Nějaká parta zlodějů vykrádá náš byt v Praze. Zjistil jsem to a jsem dole v autě a vidím jak vcházejí garažovými dveřmi. Rozjíždím se, že je srazím, ale najednou mi zvoní mobil melodii „Rain drops are falling on my head...” budím se na koleji v Plzni. V kolejní posteli se tak krásně leží, že se mi vůbec nechce vstávat, ale dochází mi, že už před drahnou dobou řval budík. Beru telefon a tam Červ, se kterým jsem se domluvil, aby čistě pro jistotu zavolal, jestli jsem vstal. Hned vstávám. Jsem úplně mimo, jen jako robot oblékám bundu a zavazuju boty a vymotávám se z koleje. Ledový vzduch mě trochu probral. Běžím na tramvaj, koukám se na řády a vidím, že staví přímo před hlavním nádražím. Přijíždí 4ka a tak naskakuju a v klidu updatuju přes mobil facebook. Po nějaké době se mi zdá, že už jsme dávno měli být u nádraří a ulice je nějaká neznáma. Ptám se staré paní přede mnou:
„Prosímvás, jede do na hlavní nádraží?”
“Cože?!”
“Jestli tahle tramvaj jede na hlavní nádraží” snažil jsem se artikulovat.
“Cože? Tahle?!”
“Jo, na hlavní nádraží, český dráhy!”
“Ne, to jedete úplně na druhou stranu!” a to už se dveře zavíraly. Vyskočil jsem v poslední chvíli a paní ještě vykřikla: “Trolejbus šestnáctka!”
Ten jsem viděl právě odjíždět, rozeběhl jsem se směrem co jel. Měl jsem necelých deset minut. Běžel jsem co to dalo, ale po chvíli jsem byl úplně hotovej, navíc jsem si uvědomil, že mám strašlivej hlad. Dobíhal jsem zrovna k McDonaldu, tak jsem vběhnul dovnitř a křiknul:
„Máte McMuffin s vajíčkem, slaninou a se sýrem?“
“Cože?!”
“Máte McMuffin s vajíčkem, slaninou a se sýrem?“ a když jsem zahlédl prázdné regály za slečnou, tak jsem dodal: “Jak dlouho vám to může trvat?!”
“Hmmm...”
“To je moc dlouho!” vykřikl jsem a vyběhl ven. Rychle jsem kouknul na hodinky. Méně než pět minut a budova nádraží se tyčila stále ještě příliš daleko. Neuběhl jsem ani pět metrů, když z policejního auta vyskočil policajt a zastavil mě.
„Stůjte, půjdete se mnou!”
„Cože?!”
„Pojďte se mnou!”
„Nestihnu vlak. Jede mi za pět minut!!!” vykřikl jsem zoufale.
Policajt si mě prohlédnul. Měl jsem černou kapucu, palestinu, koženou bundu a na zádech baťoh.
„Nasedni si, my tě tam pak hodíme” ukázal na policejní auto.
Zadýchanej jsem nasedl do auta a zuřivě lovil občanku. Zavolali si někam a nechali si mě ověřit a policajt vedle mě zatím sepsal papírek „Kontrola”. Vyhodili mě přímo před vchodem nádraží. Vlak nejel v 9, ale až v 9.10. V klidu jsem si ještě nakoupil snídani a dorazil akorát Červ se sáňkama, takže jsme nastoupili a vlak se rozjel směr Praha. Bylo to jako teleport. Usnuli jsme kousek za Plzní a probudili se až v Praze.
Míša psala, že nám jela naproti na hlavní nádraží. Vrazili jsme do sebe a pak asi deset minut řešili co bychom mohli dělat...
Oběd U Kozla byl výborný a dorazil tam i Milan, který sděloval své první dojmy z dovolené v Thajsku. Letěl za neuvěřitelně výhodných podmínek s FinAirem. Cestou tam jim rovnou řekli ať si radši žádná zavazadla neodbavují a cestou zpět je podusili asi 16 hodin v Helsinkách a pak jim ztratili zavazadla. Jitka prý byla trochu hořká, ale Milan to řešil tím, že šel na pivo. Po třech pivech mu zavolali, že se zavazadla našli. Dalším tématem byl Avatar a Míša nakonec prohlásila, že by ho chtěla vidět, ale jedině v Imaxu. Tam měli do 6. ledna vyprodáno. Stejně jsme to zkusili. Patnáct minut před začátkem uvolnili rezervace a my si mohli sednout dozadu doprostřed. Podruhé to bylo skoro ještě lepší než poprvé. Imax je úplně jiný zážitek. Asi jako koukat na film na počítači, nebo na velké TV. Navíc už včera jsem se naučil, jak se koukat na 3D filmy. Nesmíte zkoumat scénu. Má totiž jen jednu hloubku ostrosti, takže se musíte koukat tam, kam kamera a pak je to super.
úterý 29. prosince 2009
čtvrtek 24. prosince 2009
Perfektní vánoce
Ráno mě budí kňučení Matese, kterého utěšuje Míša. Beru deku a přesouvám se do pokojíku. Míša jede s dětmi k babičkám a já dospávám resty z minulých dní. Bylo toho poslední týdny fakt hodně a moc. Budím se až po poledni a zrovna doráží Míša, která mi vynadala, že jsem nezvedal telefony. Jak bych mohl, když zůstaly v bytě. No pěkný začátek vánočního dne. Dorazili i naši a chystá sa vánoční oběd - čočka a smažené volské voko. Po obědě jede Míša za rodičema a já hlídám sígry. Šli hned spát a tak zatím žehlím košili a pomáhám uklízet obývák. Kluci ale ve tři vstávájí a začíná to být náročné. Rozebrali uprostřed obýváku lego a další hromadu hraček. Mamka je vyhazuje k nám do pokojíka, kde by se ani neotočili, natož aby si tam mohli hrát. Celkově je taková trochu vypjatá atmosféra. Nakonec se to všechno nějak pofackovalo a zasedli jsme ke štědrovečernímu stolu. Máme tradiční posezení u nás doma a večeři potom u babičky - tuhle tradici už dodržujeme co si pamatuji. U štědrovečerní tabule louskáme oříšky, krajíme jablka a každý má zapálenou svou svíčku. Plastový zvoneček hrající "Ó Zuzano" ohlašuje vždy příchod Ježíška. Kluci jsou u vytržení a Jeronýmek má dobrý hlášky: "To sem fakt zvědavej pro koho budou ty dva boby."
Ve třičtvrtě na šest dorazila Míša a vynadala mi za to co jsem klukum oblíknul. S malým zpožděním dorážíme k babičce D. Není mi dneska nějak vůbec dobře, pokašlávám, a bolí mě hlava a záda. U babičky dáváme klasického kapra a bramborový salát a poté si rozdáváme dárky. Dárek pro Míšu jsem letos koupil v Anglii a zapomněl v Praze, když tam ještě byla. Mohl jsem jí zavolat, ale to by bylo po překvapení. Několik lidí jsem obvolal, než se mi podařilo diverzní akcí dostat ho z úkrytu u nás doma do našeho auta. Míša se těšila jak mě překvapí vinotékou, kterou mi koupila do Prahy a předala formou obrázku, ale já jsem zrovna nezajásal. Přeci jenom jsem chtěl sám vybírat, aby se hodila do bytu a hlavně jsem teď žádné další spotřebiče kupovat nechtěl, když budem věci stěhovat buď do Trutnova, nebo do Anglie. Takže moje úvodní reakce nebyla úplně dle očekávání, což mi zpětně bylo líto, protože vím, co si s tím musela dát práce a jak drahá to je věc, ale Míša se urazila, takže to byl skvělej závěr perfektních vánoc. Uvažoval jsem jestli se na všechno nevykašlat a nejít s klukama a s Raspou na půlnoční (pivo), ale fakt mi nebylo dobře a tak jsem jel se všemi ještě k druhé babičce a pak k nám domů. Míša jde zítra na hon a tak aby se vyspala, tak jsem si vzal Matese k sobě. Snad mě nechá aspoň trochu vyspat. S Míšou jsme se ještě udobřili a koukali jsme na kousek nové pohádky, kterou se mi podařilo jako zázrakem nahrát.
Ve třičtvrtě na šest dorazila Míša a vynadala mi za to co jsem klukum oblíknul. S malým zpožděním dorážíme k babičce D. Není mi dneska nějak vůbec dobře, pokašlávám, a bolí mě hlava a záda. U babičky dáváme klasického kapra a bramborový salát a poté si rozdáváme dárky. Dárek pro Míšu jsem letos koupil v Anglii a zapomněl v Praze, když tam ještě byla. Mohl jsem jí zavolat, ale to by bylo po překvapení. Několik lidí jsem obvolal, než se mi podařilo diverzní akcí dostat ho z úkrytu u nás doma do našeho auta. Míša se těšila jak mě překvapí vinotékou, kterou mi koupila do Prahy a předala formou obrázku, ale já jsem zrovna nezajásal. Přeci jenom jsem chtěl sám vybírat, aby se hodila do bytu a hlavně jsem teď žádné další spotřebiče kupovat nechtěl, když budem věci stěhovat buď do Trutnova, nebo do Anglie. Takže moje úvodní reakce nebyla úplně dle očekávání, což mi zpětně bylo líto, protože vím, co si s tím musela dát práce a jak drahá to je věc, ale Míša se urazila, takže to byl skvělej závěr perfektních vánoc. Uvažoval jsem jestli se na všechno nevykašlat a nejít s klukama a s Raspou na půlnoční (pivo), ale fakt mi nebylo dobře a tak jsem jel se všemi ještě k druhé babičce a pak k nám domů. Míša jde zítra na hon a tak aby se vyspala, tak jsem si vzal Matese k sobě. Snad mě nechá aspoň trochu vyspat. S Míšou jsme se ještě udobřili a koukali jsme na kousek nové pohádky, kterou se mi podařilo jako zázrakem nahrát.
středa 23. prosince 2009
Snídaně u Drgyho
Ráno mi je naprosto pekelně zle. Proklínám trutnovské sládky, co vaří Krakonoše. Ta čtrnáctka se jim fakt nějak nepovedla. Přiběhl mě vzbudit nějakej pochybnej pes a došlo mi, že spím u Drgyho. Marcela mě přeje dobré ráno a chystá mi snídani. Krásné probuzení. Opatrně do sebe soukám kafe a nějaké housky se salámem. Drgy stále vyspává a já venku pozoruju jak občas proletí chodec, který nahoře na kopci neodhadl kluzkost chodníků. Fakt se mi do toho marastu ven moc nechce, ale nějak nemám sílu organizovat cokoliv jiného. Drgy se budí a dáváme polévku, co už Marcela přichystala k obědu. Volám jestli mě tam někdo nevyzvedne, ale všichni jsou někde mimo. Koukám na můj 15kg kletr a chystám se k odchodu. Nakonec se ale Drgy nabídnul, že mě hodí, takže šťastně dorážím domů do Roklinky. Tam se snažím rozchodit internet, protože ještě musím dělat něco do práce. Rozeběhl jsem ho až za asistence Pepy, protože tam má nahozený ochrany přes MAC adresy. Nakonec jsem stejně pořešil jen pár mailů a hlavně převedl finance mezi bankovními konty. Ze běžných splátek hypotéky a pojištění začíná teď být operace srovnatelná s praním špinavých peněz přes švýcarská konta. Z HSBC v Anglii převádím peníze na internetový MoneyBooker a z něj do eBanky ze které posílám peníze do mBanky, kde realizuji všechny platební příkazy. Odpoledne dorazila Míša s prckama, takže tu je veselo. Ač jsem celý den unavený usínám až někdy kolem půlnoci v obýváku na gauči.
2009 na FaceBooku
Na Facebooku je aplikace, která dělá výtah ze statusů posledního roku. Nefunguje zas tak dobře, takže jsem to projel sám a udělal jsem si vlastní skladbu. Tak takhle vypadal ten loňský rok na mé stránce Facebooku:
Si dava pivecko U Kozla a vydejchava zkousky. Ma temne podezreni, ze byl na uplne jine zkousce ▪ Uz je ve vlacku miricim zpet do maticky Prahy (aspon doufam teda!) ▪ do sebe kopnul kozlika v restauraci Kovarna a zas nemel sanci dat si veceri ▪ jde na kafčo k přátelům do devítky. ▪ dělá na čtyř tisící padesátý šestý verzi content strategy z dalšího pohledu, dalšho člověka a jde si otevřít dobré víno, protože jinak to fakt nejde... ▪ vyuzil kratke prestavky ve workshopech a vychutnava posledni Plznicku na terase pred check-outem. ▪ se vratil z Obroku dobitej jak pes. Bylo to skvely - diky Plzenaci! ▪ tak ted jsem kychnul a to byl teda masakr. Kua zlatej misionar. ;-) ▪ je trochu chladno, jdu z prace domu, presto vsak musim si rict: 'To slunce se ma, to nedela nic, jen blouma po nebesich.' ▪ usnul během videokonference. ▪ Sangria je vyborna ale letadlo za chvili roluje po letisti. budte nekdo tak hodnej a zavolejte mi v pet rano!!!! ▪ Šlaka! Jsme v pasti! Vsechny vyjezdovky hlidaj cajti. Prvni co zkusil odjet nadejchal pul promile... ▪ si uvedomil, ze si vazne vazi sve zeny. Sedim ted u O2 brany, popijim limcu, protoze pivo uz mi nedelalo dobre a posloucham Nohavicu ▪ jede na Ludvikovu boudu, kde bude Kohat slavit svatbu a bude tam BSK a Dab a Raspa a dalsi a bude to veeeelikyy! ▪ parnik, mojito, slunicko... ▪ s Jeronymkem na ceste do Zatce na Docesnou. ▪ prave prisel na dalnici o kameru... ▪ Kotva, Krakonos, krasa... ;-) ▪ čeká už půl hodiny na hovor z londýna a je nervózní jak kačer Donald před porodem. ▪ sakra vyhlasen letistnim rozhlasem - to uz tu dlouho nebylo. aspon jsem si zkusil "fast track odbaveni". jen pro business tridu a pro Hobbity ;-) ▪ Andel prekonal vsechny dosud nasazene latky! Tohle vypada, ze se sichruje do foroty. ▪ 4 hours ago? Sakra to sem toho moc nenapasla nesapal nespala no proste sem jeste uplne na kasi! ▪ panika měsíčního balení do Londýna vtěsnaná do jediné hodiny. :) ▪ v pubiku The Herschel Arms popiji John Smith's Extra Smooth. ▪ s detma na hristi v Hyde parku ▪ tak nevíme. Velkej barák v Maidenheadu, nebo menší řadovka ve Windsoru? ▪ nakoupil tydenni zasoby Plzne a jede vlackem dom ▪ dostal novou hracku Palm Pre :) ▪ Budvarek na CZ.NIC party ▪ Tak jo zacina se mi tu fakt libit. A ten clovek co mi tvrdil, ze tu vsechny prachy prochlastam... pch! ... Ale mel pravdu v patek jdeme s chlapama zas na jedno. ;) ty kraso uz jsem si potykal s pulkou hospody a ta je tu prej 500 let ▪ je v totální depresi, protože si uvědomil, že se mu blíží suchej měsíc... ▪ Tady kalamita jak na Sibiri. 3 cm snehu a you Big Benu 4. ▪ Je v TU - jedno rychly v kotve.
Si dava pivecko U Kozla a vydejchava zkousky. Ma temne podezreni, ze byl na uplne jine zkousce ▪ Uz je ve vlacku miricim zpet do maticky Prahy (aspon doufam teda!) ▪ do sebe kopnul kozlika v restauraci Kovarna a zas nemel sanci dat si veceri ▪ jde na kafčo k přátelům do devítky. ▪ dělá na čtyř tisící padesátý šestý verzi content strategy z dalšího pohledu, dalšho člověka a jde si otevřít dobré víno, protože jinak to fakt nejde... ▪ vyuzil kratke prestavky ve workshopech a vychutnava posledni Plznicku na terase pred check-outem. ▪ se vratil z Obroku dobitej jak pes. Bylo to skvely - diky Plzenaci! ▪ tak ted jsem kychnul a to byl teda masakr. Kua zlatej misionar. ;-) ▪ je trochu chladno, jdu z prace domu, presto vsak musim si rict: 'To slunce se ma, to nedela nic, jen blouma po nebesich.' ▪ usnul během videokonference. ▪ Sangria je vyborna ale letadlo za chvili roluje po letisti. budte nekdo tak hodnej a zavolejte mi v pet rano!!!! ▪ Šlaka! Jsme v pasti! Vsechny vyjezdovky hlidaj cajti. Prvni co zkusil odjet nadejchal pul promile... ▪ si uvedomil, ze si vazne vazi sve zeny. Sedim ted u O2 brany, popijim limcu, protoze pivo uz mi nedelalo dobre a posloucham Nohavicu ▪ jede na Ludvikovu boudu, kde bude Kohat slavit svatbu a bude tam BSK a Dab a Raspa a dalsi a bude to veeeelikyy! ▪ parnik, mojito, slunicko... ▪ s Jeronymkem na ceste do Zatce na Docesnou. ▪ prave prisel na dalnici o kameru... ▪ Kotva, Krakonos, krasa... ;-) ▪ čeká už půl hodiny na hovor z londýna a je nervózní jak kačer Donald před porodem. ▪ sakra vyhlasen letistnim rozhlasem - to uz tu dlouho nebylo. aspon jsem si zkusil "fast track odbaveni". jen pro business tridu a pro Hobbity ;-) ▪ Andel prekonal vsechny dosud nasazene latky! Tohle vypada, ze se sichruje do foroty. ▪ 4 hours ago? Sakra to sem toho moc nenapasla nesapal nespala no proste sem jeste uplne na kasi! ▪ panika měsíčního balení do Londýna vtěsnaná do jediné hodiny. :) ▪ v pubiku The Herschel Arms popiji John Smith's Extra Smooth. ▪ s detma na hristi v Hyde parku ▪ tak nevíme. Velkej barák v Maidenheadu, nebo menší řadovka ve Windsoru? ▪ nakoupil tydenni zasoby Plzne a jede vlackem dom ▪ dostal novou hracku Palm Pre :) ▪ Budvarek na CZ.NIC party ▪ Tak jo zacina se mi tu fakt libit. A ten clovek co mi tvrdil, ze tu vsechny prachy prochlastam... pch! ... Ale mel pravdu v patek jdeme s chlapama zas na jedno. ;) ty kraso uz jsem si potykal s pulkou hospody a ta je tu prej 500 let ▪ je v totální depresi, protože si uvědomil, že se mu blíží suchej měsíc... ▪ Tady kalamita jak na Sibiri. 3 cm snehu a you Big Benu 4. ▪ Je v TU - jedno rychly v kotve.
úterý 22. prosince 2009
Povánoční posezení
Ráno jsem se vzbudil krátce před osmou a začal jsem hned balit. Připravil jsem věci na odvoz a zabalil kletr do Trutnova. Míša nám slíbila odvoz, ale pak říkala, že to nestihne a nehodí nás až do práce. Já měl domluvený conf call na půl desátou, takže jsem z toho byl pěkně na nervy. Nakonec nás odvezla a stihla i zubaře. Kluci dneska byli na zabití. DVDčka co jsem dostal abych jim pustil se všechny zasekávaly. Kluci se tam honili a řvali a vůbec dělali brajgl. Já potřeboval odehrát conf-call a pak rychle zpracovat požadované podklady. O půl jedenácté jsem byl s nervama v čudu, ale měl jsem většinu věcí hotovou a dodělával jsem jen draft navržené prezentace. Vzal jsem kluky na pozdní snídani a oni když viděli, že tam maj palačinku, tak si objednali palačinku, kterou pak skoro nejedli. Zas dělali neuvěřitelnej bugr. Řvali tam jak koně, Jeroným se praštil hlavou do stolu, když dělal bůhvíco pod ním, takže tam brečel, Mates ho bouchal a do toho psala Míša, že bychom mohli zajít na oběd. Psal jsem jí, že už obědváme. Naštvala se, že chtěla do Grosseta. Nebyl jsem zrovna v náladě na dlouhé argumentace a navíc jsem měl nahoře ještě dost práce na dodělání. Přesto jsem navrhnul, že se tam můžem přesunout. Už jsem ale odpověděl špatně na první otázku, takže ne a že pojedou domů. Stavili se pro věci a odjeli. Cestou mi volal Jeroným a omlouval se za to, jak vyváděli a říkal, že ho to mrzí. Hezké.
Dodělal jsem konečně všechny požadované podklady a mohl jsem si zajít vedle ke klukům na „ranní“ kafe. Skoro nikdo tam ale už nebyl. Rozloučil jsem se alespoň s těmi co zbyli, zabalil se a vyrazil na vlak. Na nádraží jsem byl opět s předstihem, nevím co to se mnou poslední dobou je, asi fakt stárnu. Nasedl jsem dokonce do správného vlaku. Jen stejně, díky historické zkušenosti se mi vždycky tak podivně sevře žaludek a mám pocit zvláštní nejistoty, když už konečně sedím, pivo je na stolečku, věci uložené a vlak se rozjíždí. Jsem fakt ve správném vlaku? Nepřehlédl jsem něco? Nenastoupil jsem na druhou stranu nástupiště?
Ujišťoval jsem se, že je vše v pořádku a za chvilku usnul. Probudil jsem se až v Hradci Králové. Dopisuju deníček a už se těším na setkání se skautíky a dalšími trutnováky na dnešním předvánočním posezení.
V Trutnově jsem zamířil do vinárny, ale tam mě vyhodili, že to je až od sedmi. Obvolávám všechny známé a nakonec si sedáme s Macaxem a Medvědem na dvě pivka v Jedničce. V sedm přesně vcházíme do vinárny. Už je tu fajn partička a dorazila i Radka, kterou jsem viděl snad naposled na loňském Silvestru. Super atmosféra, vypráví se zážitky, staré příběhy, no znáte to. Raspa i bez přemlouvání zahrál a tak jsme si skvěle zabékali.
Štefek dal i Lilii skautskou. Macax tam tlačil holkám klíny do hlavy a šéfik co nás obsluhoval byl Pan číšník. Bodrej, vtipnej, pohotovej, úslužnej - takoví se už málo vidí. Macax tam vyprávěl jak zdrhli z jedné hospody bez zaplacení asi tří piv. Když jsme měli platit přišel číšník a říkal: "Platíme panstvo! Tady mistr 'Já jdu jenom na záchod' jako první" obrátil se na Macaxe.
Marcela D. mi nabídla již téměř tradičně přespání u nich doma, což jsem s vděkem přidal a vzpomínal jsem s Drgym jak jsem kdysi 23. před vánocemi se tam u nich doma plížil v černém plášti na Maškarádu z kuchyně s bramborovým salátem a Drgy se chechtal, že kdyby mě náhodou zahlédl jeho táta, tak by ho asi trefilo.
Protože se ještě nechtělo spát stavili jsme se v Bonanze. Tam byl nějakej maniakální rocker s klávesama, které měl absurdně nahlas a před ním velmi nesourodé publikum frikulínů a nějakých oldmetalistů, které si však zjevně dobře rozumělo jak mezi s sebou, tak s muzikantem - asi kouzlem vánoc. Zalezli jsme raději ke stolkům před bar, kam nám Martina donesla pivka a pak si k nám dokonce přisednul Jirka (majitel) a pokecali a popili jsme ještě pár hodin. Zkrátka super večer.
Dodělal jsem konečně všechny požadované podklady a mohl jsem si zajít vedle ke klukům na „ranní“ kafe. Skoro nikdo tam ale už nebyl. Rozloučil jsem se alespoň s těmi co zbyli, zabalil se a vyrazil na vlak. Na nádraží jsem byl opět s předstihem, nevím co to se mnou poslední dobou je, asi fakt stárnu. Nasedl jsem dokonce do správného vlaku. Jen stejně, díky historické zkušenosti se mi vždycky tak podivně sevře žaludek a mám pocit zvláštní nejistoty, když už konečně sedím, pivo je na stolečku, věci uložené a vlak se rozjíždí. Jsem fakt ve správném vlaku? Nepřehlédl jsem něco? Nenastoupil jsem na druhou stranu nástupiště?
Ujišťoval jsem se, že je vše v pořádku a za chvilku usnul. Probudil jsem se až v Hradci Králové. Dopisuju deníček a už se těším na setkání se skautíky a dalšími trutnováky na dnešním předvánočním posezení.
V Trutnově jsem zamířil do vinárny, ale tam mě vyhodili, že to je až od sedmi. Obvolávám všechny známé a nakonec si sedáme s Macaxem a Medvědem na dvě pivka v Jedničce. V sedm přesně vcházíme do vinárny. Už je tu fajn partička a dorazila i Radka, kterou jsem viděl snad naposled na loňském Silvestru. Super atmosféra, vypráví se zážitky, staré příběhy, no znáte to. Raspa i bez přemlouvání zahrál a tak jsme si skvěle zabékali.
Štefek dal i Lilii skautskou. Macax tam tlačil holkám klíny do hlavy a šéfik co nás obsluhoval byl Pan číšník. Bodrej, vtipnej, pohotovej, úslužnej - takoví se už málo vidí. Macax tam vyprávěl jak zdrhli z jedné hospody bez zaplacení asi tří piv. Když jsme měli platit přišel číšník a říkal: "Platíme panstvo! Tady mistr 'Já jdu jenom na záchod' jako první" obrátil se na Macaxe.Marcela D. mi nabídla již téměř tradičně přespání u nich doma, což jsem s vděkem přidal a vzpomínal jsem s Drgym jak jsem kdysi 23. před vánocemi se tam u nich doma plížil v černém plášti na Maškarádu z kuchyně s bramborovým salátem a Drgy se chechtal, že kdyby mě náhodou zahlédl jeho táta, tak by ho asi trefilo.
Protože se ještě nechtělo spát stavili jsme se v Bonanze. Tam byl nějakej maniakální rocker s klávesama, které měl absurdně nahlas a před ním velmi nesourodé publikum frikulínů a nějakých oldmetalistů, které si však zjevně dobře rozumělo jak mezi s sebou, tak s muzikantem - asi kouzlem vánoc. Zalezli jsme raději ke stolkům před bar, kam nám Martina donesla pivka a pak si k nám dokonce přisednul Jirka (majitel) a pokecali a popili jsme ještě pár hodin. Zkrátka super večer.
pondělí 21. prosince 2009
Číro
Ráno jsem byl už na devátou v práci. Na rozdíl od Anglie panuje v ČR vyloženě vánoční a uvolněná atmosféra. Ranní káva doplněna o cukroví a další dobroty, co kdo přinesl. Pobavil jeden z ředitelů, který tam přišel s tím, že mu začaly chodit faktury na naše služby co má zřízeny doma v rámci pilotu.
„Nemůžete s tím někdo něco udělat?“ pronesl nešťastným hlasem. „Píšou mi, že mi všechno odpojí a já jsem vyházel všechny lidi co mi to tady řešili.“
Dopoledne jsem se setkal s několika lidmi ohledně aktuální projektu a 4té licence. Na oběd jsme zašli do Kolkovny, kde se sešla vybraná společnost a dorazil i Korčula. Ivan K. prohlásil, že co jsem v Anglii, tak mě vidí častěji, než když jsem byl o dvě patra vedle. Odpoledne jsem vyřídil maily a zpracoval nějaké rychlé úkoly pro Michaela. O půl šesté jsem vyrazil na Budějovickou ke kadeřnici. Nechal jsem si narůst vlasy, protože jsem počítal s Maškarádou. Maškaráda se bohužel nekoná, ale to nevadí, stejně si můžu přes vánoce zkusit číro. Na obligátní otázku „Jak to chcete?“, kterou kadeřnice vždycky pokládají a neuvědomují si, že je to stejný dotaz, jak kdyby se jí mechanik v autoservisu ptal jakou rozteč chce na ozubených kolech převodovky, jsem teda odpověděl: „Dneska na číro.“
„Na vánoce změna jo?“ prohlásila a střihla do horních vlasů poměrně hluboko.
„Co to děláte? Já chtěl číro!“ lekl jsem se.
„Nebojte, to je celé o finální úpravě.“
Opět se mi vybavila možné srovnání s autoservisem, ale rozhodl jsem se důvěřovat profesionálce. Když ke konci na hlavě nebylo nic jiného než obyčejný ježek, tak jsem se ptal, kdy z toho jako bude to číro.
„Teď to umejem a pak to upravím,“ prohlásila bohorově.
No upravila to, na takovýho volepenýho ježka. Poprvé jsem měl radost, že Maškaráda není. Jinak bych ji asi na místě zabil. Byl jsem tak šokovanej, že jsem jí dokonce i zaplatil a naštvaně jsem vyrazil ke Kozlovi. Cestou jsem chtěl na net, ale zjistil jsem, že na Palmu nějak blbnou data. Přepnul jsem síť z T-Mobile na O2 a najednou mi přišla hromada mailů včetně dotazů od budoucího generálního a návrh na conf-call o půl desáté. Teď už se s tím nedalo stejně nic dělat, ale zejtra mě čeká dost náročné ráno, protože jsem slíbil Míše, že pohlídám kluky zatímco ona bude u zubaře. Ke Kozlovi jsem dorazil se zpožděním, ale jako první. Krátce po mě dorazil i Petr K. a Jeroným. Dneska to bylo vyloženě fajn. Hlavním tématem byla samozřejmě Anglie, kam Petr jede taky za měsíc pracovat. Jeroným odešel asi o půl jedenácté a my chvíli po něm. Chtěl jsem ještě někam zajít, ale PK byl nějakej slabej a tak jsme jeli domů. PK hlasoval pro taxíka, ale já trval na MHD. Když jsem mrznul na Skalce, tak jsem přemejšlel, jestli jsem udělal dobře. Navíc jela jen 154ka, takže jsem musel šlapat nahoru z Řepčické. Když jsem ale šel noční cestou podél parku. Zmrzlý sníh mi křupal pod nohama a kolem byl tak nádhernej klid, tak jsem si řekl, že je fajn, když si člověk takhle poctivě ještě šlápně a nezpohodlní. Doma už všechno spalo, takže jsem zalehnul taky a za chvilku spal. Celou noc jsem se budil z různejch snů, který jsem ale všechny zapomněl.
„Nemůžete s tím někdo něco udělat?“ pronesl nešťastným hlasem. „Píšou mi, že mi všechno odpojí a já jsem vyházel všechny lidi co mi to tady řešili.“
Dopoledne jsem se setkal s několika lidmi ohledně aktuální projektu a 4té licence. Na oběd jsme zašli do Kolkovny, kde se sešla vybraná společnost a dorazil i Korčula. Ivan K. prohlásil, že co jsem v Anglii, tak mě vidí častěji, než když jsem byl o dvě patra vedle. Odpoledne jsem vyřídil maily a zpracoval nějaké rychlé úkoly pro Michaela. O půl šesté jsem vyrazil na Budějovickou ke kadeřnici. Nechal jsem si narůst vlasy, protože jsem počítal s Maškarádou. Maškaráda se bohužel nekoná, ale to nevadí, stejně si můžu přes vánoce zkusit číro. Na obligátní otázku „Jak to chcete?“, kterou kadeřnice vždycky pokládají a neuvědomují si, že je to stejný dotaz, jak kdyby se jí mechanik v autoservisu ptal jakou rozteč chce na ozubených kolech převodovky, jsem teda odpověděl: „Dneska na číro.“
„Na vánoce změna jo?“ prohlásila a střihla do horních vlasů poměrně hluboko.
„Co to děláte? Já chtěl číro!“ lekl jsem se.
„Nebojte, to je celé o finální úpravě.“
Opět se mi vybavila možné srovnání s autoservisem, ale rozhodl jsem se důvěřovat profesionálce. Když ke konci na hlavě nebylo nic jiného než obyčejný ježek, tak jsem se ptal, kdy z toho jako bude to číro.
„Teď to umejem a pak to upravím,“ prohlásila bohorově.
No upravila to, na takovýho volepenýho ježka. Poprvé jsem měl radost, že Maškaráda není. Jinak bych ji asi na místě zabil. Byl jsem tak šokovanej, že jsem jí dokonce i zaplatil a naštvaně jsem vyrazil ke Kozlovi. Cestou jsem chtěl na net, ale zjistil jsem, že na Palmu nějak blbnou data. Přepnul jsem síť z T-Mobile na O2 a najednou mi přišla hromada mailů včetně dotazů od budoucího generálního a návrh na conf-call o půl desáté. Teď už se s tím nedalo stejně nic dělat, ale zejtra mě čeká dost náročné ráno, protože jsem slíbil Míše, že pohlídám kluky zatímco ona bude u zubaře. Ke Kozlovi jsem dorazil se zpožděním, ale jako první. Krátce po mě dorazil i Petr K. a Jeroným. Dneska to bylo vyloženě fajn. Hlavním tématem byla samozřejmě Anglie, kam Petr jede taky za měsíc pracovat. Jeroným odešel asi o půl jedenácté a my chvíli po něm. Chtěl jsem ještě někam zajít, ale PK byl nějakej slabej a tak jsme jeli domů. PK hlasoval pro taxíka, ale já trval na MHD. Když jsem mrznul na Skalce, tak jsem přemejšlel, jestli jsem udělal dobře. Navíc jela jen 154ka, takže jsem musel šlapat nahoru z Řepčické. Když jsem ale šel noční cestou podél parku. Zmrzlý sníh mi křupal pod nohama a kolem byl tak nádhernej klid, tak jsem si řekl, že je fajn, když si člověk takhle poctivě ještě šlápně a nezpohodlní. Doma už všechno spalo, takže jsem zalehnul taky a za chvilku spal. Celou noc jsem se budil z různejch snů, který jsem ale všechny zapomněl.
neděle 20. prosince 2009
Pečeme vánočku
Ráno si nějak nemůžu zvyknout, že se budím v ČR. Abych nevyšel ze cviku, tak Míša naplánovala nákup v Ikee. Koupili jsme tam dárek pro kubíka a pár drobností domů a ozdoby na stromeček. Navíc se mi tam ztratil Mates. Míša někam odbíhala a křikla:
„Hlídej Matese!“ ale tou dobou už nikde nebyl.
Našel jsem ho o patro níž a šel s ním, ale když jsem vzal tři skleničky na víno, tak zmizel, než jsem se otočil. Zrovna dorazila Míša a ptala se mě, kde je Mates.
„Ztratil se,“ informoval jsem jí a musel jsem se smát. Chvíli nevěděla jestli si nědělám legraci. Pobíhali jsme tam a hledali ho, ale fakt zmizel. Už jsem ho zrovna nechával vyhlásit, když mi Míša volala, že ho našla. Že klidně přišel směrem od koberců.
Odpoledne jsme měli péct vánočku. Ukázalo se, že nemáme prakticky vůbec žádné suroviny, ale po logistické akci zahrnující sousedy a Yardovi jsme dali vše potřebné dokupy. Holky se občas divily mým technologickým postupům a tak jsem jim vysvětloval, že si pamatuju, že to babička dělala takhle. Přiznal jsem, že je možné, že nemusela zrovna dělat vánočku, ale že si určitě například pamatuju jak z bílků nejdřív našlehala sníh, než ho vmíchala do těsta. S Yardem jsme se tentokrát opřeli do kanadské whisky, takže ke konci už jsem na pečení příliš pozor nedával. Přesto byl výsledek nadprůměrně dobrý. Děti neustále řvaly a dělaly bugr. Nechápu, že si nemůžou hrát chvilku potichu. Navrhnul jsem jim, ať si secvičí nějaké představení v pokojíčku a pak nám ho přijdou zahrát do obýváků. Radoval jsem se, jak jsem to chytře vyřešil, ale do minuty byli zpátky. Ukázalo se, že jejich nácvik spočíval pouze v tom, že se naučili říkat větu: „Dámy a pánové přívítejte ...“ a takhle postupně uváděli jednoho po druhém, který nám víceméně čirou improvizací předvedl něco ze svého repertoáru. Byla to ale nakonec docela legrace. Ani se mi nechce věřit, že zítra ráno už zas musím do práce.
„Hlídej Matese!“ ale tou dobou už nikde nebyl.
Našel jsem ho o patro níž a šel s ním, ale když jsem vzal tři skleničky na víno, tak zmizel, než jsem se otočil. Zrovna dorazila Míša a ptala se mě, kde je Mates.
„Ztratil se,“ informoval jsem jí a musel jsem se smát. Chvíli nevěděla jestli si nědělám legraci. Pobíhali jsme tam a hledali ho, ale fakt zmizel. Už jsem ho zrovna nechával vyhlásit, když mi Míša volala, že ho našla. Že klidně přišel směrem od koberců.
Odpoledne jsme měli péct vánočku. Ukázalo se, že nemáme prakticky vůbec žádné suroviny, ale po logistické akci zahrnující sousedy a Yardovi jsme dali vše potřebné dokupy. Holky se občas divily mým technologickým postupům a tak jsem jim vysvětloval, že si pamatuju, že to babička dělala takhle. Přiznal jsem, že je možné, že nemusela zrovna dělat vánočku, ale že si určitě například pamatuju jak z bílků nejdřív našlehala sníh, než ho vmíchala do těsta. S Yardem jsme se tentokrát opřeli do kanadské whisky, takže ke konci už jsem na pečení příliš pozor nedával. Přesto byl výsledek nadprůměrně dobrý. Děti neustále řvaly a dělaly bugr. Nechápu, že si nemůžou hrát chvilku potichu. Navrhnul jsem jim, ať si secvičí nějaké představení v pokojíčku a pak nám ho přijdou zahrát do obýváků. Radoval jsem se, jak jsem to chytře vyřešil, ale do minuty byli zpátky. Ukázalo se, že jejich nácvik spočíval pouze v tom, že se naučili říkat větu: „Dámy a pánové přívítejte ...“ a takhle postupně uváděli jednoho po druhém, který nám víceméně čirou improvizací předvedl něco ze svého repertoáru. Byla to ale nakonec docela legrace. Ani se mi nechce věřit, že zítra ráno už zas musím do práce.
sobota 19. prosince 2009
Kupujeme stromeček
Vstávali jsme už v devět a vyráželi do města. Dneska maj příjít na návštěvu Yardovi a my nemáme nakoupeno. Míša navíc jela nejdřív na gyndu a já zatím hlídal děti. Hlídal jsem je tak, že jsem je nechal osudu v čekárně a usnul opřen o zeď. Nákup jsme zvládli rychle a koupili jsme i vánoční stromek. Spíš strom. Je to borovice jak kráva a píchá jako sviň. Domů jsme dorazili nastejno s Yardovými. K obědu jsem pekl kachnu s hrníčkovými knedlíky a vše jsme doplnili Plzničkou a později skvělým vínem. Yardovi odjížděli snad až kolem osmé večer. My uložili kluky a šli jsme také zalehnout.
pátek 18. prosince 2009
Zrušený let
Spát jsem šel až kolem druhý ráno. Nastavil jsem budíka na 4.50 a snažil se usnout, ale bylo toho nějak hodně na přemýšlení. Tak jsem se rozhodl, že si pustím Červenýho trpaslíka, což mě vždycky uklidní. Nezvládl jsem to ani do prvních titulků, usnul jsem okamžitě, jakmile naběhlo úvodní menu DVD. V 4.39 mě probudila SMSka. Byl jsem úplně tuhej a přál jsem si, abych nemusel letět tak brzo ráno a mohl se v klidu vyspat. "Dear Customer, we regret to inform you that flight BA0845 to Prague has been cancelled."
"Dobrý," napadlo mě, "asi se dospím." Jenže se ukázalo, že to je tak všchno, co mi tihle parchanti poslali. Byl tam link na přebookování letu, ale když jsem to zkusil, tak to psalo, že tenhle let nejde přebookovat ať volám na zákaznickou linku. Tak jsem zavolal uvedené číslo a tam mi řekli, že budou happy to serve me from 8 am. To už jsem začínal pěnit. Co teď? Co mám dělat? Mám zrušit taxíka? Jak se dozvím kdy a jestli vůbec letím?! Pak jsem dostal jeden rozhodující nápad. Zalogoval jsem se do firemního rezervačního systému. Ten sice vesele psal, že let je OK a přeje mi přijemnou cestu, ale bylo tam nějaký emergency číslo, které fungovalo 24 hodin. Počkal jsem si 10 minut na lince a pak to konečně zvednul nějakej typoň. Nejdřív mi tvrdil, že let je v pořádku, ujišťoval jsem ho, že není. Nakonec se mu podařilo zjistit, že to fakt zrušili a dal mě na hold. Po zhruba dalších deseti minutách, behěm kterých jsem se zabalil mi řekl, že je to šílený, že jsou všechny lety už plný, ale našel prý jedno poslední místo v Business class na 11.05, ale je tam nějaká zrada, protože ho to sice nechalo to místo zarezervovat, ale nedovolilo mu to provést check-in. Doporučil mi zajet na letiště a tam to snad dořeší. Taxík už čekal venku. Rychle jsem dobalil co se dalo a vyrazili jsme. Taxík, jako všichni tady měl letňáky, takže jsme občas lítali po silnici, probržďovali až na samou hranu zatáčky a to všechno za rychlosti asi 30 km/h. Na letišti mě zkusil natáhnout o dve libry, ale nedal jsem se. Po vstupu do haly to nevypadalo zle. Pár lidí na drop-offu a pár stálo o přepážek customer service. Jenže když jsem tam došel, tak jsem si všiml cedulí "all cancelled flight please proceed to zone E".
"Kde je zone E?", ptal jsem se jedné zaměstnankyně. Ukázala na druhý konec haly. Šel jsem tam a teprve teď jsem si všiml strašlivé fronty táhnoucí se celým hadem před přepážkami a pokračující do obrovského davu zabírajícího půl haly.
"Dej bože, dej proboha bože, ať všichni nestojí na ty přepážky na přebookování!" modlil jsem se.
Stáli.
Protože jsem přišel zepředu, tak jsem chvíli postával a nakonec se připojil do fronty u přepážek, čímž jsem přeběhl tak 2000 lidí. Ale ospravedlňoval jsem si to tím, že se jdu jen přeptat, zda je všechno v pohodě na rozdíl od těch nešťastníků, kteří ještě vůbec netuší zda a kdy poletí. Na TV běžej BBC news, kde neustále mluví o kritické situaci a dávají záběry dálnice s malým sněhovým popraškem. Napadla mě Nohavicova písníčka v lehce upravené verzi: "A tady kalamita jak na Sibiři. Tři centimetry sněhu a u Big Benu čtyři!"
Byl jsem totálně vytočenej a v extrémně agresivní náladě. Seřval jsem tam nejdřív ženskou co mě nechtěla pustit do business class fronty, ale od ní jsem se aspoň dozvěděl, že na telefonu budou dnes už od 6ti hodin. Přesně v 6 jsem tam zavolal (stále stojící na prakticky stejném místě ve frontě) a po 20 minutách (když jsem se posunul cca o 2m) mi to konečně někdo zvednul. Mezitím jsem stačil seřvat další ženskou, co po mě chtěla, abych stál dál, aby tam mohli chodit lidi. Vynadal jsem jí, že je sviňárna otevřít jen 4 přepážky, když tam maj tisíce lidí. Vím, že ani jedna ani druhá za to nemohla, ale musím říct, že mi to docela pomohlo.
Na telefonu jsem se dozvěděl, že je všechno naprosto v pořádku a můžu jít rovnou na check-in. Tak hurá. Jenže na check-inu mi řekli, že tam je nějaká zrada a nemůžou ho provést a poslali mě za jinou ženskou. Tak jsem je preventivně taky seřval a šel o dům dál. Ta se zalogovala do nějakého systému a pak začala telefonovat. Prý musí zavolat na customer service, protože tam je problém, že mám sedadlo v business třídě a přitom je u mě uvedena ekonomická.
"Jaký číslo voláte? .. Ale s těma jsem teď mluvil! Co to je za partu idiotů, co mi řeknou, že je všechno v pohodě?! Trvalo 20 minut než mi to zvedli!"
Zkoušela asi 15 minut se jim dovolat a pak to vzdala. Provedla nějakej další login do systému a najednou mi vyjela boardnig pass. Jak je to možný netuším. Pak mě odvedla k přepážce naprosto zjevně neurčený k odbavení zavazadel a řekla, ať tam nechám kufr a můžu jít do business lounge. Tak jsem ho tam nechal a vyrazil najít business lounge.
Konečně to začalo vypadat lépe. Luxusní prostory s počítači, obrovskou restaurací, kde byly zdarma švédské stoly, skvělé víno a pohodlná křesílka na spaní. Začal jsem se pomalu uklidňovat. Dal jsem si bohatou snídani zakončenou skleničkou vynikajícího Chardonnay 2007. Rozhodila mě až živý vstup moderátora v BBC News, který stál venku před letištěm a říkal, že na Heathrow je všechno v pohodě, žádné zrušené lety a prý celkově "business as usual". Lidi se smáli, nebo nadávali. Já vyfotil tabuli, která celá zářila rudě zrušenými lety a poslal jsem to do BBC s tím, že jsou parta amatérskejch blbců.
Ani ne pět minut na to, najednou vstup do zpráv s tím, že obdrželi zprávu od nespokojeného pasažéra. Pustili tam mou fotku a řekli, že situace na Heathrow je zjevně daleko závažnější, než tvrdil jejich tiskový mluvčí.
Na oslavu jsem si dal pár dalšich skleniček vína a podělil se o zážitky na Facebooku. Teď jsem dopsal deníček a buď zalehnu, nebo si tu zřídím minikancelář a začnu pracovat.
Jsem si myslel, ze je vyhrano. Zjevne nebylo. Najednou se na cedulich objevilo, ze let je zpozden na 14.41. Na listku bylo, ze gate se zavira v 10.45, tak jsem se sel zeptat jaka je situace a jestli mam v klidu cekat. I kdyz jsem byl v Business lounge, vystal jsem si dalsi frontu. Tam mi nejakej dedek projel listek a rekl mi, ze jestli chci letet musim zaplatit upgrade do business class.
"Coze?!"
"Vy jste si koupil economy a tohle je business class"
"No jasne, tam me dali, protoze muj let zrusili!"
"Lituji, musite zaplatit"
"Proc, mam platnej boarding pass"
"Ne, vy jste jen na stand-by, nemate booking"
"Tady je napsano sedadlo 4F"
"Ano, to je zvlastni, nevim jak vam ho mohli vydat."
"Kdyz ho ted vemu a pujdu na ten let, tak me nepusti?"
"Musite zaplatit"
"Muzete me dat do Economy"
"Bohuzel, ted uz jsou Economy lety plne na dalsi dva dny, pokud chcete letet, musite zaplatit"
Chvili jsme se takhle dohadovali a pak jsem zavolal zas do nasi Agentury, co zajistuje lety. Doporucili mi to zaplatit s tim, ze to pak nejak vymlatime z BA, nebo si to dam do cestovnich nakladu. Zaplatil jsem a ten borec mi dal UPLNE STEJNEJ boarding pass. Mam fotky obou.
Hned po zaplaceni jsem si chtel stezovat, poslali me na Customer Service. Tam jsem nejdriv pozadal o letak s pravy cestujicich v pripade zruseni letu. Je to zakonna povinost ho dat IHNED kdyz k tomu dojde. Slecna hledala jak silena, ale pak mi rekla, ze zadny nemaj a ze muzu jit na Internet, kde se to da najit. Uz jsem byl pred vybuchem. Serval jsem ji a chtel jsem si stezovat. Poslala me za dalsim borcem. Ten me chvili presvedcoval, ze chybu udelala agentura, načež uznal, že to asi taky pohnojili a že chápe mou frustraci. Několikrát mě poprosil abych zklidnil hlas, protože jsem byl dost rozhozenej. Poradil mi online formulář, kde si mám stěžovat.
Rozzuřenej jsem do sebe kopnul panáka Jacka Danielse a šel jsem najít ten on-line formulář na stížnost. Když jsem tam zadal číslo svého letu, tak mi to napsalo, že formulář nelze použít. Po delším hledáním jsem našel formulář pro „ostatní problémy“ a ten jsem vyplnil. Napsal jsem dlouhý a podrobný e-mail o tom co se mi stalo a jak jsem z toho nešťastnej. Doplnil jsem veškeré detaily o telefonátech, letu i účtu kam mají poslat odškodné. Pak jsem klikl na odeslat a objevilo se mi „Session expired! Please click the Back button“. Klikl jsem na back a zjistil, že celý formulář je prázdný.. Došel jsem si pro dvojtého panáka Jacka Danielse a sepsal to znovu, tentokrát raději ve Wordu. Mezitím na tabulích blikal odlet v 14.41, 12.33, 12.21, 12.23, 12.33, 12.21. Opřel jsem se skutečně odvážně do vína i do whisky co tu měli. Ostatně jsem zaplatil 255 liber a chtěl jsem se dostat na své peníze – čistě pro jistotu.. Ukázalo se to nerealizovatelné během tak krátkého času. Tak jsem si vzal lahev toho nejlepšího vína na cestu a odevzdaně jsem vyrazil na gate. Ukázalo se, že s časem odletu trochu přeháněli. Ve 12.30 teprve otevírali Gate. Je 12.39 a já stále ještě sedím a trpím v business class a nevím, kdy skutečně poletíme...
Asi ve třičtvrtě nás nahnali do letadla. Umiňoval jsem si, že nesmím usnout, protože oni by mě určitě nechali spát a nedali mi ani jídlo ani šampus. Jenže ty sedačky v business class jsou fakt docela pohodlný, takže jsem minul i start. Probral jsem se a viděl jsem, že maj všichni stolečky dole a prázdný.
„Sakra!“
Naštěstí se ukázalo, že jsem se vzbudil právě včas, abych dostal jídlo i flašku šampusu. Jídlo ale teda žádnej zázrak. Gothaj s houskou a průměrnej šampus. Jen steward byl vyloženě žoviální a přátelský. Docela rozdíl proti strojeným úsměvům letušek v Economy. S bublinkami let utíkal však přece jenom příjemněji a zanedlouho jsme dosedali v Praze na totálně zasněžené letiště. Když jsem se pohoršoval, jak je možné, že rušili lety na suchém Heathrow a přistávaj na tomhle, tak jsem se teprve dozvěděl, že ráno byl problém úplně jinde. První letadlo zůstalo v Bruselu a na druhé se čekalo, až přiletí právě z Prahy.
Taxislužba se ukázala jako profíci. Pochopili zradu s posunem času a taxík čekal na ve správný čas na parkovišti. Jen jsme vyjeli z letiště vjeli jsme do šílené zácpy, kterou jsme se probíjeli přes dvě hodiny. Taxikář byl na nervy, ale mně to bylo celkem jedno. Doma jsem se uvítal s rodinkou a vyrazili jsme na večeři do naší oblíbené pizzerie Gladiator. Tam jsem si dal pivko a když jsem si chtěl dát další, tak mi to už Míša nechtěla dovolit a chtěla, abych zaplatil. Ukázalo se, že ale nemám české peníze. Pod podmínkou, že pohlídám děti vyrazila Míša vybrat z bankomatu. Já aspoň v klidu stihnul druhé pivko. V restauraci bylo dneska moc fajn. Byla tam partička s kytarou a hráli takové ty trempské písničky. I ti kluci zlobili v rámci norem. Zůstal bych tam s chutí daleko déle.
"Dobrý," napadlo mě, "asi se dospím." Jenže se ukázalo, že to je tak všchno, co mi tihle parchanti poslali. Byl tam link na přebookování letu, ale když jsem to zkusil, tak to psalo, že tenhle let nejde přebookovat ať volám na zákaznickou linku. Tak jsem zavolal uvedené číslo a tam mi řekli, že budou happy to serve me from 8 am. To už jsem začínal pěnit. Co teď? Co mám dělat? Mám zrušit taxíka? Jak se dozvím kdy a jestli vůbec letím?! Pak jsem dostal jeden rozhodující nápad. Zalogoval jsem se do firemního rezervačního systému. Ten sice vesele psal, že let je OK a přeje mi přijemnou cestu, ale bylo tam nějaký emergency číslo, které fungovalo 24 hodin. Počkal jsem si 10 minut na lince a pak to konečně zvednul nějakej typoň. Nejdřív mi tvrdil, že let je v pořádku, ujišťoval jsem ho, že není. Nakonec se mu podařilo zjistit, že to fakt zrušili a dal mě na hold. Po zhruba dalších deseti minutách, behěm kterých jsem se zabalil mi řekl, že je to šílený, že jsou všechny lety už plný, ale našel prý jedno poslední místo v Business class na 11.05, ale je tam nějaká zrada, protože ho to sice nechalo to místo zarezervovat, ale nedovolilo mu to provést check-in. Doporučil mi zajet na letiště a tam to snad dořeší. Taxík už čekal venku. Rychle jsem dobalil co se dalo a vyrazili jsme. Taxík, jako všichni tady měl letňáky, takže jsme občas lítali po silnici, probržďovali až na samou hranu zatáčky a to všechno za rychlosti asi 30 km/h. Na letišti mě zkusil natáhnout o dve libry, ale nedal jsem se. Po vstupu do haly to nevypadalo zle. Pár lidí na drop-offu a pár stálo o přepážek customer service. Jenže když jsem tam došel, tak jsem si všiml cedulí "all cancelled flight please proceed to zone E".
"Kde je zone E?", ptal jsem se jedné zaměstnankyně. Ukázala na druhý konec haly. Šel jsem tam a teprve teď jsem si všiml strašlivé fronty táhnoucí se celým hadem před přepážkami a pokračující do obrovského davu zabírajícího půl haly.
"Dej bože, dej proboha bože, ať všichni nestojí na ty přepážky na přebookování!" modlil jsem se.
Stáli.
Protože jsem přišel zepředu, tak jsem chvíli postával a nakonec se připojil do fronty u přepážek, čímž jsem přeběhl tak 2000 lidí. Ale ospravedlňoval jsem si to tím, že se jdu jen přeptat, zda je všechno v pohodě na rozdíl od těch nešťastníků, kteří ještě vůbec netuší zda a kdy poletí. Na TV běžej BBC news, kde neustále mluví o kritické situaci a dávají záběry dálnice s malým sněhovým popraškem. Napadla mě Nohavicova písníčka v lehce upravené verzi: "A tady kalamita jak na Sibiři. Tři centimetry sněhu a u Big Benu čtyři!"
Byl jsem totálně vytočenej a v extrémně agresivní náladě. Seřval jsem tam nejdřív ženskou co mě nechtěla pustit do business class fronty, ale od ní jsem se aspoň dozvěděl, že na telefonu budou dnes už od 6ti hodin. Přesně v 6 jsem tam zavolal (stále stojící na prakticky stejném místě ve frontě) a po 20 minutách (když jsem se posunul cca o 2m) mi to konečně někdo zvednul. Mezitím jsem stačil seřvat další ženskou, co po mě chtěla, abych stál dál, aby tam mohli chodit lidi. Vynadal jsem jí, že je sviňárna otevřít jen 4 přepážky, když tam maj tisíce lidí. Vím, že ani jedna ani druhá za to nemohla, ale musím říct, že mi to docela pomohlo.
Na telefonu jsem se dozvěděl, že je všechno naprosto v pořádku a můžu jít rovnou na check-in. Tak hurá. Jenže na check-inu mi řekli, že tam je nějaká zrada a nemůžou ho provést a poslali mě za jinou ženskou. Tak jsem je preventivně taky seřval a šel o dům dál. Ta se zalogovala do nějakého systému a pak začala telefonovat. Prý musí zavolat na customer service, protože tam je problém, že mám sedadlo v business třídě a přitom je u mě uvedena ekonomická.
"Jaký číslo voláte? .. Ale s těma jsem teď mluvil! Co to je za partu idiotů, co mi řeknou, že je všechno v pohodě?! Trvalo 20 minut než mi to zvedli!"
Zkoušela asi 15 minut se jim dovolat a pak to vzdala. Provedla nějakej další login do systému a najednou mi vyjela boardnig pass. Jak je to možný netuším. Pak mě odvedla k přepážce naprosto zjevně neurčený k odbavení zavazadel a řekla, ať tam nechám kufr a můžu jít do business lounge. Tak jsem ho tam nechal a vyrazil najít business lounge.
Konečně to začalo vypadat lépe. Luxusní prostory s počítači, obrovskou restaurací, kde byly zdarma švédské stoly, skvělé víno a pohodlná křesílka na spaní. Začal jsem se pomalu uklidňovat. Dal jsem si bohatou snídani zakončenou skleničkou vynikajícího Chardonnay 2007. Rozhodila mě až živý vstup moderátora v BBC News, který stál venku před letištěm a říkal, že na Heathrow je všechno v pohodě, žádné zrušené lety a prý celkově "business as usual". Lidi se smáli, nebo nadávali. Já vyfotil tabuli, která celá zářila rudě zrušenými lety a poslal jsem to do BBC s tím, že jsou parta amatérskejch blbců.
Ani ne pět minut na to, najednou vstup do zpráv s tím, že obdrželi zprávu od nespokojeného pasažéra. Pustili tam mou fotku a řekli, že situace na Heathrow je zjevně daleko závažnější, než tvrdil jejich tiskový mluvčí.Na oslavu jsem si dal pár dalšich skleniček vína a podělil se o zážitky na Facebooku. Teď jsem dopsal deníček a buď zalehnu, nebo si tu zřídím minikancelář a začnu pracovat.
Jsem si myslel, ze je vyhrano. Zjevne nebylo. Najednou se na cedulich objevilo, ze let je zpozden na 14.41. Na listku bylo, ze gate se zavira v 10.45, tak jsem se sel zeptat jaka je situace a jestli mam v klidu cekat. I kdyz jsem byl v Business lounge, vystal jsem si dalsi frontu. Tam mi nejakej dedek projel listek a rekl mi, ze jestli chci letet musim zaplatit upgrade do business class.
"Coze?!"
"Vy jste si koupil economy a tohle je business class"
"No jasne, tam me dali, protoze muj let zrusili!"
"Lituji, musite zaplatit"
"Proc, mam platnej boarding pass"
"Ne, vy jste jen na stand-by, nemate booking"
"Tady je napsano sedadlo 4F"
"Ano, to je zvlastni, nevim jak vam ho mohli vydat."
"Kdyz ho ted vemu a pujdu na ten let, tak me nepusti?"
"Musite zaplatit"
"Muzete me dat do Economy"
"Bohuzel, ted uz jsou Economy lety plne na dalsi dva dny, pokud chcete letet, musite zaplatit"
Chvili jsme se takhle dohadovali a pak jsem zavolal zas do nasi Agentury, co zajistuje lety. Doporucili mi to zaplatit s tim, ze to pak nejak vymlatime z BA, nebo si to dam do cestovnich nakladu. Zaplatil jsem a ten borec mi dal UPLNE STEJNEJ boarding pass. Mam fotky obou.
Hned po zaplaceni jsem si chtel stezovat, poslali me na Customer Service. Tam jsem nejdriv pozadal o letak s pravy cestujicich v pripade zruseni letu. Je to zakonna povinost ho dat IHNED kdyz k tomu dojde. Slecna hledala jak silena, ale pak mi rekla, ze zadny nemaj a ze muzu jit na Internet, kde se to da najit. Uz jsem byl pred vybuchem. Serval jsem ji a chtel jsem si stezovat. Poslala me za dalsim borcem. Ten me chvili presvedcoval, ze chybu udelala agentura, načež uznal, že to asi taky pohnojili a že chápe mou frustraci. Několikrát mě poprosil abych zklidnil hlas, protože jsem byl dost rozhozenej. Poradil mi online formulář, kde si mám stěžovat.
Rozzuřenej jsem do sebe kopnul panáka Jacka Danielse a šel jsem najít ten on-line formulář na stížnost. Když jsem tam zadal číslo svého letu, tak mi to napsalo, že formulář nelze použít. Po delším hledáním jsem našel formulář pro „ostatní problémy“ a ten jsem vyplnil. Napsal jsem dlouhý a podrobný e-mail o tom co se mi stalo a jak jsem z toho nešťastnej. Doplnil jsem veškeré detaily o telefonátech, letu i účtu kam mají poslat odškodné. Pak jsem klikl na odeslat a objevilo se mi „Session expired! Please click the Back button“. Klikl jsem na back a zjistil, že celý formulář je prázdný.. Došel jsem si pro dvojtého panáka Jacka Danielse a sepsal to znovu, tentokrát raději ve Wordu. Mezitím na tabulích blikal odlet v 14.41, 12.33, 12.21, 12.23, 12.33, 12.21. Opřel jsem se skutečně odvážně do vína i do whisky co tu měli. Ostatně jsem zaplatil 255 liber a chtěl jsem se dostat na své peníze – čistě pro jistotu.. Ukázalo se to nerealizovatelné během tak krátkého času. Tak jsem si vzal lahev toho nejlepšího vína na cestu a odevzdaně jsem vyrazil na gate. Ukázalo se, že s časem odletu trochu přeháněli. Ve 12.30 teprve otevírali Gate. Je 12.39 a já stále ještě sedím a trpím v business class a nevím, kdy skutečně poletíme...
Asi ve třičtvrtě nás nahnali do letadla. Umiňoval jsem si, že nesmím usnout, protože oni by mě určitě nechali spát a nedali mi ani jídlo ani šampus. Jenže ty sedačky v business class jsou fakt docela pohodlný, takže jsem minul i start. Probral jsem se a viděl jsem, že maj všichni stolečky dole a prázdný.
„Sakra!“
Naštěstí se ukázalo, že jsem se vzbudil právě včas, abych dostal jídlo i flašku šampusu. Jídlo ale teda žádnej zázrak. Gothaj s houskou a průměrnej šampus. Jen steward byl vyloženě žoviální a přátelský. Docela rozdíl proti strojeným úsměvům letušek v Economy. S bublinkami let utíkal však přece jenom příjemněji a zanedlouho jsme dosedali v Praze na totálně zasněžené letiště. Když jsem se pohoršoval, jak je možné, že rušili lety na suchém Heathrow a přistávaj na tomhle, tak jsem se teprve dozvěděl, že ráno byl problém úplně jinde. První letadlo zůstalo v Bruselu a na druhé se čekalo, až přiletí právě z Prahy.
Taxislužba se ukázala jako profíci. Pochopili zradu s posunem času a taxík čekal na ve správný čas na parkovišti. Jen jsme vyjeli z letiště vjeli jsme do šílené zácpy, kterou jsme se probíjeli přes dvě hodiny. Taxikář byl na nervy, ale mně to bylo celkem jedno. Doma jsem se uvítal s rodinkou a vyrazili jsme na večeři do naší oblíbené pizzerie Gladiator. Tam jsem si dal pivko a když jsem si chtěl dát další, tak mi to už Míša nechtěla dovolit a chtěla, abych zaplatil. Ukázalo se, že ale nemám české peníze. Pod podmínkou, že pohlídám děti vyrazila Míša vybrat z bankomatu. Já aspoň v klidu stihnul druhé pivko. V restauraci bylo dneska moc fajn. Byla tam partička s kytarou a hráli takové ty trempské písničky. I ti kluci zlobili v rámci norem. Zůstal bych tam s chutí daleko déle.
čtvrtek 17. prosince 2009
Práce hotova
Dneska, protože je všechna hlavní práce hotova, se věnuji dohánění e-mailů a nastudování analýz, které jsem dostal v průběhu předchozích dní. V poledne nás Mathew pozval na menší posezení v board roomu. Zdálo se mi to jako poddimenzované, ale ukázalo se, že se vejdem docela v pohodě. Stoly se prohýbaly jídlem a pitím, předaly se ceny nejlepším zaměstnancům a kouzelníci procházejíce mezi lidmi ukázali pár triků. Prostě klasika. Všichni se jinak radují hlavně z toho, že soud zakázal stávku Britských aerolinií. Oficiální důvod byl ten, že tam měli asi 10 procent hlasů bývalých zaměstnanců, kteří už nejsou zaměstnanci BA, ale ve zdůvodnění soudce uvedl, že škody způsobené společnosti (tím myšleni lidé, nikoliv kapitalističtí majitelé) mnohonásobně převyšují škodu způsobenou tím, že nemohou stávkovat. Navíc označil 12ti denní stávku během vánoc a nového roku, oznámenou jen pár dní před začátkem a zasahující milión nevinných lidí za vysoce nemorální a proti dobrým mravům. Nelze než zatleskat a souhlasit a mít radost z toho, že tu byl soud schopen rozhodnout snad během dvou dní. A že zafungovalo něco co fungovat má, že stát má především chránit své lidi proti jakékoliv zvůli. Těch milión lidí by mohlo jít a zmasakrovat kanceláře BA, ale soud to prakticky udělal za ně a udělal to podle mě správně. Stát kombinací svých mocí má zastupovat lidi. Navíc zrovna cabin crew nejsou nějací přetěžování ubožáci. Pracují pár dní v týdnu (a to ještě většinou jen pár hodin) a berou 50 – 70 tisíc liber ročně. Průměrný Brit bere pod 20 tis. liber ročně. Mě se ovšem tyhle věci netýkali. Můj let byl naplánován na zítra a návrat na 4. ledna, což jsou dny, kterým se stávka vyhnula. Přesto jsem si předsevzal aspoň rok nepoužívat služby BA. Pokud se oni dokážou mstít lidem, měli by jim lidé ukázat, že nejsou nepostradatelní, jak si myslí. Samozřejmě očekávám, že ve výsledku, to všechno cvaknem tady na daních.
Po mecheche u Mathewa jsem vyrazil do města koupit kufr a konečně dorazit otevření konta v ČR u HSBC. Kufr jsem koupil a usmlouval jsem takovýho akčního týpka z 50ti na 30 liber. Pak jsem ještě zjistil, že začaly povánoční slevy a neodolal jsem a koupil jsem si džíny Piere Cardin zlevněné z 50ti na 10 liber. Účet jsem však neotevřel, ukázalo se, že potřebují ještě nějaký účet od vodárny, nebo elektrárny, který jsem fakt neměl. Řekl jsem jim, že jsou šílenci a že díky průtahům jsem objevil a otevřel si účet u Moneybooker, který jsem založil on-line během 10ti minut, že jen chci zjistit, jestli nemaj lepší sazby, když už jsem jednou ten šílený proces započal. Omlouvali se a vysvětlovali to procesy a vymlouvali se na Českou republiku, že prý jsme hrozný byrokrati. V práci se začala intenzivně řešit 4tá licence. Seděl jsem s Javierem a potom jsme telefonovali s Mathewem. Musel jsem jim vysvětlovat, že je v ČR úplně jiná situace než před rokem a MVNO, podle mého názoru vznikne nejpozději do konce roku 2012 a my tomu musíme přízpůsobit naší strategii.
O půl šesté jsem vyrazil domů. Dneska žádné sportování, protože musím celý byt naklidit, neboť jsem rozdal klíče sousedům aby zalévali kytky a taky se musím zabalit, protože zítra ráno v sedm letím zpátky do ČR.
Balení není moje silná stránka. Vemu tu věc, tam něco, přitáhnu si kufr. Uklízím dokumenty, píšu na Facebook, koukám na televizi. A dneska byla kvalitní nabídka. Přátelé, How I Met Your Mother, Misfits a Big Bang Theory. Do toho jsem si pekl bagety, abych měl něco k jídlu a likvidoval jsem zásoby v ledničce v pořadí podle data trvanlivosti. Tímhle jsem se vydržel bavit zhruba do jedné do rána, kdy jsem konečně vyrazil do postele, ale při každém zalehnutí jsem si vzpomněl ještě na nějakou drobnost a znova jsem běhal dolů do kufru.
Po mecheche u Mathewa jsem vyrazil do města koupit kufr a konečně dorazit otevření konta v ČR u HSBC. Kufr jsem koupil a usmlouval jsem takovýho akčního týpka z 50ti na 30 liber. Pak jsem ještě zjistil, že začaly povánoční slevy a neodolal jsem a koupil jsem si džíny Piere Cardin zlevněné z 50ti na 10 liber. Účet jsem však neotevřel, ukázalo se, že potřebují ještě nějaký účet od vodárny, nebo elektrárny, který jsem fakt neměl. Řekl jsem jim, že jsou šílenci a že díky průtahům jsem objevil a otevřel si účet u Moneybooker, který jsem založil on-line během 10ti minut, že jen chci zjistit, jestli nemaj lepší sazby, když už jsem jednou ten šílený proces započal. Omlouvali se a vysvětlovali to procesy a vymlouvali se na Českou republiku, že prý jsme hrozný byrokrati. V práci se začala intenzivně řešit 4tá licence. Seděl jsem s Javierem a potom jsme telefonovali s Mathewem. Musel jsem jim vysvětlovat, že je v ČR úplně jiná situace než před rokem a MVNO, podle mého názoru vznikne nejpozději do konce roku 2012 a my tomu musíme přízpůsobit naší strategii.
O půl šesté jsem vyrazil domů. Dneska žádné sportování, protože musím celý byt naklidit, neboť jsem rozdal klíče sousedům aby zalévali kytky a taky se musím zabalit, protože zítra ráno v sedm letím zpátky do ČR.
Balení není moje silná stránka. Vemu tu věc, tam něco, přitáhnu si kufr. Uklízím dokumenty, píšu na Facebook, koukám na televizi. A dneska byla kvalitní nabídka. Přátelé, How I Met Your Mother, Misfits a Big Bang Theory. Do toho jsem si pekl bagety, abych měl něco k jídlu a likvidoval jsem zásoby v ledničce v pořadí podle data trvanlivosti. Tímhle jsem se vydržel bavit zhruba do jedné do rána, kdy jsem konečně vyrazil do postele, ale při každém zalehnutí jsem si vzpomněl ještě na nějakou drobnost a znova jsem běhal dolů do kufru.
úterý 15. prosince 2009
Box v hospodě
Ráno podruhé co jsem tady mrzlo, takže jsem musel rozmražovat auto. V práci jsem byl ale dostatečně na čas, abych stihl zaparkovat. Je to fakt dost slušná motivačka, když jinak za parkování cvaknu 3 libry, když mám štěstí na levný parkoviště a jinak 6. Zjistil jsem ale, že kolegové parkují u Tesca před firmou a každé tři hodiny jezdí přeparkovat.
Ráno jsem dodělal základní analýzu německého churnu a detaily na prezentaci ohledně tendru na 4. mobilní licenci v ČR. Od půl desáté byla schůzka naší strategický party. Javier odprezentoval rozpočet na rok 2010, nový program motivace zaměstnanců ve firmách skupiny a výsledky průzkumu spokojenosti zaměstnanců. Znovu jsem oceňoval jeho neuvěřitelnou otevřenost a upřímost ve všech tématech. Zejména co se týkalo rozpočtu. Řekl, že náš původní rozpočet byl nějaký a byl schválen, protože odvádíme požadované výsledky, ale potom v kontrastu s tím, že všechny firmy skupiny byly požádány o drastické škrty, se čistě pro férovku, řeklo, že škrtem taky odpovídající část. Byl to docela boj a řešily se jednotlivé položky. Mimo jíné i rozpočet na cestování. Tam mě potěšily údajná slova našeho generálního: "Buď tu můžeme mít skupinu lidí zodpovědnou za strategii jednotlivých firem, kteří tam pravidelně cestují, nebo tady ty lidi mít nebudem. Mít tu partu, co sedí ve Slough a zjišťuje co se děje v jednotlivých zemích přes telefon nedává žádný smysl."
Výsledkem je, že příští rok nebude žádná úprava platů ani o inflaci a jsme bez rozpočtu na konzultační firmy. Společnost zjišťuje, že stejné informace dokážou dát dohromady i její lidé a nejen drazí konzultantni. Cestování však není nijak omezeno. Celkově beru výstup naprosto kladně.
Po naší schůzce jsme se přesunuli do Windsoru na vánoční oběd. Oběd byl výborný, atmoška v pohodě. Hlavním tématem byly příběhy z absurdního prostředí místní hromadné dopravy. Ceny jsou na úrovni taxíků a služby na úrovni rozvojových zemí. Po zkušenostech odsud chovám hluboký respekt k veřejné dopravě v Praze. Dojedli jsme a hned hurá zpátky do práce. Tihle lidi se snad fakticky neuměj bavit.
Odpoledne jsem dodělal prezentaci ke 4té licenci a o půl šesté jsem vyrazil do ASDY koupit klukům dárky. Z ASDY jsem jel domů do Old Windsoru, kde jsem si vzal věci na plavání a vyrazil zpět do Windsoru do Leisure centra. Dal jsem dneska 42 bazénů a jeden tobogán. Po týhle zabíračce jsem se stavil v hospůdce před barákem na zasloužené pivko. Byla tam stará partička dnes obohacená o partu holek co chtěly pustit SkySport Extra, kde byl zápas v boxu. Ukázalo se, že seděly mezi diváky a vyváděly takové dryje, že je kamera často zabrala. Mezi zápasníky byl i týpek z Old Windsoru. Jsem tu sotva měsíc, ale cítil jsem k němu naprosté sympatie a přesně ten pocit "náš člověk". Navíc ostatní říkali, že pravidelně chodí právě do týhle hospy. K radosti celé hospody chlapík vyhrál, takže se pak náležitě slavilo. Dal jsem 4 klokaní piva (Fosters) za 12 liber celkem a rozloučiv se s ostaními jsem vyrazil domů zalehnout. Je půl jedný, já dopisuju deníček a už fakt musím spát. Poslední dny se mi nepodařilo jít spát před jednou a vstávám každý den o půl osmý. A to jsem zvyklej spát až 16 hodin denně!
Ráno jsem dodělal základní analýzu německého churnu a detaily na prezentaci ohledně tendru na 4. mobilní licenci v ČR. Od půl desáté byla schůzka naší strategický party. Javier odprezentoval rozpočet na rok 2010, nový program motivace zaměstnanců ve firmách skupiny a výsledky průzkumu spokojenosti zaměstnanců. Znovu jsem oceňoval jeho neuvěřitelnou otevřenost a upřímost ve všech tématech. Zejména co se týkalo rozpočtu. Řekl, že náš původní rozpočet byl nějaký a byl schválen, protože odvádíme požadované výsledky, ale potom v kontrastu s tím, že všechny firmy skupiny byly požádány o drastické škrty, se čistě pro férovku, řeklo, že škrtem taky odpovídající část. Byl to docela boj a řešily se jednotlivé položky. Mimo jíné i rozpočet na cestování. Tam mě potěšily údajná slova našeho generálního: "Buď tu můžeme mít skupinu lidí zodpovědnou za strategii jednotlivých firem, kteří tam pravidelně cestují, nebo tady ty lidi mít nebudem. Mít tu partu, co sedí ve Slough a zjišťuje co se děje v jednotlivých zemích přes telefon nedává žádný smysl."
Výsledkem je, že příští rok nebude žádná úprava platů ani o inflaci a jsme bez rozpočtu na konzultační firmy. Společnost zjišťuje, že stejné informace dokážou dát dohromady i její lidé a nejen drazí konzultantni. Cestování však není nijak omezeno. Celkově beru výstup naprosto kladně.
Po naší schůzce jsme se přesunuli do Windsoru na vánoční oběd. Oběd byl výborný, atmoška v pohodě. Hlavním tématem byly příběhy z absurdního prostředí místní hromadné dopravy. Ceny jsou na úrovni taxíků a služby na úrovni rozvojových zemí. Po zkušenostech odsud chovám hluboký respekt k veřejné dopravě v Praze. Dojedli jsme a hned hurá zpátky do práce. Tihle lidi se snad fakticky neuměj bavit.
Odpoledne jsem dodělal prezentaci ke 4té licenci a o půl šesté jsem vyrazil do ASDY koupit klukům dárky. Z ASDY jsem jel domů do Old Windsoru, kde jsem si vzal věci na plavání a vyrazil zpět do Windsoru do Leisure centra. Dal jsem dneska 42 bazénů a jeden tobogán. Po týhle zabíračce jsem se stavil v hospůdce před barákem na zasloužené pivko. Byla tam stará partička dnes obohacená o partu holek co chtěly pustit SkySport Extra, kde byl zápas v boxu. Ukázalo se, že seděly mezi diváky a vyváděly takové dryje, že je kamera často zabrala. Mezi zápasníky byl i týpek z Old Windsoru. Jsem tu sotva měsíc, ale cítil jsem k němu naprosté sympatie a přesně ten pocit "náš člověk". Navíc ostatní říkali, že pravidelně chodí právě do týhle hospy. K radosti celé hospody chlapík vyhrál, takže se pak náležitě slavilo. Dal jsem 4 klokaní piva (Fosters) za 12 liber celkem a rozloučiv se s ostaními jsem vyrazil domů zalehnout. Je půl jedný, já dopisuju deníček a už fakt musím spát. Poslední dny se mi nepodařilo jít spát před jednou a vstávám každý den o půl osmý. A to jsem zvyklej spát až 16 hodin denně!
Bezchybný den
Ráno po příchodu do práce po mě šéf chce najednou naprosto něco jiného. Prý mají v Německu problém s odlivem zákazníků a potřebují zjistit co se děje a jak to řešit. Chvilku jsem si nebyl jistej, jestli to myslí vážně, nebo si dělá legraci. Upozornil jsem ho, že o německém trhu nevím ale naprosto vůbec nic. Ujistil mě, že mi pošle všemožný podklady, ale že potřebuje výstup během dneška. Byl jsem přesvědčenej, že nemůžu na nic převratnýho přijít, ale nakonec se mi podařilo objevit v číslech určité souvislosti a během odpoledne jsem dal dohromady výstup, který popravdě překvapil i mě. Jsou to přesně momenty jako je tenhle, kdy mám neskutečný pocit zadostiučinění, že prostě jsem na správným místě a dělám správnou práci. I když sebevědomí a skromnost jsou další dvě z nepřeberného množství mých nejlepších vlastností, tak si stejně, jako asi mnoho dalších lidí celkově zas tolik neveřím a občas si říkám, jestli jsem se nedostal tam kde jsem naprosto omylem. Jako by toho za ten den nebylo dost, tak se ukázalo, že předběžné závěry mé analýzy situace kolem 4té licence na českém trhu se už potvdily. Prostě a upřímně dneska jsem odcházel z práce naprosto spokojený sám se sebou a to je strašně dobrá věc. Na oslavu toho jsem zajel do Leisure centra ve Windsoru a dal jsem si 40 bazénů. Teda já tam dorazil v osm s tím, že si dám 40 bazénů. Ale zavírali v devět. V 8.15 jsem měl 15 bazénů a vypadalo to v pohodě. O půle jsem nebyl ani na třiceti. Čekal jsem, že nás tak nejpozději ve třičtvrtě vyhodí, takže jsem začal makat co to dalo. Ve 45 jsem měl 35 bazénů a v sobě už hromadu napolykaný vody. Už jsem nemohl, ale chtěl jsem dát tu čtyřicítku, takže ač vysílenej a každou chvíli polykající vodu, tak jsem zabral co to dalo a za dalších cca 6 minut jsem dorazil těch posledních pět. Dneska to byl fakt vítěznej den.
Cestou z bazénu jsem měl puštěný rádio a běžela tam zrovna nějaká hra parodující Star Trek, CIA, MI5, prostě všechno. Měl jsem nějakou dobrou náladu a vážně jsem se u toho mlátil smíchy. Dvě scénky mě naprosto rozsekaly. První byla, když partička hlavních postav (typicky britsky mluvících týpku s ženskou) odposlouchávala nějakýho rusáka na jeho lodi.
Rusák se silným ruským přízvukem:
"Come on, my girls, I am sorry, today I am very tired so two of you needs to go" /Zvuky rozčarovaných holek/ Rusák pokračuje: "Of course, I am just joking!"
A tak dále, po nějaký době jeden z těch anglánů říká:
"Hele a není divný, že rusák na svý lodi mluví anglicky?"
Popravdě mi to do tý doby nedošlo. Ostatní ho okřiknou, ať nemá debilní dotazy. Po nějaké době je zase "záběr" z ruské lodi, kam zrovna přišla návštěva a vítá toho mafiána:
"Dobryj děň"
"No, no, no, only english here. I need to prakticize for my big interview tomorrow!" odpovídá mafián. A to už jsem se fak bavil.
Potom poté co sledují odposlechem jak rusák potápí nějakou loď a řeší, zda s tím mají něco dělat, načež dojdou k závěru, že se jich to netýká, zjistí najednou agenti, že v jejich lodi začíná být podezřele hodně vody. Plánují záchranný plán a vypadá to, že jediná šance je opravit díru v lodi zvenčí, nebo plavat někam nazdařbůh k pevnině. První týpek tam tomu druhýmu říká, že je v hajzlu, protože neumí plavat. Ten mu s britským klidem odvětí:
"Neither do I" /ani já ne/
Pak tam příjde ta agentka a říká, že má dokonalej plán jak se zachrání. Vemou nějaký věci, potopěj se k díře a postupně ji opraví tak, že se budou střídat.
"Vidím jednu, nebo dvě chybičky v tvém jinak skvělém plánu" říká jeden z těch borců.
"Cože? Vyloučeno, můj plán je naprosto bezchybný" kontruje agentka (a teď si představte tu krásnou britskou žmoulanou angličtinu jak ona říká: "What? Impossible. My plan is flawless!" "Každý z nás bude pod vodou dvě, maximálně tři minuty."
"Obávám se, že já a tady John strávíme pod vodou podstatně déle," namítá chlapík.
V tu chvíli jsem vystupoval z auta a šel si objednat čínu k večeři. Vzpomínky na hru ve mě vyvolávaly výbuchy smíchu, které musely připadat těm číňanům za barem minimálně podezřelé.
Btw. ani v devět nevyhodili posledního zoufalce co tam ještě plaval. Doma jsem koukal na TV, dolaďoval na webu konfiguraci auta a spát jsem šel někdy v jednu. Mám plán pustit si celou sérii trpaslíka postupně před spaním. Už třetí večer bojuju s dokoukáním prvního dílu. Bude to asi delší projekt.
Cestou z bazénu jsem měl puštěný rádio a běžela tam zrovna nějaká hra parodující Star Trek, CIA, MI5, prostě všechno. Měl jsem nějakou dobrou náladu a vážně jsem se u toho mlátil smíchy. Dvě scénky mě naprosto rozsekaly. První byla, když partička hlavních postav (typicky britsky mluvících týpku s ženskou) odposlouchávala nějakýho rusáka na jeho lodi.
Rusák se silným ruským přízvukem:
"Come on, my girls, I am sorry, today I am very tired so two of you needs to go" /Zvuky rozčarovaných holek/ Rusák pokračuje: "Of course, I am just joking!"
A tak dále, po nějaký době jeden z těch anglánů říká:
"Hele a není divný, že rusák na svý lodi mluví anglicky?"
Popravdě mi to do tý doby nedošlo. Ostatní ho okřiknou, ať nemá debilní dotazy. Po nějaké době je zase "záběr" z ruské lodi, kam zrovna přišla návštěva a vítá toho mafiána:
"Dobryj děň"
"No, no, no, only english here. I need to prakticize for my big interview tomorrow!" odpovídá mafián. A to už jsem se fak bavil.
Potom poté co sledují odposlechem jak rusák potápí nějakou loď a řeší, zda s tím mají něco dělat, načež dojdou k závěru, že se jich to netýká, zjistí najednou agenti, že v jejich lodi začíná být podezřele hodně vody. Plánují záchranný plán a vypadá to, že jediná šance je opravit díru v lodi zvenčí, nebo plavat někam nazdařbůh k pevnině. První týpek tam tomu druhýmu říká, že je v hajzlu, protože neumí plavat. Ten mu s britským klidem odvětí:
"Neither do I" /ani já ne/
Pak tam příjde ta agentka a říká, že má dokonalej plán jak se zachrání. Vemou nějaký věci, potopěj se k díře a postupně ji opraví tak, že se budou střídat.
"Vidím jednu, nebo dvě chybičky v tvém jinak skvělém plánu" říká jeden z těch borců.
"Cože? Vyloučeno, můj plán je naprosto bezchybný" kontruje agentka (a teď si představte tu krásnou britskou žmoulanou angličtinu jak ona říká: "What? Impossible. My plan is flawless!" "Každý z nás bude pod vodou dvě, maximálně tři minuty."
"Obávám se, že já a tady John strávíme pod vodou podstatně déle," namítá chlapík.
V tu chvíli jsem vystupoval z auta a šel si objednat čínu k večeři. Vzpomínky na hru ve mě vyvolávaly výbuchy smíchu, které musely připadat těm číňanům za barem minimálně podezřelé.
Btw. ani v devět nevyhodili posledního zoufalce co tam ještě plaval. Doma jsem koukal na TV, dolaďoval na webu konfiguraci auta a spát jsem šel někdy v jednu. Mám plán pustit si celou sérii trpaslíka postupně před spaním. Už třetí večer bojuju s dokoukáním prvního dílu. Bude to asi delší projekt.
neděle 13. prosince 2009
Parkování v Lutonu
Vstáváme v sedm hodin, jsem dost mimo provoz a Míša se mě snaží povzbuzovat. Vyrážíme někdy v osm směrem Luton. Děti nezlobí, silnice jsou prázdné, takže za třičtvrtě hodiny jsme na místě. Vyhodil jsem rodinku a zjistil, že i za drop-off tady zaplatím 2 libry. Jel jsem na střednědobé parkoviště, kde můžete parkovat hodinu zdarma a dohnal jsem rodinku na letišti. Odbavili se, jeden kufr měl přes 15 kilo, ale slečna na odbavení to nekomentovala. Pak jsme si chtěli dát kafe. Hledání nejlevnějšího stánku nám zabralo nějaký čas a já musel jít udělat otočku na parkoviště, abych nepřekročil jednu hodinu.. Vrátil jsem se asi za 20 minut a dali jsme kafe u Burger Kinga. A když už jsme si dali kafe, tak jsme si dali i hamburger. Úspora za všechny peníze. Dopili jsme, Míša si odběhla něco koupit. Bezpečák přivedl Matese, který se zjevně nenápadně vytratil a toulal se na vlastní pěst po letišti a já se rozloučil s rodinkou a vyrazil zpátky na parkoviště. Bus proklatě dlouho nejel. Bylo jasné, že to bude závod s časem. Lístek byl do 10.46. V 10.44 mě vysadil bus na parkovišti. Sprintem jsem to vzal k autu, sednul, nastartoval aniž bych čekal na zhasnutí kontrolek a plným plynem k bráně. Jenže jsem nějak zazmatkoval při řazení na křižovatce nebo co, takže mi to zdechlo těsně u brány. 10.45. Další bezohledný start a byl jsem u závory. „Kde je ten lístek?! Teď ležel na sedadle vedle mě!“ zuřivě se natahuju a bojuji se zablokovanými pásy. Leží mezi sedadlem a středovým tunelem. Konečně jsem ho vyhmátnul hajzla a narval do čtečky:
„Please pay 2 GBP” – to je cena za 2-3 hodiny parkování. Všechno šaškování až doteď bylo naprosto zbytečný. Zaplatil jsem a jel jsem domů. Cestou mě napadlo zajet do Ikey u Wembley pro kabinet pod televizi. Hodil jsem to do GPSky a pokračoval po M1 do Londýna. V momentě, kdy GPSka říkala, pokračujte rovně jsem si všiml cedule „For Wembley stadium please use M25“. Tak jsem to říznul na M25 a čekal, že GPSka rychle upraví své instrukce. Ale ta se zjevně naštvala a trvala na tom, že pojedem po M1. Projel jsem dva sjezdy na M25 a viděl jsem, že to GPSka nevzdá. Nezbylo mi nic jiného než sjet na dalším sjezdu a podle instrukcí GPS se probít přes Londýn a najet na M1 asi 5 km od místa, kde jsem ji opustil. Zajížďka 20 km a půl hodiny bojů. V Ikee jsem nakoupil během
„Please pay 2 GBP” – to je cena za 2-3 hodiny parkování. Všechno šaškování až doteď bylo naprosto zbytečný. Zaplatil jsem a jel jsem domů. Cestou mě napadlo zajet do Ikey u Wembley pro kabinet pod televizi. Hodil jsem to do GPSky a pokračoval po M1 do Londýna. V momentě, kdy GPSka říkala, pokračujte rovně jsem si všiml cedule „For Wembley stadium please use M25“. Tak jsem to říznul na M25 a čekal, že GPSka rychle upraví své instrukce. Ale ta se zjevně naštvala a trvala na tom, že pojedem po M1. Projel jsem dva sjezdy na M25 a viděl jsem, že to GPSka nevzdá. Nezbylo mi nic jiného než sjet na dalším sjezdu a podle instrukcí GPS se probít přes Londýn a najet na M1 asi 5 km od místa, kde jsem ji opustil. Zajížďka 20 km a půl hodiny bojů. V Ikee jsem nakoupil během
čtvrtek 10. prosince 2009
Levná elektřina
Ráno jsem měl conf-call se Slovenskem, kde jsem narazil na neuvěřitelně fundovanou a profesionální ženskou, která mi řekla opravdu hodně věcí o tamní segmentaci trhu, proč a jak se daří oslovovat určité segmenty a jiné zase ne a dokonce i proč je vývoj v ČR takový jaký je. Poslala mi potom dokumenty a výborné analýzy, aniž bych musel o to žádat tři prezidenty a přidat podpis papeže. Vůbec se nedivím, že na Slovensku se nám tak neuvěřitelně daří a zabrali jsme během necelých tří let 10 procent trhu, což je opravdu neskutečný úspěch. A to celé řídí firmička o 400 lidech.
Celý den jsem se snažil prokousat těmi třemi stovkami slidů narvaných informacemi, ale musím říct, že to bylo fakt skvělý školení. Odpoledne dorazila do Slough Míša, která si tu dokonce našla kámošku, která žije tady ve Slough. Žije s černochem, což je tady ve Slough pochopitelné a výstřelek by byl, kdyby tu žil bílý pár. Přestěhovali se sem z Čech, protože tam je prý tak neskutečně drahý školství. Zase nějaký nákupy kufrů, svetrů a kalhot pro mě a 80 liber v čudu. Můj přísný denní rozpočet 25 liber na den nějak nevychází. Před TK Maxem mě zastavila mladá černoška a ptala se mě co mám za poskytovatele elektřiny. Nemám nejmenší tušení, ale potvrdil jsem, že to bude asi Southern Electric. Byla úplně nadšená a říkala mi, že ušetřím 200 liber, když si zvolím nPower. Chtěl jsem si poslechnout nabídku, protože ony v základu nebývají podvodné, jen je potřeba znát všechny podmínky a zda se to opravdu vyplatí i mně. Chtěla kontaktní adresu. Nějak jsem byl unavenej nebo co a tak jsem jí ji řekl - až když mi říkala: "Tak co, za co utratíte vašich 200 liber, co teď ušetříte?", sem zbystřil a všiml jsem si, že to píše do nějak podezřele oficiálního formuláře. Ujistil jsem jí, že jí absolutně nic nepodepíšu a výslovně od nich nic nechci. Byla naprosto koncernovaná. Chtěl jsem jí to nějak slušně vysvětlit a taky si trochu užít toho jak fungujou.
"Proč proboha nechcete ušetřit 200 liber?"
"Jsem takovej podivín. Já prostě nepodepisuju věci na ulici. Zejména pokud to znamená nějakou extra výhodnou nabídku."
"Ale já to nechápu, máte nejhoršího providera elektřiny, víte kolik s námi ušetříte? Navíc podívejte, tohle jsou naše podmínky, zdarma vstup, zdarma odchod, kdykoliv!"
"Já vám naprosto věřím a nedá se vyloučit, že to je výhodné, přečtu si o tom více přes noc a zítra se tu stavím ano?"
"Ale my zítra budem někde jinde, zítra už tu nabídku nedostanete. Online tuhle nabídku neděláme!"
"Tak budu mít prostě smůlu."
"Vy ste blázen, já vám tu vážně nabízím úsporu 200 liber!"
"Tak mi dejte číslo a já si vás zítra najdu."
"My nesmíme dávat čísla, my si ani nesmíme vzít číslo na vás."
"Právě jste si ho zapsala do toho formuláře."
"Tam se to píše, ve smlouvě musí být, ale my si ho nesmíme psát."
"Fajn, tak mi řekněte, kde zítra budete, já se stavím."
"My jsme vždycky jinde, my nevíme kde budem. Ráno přijdem do kanceláře a dozvíme se, kde budem. Já nevěděla, že tu třeba dnes budu."
"Třeba budu mít zázračný štěstí."
V tu chvíli dorazila Míša, která procházela obchody.
"Co chtěj?"
"Nabízej úžasnou slevu na elektřinu, když teď hned podepíšu."
"Ses zblázníl!? Ať tě to ani nenapadne!"¨
"Vypadám jako magor?"
"Tak vidíte, i moje žena je proti, tak z toho nic nebude."
"Cože? Já vás nechápu, takovou úsporu a vyhodit to z okna. Já vám nerozumím, nechápu to, jste blázni!"
Příhoda mě motivovala abych doma probral poštu a zaplatil vodu, zřídil si účet na elektřinu a taky nastavil inkaso pro obecní daň. Přišel mi rozsáhlý dopis, který mi detailně vysvětlil co s mými 1300 librami udělají skvělých věcí a pak faktura, kde byly jednotlivé položky jako třeba 151 liber za policajty.
Taky mě napadlo podívat se na ty nPower. Tak je to údajně jedna z největších firem a možná bych s nima fakt ušetřil, ale těch 200 liber je polopodvod. Dají to až po roce a né jako peníze, ale jako sleva na měsíčním účtu, ale docela výrazně zvednou ceny, takže to ve výsledku není ani zdaleka takovej hit. Prý Sainsbury je lepší, tak uvidím, zatím budu rád, když všechno rozchodím se Southern Electric.
Je zas skoro půlnoc, ale zítra už je pátek. Tak hurá do hajan!
Celý den jsem se snažil prokousat těmi třemi stovkami slidů narvaných informacemi, ale musím říct, že to bylo fakt skvělý školení. Odpoledne dorazila do Slough Míša, která si tu dokonce našla kámošku, která žije tady ve Slough. Žije s černochem, což je tady ve Slough pochopitelné a výstřelek by byl, kdyby tu žil bílý pár. Přestěhovali se sem z Čech, protože tam je prý tak neskutečně drahý školství. Zase nějaký nákupy kufrů, svetrů a kalhot pro mě a 80 liber v čudu. Můj přísný denní rozpočet 25 liber na den nějak nevychází. Před TK Maxem mě zastavila mladá černoška a ptala se mě co mám za poskytovatele elektřiny. Nemám nejmenší tušení, ale potvrdil jsem, že to bude asi Southern Electric. Byla úplně nadšená a říkala mi, že ušetřím 200 liber, když si zvolím nPower. Chtěl jsem si poslechnout nabídku, protože ony v základu nebývají podvodné, jen je potřeba znát všechny podmínky a zda se to opravdu vyplatí i mně. Chtěla kontaktní adresu. Nějak jsem byl unavenej nebo co a tak jsem jí ji řekl - až když mi říkala: "Tak co, za co utratíte vašich 200 liber, co teď ušetříte?", sem zbystřil a všiml jsem si, že to píše do nějak podezřele oficiálního formuláře. Ujistil jsem jí, že jí absolutně nic nepodepíšu a výslovně od nich nic nechci. Byla naprosto koncernovaná. Chtěl jsem jí to nějak slušně vysvětlit a taky si trochu užít toho jak fungujou.
"Proč proboha nechcete ušetřit 200 liber?"
"Jsem takovej podivín. Já prostě nepodepisuju věci na ulici. Zejména pokud to znamená nějakou extra výhodnou nabídku."
"Ale já to nechápu, máte nejhoršího providera elektřiny, víte kolik s námi ušetříte? Navíc podívejte, tohle jsou naše podmínky, zdarma vstup, zdarma odchod, kdykoliv!"
"Já vám naprosto věřím a nedá se vyloučit, že to je výhodné, přečtu si o tom více přes noc a zítra se tu stavím ano?"
"Ale my zítra budem někde jinde, zítra už tu nabídku nedostanete. Online tuhle nabídku neděláme!"
"Tak budu mít prostě smůlu."
"Vy ste blázen, já vám tu vážně nabízím úsporu 200 liber!"
"Tak mi dejte číslo a já si vás zítra najdu."
"My nesmíme dávat čísla, my si ani nesmíme vzít číslo na vás."
"Právě jste si ho zapsala do toho formuláře."
"Tam se to píše, ve smlouvě musí být, ale my si ho nesmíme psát."
"Fajn, tak mi řekněte, kde zítra budete, já se stavím."
"My jsme vždycky jinde, my nevíme kde budem. Ráno přijdem do kanceláře a dozvíme se, kde budem. Já nevěděla, že tu třeba dnes budu."
"Třeba budu mít zázračný štěstí."
V tu chvíli dorazila Míša, která procházela obchody.
"Co chtěj?"
"Nabízej úžasnou slevu na elektřinu, když teď hned podepíšu."
"Ses zblázníl!? Ať tě to ani nenapadne!"¨
"Vypadám jako magor?"
"Tak vidíte, i moje žena je proti, tak z toho nic nebude."
"Cože? Já vás nechápu, takovou úsporu a vyhodit to z okna. Já vám nerozumím, nechápu to, jste blázni!"
Příhoda mě motivovala abych doma probral poštu a zaplatil vodu, zřídil si účet na elektřinu a taky nastavil inkaso pro obecní daň. Přišel mi rozsáhlý dopis, který mi detailně vysvětlil co s mými 1300 librami udělají skvělých věcí a pak faktura, kde byly jednotlivé položky jako třeba 151 liber za policajty.
Taky mě napadlo podívat se na ty nPower. Tak je to údajně jedna z největších firem a možná bych s nima fakt ušetřil, ale těch 200 liber je polopodvod. Dají to až po roce a né jako peníze, ale jako sleva na měsíčním účtu, ale docela výrazně zvednou ceny, takže to ve výsledku není ani zdaleka takovej hit. Prý Sainsbury je lepší, tak uvidím, zatím budu rád, když všechno rozchodím se Southern Electric.
Je zas skoro půlnoc, ale zítra už je pátek. Tak hurá do hajan!
středa 9. prosince 2009
Nové pracoviště
Ráno jsem se rozhodl šetřit a tak jsem jel raději do práce autem. Zpracovávám analýzu možných scénářů vstupu nového operátora na Český trh. O půl dvanácté jedu Shuttle busem na Bath road, kde bude naše nové pracoviště. Ukázalo se, že všichni odřekli, takže jsem měl soukromou prohlídku nové budovy. Je teda o několik tříd lepší než ta stará, která není špatná. Spousty prostoru, světlá budova, hromada vychytávek. Krásné a moderní zasedačky, mnoho nefomálních míst na posezení u kávy. 
Vychytanej rezervační systém zasedaček, kdy je potřeba při vstupu potvrdit na LCD obrazovce obsazení, jinak se za čtvrt hodiny znovu uvolní do systému. Drsnej je systém rezervace stolů. Zhruba 30 procent lidí nebude mít svůj stálý stůl, ale musí si jej rezervovat (lze to až 3 týdny dopředu). Totální hra na otevřenost. Všichni všem vidí do monitoru. I nejvyšší ředitelé a šéfové sedí ve stejném open spacu. Do většiny zasedaček je vidět dovnitř - což osobně moc rád nemám, protože to opravdu nepomáhá soustředění na nudnou prezentaci někoho důležitého. I tak moderní budova však má dost nedostatků. Tím hlavním je poloha. Je to zase ve Slough a navíc na samém okraji, takže kolem je jen hromada obchoďáků, ale jinak žádné služby. Výhled budeme mít na parkoviště a chladící věže elektrárny. Není tam nic pro děti, takže je dost problém si je v případě nouze vzít do práce. Slečna co mě prováděla mluvila něco o tom, že to zvažovali, ale kvůli legislativě a hygieně a já nevím snad i kvůli královně to prý nedopadlo. Namítl jsem, že i blbá Ikea má koutek pro děti zákazníků, tak to asi zas tak strašně neřešitelné být nemůže a chtělo by to jen chtít. Dále mají krásný openspace se Starbucks coffe před recepcí a prý vychytaně udělaný tak, aby tam šlo čekat v pohodě a nebylo nutné chodit zbytečně skrz ostrahu. Jen tam nějak zapomněli dát záchody, takže na záchod jsem musel skrz turnikety. Ale celkově pozitiva převažují, takže se tam docela těším. Stará budova je poněkud depresivní.
Odpoledne jsem zpracovával analýzu vývoje našeho tržního podílu v residenčním segmentu během posledních let. Ukázalo se, že nemáme (nebo nevíme kdo má) tak základní data jako ve kterých segmentech ztrácíme či získáváme zákazníky a proč.
O půl šesté jsem jel domů, kde jsem se najedl a pak jsme jeli koupit pár drobností do Staines. Přikoupili jsme nějaké dárky a celkem jsem tam nechal přes 100 liber. To znamená, že jsem dost nepříjemně překročil svůj 25 librový limit. A to jsem si dal k obědu bagetu za 3 libry, abych ušetřil.
Doma jsme koukli na Přátelé, Jeronýmek uklidil pokojík a vyžádal si pak za to puštění DVD v pokojíčku, já dopsal deníček a jdu spát.
Vychytanej rezervační systém zasedaček, kdy je potřeba při vstupu potvrdit na LCD obrazovce obsazení, jinak se za čtvrt hodiny znovu uvolní do systému. Drsnej je systém rezervace stolů. Zhruba 30 procent lidí nebude mít svůj stálý stůl, ale musí si jej rezervovat (lze to až 3 týdny dopředu). Totální hra na otevřenost. Všichni všem vidí do monitoru. I nejvyšší ředitelé a šéfové sedí ve stejném open spacu. Do většiny zasedaček je vidět dovnitř - což osobně moc rád nemám, protože to opravdu nepomáhá soustředění na nudnou prezentaci někoho důležitého. I tak moderní budova však má dost nedostatků. Tím hlavním je poloha. Je to zase ve Slough a navíc na samém okraji, takže kolem je jen hromada obchoďáků, ale jinak žádné služby. Výhled budeme mít na parkoviště a chladící věže elektrárny. Není tam nic pro děti, takže je dost problém si je v případě nouze vzít do práce. Slečna co mě prováděla mluvila něco o tom, že to zvažovali, ale kvůli legislativě a hygieně a já nevím snad i kvůli královně to prý nedopadlo. Namítl jsem, že i blbá Ikea má koutek pro děti zákazníků, tak to asi zas tak strašně neřešitelné být nemůže a chtělo by to jen chtít. Dále mají krásný openspace se Starbucks coffe před recepcí a prý vychytaně udělaný tak, aby tam šlo čekat v pohodě a nebylo nutné chodit zbytečně skrz ostrahu. Jen tam nějak zapomněli dát záchody, takže na záchod jsem musel skrz turnikety. Ale celkově pozitiva převažují, takže se tam docela těším. Stará budova je poněkud depresivní.Odpoledne jsem zpracovával analýzu vývoje našeho tržního podílu v residenčním segmentu během posledních let. Ukázalo se, že nemáme (nebo nevíme kdo má) tak základní data jako ve kterých segmentech ztrácíme či získáváme zákazníky a proč.
O půl šesté jsem jel domů, kde jsem se najedl a pak jsme jeli koupit pár drobností do Staines. Přikoupili jsme nějaké dárky a celkem jsem tam nechal přes 100 liber. To znamená, že jsem dost nepříjemně překročil svůj 25 librový limit. A to jsem si dal k obědu bagetu za 3 libry, abych ušetřil.
Doma jsme koukli na Přátelé, Jeronýmek uklidil pokojík a vyžádal si pak za to puštění DVD v pokojíčku, já dopsal deníček a jdu spát.
úterý 8. prosince 2009
MHD jen pro bohatý
Ráno jsem se rozhodl podniknout odvážný experiment a jet do práce MHD. Cesta na autobus přes park byla super. Autobus přijel na čas, zatím dobý. První šok byla cena. 5.8 liber za zpáteční lístek mi přišlo trochu hodně na 10 km jízdy. Navíc jsem jel s partičkou puberťáků co jeli do školy a dělali slušnej bordel. Čekal jsem, jestli na ně řidič nevlítně, ale zjevně ho dění v autobuse vůbec nezajímá. Do Slough jsme dorazili se slabým 14ti minutovým zpožděním. Takže suma sumárum vstávání ráno před osmou, abych stihl autobus v 8 a v práci jsem tak deset minut před devátou.
V práci jsem se podíval na všemožné kombinace výhod, slev a ročních kupónů a dostal jsem se na průměrnou cenu 4 libry, pokud bych jezdil 21 dní každý měsíc. Pak jsem si spočetl projetý benzín a při nerealistické spotřebě 10 litrů na sto jsem se dostal k 1,7 libry za zpáteční cestu. Sorry, ale MHD v Anglii je opravdu jenom pro bohatý a nebo pro lůzu co jezdí skoro zadarmo /ano to tady taky cvakáme z daní/.
V práci jsem se dnes věnoval veškeré administrativě, co bylo potřeba dodělat. Vyplnil a poslal jsem P46 a bank form, projel jsem si pár školení a prozkoumal podmínky benefitu penzijního spoření. Asi do toho půjdu aspoň s nějakou malou částkou. Dostanu slevy na dani, příspěvek státu a firma můj příspěvek dorovnává zhruba dvojnásobkem, takže ve výsledku to jsou pěkné peníze na které se ale nesmí šáhnout do důchodového věku. Ale můžu je tu nechat pracovat i když už nebudu v Anglii.
Dopoledne měl Mathew prezentaci klíčových informací za poslední měsíc. Výborná prezentace, skvěle podaná. Člověk se bavil a zapamatoval si všechno důležité. Pak následovala prezentace MDG při které jsem to skoro zalomil. Tuny informací, textu, i když to jsou ve skutečnosti úžasné věci, byly podané tak ubíjejícím stylem, že jsem si všimnul, že se hodně sousedů už kouká úpěnlivě na hodinky.
Večer jsem jel busem zpátky. Cesta už byla v pohodě a za cca 25 minut jsem byl doma. Ale za ty prachy je to fakt postradatelný luxus.
Míša dneska byla s klukama ve Fire Station, kde maj každé úterý program pro děti. Mates se tam ráchal v barvách, které potom přenášel nohama na prostěradlo a byl v sedmém nebi. Jeroným si hrál s plastelínou, prostě hitovka.
Doma jsem pomohl Míše s formulářem na web, udělal jsem Sushi a pak jsme ještě koukali na Ramseyův pořad "F word". Je půlnoc, já dopsal deníček a jdu spát.
V práci jsem se podíval na všemožné kombinace výhod, slev a ročních kupónů a dostal jsem se na průměrnou cenu 4 libry, pokud bych jezdil 21 dní každý měsíc. Pak jsem si spočetl projetý benzín a při nerealistické spotřebě 10 litrů na sto jsem se dostal k 1,7 libry za zpáteční cestu. Sorry, ale MHD v Anglii je opravdu jenom pro bohatý a nebo pro lůzu co jezdí skoro zadarmo /ano to tady taky cvakáme z daní/.
V práci jsem se dnes věnoval veškeré administrativě, co bylo potřeba dodělat. Vyplnil a poslal jsem P46 a bank form, projel jsem si pár školení a prozkoumal podmínky benefitu penzijního spoření. Asi do toho půjdu aspoň s nějakou malou částkou. Dostanu slevy na dani, příspěvek státu a firma můj příspěvek dorovnává zhruba dvojnásobkem, takže ve výsledku to jsou pěkné peníze na které se ale nesmí šáhnout do důchodového věku. Ale můžu je tu nechat pracovat i když už nebudu v Anglii.
Dopoledne měl Mathew prezentaci klíčových informací za poslední měsíc. Výborná prezentace, skvěle podaná. Člověk se bavil a zapamatoval si všechno důležité. Pak následovala prezentace MDG při které jsem to skoro zalomil. Tuny informací, textu, i když to jsou ve skutečnosti úžasné věci, byly podané tak ubíjejícím stylem, že jsem si všimnul, že se hodně sousedů už kouká úpěnlivě na hodinky.
Večer jsem jel busem zpátky. Cesta už byla v pohodě a za cca 25 minut jsem byl doma. Ale za ty prachy je to fakt postradatelný luxus.
Míša dneska byla s klukama ve Fire Station, kde maj každé úterý program pro děti. Mates se tam ráchal v barvách, které potom přenášel nohama na prostěradlo a byl v sedmém nebi. Jeroným si hrál s plastelínou, prostě hitovka.
Doma jsem pomohl Míše s formulářem na web, udělal jsem Sushi a pak jsme ještě koukali na Ramseyův pořad "F word". Je půlnoc, já dopsal deníček a jdu spát.
Na skok do Staines
Vzbudil jsem se nějakou záhadou sám od sebe. Kouknul se na hodinky a zjistil, že je skoro osm. Zeptal jse se Míšy jestli mám něco na sebe.
"Musím ti vyžehlit kalhoty," zamumlala a opět usnula.
"Nech to být, stejně bych to nestíhal," mávl jsem rukou a vzal jsem si džíny. V práci jsem od rána zpracovával analýzu dopadů oznámení ČTÚ, že zpřístupní licenci pro dalšího mobilního operátora. Byla to dost zajímavá práce a postupně jsem docházel k novým závěrům podle dat, která jsem shromáždil. Mám z těhle věcí vždycky takovej rozpolcenej pocit. Na jednu stranu mě štve, že operátoři drží vysoké marže a fungují jako takové nedomluvené kartely, takže zákazník je bit. Poslední dobou bohužel už ani není moc pravda, že se většina těch peněz investuje zpět do sítě. Samotnej jsem na nervy, abych nemusel ve firmě vysvětlovat vysokej účet, když párkrát volám či stahuji data v zahraniční (a nemůžu si do mobilu hodit českou kartu, protože je blokovanej). Na druhou stranu hraju za operátory a můj úkol je vymyslet jak udržet pozici na trhu a jak se ubránit proti případným útokům nebo cenovým tlakům. Těší mě ale, že pomaloučku polehoučku všem a nejen mobilním hráčům dochází, že zákazník je fakt na prvním místě a může dostat službu dražší, ale její kvalita a způsob dodání tomu musí plně odpovídat. Že být fér k lidem se dlouhodobě vyplácí. Je to myšlenka tak převratná a nová, že někteří ji stejně stále nevěří a jiní neví co s ní a jak s ní naložit. Ale je tu a pomalu si hledá cestu.
Na oběd jsem šel dnes sám a objevil jsem zase novou restauraci. The Moon and the Spoon, kde jsem si dal úplně úžasné lasagně se salátem jenom za čtyři libry. A burger s pivem stojí necelých pět liber. Po Libanoncích mám teda druhej tip, kde se tu dá dobře najíst za slušný ceny.
V pět jsem vyrazil domů, protože musíme sjet do Argosu ve Staines, kde Míša objednala nějaké věci pro děti, které tam mají za prý úplně neuvěřitelně dobré ceny. Po souboji s navigací, která neznala správnou ulici jsme tam konečně dorazili a vyzvedli potřebný kontraband. Míša chtěla zajet ještě do Tesca pro balení prášku na muffiny, které peče s dětma. Jenže vedle Tesca byl TK Max.
"Já tam jen nakouknu, nebo tam zajdeš se mnou?"
Šel jsem tam teda s ní. No když už jsme tam byli, tak jsem se podíval po zimní bundě a tajně doufal, že si Míša taky nějakou najde a já nebudu muset kupovat tu za 160 liber. Při vybírání bundy jsem objevil navíc krásnou koženou bundu s kapucí jen za 25 liber. Pak košile Calvin Klein za dvacet liber, které mi dokonce byly. A našel jsem i boty, které už dlouho potřebuju. No a Míša si taky koupila pár drobností, dětem jsem vzal jedno lízátko. Deštník u kasy a zaplatil jsem 274 liber.
Tesco bylo nějaké Tesco Home a neměli tam věci k jídlu. Takže jsme vyrazili do jiného, ale cestou jsme potkali Sainsbury a udělali nákup tam. Když už jsme našli ty krabice s práškem, tak jich Míša vzala karton. A taky Pizzu, nějakej chleba a pár drobností a já platil zase slušnej balík.
Doma jsem se podíval na účty a zjistil, že máme 25 liber na den až do konce měsíce. Tak to jsem fakt zvědav.
"Musím ti vyžehlit kalhoty," zamumlala a opět usnula.
"Nech to být, stejně bych to nestíhal," mávl jsem rukou a vzal jsem si džíny. V práci jsem od rána zpracovával analýzu dopadů oznámení ČTÚ, že zpřístupní licenci pro dalšího mobilního operátora. Byla to dost zajímavá práce a postupně jsem docházel k novým závěrům podle dat, která jsem shromáždil. Mám z těhle věcí vždycky takovej rozpolcenej pocit. Na jednu stranu mě štve, že operátoři drží vysoké marže a fungují jako takové nedomluvené kartely, takže zákazník je bit. Poslední dobou bohužel už ani není moc pravda, že se většina těch peněz investuje zpět do sítě. Samotnej jsem na nervy, abych nemusel ve firmě vysvětlovat vysokej účet, když párkrát volám či stahuji data v zahraniční (a nemůžu si do mobilu hodit českou kartu, protože je blokovanej). Na druhou stranu hraju za operátory a můj úkol je vymyslet jak udržet pozici na trhu a jak se ubránit proti případným útokům nebo cenovým tlakům. Těší mě ale, že pomaloučku polehoučku všem a nejen mobilním hráčům dochází, že zákazník je fakt na prvním místě a může dostat službu dražší, ale její kvalita a způsob dodání tomu musí plně odpovídat. Že být fér k lidem se dlouhodobě vyplácí. Je to myšlenka tak převratná a nová, že někteří ji stejně stále nevěří a jiní neví co s ní a jak s ní naložit. Ale je tu a pomalu si hledá cestu.
Na oběd jsem šel dnes sám a objevil jsem zase novou restauraci. The Moon and the Spoon, kde jsem si dal úplně úžasné lasagně se salátem jenom za čtyři libry. A burger s pivem stojí necelých pět liber. Po Libanoncích mám teda druhej tip, kde se tu dá dobře najíst za slušný ceny.
V pět jsem vyrazil domů, protože musíme sjet do Argosu ve Staines, kde Míša objednala nějaké věci pro děti, které tam mají za prý úplně neuvěřitelně dobré ceny. Po souboji s navigací, která neznala správnou ulici jsme tam konečně dorazili a vyzvedli potřebný kontraband. Míša chtěla zajet ještě do Tesca pro balení prášku na muffiny, které peče s dětma. Jenže vedle Tesca byl TK Max.
"Já tam jen nakouknu, nebo tam zajdeš se mnou?"
Šel jsem tam teda s ní. No když už jsme tam byli, tak jsem se podíval po zimní bundě a tajně doufal, že si Míša taky nějakou najde a já nebudu muset kupovat tu za 160 liber. Při vybírání bundy jsem objevil navíc krásnou koženou bundu s kapucí jen za 25 liber. Pak košile Calvin Klein za dvacet liber, které mi dokonce byly. A našel jsem i boty, které už dlouho potřebuju. No a Míša si taky koupila pár drobností, dětem jsem vzal jedno lízátko. Deštník u kasy a zaplatil jsem 274 liber.
Tesco bylo nějaké Tesco Home a neměli tam věci k jídlu. Takže jsme vyrazili do jiného, ale cestou jsme potkali Sainsbury a udělali nákup tam. Když už jsme našli ty krabice s práškem, tak jich Míša vzala karton. A taky Pizzu, nějakej chleba a pár drobností a já platil zase slušnej balík.
Doma jsem se podíval na účty a zjistil, že máme 25 liber na den až do konce měsíce. Tak to jsem fakt zvědav.
pondělí 23. listopadu 2009
Komplexní dopady
Ráno jsem zjistil, že nemám nic na sebe a tak jsem si vzal džíny a nemačkavou košili. V práci to všichni kvitovali jako nový styl. Je to zvláštní pocit přijít do práce vlastně na návštěvu, ale pracovně. Zabral jsem Markovo původní místo a s radostí zjistil, že se bez problému dostanu do sítě. Přes den jsem postupně obešel většinu známých kolegů a kamarádů a pozjišťoval co je nového. Překvapivě se toho událo docela hodně za ten měsíc co jsem byl pryč. Stavil jsem se taky u Marka a během debaty jsme začali mluvit o problémech s residenty, kteří pro jistotu tají i co nemusí.
"To je blbost, mluvil jsem s ním a říkal, že mi to pošle už minulej tejden" tvrdil mi Marek.
"No a poslal ti něco?"
"Ne, ale asi jen zapomněl, jdu mu zavolat".
Pohodlně jsem se opřel a s pobavením sledoval hovor.
"Ahoj, prosímtě, jak jsi mi slíbil poslat ten dokument"
"..."
"Ale ty jsi říkal, že mi to pošleš."
"..."
"S ním jsem mluvil, ten mě právě odkázal na tebe."
"..."
"Já to chápu, ale můžeš mi to prosímtě poslat?"
"..."
"Ten je teď někde na služební cestě. Jsem šéf strategie a opravdu rád bych, abys mi poslal ten dokument."
"..."
"OK, já mu zavolám."
"Nepošle co?" usmál jsem se. "Dopadl jsem úplně stejně," a to jsme vlastně jejich vlastníci.
"Jdu zavolat jeho šéfa, tohle je jen nějaký nedorozumění!"
"Já mu volal, bez kolkované žádosti prohnané přes Salvadora nedá nic," namítal jsem.
"Dám to na hlasito, ať se normálně domluvíme" navrhnul Marek a vytočil číslo.
"Ahoj! Jak je v Chile!"
"Nazdar Marku, prosímtě, jsem tu jen na skok. Jak to vůbec víš?"
"Tady na Strategii víme všechno. Hele mluvil jsem s Mílou Divišem kvůli té vaší analýze a ..."¨
"Diviš mi volal a já mu jasně řekl, že jestli něco potřebujou, tak ať si to vyžádají aspoň přes Josého!"
"..ale to je přece nesmysl, hele já tady..."
"Není to nesmysl! Tohle je rozsáhlá analýza. Na tom pracovalo hromada lidí, to je 50 MB Excell a jestli si nějakej Diviš myslí, že si z toho udělá, nějakej závěr, tak je na omylu!"
"Hele já bych ti měl asi..."
"To sou citlivý data. Oni se na to podívaj, špatně to interpretujou a my tady pak budem v průseru. To se musí chápat celý v kontextu a né, že si nějakej Diviš vzpomene, že tohle chce vidět! Tohle jsou složitý dopady a já si nemyslím, že by zrovna Diviš dokázal pochopit ty věci v celým kontextu!"
V tu chvíli už jsem gestikuloval na Marka ať už raději neříká, že tam sedím, protože by to situaci rozhodně nevylepšilo.
"Nemyslíš si, že by tohle měli posoudit oni sami až podle toho, když si to přečtou?"
"No klidně, pokud to chtěj, já jsem mu říkal, my chcem spolupracovat, žádnej problém, ať napíše Josému co přesně chce a z jakého důvodu a my mu to rádi pošlem."
"Jak má napsat co přesně chce, když neví co v tý analýze je? Ani já jsem ji ještě neviděl."
"Když je tak chytrej, tak snad ví co chce ne? Hele tobě ji pošlu, ale Divišovi ani neříkej, že jsem ti ji poslal!"
"To ti můžu zaručit, neřeknu mu ani slovo."
V duchu jsem si udělal poznámku, že citlivé věci nejen nesmím napsat do e-mailu, ale raději ani neříkat do telefonu. Člověk nikdy neví ke komu se to může dostat.
Celý den docela rychle utekl a tak jsem ani nestačil pořádně lidem říct, že večer si jdem s Milanem sednout ke Kozlovi na pivko. Sešli jsme se nakonec jenom s Milanem, ale mě napadlo vprostřed večera zkontrolovat Facebook a zjistil jsem, že Rasputin je kousek od nás na Žižkově. Zavolal jsem mu a za chvíli už seděl s námi. Skvěle jsme pokecali a ani se mi moc nechtělo domů, ale únava za posledních pár dní byla silnější a tak jsem raději zavolal taxíka a o půl dvanácté jsem už byl doma.
"To je blbost, mluvil jsem s ním a říkal, že mi to pošle už minulej tejden" tvrdil mi Marek.
"No a poslal ti něco?"
"Ne, ale asi jen zapomněl, jdu mu zavolat".
Pohodlně jsem se opřel a s pobavením sledoval hovor.
"Ahoj, prosímtě, jak jsi mi slíbil poslat ten dokument"
"..."
"Ale ty jsi říkal, že mi to pošleš."
"..."
"S ním jsem mluvil, ten mě právě odkázal na tebe."
"..."
"Já to chápu, ale můžeš mi to prosímtě poslat?"
"..."
"Ten je teď někde na služební cestě. Jsem šéf strategie a opravdu rád bych, abys mi poslal ten dokument."
"..."
"OK, já mu zavolám."
"Nepošle co?" usmál jsem se. "Dopadl jsem úplně stejně," a to jsme vlastně jejich vlastníci.
"Jdu zavolat jeho šéfa, tohle je jen nějaký nedorozumění!"
"Já mu volal, bez kolkované žádosti prohnané přes Salvadora nedá nic," namítal jsem.
"Dám to na hlasito, ať se normálně domluvíme" navrhnul Marek a vytočil číslo.
"Ahoj! Jak je v Chile!"
"Nazdar Marku, prosímtě, jsem tu jen na skok. Jak to vůbec víš?"
"Tady na Strategii víme všechno. Hele mluvil jsem s Mílou Divišem kvůli té vaší analýze a ..."¨
"Diviš mi volal a já mu jasně řekl, že jestli něco potřebujou, tak ať si to vyžádají aspoň přes Josého!"
"..ale to je přece nesmysl, hele já tady..."
"Není to nesmysl! Tohle je rozsáhlá analýza. Na tom pracovalo hromada lidí, to je 50 MB Excell a jestli si nějakej Diviš myslí, že si z toho udělá, nějakej závěr, tak je na omylu!"
"Hele já bych ti měl asi..."
"To sou citlivý data. Oni se na to podívaj, špatně to interpretujou a my tady pak budem v průseru. To se musí chápat celý v kontextu a né, že si nějakej Diviš vzpomene, že tohle chce vidět! Tohle jsou složitý dopady a já si nemyslím, že by zrovna Diviš dokázal pochopit ty věci v celým kontextu!"
V tu chvíli už jsem gestikuloval na Marka ať už raději neříká, že tam sedím, protože by to situaci rozhodně nevylepšilo.
"Nemyslíš si, že by tohle měli posoudit oni sami až podle toho, když si to přečtou?"
"No klidně, pokud to chtěj, já jsem mu říkal, my chcem spolupracovat, žádnej problém, ať napíše Josému co přesně chce a z jakého důvodu a my mu to rádi pošlem."
"Jak má napsat co přesně chce, když neví co v tý analýze je? Ani já jsem ji ještě neviděl."
"Když je tak chytrej, tak snad ví co chce ne? Hele tobě ji pošlu, ale Divišovi ani neříkej, že jsem ti ji poslal!"
"To ti můžu zaručit, neřeknu mu ani slovo."
V duchu jsem si udělal poznámku, že citlivé věci nejen nesmím napsat do e-mailu, ale raději ani neříkat do telefonu. Člověk nikdy neví ke komu se to může dostat.
Celý den docela rychle utekl a tak jsem ani nestačil pořádně lidem říct, že večer si jdem s Milanem sednout ke Kozlovi na pivko. Sešli jsme se nakonec jenom s Milanem, ale mě napadlo vprostřed večera zkontrolovat Facebook a zjistil jsem, že Rasputin je kousek od nás na Žižkově. Zavolal jsem mu a za chvíli už seděl s námi. Skvěle jsme pokecali a ani se mi moc nechtělo domů, ale únava za posledních pár dní byla silnější a tak jsem raději zavolal taxíka a o půl dvanácté jsem už byl doma.
neděle 22. listopadu 2009
Koupačka v přízemí
O půl druhé mě vzbudil zvonek. Vyletěl jsem ven a u dveří stál nějakej opilej starouš.
„Jste se úplně zbláznil nebo co?!“ vyjel jsem po něm.
„Nezbláznil, dole je hrozný vody,“ odvětil chladnokrevně a odpotácel se po schodech dolů.
Přemýšlel jsem co to má znamenat a jestli se mám vydat za ním. Nakonec jsem to risknul. V přízemí tekla menší říčka, která tvořila ležérní zákruty a víry, když mizela ve výtahové šachtě a krásný kaskádovitý vodopád po schodišti do garáží. Byl jsem ještě totálně rozespalý, takže jsem strašně těžko vyhodnocoval co se děje. Rozhlížel jsem se zoufale odkud se bere. Nakonec jsem vyrazil proti proudu skrz sklepy. Prošel jsem dvě sekce sklepů a vody postupně přibývalo a proud sílil. Poslední sekce byla ve tmě a svítily tam jen nouzová světla se šipkami k východu. Konečně jsme dorazili ke zdroji. Praskla stupačka a z obrovského otvoru ve stropu se valil neuvěřitelný proud vody. Zachvátila mě trochu panika a přemýšlel jsem zoufale co mám dělat. Začal jsem se rozhlížet po nějakém uzávěru, ale nic jsem neviděl. Vyběhl jsem do prvního patra, abych viděl, zda se voda nevalí z nějakého bytu. Nic tam nebylo. Cestou jsem se snažil vzpomenout na číslo na hasiče. 150?! Jo určitě to bude 150, řekl jsem si a vytočil stodvanáctku. Jakmile to operátor zvedl, tak jsem se uklidnil, řekl mu jméno, ať zpátky volá na číslo ze kterého volám, přesnou adresu a situaci.
„Padovská? Už nám volali, hlídka je na cestě. Spojím vás s velitelem vozu, protože ten co volal před vámi nebyl schopen vysvětlit co se děje!“
Za chvíli jsem mluvil s velitelem hasičů.
„No sláva, konečně rozumnej hovor!“ radoval se stejně jako operátor. Popsal jsem mu umístění domu a běžel jsem ven na ně mávnout, protože už přijížděli. Poslal jsem je do vchodu se stupačkou a sám jsem běžel k hlavnímu uzávěru vody. Rozbil jsem sklo na skřínce s klíčem, pak jsem si málem šáhnul do drátů s 220 v místě, kde měl být vypínač. Pomyslel jsem si něco o vraždě správce a telefonem si posvítil na obrovský ventil na ještě větší rouře. Začal jsem s ním zuřivě točit. Po pěti minutách jsem si řekl, že se snad musí protáčet jinak to není možné. Konečně jsem ho uzavřel. Doběhl jsem k hasičům, kteří byli u té stupačky.
„Vypli jsme tu větev stupaček touhle páčkou, tak ať to nějakej blb zase nezapne,“ informoval mě hasič.
„No já vypnul hlavní ventil,“ hlásil jsem.
„Tak ho běžte zase zapnout, jinak nepoznáme, zda to náhodou neteče ještě jinde,“ poslal mě zpátky.
Dalších pět veselých minut. Nikde to neteklo. Hasiči mi řekli, že když to budem potřebovat vyčerpat ať je ještě zavoláme a spokojeně odjeli. Až další den mi došlo, že třeba aspoň mohli poradit vypnout jističe vchodů a zejména výtahů. Lidi jsou totiž neuvěřitelně chladnokrevní. Po dvou dnech jsem jel se sousedem, který mi říkal:
„No já si říkal co to bylo, zavolal jsem v prvním patře výtah, on se otevřel a vyvalila se z něj voda!“
„Tak jsi radši šel pěšky co?“
„Ne, jel jsem právě až nahoru, abych se podíval, zda tam nepraskla stupačka!“
„Tobě není divný, že přijede výtah plný vody a ještě do něj vlezeš?“
„No tak von jezdil no...“
Volal jsem na všechna čísla co mám od správcovské společnosti. Dovolal jsem se až jednomu člověku co má na starosti účty, oznámil jsem mu situaci a nechal další řešení na něm.
Doma jsem ještě vytisknul papíry s informací o havárii a výhružkou ať lidi nešahaj na pojistky a ventily a rozvěsil to po domě.
Podruhé jsme šli spát až ve čtyři ráno.
„Jste se úplně zbláznil nebo co?!“ vyjel jsem po něm.
„Nezbláznil, dole je hrozný vody,“ odvětil chladnokrevně a odpotácel se po schodech dolů.
Přemýšlel jsem co to má znamenat a jestli se mám vydat za ním. Nakonec jsem to risknul. V přízemí tekla menší říčka, která tvořila ležérní zákruty a víry, když mizela ve výtahové šachtě a krásný kaskádovitý vodopád po schodišti do garáží. Byl jsem ještě totálně rozespalý, takže jsem strašně těžko vyhodnocoval co se děje. Rozhlížel jsem se zoufale odkud se bere. Nakonec jsem vyrazil proti proudu skrz sklepy. Prošel jsem dvě sekce sklepů a vody postupně přibývalo a proud sílil. Poslední sekce byla ve tmě a svítily tam jen nouzová světla se šipkami k východu. Konečně jsme dorazili ke zdroji. Praskla stupačka a z obrovského otvoru ve stropu se valil neuvěřitelný proud vody. Zachvátila mě trochu panika a přemýšlel jsem zoufale co mám dělat. Začal jsem se rozhlížet po nějakém uzávěru, ale nic jsem neviděl. Vyběhl jsem do prvního patra, abych viděl, zda se voda nevalí z nějakého bytu. Nic tam nebylo. Cestou jsem se snažil vzpomenout na číslo na hasiče. 150?! Jo určitě to bude 150, řekl jsem si a vytočil stodvanáctku. Jakmile to operátor zvedl, tak jsem se uklidnil, řekl mu jméno, ať zpátky volá na číslo ze kterého volám, přesnou adresu a situaci.
„Padovská? Už nám volali, hlídka je na cestě. Spojím vás s velitelem vozu, protože ten co volal před vámi nebyl schopen vysvětlit co se děje!“
Za chvíli jsem mluvil s velitelem hasičů.
„No sláva, konečně rozumnej hovor!“ radoval se stejně jako operátor. Popsal jsem mu umístění domu a běžel jsem ven na ně mávnout, protože už přijížděli. Poslal jsem je do vchodu se stupačkou a sám jsem běžel k hlavnímu uzávěru vody. Rozbil jsem sklo na skřínce s klíčem, pak jsem si málem šáhnul do drátů s 220 v místě, kde měl být vypínač. Pomyslel jsem si něco o vraždě správce a telefonem si posvítil na obrovský ventil na ještě větší rouře. Začal jsem s ním zuřivě točit. Po pěti minutách jsem si řekl, že se snad musí protáčet jinak to není možné. Konečně jsem ho uzavřel. Doběhl jsem k hasičům, kteří byli u té stupačky.
„Vypli jsme tu větev stupaček touhle páčkou, tak ať to nějakej blb zase nezapne,“ informoval mě hasič.
„No já vypnul hlavní ventil,“ hlásil jsem.
„Tak ho běžte zase zapnout, jinak nepoznáme, zda to náhodou neteče ještě jinde,“ poslal mě zpátky.
Dalších pět veselých minut. Nikde to neteklo. Hasiči mi řekli, že když to budem potřebovat vyčerpat ať je ještě zavoláme a spokojeně odjeli. Až další den mi došlo, že třeba aspoň mohli poradit vypnout jističe vchodů a zejména výtahů. Lidi jsou totiž neuvěřitelně chladnokrevní. Po dvou dnech jsem jel se sousedem, který mi říkal:
„No já si říkal co to bylo, zavolal jsem v prvním patře výtah, on se otevřel a vyvalila se z něj voda!“
„Tak jsi radši šel pěšky co?“
„Ne, jel jsem právě až nahoru, abych se podíval, zda tam nepraskla stupačka!“
„Tobě není divný, že přijede výtah plný vody a ještě do něj vlezeš?“
„No tak von jezdil no...“
Volal jsem na všechna čísla co mám od správcovské společnosti. Dovolal jsem se až jednomu člověku co má na starosti účty, oznámil jsem mu situaci a nechal další řešení na něm.
Doma jsem ještě vytisknul papíry s informací o havárii a výhružkou ať lidi nešahaj na pojistky a ventily a rozvěsil to po domě.
Podruhé jsme šli spát až ve čtyři ráno.
sobota 21. listopadu 2009
Bus na Heathrow
Spát jsem šel až o půl třetí. Ráno začalo rádio hrát už o půl osmé a já myslel, že umřu. Ale vstávat se muselo. Začal jsem dobalovat a odnášet věci do auta. Bylo toho docela dost a byl jsem rád, že jsem vyrazil někdy po půl deváté. Hned za prvním kruháčem jsem vjel do stojící kolony. Napadlo mě, že to je asi nějaká havárka a že to jako správnej „místňák“ objedu skrz město. Jenže tam to stálo úplně stejně. Rádio hlásilo, že před Slough je nějaká havárka. No co, už jsem tady prakticky jako domu, takže to říznu přes Old Windsor. Skvělej nápad! Stejnej jako dostalo dalších odhadem pětset řidičů. Už jsem neblbnul, poslal SMSku, že dorazím o něco později a vystál si to. Stejně mi přišlo, že tady to nebylo tak drastický a v Datchetu jsem přeci jenom značnou část kolony předjel objížďkou přes město. V práci jsem nakonec byl ve čtvrt na deset. Zpracoval jsem divoký odhad náhodných čísel, podle kterého jsem měl určit vliv promo akcí na O2 Home portfolio. Díky tomu, že jsem měl minimum reálných podkladů, tak to byl odhad odhadů teoreticky asi co by to tak. Výsledek mě ale upřímně překvapil. Odpoledne jsem se dostal k některým číslům, které měly naprosto zásadní dopad do celého finančního modelu. Pracovaly však proti sobě a výsledek byl poblíž původního odhadu. Uhladil jsem to do přehledné tabulky a poslal Michaelovi. Líbilo se mu to, ale chtěl to rozpracovat tak, aby bylo jasné, jak se ke každému číslu došlo.
„No prakticky nástřelem daným léty zkušeností,“ namítal jsem.
„Rozepiš to tak, aby bylo jasné, jak je každé číslo tvořeno,“ trval na svém.
„No klidně, ale pak stačí když ukážou na jakékoliv ze zdrojových čísel a sestřelej to, že to je špatně,“ bránil jsem se.
„Však jo, a my jim řeknem, tak tam doplňte ty správný čísla,“ usmál se.
Ve čtyři jsem se zabalil, třikrát zkontroloval zda mám všechno a šel jsem na autobus na letiště. Před firmou stála parta lidí a čekali na taxíky na letiště. Pousmál jsem se, a postavil se na zastávku autobusu o 50 m dál. Autobus je přímej a je tam za dvacet minut... ...Pokud teda jede – hajzl.
Měl jet o půle. Ve 40 jsem byl nervózní a v celou už jsem hledal číslo na taxíka. Seděl tam ale nějakej chlapík a tak jsem se ho zeptal, jestli to odtamtud jenom jezdí.
„Jo, jezdí chlapče, ale v pátek má vždycky minimálně půl hodiny zpoždění!“
Zadumal jsem, zda v případě, že bych se na to jednou vyjímečně spolehnul, tak by ten autobus jel na čas. No nakonec dorazil a bez větších vylomenin jsem dorazil až do Prahy. Tam mě čekal už můj „osobní“ taxikář (pokud někdo chcete dobrýho a spolehlivýho taxíkaře s výhodným tarifem na ježdění na letiště, tak mi dejte vědět).
Doma už mě čekala Míša a výborná večeře. Spát jsme šli až někdy v jednu ráno.**
„No prakticky nástřelem daným léty zkušeností,“ namítal jsem.
„Rozepiš to tak, aby bylo jasné, jak je každé číslo tvořeno,“ trval na svém.
„No klidně, ale pak stačí když ukážou na jakékoliv ze zdrojových čísel a sestřelej to, že to je špatně,“ bránil jsem se.
„Však jo, a my jim řeknem, tak tam doplňte ty správný čísla,“ usmál se.
Ve čtyři jsem se zabalil, třikrát zkontroloval zda mám všechno a šel jsem na autobus na letiště. Před firmou stála parta lidí a čekali na taxíky na letiště. Pousmál jsem se, a postavil se na zastávku autobusu o 50 m dál. Autobus je přímej a je tam za dvacet minut... ...Pokud teda jede – hajzl.
Měl jet o půle. Ve 40 jsem byl nervózní a v celou už jsem hledal číslo na taxíka. Seděl tam ale nějakej chlapík a tak jsem se ho zeptal, jestli to odtamtud jenom jezdí.
„Jo, jezdí chlapče, ale v pátek má vždycky minimálně půl hodiny zpoždění!“
Zadumal jsem, zda v případě, že bych se na to jednou vyjímečně spolehnul, tak by ten autobus jel na čas. No nakonec dorazil a bez větších vylomenin jsem dorazil až do Prahy. Tam mě čekal už můj „osobní“ taxikář (pokud někdo chcete dobrýho a spolehlivýho taxíkaře s výhodným tarifem na ježdění na letiště, tak mi dejte vědět).
Doma už mě čekala Míša a výborná večeře. Spát jsme šli až někdy v jednu ráno.**
čtvrtek 19. listopadu 2009
Poprvé domů
Tak už jsem ve svém novém působišti skoro měsíc a zítra poprvé jedu pracovně do ČR. Ten měsíc sice utekl rychle, ale přijde mi, že už jsem tady aspoň rok. Za tu relativně krátkou dobu jsem se zorientoval v okolí, pořídil si čipovou kartu stálého obyvatele oblasti Windsor a Maidenhead. Naučil jsem se jezdit vlevo, nakupovat se scannerem ve Waitrose a používat místní hromadnou dopravu.
Na začátku jsem psal, že se mi nelíbí vůbec nic. Tak to už se díkybohu změnilo. Moc se mi líbí oblast Windsoru a okolí - je tu tolik věcí, které bych chtěl vidět, kam bych chtěl vyrazit s rodinkou. Líbí se mi samozřejmost používání platebních karet. Moc se mi líbí myšlenka karty residenta, kterou dostanete zadarmo a můžete ji používat v parkovacích automatech, kde dostanete lístek na parkování zadarmo, jako vstupenku do hradu (jinak je vstupné asi 15 liber) a dalších místních kulturností. Jsou na ni slevy v mnoha obchodech a v místním odpočinkovém centru.
Líbí se mi Waitrose - klasickej supermarket, ale zaměřuje se pouze na kvalitní a čestvé zboží. Ano, je to dražší, než třeba Tesco, ale i blbá chlazená Pizza je úplně jiné chuti. O rybách a masu vůbec ani nemluvně. I když na ryby a maso jsou tu takové skvělé malinké obchůdky, které jsou na stejném místě už hafo let a majitel ví, že se tak dlouho udrželi jen díky kvalitní produkci a né díky podvádění zákazníků (mimochodem, když od nějakého markeťáka slyším pojem ARPU machine, tak se mi otvírá kudla v kapse).
Líbí se mi i systém místních vícepruhových kruhových objezdů, kde se řadíte podle toho, kterým výjezdem budete chtít kruháč opustit a průjezdnost je tak násobně vyšší. Nechápal jsem, jak někdo může mít s těmito kruháči problém - je to velmi logické a navíc návodně nakreslené pruhama na silnici. Nechápal jsem, až do doby, kdy jsem se pokusil opustit kruháč s příčným křížením kousek za naší firmou. Vtip je vtom, že to není jen kruháč, ale navíc jej příčně protíná hlavní silnice, takže seshora vypadá jako znak londýnského metra. Trefit ten správný pruh se mi povedlo až na třetí pokus. Poprvé jsem jej projel rovně a zjistil, že neodbočím, podruhé mě zmátl počet křižovatek na kruháči a vyjel jsem špatným výjezdem, až potřetí jsem slavil úspěch. Jedždění vlevo, ale obecně není vůbec těžké a už třetí den jsem jezdil naprosto automaticky a bez přemýšlení.
Zítra odlétám a stále nemáme kde bydlet. Už to vypadalo na krásný dům v Eton Wicku, ale dělali tam problémy se psem a navíc Eton Wick je fakt díra s pár baráky a jedním pákistánským obchodem s potravinami. Navíc blízkost Slough z něj nedělá zrovna bezpečné místo. Takže na poslední chvíli se objevil dům v Old Windsoru, kam se nakonec budeme snad stěhovat. Ještě se stále řeší smlouva a nic není jisté. Domek je to menší, zařízen hnusným nábytkem, ale aspoň máme pro začátek kde spát a nábytek se postupně obmění.
Dneska jsem celý den dělal na analýze portfolia O2 Home. Všichni z ČR suprově spolupracují a na požádání mi poslali všemožné podklady, abych mohl zpracovat relevatní analýzu. S jednou jedinou klíčovou vyjímkou residenčního segmentu. Dozvěděl jsem se, že mají analýzu jedné oblasti, kterou jsem potřeboval. Poprosil jsem o ní člověka, co ji měl. Nejdřív psal, že ještě něco musejí doladit a pošle to příští týden. Prosil jsem, ať pošle co má. Neodpověděl a po hodině přišel e-mail od jeho nadřízeného, že je možné, že ji mají, ale je také možné, že ji nemají, že to nedovedou v tuto chvíli říct. Jediné co vědí jistě, že mají moc práce a tohle není priorita a pokud to potřebujem, tak ať si to vyžádáme přes generálního ředitele. Tomu se říká efektivní spolupráce v praxi vážení přátelé. Mnoho velmi drahých lidí, musí strávit spoustu času a diskuzí, aby se dostali k informacím. A to všechno proto, že jsou obavy, abychom náhodou z dostupných dat nepřišli na něco na co nepřišli oni sami, nebo na co přišli a nechtějí, abychom na to přišli my. Tak jako tak jednoznačně ke škodě firmy. Pokusil jsem se zavolat a rozumně domluvit, ale podařilo se mi dosáhnout jen snížení stupně schvalovatele na vícepresidenta segmentu. Upřímně nevím jak tohle efektivně řešit. Šel jsem se teda raději věnovat analýze transformace. Požádal jsem nedávno kolegu, ať mi pošle stav jednoho z projektů, které se tomu věnují. Asi po třech dnech přišel e-mail s tím, že je to do detailu popsáno v příloze. Je to sice tajný firemní materiál, ale snad to s cenou akcie moc nehne, když to tady zveřejním:
Domů jsem jel dneska vláčkem a hned po příjezdu jsem se dal do balení. Je neuvěřitelné kolik věcí a věciček člověk dokáže za 14 dní roztahat po bytě a které se tak težko balí. Nejhorší bylo umytí hory nádobí, co jsem tu nashromáždil. Teď je půl druhé ráno. Já dopiju poslední Plzeň z ledničky a jdu spát. Zítra to bude dlouhý den.
Na začátku jsem psal, že se mi nelíbí vůbec nic. Tak to už se díkybohu změnilo. Moc se mi líbí oblast Windsoru a okolí - je tu tolik věcí, které bych chtěl vidět, kam bych chtěl vyrazit s rodinkou. Líbí se mi samozřejmost používání platebních karet. Moc se mi líbí myšlenka karty residenta, kterou dostanete zadarmo a můžete ji používat v parkovacích automatech, kde dostanete lístek na parkování zadarmo, jako vstupenku do hradu (jinak je vstupné asi 15 liber) a dalších místních kulturností. Jsou na ni slevy v mnoha obchodech a v místním odpočinkovém centru.
Líbí se mi Waitrose - klasickej supermarket, ale zaměřuje se pouze na kvalitní a čestvé zboží. Ano, je to dražší, než třeba Tesco, ale i blbá chlazená Pizza je úplně jiné chuti. O rybách a masu vůbec ani nemluvně. I když na ryby a maso jsou tu takové skvělé malinké obchůdky, které jsou na stejném místě už hafo let a majitel ví, že se tak dlouho udrželi jen díky kvalitní produkci a né díky podvádění zákazníků (mimochodem, když od nějakého markeťáka slyším pojem ARPU machine, tak se mi otvírá kudla v kapse).
Líbí se mi i systém místních vícepruhových kruhových objezdů, kde se řadíte podle toho, kterým výjezdem budete chtít kruháč opustit a průjezdnost je tak násobně vyšší. Nechápal jsem, jak někdo může mít s těmito kruháči problém - je to velmi logické a navíc návodně nakreslené pruhama na silnici. Nechápal jsem, až do doby, kdy jsem se pokusil opustit kruháč s příčným křížením kousek za naší firmou. Vtip je vtom, že to není jen kruháč, ale navíc jej příčně protíná hlavní silnice, takže seshora vypadá jako znak londýnského metra. Trefit ten správný pruh se mi povedlo až na třetí pokus. Poprvé jsem jej projel rovně a zjistil, že neodbočím, podruhé mě zmátl počet křižovatek na kruháči a vyjel jsem špatným výjezdem, až potřetí jsem slavil úspěch. Jedždění vlevo, ale obecně není vůbec těžké a už třetí den jsem jezdil naprosto automaticky a bez přemýšlení.
Zítra odlétám a stále nemáme kde bydlet. Už to vypadalo na krásný dům v Eton Wicku, ale dělali tam problémy se psem a navíc Eton Wick je fakt díra s pár baráky a jedním pákistánským obchodem s potravinami. Navíc blízkost Slough z něj nedělá zrovna bezpečné místo. Takže na poslední chvíli se objevil dům v Old Windsoru, kam se nakonec budeme snad stěhovat. Ještě se stále řeší smlouva a nic není jisté. Domek je to menší, zařízen hnusným nábytkem, ale aspoň máme pro začátek kde spát a nábytek se postupně obmění.
Dneska jsem celý den dělal na analýze portfolia O2 Home. Všichni z ČR suprově spolupracují a na požádání mi poslali všemožné podklady, abych mohl zpracovat relevatní analýzu. S jednou jedinou klíčovou vyjímkou residenčního segmentu. Dozvěděl jsem se, že mají analýzu jedné oblasti, kterou jsem potřeboval. Poprosil jsem o ní člověka, co ji měl. Nejdřív psal, že ještě něco musejí doladit a pošle to příští týden. Prosil jsem, ať pošle co má. Neodpověděl a po hodině přišel e-mail od jeho nadřízeného, že je možné, že ji mají, ale je také možné, že ji nemají, že to nedovedou v tuto chvíli říct. Jediné co vědí jistě, že mají moc práce a tohle není priorita a pokud to potřebujem, tak ať si to vyžádáme přes generálního ředitele. Tomu se říká efektivní spolupráce v praxi vážení přátelé. Mnoho velmi drahých lidí, musí strávit spoustu času a diskuzí, aby se dostali k informacím. A to všechno proto, že jsou obavy, abychom náhodou z dostupných dat nepřišli na něco na co nepřišli oni sami, nebo na co přišli a nechtějí, abychom na to přišli my. Tak jako tak jednoznačně ke škodě firmy. Pokusil jsem se zavolat a rozumně domluvit, ale podařilo se mi dosáhnout jen snížení stupně schvalovatele na vícepresidenta segmentu. Upřímně nevím jak tohle efektivně řešit. Šel jsem se teda raději věnovat analýze transformace. Požádal jsem nedávno kolegu, ať mi pošle stav jednoho z projektů, které se tomu věnují. Asi po třech dnech přišel e-mail s tím, že je to do detailu popsáno v příloze. Je to sice tajný firemní materiál, ale snad to s cenou akcie moc nehne, když to tady zveřejním:
Domů jsem jel dneska vláčkem a hned po příjezdu jsem se dal do balení. Je neuvěřitelné kolik věcí a věciček člověk dokáže za 14 dní roztahat po bytě a které se tak težko balí. Nejhorší bylo umytí hory nádobí, co jsem tu nashromáždil. Teď je půl druhé ráno. Já dopiju poslední Plzeň z ledničky a jdu spát. Zítra to bude dlouhý den.
úterý 10. listopadu 2009
První naděje
Ráno autem do práce. Navigace obsahující i TMC mi doporučila docela luxusní cestu, kde jsem nestál skoro v žádné zácpě. Jen mě u firmy vyhodila jinde než jsem čekal a tak jsem omylem vyrazil opačným směrem a než se šlo otočit, tak jsem ujel asi kilometr, kterej jsem si cestou zpět celej poctivě odestál.
V práci zpracovávám jeden projekt, říkejme mu třeba Macael. Zároveň se mi podařilo domluvit prohlídku dalších několika domů. Tak snad už něco proboha dopadne. Pokusil jsem se vyplnit povinný formulář pro Scotland Yard, ale zkrachoval jsem na NI, "prove of existence" a podobných radostech. Zároveň mi asistentka poslala sadu školení, kterou mám absolvovat. Nepustilo mě to ale do systému. To už je několikátý případ, kdy nemám přístup do firemních systémů. Strávil jsem tím zase asi hodinu času, ale podařilo se vybádat, že změnu mého e-mailu nevydejchaly automatické systémy generující konta a hesla. HR se to pokusí prý dát do pořádku. Upozornil jsem je, že ale trvám na zachování své staré e-mailové adresy.
Na oběd jsem si zaběhl do SubWay a dal jsem si malou bagetu. Kupodivu jedno z nejlepších obědových jídel, co jsem tu doposud měl. Odpoledne práce na Macaelu. Ve tři hodiny už máme téměř pravidelné setkání dole ve Starbucks na kafi s Vlastou. Škoda, že tady není víc lidí z CZ party, ale to se postupně nějak zařídí. ;-)
Volali mi z realitky, že v Saxon Way v Old Windsoru berou naši nabídku na 1.350 - no zrovna to vůbec nejdražší co jsme poptávali. Řekl jsem jim, že jim během zítřka dám závazné stanovisko.
V pět jsem vyrazil do Windsoru na prohlídku domů. Důvěřujíc své nové navigaci jsem se nechal zatáhnout do bezohledné zácpy, ve které jsem strávil asi 20 minut. Agentka taky nestíhala, takže před barákem jsme byli úplně nastejno. Dům v Albert street není vůbec špatnej. Obrovskej obývák, jedna místnost navíc dole a dvě ložnice nahoře. Za 1300 je to ale dost a lokalita vypadá jako dost anonymní řadovka. Když si vzpomenu na děti se skautskými šátky v Old Windsoru (Saxon Way), tak bych byl raději tam.
Potom jsme jeli do domu hned vedle Long Walk těsně pod hradem. Agentka se mi ztratila a já zaparkoval asi 800 m od domu. Došel jsem tam raději pěšky podle Google Maps.
Krásnej barák v luxusní lokalitě. Dole dvě místnosti (obývák a jídelna + nádherná kuchyň).
Nahoře tři místnosti, ale do té poslední se jde skrz jednuá místnost nebo dost hustým točitým schodištěm. Navíc inzerovaná cena je 1550. My dali nabídku na 1400, ale stejně to je mimo náš rozpočet. Agentka ale tvrdila, že už cenu snižovali a že vzhledem k tomu, že bychom to brali hned, tak bychom mohli mít slušnou šanci.
Po prohlídkách jsem vyrazil domů. Stavil jsem se v číně koupit si večeři, ale zjistil jsem, že jsem asi v práci nechal peněženku. Takže domů a cpu se suchou bagetou. Najednou zvoní telefon co tu je instalová v domě. Když jsem to zvednul, tak mi přednahraný hlas oznámil ať nepokládám, že to není žádnej reklamní hovor, ale že mi zdarma volá britská vláda. První co mě napadlo, že lidi nemaj představu, kolik tyhle hovory zdarma stojí. Hlas mi dál důležitě sděloval, že to nemám položit, ale pozorně naslouchat. Pak začal kvákat něco o vldáním programu, který mě zbaví všech dluhů. Hned jsem si řekl, že vláda asi zvýší daně, protože takovej program pro dobráky co se zadlužili za dovolené a širokoúhlé televize musí stát slušnej ranec peněz. Rozčílilo mě to natolik, že jsem položil a zapnul svou 72cm starou vakuovou televizi a koukal na Přátelé.
V devět jsem volal Míše přes Skype a probrali jsme alternativy bydlení. Vypadá to teda na Saxon Way, nebo Eton Wick, kam půjdu zítra. Řešili jsme i finance. Je to teď fakt neuvěřitelný. Plat těžce nadprůměr, skvělý místo a počítám každou libru. Dnes přišly peníze co jsem dostal v rámci rellocation package. Krásných 4,5 tis liber, na které nemůžu šáhnout, protože tady chtějí 2 měsíce depozit a jeden nájem dopředu, což při nájmu zhruba 1,5 tis. liber měsíčně činí hádejte kolik? Ano, vyhrává pán v modrém co tipoval 4,5 tis. liber. V praxi to znamená, že zneužívám kreditku. Dneska mi z banky volali, jestli je všechno v pořádku a jestli vím, že prvních 6 měsíců mi na kreditce nenaskakuje žádný úrok ani když do konce měsíce nesplatím čerpání. Dobrá informace. Přesto bych se do toho nerad chytil. Provedl jsem revizi financí. Vrátil jsem 20 tisíc ze 40 co mám půjčených, na e-Bance je -70 tisíc a jinak nikde nic. Skoro jsem se bál si otevřít pivo za 1,5 libry, ale musel jsem se nějak uklidnit. :)
V práci zpracovávám jeden projekt, říkejme mu třeba Macael. Zároveň se mi podařilo domluvit prohlídku dalších několika domů. Tak snad už něco proboha dopadne. Pokusil jsem se vyplnit povinný formulář pro Scotland Yard, ale zkrachoval jsem na NI, "prove of existence" a podobných radostech. Zároveň mi asistentka poslala sadu školení, kterou mám absolvovat. Nepustilo mě to ale do systému. To už je několikátý případ, kdy nemám přístup do firemních systémů. Strávil jsem tím zase asi hodinu času, ale podařilo se vybádat, že změnu mého e-mailu nevydejchaly automatické systémy generující konta a hesla. HR se to pokusí prý dát do pořádku. Upozornil jsem je, že ale trvám na zachování své staré e-mailové adresy.
Na oběd jsem si zaběhl do SubWay a dal jsem si malou bagetu. Kupodivu jedno z nejlepších obědových jídel, co jsem tu doposud měl. Odpoledne práce na Macaelu. Ve tři hodiny už máme téměř pravidelné setkání dole ve Starbucks na kafi s Vlastou. Škoda, že tady není víc lidí z CZ party, ale to se postupně nějak zařídí. ;-)
Volali mi z realitky, že v Saxon Way v Old Windsoru berou naši nabídku na 1.350 - no zrovna to vůbec nejdražší co jsme poptávali. Řekl jsem jim, že jim během zítřka dám závazné stanovisko.
V pět jsem vyrazil do Windsoru na prohlídku domů. Důvěřujíc své nové navigaci jsem se nechal zatáhnout do bezohledné zácpy, ve které jsem strávil asi 20 minut. Agentka taky nestíhala, takže před barákem jsme byli úplně nastejno. Dům v Albert street není vůbec špatnej. Obrovskej obývák, jedna místnost navíc dole a dvě ložnice nahoře. Za 1300 je to ale dost a lokalita vypadá jako dost anonymní řadovka. Když si vzpomenu na děti se skautskými šátky v Old Windsoru (Saxon Way), tak bych byl raději tam.
Potom jsme jeli do domu hned vedle Long Walk těsně pod hradem. Agentka se mi ztratila a já zaparkoval asi 800 m od domu. Došel jsem tam raději pěšky podle Google Maps.
Krásnej barák v luxusní lokalitě. Dole dvě místnosti (obývák a jídelna + nádherná kuchyň).
Nahoře tři místnosti, ale do té poslední se jde skrz jednuá místnost nebo dost hustým točitým schodištěm. Navíc inzerovaná cena je 1550. My dali nabídku na 1400, ale stejně to je mimo náš rozpočet. Agentka ale tvrdila, že už cenu snižovali a že vzhledem k tomu, že bychom to brali hned, tak bychom mohli mít slušnou šanci.Po prohlídkách jsem vyrazil domů. Stavil jsem se v číně koupit si večeři, ale zjistil jsem, že jsem asi v práci nechal peněženku. Takže domů a cpu se suchou bagetou. Najednou zvoní telefon co tu je instalová v domě. Když jsem to zvednul, tak mi přednahraný hlas oznámil ať nepokládám, že to není žádnej reklamní hovor, ale že mi zdarma volá britská vláda. První co mě napadlo, že lidi nemaj představu, kolik tyhle hovory zdarma stojí. Hlas mi dál důležitě sděloval, že to nemám položit, ale pozorně naslouchat. Pak začal kvákat něco o vldáním programu, který mě zbaví všech dluhů. Hned jsem si řekl, že vláda asi zvýší daně, protože takovej program pro dobráky co se zadlužili za dovolené a širokoúhlé televize musí stát slušnej ranec peněz. Rozčílilo mě to natolik, že jsem položil a zapnul svou 72cm starou vakuovou televizi a koukal na Přátelé.
V devět jsem volal Míše přes Skype a probrali jsme alternativy bydlení. Vypadá to teda na Saxon Way, nebo Eton Wick, kam půjdu zítra. Řešili jsme i finance. Je to teď fakt neuvěřitelný. Plat těžce nadprůměr, skvělý místo a počítám každou libru. Dnes přišly peníze co jsem dostal v rámci rellocation package. Krásných 4,5 tis liber, na které nemůžu šáhnout, protože tady chtějí 2 měsíce depozit a jeden nájem dopředu, což při nájmu zhruba 1,5 tis. liber měsíčně činí hádejte kolik? Ano, vyhrává pán v modrém co tipoval 4,5 tis. liber. V praxi to znamená, že zneužívám kreditku. Dneska mi z banky volali, jestli je všechno v pořádku a jestli vím, že prvních 6 měsíců mi na kreditce nenaskakuje žádný úrok ani když do konce měsíce nesplatím čerpání. Dobrá informace. Přesto bych se do toho nerad chytil. Provedl jsem revizi financí. Vrátil jsem 20 tisíc ze 40 co mám půjčených, na e-Bance je -70 tisíc a jinak nikde nic. Skoro jsem se bál si otevřít pivo za 1,5 libry, ale musel jsem se nějak uklidnit. :)
pondělí 9. listopadu 2009
Dům v Eton Wicku
Ráno pohodička vláčkem do práce. Celý den se snažím proniknout do čísel České republiky a Slovenska. Takhle odsud se mi nezdaj ty doprovodný prezentace tak samovysvětlující a protože se člověk snaží najít spíš to co se ty prezentace snaží skrýt, tak to je docela sranda. K obědu bylo kuře marinované po portugalsku s citrónovou rýží. V praxi nedovařené kuře s připálenou marinádou ke kterýmu jsem si radši dal brambory, protože rejže vůbec nevypadala věrohodně. Průběžně řeším i bydlení. Ze zoufalství jsem se ozval na jeden inzerát domu v Eton Wicku, který nabízej úplně zařízenej za luxusní cenu 1100 měsíčně, ale jen do dubna, protože pak se vrací majitelé zpátky z cest po Africe. Bylo by to sice jednoduchý, pohodička, všechno vybavený, ale jen na 6 měsíců a pak se zase stěhovat. Radši bysme něco trvalého. Ozvali se hned zpátky a večer jdu na prohlídku. Proto jsem se vrátil vláčkem už v pět a poprvé jsem protáhl Vendu (Vauxhall Astra). Nejprve jsem strávil asi 10 minut nadávajíc, že navigace nezná Eaton Wick. Jak se ukázalo, je to Eton a to byl ten problém. Jako naschvál existuje ale asi 15 Eatonů, takže to nebylo tak jednoduchý. Barák byl prostě úžasnej, je to trochu víc mimo Windsor, ale fakt nádhernej dům, udržovanej a skvěle zařízenej. 
Tak fakt nevím. Cestou zpátky jsem nakoupil ve Waitrose stejky, který jsem si potom doma udělal s opečenejma bramborama. Lahůdka. Teď koukám na Přátelé a dopisuju deníček.
Tak fakt nevím. Cestou zpátky jsem nakoupil ve Waitrose stejky, který jsem si potom doma udělal s opečenejma bramborama. Lahůdka. Teď koukám na Přátelé a dopisuju deníček.
neděle 8. listopadu 2009
Prospanej den
Vstávám kolem desáté. Budí mě totiž nějaká vojenská přehlídka. Konečně jsem nacpal věci do pračky a zapnul ji. Napustil jsem vodu, že umeju nadobí, ale nějak mě to zmohlo a usnul jsem na gauči. Znovu jsem se vzbudil asi v pět večer. Napustil jsem vodu a znovu usnul. Třetí pokus kolem šesté. Na první pokus jsem místo sušičky pustil znovu pračku, takže jsem čekal další hodinu, než to dopere. Přesto se mi večer podařilo umejt nádobí a vyprat dvě várky prádla. Koukal jsem na Die Hard 4.0. a X-factor. Ještě kolem půlnoci jsem vyžehlil košile, vykoupal se a šel zalehnout. Zítra zase do práce.
sobota 7. listopadu 2009
Farmářský trh
Vstávám asi v jedenáct. Balím se a jdu se podívat na farmářský trh, který je ve Windsoru každou první sobotu v měsíci. 
Koupil jsem si dva vynikající sejry (jeden kozí), domácí chleba, výborné džusy a opravdu skvělou domácí šunku. 15 liber zase v čudu a dochází hotovost a z kreditky se hotovst brát nedá, bylo by to totiž dost drahý. V poledne jsem si šel s agentkou prohlédnout byt v centru. Je krásnej, prostornej jak kráva a s třema ložnicema jen za 1.089, jenže jakmile jsem se zmínil o psovi, vypadalo to špatně. Pak mě vzala ještě do jednoho domu, který jsem ale už viděl. Je na rušné silnici a není to nic moc, kromě toho, že kuchyň je třeba celou přemalovat. Je fakt, že je zas kousek od centra a jen za litra. Po prohlídkách jsem obešel snad všechny realitní kanceláře ve Windsoru a všude jsem se zaregistroval, protože ti Sterlingové, kteří mi mají pomoct najít bydlení, neodvádí zrovna dobrou práci a co si nenajdu to nemám. Nakonec jsem si chtěl projít ještě Long Walk, ale dal jsem to zas jen do půlky, kde se mi udělalo zase docela zle a tak jsem šel raději domů. Doma jsem si udělal Pizzu co jsem včera koupil ve Waitrose a pak jsem se dorazil tím chlebem, šunkou a sejrem a zapíjel to těma džusama. Plánoval jsem prát, uklidit a umejt nadobí, ale nesebral jsem na to síly. V TV jsem koukal na maraton Red Dwarfa a šel jsem spát zas někdy po půlnoci.
Koupil jsem si dva vynikající sejry (jeden kozí), domácí chleba, výborné džusy a opravdu skvělou domácí šunku. 15 liber zase v čudu a dochází hotovost a z kreditky se hotovst brát nedá, bylo by to totiž dost drahý. V poledne jsem si šel s agentkou prohlédnout byt v centru. Je krásnej, prostornej jak kráva a s třema ložnicema jen za 1.089, jenže jakmile jsem se zmínil o psovi, vypadalo to špatně. Pak mě vzala ještě do jednoho domu, který jsem ale už viděl. Je na rušné silnici a není to nic moc, kromě toho, že kuchyň je třeba celou přemalovat. Je fakt, že je zas kousek od centra a jen za litra. Po prohlídkách jsem obešel snad všechny realitní kanceláře ve Windsoru a všude jsem se zaregistroval, protože ti Sterlingové, kteří mi mají pomoct najít bydlení, neodvádí zrovna dobrou práci a co si nenajdu to nemám. Nakonec jsem si chtěl projít ještě Long Walk, ale dal jsem to zas jen do půlky, kde se mi udělalo zase docela zle a tak jsem šel raději domů. Doma jsem si udělal Pizzu co jsem včera koupil ve Waitrose a pak jsem se dorazil tím chlebem, šunkou a sejrem a zapíjel to těma džusama. Plánoval jsem prát, uklidit a umejt nadobí, ale nesebral jsem na to síly. V TV jsem koukal na maraton Red Dwarfa a šel jsem spát zas někdy po půlnoci.
čtvrtek 5. listopadu 2009
Fish and Chips
Ráno beru Pašíka do práce. Dneska dovezou auto co jsem si vybral z relokační nabídky a Pašíka musím vrátit. Zaparkoval jsem v garážích a nechal klíče na recepci. Dopoledne jsem měl jednání s finanční manažerkou pro ČR a SK. Ukázalo se, že to je Slovenka. Probrali jsme všechno kolem rozpočtu pro příští rok a pak mě šla ještě představit holce z HR, která je Češka. Takže nás Čechoslováků tu je nakonec docela dost. Navíc jsem se dovzěděl, že ve Windsoru budou v sobotu farmářské trhy, tak se tam určitě zajdu kouknout. Znovu oběd s týmem v jídelně. Fish and chips. Rybu jsem posypal tunou pepře a polil dvěma citrónama a stejně byla bez chuti. Hranolky jsem ani nedojed. No aspoň tu zhubnu no. Odpoledne přišel mail od agentury. Oba domy nedopadly. Tohle už je šílený, my snad nic nenajdem. :(
Večer jsem v Tescu koupil jen deštník a 8 piv. Před domem čekalo překvapení. Vauxhall Astra v metalické modré barvě, celý v kůži a dokonce s navigací v palubním počítači. Tak za ty peníze fakt luxus.
Večer jsem koukal na Black Books a šel jsem spát zase kolem půlnoci.
Večer jsem v Tescu koupil jen deštník a 8 piv. Před domem čekalo překvapení. Vauxhall Astra v metalické modré barvě, celý v kůži a dokonce s navigací v palubním počítači. Tak za ty peníze fakt luxus.
Večer jsem koukal na Black Books a šel jsem spát zase kolem půlnoci.
středa 4. listopadu 2009
Bude Palm-Pre
Ráno vstávám docela na pohodu a krásně stíhám vlak do práce. Celej den dělám na analýzách pro ČR a Německo. Stavil se Javier a bavili jsme se o jednom projektu. Na konci sem se mu zmínil o tom, že si myslím, že když nabízíme nějaké technologie a stavíme na tom strategie, že bychom je měli taky používat, jako například Palm-Pre. A tak jako mezi řečí jsem mu řekl, že jsem si objednával novej telefon a Palm-Pre mi nedovolili.
"No, to bude asi politikou společnosti, mě se to taky moc nelíbí," reagoval Javier.
"Jo, je to politika společnosti, ale ty prý můžeš udělit vyjímku," nezaváhal jsem.
"Můžu? OK, no problem. Objednej si ho a jestli nemaj použitej, ať ti klidně objednaj novej."
Takže mám objednanej novej Palm-Pre. Jsem na něj docela zvědavej.
Na oběd jsme šli s týmem do kantýny. Pět liber (150 Kč) a hnusný kuře s vyloženě odpornejma bramborama.
Stále čekám na vyjádření k těm dvoum domům, ale stále nic. V práci jsem se zase zasekl asi do půl sedmý. Cestou domů jsem se stavil na nákup v Tescu. Volal Petr K. a kecali jsme snad hodinu. Během tý doby jsem v pohodě nakoupil. Pizza, baterky, brambory, chleba a nějakej mazací sejra. 15 liber fuč. Večer jsem si udělal Pizzu a pak jsem se seknul na Skypu s Mrtvočichem a Pratetou snad do půl jedný do rána.
"No, to bude asi politikou společnosti, mě se to taky moc nelíbí," reagoval Javier.
"Jo, je to politika společnosti, ale ty prý můžeš udělit vyjímku," nezaváhal jsem.
"Můžu? OK, no problem. Objednej si ho a jestli nemaj použitej, ať ti klidně objednaj novej."
Takže mám objednanej novej Palm-Pre. Jsem na něj docela zvědavej.
Na oběd jsme šli s týmem do kantýny. Pět liber (150 Kč) a hnusný kuře s vyloženě odpornejma bramborama.
Stále čekám na vyjádření k těm dvoum domům, ale stále nic. V práci jsem se zase zasekl asi do půl sedmý. Cestou domů jsem se stavil na nákup v Tescu. Volal Petr K. a kecali jsme snad hodinu. Během tý doby jsem v pohodě nakoupil. Pizza, baterky, brambory, chleba a nějakej mazací sejra. 15 liber fuč. Večer jsem si udělal Pizzu a pak jsem se seknul na Skypu s Mrtvočichem a Pratetou snad do půl jedný do rána.
Skype to home
Vstáváme v šest ráno, balíme, nakládáme a hurá směr Luton. Ještě, že jsem rozchodil tu navigaci. Už jsem si zvyknul jezdit vlevo, ale člověk si typicky neuvědomí, že pokud přijíždí k dálnici a chce jet doprava, tak na ní nemůže najet hned, ale musí jí podjet a najet z druhé strany, protože doprava se jede vlevo. Jasný ne?
S autíčkem jsem se už sžil, takže cesta ubíhala docela v pohodě. Na Lutonu jsme zaparkovali na Mid term parking, kde je hodina zdarma. S pěti kufry jsme se naskládali do autobusu, který nás odvezl k letišti. Míša je na nervy, protože neví jak zvládne cestu s prckama. Našli jsme odbavovací přepážku, která ještě neodbavovala a děcka zatím lítaj kolem. O půl deváté se loučím, že už musím do práce. Míša ještě volá, že neví jestli ji vezmou příruční kufry, protože se nevejdou do těch testovacích rámů. Za chvíli volá znova, že se Mates poblil. No snad to daj.
U výjezdu z parkoviště po mě chce brána drze 2 libry. Nechápu jak to, stihnul jsem to přesně na čas, ale platím. Strhlo si to ještě 1,5 libry za platbu kartou a na lístečku vidím, že jsem přetáhnul o tři minuty. Za 3,5 libry to je služná cena.
Cesta do práce je už naprostá pohodička. Po chvilce laborování jsem dokonce dokázal nastavit tempomat, takže se jelo přímo luxusně a ve firmě dokonce bylo poslední parkovací místo.
V práci pokračuju ve finančních analýzách a v přípravě doporučení pro SME nabídku v Německu. Míša volá, že dorazili naprosto v pořádku. Tak aspoň něco. Zároveň urguju oba domy. V Perrycroft road si začínaj dost vymejšlet a navyšují cenu nad inzerovanou. Ale vypadá to nadějně, že by to snad mohlo dopadnout. Vyjádří se prý do zítra do rána. Z práce jedu autem a beru s sebou Vlastu.
Doma jsem chtěl rozchodit VoIP, ale nemůžu se dostat na přihlašovací údaje na VOLNÝm a tak stahuju Skype a volám Míše. Je to paráda a i s videem. Když mi mával Matýsek, tak mi bylo trošku těžko u srdce. No snad se to nějak zvládne. Po telefonátu ještě dopisuju deníček, tahám Big Bang Theory a spát jdu někdy po půlnoci.
S autíčkem jsem se už sžil, takže cesta ubíhala docela v pohodě. Na Lutonu jsme zaparkovali na Mid term parking, kde je hodina zdarma. S pěti kufry jsme se naskládali do autobusu, který nás odvezl k letišti. Míša je na nervy, protože neví jak zvládne cestu s prckama. Našli jsme odbavovací přepážku, která ještě neodbavovala a děcka zatím lítaj kolem. O půl deváté se loučím, že už musím do práce. Míša ještě volá, že neví jestli ji vezmou příruční kufry, protože se nevejdou do těch testovacích rámů. Za chvíli volá znova, že se Mates poblil. No snad to daj.
U výjezdu z parkoviště po mě chce brána drze 2 libry. Nechápu jak to, stihnul jsem to přesně na čas, ale platím. Strhlo si to ještě 1,5 libry za platbu kartou a na lístečku vidím, že jsem přetáhnul o tři minuty. Za 3,5 libry to je služná cena.
Cesta do práce je už naprostá pohodička. Po chvilce laborování jsem dokonce dokázal nastavit tempomat, takže se jelo přímo luxusně a ve firmě dokonce bylo poslední parkovací místo.
V práci pokračuju ve finančních analýzách a v přípravě doporučení pro SME nabídku v Německu. Míša volá, že dorazili naprosto v pořádku. Tak aspoň něco. Zároveň urguju oba domy. V Perrycroft road si začínaj dost vymejšlet a navyšují cenu nad inzerovanou. Ale vypadá to nadějně, že by to snad mohlo dopadnout. Vyjádří se prý do zítra do rána. Z práce jedu autem a beru s sebou Vlastu.
Doma jsem chtěl rozchodit VoIP, ale nemůžu se dostat na přihlašovací údaje na VOLNÝm a tak stahuju Skype a volám Míše. Je to paráda a i s videem. Když mi mával Matýsek, tak mi bylo trošku těžko u srdce. No snad se to nějak zvládne. Po telefonátu ještě dopisuju deníček, tahám Big Bang Theory a spát jdu někdy po půlnoci.
úterý 3. listopadu 2009
Míša balí
Ráno jsem vstával už v sedm hodin, protože jsem chtěl jet autem do práce. Proč v tak úchylnej čas? No protože prý už tak v osm není kde zaparkovat. Zhruba ve třičtvrtě jsem se vyhrabal a vyjel sem. Sám už jsem byl klidnější, ale přesto mě párkrát problikli. Stejně to bylo hlavně o popojíždění v zácpách, takže sice pohoda, ale v práci jsem byl ve čtvrt na devět. Ještě tam pár míst bylo, takže jsem klidně zaparkovat.
V kanceláři jsem zjistil, že mi nejde LAN. Nejdřív jsem s tím laboroval sám, ale je to někde dál, takže jsem zavolal technickou podporu. Je to veselá partička z rozvojových zemí. Nejdřív mě týpek telefonicky navigoval a speloval mi síí em dý, místo aby mi řekl ať normálně pustím ipconfig. Parametry /all a /renew byly pro něj zjevně naprostá novinka.
V devět jsem šel do videokonferenční místnosti, protože jsem byl domluvenej s Petrem K., že otestujeme a naučíme se používat videokonference. Pojal to vskutku zgruntu. Přeštelovával tam kamery, monitory, mikrofony. Odsud to vypadalo dost brutálně. Bylo vidět jen jak pronesl židli a následně brutální rány. Pak zkoušel konfiguraci. Jednou zcela náhodou dokázal dostat můj obraz na velké plátno a svůj na malou TV kolem. Všechny konference, které jsem doposud absolvoval promítaly naše ksichty na celou stěnu a vzdálené účastníky na malý monitor vedle. Aby si prověřil, že ví jak na to, tak vše vypnul a chtěl to zkusit znovu. Ale zjistil, že už to nejde. O půle jsem musel odejít a tak jsem ho nechal, ať si tam hraje.
Dopoledne přišel typoň z podpory, který zkusil jiný kabel a pak odešel do místnosti s routery. Následně přestala jít síť i Michaelovi.
Síť nakonec nešla celej den. Odpoledne jsem zkusil zavolat co se děje a po nacvakání čísla případu mi plechová huba řekla, že standardní čas na vyřešení problému je
12 hodin a že to ještě neuběhlo, tak ať zavolám až uběhne 12 hodin a položilo to. Celý den připravuji analýzu rozpočtu pro rok 2010 a poté přehled transformačních kroků, které chystají v ČR. Zároveň stále řešíme bydlení. Dali jsme včera nabídku, ale majitelka prý chce víc, než byla inzerovaná cena. Píšu agentuře, ať navýší naši nabídku na inzerovanou cenu a řeknou majitelce ať si trhne kdyžtak nohou. Zároveň jsme domluvili prohlídku domku v Old Windsoru. Kvůli tomu končím už v pět a jedu domů. Řízení mi už jde v pohodě. Na silnici do Windsoru jsem dokonce už zařadil i trojku. Barák je nádhernej v luxusní čtvrti a má čtyři místnosti nahoře a dole velký obývák a kuchyň s jídelnou. Jen ten Old Windsor je trošku víc z ruky a není to o tom, že by tam člověk došel když je třeba i pěšky. Navíc inzerovaná cena je 1350. Přesto jsme dali nabídku na 1250 a uvidíme co dopadne. Doma děti standardně demolují obývák, protože staví "dům" z gaučových polštářů. Míša se snaží nějakým způsobem zabalit do povolené váhy všechny nákupy. Ještě, že jede s dvema dětma, které platí plnou taxu, takže mají také nárok na zavazadlo. Já scháním navigaci a pak mapy anglie. Tím se bavím až do jedné do rána.
V kanceláři jsem zjistil, že mi nejde LAN. Nejdřív jsem s tím laboroval sám, ale je to někde dál, takže jsem zavolal technickou podporu. Je to veselá partička z rozvojových zemí. Nejdřív mě týpek telefonicky navigoval a speloval mi síí em dý, místo aby mi řekl ať normálně pustím ipconfig. Parametry /all a /renew byly pro něj zjevně naprostá novinka.
V devět jsem šel do videokonferenční místnosti, protože jsem byl domluvenej s Petrem K., že otestujeme a naučíme se používat videokonference. Pojal to vskutku zgruntu. Přeštelovával tam kamery, monitory, mikrofony. Odsud to vypadalo dost brutálně. Bylo vidět jen jak pronesl židli a následně brutální rány. Pak zkoušel konfiguraci. Jednou zcela náhodou dokázal dostat můj obraz na velké plátno a svůj na malou TV kolem. Všechny konference, které jsem doposud absolvoval promítaly naše ksichty na celou stěnu a vzdálené účastníky na malý monitor vedle. Aby si prověřil, že ví jak na to, tak vše vypnul a chtěl to zkusit znovu. Ale zjistil, že už to nejde. O půle jsem musel odejít a tak jsem ho nechal, ať si tam hraje.
Dopoledne přišel typoň z podpory, který zkusil jiný kabel a pak odešel do místnosti s routery. Následně přestala jít síť i Michaelovi.Síť nakonec nešla celej den. Odpoledne jsem zkusil zavolat co se děje a po nacvakání čísla případu mi plechová huba řekla, že standardní čas na vyřešení problému je
12 hodin a že to ještě neuběhlo, tak ať zavolám až uběhne 12 hodin a položilo to. Celý den připravuji analýzu rozpočtu pro rok 2010 a poté přehled transformačních kroků, které chystají v ČR. Zároveň stále řešíme bydlení. Dali jsme včera nabídku, ale majitelka prý chce víc, než byla inzerovaná cena. Píšu agentuře, ať navýší naši nabídku na inzerovanou cenu a řeknou majitelce ať si trhne kdyžtak nohou. Zároveň jsme domluvili prohlídku domku v Old Windsoru. Kvůli tomu končím už v pět a jedu domů. Řízení mi už jde v pohodě. Na silnici do Windsoru jsem dokonce už zařadil i trojku. Barák je nádhernej v luxusní čtvrti a má čtyři místnosti nahoře a dole velký obývák a kuchyň s jídelnou. Jen ten Old Windsor je trošku víc z ruky a není to o tom, že by tam člověk došel když je třeba i pěšky. Navíc inzerovaná cena je 1350. Přesto jsme dali nabídku na 1250 a uvidíme co dopadne. Doma děti standardně demolují obývák, protože staví "dům" z gaučových polštářů. Míša se snaží nějakým způsobem zabalit do povolené váhy všechny nákupy. Ještě, že jede s dvema dětma, které platí plnou taxu, takže mají také nárok na zavazadlo. Já scháním navigaci a pak mapy anglie. Tím se bavím až do jedné do rána.
neděle 1. listopadu 2009
První projížďka
Vstávám ve třičtvrtě na osm a snídám spolu s rodinkou v obýváku. Taková pohodička, vypravuju se, někdo pořád něco chce a najednou koukám je 8.35 a vlak jede v 8.40. To se prakticky nedá stihnout. Běžím jako blázen a cestou volám Vlastovi, aby mi koupil lístky, protože to už určitě nemůžu stihnout. Samozřejmě to nezvedá. Dobíhám na pokraji sil, vlak tam stojí! Ještě ty lístky, rychle chrlím něco na chlapíka v pokladně. Tiskne to hrozně dlouho, beru lístky i drobný a běžím k vlaku. Dveře se zavřely přesně předemnou. Zuřivě mačkám tlačítko otevírání, ale vláček odjíždí pryč. Začínám brutálně kašlat. Poté co jsem vykašlal tak tři roky života zjišťuju, že další jede za dvacet minut. Píšu do práce, že příjdu o čtvrt hodiny pozdějc a pak se snažím hledat nějaký teplejší místo, protože jsem nachlazenej a kašlu jak blázen. Navíc jsem se tím během dost zpotil. Za dvacet minut už poklidně dorážím do Slough.
V práci dneska řeším zase hlavně administrativu. Konečně jsem nafasoval notebook, takže si exportuju a importuju maily, nastavuju vše potřebné a také telefonuji kvůli dalším domům, které jsme našli. Volají mi z ADL, kterým jsem poslal dost naštvanej mail, že mi v pátek nedoručili auto. Auto prý stojí před barákem a klíče jsou ve schránce. Ani nevím, že nějakou schránku máme. Nakonec se ukázalo, že místo Ford Mondeo tam je stříbrný Passat a nestojí na našem parkovacím místě. Nechápu, že nemohli zazvonit, byl jsem doma a stále jsem vyhlížel, jestli někdo nedorazil. Odmítají mou reklamaci, prý je to tady standardní postup. Platí to sice firma, ale stejně mě takovej přístup štve. Neřekli, že ho někde pohodí, nezavolali a měli přitom číslo a ani nezazvoní, jen někde pohoděj auťák a klíče hoděj do schránky.
Odpoledne mi Michael zadal finanční analýzu, takže jsem se v tom začal hrabat. V pět se ale už balím, protože máme na půl šestou dohodnutou prohlídku dalšího domu ve Windsoru. Ještě probíhám Tescem a kupuju sedák pro Matese. Chtěl jsem původně sedačku, ale 100 liber za ní nedám. Doma sedám do nového auta. Passat, celej v kůži, všechno v elektrice. První problém je ruční brzda. Míša už odpoledne vykoumala, že tam žádná páčka není a mačká se tlačítko na palubce, já ho ale mačkám krátce i dlouze a stále nic. Najednou se to povedlo, takže vyjíždímě. Řízení vpravo, jezdí se vlevo. Obojí jsem v životě nezkoušel. První poučka: "Obrubáky vlevo jsou proklatě blízko." Pár jich drbnu, než to chytím do ruky. Jedu za jedna, za dva, oči vytřeštěný a soustředím se jak blázen. Do toho Míša stále: "Pozóóór! Jsi blízko! Jsi daleko! To není kruháč! Bacha ty auta nalevo, skoro jsi naboural. Srazil jsi cyklistu," a podobně, což mi na klidu fakt nepřidalo. 5ti minutová pěší tůra k baráku nám autem dala slabých 12 minut. Chlapík tam už čekal.
Barák vypadal hodně dobře. Obývák sice menší a kuchyň oddělená, ale velká zahrada s garáží. Dole jedna místnost a nahoře tři další. Pěkná kuchyň, udržovaný dům. Netušíme co je za zradu, že to stojí "jenom" 1100. Řekli jsme, že ho chcem a podali jsme nabídku. Takže uvidíme.
Jeli jsme domů, já s Jeroušem skočil koupit čínu a večer jsme koukali na mapy, spojení, okolí, školy a tak. Spát jsem šel někdy po půlnoci.
V práci dneska řeším zase hlavně administrativu. Konečně jsem nafasoval notebook, takže si exportuju a importuju maily, nastavuju vše potřebné a také telefonuji kvůli dalším domům, které jsme našli. Volají mi z ADL, kterým jsem poslal dost naštvanej mail, že mi v pátek nedoručili auto. Auto prý stojí před barákem a klíče jsou ve schránce. Ani nevím, že nějakou schránku máme. Nakonec se ukázalo, že místo Ford Mondeo tam je stříbrný Passat a nestojí na našem parkovacím místě. Nechápu, že nemohli zazvonit, byl jsem doma a stále jsem vyhlížel, jestli někdo nedorazil. Odmítají mou reklamaci, prý je to tady standardní postup. Platí to sice firma, ale stejně mě takovej přístup štve. Neřekli, že ho někde pohodí, nezavolali a měli přitom číslo a ani nezazvoní, jen někde pohoděj auťák a klíče hoděj do schránky.
Odpoledne mi Michael zadal finanční analýzu, takže jsem se v tom začal hrabat. V pět se ale už balím, protože máme na půl šestou dohodnutou prohlídku dalšího domu ve Windsoru. Ještě probíhám Tescem a kupuju sedák pro Matese. Chtěl jsem původně sedačku, ale 100 liber za ní nedám. Doma sedám do nového auta. Passat, celej v kůži, všechno v elektrice. První problém je ruční brzda. Míša už odpoledne vykoumala, že tam žádná páčka není a mačká se tlačítko na palubce, já ho ale mačkám krátce i dlouze a stále nic. Najednou se to povedlo, takže vyjíždímě. Řízení vpravo, jezdí se vlevo. Obojí jsem v životě nezkoušel. První poučka: "Obrubáky vlevo jsou proklatě blízko." Pár jich drbnu, než to chytím do ruky. Jedu za jedna, za dva, oči vytřeštěný a soustředím se jak blázen. Do toho Míša stále: "Pozóóór! Jsi blízko! Jsi daleko! To není kruháč! Bacha ty auta nalevo, skoro jsi naboural. Srazil jsi cyklistu," a podobně, což mi na klidu fakt nepřidalo. 5ti minutová pěší tůra k baráku nám autem dala slabých 12 minut. Chlapík tam už čekal.
Barák vypadal hodně dobře. Obývák sice menší a kuchyň oddělená, ale velká zahrada s garáží. Dole jedna místnost a nahoře tři další. Pěkná kuchyň, udržovaný dům. Netušíme co je za zradu, že to stojí "jenom" 1100. Řekli jsme, že ho chcem a podali jsme nabídku. Takže uvidíme.
Jeli jsme domů, já s Jeroušem skočil koupit čínu a večer jsme koukali na mapy, spojení, okolí, školy a tak. Spát jsem šel někdy po půlnoci.
úterý 27. října 2009
Účet zdarma
Ač jsme šli spát až ve dvě ráno vstáváme už snad v sedm. Teda buděj nás ti mali teroristi. Mně i Petrovi je zle a bolí nás hlava. Jdu s rodinkou na snídani a přinášíme nahoru nějaké drobty i pro Petra K. Asi ve čtvrt na devět vyrážím s Petrem pěšky do práce. Bloudíme hned zpočátku a motáme se mezi zanedbanými domy, kde venku pobíhají špinavé děti a na plotě jsou rozvěšené slipy, ponožky, trička a tak.
"Máte to tu fakt moc hezký," komentuje ten výjev Petr a po chvíli ztrácí šálu, takže se pro ní musí vracet. Nakonec jsme došli až k budově O2. Petr si vzal notebook a šli jsme dolů do kantýny na kafe.
"Stojí tu jen 1,35 liber," pochvaluji si a Petr propadá záchvatu smíchu, když si vzpomene jak jsme se rozčilovali, když nebylo na devítce kafe zdarma. Ráno mi udělal přednášku o tom jak se mám oblékat a proto mě překvapilo, když jsem se vracel s kafem ke stolku z gaučem, kde seděl, že má na stole položenou igelitku s botama.
"Tohle není proti bontónu?" ptal jsem se zvídavě.
"Nikdo neví co v tom je," bránil se Petr, ale pomačkanou igelitku dal na zem. Pak se chvíli přehraboval v baťohu načež něco vytáhl a položil vedle sebe. Pokusil jsem se zaostřit a zeptal jsem se nevěřícně:
"To sou tvoje slipy?!"
"Ježiš, sorry, to bych tu asi fakt neměl tahat!"
"No musím říct, že mě ten tvůj projev o chování a oblékání na veřejnosti vzal u srdce, zejména v tomhle novým kontextu," chechtal jsem se.
Dnes dopoledne mi sice Michael zadal poměrně hodně práce, ale já jsem musel vyřešit už veškerou administrativu, která se na mě sesypala hned po příjezdu. Zavolal jsem si kvůli schůzce na získaní National insurance number, zpracoval jsem papíry pro HR, zkopíroval a nechal potvrdit občanku a pas. Do toho jsem celou dobu koordinoval náš přesun z hotelu. Slečna z relokační agentury sehnala dočasné ubytování v bytě ve Windsoru. Už jsme to skoro potvrdili, když se Míša začala cukat, protože zjistila, že bude muset všechno přestěhovat zase úplně sama, protože já budu v práci. Navíc jí to přišlo na těch pár dní co tu ještě budou zbytečný. Přesvědčoval jsem jí, že všechno zařídím, všude budou čekat lidi a takxíka zaplatím tady na centrále. Nakonec teda kývla. První byt byl pryč, ale sehnali jiný, takže akce stěhujeme se potřetí mohla začít. První oříšek bylo zrušení rezervace na hotelu. Dost se cukali, že to musí být 24 hodin předem, ale napsal jsem jim tak ošklivý dopis o tom co si myslím o jejich službách, že kývli ale s tím, že musíme vypadnout do dvou hodin. Byla jedna. Míša byla zbalená, takže super. Landlord ve Windsoru potvrdil rezervaci a chtěl mou kartu. Pak jsme asi půl hodiny řešili, že nemám kreditku, ale jen debetní karty. Vše se ale stihlo, odfaxovalo a potvrdilo. Seběhl jsem dolů do centrály taxiků a domluvil taxi pro Míšu a kluky. Dvě hodiny a všechno zorganizované. Zazvonil telefon a volal Landlord, že tam budou o půl čtvrté. Míša už byla v taxíku. Pár hysterických mailů na všechny strany, ale nakonec slíbili dorazit o půl třetí. Volá taxikář, že netuší, kde to je a že to je dlouhá ulice. Já ho ujistil, že ja to nevím o nic lépe než on. Stres dosahoval vrcholu. Pak vše utichlo a já zatím vyplnil jsem asi 30 formulářů pro založení bankovního konta. Kolegové doporučovali HSBC, takže jsem pak ten štos vzal a vyrazil do pobočky co je na High Street, aby mi to zkontrolovali, než to pošlu.
Slečna na recepci mě posadila do čekárny, abych počkal, že mě zavolají. Sedělo tam dost lidí a tak jsem se připravil na dlouhé čekání, ale ani ne za pět minut už volali moje zkomolené jméno. Přivedli mě k úřednici do takové kóje a já ji vysvětlil situaci, že nemám žádné bydliště, které je podmínkou k založení účtu téměř kdekoliv, ale že mi z O2 zařídili, přes nějaké mezinárodní oddělení banky, že se tu se mnou budou bavit a po potvrzení přes to mezinárodní oddělení, že mi založí snad za týden konto. Slečna mě vyslechla, vzala si papíry a na konci prvního zdvihla obočí a zeptala se:
"To je váš plat?"
"Ano."
"Jste si jistý?"
"Ano."
"Je to v britských librách?"
"Samozřejmě!"
"Vydržte chviličku," a odběhla.
Přitáhla zpátky nějakou nesmírně akční ženskou, která se mi představila jako můj osobní finanční poradce, dala mi číslo na svůj mobil s ujištěním, že můžu volat 24 hodin denně. Ptal jsem se na založení účtu a skutečnost, že nemám bydliště. Prý to nemusím řešit, založí mi VIP Premier Account a dají asi 3 kreditní karty. Nechápu to tady. Jak tu mohou normální lidi vyjít s jejich platem? Vždyť já s tím co dostávám vyjdu tak tak, když poplatím jídlo, bydlení tady a hypotéku v ČR (+samozřejmě nějaký letenky pro rodinku, která mě bude navštěvovat). Ujistil jsem slečnu, co mi nabízela 3 kreditky, že já zvládnu ztratit i jednu jedinou a ptal jsem se kolik ta sranda bude stát.
"Jak to myslíte?"
"No kolik se za ten účet platí?"
"Za účet se neplatí, proč by se mělo platit?"
"No a za platební příkazy, příchozí platby?"
"Já vám nerozumím, vy nám budete posílat na účet vaše peníze, proč byste za to měl platit?"
Poprvé jsem měl z něčeho tady vážně dobrej pocit. V Čechách, když jsem si nechal na účtu v KB tisíc korun, tak mi po pár letech přišel výhružnej dopis, že pokud nezaplatím 226 Kč dlužné částky tak mě dají k soudu. (Platby vzniklé z plateb za vedení účtu - aniž bych viděl jediného bankéře, že by můj účet někam vodil.)
Mezitím druhá slečna něco zuřivě bušila do počítače a zeptala se jen na jméno mamky za svobodna.
"Kdy bude účet založen?"
"Už je to hotovo, tady máte číslo, kartu a PIN vám pošleme do práce, kdyby cokoliv, volejte mi prosím na můj mobil," ujistila mě akční ženština a vrazila mi tašku nějakejch reklamních blbostí a manuálů.
Volá mi Míša, že byt je naprosto úžasnej a že ve Windsoru je nádherně. Tak sláva, otáčí se to tu k lepšímu.
Radostně jsem vyrazil zpátky do práce a chtěl poslat na formuláři O2-PEF-BA-245 na personální číslo účtu kam chci výplatu. Vrátili mi to s tím, že chybí formulář P45. Jak se ukázalo, P45 já nedostanu protože jsem nepracoval v UK, ale musím vyplnit P46. Jenže pro P46 potřebuji National Insurance number. Odfaxoval jsem zpátky O2-PEF-BA-245 s tím, že P46 dodám cca za měsíc, až dostanu NI. Na výplatu už tolik nevěřím. A to mám na účtu posledních pár tisíc korun co mi půjčil MS. Spolu s debetem dlužím 110 tisíc a to jsem si nevydělal ještě ani korunu. Hezky to začíná. Po celém tomhle masakru jsem zkusil udělat alespoň trochu práce pro Michaela. V pět jsem už skoro byl u výtahu, když volal Javier a řešili jsme půl hodiny nějaké věci. Míša od pěti čekala u Činy. Když jsem dorazil byla dost naštvaná. Marně jsem vysvětloval, že něco holt nejde zorganizovat. Šli jsme nakoupit do Tesca (bratru 70 liber - i když 30 stála žehlička) a pak už jsme šli na vláček do Windsoru. Nádraží je kousek od firmy a vláček jede jednu stanici. Vystoupili jsme v úplně jiném světě. Jestli Slough je čistokrevné peklo a Bronx a Harlem dohromady za dob jejich největšího úpadku, tak Windsor je francouzské městečko na azurovém pobřeží.
Krásné staré nádraží, čisté ulice, usměvaví a bílí lidé. Říkejte mi klidně rasisto, ale běžte si bydlet do Slough tak na 14 dní. Auta na silnici se vás nesnaží zabít. Obchody jsou upravené stejně jako okolí. No a byteček to byla radost sama. Velká televize s DVD, vysokorychlostní internet, krásná a plně vybavená kuchyň, prostorná koupelna s vanou a sprchovou zástěnou, velká ložnice a dětský pokojík. Paradoxně to celé je levnější než ten šílenej pokoj na tom zběsilém hotelu. Odpoledne nám píše Pavel (portýr z hotelu), že se staví a přinese nám nějaké čaje a karty na net. Chudák se tam o nás na hotelu staral jak mohl nejlépe. Napsali jsme mu, že už jsme zase jinde a tentokrát už né na hotelu a pozvali jsme ho na návštěvu.
Večer jsme dali večeři, já dopsal deníček a chvíli chatoval s lidma a šli jsme spát. Zítra nás čeká celodenní hledání nového trvalého bydlení.
Dobrou noc děti.
"Máte to tu fakt moc hezký," komentuje ten výjev Petr a po chvíli ztrácí šálu, takže se pro ní musí vracet. Nakonec jsme došli až k budově O2. Petr si vzal notebook a šli jsme dolů do kantýny na kafe.
"Stojí tu jen 1,35 liber," pochvaluji si a Petr propadá záchvatu smíchu, když si vzpomene jak jsme se rozčilovali, když nebylo na devítce kafe zdarma. Ráno mi udělal přednášku o tom jak se mám oblékat a proto mě překvapilo, když jsem se vracel s kafem ke stolku z gaučem, kde seděl, že má na stole položenou igelitku s botama.
"Tohle není proti bontónu?" ptal jsem se zvídavě.
"Nikdo neví co v tom je," bránil se Petr, ale pomačkanou igelitku dal na zem. Pak se chvíli přehraboval v baťohu načež něco vytáhl a položil vedle sebe. Pokusil jsem se zaostřit a zeptal jsem se nevěřícně:
"To sou tvoje slipy?!"
"Ježiš, sorry, to bych tu asi fakt neměl tahat!"
"No musím říct, že mě ten tvůj projev o chování a oblékání na veřejnosti vzal u srdce, zejména v tomhle novým kontextu," chechtal jsem se.
Dnes dopoledne mi sice Michael zadal poměrně hodně práce, ale já jsem musel vyřešit už veškerou administrativu, která se na mě sesypala hned po příjezdu. Zavolal jsem si kvůli schůzce na získaní National insurance number, zpracoval jsem papíry pro HR, zkopíroval a nechal potvrdit občanku a pas. Do toho jsem celou dobu koordinoval náš přesun z hotelu. Slečna z relokační agentury sehnala dočasné ubytování v bytě ve Windsoru. Už jsme to skoro potvrdili, když se Míša začala cukat, protože zjistila, že bude muset všechno přestěhovat zase úplně sama, protože já budu v práci. Navíc jí to přišlo na těch pár dní co tu ještě budou zbytečný. Přesvědčoval jsem jí, že všechno zařídím, všude budou čekat lidi a takxíka zaplatím tady na centrále. Nakonec teda kývla. První byt byl pryč, ale sehnali jiný, takže akce stěhujeme se potřetí mohla začít. První oříšek bylo zrušení rezervace na hotelu. Dost se cukali, že to musí být 24 hodin předem, ale napsal jsem jim tak ošklivý dopis o tom co si myslím o jejich službách, že kývli ale s tím, že musíme vypadnout do dvou hodin. Byla jedna. Míša byla zbalená, takže super. Landlord ve Windsoru potvrdil rezervaci a chtěl mou kartu. Pak jsme asi půl hodiny řešili, že nemám kreditku, ale jen debetní karty. Vše se ale stihlo, odfaxovalo a potvrdilo. Seběhl jsem dolů do centrály taxiků a domluvil taxi pro Míšu a kluky. Dvě hodiny a všechno zorganizované. Zazvonil telefon a volal Landlord, že tam budou o půl čtvrté. Míša už byla v taxíku. Pár hysterických mailů na všechny strany, ale nakonec slíbili dorazit o půl třetí. Volá taxikář, že netuší, kde to je a že to je dlouhá ulice. Já ho ujistil, že ja to nevím o nic lépe než on. Stres dosahoval vrcholu. Pak vše utichlo a já zatím vyplnil jsem asi 30 formulářů pro založení bankovního konta. Kolegové doporučovali HSBC, takže jsem pak ten štos vzal a vyrazil do pobočky co je na High Street, aby mi to zkontrolovali, než to pošlu.
Slečna na recepci mě posadila do čekárny, abych počkal, že mě zavolají. Sedělo tam dost lidí a tak jsem se připravil na dlouhé čekání, ale ani ne za pět minut už volali moje zkomolené jméno. Přivedli mě k úřednici do takové kóje a já ji vysvětlil situaci, že nemám žádné bydliště, které je podmínkou k založení účtu téměř kdekoliv, ale že mi z O2 zařídili, přes nějaké mezinárodní oddělení banky, že se tu se mnou budou bavit a po potvrzení přes to mezinárodní oddělení, že mi založí snad za týden konto. Slečna mě vyslechla, vzala si papíry a na konci prvního zdvihla obočí a zeptala se:
"To je váš plat?"
"Ano."
"Jste si jistý?"
"Ano."
"Je to v britských librách?"
"Samozřejmě!"
"Vydržte chviličku," a odběhla.
Přitáhla zpátky nějakou nesmírně akční ženskou, která se mi představila jako můj osobní finanční poradce, dala mi číslo na svůj mobil s ujištěním, že můžu volat 24 hodin denně. Ptal jsem se na založení účtu a skutečnost, že nemám bydliště. Prý to nemusím řešit, založí mi VIP Premier Account a dají asi 3 kreditní karty. Nechápu to tady. Jak tu mohou normální lidi vyjít s jejich platem? Vždyť já s tím co dostávám vyjdu tak tak, když poplatím jídlo, bydlení tady a hypotéku v ČR (+samozřejmě nějaký letenky pro rodinku, která mě bude navštěvovat). Ujistil jsem slečnu, co mi nabízela 3 kreditky, že já zvládnu ztratit i jednu jedinou a ptal jsem se kolik ta sranda bude stát.
"Jak to myslíte?"
"No kolik se za ten účet platí?"
"Za účet se neplatí, proč by se mělo platit?"
"No a za platební příkazy, příchozí platby?"
"Já vám nerozumím, vy nám budete posílat na účet vaše peníze, proč byste za to měl platit?"
Poprvé jsem měl z něčeho tady vážně dobrej pocit. V Čechách, když jsem si nechal na účtu v KB tisíc korun, tak mi po pár letech přišel výhružnej dopis, že pokud nezaplatím 226 Kč dlužné částky tak mě dají k soudu. (Platby vzniklé z plateb za vedení účtu - aniž bych viděl jediného bankéře, že by můj účet někam vodil.)
Mezitím druhá slečna něco zuřivě bušila do počítače a zeptala se jen na jméno mamky za svobodna.
"Kdy bude účet založen?"
"Už je to hotovo, tady máte číslo, kartu a PIN vám pošleme do práce, kdyby cokoliv, volejte mi prosím na můj mobil," ujistila mě akční ženština a vrazila mi tašku nějakejch reklamních blbostí a manuálů.
Volá mi Míša, že byt je naprosto úžasnej a že ve Windsoru je nádherně. Tak sláva, otáčí se to tu k lepšímu.
Radostně jsem vyrazil zpátky do práce a chtěl poslat na formuláři O2-PEF-BA-245 na personální číslo účtu kam chci výplatu. Vrátili mi to s tím, že chybí formulář P45. Jak se ukázalo, P45 já nedostanu protože jsem nepracoval v UK, ale musím vyplnit P46. Jenže pro P46 potřebuji National Insurance number. Odfaxoval jsem zpátky O2-PEF-BA-245 s tím, že P46 dodám cca za měsíc, až dostanu NI. Na výplatu už tolik nevěřím. A to mám na účtu posledních pár tisíc korun co mi půjčil MS. Spolu s debetem dlužím 110 tisíc a to jsem si nevydělal ještě ani korunu. Hezky to začíná. Po celém tomhle masakru jsem zkusil udělat alespoň trochu práce pro Michaela. V pět jsem už skoro byl u výtahu, když volal Javier a řešili jsme půl hodiny nějaké věci. Míša od pěti čekala u Činy. Když jsem dorazil byla dost naštvaná. Marně jsem vysvětloval, že něco holt nejde zorganizovat. Šli jsme nakoupit do Tesca (bratru 70 liber - i když 30 stála žehlička) a pak už jsme šli na vláček do Windsoru. Nádraží je kousek od firmy a vláček jede jednu stanici. Vystoupili jsme v úplně jiném světě. Jestli Slough je čistokrevné peklo a Bronx a Harlem dohromady za dob jejich největšího úpadku, tak Windsor je francouzské městečko na azurovém pobřeží.
Krásné staré nádraží, čisté ulice, usměvaví a bílí lidé. Říkejte mi klidně rasisto, ale běžte si bydlet do Slough tak na 14 dní. Auta na silnici se vás nesnaží zabít. Obchody jsou upravené stejně jako okolí. No a byteček to byla radost sama. Velká televize s DVD, vysokorychlostní internet, krásná a plně vybavená kuchyň, prostorná koupelna s vanou a sprchovou zástěnou, velká ložnice a dětský pokojík. Paradoxně to celé je levnější než ten šílenej pokoj na tom zběsilém hotelu. Odpoledne nám píše Pavel (portýr z hotelu), že se staví a přinese nám nějaké čaje a karty na net. Chudák se tam o nás na hotelu staral jak mohl nejlépe. Napsali jsme mu, že už jsme zase jinde a tentokrát už né na hotelu a pozvali jsme ho na návštěvu.Večer jsme dali večeři, já dopsal deníček a chvíli chatoval s lidma a šli jsme spát. Zítra nás čeká celodenní hledání nového trvalého bydlení.
Dobrou noc děti.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)