překračovat rychlost na dálnicích, takže největší závod se odehrával spíše v teoretické rovině. Raspa začal být unavený a já přebral řízení. Na okreskách u Pitlochry už jsem to docela krosil a u Edradourky jsem zastavoval skoro smykem přímo u vchodu.
"Tak utíkej!!!" pobízel jsem zjevně nespěchajícího Raspu. Ten zatím prohledával auto a něco brumlal.
"Ty kráso, mazej, já se tam chci taky mrknout!" začal jsem být nervozní.
"No teď už se to nezblázní!" hudroval Raspa.
"Vždyť zavíraj za pět minut!" nechápal jsem.
"No tak před nosem nám to nezabouchnou," prohlásil přesvědčeně. Konečně vyrazil a my mohli zaparkovat a vyběhli jsem za ním. Našli jsme ho na baru v návštěvnickém centru, kde bylo možné ochutnat většinu prodávaných whisek. Bar za barmankou byl ale zatažený roletou. Raspa tam s ní něco živě diskutoval.
"Vy jste tu nedávno byli, že?!" ptala se mě barmanka radostně, když mě zahlédla.
"Jo, to jsme my!" odpověděl jsem.
"Vysvětlete mu prosím, že záchody jsou už zavřený," poprosila mě.
Podíval jsem se nevěřícně na Raspu, kterej si sem šel koupit whisky. "Ty jsi chtěl na záchod?!"
"Ne, já chtěl objednat whisky!"
"On by chtěl ochutnat whisky, co chce koupit," hlásil jsem barmance.
"Tak to je smůla. Teď jsme zavřeli," prohlásila zklamaně ač bylo jasné, že zavření spočívalo v zatažení rolety.
"My sem jeli přes půl Skotska, jen abysme to stihli!"
"No a nestihli jste to o pět minut. To je smůla co?! Přijďtě zítra!"
"Oni zítra odlétají z Londýna!"
"No tak to je fakt smůla!" prohlásila barmanka zúčastněně. Pochopil jsem, že v chování Skotů je určitý vzorec. Běželi jsme honem do obchůdku. Ten byl ještě otevřený, ale u dveří stál postarší chlapík ve skotském kiltu. My se vrhli k vitríně s whiskama a Raspa se rozmýšlel kterou a my přemýšleli, jestli si něco taky nekoupíme.
"Chlapci, zavíráme!" naléhal chlapík.
"My sem jedem přes půl Skotska, on si chce koupit whisky a my taky vybíráme," informoval jsem ho.
"Tak přijďte zítra!"
"Oni zítra odlétají z Londýna!"
"To se nedá nic dělat, my taky chcem domů. Zavíráme!"
Raspa rychle popadnul jednu z whisek a my teda nic nekoupili. Není mi už záhadou, proč je Skotsko celkem chudý kraj. Tady není sranda utratit peníze ani kdybyste chtěli.
Po úspěšném nákupu jsme udělali zastávku na sváču nad Pitlochry, kde jsme se kochali západem slunce. Jako další cíl jsme si vytyčili Edinburg. Díky mizernému signálu jsem skoro celou cestu hledal nějakej rozumnej hostel. Na stanování už začínala bejt dost bezohledná zima a stan byl celej mokrej. Objevil jsem jeden, co vřele doporučovali. Raspa se spaní na hostelu trochu bál.
“Ty jo, na tom hostelu to budou samí bezdomovci a tak?” ptal se nejistě.
“To ani ne, většinou sou to samí slušní lidi. Studenti, baťůžkáři a tak," uklidňoval ho Milan.
"Když tak o tom teď přemejším, tak jsem tam vždycky já dělal ten největší bordel,” pokračoval zamyšleně.
"To je fakt! To můžu potvrdit! Samí slušný lidi a pak my no," smál jsem se.
Navigace nás protáhla Edinburgem a dovedla až k nějakému domu co nevypadal jako hostel. Při detailní prohlídce jsem objevil zbytky železného zvonku s názvem hostelu. V roce 2006 ho ale zrušili. Google maps nám dal pár dalších tipů, takže jsem zkoušel namátkově volat. Objevili jsme nějakej skoro v centru, hned pod hradem. Měli volno a noc stála jen 14 liber i se snídaní. To vypadalo příliš dobře na to, aby to byla pravda. Leč zázraky se občas stávají. http://castlerockedinburgh.com/ byl prostě nepopsatelnej. Od super pohodovkářů na recepci, kteří nás hned zaskočili anketou, jestli preferujeme Beatles nebo Rolling Stones, přes stylovou výzdobu chodeb až po luxusní interiéry. Od kluků na recepci jsme dostali tip na nejlepší hospůdky pro nás a vydali se na průzkum města. Bylo už pozdě večer, ale město nás naprosto uchvátilo. Masivní kamenné budovy. Stylové hospůdky s úžasnou atmosférou a nejvíc nás překvapilo několikaúrovňové křížení místních chodníků. Zastavili jsme na pivko v jedné klasické hospůdce a pak jsme pokračovali do centra podle instrukcí. Cestou jsme dali kebab co byl hned vedle jedné z doporučovaných hospůdek. Byla to přesně ta stylovka. Malé útulné prostory. Obrovská nabídka whisky a vzadu muzikanti co hráli takový ty klasický skotský písničky. No prostě paráda. Seděli jsme tam prakticky až do zavíračky. Raspa to vzdal dřív, protože byl už moc unavenej a chtěl bejt fit na řízení. My s Milanem klasicky začali ještě prozkoumávat co nabízí místní noční život. Šli jsme za nějakou partičkou co zabočila do nějakýho klubíku. Zdrželi jsme se minutku u ochranky, která nás jen zdravila a když jsme vlezli dovnitř, tak jsme zjistili, že ti lidé zmizeli. Klub nebyl nic moc. Spíš takovej bar, hrála tam hudba a byly tam všude sedačky a stoly. Pátrali jsme po tý partě a objevili jsme, že to vede dál do podzemí. V dalším patře číhaly velryby a vypadalo to tu ještě o něco hůř. Unikly jsme útoku kytovců a zjistili, že to vede ještě o patro níž. Tam už byl klub jak má být. Hrála hudba, tančilo se mezi kamennými sloupy a obrovskej bar byl zavalenej lidmi. Byli jsme příliš vyčerpaní na nějakou performance, takže jsme si koupili pivko a usedli v rohu parketu na gauč a pozorovali cvrkot. Pobyli jsme asi dvě pivka a vyrazili jsme na hostel. Zjistili jsme, že se dá jít ještě o patro níž. Tam už byl takovej nic moc klub a hlavně a to nás překvapilo: východ ven. Poté co jsme z chodníku vešli do klubu, sešli 4 patra do podzemí jsme zase vylezli na chodníku. Tahle mimoúrovňová architektura dokáže bejt dost matoucí. O kus dál se ozývala hudba a smích, tak jsme se rozhodli ještě nakouknout i tam. Z největšího klubu v Edinburgu jsme se ocitli v tom nejmenším. Byla tu taková rodinná atmosféra. Všichni už byli dost opilí a blbli například s podlejzáním provazu a dělali jiné podobné vylomeniny. Dali jsme ještě jedno pivko na dobrou noc a pak už jsme fakticky vyrazili spát. Byly asi čtyři ráno.

Tak to zmrznete!

Noc byla krušná. Rasputinovi místní strava zjevně nedělá dobře a nám nedělala dobře noc s Rasputinem. Dvakrát jsme se s Milanem probudili a jak se vyjádřil Milan - to až vhánělo slzy do očí.
Počasí nám přeje - to znamená, že neprší. Balíme stan a z blízkého baráčku vylezl nějakej Skot a volá na nás "AYE!!"
Nadšeně ho taky zdravím: "AYEE!"
Ukázalo, se že nás nezdravil. Dost ledovým hlasem pronesl:
"Co tady děláte?! Kdo vám to dovolil?!"
"My už balíme!" ujišťoval jsem ho.
"No to byste radši měli!" vyštěknul na nás a zalezl zase do baráku. Rychle jsem dobalili a přesunuli jsme se zpátky do včerejší hospůdky na snídani. Dali jsme místní pivko nazvané "Statečné srdce" a já na základě doporučení místního chlapíka jsem ochutnal místní specialitu - Hagis. Je to v podstatě ovčí prejt v ovčím žaludku podávanej s kaší z tuřínu, brambor a mrkve. No, nebylo to špatný a nastartuje to den.
Pivovar měl fůrt zavříno a tak jsme vyrazili do distilerky Edradour. Údajně nejmenší distilerka ve Skotksku a ten pivovar byl nejmenší pivovar ve Skotsku.
Distilerka vypadala kouzelně. Kolem potůčku se za dřevěnou bránou rozkládalo několik nabílených budov a všude se linula vůně sladu. Prohlídka zrovna začala, takže jsme se přifařili k zatím jedinému účastníkovi, kterým byla nějaká ženská ve středních letech. Tak padesátiletá průvodkyně nám dala uvítacího panáka, pustila film a pak nás provedla po distilerce. Je to tu všechno příjemně maličké a snaží se tu až úzkostlivě dodržovat všechny původní postupy. Teda, někdy to asi až přehánějí - jako třeba, že do mlýna na obilí kadý den sypou obilí kyblík po kyblíku, tak jako kdysi, místo aby tam prostě nasypali odměřenej pytel. Na druhou stranu to obilí kupujou od firmy, která ho děla pro distilérky (musí se nechat naklíčit, pak se klíčení zastavuje tak, že se pod ním rozdělá oheň atd..). Místo aby si ho dělali sami, tak jako dřív. Ale koukat se na odkrytou chladící jednotku, kde budoucí whisky protéká a ochlazuje se a Rasputinovi tam upadnul vlas, takže za 10 let bude Edradourka s Rasputinovou DNA je docela zajímavej zážitek. Nejlepší hláška průvodkyně byla: "Vodu jsme sto let brali rovnou z tohodle potoka a nikdy jsme nikoho neotrávili, ale teď kvůli novým debilním "health a safety" zákonům jsme museli položit trubku do rašeliniště k prameni." Po prohlídce následovala ta těžší část - co si koupit na památku. S Milanem jsme se shodli, že to je prakticky investice, ale stejně jsme se drželi při zdi a každej sme si koupili jenom desetiletou Edradourkku. Raspa mlsně koukal po specialitce - kouřové 18ti leté Edradource, co zrála v třešňových sudech, ale nakonec ji nekoupil s tím, že takovejch fajnovek ještě cestou uvidíme.
Vrátili jsme se zpátky k pivovaru, ale sládek, který je jediná pracující a také provádějící osoba tam stále nebyl. Po dotazu v hospodě jsme zjistili, že má dovolenou. Nedalo se nic dělat, vyrazili jsme znovu na cesty. Cesta pokračovala po dálnici a Milan vzadu v autě poklidně usnul. Z dálnice jsme sjeli na okresku a pokračovali dále k severu. Rasputin je trochu nervózní řidič. Kamióny v cestě mu vyloženě vadily a tak jakmile byla trochu rovinka, tak sešlápnul plyn Báwa na podlahu a vyrazil kupředu. Motor začal řvát a proti nám se řítil další kamión. Podvědomě jsem se začal vzpírat proti palubce a s napětím v očích jsem sledoval ten závod. Kamión v protisměru nezpomaloval, ten vedle nás jel z kopce a zrychloval, motor řval naplno a tachometr rychle překračoval 100 mil/h (160 km/h) a najednou se za námi ozvalo:
"Ty vole! Ty voleee! Jedééš v protisměru!!!"
Tou dobou se už Raspa prosmýknul před kamión a vše dobře dopadlo.
"Jo. Takhle. Aha." vydechoval Milan vzadu svůj šílenej budíček. Já jsem vybuchnul smíchy. Opadnul ze mě stres z toho manévru a představil jsem si, co to muselo bejt pro Milana, kterej poklidně spal a najednou ho vzbudil řev motoru a když otevřel oči viděl jen brutálně rozjetej kamión v protisměru, proti kterému jsme stále zrychlovali.
"Ty vole, další rok života v hajzlu," nadával Milan a já se smál.
"Ty se tomu směješ, ale já si málem musel dát nohy nahoru!" dodal. Přiblížila se odbočka a Raspa sešlápnul brzdu. V tu chvíli nás málem smetl kamión co jsme zrovna předjeli.
"Jo aha, toho vítězství jsme si užili celou minutu!" kveruloval Milan vzadu. Konečně jsme byli u cíle naší cesty. Městečko Dufftown slibovalo sedm distilerek jenom ve městě a dalších asi deset v blízkém okolí. Původní plán byl odstavit auto a prošlápnout asi 10km cestu pěšky, ale bylo jasné, že jsem to časově neodhadnul. Zaparkovali jsme teda rovnou před Glenfiddichem - jak se časem ukázalo na parkovišti pro zaměstnance a vyrazili jsme na další prohlídku. Mladík v pravém skotském kiltu nás provedl výrazně průmyslovějším komplexem. Některé momenty mi připomínaly Svěrákovské scény vypravěče ve mlýně. Chlapík něco povídal silným skotským přízvukem v takovém hluku, že jediné co člověk na konci mohl říct bylo: "To je zajímavej příběh, to nám budete muset někdy říct ještě jednou."
Prohlídka v Glenfiddichovi byla zadarmo a zakončena zcela stylově kdy nás usadili ke stolkům plným skleniček a postupně nás nechali ochutnávat 12ti, 15ti a 18ti letou whisky. Chlapík se během ochutnávek zeptal, zda má někdo nějaký dotaz.
Inu, zeptal jsem se. Otázka byla prostá: "A vydělává vám to?"
Chlapík na chvilku ztratil řeč. Zadíval se z okna na upravené živé ploty a luxusní trávníky, sklouzl okem na luxusní interiéry a zastavil se tvrdým pohledem na mě ve špinavé mikině a kožené bundě, kterak tam popíjím 18ti letou whisky, co mi právě zdarma nalili:
"Konkurenti nahoře právě investovali 50 miliónů liber do rozšíření výroby. Ano, řekl bych, že to docela vydělává," pronesl konečně.

Už bylo pět večer a všude měli zavřeno. Prohlídky jsme tedy pro dnešek ukončili a rozhodli se strávit večer v nějaké stylové skotské hospůdce, kde možná se večer rozjede tak jako to umí Irové, což jsme viděli ve filmu o Titanicu. Nechtěli jsme si moc slibovat, ale taková kalbička s místními skoty, s dudy a písničkami, to bychom si určitě dali líbit.
Zaparkovali jsme u něčeho, co se dalo při slušné dávce dobré vůle nazvat náměstím. Nebo aspoň hlavní křižovatkou. Bylo sychravo, nebe šedivé a město vypadalo trochu mrtvé na to, aby tam byl nějaký extenzivní noční život.
"Kde je tu nejlepší hospoda?" zeptal jsem se staříka co kamsi spěchal.
"AYE?! Hospoda? Tady? No slušnej podnik je tady za rohem. Maj tam docela dobrý pivo," odpověděl děda.
Zašli jsme za roh. Slušná hospoda připomínala něco jako takovou Sparťanskou hernu s barem. Nabídka piv se omezovala na globalní skotské značky. Dali jsme pivko, dobili jsme telefony a vyrazili dál. Tohle zjevně nebyl podnik hýřící nočním životem. Došli jsme až k hospůdce, která se honosila nápisy: "Nejlepší stejky na světě!".
"Vida! Celej život to hledám a ono to je právě tady!" pronesl Milan překvapeně. Takovou příležitost jsme si nemohli nechat ujít.
Interiér byl spíše rodinného typu. Opět to nebyla hospoda, která by dýchla skotskem, kde by člověk věděl, že prožije večer který nezapomene. Přesto se ukázalo, že obsluha udělá co bude v jejich silách, abychom si je pamatovali.
Objednali jsme další z globálních pivek a jali se vybírat jídlo. Raspa s Milanem srabácky zvolili nějakou bezpečnou volbu, ale já si nechal doporučit číšníkem, kterým byl asi 14ti letej kluk.
"Tenhle signature stejk je fakt vynikající věc!" prohlásil chlapec bez zaváhání.
Inu musel být, neměli tam už nic dražšího. Objednali jsme a já napjatě čekal nejlepší stejk mého života.
Konečně jsem se dočkal. Vedle mastných masivních hranolek z opravdu hnusnejch brambor se krčil po pepřovou omáčkou takovej stejčík. No stejčík. Flaksa to byla a pořádná. Měli jsme jen standardní příbory, takže jsem nebyl schopnej ani uříznout porci. Zubama jsem kus urval a bylo to hnusný, tuhý a fakt hnusný.
"To se nedá ani ukrojit!" demonstroval jsem číšníkovi, který šel zrovna kolem.
"Hluboce se omlouvám, hned to napravíme!" prohlásil chlapec a talíř odnesl. Následně jsme z kuchyně slyšeli několik ran a tříštění nádobí.
"Teď jsi kuchaře slušně nasral!" smál se Milan.
Asi po deseti minutách mi chlapec přinesl talíř zpět. Bylo na něm všechno tak jak jsem to nechal (a kdo ví, zda i něco navíc) flaksa, hranolky, omáčka. Ovšem na kraji talíře se skvěl nový ostrý nůž.
Milan propadl záchvatu smíchu: "Sis stěžoval, že to nejde uříznout! Tak to vyřešili! Tomu říkám skotskej přístup!!"
Neměl jsem sílu to dál řešit. Popadl jsem ostrý nůž a odhodlaný se za svých 14 liber aspoň najíst jsem postupně sežvejkal tu podrážku. Dojedli jsme, zaplatili a plánovali co dál. Najedou jsem zjistil, že mi někdo šlohnul půlku piva co jsem měl na stole.
"Vy jste mi odnesl pivo?!" zeptal jsem se už zle dítěte-číšníka.
"Asi ano, omlouvám se, moment," pronesl zmateně a odešel.
Příšel asi za pět minut a řekl: "Chcete nové?!"
"Samozřejmě!" odpověděl jsem a obdržel nové pivo. Přišel starší chlapík co nás původně vítal uvnitř - asi majitel.
"Pochutnali jste si na našem stejku?" ptal se se zájmem.
"Děláte si ze mě prdel?!" odpověděl jsem překvapeně.
Chlapík nic neřekl a zase zmizel v kuchyni.
Konečně jsme vypadli z téhle pasti na turisty.
"Ten děda měl nakonec pravdu! Ta zoufalá herna byla nejlepší podnik ve městě!" vykřikoval jsem.
Milan zkoumal Foursquare a tvrdil, že dole v ulici je nějakej zajímavej podnik. Zamířili jsme teda tím směrem. Odměnou nám byla časem zapomenutá putyka, kde byl cítit v extrémní koncentraci CO2 z dost pochybného krbu. Jinak tam bylo pár rozbitejch židlí, plastový stolky, masívní plazma a ošuntělej kulečník.
"Na Foursquare psali, že to je nejlepší podnik ve městě," omlouval se Milan.
"Ale teď když tak o tom přemejšlím, tak ten barman vypadá ale na chlup stejně jako ten chlapík co to tam doporučoval!"
Dali jsme pivko a rundu whisky, ale pak jsme šli dál za štěstím. Tohle přeci není možný. Google doporučoval nějakou hospůdku daleko na okraji města. Byli jsme odhodlaní dorazit tam za každou cenu. Takhle přece nemůžou vypadat hospody na tom skotském severu, kde žijou jen ti ošlehaní dudáci, co každej večer kalej a zpívaj ve své oblíbené hospodě.
Šlapali jsme noční mlhou a mrazivým vzduchem, ale město vypadalo čím dál tím mrtvější. Najednou jsme ale zaslechli hudbu. Co hudbu. Celej orchestr. Harmoniky, housle, flétny. Šli jsme za hudbou jako krysy za píšťalkou a došli jsme k něčemu co se jmenovalo The Royal British Legion.
"Asi dobrej podnik!" pomysleli jsme si a vtrhli dovnitř. Vchod vypadal spíše jako recepce na koleji, než vchod do hospody. Tušili jsme, že jsme špatně. Došli jsme ke dveřím, kterými šlo nahlédnout dovnitř a zahlédli jsme sraz asi 200letých lidí, uprostřed kterých seděl symfonický orchestr a ostatnní je sledovali a popíjeli pivko.
"To bude asi uzavřená společnost," prohlásil Milan a hrnuli jsme se ven. Ze dvěří vyběhla jakási stařenka a mávla na nás: "Pojďte dál! Nestyďte se!"
Tak jsme šli. Na baru jsme si dali pivko a sedli do koutku a pozorovali. Orchestr se činil. Hrál takové ty skotské motivy. Celé to vypadalo jako neuvěřitelnej sen. Bohužel to trvalo asi jen čtvrt hodiny, než skončili a měli se všichni k odchodu. Dali jsme se s nima do řeči a prozradili jsme jim, že Raspa je taky muzikant. Trvali na tom, že jim musí zahrát. Vyrazili jsme k autu, které jsme přeparkovali a Raspa si přinesl harmoniku. Mezitím většina orchestru i diváků odešla, ale přesto zbylo takové to zdravé jádro a jeden chlapík s harmonikou. Raspa začal hrát, chlapík doprovázel a my občas zazpívali. Po písničce jsme vždycky vysvětlovali o čem ta písníčka vlastně byla a odkud jsme a jaké jsou naše světonázory. Dozvěděli jsme se co jsme věděli - že Skotové Angličany nesnášej a taky co jsme nevěděli - že maj docela rádi Francouze. My jim zas vysvětlili, že nejsme Rusáci a že Rusáky zase my moc nemusíme. Zkrátka dvě hodinky úžasného sdílení a porozumění. Dokonce, když Raspa rozlil moje pivo po koberci, tak se barmanka jenom smála a natočila mi nové. Po dvou hodinách družby jsme se začali rozcházet.
"Kde spíte kluci?" zeptali se naši noví přátelé.
"Ještě nevíme, někde venku, máme stan!" prohlásil jsem mlsně koukaje po dllouhých vlasech koberce v jejich klubu.
"Ve stanu?! Co blázníte! Tam zmrznete!" zalekli se naši noví přátelé, "jdětě raději do nějakého Bed & Breakfast."
"Na to my nemáme peníze!" pronesl jsem smutně.
"Tak to zmrznete!" pronesl chlapík rezolutně.
Pochopili jsme, že skutečnost, že "skotská pohostinnost" není ustáleným rčením má svůj důvod.
Nedalo se nic dělat. Jakožto chudí klucií z východu jsme sedli do našeho nového BMW a vyjeli smrti vstříc. Už odpoledne nás zaujal hrad přímo nad palírnou GlenFiddich a tak jsme neomylně zamířili tím směrem. Raspa prohlašoval, že tam je luxusní místečko ve vodním příkopu.
Nelhal. Bylo tam naprosto luxusní místo, kde jsme postavili stan přímo pod hradbami starodávného hradu, hned vedle palírny ze které se stále linula jedinečná vůně sladu.
"Kdepak, jestli chceš poznat palírnu, tak u ní musíš strávit noc!" prohlašoval Milan přesvědčeně. A měl pravdu. Na Gelnfiddicha a spaní "na hradu" nikdy nezapomeneme.

Nohy nahoru

Ráno se budíme ve stanu před univerzitou v centru Liverpoolu. Kupodivu nás nikdo nepřišel vyhodit. Stan v centru je asi tak nečekaná a těžko uvěřitelná věc, že většina lidí, když to vidí, tak to vědomě ignoruje, protože něco takovýho prostě není možný. Sedáme do auta a jedem znovu k pobřeží podívat se na mlčící sochy. Je odliv, takže je jich vidět víc. Je to stejně dobrej úlet. Dávame snídani, sedáme do auta a pokračujem dál na sever. Včera jsem na odpočívadle koupil za tři libry knížku "Od hospody k hospodě - průvodce Velkou Británií", která obsahuje asi 50 tras na různých místech v celé zemi, které vždy vedou od nějaké dobré hospody, k (a občas přes) nějaké další dobré hospody a přitom se nedá vyloučit, že cestou uvidíte některá nejkrásnější místa v zemi. Jedna trasa samozřejmě byla i v Lake District, kde jsem byl v létě s Digim a Mrtvočichem. Zamířili jsme tedy neomylně tam. Knížka nezklamala. Start i cíl byl tentokrát v té samé hospůdce "Britannia Inn", takže jsme si dělali legraci, že tam sednem, dáme pár piv, pár dalších piv, pak obejdem hospodu dokola a můžem pokračovat. Ale to by byl v Lake District fakt hřích. Hospůdka byla nádherná, maličká, ale s typickou atmosférou, krbem pohodlným sezením a starými dřevěnými sudy. Dali jsme pár místních pivek a já si objednal i "signature burger" se speciální náplní z červené cibule. Byla to lahůdka. Posilněni jsme vyrazili na cestu. Po té stravovací smršti zahrnující Lamb pizzu, Fish & Chips a spoustu různých piv se začínaly ve střevech dít nečekané věci.
"Naštěstí mám skoro všechno dvojmo, takže mě může potkat jakákoliv katastrofa," pochvaloval jsem si, "snad jen terénní boty mám jen jedny."
"No, tak jak bys to dělal, kdyby ses náhodou po..ral?" ptal se Milan.
"Musel bych dát bleskově nohy nahoru!" odvětil jsem chladnokrevně.
Počasí přálo a cesta se vinula krajinkou, která jako by vypadla z ilustrací Hobbitína. Všude samozřejmě byly ovce. V jedné ohradě jsme viděli dva berany, kterak si něco zjevně chvíli vysvětlujou, načež ten jeden najednou udělal několik kroků vzad, rozeběhnul se a brutálně se čelně střetnul s tím druhým. "KŘÁÁÁP!" rozlehlo se jinak tichou krajinou. Ostatní ovce zpozorněly a asi čtyři berani hned vyrazili na místo srážky a udělali chumel kolem útočníka.
"Co tam asi tak teď řešej? Co mu říkaj?" dumal jsem.
"Asi něco ve smyslu: "Karle neblbni, vyser se na něj! Nestojí ti za to!"" smál se Milan.
Diskuze začínala nabírat na obrátkách načež se střetlo několik dalších dvojic.
"Klasika, jdou to tam pořešit a nakonec se to porve všechno!" glosovali jsme to.
Zaujalo nás, že kopce v okolí jsou doslova lemovány a prošpikovány kamennými zídkami. Muselo to zjevně dát strašný práce, navíc někdy byly umístěny na dost nesmyslných a těžko přístupných místech. Milan to dal do souvislosti s naším včerejším pozorováním ohledně atraktivnosti místních žen. Když máš doma něco tak strašnýho tvrdil, tak hledáš důvody proč vypadnout z baráku. Takže řekneš: "Jdu stavět zeď" a jdeš. No a tohle je výsledek. Později jsme teorii rozšířili a vysvětlili tím proč se tam skoro všude pálí whisky - jedinej způsob jak udělat ten život snesitelnějším a na pivo jsou místní ženský moc hnusný, whisky to řeší.
Cesta zpět jsem zkoušel nějakou neotřelou zkratku, která nás zavedla k lavičce na vrcholu hory. Tam jsme litovali, že nemáme nějaké to pivko, které bychom mohli vychutnat u toho nádherného výhledu. Cesta se nám poněkud ztratila a když jsme objevili mrtvého jezevce, tak už jsme byli trochu nervózní. Navíc on vypadal, jako že to jen hraje. Zpátky v hospůdce jsme dali pivko na rozloučenou, sedli jsme do káry a jelo se dál. Návštěva Lake District trvala o trošku déle, než bylo plánováno, takže bylo jasné, že do cíle dnes už nedorazíme. Ukázali jsme s Raspou náhodně do mapy na město se zvláštním názvem Pitlochry a to jsme zadali do navigace "Marie" jako náš dnešní cíl.
Jako první řídil Mílan. Minul jednu odbočku vpravo a Marie jen poťouchle oznámila: "Přepočítávám trasu." Rozhodně se následně musela dusit smíchy. Poštvala nás totiž na nějaké horské stezky, kde i ovce měly co dělat, aby se udržely. Milan se musel protahovat mezi ostrými rohy kamenných zídek, kde bylo místa tak tak na zrcátka.
"Bestie mizerná!" ulevoval si. "Jen kvůli tomu, že jsem ji jednou neposlech, že mám odbočit! Tohle mi dělá naschvál. Se mi teď mstí mrcha!" nadával bez přestání.
Nabrali jsme asi dvacet minut zdržení, ale dali jsme to.
"Fujtajxl, rok života v hajzlu," vydechnul zpocenej Milan, když jsme konečně vyjeli zase na něco, co se dalo nazvat hlavní silnicí.
Setmělo se, my jsme na nějaké objížďce trochu zakufrovali, ale nakonec jsme dorazili do Pitlochry, což byl náš dnešní, náhodně vytyčený cíl. Po chvíli křižování městem jsme objevili docela sympatické parkoviště u kterého byl plac na stan. Nechali jsme tam auto a vyrazili do víru nočního života v Pitlochry. Teda - to byl záměr. Noční život se ukázal být složen z jedné discohospody a jedné restaurace, která měla takovej ten typicky sterilní tuctovej interiér. Bylo tam pár lidí, jinak úplný mrtvo. Dali jsme pivko a Milan zkoumal přes Foursquare, jestli tu není nějaká alternativa. Byl tam tip na hospůdku v B&B na okraji města. Po krátkém váhání jsme vyrazili k autu a přesunuli se. No tahle hospůdka měla aspoň rozhodně atmosféru. Měli i nějaké místní pivka, tak jsme hned ochutnávali. Raspa zamachroval svou znalostí angličtiny a sám si objednal. Skotskej barman, co byl spíš takovej jako ind pochopil, že bude chtít také pivo a natočil mu pintu. Pak se zeptal:
"Anything else?"
Raspa nezaváhal a odpověděl: "Yes!"
Asi tři, čtyři sekundy na sebe s barmanem beze slova zírali, načež barman pronesl:
"Takže to bude, tři libry padesát."
Po pivkách jsem se barmana zeptal co by nám doporučil za whisky. Ač ind, kterej zjevně ve Skotsku dlouho nepobyl, nezaváhal a doporučil nam Edradour - prý je z místní distilérky, která stojí za shlédnutí. Dali jsme si každej skleničku a pak už jsme vyrazili do noci hledat flek na spaní. Nakonec jsme objevili nějakou ohradu pro ovce, kde jsme rozbili stan, ucucli trochu z třílitrové plastovky cideru a šli spát.

Velryby v Liverpoolu

V práci do sedmi, pak jedu pro kluky. Volají, že se sekli na Evropské a tou dobou už otevřeli gate. Byly to nervy, ale dorazili. Raspa to odřídil do Windsoru. Hned jsme zaběhli do mé oblíbené hospůdky pod hradem – Raspa si stejně jako já oblíbil místní pivo Guardsman.
Ráno vstáváme dost pozdě. Ležérně balíme. Stěhuju půl baráku do auta, není tam už žádné místo. Vyražíme. Střída se Raspa s Milanem. Milan řídí hooodně opatrně. Plán byl podívat se na sochy v moři u Liverpoolu a pak pokračovat na Lake District.
Čas dojezdu se prodlužuje a my diskutujem o tom, jakou závěrku mám mít připravenou na foťáku, abych stihnul aspoň jednu fotku západu slunce. Dorazili jsme a Milan prohlásil, že s velkou dávkou optimismu můžem tohle označit za západ slunce. Je tma, když rekapitulujem co dál. Chci pokračovat, ale Raspa chce zakalit v nějaké přístavní hospůdce v Liverpoolu. Ideálně v té, kde Jack Dawson hrál poker před tím, než nastoupil na Titanic. Parkujem náhodně někde u centra a vyrážíme. Google via beerintheevening.com doporučil hospodu „Post office“, která dostala 7.4 z deseti. Našli jsme ji hned a byli jsme trochu otřeseni. Smrděly tam záchody, dole byli dost zvláštní důchodci a nahoře dost pochybné disco. Raději dem dál s vědomím, že jestli tohle dostalo 7.4 z deseti, tak jak asi může vypadat zbytek. Objevili jsme místní „Stodolní ulici“. Ulička narvaná puby a kluby. Rachot, hromada lidí, kotvíme v irském pubíku – je super, stylovka, dobrá atmoška. Dáváme pivko a pokračujem směr doky abychom našli tu přístavní hospůdku. Zjistili jsme dvě věci. Za prvé doky se od roku 1912 dost zásadně změnily. Teď je to přístavní čtvrť plná luxusních loftů a ještě luxusnějších barů a restaurací. Za druhé se ukázalo, že Liverpool je mimo jiné známý tím, že jako jedno z mála anglických měst nemá s Titanicem skoro nic společného.
Vracím se do centra a u Stodolní nacházíme hospůdku White Star Line zařízenou stylově výzdobou s tématikou Titanicu. Dáváme pár pivek a vyrážíme dál. Chci zpátky do irského pubíku, ale kluci zkoumají klubovou scénu. Je tam nějaký zjevně prestižní klub, kam se v našem oblečení a botách ani nepokoušíme dostat. Naproti přes ulici je Music bar stejného jména. Děláme si legraci, že tohle je verze klubu pro ošklivé a jdem tam. Rychle zjišťujem, že to tak skutečně je. Jsme tři největší fešáci na parketu a to počítám i holky. Některé dvakrát až třikrát, protože mají rozměry menších velryb. Hudba není ale zlá a tak dáváme dvě pivka a trochu paříme. Vzpamatovat se jdeme do irského pubíku. Objevili jsme v jeho podzemí další prostor, kde hrál nějakej chlapík na kytaru takové ty popovější věcičky a všichni na to pařili. Usadili jsme se u stolu na kraji a pozorujem cvrkot. Verlyby i tady nebezpečně operují a zjevně jsou ochotný vzít za vděk čímkoliv. Rozvíjíme teorii, že v Čechách buď nejsou, nebo nemaj odvahu chodit do takovejdlech podniků. Web popisující noční život v Liverpoolu inzeruje dve luxusní kočandy a pod nima nápis "Expect nothing less." Ten slogan se stává heslem večera. Místní kluci se podle hesla „každá hoka je pěkná, jen my málo chlastáme!“ zlejvají na baru co to jde. I když už zjevně sotva drží rovnováhu, tak přesto raději objímají kámoše, než by se přiblížili k verlybě. Některá z nich ale občas nečekaně zaútočí a uloví některého méně pozorného samečka, kterej je už zjevně v alternativní realitě. Když se náhodou na parketu objevila pěkná holka, tak si jí její kluk držel jak blázen. Přesto ho dva odlákali a následně se jich několik slétlo k té holčině. Velryby to sledovaly poměrně chladnokrevně. Věděly, že takového ohrožení tu není mnoho a že si na své stejně přijdou.
Jeden z kluků šel na pódium a překvapivě dobře zazpíval nějakou skotskou odrhovačku, která nikdy nekončí. Když už načínal několikátou opakovačku vrhly se na něj dvě velryby a uchvátily ho.
Pubík zavírá a venku stoupl hluk a množství lidí. Policajti i s velkými dodávkami jsou na každém rohu. Prohlížíme ještě dvě technoscény, ale pak už míříme k autu. Naše pokusy sehnat hostel selhaly – všude bylo obsazeno. Spíme buď v autě, nebo někde ve stanu. Obhlížíme okolí centra. Liverpool je zřejmě dost takové betonové město. Kde není beton jsou dlaždice – dokonce i kolem stromů.
S Milanem prozkoumáváme jakési temější parkoviště, před kterým stojí hromada lidí co vyběhli z budovy, kam zrovna naskákali požárníci.
„Tady by to mohlo bejt dobrý. Všichni koukaj na zásah požárníků, tak si ani nevšimnou, že za nima stavíme stan,“ meditujem s Milanem, ale zjistili jsme, že nikde není ani kousek bez asfaltu či dlažby. Mlsně pokukujem po trávníčku na kruháči a nakonec objevujem jakýsi miniparčík před místní univerzitou. Je rozhodnuto, jdem pro stan a pro věci. Koupili jsme si parkovací lístek a připevnili ho na stan. Jsme připraveni tvrdit policistům, že v naší zemi je povoleno stanovat do 100 m od auta, pokud si člověk koupí parkovací lístek. Kolem nás ještě stále pulzuje sobotní noc ve velkoměstě a my usínáme.

RoadTrip Skotsko

Stručně z našeho RoadTripu:
- Guardsman pod hradem.
- Jehněčí pizza – “Ty si tady stěžuješ, bejt tu Ital, tak už se oběsil!”
- “Tahle partička arabáků by mohla dělat marketing pro telekomunikační operátory.” – konstatování nad jídelním lístkem plným kombinací slev a akcí, vedle megaplakátu buy 1 get 1 free na kterém je nálepka hlásající znovu “Buy 1 get 1 free” tak dvanáctkou fontem a pod ní zhruba šestkou Arialem “only till 4pm”.
- Mlčící sochy v moři za optimistického západu slunce.
- Velryby v Liverpoolu
- Liverpool se proslavil zejména tím, že na rozdíl od jakéhokoliv jiného anglického města nemá s Titanicem vůbec nic společnýho
- Stanujeme v centru, ale s parkovacím lístkem
- "Karle vyser se na to, nestojí ti to za to" - i berani maj starosti o kámoše
- “Nohy nahoru!” hláška poté co jsem konstatoval, že mám všechno dvakrát kromě terénních bot, takže kdybych se pos..al, tak musím rychle zvednou nohy nahoru.
- Teorie výstavby nekonečných zídek v místních kopcích
- “Tak tohle mě stálo rok života! Bestie mizrená, takhle se mstít. Jen kvůli tomu, že jsem jednou neodbočil jak mi řekla!” Milan nadává na GPSku, která nás po jedné jeho chybě protáhla silničkami kudy stěží projde horská ovce.
- "Jedeš v prostiměru ty vole!" Milanův se probudil v autě zrychlujícím na 160km/h proti kamiónu.
- “Další rok života v prdeli,” Milanovo konstatování poté co nás ten kamión minul. “Vy se tomu smějete, ale já si málem musel dát nohy nahoru!”
- “Anything else?” “Yes.” Tři vteřiny odmlka, kdy se Rasputin dívá barmanovi zpříma do očí. “Tak to bude osm liber.”
- Rozzuřený farmář
- Haggis k snídani
- Nejmenší pivovar a nejmenší palírna
- “A vydělává vám to?” dotaz pronesený se skleničkou 18ti leté single malt whisky, poskytnuté zdarma k prohlídce v palírně Glenfiddich.
- Nejlepší stejky na celém světě. – Nápis na restauraci v díře na severu Skotska. “Vida, celej život to hledám a že to najdu zrovna tady bych nečekal.”
- “Ten stejk se nedá ukrojit!” – Číšník s omluvou odnesl talíř s jídlem a vráil ho za pět minut ve stejném /snad/ stavu spolu s ostrým nožem.
- “Kde je moje pivo?!” “Promiňte, já ho asi omylem odnesl.” číšník odešel a vrátil se ze pět minut. “Chcete místo něj nový?”
- “Vychutnali jste si náš stejk?” “Děláte si ze mě prdel?!”
- “To ste se spletli o 200 let” - Chceme hospůdku s hubou, kde místní popíjejí whisky a hrajou takové ty lidovky. Našli jsme ji. Bylo jim 200 let.
- Raspa hraje na harmoniku v Royal British Legion klubu
- “Kde spíte?” “Venku” “To zmrznete, jděte do bed and breakfast.” “Na to nemáme peníze.” “Tak to zmrznete.” rozhovor po dvou hodinách družby s místníma.
- “Stejně to byla machrovina říct jim jak jsme chudí a pak odjet v tom BMW.”
- Distilérku poznáš jedině tak, že v noci přespíš hned vedle ní – to je takovej českej zvyk.
- Budíček do deště ve vodním příkopě hradu v Dufftownu.
- Nejlepší prohlídka s nalitou babou co věděla o whisky úplně všechno.
- “A tohle bylo kurva co?!” dotaz na Rasputina po tom co jsme proletěli příkopem u silnice. “Sám si to nedovedu vysvětlit a nekřič na mě.” “Další rok života v hajzlu,” Milanova hláška ze zadního sedadla.
- Závod s časem, abychom stihli koupit whisky v první palírně.
- “Vysvětlete mu, že záchody jsou už zavřený.” – Rasputin se snaží objednat whisky na baru.
- “My sem jeli 300 mil!” “A nestihli jste to o jedinou minutu, no to je fakt smůla. Teď jsme zavřeli, přijdtě ráno.” “My odlétáme!” “Tak to je fakt smůla!” - fiktivní rozhovor charakterizující skotský pragmatický přístup.
- Nový cíl Edinburgh.
- “Ty jo, na tom hostelu to budou samí bezdomovci a tak?” dotaz Raspy na to co má očekávat. “To ani ne, většinou sou to slušní lidi. Když tak o tom teď přemejším, tak jsem tam vždycky já dělal ten největší bordel.” Milanova odpověď.
- Luxusní, ale superluxusní spaní v hostelu pod hradem za 14 liber.
- Beatles nebo Rolling Stones? – Vstupní otázka při check-inu do hostelu.
- Edinburgh je dechberoucí město. A my nemáme žádný čas.
- Skotská whisky ve skotské hospůdce, kde místní hrajou takový ty lidovky.
- Raspa jde spát a já s Milanem prozkoumáváme místní klubovou scénu.
- Podnik kde mizí lidi a po sejítí 4 pater vyjdete znovu venku na silnici.
- Největší a nejmenší klub v Edinburgu
- “Potichoučku se vplížíme.” Křáp!! “Zatím nám to vychází…!”
- “Šutráků měli teda fakt hodně” – konstatování po prohlídce starého města.
- Luton nebo Windsor?

Na sever a na jih

 V noci byla kosa a né, že ne. Ráno jsem se probudili do stejnýho mlíka venku.  Vítr foukal a valil jen další a další chuchvalce mlhy. Sbalili jsme stan litujíce, že jsem si nevzali rukavice a vyrazili někam nazdařbůh. Cesta začala stoupat a občas se zdálo, že vidíme vrchol. Dobře jsme s Digim věděli, že až na něj vylezem, tak zjistíme, že to vrchol nebyl a že je vždy o něco výš. Úpatí hory se zužovalo a výstup byl prudší a prudší. Konečně vítězství. Neodkryl se nám výhled na údolí zakryté mraky. Byl tu jen větší vítr, větší zima a větší mlha. Udělali jsme vrcholové foto a po krátké debatě se vydali dolů po druhé straně hory. Potkali jsme chlapíka a ptali se ho, kam ta cesta vede. 
"Na nejvyšší vrchol tady," odpověděl.
"Z toho teď jdeme."
"Ani zdaleka," zasmál se.
Ano, tohle nebyla ta třítisícovka co jsme mysleli a cesta začala brzy prudce stoupat, aby to potvrdila.
Třásli jsme se zimou ve svetrech a bundách a kroutili hlavami, když kolem nás proběhl magor v kraťasech a tričku.
Konečně skutečnej vrchol. Nápis u mohutné mohyly hlásal "Pen Y Fen - 2995 ft". Ani odsud se nám nenaskytly žádné výhledy. Ptal jsem se lidí, jestli je v okolí nějaká občerstvovna, kde bychom se mohli ohřát a něco popít, ale široko daleko prý není vůbec nic. Schovali jsme se do výklenku a čekali jsme jestli ta hnusná mlha nepřejde. Nevypadalo to nadějně. Jednou to už vypadalo nadějně, ale byla to jen jakási díra v mraku. Po hodině čekání jsme to vzdali a sbalili se k odchodu. Najednou, jako když mávne kouzelným proutkem mrak přešel a kolem nás se zjevila dechberoucí scenérie. Přišlo mi to celý naprosto neuvěřitelný. V té mlze jste sice tušili, že kolem něco musí být, ale tak nějak jste si to nedokázali představit a najednou to tu bylo v celé kráse. Vítr hnal ještě cáry mraků přes hrany kopců, ale sluníčko svítilo a my dostali obrovskou chuť vyrazit dál. Pečlivě jsme se zaměřili na naší mapě 1:5ti miliónům a rozhodli jsme se pro hřebenovou tůru, která nás měla dostat na horu naprosti autu. Na druhém vrcholu jsme si užívali mohutného větru, který foukal z návětrné strany hory. Byl tak silnej, že bylo možné se postavit na okraj skály a opřít se pohodlně o něj. Když jsme se dost vyblbli s větrem šli jsme dál. Bylo krásně, my se kochali výhledy a cesta rychle utíkala. Míjeli jsme horská údolíčka a v jednom byla v dálce vidět krásná kamenná přehrada a my si říkali, že by bylo dobrý ji vidět zblízka a nikomu se nechtěla dělat taková zacházka. Když už jsme byli skoro na konci hřebenu a měli jsme pomalu vidět kopec, kde parkuje naše auto, došli mi, že tu něco nesedí.
"Sakra, jak je možný, že jdeme proti sluníčku?"
"No a?!"
"No to znamená, že jdeme na jih. A ráno jsme strávili plodnou diskuzí jak máme orientovaný stan a kam vede cesta a shodli jsme se, že vede taky na jih! Celej den deme na jih! Pokud se něco nezměnilo v realitě světa, tak to znamená, že se celou dobu od auta vzdalujem!"
Začali jsme zkoumat naši automapu a moc moudrý jsme z toho nebyli.
"To snad není možný, pod náma přehrada jak kráva a oni to do tý mapy nezanesou. Je tam jen tenká linka nějaký říčky!"

Vzhůru do Wallesu

V pátek jsme ještě udělali BBQ a v sobotu ráno sedáme do auta a M4 nás unáší až do Walesu, kde jsem byl před pár měsíci na trampu vláčkem. Abergavenny nás vítá zahalené mlhou - jinak si příjezd do tohoto městečka snad ani neumím představit. Prolezli jsme město, hrad i muzeum a hurá k hlavnímu cíli naší cesty: Brecon Beacons. Nastavili jsme GPSku kamsi nazdařbůh na nějakou pěšinu poblíž nejvyššího vrcholu a jeli jsme. Cesta se zužovala a zužovala a když už to vypadalo, že zaparkujeme někomu na dvoře u farmy, tak jsme dojeli na takovou křižovatku k farmě, kam jsme auto tak umě umístili, že i traktor by se mu s trochou snahy mohl vyhnout.
Stmívalo se když jsme vyrazili a mlha začala být ještě neprostupnější. Šli jsme kus po cestě a poté jsme se rozhodli si to zkrátit a šli jsme prostě po stráni přímo do kopce. Nikdo netušil kam. GPSka umí jen silnice, signál na Google Maps tu nebyl. Digi je po nemoci, já chrchlám jako blázen a teď potmě, ve vlhké mlze a stoupajícím ledovém větru se tu někde plazíme po horách. Propocené oblečení se lepí na tělo a ledovej vítr žene chuchvalce mlhy, které promáčí to co nezvládl pot. Čerw táhne jak mula, který slíbili mrkev a já v duchu uvažuju, jak ho zastavit dřív, než tohle skončí ošklivým zápalem plic.
"Jakmile uvidím trochu slušnej plac na stan tak stavíme!" oznámil jsem týmu. Jenže jako na potvoru nikde nebylo ani kousek místa na kterým by šel postavit stan. Navíc Čerw jakmile zjistil, že se dá jít někam výš, tak už tam šplhal jak splašenej kamzík. Konečně jsme byli na nějakém vrcholu, navíc kolem nás začínaly být bažiny. Našel jsem něco co při hodně dobré vůli šlo označit jako flek vhodný pro stan. Byl to prakticky kus rašeliniště.
"Tady je skvělej flek, navíc dál to je z kopce. Jsme na vrcholu to je jasný," přesvědčoval jsem ostatní. Tušil jsem, že na vrcholu nejsme, protože nikde kolem nebyla žádná mohyla a lidi jsou na mohyly maniaci. Postavili jsme stan a zjistili jsme, že v rašeliništi nejde zabodnout kolíky. Přesto jsme zkusili maximum protože vítr sílil. Čerw navrhnul, že dojde na cestu pro šutry, ale udělal asi pět kroků a zjistil, že už by stan v té mlze nemusel nikdy najít.
Stan to vám je taková kouzelná věc. Můžete být uprostřed lesa plného medvědů, nebo venku může řádit plískanice, ale jakmile vztyčíte ty čtyři metry čtvereční plachtoviny a vlezete si dovnitř máte pocit, jak kdybyste byli za mohutnými zdmi kryti masivní střechou - samozřejmě za podmínky, že to není stan za 150 Kč z Tesca co udrží až 1500 mm vodního sloupce /za podmínky, že se na něj ten sloupec opatrně vodorovně položí/. Tohle byl stan z Tesca za poctivých 15 liber a slouží poctivě. Značku Lichfield můžu jedině doporučit. Vypili jsme víno, já si vlezl vylepšil spacák bavlněnou vložkou a spokojeně jsme usnuli tiše se propadajíce do rašeliny.

Konečně zpět

Další dny jsem trávil v práci a kluci cestovali po okolí, navštívili Londýn a hlavně žhavili Wii-čko. Ve čtvrtek večer jsme zašli do hospůdky pod hradem, kde jsme usedli u zadního stolu u krbu, já objednal Guardsmany, muzikanti hráli nějaký lidovky a auto stálo zaparkovaný před naším domem. Všechno tedy bylo zase tak jak má být - a nebo ne?
Chyběla mi tu rodinka, překvapilo mě jak strašně silně. Přeci jenom léto bylo intenzivní a už jsme tady začali opravdu žít, kluci chodili do školy a do školky, každý víkend jsme něco podnikali a baráček je super. Najednou jsem přišel domů a viděl Jeronýmovu tašku do školy, učení, Matýskův bagr a srdce se mi sevřelo zvláštním pocitem. Najednou tu nejsou a to prostě nebylo správně. Když jsem šel ráno na vlak kolem Matýskovi školky, tak mi bylo hrozně - uvědomil jsem si, jak moc jsem si tady za tu chvilku zvyknul. Old Windsor mi nikdy k srdci moc nepřirostl, ale Windsor a lokalitu kde bydlíme jsem si zamiloval. Člověk ráno vyjde z cihlového baráčku, který zamkne snad 100 let starým klíčem, kterej by kdekdo vyrobil z ohnutého hřebíku za pět minut. Mine dva kostelíky, a oblíbenou hospůdku. Pokud je čtvrtek, tak kličkuje mezi plastovými boxy a popelnicemi, protože je collection day. Na hlavní ulici ráno je jen pár lidí. Roubenej starej domek s květinářstvím je ozářen ranním sluníčekm a na konci dlážděné cesty, nahoře na kopci se tyčí obrovská kamenná věž Windsorského hradu. Obchody v uličce u nádraží jsou ještě zavřené, stejně jako obchoďák Waitrose. Pán u květinového stánku rovná květiny do kyblíků a replika parastaré parní lokomotivy majestátně vévodí prostoru nástupiště. Café Nero už otevřelo, takže stihnu ještě ranní kávičku u novin, než ze Slough dorazí vláček, který mě doveze do práce. Budou mi chybět tyhle drobnosti až tu nebudu.

Třetí pokus

Do noci jsme ještě organizovali podrobnosti a spát jsem šel celkem pozdě.
Ráno řve budík o půl sedmé a já volám Digimu zda vstal. Vstal a já opět upadám do kómatu. Yard mě o půl osmé odváží na Zličín, kam s menším zpožděním dorazil i Digi a vyrážíme na další pokus o zdolání kanálu La-manche. Digi řídí opatrně a to rozzuřilo nějakýho blbečka v pseudoterénním Citroenu, kterej poté co nás na dálnici předjel, dupnul na brzdy až do zastavení. Digi to dobrzil, utřeli jsme pot z čela a začali jsme se zase rozjíždět. Ukázal jsem tomu kreténovi, že je jednička a sjeli jsme si to celé ještě jednou a tentokrát se snažil abychom se nemohli ani rozjet. Uprostřed dálnice zastaví a blokuje auto - těmhle hovadům maj sbírat řidičáky a ne nešťastníkům co maj zbytkovou promili v dechu. 
V Plzni jsme nabrali Čerwa a hurá směr Anglie. Kluci se těšili a plánovali a já chladil jejich nadšení upozorňujíce, že já už se tam zkusil dostat třikrát a vždycky to selhalo, takže uvěřím, až uvidím. Napadla mě možnost, že anděl to kolosálně nepohnojil, ale že měl důvod proč mi brání v dosažení Doverských útesů, ale to by to teď tak zběsile nežehlil. Takže to holt prokoučoval jako už mnohokrát a teď bude období šťastných náhod.
Anděl byl zjevně zpátky ve službě a makal na plnej úvazek, takže v cíli jsme byli se slušným předstihem a udělali jsme si ještě prohlídku Dunkirku - docela sympatický městečko, kde jsme dali kebab a Digi burgra.
Nachýlil se čas odjezdu trajektu a tak jsme vyrazili k dokům. Navigace nechtěla naskočit, Google maps stávkovaly, takže nastala menší panika a jeli jsme chvíli nazdařbůh. Trajektu jsme ale dosáhli včas a až na malé zaváhání, zastavení uprostřed rampy a následně brutální rozjezd v oblaku spálené spojky nás Digi dovezl v pořádku. Na trajektu jsme dali každej pivko, protože pojedem dvě hodiny a navíc v Anglii je povoleno 0.8 promile.
Ač Čerw trval na tom, že v Anglii už v žádném případě nebude řídit, tak to přeci jenom vyzkoušel a po zjištění, že se řídí úplně stejně, jen po druhé straně dálnice a s anglickým autem, se tu dokonce lépe předjíždí to už odřídil až do Windsoru. Zde jsme se uvítali s mým neplatícím spolubydlícím Jamesem a po povinné Plzničce jsme šli hned spát.

Anděl selhal

Nápad Míši jet do Čech na služebku autem, abychom mohli odvézt psa jsem nejprve označil za naprostý nesmysl. Nakonec to mělo své výhody a já souhlasil. Náš controlling prohlásil, že nenašli nic, proč by to nešlo, takže si to můžu vyúčtovat jako služebku. Jediný kdo z toho neměl radost byl můj šéf, který prohlásil, že by se prej něco mohlo stát. Blázínek.
Měl pravdu, jen nemohl tušit co všechno by se mohlo stát. Už mám být dva dny ve firmě a tenhle zápis píšu stále ještě kdesi v polovině anonymních německých dálnic. Ale to bych předbíhal událostem.
Cesta do Prahy přes převrácené a hořící kamióny neproběhla zrovna snadno a bylo jasné, že už nás nic horšího nemůže potkat. Dva pracovní dny v Praze proběhly v hektickém tempu kdy jsem lítal z jednání na jednání, ale přesto jsme ve čtvrtek stihli večer posedět s Milanem a Jirkou U Kozla – tak skvěle, že Jirka musel spát u nás.
V pátek hurá do Trutnova a první zastávka vedla neomylně do Kotvy, kde jsem potkal Standina, Jiřina, Míru a další a Krakonoš byl zas tak skvělej, jako vždycky v téhle hospůdce. V deset jsem zamířil na Hájenkovskou oslavu Hezounovy promoce. Nejsem blázen, abych jel opilej autem a nejsem tak mladej, abych těch cca 5km šlapal tak, jako za starých časů. Takže s pocitem třídní zrady jsem na Hájenku dorazil taxíkem. Jestli Kotva a včera Kozel byly pohodové akcičky, tak tahle Hájenka to byl teleport do jiné dimenze. Je těžké popsat pocity člověka, který řeší problémy miliard vydělaných nebo prodělaných nadnárodními superkorporacemi, když se najednou ocitne ve světě, kde hlavní problém je, kdo mi vypil to pivo, co jsem před chvíli tady položil. Atmosféra byla naprosto nepopsatelná – oheň hořel, lidi se bavili a tak dobře se bavili. Nic se nerozmlátilo, nikdo se neporval a každej věděl, že tady je mezi svými. Už se tak nevídáme jako dřív, takže se vyprávělo, kecalo a hlavně pilo. Krakonoš má skutečně nějaké hvězdné období, protože byl tak skvělej, jako snad nikdy. Do toho samozřejmě koloval Hezoun tu s absinthem, tu s rumem a Joska se „skvělou zelenou“, která se po třech, čtyřech pořádných locích ukázala být také absinthem.

Ráno mě mile překvapilo, když jsem zjistil, že jsem se probudil ve spacáku v klubovně. Venku už zase, nebo možná ještě stále hořel oheň a u dveří čekal Hezoun s absintem. Jen sluníčko krásně svítilo a Joska nabíjel vodní dýmku. Ten sen prostě pořád pokračoval a nemělo cenu se budit. Dneska měla ale moje babička oslavu narozenin a tak jsem nerad opustil tento alkoholikův ráj a dorazil na babiččinu oslavu. Jízda s Mácou, který sice (ráno) nepil, ale pletl si levou a pravou byla dobrodružná, ale dovezli mě v pořádku. Oslava u babičky byla výborná a já bavil naše rodinky tak jako kdysi (aspoň takový je můj dojem – žena píše svou verzi deníčku a v názoru na oslavu a mé chování tam se dost zásadně lišíme). Vylekal jsem jen bratránkova syna, během vyprávění příběhu jak mě vyhodili z domu hrůzy, protože jsem příliš vyděsil osazenstvo. Přesto mě bratránek po oslavě hodil zpět na Hájenku. Tam byla zase stará partička a sbíraly se síly na večer. Ten postupně nabral obrátky snad větší, než večer předchozí. Joska nám vynadal za naše zachránářské pudy ze včerejší noci, kdy poté co jsme ho objevili jak usnul venku za chatou ve spacáku na nějakém lehátku, tak jsme ho zodpovědně přenesli do klubovny a položili s lehátkem před krbová kamna.
„Vy starostlivý hovada!“ nadával Joska, „tohle byl speciální těžkej vojenskej spacák a já ho chtěl otestovat! Víte co ty kamna dovedou? Ty vytopěj celou chatu. Já když se vzbudil, já z něj nevylez, já z něj normálně vytek!“
„No, ale otestoval jsi ho ne?“
„Ste mě mohli zabít blbouni!“
Řešilo se klasicky všechno - sešla se obrovská parta, mám pocit, že v téhle sestavě jsme se neviděli už mnoho let. Někdy uprostřed noci se stalo, co se stát muselo. Došly sudy. Nás to nezastavilo, kluci zavolali synovi chlapíka co prodával sudy a já zavolal taxíka a požádal jsem ho, aby zajel koupit suda a dovezl nám ho, že mu zaplatíme, až dorazí. Takže pár dní poté co jsem v Londýně nadával na Slough a řešil emise CO2 při cestě letadlem, jsem najednou seděl na asfaltce u lesa a čekal, až nám hodnej pan taxíkář doveze suda. Ten svět je občas fakt fantastickej.

Ráno jsem si dal budíka na osmou, abychom stihli vyrazit včas a Míša mě nemusela nikde shánět. Vzbudil jsem se a bylo mi dobře, jen vyčerpání bylo nesmírné. Přidal se ke mě Opík, co chtěl vzít do Prahy a jeli jsme nejdřív na autobusový nádraží v Trutnově, kde jsme chtěli nabrat nějaký lidi, přednostně s řidičákem, co by nás odvezli. No nebyla tam ani noha. Sundal jsem si aspoň pončo ať nejsem úplně jasnej a jeli jsme ku Praze. Ani ne za 15 km stáli u Kocbeře policajti. Tak nějak jsem doufal, že nás nezastavěj, ale zastavili a hned se hnali k okýnku s dýchacím přístrojem. Dýchnul jsem a vzpomínal jsem na příběh před mnoha lety, kdy jsem dýchal 6 hodin poté co jsem dal asi deset panáků Jamesona a nenadýchal jsem vůbec nic, ale kluk co mě naboural nadýchal 0.12, protože si dal k obědu desítku.
„Je tam alkohol! 0.96 promile, vystupte si pane řidiči!“
„To není možný!“ vykřil jsem s nefalšovaným překvapením a podíval jsem se vyděšeně na Opíka, který měl v tváři stejně nevěřící výraz, jak kdyby číšník přinesl účet po velmi vydařené noci.
„Počkáme asi pět minut a uděláme ještě jedno meření. Pil jste něco před jízdou?“
„Nepil! Nic!“
„A včera?“
„No, včera jo, to jo, ale žádnej tvrdej!“ – je pravda, že se mi podařilo mnohokrát Hezouna odmítnout, ale zcela vždy to samozřejmě nešlo.
„Kolik piv?“
Ta otázka nebyla tak jednoduchá, záleželo na tom, zda policista myslel piva k snídani, Kozly u babičky, piva večer, nebo ty poslední z toho sudu co nám dovezl ten taxíkář.
„Nevím,“ řekl jsem naprosto upřímně. „Možná osm, možná deset,“ řekl jsem nahlas a v tichosti jsem si pomyslel, že u babičky jich víc skoro určitě nebylo.
„Tak to zkusíme podruhý,“ vyzval mě orgán a já znovu mocně dýchl do přístroje.
„Jestli to bude přes jednu promili, tak je to TČ pane a to by byl vážnej problém! To je na kriminál!“ přidal dobrácky poučení.
‘TČ? To jako trestnej čin?‘ znělo mi v duchu hlavou a poprvé za celou dobu jsem dostal fakt strach. ‚Proč si to ty debile neřekl předtím, než jsem dejchnul?!’ tiše jsem proklínal policistu. Celou dobu jsem byl naprosto smířenej s osudem, prostě se stala věc, která byla předurčená a já neměl ani tu nejmenší šanci ji ovlivnit, ale tohle bylo mimo rozsah mého chápaní. Přístroj intenzívně analyzoval a mě se sevřel žaludek.
„0.69, hmm už vám věřím, že to je zbytkáč, normálně to takhle hodně neskáče,“ řekl policista. Mě se brutálně ulevilo. Dal mi do rukou nějakej papír a řekl mi ať si ho přečtu. Když viděl můj nešťastnej výraz, tak řekl: „důležitej je poslední odstavec.“ Upřímně nevím co všechno jsem jim podepsal a nečetl jsem nic z toho. Nebyl jsem schopen se soustředit na cokoliv. Mozek dostal takovej šok z toho co se děje, že naprosto vysadil. Volal jsem Míše, která přímo zuřila. Jestli jsem to do té doby bral v pohodě, tak po telefonátu s ní mi bylo výrazně hůř.
Napadlo mě, že bych se mohl nechat odvézt ještě na krev, abych dal metabolismu organismu ještě šanci, ale to bychom dneska už ten trajekt fakt nestihli, takže jsem to už dál nechtěl řešit a raději být už pryč od toho všeho.
„Může si Opík dejchnout, abychom věděli, zda může jet?“ ptal jsem se policistů. Chvíli se dohadovali, ale pak přepli přístroj na nějaký orientační režim a přikázali Opíkovi ať do něj pořádně foukne. Opík foukal všude kolem.
„Nic to neukazuje,“ oznamoval policista.
„Možná by bylo lepší, kdyby dejchal přes ten náústek,“ navrhnul jsem snaživě.
„Já mu můžu dát ten svůj, ať nemsíte tahat novej,“ podával jsem jim ho.
Opík se na mě podíval pohledem, že blbců viděl hodně, ale takovýho debila potkal fakt poprvé. Policajt nasadil náústek a přikázal Opíkovi znovu dejchnout – ani podruhé nenadýchal, ač si ráno – na rozdíl ode mě – loknul piva.
„Nic tam není, můžete jet.“
Hned jak jsme sedli do auta, tak se na mě Opík obrátil:
„Co to bylo proboha za akci s tím naústkem? Já foukal všude kolem a ty mě takhle potopíš!“
„Sorry, mě to došlo hned jak ses na mě podíval,“ omlouval jsem se.
„No já viděl, že to neděláš naschvál, že se snažíš pomoct. Ale co bysme tam dělali, kdybychom oba nemohli řídit?!“
„No nic horšího se už asi nemůže stát,“ vydechl jsem odevzdaně.
Bezpečně jsme dorazili do Prahy, kde jsme se potkali s Míšou. Ta ale o víkendu onemocněla a její stav se výrazně zhoršil. Měla horečky a začala zvracet. Cesta do Anglie nepřipadala v úvahu ani kdybych mohl řídit. Zuřivě jsem řešil co teď. Šéf měl vypnutej telefon, tak jsem mu psal, že kvůli Míšině nemoci zůstávám v Praze a zítra budu řešit co dál. Trajekt odjel z Dunkirku o půlnoci bez nás. Já proklínal svého anděla, kterej měl zjevně jeden ze svých záseků. To jsem netušil, že pohár hořkosti ještě nebyl vypit do dna.

Ráno bylo Míše lépe a tak jsme se rozhodli vyrazit. Trajekt jsem raději nekoupil a chtěl jsem ho koupit až cestou, podle toho jak nám to půjde. Napsal jsem šéfovi, že budu pracovat „z auta“ a že už jsme na cestě. Míša řídila, zastavili jsme se v Plzni v Olympii na nákupy a hnusný oběd u Číňanů a jeli jsme dál. Kluci ani moc nezlobili a v Německu vykouklo sluníčko, takže nálada začala stoupat s každým ujetým kilometrem. Po asi 500 km jsme udělali zastávku u McDonalda na kafe a něco na zub pro děcka. Kluci si hráli na skuzavce, sluníčko svítilo a já u venkovního stolku vytáhl notebook, abych se připojil na net a objednal ten trajekt.
‘Zvolte zemi ve které byl vydán cestovní doklad’ hlásalo jedno z políček, které jsem musel vyplnit. Zamyslel jsem se, že pas s sebou nemám, takže jedu na občanku. V tu chvíli mě polilo strašné horko. Vybavil jsem si z paměti záběr, jak mi policajt vrací doklady od auta a občanku a já to všechno ukládám do kastlíku v autě. Zuřivě jsem vytáhl peněženku a stále jsem nevěřil tomu, že by tam občanka nebyla. No, nebyla. Zachvátila mě naprostá panika – co teď?!
Prohledal jsem peněženku, tašku na notebook, všechno ještě jednou, protože tohle se nedělo, to nemohla být pravda.
"Co se děje?" ptala se Míša.
"Jsem bez dokladů," hlesl jsem naprosto odevzdaně.
Do té chvíle jsem bojoval, do té chvíle jsem věřil, že se všechno v dobré obrátí, ale tímhle momentem jsem najednou ztratil veškerou víru. Svět kolem mě najednou přestal být reálný. Přiběhl Mates, že ho nějaká holčička na skluzavce bouchla, ale já ho nevnímal. Nemělo to cenu, protože svět kolem mě neexistoval. Nemohl existovat a já tu nemohl být. Protože kdyby takový svět existoval a já tu byl, tak bych se asi na místě zbláznil. Nedovedete si ani představit ten nával stresu a šoku. Co teď? V práci si myslí, že zítra ráno příjdu jako normálně. Už dva dny se snažím dostat do tý prokletý Anglie. To musí jít, to přeci proboha nějak musí jít!! Začal jsem zoufale prohledávat auto, kdyby tam náhodou někde byl zapadlý pas a přemýšlel jsem nad jakýmkoliv jiným řešením. Pustí mě bez dokladů? Asi ne. Ale to přece nemůžou, nebo jo? Co teď? Dalo by se to nějak poslat? Doručit? Nedalo, těžko něco může být rychlejšího než auto. Řeknu, že jsem je ztratil. Jasně, to je nápad. V Bruselu mi vydají náhradní doklad ne? Byly tři hodiny. Našel jsem si stránky velvyslanectví, ale ani jsem tam nevolal, nemohli jsme se tam dostat včas. Přespat někde nemělo cenu. Stále znovu a znovu se vracela ta nejlogičtější možnost - vrátit se těch 500 km zpátky do Prahy.
"Co kdybych tě zarovnala dozadu mezi ty piva?"
"To by asi neprošlo, kontrolujou kufry," odvětil jsem po chvíli, během které jsem zcela vážně tuhle možnost zvažoval.
Nakonec jsme udělali to co bylo nevyhnutelné. Sbalili jsme se a otočili auto zpět ku Praze. Postupně jsem se dostával z toho šíleného šoku a začal jsem o tom vtipkovat.
"Po osmihodinovém letu na Brusel, jsme skončili díky silnému protivětru zase v Praze," updatoval jsem svůj status na Facebooku. Míše se během dne zase udělalo špatně a stoupla jí horečka. Navíc Mates začal mít 38. Nevypadalo to, že se ještě někdy do Londýna podívám. Napadlo mě, že můj anděl je asi mrtvej. Zvažoval jem možnost, že bych jel sám, ale i bez rizika jízdy bez řidičáku je to pro mě příliš náročné. V pohybujících se prostředcích usínám - v letadle, ve vlaku, v autě i na motorce. Má to svou výhodu - že usnu v čemkoliv. Ale má to i svou zásadní nevýhodu - že usnu v čemkoliv. Dlouhé štreky zvládám dobře zejména jako spolujezdec. Nakonec jsem napsal na Facebook, že sháním řidiče, kterej mě odveze do Anglie. Zpáteční letenku platím. Cíl totiž byl jasný, dostat vše do původních kolejí. Pokud tam nemohu dostat rodinku i s autem, tak aspoň sebe i s autem. Pokud bych zpátky letěl a auto zůstalo v Praze, tak tenhle šílenej sen pokračuje a já se z něj chtěl dostat, chtěl jsem zlomit tu neuvěřitelnou sérii smůly. Až budu sedět v hospůdce The Horse and Groom pod hradem a popíjet Guardsmana, tak se svět zase bude točit na správnou stranu - doleva.
Vědel jsem, že mám za kamárady spoustu šílenců, ale nevěděl jsem jak moc velkejch. To, že nakonec se mnou jeli Digi s Čerwem dokazuje, že opravdu velkejch. Ale to už je další příběh o našem Road Tripu a o tom jak se anděl vrátil. A o tom zas příště děti.
Šéfovi jsem napsal, že Míše se udělalo zase zle a že jsme se vrátili a zítra podnikám třetí pokus na kterej si beru dovolenou. Což byla prava a jenom pravda. Nehodlal jsem ho zatěžovat dalšími podružnými detaily.

---

Epilog: V Anglii mi vydali na základě existence českého řidičáku britskej řidičák na kterej můžu jezdit po celém světě vyjma ČR, kde mám zákaz. Po mém srdceryvném dopisu popisujícím mou situaci se úředníci slitovali a vyfásl jsem nejnižší možnej trest 10 tis. Kč a 10 měsíců zákaz řízení v ČR, přičemž mi rovnou řekli, že když jim za pět měsiců napíšu, tak mi ho hned vrátěj, protože jsem nikdy neměl ani pokutu za parkování.