pondělí 30. července 2012
Benátská noc
Dva pankáči u silnice pohoršili celej autobus. "Jé to jsou mý kamrádi!" Plzničky u stánku. Nohavica skvělej jako vždy. VIP zóna, jen pro zvané a nás (bez Masa). Hospodskej fotbálek, vyhraný rumy. 300 za vrácený kelímky. Ztratil se Maso. Nový opilecký kamarád Daniel. "Maso, když jsme tě ráno našli v tom stanu, tak mi bylo tak trochu líto, že se ti něco nestalo a neležíš někde úplně jinde". Pokec do rána. "Hele tady možná rušíme lidi kolem." "OK, tak už držíme hubu." Ze stanu: "Tak šli jste do tý černý uličky nebo ne?" Málem rána od klepoucího se feťáka. "Máš rád svý zuby?" -"No abych byl upřímnej, tak moc ne." Joint při východu slunce. V sauně by se spát dalo, v tomhle stanu ne! Punk's not dead, oni jen spinkaj u silnice. Pařba a pak šlofíček na Fixe. Šlofíček na Schmitzerovi. Šlofíček na Blue Effect. Kabáti ve slejváku. Závěrečná zevlovačka na polšťářích u Jacka Danielse. Ohňostroj koutkem oka. Luxusní česnečka. Spíme ve stanu! Tři kluci, dva spacáky. "Nevíš proč tu nejsou ty holky se zmrzlinou?" "Nevím, včera jsem jim dal na dobití iPhone a od tý doby je nikdo neviděl." Spřátelení opilci. Opíkovi skvělí rodiče. Okno. Jdeme bourat stan. Jointík. Okno. Fesťák, kebab, nějaký kapely. Okno. Jdeme bourat stan II. Okno. Soutěžíme u Jacka Danielse. Jsem s holkou na polštářích u Jacka Danielse. Vyhodili nás z polštářů u Jacka Danielse. Po mobilu zmizela i peněženka se zlatým řetízkem. Vyhodili nás z prostoru za Jackem Danielsem. You simply cannot get here just a little bit of poetri. Cizí lidi, ale hodný, vemou mě domů. Opík ztratil i stan. Jedu autem v pěti lidech, který neznám. Hraje Nohavica. Jdeme ještě do Dásně? Manažer plačky prosí pankáče, aby šel spát, že má ráno meeting. Dvě ráno. Pokec s Mrkem do tří. Našel se stan, mobil i peněženka.
Fotbálek v Amstru
Několik dní do jedenácti v práci, útěk na letiště, dvě hodiny čekání v letadle, shledání na Damu, Koh-i-noor, irská hospůdka, točený Kilkenny, výstřik, tvle závory, chrám piva, americký IPA, noční Flying Pig, pekelnej kebab, pivovárek De Prael, skrytej skvělej coffee shop Tweede Kamer, trapistický pivko v Café Belgique, Chocolate Saaz na terase, kebab u turka, piva z Alberta, poker s gold minerem a pak kolující jointík, stoned fucking great football match, večerní sprcha a pivka, kulábr s Vítečkem, bus na letiště, spánek, letadlo, spánek bus, spánek vlak, práce, úklid doma, kolaps. Skvělý to bylo, skvělý, hrozně rád sem vás viděl bando a fakt respekt, že jste to celý nakonec dali.
úterý 3. července 2012
Taj Mahal
Vstáváme v nějakou naprosto nekřesťanskou hodinu, snídáme pivo a rum a mažem na nádraží. U vlaku se rozdělujem, protože systém dal Opíkovi místo v jiném vlaku. U dveří do vlaku stojí ind v uniformě a v ruce má podložku na které má přicvaknutý nějaký seznam.
„Boarding passes!“ požádal nás stroze. Vytáhnul jsem teda papíry na kterých byl printscreen stránek potvrzujících naši rezervaci lístku. „Tohle není boarding pas, to je jen potvrzení o zaplacení. Musíte mít boarding pas,“ zchladil nás ouřada.
„Cože? Kde je vemem?“ děsil jsem se protože vlak odjížděl za deset minut.
„V kanceláři, já vás tam vemu. Pojďte se mnou!“ zavelel indoš. Běželi jsme ještě za Opíkem, kterej už byl pohodlně usazenej ve vlaku a nechápal co se děje. „Já nic nepotřeboval!“ divil se.
„Asi si měl štěstí!“
„Vyser se na něj!“
„Ty vole na nás zavolá ty milice se samopalama. Jdem s ním, doufám, že to stihnem!“ a vyrazili jsme za prckem. Ten nás najednou táhnul ven z nádraží.
„Moment ty hajzle! Kam jdeš?“
„Office, we need to go to ticket office!“ /musíme do prodejny lístku/ žvatlal indoš.
„Ven nejdem! Zařídíme to tady. Je tady nahoře kancelář!“
„Ne pane, ta je zavřená, musíte se mnou!“ naléhal indoš, ale já zamířil do kanceláře na nádraží. Byla zavřená.
„Ty vole, vždyť to nestihnem!“ nadával jsem mu, „kam nás vůbec vedeš?“ zeptal jsem se rozčileně.
„Nebojte, stihnem, no problem!“ ujišťoval nás čmoud. Ale zbývalo jen pár minut. V panice jsem vběhnul do nějaké kanceláře odkud vypravovali vlaky a nešťastně jsem jim vysvětloval, že si nestihnem zařídit boarding pasy. Divili se a řekli mi, že ten papír co mám bohatě stačí.
„HAJZL! KDE JE?!“ došlo mi, že jsme se zase málem stali obětí podvodu a vyběhl jsem ven. Prcek zmizel.
„Jen si tam vešel, tak vzal dráhu,“ hlásil Rampa.
„Fofr mazej na vlak!“ zavelel jsem a tak tak jsme stihli naskočit.
„To sou kurvy, voni by nám to fakt nechali ujet!“ ulevoval si Rampa.
„Jasně a pak by nám nabídli nějakou výhodnou dopravu děfky!“ nadával jsem, ale už jsme naštěstí jeli. Byl to luxus, opravdovej luxus, dostávali jsme jídlo, vlak byl klimatizovanej a sedačky pohodlný. Za okny ubíhala indická krajina a my se těšili na návštěvu Taj Mahalu.
Ten byl zavřenej. Ostatně, to přece každej ví, že každej pátek je Taj Mahal zavřenej.
„Ty vole, von nám ten zmetek včera nekecal!“ vydechl Opík.
„No jo, ale jak to má člověk tady poznat?!“ naříkal jsem.
Problém jsme vyřešili standardně po svém. Našli jsme terasu s výhledem na Taj Mahal a tam jsme po velkém naléhání přesvědčili majitele, aby nám prodal pivo už dopoledne a zatím jsme ucumlávali dva roku prošlou Colu.
Zkusili jsme ještě Ondráše, jestli nezná nějakej trik nebo zadní vrátka a pak i na vlastní pěst prozkoumávali okolí Taj Mahalu. Po tom co nás zahnali se samopaly jsme raději vyrazili na obhlídku Agry. Ve zdejších malejch uličkách jsme se naprosto beznadějně ztratili. Chvíli jsme se ocitili mezi nějakým svatebním pochodem, několikrát jsme prošli uličku s kořením a pak jinou s kuchyňskými potřebami a marně jsme se ptali na cestu ven. Po hodině bloudění jsme konečně dorazili zpátky k restauračkám, kde jsme dali výbornej obídek a pak odchytli rikšu a jeli do Red Fort. Už jsme začali bejt příjemně připití a tak jsme tam začali dělat slušnej vyrvál. Je to svaté místo a alkohol tu je zakázán snad pod trestem smrti. Takže jsme tam slejvali rum do coly a pak jsme s Opíkem přes sebe hodili deky z letadla a pili jsme pod nima. Vypadali jsme jako dvě muslimky a některé návštěvníky jsme tím opravdu zmátli. Překvapivě nás nikdo nezastřelil ani nezavřel a tak jsme mohli asi po hodině nasednout na naše rikšáky, kteří šlapali někam o čem tvrdili, že musíme vidět. My chtěli ale nejdřív doplnit zásoby pitiva a tak jsme jeli přes nějaké pochybné uličky, kde za veksláky a dealery drog se krčil krámek s pitím. S novými zásobami byl svět ještě veselejší. Poháněli jsme naše cyklorikšáky k větším výkonům a motivovali je k závodům. Dovezli nás kamsi, kde nám tvrdili, že dál máme jít pešky. A tak jsme šli a ukázalo se, že nás dovezli na vyhlídku, odkud byl úžasnej pohled na Taj Mahal při západu slunce. A pak už se jelo zpátky na vlak. Rikšáci začali simulovat vyčerpání a pak na nás zkoušeli, že tady už musej skončit a dál nás poveze nějakej šéf. To jsme odmítali a řekli jsme, že teda končíme. Za jejich skvělé služby jsme jim chtěli dát 300 rupek místo dohodnutejch 140. Urazili se a chtěli daleko víc. Takže zase jsme se nerozcházleli v dobrém. Navíc jsme skončili kdesi uprostřed noční Agry a netušili kudy na nádraží. Podařilo se nám ale odchytit motorikšu, která nás vzala za polovinu ceny, co jsme platili s vypečeným amíkem se kterým jsme jeli sem z nádraží taxíkem. Na nádraží jsme ještě riskli místní šílenej bufáč, nechali se vyvést kvůli konzumaci piva a pak už šťastně nasedli na vlak a dopravili se zpátky do Dílí. Cestu z nádraží do hostelu jsme už měli našláplou a popravdě jsme možná byli v tu chvíli nebezpečnější individua, než místní chátra.
„Boarding passes!“ požádal nás stroze. Vytáhnul jsem teda papíry na kterých byl printscreen stránek potvrzujících naši rezervaci lístku. „Tohle není boarding pas, to je jen potvrzení o zaplacení. Musíte mít boarding pas,“ zchladil nás ouřada.
„Cože? Kde je vemem?“ děsil jsem se protože vlak odjížděl za deset minut.
„V kanceláři, já vás tam vemu. Pojďte se mnou!“ zavelel indoš. Běželi jsme ještě za Opíkem, kterej už byl pohodlně usazenej ve vlaku a nechápal co se děje. „Já nic nepotřeboval!“ divil se.
„Asi si měl štěstí!“
„Vyser se na něj!“
„Ty vole na nás zavolá ty milice se samopalama. Jdem s ním, doufám, že to stihnem!“ a vyrazili jsme za prckem. Ten nás najednou táhnul ven z nádraží.
„Moment ty hajzle! Kam jdeš?“
„Office, we need to go to ticket office!“ /musíme do prodejny lístku/ žvatlal indoš.
„Ven nejdem! Zařídíme to tady. Je tady nahoře kancelář!“
„Ne pane, ta je zavřená, musíte se mnou!“ naléhal indoš, ale já zamířil do kanceláře na nádraží. Byla zavřená.
„Ty vole, vždyť to nestihnem!“ nadával jsem mu, „kam nás vůbec vedeš?“ zeptal jsem se rozčileně.
„Nebojte, stihnem, no problem!“ ujišťoval nás čmoud. Ale zbývalo jen pár minut. V panice jsem vběhnul do nějaké kanceláře odkud vypravovali vlaky a nešťastně jsem jim vysvětloval, že si nestihnem zařídit boarding pasy. Divili se a řekli mi, že ten papír co mám bohatě stačí.
„HAJZL! KDE JE?!“ došlo mi, že jsme se zase málem stali obětí podvodu a vyběhl jsem ven. Prcek zmizel.
„Jen si tam vešel, tak vzal dráhu,“ hlásil Rampa.
„Fofr mazej na vlak!“ zavelel jsem a tak tak jsme stihli naskočit.
„To sou kurvy, voni by nám to fakt nechali ujet!“ ulevoval si Rampa.
„Jasně a pak by nám nabídli nějakou výhodnou dopravu děfky!“ nadával jsem, ale už jsme naštěstí jeli. Byl to luxus, opravdovej luxus, dostávali jsme jídlo, vlak byl klimatizovanej a sedačky pohodlný. Za okny ubíhala indická krajina a my se těšili na návštěvu Taj Mahalu.
Ten byl zavřenej. Ostatně, to přece každej ví, že každej pátek je Taj Mahal zavřenej.
„Ty vole, von nám ten zmetek včera nekecal!“ vydechl Opík.
„No jo, ale jak to má člověk tady poznat?!“ naříkal jsem.
Problém jsme vyřešili standardně po svém. Našli jsme terasu s výhledem na Taj Mahal a tam jsme po velkém naléhání přesvědčili majitele, aby nám prodal pivo už dopoledne a zatím jsme ucumlávali dva roku prošlou Colu.
Zkusili jsme ještě Ondráše, jestli nezná nějakej trik nebo zadní vrátka a pak i na vlastní pěst prozkoumávali okolí Taj Mahalu. Po tom co nás zahnali se samopaly jsme raději vyrazili na obhlídku Agry. Ve zdejších malejch uličkách jsme se naprosto beznadějně ztratili. Chvíli jsme se ocitili mezi nějakým svatebním pochodem, několikrát jsme prošli uličku s kořením a pak jinou s kuchyňskými potřebami a marně jsme se ptali na cestu ven. Po hodině bloudění jsme konečně dorazili zpátky k restauračkám, kde jsme dali výbornej obídek a pak odchytli rikšu a jeli do Red Fort. Už jsme začali bejt příjemně připití a tak jsme tam začali dělat slušnej vyrvál. Je to svaté místo a alkohol tu je zakázán snad pod trestem smrti. Takže jsme tam slejvali rum do coly a pak jsme s Opíkem přes sebe hodili deky z letadla a pili jsme pod nima. Vypadali jsme jako dvě muslimky a některé návštěvníky jsme tím opravdu zmátli. Překvapivě nás nikdo nezastřelil ani nezavřel a tak jsme mohli asi po hodině nasednout na naše rikšáky, kteří šlapali někam o čem tvrdili, že musíme vidět. My chtěli ale nejdřív doplnit zásoby pitiva a tak jsme jeli přes nějaké pochybné uličky, kde za veksláky a dealery drog se krčil krámek s pitím. S novými zásobami byl svět ještě veselejší. Poháněli jsme naše cyklorikšáky k větším výkonům a motivovali je k závodům. Dovezli nás kamsi, kde nám tvrdili, že dál máme jít pešky. A tak jsme šli a ukázalo se, že nás dovezli na vyhlídku, odkud byl úžasnej pohled na Taj Mahal při západu slunce. A pak už se jelo zpátky na vlak. Rikšáci začali simulovat vyčerpání a pak na nás zkoušeli, že tady už musej skončit a dál nás poveze nějakej šéf. To jsme odmítali a řekli jsme, že teda končíme. Za jejich skvělé služby jsme jim chtěli dát 300 rupek místo dohodnutejch 140. Urazili se a chtěli daleko víc. Takže zase jsme se nerozcházleli v dobrém. Navíc jsme skončili kdesi uprostřed noční Agry a netušili kudy na nádraží. Podařilo se nám ale odchytit motorikšu, která nás vzala za polovinu ceny, co jsme platili s vypečeným amíkem se kterým jsme jeli sem z nádraží taxíkem. Na nádraží jsme ještě riskli místní šílenej bufáč, nechali se vyvést kvůli konzumaci piva a pak už šťastně nasedli na vlak a dopravili se zpátky do Dílí. Cestu z nádraží do hostelu jsme už měli našláplou a popravdě jsme možná byli v tu chvíli nebezpečnější individua, než místní chátra.
čtvrtek 7. června 2012
Free Anal Sex
A tak jsme se ráno probudili. Ze střechy byl výhled na Dílí. Ne, nedal se označit za krásný. Prach, špína a rozbité domy se táhly kam až smog dovolil dohlédnout. Sešli jsme dolů, neboť nás guru Sáž pozval na osmou na čaj, že pak nám poradí co dál. Nemáme důvěru už v nikoho, kdo se nám snaží pomoci, ale rozhodli jsme se mu dát šanci. Prvním překvapením bylo, že se mu podařilo z letiště sehnat naše desky s letenkama a se vším. Popili jsme čaj s mlíkem a on nám řekl, že nás taxi, vezme do tourist office. Ta měla být na nádraží, což bylo tak pět minut pěšky. Začali jsme větřit zradu.
"Kolik to bude stát?" ptali jsme se taxíkáře.
"To je zadarmo, dáte mi, kolik chcete," ujistil nás.
Podívali jsme se na sebe a ani nemuseli nic říkat "tohle je scam - podvod" říkaly naše oči, ale stejně jsme hypnotizovaně nasedli do taxíka. Vezl nás snad čtvrt hodiny. Chytl nás nějakej žebrák, kterej se ukázal být policajtem a protože taxíkář neměl doklady musel ho podplatit, aby mohl jet dál. "Population, Polution and Corruption," komentoval to taxíkář lakonicky.
"Proč jsme doprdele zase sedli do toho taxíka?" rozčiloval se Opík.
"Asi jsme museli zkusit, jestli aspoň jednou, jedinkrát se nás někdo nepokusí podvést," povzdechl jsem si.
Konečně zastavil před něčím co vypadalo jako prototyp scamové turistické kanceláře. Čekali jsme, než dalšího guru dali dokupy, obuli mu boty, uvázali turban a pak začalo vyjednávání.
"Jedeme na Taj Mahal, zítra," oznámili jsme mu.
"Zítra je zavřenej, je pátek, musíte jet dneska, hned teď," prohlásil obchodník.
Podívali jsme se na sebe s výrazem: "tak tenhle trik už známe."
Nevadí, my tam chcem zejtra, čekáme na kamaráda, kterej dorazí v noci.
Dostali jsme nabídku na soukromej van, kterej by nás tam vzal za 11 tisíc rupek. Když guru viděl, že to není cena blízká našemu srdci, tak slevil až na 7 tisíc za všechny tři dohromady, ale níž odmítal jít.
"My tam chceme jet vlakem," vysvětlovali jsme mu, "to je tak za 90 rupek na každýho."
"Vlaky sou vyprodaný, teď jsou svátky, všichni jezděj na Taj Mahal," tvrdil guru.
"Všichni tam jedou, když je zavřenej?" chytil ho Opík u zjevný lži. Popili jsme s ním zelený čaj s mlékem a rozloučili se. Taxíkáři jsme řekli, ať nás veme na jedno náměstí. On vše odkýval a jelo se.
"Je ti jasný, že nás veze do další scamový kanceláře?" řekl jsem Opíkovi.
"To snad ne."
"Hele dáme mu 100, když nás doveze na to náměstí, když nás veme do další tourist office, tak prostě prohrál," navrhl jsem.
Prohrál. Vysadil nás u další kaceláře, ukázal nám, kterým směrem je pak to náměstí a odjel. V téhle kanceláři už nebyli tak milí jako minule. Nabízeli nám to samé za 15 tisíc a když jsme mu řekli, že náš rozpočet je tak 1000, tak se rozčílil a vykřikl na nás: "Vypadněte z Dílí! Jeďte si zpátky do Český republiky!" a vyrazil s náma dveře.
Ukázalo se, že jsme zpátky u hostelu. Snažíme se booknout ty jízdenky na vlak v internetový kavárně. Ale internet z dob dial-upu a počítače pamatující ještě slávu 3.5 palcových disketových mechanik nám to neulehčují. Když se konečně zadařilo vypli proud. Jdem to objednat teda rovnou na nádraží. Před nádražím nás odchytil nějaký hodný ind, který nám vysvětloval, že ty lístky se prodávají hned tady vedle a napsal mi zkratku té tourist office kam nás zcela nezištně zavede. Vytrhli jsme se mu a probojovali se až na nádraží. Tam bylo něco co mělo všude cedule Tourist ticketing office, ale my už nevěřili ničemu. Bylo to ale vono. Fornta na dvě hodiny nás odradila a tak hledáme další kavárnu. Ten parchant ráno nám nelhal. Skoro všechny vlaky byly plný.
Opík mezitím zjistil, že někde o půl kilometru dál je nějaká cestovní agentura, která by nás tam vzala autobusem. Šli jsme teda tam.
"V pátek nejezdíme, v pátek je Taj Mahal zavřenej," prohlásil chlapík v agentuře.
"Tak ten byl dobrej zajíci," komentovali jsme to a smáli se. Chlapík se nesmál a řekl nám, že fakt nejezděj. Jdem zkusit ještě ty vlaky. Nakonec jsme bookli lístky do první třídy za asi 3 tisíce rupek v jakémsi prioritním systému waitlistu, ale prošel jen Opík a já s Vojtou jsme dostali pozice 14 a 15 na waitlistu. Vzdali jsme to, když to nevyhrajem, tak prostě pojedem nějakým místním busem. Bylo už odpoledne, když jsme konečně šli najít něco k jídlu. Nedůvěra v místní kuchyni a drastické zkušenosti se střevními problémy z Thajska nás dovedly do McDonalda. Dal jsem si Maharadja Mac z kuřecího masa, protože vepřové ani hovězí vám tu pochopitelně nedaj. Objevili jsme taky náměstí. Byl to takový park obehnaný nádhernými budovami v antickém slohu. Park byl zelený a udržovaný, budovy ne. Bylo vidět, že to tu kdysi muselo být velkolepé. Pod nánosem špíny a nepořádku se stále na zemi rýsovaly mramorové dlaždice. Bylo to, jako kdyby civilizace postavila něco velkolepého a pak zemi ovládly opice. Člověk na to všechno jen s údivem zírá a představuje si, jaké to tu kdysi muselo být. Sháníme pivo, ale je to daleko těžší, než sehnat drogy. Konečně v jedné ze špinavých a prašných postranních uliček objevujem liquor shop a zásobujem se Kingfisherama. Všude sou cedule, že je přísný zákaz pití piva na veřejnosti. Balíme plechovky do hnědého papíru a jednu tiše usrkáváme v rohu restaurace.
Druhou plechovku jsme si narvali do trenýrek a jdeme projít bezpečnostní kontrolou u vstupu do parku. Důležitej ind s detektorem kovu projíždí celé naše tělo. "Píp, píp, píííp, píp," huláká detektor, ale ind to ignoruje. Po tom, co nás celý propípal nás normálně nechá jít. Hledáme místo, kde někdo souloží, nebo si píchá heroin, protože to by mohl bejt dobrej flek na to, abychom mohli v klidu dát pivko, aniž by nás zavřeli. Nakonec si sedáme k jednomu křovíčku, kolem nás zamilované párečky a my vychutnáváme naše pivka v papírovém maskování. Přišel k nám prodavač a vnucuje nám brejle.
"Vypadni, nemáme zájem," odháníme ho.
"Tady se nesmí pít pivo, to je přísně zakázaný!" zahledí se významně na naše plechovky.
"To je ice tea," usmívám se.
"Tohle tady nesmíte dělat. Vážně," trvá hajzlík na svém a dodává, "ale pokud si koupíte brejle..."
"Vypadni ty zmetku!"
Chlapík odkvačil a my jsme rychle exli zbytky piv a zbavili se důkazů. Ani to pivečko v parku nám tu nedopřejou.
Zvedli jsme se a alkohol dvou supersilných piv udeřil. Tváře se nám roztáhly k úsměvu.
"Hele, vždyť tu je docela krásně, sluníčko svítí," radoval jsem se.
"Viď, i ty lidi sou takový milejší," souhlasil vesele Opík.
"Tady by měl bejt pro turisty chlast povinnej."
Většinu dne jsme strávili scháněním lístku a tak jsme chtěli dát nějakej ten sightseeing. Já ale navrhnul, že bychom ještě mohli zkusit pravé indické kino. Slyšel jsem, že tam všichni tančí a že to je vůbec zajímavej zážitek. Našli jsme jedno z kin a ptali se pokladního co dávaj. Nějakou americkou blbost a pak pravej bolywood.
"Bude se tam tančit?" ujišťoval jsem se.
Prodavač lístků se na mě podíval s výrazem, jako bych se ho ptal, zda ten film bude se zvukem.
"Samozřejmě!"
Šli jsme ještě koupit další pivka a za půl hodiny film už začínal. Kontrola u vstupu do kina byla neuvěřitelně důkladná. Opíkovi našli i ztracenou baterku v kapse a samozřejmě nám vyhmátli piva a vyhodili nás s nima. Našli jsme uličku, kde se prodávaly drogy a rychle jsme tam do sebe ládovali další osmiprocentní Kingfishery. Slušně navátí jsme se vrátili ke kinu. Odmítli nás znovu, díky foťáku a kameře a poslali nás kamsi, kde je prý můžeme zdarma nechat. Nic jsme nenašli a ani moc nechtěli hledat. Tohle bylo příliš průhledný. Nakonec jsme ukecali securiťáka, že mu necháme baterky a kamery si můžem vzít dovnitř.
Bolywood byla typická sračka o borcovi, co mu zabijou tatínka a on se dá k mafii a pak všechny vyvraždí, ale vpodstatě je to hroznej klaďas. To sem jakž takž čekal, ale co mě mrzelo, že se tančilo výrazně méně, než jak je na bolywood zvykem a co mě úplně zklamalo, že v kině, kde bylo v sále pro 500 tak dvacet lidí, nikdo netančil. Opík to nevydržel a při jedné taneční scéně se přidal k protagonistům na plátně, postavil se a začal tančit s nima. Přidal jsem se. Měli jsme ohromnej úspěch. Nikdo se k nám nepřidal, ale bylo vidět, že všechny holky v sále jsou z nás naprosto unešený. Film jsme dokoukali. Teda Opík, já v druhé půlce usnul.
Když jsme se dostali ven byla už tma. Holky z kina nás zdravily a říkaly, že jsme byli úžasní. Zpětně netuším, proč jsme toho nezkusili využít. Došli jsme si pro další pivka a vyrazili na nějakej chrám a Red wall. Prolomili jsme systém místního metra, které bylo překvapivě luxusní, čisté a bezpečné. Vylezli jsme ale na místě, kde jsme prožili silné deja-vu. Špinavá ulice a smrad, kolem hořely ohně u kterých postávali zombíci s dekama přes hlavu.
"Tady už jsme byli," prohlásil jsem.
"Viď, i ti lidi jsou tady úplně stejný," smál se Opík.
Báli jsme se už ale daleko méně. Já navíc uchopil prázdnou flašku od 0.7l piva stylem, že ji jako nesu, ale kdybych jako chtěl, můžu jako klidně s ní někoho jako fláknout po hlavě. Fungovalo to neuvěřitelně. Tuktukáři, auta i motorkáři se normálně řítí ulicí stylem, že i kdyby byla celá prázdná zaměří to přímo na vás a za zuřivého troubení vás donutí uskočit. Stačilo pozvednou láhev ve varovném gestu a tuktukář s úžasem zjistil, že se dokáže vyhýbat i za jízdy.
Red wall už byla zavřená.
"Tam nesmíte, prohlásil týpek se samopalem."
"Jen pár fotek," ukecávali jsme ho.
"Je to zavřený, tam nesmíte!"
"Jenom tady kousek," nedal se Opík a popošel za něj se zvedlým foťákem.
"Tak ale dál ne!"
Opík ale v klidu pokračoval v pomalé chůzi. Následoval jsem ho, ale viděl jsem pozvedlou hlaveň a cejtil kulomet v zádech. Neuvěřitelnej pocit.
"My dál nepůjdem!" křikl jsem na samopalníka.
"Je to magor, ale jdu za ním," okomentoval jsem to na kameru a vyrazil rychlým krokem za Opíkem, kterej si to štrádoval přímo k pevnosti. Byla nasvícená a působila takhle v noci a opuštěná úžasným dojmem.
Udělali jsme pár fotek a pak bohužel zhasli světla. Přidali jsme se nenápadně k partě japonců co zrovna odcházela a snažili se proplout kolem samopalníka. Prošlo to.
"Já mám hlad," prohlásil Opík.
"Já taky, ale máme poslední peníze co jsme si šetřili na taxíka pro Vojtu na letiště," spíše jsem oznámil fakt, než že bych něco vyloženě namítal.
Našli jsme suprovou restauraci, kde jsme vypili tajně další pivka a dali si výbornou indickou večeři.
"Vojta si myslí, že ho budem čekat na letišti, ale to se chudák strašně mejlí," smál se už rozjařenej Opík a vtipkovali jsme, vzpomínaje na naši včerejší cestu hrůzy. Po večeři jsme šli už na metro, protože bylo po půlnoci a my chtěli bejt aspoň na hostelu, až Vojta dorazí. Navíc jsme tam na něj měli číslo a nevěděli jsme, zda četl mail s instrukcema.
Jenže přímo u vchodu do metra stál jakýsi stan ze kterého se linula hudba a ruch. Opík přeskočil zeď a nahlížel dovnitř.
"Vypadá to na nějakou trachtaci, pojďme se tam nenápadně vetřít," navrhnul okamžitě.
"Je to báječnej plán, kterej má jen dvě zcela drobné vady. Za prvý jsme asi o polovinu větší, než všichni ostatní a za druhý jsme jediní bílý. Jak se tam chceš nenápadně vetřít?" ptal jsem se.
"No jo no, škoda, zkurvený rasisti, mohli sme se zadarmo nažrat," pokrčil Opík rameny a šlo se na metro.
Dorazili jsme na hostel. Šli jsme stejnou cestou jako včera a prakticky ve stejnej čas. Zkušenost jediného dne a lahev zručně držená v ruce nám dodaly naprosté jistoty. Muselo to být nějak poznat i z řeči našich těl, protože mi přišlo, že nám bylo věnováno daleko míň pohledů a nikdo se nám nepokusil nabídnout "very tasty sandwich, sir". Na hotelu jsme objednali taxíka pro Vojtu a hodili si věci na pokoj s tím, že půjdem sehnat ještě nějaký pití na oslavu jeho příjezdu. Na recepci nám ale řekli, že řidič už šel spát a že pro něj nikdo nepojede. Napsali jsme teda Vojtovi zprávu, kudy a kam a sháněli pití. Nikde nic nebylo a tak jsme šli spát. Asi o půl druhé přišla první zpráva od Vojty: "Nechapu nic, jsem nasranej, ztratili mi kufry, poslete adresu hotelu, jsem uz v taxiku."
"Ten člověk netuší, kde se to octnul," komentoval jsem to a poslal jsem mu doslovný přepis vizitky, což spíš než adresa byl seznam instrukcí kde to najít.
Vojta byl pekelně nasranej protože ho oproti očekávání nikdo na letišti nečekal, ztratil zavazadla a měl pocit, že jediný co jsme mu napsali je: "jsme v Dilí, hledej." Měl ale štěstí, že ho díky přeprodanosti Economy dali do Business class, kde se seznámil s nějakým chlapíkem, kterému celou cestu vykládal o tom, jak jede za svým nejlepším kamarádem.
"Sem si připadal jak naprostej kretén," vyprávěl nám později. "Von mi chtěl pomoct, ale já mu nedokázal ani říct, kde jste." Chlapík ho vzal do svého vozu s řidičem, kde dostali zprávu, kde to je. Řidič si přečet zprávu a pak řekl: "Tam nejedu, to je příliš nebezpečné." A vysadil ho nakonec na začátku Main Bazaar road, kudy jsme šli my včera.
"Vy kreténi, já tam chodil v křiklavě modré mikině a měl sem pocit, že mám nad hlavou neonovej nápis FREE ANAL SEX. Všichni, všichni na mě koukali, že me zabijou. Sem myslel, že se poseru," svěřoval se Vojta se svými pocity. "V tý největší hrůze jsem s klepajícíma se rukama vytáhl ten zářivej naleštěnej iPhon a napsal vám tu zprávu." V té stálo: "jdu k vám,mohli byste na mne pockat nekde pred hotelem pls?prozvonim"
SMSka nás probudila a tak jsme popravdě odepsali: "vis jak to je nebezpecny."
Vojta už byl na recepci, když jsme scházeli dolů. Jeho zuřivost byla dávno ta tam.
"Ježiši kluci, já sem tak rád, že vás vidím! Já sem tak rád!" radoval se. Oznámili jsme mu, že jsme mu rezervovali samostatnej pokoj. "Já nechci, já nebudu nikde sám!" naříkal, "jestli máte někde na zemi nějaký místečko, třeba v rohu, já bych si tam lehnul, vůbec vám nebudu překážet, já chci bejt s váma," zapřísahal nás. Věděli jsme přesně jak se cejtil.
"Hele máme tam manželskou postel a asi se tam vejdem i tři," navrhli jsme mu.
"Super, to je super, díky moc kluci, ste skvělí! Miluju vás!" radoval se. Jo, věděli jsme přesně, jak se cejtil.
Vyprávěli jsme si zážitky tak halasně, že jsme raději šli ven, abychom nerušili lidi na hostelu. Po chvíli vyšel recepční ven a ukázal na různé hromady hadrů na zemi.
"Tady všude spěj lidi, můžete se prosím ztišit," poprosil nás.
Přesunuli jsme se teda na pokoj. Zjevně ještě stále vyděšený Vojta měl z pokoje stejnou radost jako my včera. Kecali jsme snad do čtyř do rána, než jsme konečně šli spát. Zejtra nás čeká Taj Mahal.
"Kolik to bude stát?" ptali jsme se taxíkáře.
"To je zadarmo, dáte mi, kolik chcete," ujistil nás.
Podívali jsme se na sebe a ani nemuseli nic říkat "tohle je scam - podvod" říkaly naše oči, ale stejně jsme hypnotizovaně nasedli do taxíka. Vezl nás snad čtvrt hodiny. Chytl nás nějakej žebrák, kterej se ukázal být policajtem a protože taxíkář neměl doklady musel ho podplatit, aby mohl jet dál. "Population, Polution and Corruption," komentoval to taxíkář lakonicky.
"Proč jsme doprdele zase sedli do toho taxíka?" rozčiloval se Opík.
"Asi jsme museli zkusit, jestli aspoň jednou, jedinkrát se nás někdo nepokusí podvést," povzdechl jsem si.
Konečně zastavil před něčím co vypadalo jako prototyp scamové turistické kanceláře. Čekali jsme, než dalšího guru dali dokupy, obuli mu boty, uvázali turban a pak začalo vyjednávání.
"Jedeme na Taj Mahal, zítra," oznámili jsme mu.
"Zítra je zavřenej, je pátek, musíte jet dneska, hned teď," prohlásil obchodník.
Podívali jsme se na sebe s výrazem: "tak tenhle trik už známe."
Nevadí, my tam chcem zejtra, čekáme na kamaráda, kterej dorazí v noci.
Dostali jsme nabídku na soukromej van, kterej by nás tam vzal za 11 tisíc rupek. Když guru viděl, že to není cena blízká našemu srdci, tak slevil až na 7 tisíc za všechny tři dohromady, ale níž odmítal jít.
"My tam chceme jet vlakem," vysvětlovali jsme mu, "to je tak za 90 rupek na každýho."
"Vlaky sou vyprodaný, teď jsou svátky, všichni jezděj na Taj Mahal," tvrdil guru.
"Všichni tam jedou, když je zavřenej?" chytil ho Opík u zjevný lži. Popili jsme s ním zelený čaj s mlékem a rozloučili se. Taxíkáři jsme řekli, ať nás veme na jedno náměstí. On vše odkýval a jelo se.
"Je ti jasný, že nás veze do další scamový kanceláře?" řekl jsem Opíkovi.
"To snad ne."
"Hele dáme mu 100, když nás doveze na to náměstí, když nás veme do další tourist office, tak prostě prohrál," navrhl jsem.
Prohrál. Vysadil nás u další kaceláře, ukázal nám, kterým směrem je pak to náměstí a odjel. V téhle kanceláři už nebyli tak milí jako minule. Nabízeli nám to samé za 15 tisíc a když jsme mu řekli, že náš rozpočet je tak 1000, tak se rozčílil a vykřikl na nás: "Vypadněte z Dílí! Jeďte si zpátky do Český republiky!" a vyrazil s náma dveře.
Ukázalo se, že jsme zpátky u hostelu. Snažíme se booknout ty jízdenky na vlak v internetový kavárně. Ale internet z dob dial-upu a počítače pamatující ještě slávu 3.5 palcových disketových mechanik nám to neulehčují. Když se konečně zadařilo vypli proud. Jdem to objednat teda rovnou na nádraží. Před nádražím nás odchytil nějaký hodný ind, který nám vysvětloval, že ty lístky se prodávají hned tady vedle a napsal mi zkratku té tourist office kam nás zcela nezištně zavede. Vytrhli jsme se mu a probojovali se až na nádraží. Tam bylo něco co mělo všude cedule Tourist ticketing office, ale my už nevěřili ničemu. Bylo to ale vono. Fornta na dvě hodiny nás odradila a tak hledáme další kavárnu. Ten parchant ráno nám nelhal. Skoro všechny vlaky byly plný.
Opík mezitím zjistil, že někde o půl kilometru dál je nějaká cestovní agentura, která by nás tam vzala autobusem. Šli jsme teda tam.
"V pátek nejezdíme, v pátek je Taj Mahal zavřenej," prohlásil chlapík v agentuře.
"Tak ten byl dobrej zajíci," komentovali jsme to a smáli se. Chlapík se nesmál a řekl nám, že fakt nejezděj. Jdem zkusit ještě ty vlaky. Nakonec jsme bookli lístky do první třídy za asi 3 tisíce rupek v jakémsi prioritním systému waitlistu, ale prošel jen Opík a já s Vojtou jsme dostali pozice 14 a 15 na waitlistu. Vzdali jsme to, když to nevyhrajem, tak prostě pojedem nějakým místním busem. Bylo už odpoledne, když jsme konečně šli najít něco k jídlu. Nedůvěra v místní kuchyni a drastické zkušenosti se střevními problémy z Thajska nás dovedly do McDonalda. Dal jsem si Maharadja Mac z kuřecího masa, protože vepřové ani hovězí vám tu pochopitelně nedaj. Objevili jsme taky náměstí. Byl to takový park obehnaný nádhernými budovami v antickém slohu. Park byl zelený a udržovaný, budovy ne. Bylo vidět, že to tu kdysi muselo být velkolepé. Pod nánosem špíny a nepořádku se stále na zemi rýsovaly mramorové dlaždice. Bylo to, jako kdyby civilizace postavila něco velkolepého a pak zemi ovládly opice. Člověk na to všechno jen s údivem zírá a představuje si, jaké to tu kdysi muselo být. Sháníme pivo, ale je to daleko těžší, než sehnat drogy. Konečně v jedné ze špinavých a prašných postranních uliček objevujem liquor shop a zásobujem se Kingfisherama. Všude sou cedule, že je přísný zákaz pití piva na veřejnosti. Balíme plechovky do hnědého papíru a jednu tiše usrkáváme v rohu restaurace.
Druhou plechovku jsme si narvali do trenýrek a jdeme projít bezpečnostní kontrolou u vstupu do parku. Důležitej ind s detektorem kovu projíždí celé naše tělo. "Píp, píp, píííp, píp," huláká detektor, ale ind to ignoruje. Po tom, co nás celý propípal nás normálně nechá jít. Hledáme místo, kde někdo souloží, nebo si píchá heroin, protože to by mohl bejt dobrej flek na to, abychom mohli v klidu dát pivko, aniž by nás zavřeli. Nakonec si sedáme k jednomu křovíčku, kolem nás zamilované párečky a my vychutnáváme naše pivka v papírovém maskování. Přišel k nám prodavač a vnucuje nám brejle.
"Vypadni, nemáme zájem," odháníme ho.
"Tady se nesmí pít pivo, to je přísně zakázaný!" zahledí se významně na naše plechovky.
"To je ice tea," usmívám se.
"Tohle tady nesmíte dělat. Vážně," trvá hajzlík na svém a dodává, "ale pokud si koupíte brejle..."
"Vypadni ty zmetku!"
Chlapík odkvačil a my jsme rychle exli zbytky piv a zbavili se důkazů. Ani to pivečko v parku nám tu nedopřejou.
Zvedli jsme se a alkohol dvou supersilných piv udeřil. Tváře se nám roztáhly k úsměvu.
"Hele, vždyť tu je docela krásně, sluníčko svítí," radoval jsem se.
"Viď, i ty lidi sou takový milejší," souhlasil vesele Opík.
"Tady by měl bejt pro turisty chlast povinnej."
Většinu dne jsme strávili scháněním lístku a tak jsme chtěli dát nějakej ten sightseeing. Já ale navrhnul, že bychom ještě mohli zkusit pravé indické kino. Slyšel jsem, že tam všichni tančí a že to je vůbec zajímavej zážitek. Našli jsme jedno z kin a ptali se pokladního co dávaj. Nějakou americkou blbost a pak pravej bolywood.
"Bude se tam tančit?" ujišťoval jsem se.
Prodavač lístků se na mě podíval s výrazem, jako bych se ho ptal, zda ten film bude se zvukem.
"Samozřejmě!"
Šli jsme ještě koupit další pivka a za půl hodiny film už začínal. Kontrola u vstupu do kina byla neuvěřitelně důkladná. Opíkovi našli i ztracenou baterku v kapse a samozřejmě nám vyhmátli piva a vyhodili nás s nima. Našli jsme uličku, kde se prodávaly drogy a rychle jsme tam do sebe ládovali další osmiprocentní Kingfishery. Slušně navátí jsme se vrátili ke kinu. Odmítli nás znovu, díky foťáku a kameře a poslali nás kamsi, kde je prý můžeme zdarma nechat. Nic jsme nenašli a ani moc nechtěli hledat. Tohle bylo příliš průhledný. Nakonec jsme ukecali securiťáka, že mu necháme baterky a kamery si můžem vzít dovnitř.
Bolywood byla typická sračka o borcovi, co mu zabijou tatínka a on se dá k mafii a pak všechny vyvraždí, ale vpodstatě je to hroznej klaďas. To sem jakž takž čekal, ale co mě mrzelo, že se tančilo výrazně méně, než jak je na bolywood zvykem a co mě úplně zklamalo, že v kině, kde bylo v sále pro 500 tak dvacet lidí, nikdo netančil. Opík to nevydržel a při jedné taneční scéně se přidal k protagonistům na plátně, postavil se a začal tančit s nima. Přidal jsem se. Měli jsme ohromnej úspěch. Nikdo se k nám nepřidal, ale bylo vidět, že všechny holky v sále jsou z nás naprosto unešený. Film jsme dokoukali. Teda Opík, já v druhé půlce usnul.
Když jsme se dostali ven byla už tma. Holky z kina nás zdravily a říkaly, že jsme byli úžasní. Zpětně netuším, proč jsme toho nezkusili využít. Došli jsme si pro další pivka a vyrazili na nějakej chrám a Red wall. Prolomili jsme systém místního metra, které bylo překvapivě luxusní, čisté a bezpečné. Vylezli jsme ale na místě, kde jsme prožili silné deja-vu. Špinavá ulice a smrad, kolem hořely ohně u kterých postávali zombíci s dekama přes hlavu.
"Tady už jsme byli," prohlásil jsem.
"Viď, i ti lidi jsou tady úplně stejný," smál se Opík.
Báli jsme se už ale daleko méně. Já navíc uchopil prázdnou flašku od 0.7l piva stylem, že ji jako nesu, ale kdybych jako chtěl, můžu jako klidně s ní někoho jako fláknout po hlavě. Fungovalo to neuvěřitelně. Tuktukáři, auta i motorkáři se normálně řítí ulicí stylem, že i kdyby byla celá prázdná zaměří to přímo na vás a za zuřivého troubení vás donutí uskočit. Stačilo pozvednou láhev ve varovném gestu a tuktukář s úžasem zjistil, že se dokáže vyhýbat i za jízdy.
Red wall už byla zavřená.
"Tam nesmíte, prohlásil týpek se samopalem."
"Jen pár fotek," ukecávali jsme ho.
"Je to zavřený, tam nesmíte!"
"Jenom tady kousek," nedal se Opík a popošel za něj se zvedlým foťákem.
"Tak ale dál ne!"
Opík ale v klidu pokračoval v pomalé chůzi. Následoval jsem ho, ale viděl jsem pozvedlou hlaveň a cejtil kulomet v zádech. Neuvěřitelnej pocit.
"My dál nepůjdem!" křikl jsem na samopalníka.
"Je to magor, ale jdu za ním," okomentoval jsem to na kameru a vyrazil rychlým krokem za Opíkem, kterej si to štrádoval přímo k pevnosti. Byla nasvícená a působila takhle v noci a opuštěná úžasným dojmem.
Udělali jsme pár fotek a pak bohužel zhasli světla. Přidali jsme se nenápadně k partě japonců co zrovna odcházela a snažili se proplout kolem samopalníka. Prošlo to.
"Já mám hlad," prohlásil Opík.
"Já taky, ale máme poslední peníze co jsme si šetřili na taxíka pro Vojtu na letiště," spíše jsem oznámil fakt, než že bych něco vyloženě namítal.
Našli jsme suprovou restauraci, kde jsme vypili tajně další pivka a dali si výbornou indickou večeři.
"Vojta si myslí, že ho budem čekat na letišti, ale to se chudák strašně mejlí," smál se už rozjařenej Opík a vtipkovali jsme, vzpomínaje na naši včerejší cestu hrůzy. Po večeři jsme šli už na metro, protože bylo po půlnoci a my chtěli bejt aspoň na hostelu, až Vojta dorazí. Navíc jsme tam na něj měli číslo a nevěděli jsme, zda četl mail s instrukcema.
Jenže přímo u vchodu do metra stál jakýsi stan ze kterého se linula hudba a ruch. Opík přeskočil zeď a nahlížel dovnitř.
"Vypadá to na nějakou trachtaci, pojďme se tam nenápadně vetřít," navrhnul okamžitě.
"Je to báječnej plán, kterej má jen dvě zcela drobné vady. Za prvý jsme asi o polovinu větší, než všichni ostatní a za druhý jsme jediní bílý. Jak se tam chceš nenápadně vetřít?" ptal jsem se.
"No jo no, škoda, zkurvený rasisti, mohli sme se zadarmo nažrat," pokrčil Opík rameny a šlo se na metro.
Dorazili jsme na hostel. Šli jsme stejnou cestou jako včera a prakticky ve stejnej čas. Zkušenost jediného dne a lahev zručně držená v ruce nám dodaly naprosté jistoty. Muselo to být nějak poznat i z řeči našich těl, protože mi přišlo, že nám bylo věnováno daleko míň pohledů a nikdo se nám nepokusil nabídnout "very tasty sandwich, sir". Na hotelu jsme objednali taxíka pro Vojtu a hodili si věci na pokoj s tím, že půjdem sehnat ještě nějaký pití na oslavu jeho příjezdu. Na recepci nám ale řekli, že řidič už šel spát a že pro něj nikdo nepojede. Napsali jsme teda Vojtovi zprávu, kudy a kam a sháněli pití. Nikde nic nebylo a tak jsme šli spát. Asi o půl druhé přišla první zpráva od Vojty: "Nechapu nic, jsem nasranej, ztratili mi kufry, poslete adresu hotelu, jsem uz v taxiku."
"Ten člověk netuší, kde se to octnul," komentoval jsem to a poslal jsem mu doslovný přepis vizitky, což spíš než adresa byl seznam instrukcí kde to najít.
Vojta byl pekelně nasranej protože ho oproti očekávání nikdo na letišti nečekal, ztratil zavazadla a měl pocit, že jediný co jsme mu napsali je: "jsme v Dilí, hledej." Měl ale štěstí, že ho díky přeprodanosti Economy dali do Business class, kde se seznámil s nějakým chlapíkem, kterému celou cestu vykládal o tom, jak jede za svým nejlepším kamarádem.
"Sem si připadal jak naprostej kretén," vyprávěl nám později. "Von mi chtěl pomoct, ale já mu nedokázal ani říct, kde jste." Chlapík ho vzal do svého vozu s řidičem, kde dostali zprávu, kde to je. Řidič si přečet zprávu a pak řekl: "Tam nejedu, to je příliš nebezpečné." A vysadil ho nakonec na začátku Main Bazaar road, kudy jsme šli my včera.
"Vy kreténi, já tam chodil v křiklavě modré mikině a měl sem pocit, že mám nad hlavou neonovej nápis FREE ANAL SEX. Všichni, všichni na mě koukali, že me zabijou. Sem myslel, že se poseru," svěřoval se Vojta se svými pocity. "V tý největší hrůze jsem s klepajícíma se rukama vytáhl ten zářivej naleštěnej iPhon a napsal vám tu zprávu." V té stálo: "jdu k vám,mohli byste na mne pockat nekde pred hotelem pls?prozvonim"
SMSka nás probudila a tak jsme popravdě odepsali: "vis jak to je nebezpecny."
Vojta už byl na recepci, když jsme scházeli dolů. Jeho zuřivost byla dávno ta tam.
"Ježiši kluci, já sem tak rád, že vás vidím! Já sem tak rád!" radoval se. Oznámili jsme mu, že jsme mu rezervovali samostatnej pokoj. "Já nechci, já nebudu nikde sám!" naříkal, "jestli máte někde na zemi nějaký místečko, třeba v rohu, já bych si tam lehnul, vůbec vám nebudu překážet, já chci bejt s váma," zapřísahal nás. Věděli jsme přesně jak se cejtil.
"Hele máme tam manželskou postel a asi se tam vejdem i tři," navrhli jsme mu.
"Super, to je super, díky moc kluci, ste skvělí! Miluju vás!" radoval se. Jo, věděli jsme přesně, jak se cejtil.
Vyprávěli jsme si zážitky tak halasně, že jsme raději šli ven, abychom nerušili lidi na hostelu. Po chvíli vyšel recepční ven a ukázal na různé hromady hadrů na zemi.
"Tady všude spěj lidi, můžete se prosím ztišit," poprosil nás.
Přesunuli jsme se teda na pokoj. Zjevně ještě stále vyděšený Vojta měl z pokoje stejnou radost jako my včera. Kecali jsme snad do čtyř do rána, než jsme konečně šli spát. Zejtra nás čeká Taj Mahal.
Dílí
Přistáli jsme někdy po půlnoci. Na letišti v Dílí nebyly žádné informace. Povečeřeli jsme cosi předraženě indického a vyrazili shánět dopravu do centra. Odmítli jsme všechny tuktukáře a taxíkáře s tím, že se už nenecháme napálit a objevili místní autobus jedoucí do centra. Ind na informacích nám tvrdil, že nás vezme na nádraží, odkud to je jen 5 minut "no problem". Konduktér v autobuse nám zkušeně prodal jízdenky s tím, že na jedné byla cena 25 rupií a vyznačený směr a všechno a na druhé byl jen jakýsi obrázek. Konduktér nám zarputile tvrdil, že to je druhá část jízdenky za 50 rupií. V autobuse jsme byli jediní turisté. Jinak byl plný záhadných individuí s obrovskejma špinavejma taškama. Já usínal a Opík se snažil hlídat naše baťohy neprozřetelně složené v regálech za řidičem. Jeli jsme dlouho, než nás někdy po půlnoci vysadili u vlakového nádraží New Delhi. Okolí Hlavního nádraží v Praze je v noci poněkud nebezpečným místem, ale tohle bylo jak vystoupit do hororového filmu. Mizerné osvětlení jen zdůrazňovalo tmu kolem. Směrem k nám teklo několik stružek moči. Smrad byl všudypřítomný a jen jsme se dotkli země začali se k nám stahovat temné stíny dotíravě opakující taxi, nebo moto sir. Důrazně jsme opakovali "NO" a snažili se je setřást. U nádraží to bylo ještě horší, všude ležely "mrtvoly" zabalené v hadrech, policajti v umolousaných zelených uniformách vypadali jak velmi špatně placení teroristi. Tma, špína, smrad a zlé pohledy všech kolem. Zoufale jsme hledali cestu, ale jediné co jsme měli byla na mobilu mizerně ofocená mapa z rozmazaného monitoru na letišti. Konečně jsme objevili nadchod přes nádraží a vyšli na druhé straně, kde jsme tušili Main bazaar road. Kulturní šok byl dokonán. Ulice plná odpadků a špíny, na různých místech hořely ohně, kolem kterých stáli zombíci s hnijícími dekami přehozenými přes hlavu. Každý k nám obracel nenávistné a tázavé pohledy. My dva vypadali jak papoušci na výletě. Tuktuky a motorky vždy jely přímo na nás a zuřivě troubily dokud jsme neuskočili. Později jsme byli přesvědčeni, že nás nikdo nezabil jen proto, že si mysleli, že tohle nemůže být pravda, že jsme asi nasazení od policajtů jako past.
Šli jsme jak nejseběvědoměji to šlo a já jen záviděl policajtům jejich masivní bambusové tyče, které používali jako obušky.
Zrovna když jsme se na chvíli zastavili, abychom se rozhlídli, přišoural se k nám kradmým krokem zombík s rezavým vozíkem a z ničehož nic zaskuhral: "Very tasty sandwich sir?" (Velmi chutný sendvič pane?) Pronesl to přiškrceným hlasem skrývajícím stovky hrozeb z nichž tou největší byl pravděpodobně ten sendvič.
Vyjekli jsme a přidali do kroku. Rozcestí, sutiny, ztracená kráva žeroucí odpadky a další zombíci v přítmí vepředu. Berem levou a srdce máme až v kalhotách. Nic, bloudíme, konečně jsem si všiml, že na obchodech jsou adresy. Jsme špatně, jdem zpátky. Stejným sebevědomým krokem míjíme ty samé party. Zastavujem a Opík hledá mapu v baťohu. Zjistil ale jenom, že nechal všechny doklady i s letenkama na letišti. Rychle balí baťoh a chcem vyrazit dál, ale jeden zombík se už dostal na kontaktní vzdálenost:
"Do you need any help sir?" zeptal se hlasem, že by si u něj mohl Voldemort dávat hodiny. Dotaz zda potřebujem pomoct pronesl tónem, že zejména pokud nás tíží hotovost, nebo nás už nebaví žít, tak by měl jedno či dvě elegantní řešení. Baťohy na záda a sprint zpátky. Najednou jsem zahlédl maličkou zhaslou tabulku "New King Hotel".
"Hele! To je vono ne?!" radostně jsem řekl Opíkovi.
"Ne, ten náš byl hostel, ne hotel," vrtěl hlavou Opík.
"Hele, já bych řekl, že to je správně, jdem to prozkoumat," navrhnul jsem a vyrazili jsme do černé postranní uličky ve srovnání s kterou byla naše dosavadní ulice zářícím a životaplným bulvárem. Po pár krocích jsme nad hlavou spatřili ceduli "New King Hostel De Luxe". Omlácený plech s odloupávající se barvou se se skřípotem houpal na drátěných závěsech.
O pár metrů dál byl vchod do něčeho, co bych při nejlepší vůli tipoval na hodně mizerný záchody. Byli jsme přesvědčení, že jsme obětí podvodu. Dva zombíci co tam leželi na gauči a na zemi se aktivovali a jali se nás vítat.
"Are you on hostelworld.com?" (jste na hostelsworld.com?) vyjel po ních Opík.
"Yes sir," kýval horlivě hlavou skrček za recepcí a podezřívavě si nás prohlížel.
"Tak možná to budou voni," prohlásil Opík s nadějí v hlase a pro jistotu se ještě zeptal:
"What is your address?"
"Yes sir," snaživě souhlasil skřet.
"A nebo ne," povzdechl si Opík.
Skřet prohlásil, že zavolá šéfa. Přišel někdo, koho bych označil jako "guru Sáž", pečlivě si upravil turban na hlavě a věnoval nám stejně nevěřící pohled.
"Odkud jdete?"
"Ze Singapuru"
"Jak jste se sem dostali?"
"Jste na hostelsworld.com?"
"Máte rezervaci?"
"Jste na hostelsworld.com?"
"Můžu vidět vaše pasy?"
Já si zatím prohlížel vizitky a zdálo se, ač se tomu nechtělo věřit, že jsme skutečně na místě, kterému hodnocení hostů na hostelsworld.com dávalo 94%. Podali jsme mu pasy. Dlouho si je prohlížel jako by vůbec nevěřil, že jsme skuteční.
"Jak jste se sem dostali?"
"Autobusem a pak pěšky."
"Pěšky? Z nádraží?!"
"Jo."
Guru uznale polknul a podal nám ruku.
"Welcome to India! You are very lucky!" (Vítejte v Indii, máte neuvěřitelný štěstí!)
Potřásli jsme si s ním a ptali se na pokoj.
"Máte rezervaci?" zeptal se znovu.
"Nemáme, ale na hostelsworld byly volný pokoje," přiznal Opík.
"You are wery lucky!" zopakoval guru, "mám tu poslední volný pokoj."
Bylo nám jasný, že ten pokoj stěží může bejt horší, než věci, které nás čekají venku a když jsme se dozvěděli cenu 400 rupek, tak jsme kývli, aniž jsme ho chtěli vidět.
"Jaké jsou vaše plány?"
"Chceme vidět Taj Mahal"
"Máte zajištěnou dopravu?"
"Ne, to si seženem zejtra, asi vlak, nebo bus," prohlásili jsme sebevědomě.
"Welcome to India," zopakoval guru a znovu nám podal ruku, "věci tu nejsou jako v západním světě."
Šéfik nás pozval ještě na ranní čaj s ním a my mu řekli, že jsme nechali na letišti desky s letenkama a tak. Slíbil, že se o to postará.
Provedli jsme check-in a šli na pokoj. Původně nízko vypadající domek měl snad 8 pater. My vyšli až nahoru na střechu. U schodů spal na dece nějakej zombík a na rezeavé posteli na terase plné bordelu spal další ukrytej pod dekou. Pokoj byl zamčenej na petlici. To co se nám naskytlo ke shlédnutí byla v podstatě špeluňka s plesnivějícími zdmi, utrženým telefonem, rozbitoiu televizí a manželskou postelí s dost pochybnými matracemi a ještě pochybnější dekou. To co jsme viděli my, bylo apartmá s plazmou, postelí s nebesy a vůbec prostor slibující bezpečí a úkryt před hrůzami, které čekaly venku. Chtěli jsme vidět ještě záchody. Ty byly venku na střeše. Špína, rozbitá mísa bez sedátka a špinavé zrcadlo. Podrobnější průzkum odhalil i hovno umě ukryté za mísou.
"My to berem šéfe!" plácli jsme si a zalígrovali se na pokoji.
"Já se ti přiznám, já mám kulturní šok," sdělil mi Opík sedíce na posteli, když lehce třesoucí rukou přijímal flašku filipínského chlastu, co jsme dostali jako výslužku na oslavě s filipínci.
"Já taky," přikývnul jsem, "hele nepošlem toho portýra pro nějaký pivo, protože já ven nejdu!"
"No já taky ne!" souhlasil Opík horlivě, "ven mě teď už nikdo nedostane."
Venku se ozval výkřik a potom zvuk jako by někdo strkal kočku do mlýnku na maso. Sedli jsme si na posteli blíž k sobě. Dopili jsme lahev a zjistili, že deka je tam jen jedna. Přikryli jsme se na posteli, lehli si každej na jednu stranu, kam deka dovolila a já zhasnul. Tma umocnila zvuky zvenčí.
"Opíku?" pronesl jsem do tmy.
"Ano?"
"Dej mi ruku."
Našli jsme ve tmě své ruce a pevně stiskli a tak jsme usnuli.
Šli jsme jak nejseběvědoměji to šlo a já jen záviděl policajtům jejich masivní bambusové tyče, které používali jako obušky.
Zrovna když jsme se na chvíli zastavili, abychom se rozhlídli, přišoural se k nám kradmým krokem zombík s rezavým vozíkem a z ničehož nic zaskuhral: "Very tasty sandwich sir?" (Velmi chutný sendvič pane?) Pronesl to přiškrceným hlasem skrývajícím stovky hrozeb z nichž tou největší byl pravděpodobně ten sendvič.
Vyjekli jsme a přidali do kroku. Rozcestí, sutiny, ztracená kráva žeroucí odpadky a další zombíci v přítmí vepředu. Berem levou a srdce máme až v kalhotách. Nic, bloudíme, konečně jsem si všiml, že na obchodech jsou adresy. Jsme špatně, jdem zpátky. Stejným sebevědomým krokem míjíme ty samé party. Zastavujem a Opík hledá mapu v baťohu. Zjistil ale jenom, že nechal všechny doklady i s letenkama na letišti. Rychle balí baťoh a chcem vyrazit dál, ale jeden zombík se už dostal na kontaktní vzdálenost:
"Do you need any help sir?" zeptal se hlasem, že by si u něj mohl Voldemort dávat hodiny. Dotaz zda potřebujem pomoct pronesl tónem, že zejména pokud nás tíží hotovost, nebo nás už nebaví žít, tak by měl jedno či dvě elegantní řešení. Baťohy na záda a sprint zpátky. Najednou jsem zahlédl maličkou zhaslou tabulku "New King Hotel".
"Hele! To je vono ne?!" radostně jsem řekl Opíkovi.
"Ne, ten náš byl hostel, ne hotel," vrtěl hlavou Opík.
"Hele, já bych řekl, že to je správně, jdem to prozkoumat," navrhnul jsem a vyrazili jsme do černé postranní uličky ve srovnání s kterou byla naše dosavadní ulice zářícím a životaplným bulvárem. Po pár krocích jsme nad hlavou spatřili ceduli "New King Hostel De Luxe". Omlácený plech s odloupávající se barvou se se skřípotem houpal na drátěných závěsech.
O pár metrů dál byl vchod do něčeho, co bych při nejlepší vůli tipoval na hodně mizerný záchody. Byli jsme přesvědčení, že jsme obětí podvodu. Dva zombíci co tam leželi na gauči a na zemi se aktivovali a jali se nás vítat.
"Are you on hostelworld.com?" (jste na hostelsworld.com?) vyjel po ních Opík.
"Yes sir," kýval horlivě hlavou skrček za recepcí a podezřívavě si nás prohlížel.
"Tak možná to budou voni," prohlásil Opík s nadějí v hlase a pro jistotu se ještě zeptal:
"What is your address?"
"Yes sir," snaživě souhlasil skřet.
"A nebo ne," povzdechl si Opík.
Skřet prohlásil, že zavolá šéfa. Přišel někdo, koho bych označil jako "guru Sáž", pečlivě si upravil turban na hlavě a věnoval nám stejně nevěřící pohled.
"Odkud jdete?"
"Ze Singapuru"
"Jak jste se sem dostali?"
"Jste na hostelsworld.com?"
"Máte rezervaci?"
"Jste na hostelsworld.com?"
"Můžu vidět vaše pasy?"
Já si zatím prohlížel vizitky a zdálo se, ač se tomu nechtělo věřit, že jsme skutečně na místě, kterému hodnocení hostů na hostelsworld.com dávalo 94%. Podali jsme mu pasy. Dlouho si je prohlížel jako by vůbec nevěřil, že jsme skuteční.
"Jak jste se sem dostali?"
"Autobusem a pak pěšky."
"Pěšky? Z nádraží?!"
"Jo."
Guru uznale polknul a podal nám ruku.
"Welcome to India! You are very lucky!" (Vítejte v Indii, máte neuvěřitelný štěstí!)
Potřásli jsme si s ním a ptali se na pokoj.
"Máte rezervaci?" zeptal se znovu.
"Nemáme, ale na hostelsworld byly volný pokoje," přiznal Opík.
"You are wery lucky!" zopakoval guru, "mám tu poslední volný pokoj."
Bylo nám jasný, že ten pokoj stěží může bejt horší, než věci, které nás čekají venku a když jsme se dozvěděli cenu 400 rupek, tak jsme kývli, aniž jsme ho chtěli vidět.
"Jaké jsou vaše plány?"
"Chceme vidět Taj Mahal"
"Máte zajištěnou dopravu?"
"Ne, to si seženem zejtra, asi vlak, nebo bus," prohlásili jsme sebevědomě.
"Welcome to India," zopakoval guru a znovu nám podal ruku, "věci tu nejsou jako v západním světě."
Šéfik nás pozval ještě na ranní čaj s ním a my mu řekli, že jsme nechali na letišti desky s letenkama a tak. Slíbil, že se o to postará.
Provedli jsme check-in a šli na pokoj. Původně nízko vypadající domek měl snad 8 pater. My vyšli až nahoru na střechu. U schodů spal na dece nějakej zombík a na rezeavé posteli na terase plné bordelu spal další ukrytej pod dekou. Pokoj byl zamčenej na petlici. To co se nám naskytlo ke shlédnutí byla v podstatě špeluňka s plesnivějícími zdmi, utrženým telefonem, rozbitoiu televizí a manželskou postelí s dost pochybnými matracemi a ještě pochybnější dekou. To co jsme viděli my, bylo apartmá s plazmou, postelí s nebesy a vůbec prostor slibující bezpečí a úkryt před hrůzami, které čekaly venku. Chtěli jsme vidět ještě záchody. Ty byly venku na střeše. Špína, rozbitá mísa bez sedátka a špinavé zrcadlo. Podrobnější průzkum odhalil i hovno umě ukryté za mísou.
"My to berem šéfe!" plácli jsme si a zalígrovali se na pokoji.
"Já se ti přiznám, já mám kulturní šok," sdělil mi Opík sedíce na posteli, když lehce třesoucí rukou přijímal flašku filipínského chlastu, co jsme dostali jako výslužku na oslavě s filipínci.
"Já taky," přikývnul jsem, "hele nepošlem toho portýra pro nějaký pivo, protože já ven nejdu!"
"No já taky ne!" souhlasil Opík horlivě, "ven mě teď už nikdo nedostane."
Venku se ozval výkřik a potom zvuk jako by někdo strkal kočku do mlýnku na maso. Sedli jsme si na posteli blíž k sobě. Dopili jsme lahev a zjistili, že deka je tam jen jedna. Přikryli jsme se na posteli, lehli si každej na jednu stranu, kam deka dovolila a já zhasnul. Tma umocnila zvuky zvenčí.
"Opíku?" pronesl jsem do tmy.
"Ano?"
"Dej mi ruku."
Našli jsme ve tmě své ruce a pevně stiskli a tak jsme usnuli.
Singapur
Ráno jsou naši hostitelé už pryč. Půjčujem si ze stolu mapu a vyrážíme na obhlídku Singapuru. Rychle jsme prolomili systém místní dopravy, která má zkratku SMRT. Všude nápisy jako "Jedině SMRT vás dopraví do cíle. SMRT podporuje dárce krve, podporujte SMRT. SMRT - přemísťuje lidi, obohacuje život" a podobné. Našli jsme Singapore Flyer, což je největší ruské kolo na světě.
Platíme krvavých 40 dolarů každej a absolvujem naprosto soukromou projížďku, protože nikdo jinej tuhle pálku asi není ochotnej dát.
Dnešní cíl je ale jasnej. S využitím triku, který nám doporučili naši hostitelé se chcem dostat se na vrchol Casino Building aniž bysme platili 20$ za výtah. Vzali jsme si na to naše nejlepší hadry. Já si oblíknul Burberry tričko, který jsem našel na poště v Saigonu a Opík svou jedinou čistou košili jenom se dvěma fleky od kari. Chvíli se vometáme kolem zjišťujem rozmístění kamer a bezpečáků. Pak jdem konečně zkusit štěstí. Suveréně procházíme kolem livrejovaných vrátných a s rozzářeným tvářemi se vrháme k holce na recepci a přesvědčivě jí tvrdíme, že máme schůzku s obchodním partnerem v zahradním baru Kobo na střeše mrakodrapu.
"Už nás tam čeká!" prohlašuju, abych dodal naší misi věrohodnosti.
"Ale vždyť ten bar otvírá až ve dvanáct?" diví se slečna a podezřívavě si nás prohlíží.
"No jasně! Proto říkal, že se sejdem až ve dvanáct. My jsme tady dřív, víte?" hlaholím a rychle se dekujem pryč. Prohlédli jsme si ještě marínu a obchoďák a ve dvanáct jsme se už zase přihalasili k naší známe na recepci.
"To jsme my, volal, že už by tam měl bejt," vítáme jí. Zapsala si nás a přidělila nám borce co nás vedl do výtahu. To nás trochu vyděsilo, ale byli jsme odhodláni to hrát až do konce. Borec nás dovedl až do baru, kde nás předal číšníkovi, který se ihned ptal co si dáme. S tím jsme počítali a tak říkáme, že začnem nečím k pití, protože čekáme na našeho obchodního partnera. Hned jsme dostali nápojovej lístek a radostně zjišťujem, že půllitr piva tu stojí "jenom" 18$, což znamená, že jsme nejen ušetřili 2$, ale ještě máme pivko v ceně. Furiantsky objednáváme a pak už jen vychutnáváme pívečka, výhled a povýšenecky koukáme na ty socky, co si zaplatili 20$ jen aby se dostali na tuhle terasu a žádný pivo nedostanou.
Náš drzej pokus dostat se ještě do hotelového střešního bazénu byl bezohledně zaražen asi třímetrovou stěnou, která oddělovala terasu od prostor vyhrazených pro hotelové hosty.
Zatímco jsme popíjeli pivko na nejluxusnějším místě v životě, nám psala další coachsurfařka, se kterou jsme se měli sejít a co nás měla provést po městě. Chudák musela čekat skoro hodinu, než jsme konečně dorazili. Naše klasika, v naprostém klídku jsme vychutnali pívečka i výhled a pak letíme jak blázni na místo schůzky. Těsně před cílem mě Opík zarazil a vydejchali sme se "protože přece nemůžem vypadat, že se tu honíme kvůli nějaký holce."
Janel byla úžasná, vůbec nebyla naštvaná, že na nás musela hodinu čekat a naopak se upřímně radovala, že jsme se setkali. Je vidět, že se jí líbíme. Jdeme do metra, kde se máme sejít s její friend "kamarádkou". Takže se těšíme na takový dvojrande. Jaký bylo ovšem naše rozčarování, když se z davu vyloupnul nějakej asijskej borec.
"No a to je přesně ta nevýhoda, že anglicky se kamarád i kamarádka řekne stejně," komentoval to Opík hořce. Je to ale fajn borec a jdeme všichni do Malý Indie, kde dáme obídek a hlavně si prohlížíme, jak to vypadá v takový Indii, protože tam večer přistáváme.
Malá Indie je čisťounká čtvrť plná barevných baráčků s ulicema plnýma prodavačů různého koření, domácích doplňků a jiného haraburdí.
A taky je tady strašná spousta restaurací. Janel a borec nás vedou do nějaký vyhlášený, kde se jídlo podává na palmových listech. Někdy uprostřed jídla zazní obligátní otázka, kdy odlétáme.
"Dneska odpoledne," odvětili jsme klidně.
"Odpoledne?" podivil se borec a podíval se na hodinky. Byly tři hodiny.
"No, asi v šest, nevím přesně," prohlásil Opík popravdě.
Všiml jsem si, že kluk dostal zas ten typickej tik, co mívali lidi kolem nás. A začal trochu koktat: "A..a..ale to byste měli bejt tak ve čtyři na letišti!"
"No, asi tak."
"Odsud to sou skoro dvě hodiny!" vykřikla Janel.
"Tak budem muset spěchat," řekl jsem klidně, "stejně ještě musíme pro věci co máme v bytě u těch coachsurfařů."
Oba na nás vyděšeně zírali a začali do sebe zuřivě házet z půlky plné talíře jídla.
"Klid," uklidňoval je Opík, "takhle my prostě fungujem. Užíváme místa a pak rychlej přesun. Vždycky to vyšlo." A upil poklidně ze svého půllitru.
"Máme pole na ohýbání reality," prozradil jsem jim náš trik, ale nezdálo se, že by je to uklidnilo. Zhltali jídlo, rychle zavolali obsluhu a zaplatili celou útratu a pak už jen nervózně koukali po nás, jak se nimráme v našich jídlech. Když jsme konečně dojedli vystartovali nejkratší cestou k metru. Na přestupu nás táhli rychle davem lidí, ale stejně nám ujelo metro co tam stálo a museli jsme čekat. Byl aspoň čas se rozloučit. My dojeli k bydlišti coachsurfařů, kde jsme popadli věci a naškrábali dopis na rozloučenou a nechali ho na stole s klíčema od bytu. Na letišti jsme byli dobrou hodinu před odletem. Odbavili jsme bágly a Opík našel počítač s internetem, kde začal zuřivě hledat nějaký ubytování na dnešní noc v Dílí. Já šel ke gatu, abych klasicky držel start letadla do momentu, než doběhne. Letištní rozhlas už hřímal naše jména, když jsem prošel bezpečnostní kontrolou a běžel k holkám u vchodu do letadla, že Opík je už určitě na cestě. Konečně jsem ho zahlédnul jak rozráží dav u bezpečnostní kontroly.
"Ty vole, jak řvali to moje jméno, tak se mi klepala ruka, tak ta mapa k tomu hostelu nestojí za moc," ukazoval mi rozmazanej flek na displeji svého telefonu. Ale co. Opět jsme letěli a to bylo hlavní.
Platíme krvavých 40 dolarů každej a absolvujem naprosto soukromou projížďku, protože nikdo jinej tuhle pálku asi není ochotnej dát.
Dnešní cíl je ale jasnej. S využitím triku, který nám doporučili naši hostitelé se chcem dostat se na vrchol Casino Building aniž bysme platili 20$ za výtah. Vzali jsme si na to naše nejlepší hadry. Já si oblíknul Burberry tričko, který jsem našel na poště v Saigonu a Opík svou jedinou čistou košili jenom se dvěma fleky od kari. Chvíli se vometáme kolem zjišťujem rozmístění kamer a bezpečáků. Pak jdem konečně zkusit štěstí. Suveréně procházíme kolem livrejovaných vrátných a s rozzářeným tvářemi se vrháme k holce na recepci a přesvědčivě jí tvrdíme, že máme schůzku s obchodním partnerem v zahradním baru Kobo na střeše mrakodrapu. "Už nás tam čeká!" prohlašuju, abych dodal naší misi věrohodnosti.
"Ale vždyť ten bar otvírá až ve dvanáct?" diví se slečna a podezřívavě si nás prohlíží.
"No jasně! Proto říkal, že se sejdem až ve dvanáct. My jsme tady dřív, víte?" hlaholím a rychle se dekujem pryč. Prohlédli jsme si ještě marínu a obchoďák a ve dvanáct jsme se už zase přihalasili k naší známe na recepci.
"To jsme my, volal, že už by tam měl bejt," vítáme jí. Zapsala si nás a přidělila nám borce co nás vedl do výtahu. To nás trochu vyděsilo, ale byli jsme odhodláni to hrát až do konce. Borec nás dovedl až do baru, kde nás předal číšníkovi, který se ihned ptal co si dáme. S tím jsme počítali a tak říkáme, že začnem nečím k pití, protože čekáme na našeho obchodního partnera. Hned jsme dostali nápojovej lístek a radostně zjišťujem, že půllitr piva tu stojí "jenom" 18$, což znamená, že jsme nejen ušetřili 2$, ale ještě máme pivko v ceně. Furiantsky objednáváme a pak už jen vychutnáváme pívečka, výhled a povýšenecky koukáme na ty socky, co si zaplatili 20$ jen aby se dostali na tuhle terasu a žádný pivo nedostanou.
Náš drzej pokus dostat se ještě do hotelového střešního bazénu byl bezohledně zaražen asi třímetrovou stěnou, která oddělovala terasu od prostor vyhrazených pro hotelové hosty.
Zatímco jsme popíjeli pivko na nejluxusnějším místě v životě, nám psala další coachsurfařka, se kterou jsme se měli sejít a co nás měla provést po městě. Chudák musela čekat skoro hodinu, než jsme konečně dorazili. Naše klasika, v naprostém klídku jsme vychutnali pívečka i výhled a pak letíme jak blázni na místo schůzky. Těsně před cílem mě Opík zarazil a vydejchali sme se "protože přece nemůžem vypadat, že se tu honíme kvůli nějaký holce."
Janel byla úžasná, vůbec nebyla naštvaná, že na nás musela hodinu čekat a naopak se upřímně radovala, že jsme se setkali. Je vidět, že se jí líbíme. Jdeme do metra, kde se máme sejít s její friend "kamarádkou". Takže se těšíme na takový dvojrande. Jaký bylo ovšem naše rozčarování, když se z davu vyloupnul nějakej asijskej borec.
"No a to je přesně ta nevýhoda, že anglicky se kamarád i kamarádka řekne stejně," komentoval to Opík hořce. Je to ale fajn borec a jdeme všichni do Malý Indie, kde dáme obídek a hlavně si prohlížíme, jak to vypadá v takový Indii, protože tam večer přistáváme.
Malá Indie je čisťounká čtvrť plná barevných baráčků s ulicema plnýma prodavačů různého koření, domácích doplňků a jiného haraburdí.
A taky je tady strašná spousta restaurací. Janel a borec nás vedou do nějaký vyhlášený, kde se jídlo podává na palmových listech. Někdy uprostřed jídla zazní obligátní otázka, kdy odlétáme.
"Dneska odpoledne," odvětili jsme klidně.
"Odpoledne?" podivil se borec a podíval se na hodinky. Byly tři hodiny.
"No, asi v šest, nevím přesně," prohlásil Opík popravdě.
Všiml jsem si, že kluk dostal zas ten typickej tik, co mívali lidi kolem nás. A začal trochu koktat: "A..a..ale to byste měli bejt tak ve čtyři na letišti!"
"No, asi tak."
"Odsud to sou skoro dvě hodiny!" vykřikla Janel.
"Tak budem muset spěchat," řekl jsem klidně, "stejně ještě musíme pro věci co máme v bytě u těch coachsurfařů."
Oba na nás vyděšeně zírali a začali do sebe zuřivě házet z půlky plné talíře jídla.
"Klid," uklidňoval je Opík, "takhle my prostě fungujem. Užíváme místa a pak rychlej přesun. Vždycky to vyšlo." A upil poklidně ze svého půllitru.
"Máme pole na ohýbání reality," prozradil jsem jim náš trik, ale nezdálo se, že by je to uklidnilo. Zhltali jídlo, rychle zavolali obsluhu a zaplatili celou útratu a pak už jen nervózně koukali po nás, jak se nimráme v našich jídlech. Když jsme konečně dojedli vystartovali nejkratší cestou k metru. Na přestupu nás táhli rychle davem lidí, ale stejně nám ujelo metro co tam stálo a museli jsme čekat. Byl aspoň čas se rozloučit. My dojeli k bydlišti coachsurfařů, kde jsme popadli věci a naškrábali dopis na rozloučenou a nechali ho na stole s klíčema od bytu. Na letišti jsme byli dobrou hodinu před odletem. Odbavili jsme bágly a Opík našel počítač s internetem, kde začal zuřivě hledat nějaký ubytování na dnešní noc v Dílí. Já šel ke gatu, abych klasicky držel start letadla do momentu, než doběhne. Letištní rozhlas už hřímal naše jména, když jsem prošel bezpečnostní kontrolou a běžel k holkám u vchodu do letadla, že Opík je už určitě na cestě. Konečně jsem ho zahlédnul jak rozráží dav u bezpečnostní kontroly.
"Ty vole, jak řvali to moje jméno, tak se mi klepala ruka, tak ta mapa k tomu hostelu nestojí za moc," ukazoval mi rozmazanej flek na displeji svého telefonu. Ale co. Opět jsme letěli a to bylo hlavní.
pátek 1. června 2012
Saigon
Budím se asi v sedm ráno šíleným vedrem. Asi kvůli tomu, jakej jsme k ránu dělali bordel nám nějakej dobrák vypnul naše větráky před matracemi. Motám se na záchod a napadá mě, že jsme vůbec nepořešili dopravu a dneska nám večer odlétá letadlo ze Saigonu, což je jiná země asi o 400 km dál. Jdu na recepci a s holkou co neumí skoro ani slovo anglicky domlouvám rukama nohama, že chcem do Saigonu. Jede prej jedinej bus v 7:30. Koukám na hodinky. Je sedm. Panika, budím Opíka, kterej nevypadá moc akčně. Naštěstí jsme včera nic nevybalili tak jen čapnem baťohy a běžíme dolů. Tam nás už čeká tuktuk co nám objednala ta holka a ještě nám na cestu dala papírový pytlíky se snídaní. Tuktuk netuší kam přesně jedem a tak nás náhodně vysadil u nějaký cestovky. Samozřejmě nás posílaj úplně jinam. Tuktuk, kterýho jsme neprozřetelně zaplatili je už dávno pryč. Makáme pěšky a dobíháme fakt na čas. Jen jsme sedli do autobusu, tak jsme spali. Budíme se prakticky jenom na hranicích, kde absolvujem úmorné kontroly horší než na letištích a konečně jedem zase dál.
V Saigonu jsme pozdě odpoledne a tak rychle hledáme nejbližší turistickou kancelář a ptáme se jich, co je možné v Saigonu vidět zhruba za čtyři hodiny, než nám poletí letadlo. Sdílná vietnamka nám ochotně ukazuje mnoho věcí, které „rozhodně nesmíme minout“ a nabízí nám i zajištění dopravy. Pečlivě jsme si to celé vyslechli, nechali si to zakreslit do mapy, načež jsme zapadli do hospůdky vedle kanceláře, kde jsme další dvě hodinky spokojeně popíjeli místní pivko. Poslední hodinku jsme se rozhodli věnovat thajské masáži. Milé vietnamky nám odebraly naše už dost jeté bágly a uvedly nás do masážní místnosti, kde hrála náladová hudba a voněla máta s citrónem. Tam už ležel nějakej chlapík, kterej se začal kuckat v momentě, kdy jsme si sundali boty. Kouzlo místnosti tím vzalo bezohledně za své.
„Sundej si kalhoty,“ přikázala mi holčina a já si teda svléknul své dračáky. Holky rozšířily zorničky a neomylně zaměřily pohled. Ta moje vyjekla: „Ty nemáš spodní prádlo?“
„Ne.“
„Vydrž, hned něco donesu,“ řekla a obmotala mě ručníkem. Po chvilce donesla jakési trencle, které jsem si musel obléct.
Holky nás nejdřív položily na masážní stolky, ale protože samy intenzivně slzely, šly nakonec pro lavor a utěrky a pečlivě nám umyly nohy. Masáž byla nejlepší co jsme zažili. Holky se nám procházely po zádech, zručně zmasírovaly celé tělo a ta moje opakovaně „omylem“ zavadila loktem nebo nohou o mé trenýrky. Když jsme odcházeli, tak mě ještě u východu laškovně promasírovala ramena a ptala se co děláme večer.
„Jsme v Singapuru, teď jedem na letiště,“ řekli jsme smutně a rozloučili se. Venku jsme chytli taxíka a ujistili se, že ma „meter“. Taxametr sice měl, ale čísla na něm naskakovaly jak státní dluh Řecka. Letiště se neblížilo a tak jsme zaveleli zastavit uprostřed rušné magistrály a radši chytli dalšího. Ten nás zas zkoušel ukecat na dohodnutou cenu, která sice odpovídala tak 10ti metrům v předchozím voze, ale byla rovněž signálem toho, že nebude mít cinklej taxametr. Dovezl nás zbytek cesty za zhruba poloviční cenu, než nám nabízel dohodou.
V Singapuru přistáváme někdy v jednu ráno a jedem k naším hostitelům. Hostely jsou tu strašně drahý a tak zkoušíme coachsurfing. Přespání zadarmo u někoho doma na gauči.
Všude je tu neuvěřitelně čisto a všechno je krásně upravený. Našli jsme panelák a po chvilce bloudění po patrech i správnej byt. Zvoníme a pak už jen vychutnáváme překvapené výrazy dvou indickejch hostů, kteří nevěřícně koukají na náš outfit. Oba kluci jsou ale strašně milí a hned nám ukazují náš pokoj s postelema a ještě nám dávají tipy na další den.
„Můžete se dostat na mrakodrap Casino Building. Je na to takovej trik, řeknete, že máte obchodní jednání nahoře v baru,“ radili nám, ale pak si nás znovu prohlédli.
„V tomhle vám to ale nikdo neuvěří,“ dodali pro jistotu.
Nabídli jsme jim trochu slivovice, která je dost zaskočila, ale poté se už omluvili, že musí jít spát. Nechali nám klíče od bytu a poprosili nás, abysme je pak nechali uvnitř. Dali nám ještě tip, kde se dá venku takhle v noci koupit něco k pití.
Vyrazili jsme ven a i když byly dvě ráno, ještě to tam žilo. Koupili jsme si dva Tigery a poseděli na zahrádce před food courtem. Při návratu už naši hostitelé spali a my také hnedka zalehli.
sobota 19. května 2012
Přežití 2012
Přežití – na tuhle akci jsem chtěl jít už někdy od devadesátých let. S klukama ze skautu jsme se domlouvali, jak na to půjdem, ale vždycky jsme to nějak minuli. Teď jsem si zase vzpomněl, našel stránky a pohlídal si přihlášky. Bylo to těsné, protože už 45 minut po otevření stránek jsme dostali číslo 36 a bralo se jen 30 dvojic. Napsal jsem organizátorům, jestli je šance a byla a tak jsme nakonec měli jet. Já a Prateta. On měl mít těsně před maturitou, takže jsem se poptával i po náhradnících, ale nakonec to časově vyšlo.
Na takovouhle akci nemůžete vyrazit jen tak bez přípravy. My dva víceméně nic nechodíme, moc nesportujem a proto jsme naplánovali tréninkovej program. Od 1. dubna, že budem chodit co to půjde a budem se zase vzájemně hecovat jako při našich plaveckejch závodech. Víkend předtím dáme ještě nějakej větší přechod pro závěrečnej nácvik a já se soukromě rozhodnul, že od 1.května nebudu pít. No jo, to byly plány. Realita byla úplně jiná. Já jednou šel 8 km do práce pěšky a Prateta párkrát z chaty nakoupit do vesnice. To bylo všechno. Zrovna když jsem chtěl vyrazit na nějakej tramp v Anglii, tak jsem onemocněl. Necelé tři tejdny před závody jsem zůstal ležet s horečkama a neschopnej se hýbat. Doufal jsem, že se rychle vzpamatuju, ale nemoc se mě držela a já vysadil i to málo sportu, co se snažím normálně dělat. Soustředil jsem se aspoň na vybavení. Na internetu a s radama kamarádů jsem vybíral dobrou obuv, protože to je základ. Jenže znáte to, člověk vybírá, vybírá, pak nemaj to, co by chtěl a doufá, že to sežene jinde. No prostě odpoledne před odletem do Čech jsem vlítnul do Millets ve Windsoru a popadnul jediný rozumný trekový boty co tam měli.
S nerozchozenejma botama a bez jakéhkoliv tréninku jsem dorazil do Čech. Už cestou z letadla jsem se seknul s nějakým borcem z Budějovic se kterým jsme se zakecali na IPáku a kalili do pěti do rána. V pátek jsem slavil v Kotvě a v sobotu rodinná oslava na chatě a bylo pondělí a já pokašlával, bylo mi zle a věděl jsem, že to máme spočítaný. Zařekl jsem se, že aspoň do pátku nebudu pít a budu chodit ráno pěšky kolem přehrady. Jenže jsem měl na starosti kluky a v práci to začalo bejt hodně divoký, takže jsem se do středy nehnul z baráku. Ve středu jsem chtěl skončit brzo a jít aspoň nakoupit věci, jídlo, chodící hole a tak, ale konference se šéfem skončila někdy po sedmé večer. Byly moje narozeniny. Já seděl už třetí den doma a propadal docela slušný depresi.
S nerozchozenejma botama a bez jakéhkoliv tréninku jsem dorazil do Čech. Už cestou z letadla jsem se seknul s nějakým borcem z Budějovic se kterým jsme se zakecali na IPáku a kalili do pěti do rána. V pátek jsem slavil v Kotvě a v sobotu rodinná oslava na chatě a bylo pondělí a já pokašlával, bylo mi zle a věděl jsem, že to máme spočítaný. Zařekl jsem se, že aspoň do pátku nebudu pít a budu chodit ráno pěšky kolem přehrady. Jenže jsem měl na starosti kluky a v práci to začalo bejt hodně divoký, takže jsem se do středy nehnul z baráku. Ve středu jsem chtěl skončit brzo a jít aspoň nakoupit věci, jídlo, chodící hole a tak, ale konference se šéfem skončila někdy po sedmé večer. Byly moje narozeniny. Já seděl už třetí den doma a propadal docela slušný depresi.
„Jdeš dneska někam?“ zeptala se mě Míša. Hlavou mi proběhla hromada alternativ. Nakonec jsem zatoužil po Plzni. I kdybych tam byl úplně sám, to město má pro mě nějaký zvláštní kouzlo. Venku svítilo sluníčko a já si představil jak si najdu nějakýho fleka a dám si aspoň jointa. Taková soukromá oslava. A pak se třeba podívám do Hifáče a někoho tam skoro určitě potkám. A nebo ne. I tak to bude fajn.
„Jo,“ odpověděl jsem, vypnul počítač a dal ho raději do baťohu, protože u mě člověk nikdy neví co se může stát a jak se události vyvinou.
Dal jsem pusu klukům, rozloučil se a za chvíli sem seděl v autě. Víťa mi před pár minutama psal, že je zpátky v Plzni. ‘Tak co třeba brko v Borčáku?’ napsal jsem mu z auta. ‘OK, můžu tam být tak po půl devátý,‘ zněla odpověď. ‘Tak v devět,’ potvrdil jsem. A napsal i Mrkovi. Ten zrovna slavil svoje narozeniny s rodičema a tak se dostal trochu do schýzy, ale taky jsme to nějak domluvili. Pratetovi jsem nepsal, protože měl bejt někde na chatě a učit se.
Přesně v devět jsem našel Vítečka na otočce tramvaje. Měl v ruce lahváče Kozla.
“Na dej si,” nabídnul mi.
“Ne dík, nepiju, nemůžu blbnout.”
“Tak co tady chceš dneska dělat?”
“Nevím, uvidíme,” odpověděl jsem po pravdě.
“Fakt necheš napít?” nabídl mi podruhé lahváče.
“Ach jo, dej to sem!” přijal jsem s povděkem a otočil ho do sebe skoro na jeden zátah. Ten pocit byl neskutečnej. “Vidím to ještě na točený ve Studně,” usmál jsem se.Volal Mrk a tak jsme ho vyzvedli a za chvíli už jsme vychutnávali pohodu v Borčáku ve třech a pak rovnou do Studny. Prateta je prej doma a tak jsem mu provokativně napsal: “Co točený ve Studně?” protože si mě celej tejden dobíral a provokoval, jak jsem nepil.
Z večerní deprese se stal zase jeden z těch večerů na který se nezapomíná. Číšník nezavřel hospodu a seknul se tam s náma do sedmi do rána. V Tesku jsme ještě stihli udělat slušnej vyrvál závodama v košíkách/autíčkách a taky u pokladen, kde jsme se spokojeně cpali nakoupenejma rohlíkama.
“Kolik je těch rohlíků?”
“Šest, pět, teďuž čtyři…markujte rychle, mizí to!”
Někdy kolem osmé jsem vytuhnul u Mrka v pokoji. V devět jsem už zase vstával a začal dělat do práce. Překvapivě mi to šlo fakt dobře. Dodělal jsem prezošku co na ní makáme už tejden a poslal to šéfovi. Dorazil Mrk, kterej stihnul bejt ve škole a vytuhnul pro změnu on. Nechal jsem mu taky vzkaz a vyrazil zpátky do Prahy. Cesta to byla pekelná. Spálil jsem víc redbullů, než benzínu, ale dorazil jsem v pohodě. Odpoledne bylo review s Michaelem a Ivanem a skončili jsme zase někdy po sedmé večer. Těsně před devátou jsem ještě vystartoval na nákupy a pořídil si aspoň nějaký kalhoty, čokoládu a hroznovej cukr. Do noci jsem ještě vařil špagety a rejži do vlaku.
Spát jsem šel v jednu a vstával v šest ráno. Nemohl jsem už dospat. Dobalil jsem co se dalo, rozvážil potraviny do celkového limitu 100g, což je množství co se pohodlně vejde do dlaně a pak ten balíček nechal doma na baru.
Na Hlavním nádraží jsem zahájil konferenční hovor s naší topšéfkou. Měl končit v 11:30. Vlak jel v 11:42. Začali jsme na čas, ale bylo jasné, že to bude zas naprostá klasika, tj. že buď proberem sotva čtvrtinu prezentace nebo skončíme daleko později. Marně jsem doufal v první verzi. V jedenáct dorazili Prateta, Digi a Žena. Gestikulací jsem jim vysvětlil ať zaplatí a vemou mi věci. S notebookem a telefonem na sluchátkach jsem pak šel k vlaku, kde jsem pokračoval v telekonferenci. Skončili jsme někdy před jednou už daleko, daleko od Prahy. Díkybohu nějak tolerovali, že mám dovolenou a už po mě pak nic nechtěli.
Digi se v Brně odpojil a my s Pratetou a se Ženou dorazili až do Znojma. Základna byla 2km od nádraží.
„To nepůjdem ne? Se zbytečně uštvem před závodem,“ nadhodil Prateta.
„Souhlas, tohle by nám mohlo zlomit vaz,“ potvrdil jsem a našli jsme spoj MHD.
Na faře, kde byl sraz už bylo pár lidiček. Přidali jsme se do pokoje, kde byly dvě nádherný Plzeňačky. Zejména jedna měla postavu jako bohyně a jen vzpomínka na ní, nás pak poháněla dál. Zabrali jsme dvě poslední postele a začli jsme do sebe zase tlačit špagety a rejži, což byl ostatně náš hlavní program celou cestu ve vlaku.
„Dáte si medovinu?“ nabídli nám kluci co zrovna dorazili.
„Ne, fakt ne. Já původně nechtěl pít vůbec před závodem,“ odmítl jsem nabídku.
„Nemáte vidličku?“ poprosili nás kluci a tahali z báglu kotel špaget.
„Jo, tady,“ podal jsem mu ji.
„Fakt si nedáš tu medovinu?“
„Dej to sem!“
Začal se dostavovat předstartovní stres. Uvědomil jsem si, že se trochu klepu a mluvím víc, než by bylo třeba. Začal jsem aspoň kolem sebe šířit paniku, což mě vždycky uklidní. Takže ostatní závodníci začali zmatkovat, že nebudou moct mít mobily, nebo že už od půl osmý nebudou smět jíst. Plzeňačky jsem přesvědčil, aby si nebraly plavky, že stejně bude tma, protože vždycky byla, že to není povinný a kdo by se pak tahal s mokrejma plavkama, že jo? Váhám ještě zda brát bundu. Je těžká a zejtra má bejt slunce a kdo by se s ní pak tahal. V noci maj bejt ale 4 stupně. Riskuju to a nechávám ji na základně. Už v ten moment vím, že toho budu litovat.
V osm byl krátkej brief, pak se všichni ještě nadlábli co to šlo a v devět nás už se zavázanýma očima odvážel autobus neznámo kam. Cestou nám pustili pohádku o kaprovi, kočičce a orlovi, kteří se rozhodli uspořádat závod z Vraného na Bítov. Byl v ní ukrytý první kontrolní bod. Napadlo mě, že by to mohlo bejt tam, kde se všechny tři cesty (vodní, turistická a vzdušnou čarou) protnou, ale pak jsem si říkal, že by to byla blbost, protože ať by každej zvolil jakoukoliv variantu, vždycky by tím bodem musel projít, takže by pohádka byla zbytečná. Hledal jsem teda nějakej loženej klíč v jednotlivých vypravováních.
Za chvíli jsme zastavovali kdesi u lesa a z aut u autobusu už zase zněla známá pohádka. Kočička blábolila něco o tom, že do cíle vedou červená, žlutá i zelená a tak jsem hledal místo, kde se tyhle tři barvy protly a poslal Pratetu, ať rychle jde za orgama, jestli to máme dobře. Ne. Pak mi došlo, že vlastně nevíme kde jsme a tak i to protnutí může být vlastně správné řešení a navíc kapr něco žvatlal o tom, že Chvalatická zátoka, to je úplně jasnej orientační bod, že to je vyloženě loženej klíč. Druhej pokus. Zásah! Rychle balíme a mažem kupředu. Netušíme kde jsme a před náma nikdo není, takže volíme víceméně náhodně směr. Koukám na mapu a říkám, že všechno by mělo být spíš západně, pokud nás neodvezli fakt strašně daleko. Prateta má navíc pocit, že ví, kde nás tak zhruba mohli vysadit a ukazuje na místo na mapě. Jdem. Máme hole a s nima se šlape jedna radost. Za chvíli vidíme v dáli světýlko. Takže je někdo před náma a hlavně když jsme se ohlédli zahlédli jsme v dáli řeku pochodujících světel. Jistotu, že jdem dobře potvrdila i první vesnička Zálesí. Za chvilku jsme byli v zátoce, kde jsme dostali mřížku se stromky a úkol zapíchnout vedle každého stromku jeden špendlík tak, aby se čtvereček, kde špendlík je, nedotýkal ani rohem. Prostě něco jako hledání min. Vypadalo to snadno, než jsme se zasekli kdesi uprostřed pole, kde to přestalo vycházet a museli jsme všechno přehazovat. Už už jsme to měli, ale zase chyba. Konečně to vypadalo dobře. Raději jsme pečlivě celou desku zkontrolovali, než jsme to šli odevzdat.
„Máte to správně! Ale máte fakt štěstí, chybělo vám už jen 20 sekund do limitu!“ chválil nás org.
„Tak to jsme si vůbec neuvědomili!“ vydechl jsem překvapeně. Ale bylo to v kapse a my mohli pokračovat směr Jedlový les, kterej byl teda pekelně daleko. Byla ale noc, šlo se dobře a sil bylo na rozdávání. Já na nic nečekal a začal se cpát prvníma stvolama pampelišek, co rostly u cesty. Chutnaly docela dobře. Za druhým mostem jsme to vzali po zelené a chtěli si to výrazně zkrátit, ale udělali jsme chybu, že jsme hledali stezku, místo abysme to krosli přes prudkou stěnu vedle nás. Díky tomu nás zelená zatáhla přesně tam, kam jsme nechtěli a my se tam ještě ztratili. Zašli jsme si dobrejch pět kiláků, než jsme se namotali na správnou cestu. V Jedlovém lese jsme byli jako pátí. Úkol byl lovení kachen. Lahve s očky představovaly kachny a jeden držel v ruce prut na jehož konci byla zátka a háček. Obojí se zuřivě točilo. Lovec měl zavázané oči a druhý z dvojce ho měl navigovat pouze dotyky, bez mluvení a nesměl se dotýkat ruky co lovila. Dohodli jsme se, že budu lovit a Prateta mě bude ovládat tak, že mi bude držet hlavu a ovládat jí jako joystick. Nahoru, dolů, doleva, doprava, dopředu, dozadu. Znělo to snadněji, než v realitě. Cítil jsem v rukou, že je háček někde u lahve, ale Pratetovy signály jsem nechápal. Nakonec i přes zavázané oči jsem je pevně zavřel a snažil se naprosto soustředit jen na jeho dotyky. Zafungovalo to! Máme kachnu! Nemusíme jít náhradní trasu! Plni energie šlapeme dál a opakovaně si gratulujem, jak jsme dobrý.Další cíl je vyhlídka 3km jižně pod Uherčicema. Na mě dopadá první krize.Usínám za chůze. Mám lehkou hlavu, nemůžu mluvit, nejsem schopen artikulovat. Stejnej pocit jako k ránu po brutální chlastačce. Všechno kolem je jako ve snu. Říkám si, že to ještě překonám, ale jestli to nepůjde, tak si dám první cukřík. Slibuju si ho jako odměnu v cíli. Zpomalujem. Prateta už taky nemůže. Stěžuje si, že dostává vlka. Předeběhli nás nějací kluci a já se držím jejich tempa. Docela mě to probralo, ale Prateta zůstává pozadu a já ho nechci naštvat tím, že mu zdrhám. Vím, jak dokáže člověka naštvat, když je hotovej a ti druzí mu utíkaj. Zapínám na mobilu Vypsanou Fixu a dávám ho do náprsní kapsy, aby se nám šlo líp. Pomaličku začíná svítat a my jsme konečně kdesi u vyhlídky. Tu nemůžem najít, ale našli jsme červená světla, která vedou prudce dolů k řece. Jdem po nich a dole už jsou orgové.
„Našli jste zprávu nahoře u kříže?“ ptají se nás a mě polije horko, že budem muset ten kopec šplhat zpátky.
„Ne!“
„To nevadí, stálo tam, že máte jít dolů, po červenejch světlech,“ uklidňuje mě a dosátáváme zadání úkolu. Další zpráva je na druhé straně řeky. Můžem jít oba, nebo může jít jen jeden. Voda je sotva po kolena a tak vyhrnujem kalhoty, sundáváme boty a už si to šinem na druhou stranu. Ledová voda působí blahodárně na unavené nohy. Rychle jsme našli kyblík se zprávou a já dávám snídani a odměnu. Jeden hroznovej cukřík. Jsme už přes 6 hodin na cestě. Za poslední tři noci jsem naspal celkem sotva sedm hodin a přesto se zatím cejtím docela dobře. A mám radost. Svítá. Cíl byl, dát to aspoň do svítání a my to nejen dáváme, ale držíme se v top5. Prateta si víc a víc stěžuje na to, že ho strašně bolej slabiny, kde má toho vlka. Maže to vazelínou, ale moc mu to nepomáhá.
Nad řekou se válí chuchvalce mlhy a je strašlivá zima. Pampelišky co jsem našel u cesty jsou zmrzlé. Jdeme podél Dyje do Frejštejna, kde nedávám pozor a omylem nás vedu nahoru k hradu. Prateta si toho naštěstí všimnul a včas nás vrátil zpátky. Na soucestí u Křeslického potoka narážíme znovu na orgy. Úkol zní vzít si okap z podélně rozřízlé papírové roury, umístit jej za krk a oni nám do něj dají golfový míček, který musíme dopravit mezi dvěma metama tak, že jden vždy stojí a druhej ho oběhne, překutálí míček do svého okapu, jeho oběhne zas ten první atd. Je nám zima, jsme unavení a nesoustředění. Ruce máme modré, protože v nich celou dobu držíme hole. Trochu jsme to pocvičili, ale žádnou velkou techniku jsme nevymejšleli a šli na start. Ruce mrznou víc a víc a míček stále padá na zem. Nejsem schopen říct, zda je okap nakloněný nahoru nebo dolů. Prateta je na tom stejně. Zapomínáme se obíhat a tak jeden jen stojí a kouká jak to tomu druhýmu spadne, nebo to zvedne na opačnou stranu. Prostě jsme to nedali. To znamenalo náhradní cíl. Modlili jsme se, aby nebyl daleko. Marně. Je to na místě vzdáleném dobrých 8-10 km. Volím aspoň nejkratší cestu vzdušnou čarou a škrábem se do prudkého srázu za potokem. Vyšli jsme u pole řepky, kterou jsem hned začal spásat. Nebyl to dobrej nápad. Alergie zapracovala a já se začal lehce dusit. Samozřejmě jsem si nevzal žádné léky. Naštěstí to po čase přešlo. Našli jsme silnici a šlapali pod ranním sluncem. Neměli jsme z něj ale žádnou radost. Tyhle náhradní cíle jsou strašlivě demotivující. Člověk tak nějak věří, že by to mohl dát, ale i tak je ten šílenej podnik na přesný hranici sil, nebo i kousek za ní. Náhradní cíle z toho dělají něco zcela neproveditelného. Pratetova demotivace dosahuje vrcholu. Nadává, že ho to nebaví, že tohle je o ničem, že netuší, proč to dělá a že na to kašle a chce všude zastavovat. Ukecávám ho, ať dojdem aspoň na to náhradní stanoviště, že pak uvidíme, jestli to je všechno fakt tak zlý. Ukazuje mi na mapě, kde si myslí, že budou další cíle a říká, že to znamená, že těch 8 kiláků půjdem zase celejch zpátky a že to nedá a že na to sere. Že by to bejval ušel, ale že ty stehna jsou problém, že má vlka a že se s tím fakt nedá chodit, že se omlouvá. Jsem strašně naštvanej, ale snažím se to nedávat vůbec najevo. Je mi jasný, že hádka, nebo můj výbuch by nic nevyřešilo a skončili bysme tady a teď a já to chci dojít.
„Ty si musíš něco dokazovat před ostatníma, já jim klidně řeknu, že jsem to nedal,“ nadává Prateta.
„Já vím, ale dokaž jednou lidem, že nejseš takový hovado, co má jen plnou hubu keců a nikdy nic nezvládne!“
„Na to seru, seru na to co si o mě lidi myslej.“
„Tak pojď aspoň kvůli mě!“
„Však jdu, nevidíš, že jdu?!“
„Ale držkuješ, což mimochodem znamená, že máš ještě dost sil.“
„Blbost, já držkuju, i když ležím vysílenej na zemi, já to mám v sobě, to je můj základní životní projev.“
„Ne, až budeš opravdu hotovej, budeš držet hubu.“
Je fakt, že tohle je asi největší a nejtěží úkol celého závodu. Přesvědčit sám sebe, že ač není skutečně žádnej legitimní důvod, tak člověk musí poslat tělo za hranice toho co by bylo ochotno snášet aby dorazil do cíle.
Za takové nálady jsme dorazili k lesu za Bítovem, kde byla zpráva s dalším cílem. Kamenný most. Díky bohu to aspoň neznamenalo, že se musíme vracet, i když jsme si oproti ostatním slušně zašli. Nálada je o něco lepší, ale Prateta stejně opakuje, že tam už končí. Začínám mu opatrně lhát se vzdálenostma. Vím, že to je nebezpečný, ale uklidňuje to i mě samotnýho. Po závodě mi přiznal, že mu to bylo jasný, ale že to stejně chtěl slyšet. Nohy se začínají ozývat. Mám pocit, že startujou nějaký puchýře a svaly na holeni bolí a nejhorší strach mám z kolen, které začínají pálit a bolet. Kamenný most je podle našich propočtů zhruba na čtyřiceti kilometrech a Prateta se nechává slyšet, že to možná dá do těch padesáti, ale ani o metr dál. Chce odpočívat a argumentuje časovou rezervou. Já chci jít, dokud můžem, tak jít. Za těchto dohadů jsme dorazili k mostu. Úkolem bylo dopravit tenisák lesem, podel potoka, pod mostem nahoru na cestu a pak se trefit do stromu metr nad zemí. Dáváme kousek čokolády, Prateta vybírá nožem svůj hroznový cukr a sedáme na most, abysme si trochu odpočinuli. Já si sednul na zem a za chvilku jsem spal. Probudil jsem se za 15 minut a bylo mi o moc líp. Ta zmatenost a podivná únava zmizely. Těch 15 minut bodlo. Berem klacky a mlátíme do tenisáku. Cejtím, že včerpání a stres ze hry, kdy tenisák lítá kam chce, ve mě probouzí zlost a snažím se to zoufale korigovat a nevyjíždět, když míček neletí, kam by měl. Ale zvládli jsme to a Prateta bravůrně zakončil vyvážením míčku na klacku a jeho dotykem na stromu. Dostáváme lístek s dalším stanovištěm a já už standardně halekám, že to je paráda a že to je kousek, že jsem se bál, že to bude dál. Jezírko pod lesem je hodně daleko, ale dala by se trefit docela příjemná zkratka přes hráz. Jenže my ji netrefili a tak šlapem po silnici přes Vranov. Vždy, když vidím hospůdku, říkám si, že bysme mohli dát jedno a možná nějaké jídlo a pak mi dochází, že máme zákaz jídla. Chci dát aspoň pivko i když by nás to asi hodně unavilo, ale dochází mi, že smíme jen čistou vodu. Takže zase nic a musí se šlapat dál. Už to začíná bejt zlý. Pratetovi už zcela otevřene lžu a cíl má bejt za každým rohem. „To jen vyjdem tady skrz, hned za tou řekou nahoru, tam je vesnička, z ní dolů a v tom lese to je,“ utěšuju ho a tak trochu i sebe. Za tou řekou jsou ale asi 2 kilometry serpentýn prudce stoupajících do kopce, vesnička je v nedohlednu a tím lesem budem muset jít ještě hodně daleko. Nohy už to nedávaj. Musíme už dělat zastávky kvůli mě. Setpentýny berem rovně a objevujem modrou, která je sice delší cestou, ale zato není po silnici. Lesem se jde líp a nálada trošku stoupá. Ve vesnici se osvěžujem pod pumpou a napojujem se zpátky na hlavní silnici, která vede až k rybníku.
„Kde to je? Tady někde už. Ne?“ ptá se Prateta a nejistě se dívá na rozpálený asfalt, který se táhne zdánlivě do nekonečna.
„No, to není zcela přesný,“ ošívám se.
„Ukaž mi mapu!“
„Já vím, kde toje. Nejkratší je to po týhle silnici.“
„Kde po týhle?“
„No, na konci.“
„Ses posral?“
„No můžem jít ještě tady lesem, krosnout to a pak se napojit na žlutou a přídem krásně odspoda.“
„Po silnici nejdu, dem do lesa!“ velí Prateta a tak jdem. Čeká nás prudkej sráz k nějaký vodárně. Dolů mi to jde úplně nejhůř. Bolest každého došlápnutí je nesnesitelná. Kolena umírají a já se snažím všechnu váhu přenést do rukou a na hůlky. Pak krosíme nazdařbůh lesem podle buzoly. „Musíme jít na severozápad,“ mumlám zmateně, „jdem dobře dodávám a koukám na buzolu.“ „To není západ, to je východ!“ kouká se Prateta na buzolu. „Tak musíme jít na severovýchod, každopádně dem dobře,“ vydechuju unaveně. „Hele ale dorazíme tam v poledne a to znamená, že si budem moct dát obídek! Já osobně si dám kostičku čokolády, cukřík a k tomu i jeden kousek jerky beef!“ těším se. „To je oběd pěkně na hovno!“ nadává Prateta. Litanie se stupňuje a uzavírá to tím, že tohle už bude 50 km a to byl náš cíl dát aspoň tohle.
„Já chci překonat toho namakance, co se poprvý zaseknul na padesátce, že mu prej vypověděly nohy!“ namítám.
„Já fakt víc nemůžu, chtěl bych, ale nejde to! Já už dávno dobral rezervy!“ omlouvá se Prateta a já vážně uvažuju o tom, že bych to došel s jinou dvojcí. Jenže všchni kolem nás lítaj raketovou rychlostí a já bych je zdržoval. Navíc bez něj to už prostě stejně neplatí, není to ono, veděl bych to a to by mě stejně sejmulo. Vytahuju téma co by ho mohlo povzbudit a ptám se ho na "jeho" holku, co se mu líbí. Trochu pookřál a zase můžem kus jít. Jezero je jak jinak, než pod kopcem. S bolestí ve tváři se spouštím dolů a docházím Pratetu, kterej tam s sebou praštil u cesty a vypadá, že už se nehne. Motivuju ho tím, že je oběd a nahlas tam vychutnávám sousto čokolády, cukr i maso. On jen vyčerpaně loví nožem ve svém pytlíku s curkem. Org nám zatím vysvětluje, že tam jsou 4 barely, 200kg a máme dvě kladky, dvojtou a jednoduchou, abychom je dostali nahoru. Nepamatuju si počet kladek a tak náhodně kreslím do sešitu náčrtky zařízení za který by se nemusel stydět ani Leonardo Da Vinci. Nemám sílu uvažovat, ale mám pocit, že zapojení 2 a 1 by mělo snížit potřebnou sílu na polovinu, takže každej z nás musí vytáhnout 50 kg. Nabrali jsme síly a jdem na to. Nejdřívtáhnem každej za konec provazu, ale barely se ani nehnou. Přivazuju jeden konec ke stromu a bejčíme oba z jedné strany. Zapření co to jde, lano se zařezává do rukou a barely se pohly. Zabíráme a svaly na nohou řvou bolestí. Konečně! Dotkly se! Lehká euforie zaplavuje mysl. Dostáváme další cíl.
„No to je neuvěřitelný! Je to fakt jen kousek. Zpátky tady po žlutý, vyjdem v Čížkově, pak modrá a sme tam!“ komentuju trasu, která může mít kolem 10 km. Prateta už zase leží u cesty a nevypadá, že by se chtěl pohnout. Nakonec se posadil a chvilku loví svým nožem zase cukr z pytlíku. Pak se zvedá a vycházíme. Nahoře na kopci se plížíme jak dvě lemry. Asi 2 km/h. Zapínám znovu hudbu na telefonu a dávám tam AC/DC. Můj poslední trumf. Prateta, když vidí jak tahám telefon, tak říká, ať to nezapínám, že mu ta hudba stejně nepomáhá, ale pak trochu začíná zabírat. „Dej tam aspoň Highway to hell!“ velí a začíná nabírat slušnou rychlost. Držím se mu v patách. Jedem jak motorový myši. Hole rytmicky buší do cesty, AC/DC řve na plno a my nemluvíme, ani slovo, jen jdem. Krize a energie chodí ve vlnách. Člověk dostane najednou z ničeho nic takovej kopanec energie a může i zrychlit a hlavně zatřese hlavou a má pocit, že se probral z nějakýho snu. Rozhlídne se, zjistí co se děje a než si to uvědomí upadá zase do podivný letargie. Začaly na mě přicházet první halucinace. Mám pocit, že jdu s Mácou a ne s Pratetou. Vždycky mě překvapí, když začne mluvit, protože tohle by Máca neřek. Od Čížkova to už je jen asfalt. Prateta jede jak stroj. Strašná rychlost. Mám pocit, že pojal myšlenku mě zabít, když mu došlo, že jinak to nevzdám. Z kopce zatínám zuby protože bolest kolenou je už nepopsatelná. Normálně jsem si říkal, že jestli to tak bude pokračovat, tak se snad i rozbrečím. Pak to najednou vyplo. Bolelo to, bolelo to strašně, ale pak se to proměnilo v jakousi chronickou bolest,kterou člověk začne tak nějak akceptovat. Jen cejtím, že mozek je v hrozným stresu z tý bolesti a začíná mě z toho slušně bolet hlava. Přes všechny tyhle stavy pojímám šílenou myšlenku dojít tenhle závod smrti, abych si to mohl odškrtnout a už se toho nemusel nikdy v životě účastnit. Místo breku jsem vykouzil na obličeji nesmírně vysmátej, totálně idiotskej výraz, kterej sem držel a šel. Přišlo mi to skoro k smíchu. Bez jediné zastávky, bez napití, bez oddechu dorážíme za rekordní hodinu na Hardeggskou vyhlídku.Tam Prateta beze slova sedá na lavičku a já zalézám do vyhlídky.
Všichni plní nějaký úkol, ale mně jen hučí v hlavě a přemejšlím, jak můžem dát ten zbytek. Po půlhodině se připlazil Prateta a berem si úkol. Na papírku jsou kousíčky střechy, nebo stromu, nebo tak a my to musíme najít v krajině před námi azakreslit do černobílé fotky. Pak vyluštit šifru. Prateta mi pomohl hledat, ale šifru vzdal rovnou a šel si lehnout. Luštím, zatímco on nahlas chrápe. Vyluštil jsem to, ale cíl nejde najít na mapě. Ukazuju to orgovi a on mi říká, ať rozložím mapu. Jistě, je to daleko dál, než bych se odvážil hledat. Odhadem tak 20 km. Nechávám Pratetu spát a budím ho až za půl hodiny. Nalhávám mu, že to bude poslední stanoviště a že jsem našel luxusní zkratku přes skály. Nepopírám mu, že i tak půjdem nějakejch 18km. Trvá mu skoro třičtvrtě hodiny, než je provozuschopnej, ale zatíná zuby a jde. Už dlouho vůbec nedržkuje. V místě, kde tuším, že by to mohlo být, odbočujem z cesty do lesa a probíjíme se nazdařbůh. Kozí stezky ne a ne najít. Pak jsme našli cestu a radostně se drželi po ní. Doufal jsem, že nás dovede až do cíle, ale přivedla nás na silnici zpátky skoro až k vyhlídce. Vracíme se a znovu se probíjíme lesem. Pak jsme našli vrchol skály nad Dyjí a já se zašel rozhlédnout.
Všude kolem jsem viděl jen nesmírně prudké skály a rokle táhnoucí se, kam oko dohlédlo. Bylo mi jasný, že to nevypadá vůbec dobře. Přesto jsme se dál probojovávali lesem. Pak to vypadalo, že jsme našli cestu nad potokem, jak ukazovala mapa, šli jsme po ní a pak překonali rokli a tam byla druhé cesta, přesně tak jak měla být. Jenže ta pak zmizela a my se začali motat ve skalách. Lezli jsme přes hromady suti a balvanů, kde jsem si rozseknul kotník. Kolena se už dávno proměnila v dva doběla rozpálené kameny, které o sebe třou v ložisku s pískem. Jediný co mě utěšovalo, že odtud musíme někam dojít. A jít znamenalo sbírat kilometry. Když už to nedojdem, chtěl jsem jich nasbírat co nejvíc. Hlavou mi běželo, jestli už neriskuju nějaký doživotní následky. Táta byl teď dvakrát na operaci s koleny.
Všichni plní nějaký úkol, ale mně jen hučí v hlavě a přemejšlím, jak můžem dát ten zbytek. Po půlhodině se připlazil Prateta a berem si úkol. Na papírku jsou kousíčky střechy, nebo stromu, nebo tak a my to musíme najít v krajině před námi azakreslit do černobílé fotky. Pak vyluštit šifru. Prateta mi pomohl hledat, ale šifru vzdal rovnou a šel si lehnout. Luštím, zatímco on nahlas chrápe. Vyluštil jsem to, ale cíl nejde najít na mapě. Ukazuju to orgovi a on mi říká, ať rozložím mapu. Jistě, je to daleko dál, než bych se odvážil hledat. Odhadem tak 20 km. Nechávám Pratetu spát a budím ho až za půl hodiny. Nalhávám mu, že to bude poslední stanoviště a že jsem našel luxusní zkratku přes skály. Nepopírám mu, že i tak půjdem nějakejch 18km. Trvá mu skoro třičtvrtě hodiny, než je provozuschopnej, ale zatíná zuby a jde. Už dlouho vůbec nedržkuje. V místě, kde tuším, že by to mohlo být, odbočujem z cesty do lesa a probíjíme se nazdařbůh. Kozí stezky ne a ne najít. Pak jsme našli cestu a radostně se drželi po ní. Doufal jsem, že nás dovede až do cíle, ale přivedla nás na silnici zpátky skoro až k vyhlídce. Vracíme se a znovu se probíjíme lesem. Pak jsme našli vrchol skály nad Dyjí a já se zašel rozhlédnout.
Ztratili jsme se. Totálně. Padali jsme přes větve a přes kameny a vysílení dosáhlo nových nečekaných výšin. Nešlo se už ani nadechnout. Měli jsme pocit, že nám někdo klečí na plicích. Já viděl ve stromech opice, Prateta někoho v modrý bundě. Už jsem si zvyknul, že se neustále proměňoval. Bylo to jen silnější a silnější. Chvilku šel vedle mě Honza Janouch v obleku. Viděl jsem ho jasně periferním viděním a slyšel i jak mluví. Když jsem se na něj otočil, tak začal morfovat přes Mácu do Pratety. Když se obraz usadil, tak jsem chvilku nevěřícně koukal na to, že to je fakt Prateta, kdo se mnou jde. Přišlo mi to nepravděpodobný. Konečně cesta. Podle různých drobných znaků, jako že tam nerostly stromy ani větší maliník jsme usoudili, že snad i někdy používaná. Kouknul jsem do mapy a pojal hrozný podezření. Vypadalo to, že vyjdem přímo u Čížkova. Dvě hodiny v trapu a my budem tam, kde jsme mohli být dávno, nebýt zkratky. Vyšli jsme na červenou a dali se po ní doprava. Když se začala kroutit bylo to jasný. Podezření se potvrdilo. Rozhodli jsme se dorazit zásoby. Kdoví, třeba to tělo nečekaně nakopne. Já měl skoro všechno,takže jsem to do sebe natlačil a šli jsme dál. Nijak rychle a nijak moc pomalu. O půl šestý zkusil Prateta naladit hokej, ale spíš jsme ladili rakušáky, než Českej rozhlas. Konečně Lukov. Bolest všeho je nepopsatelná, ale stejně pojímám ďábelskej nápad jít dál. Prateta chce jít do hospody, která je na mapě nahoře a tak zabočuju dolů. Chci ho přesvědčit, že to dáme aspoň do další vesnice. Chce se zeptat, ale říkám mu, že je proti pravidlům se ptát na cestu. „Stejně končíme!“ „No jo, ale cokoliv ujdem než se zeptáme se počítá!“ Nakonec se stejně zeptal a chlapík nás posílá zpátky nahoru. Jdu víceméně s úlevou.Navrhnu jen tak nepřesvědčivě, že další vesnice není daleko, ale Prateta chce stihnout co nejvíc z hokeje. Nacházíme krásnou hospůdku, kde už běží hokej. Objednáváme pivo a píšem zprávu orgům. Je půl sedmé. Skončili jsme. S kraťoučkými spánky ve vlaku a na stanovištích jsme vzhůru 36 hodin. Ušli jsme 73.16 km a kromě pár pampelišek, pár hlaviček jetele a pár květů řepky jsme za posledních 20 hodin měli méně než 100 g potravin. Nemluvíme. Prateta jen zírá do zdi a upíjí pivo.
Dali jsme si klobásu, ale není to ta vysněná mana, kterou jsem si představoval před startem. Asi by to bylo lepší, kdybysme to došli. Teď jsme prostě jen vypnutí. Píšu ještě na Facebook, ale nemám moc sil to rozebírat. Je konec.
Na základnu nás odvezl Piraňa a tam už nás čekala naše obětavá Žena, která nám dělala poctivě doprovod a podpůrnej tým. Šli jsme na večeři a pár těch piv. Prateta chodí jak namrdanej kačer, já jak válečnej invalida. V hospodě usínám a pokračuju v halucinacích. Míchají se mi sny a realita. Pivo je hnusný a tak jdem raději spát.
Doslov: Byla to fakt zajímavá akce a víceméně splnila má očekávání, ač jsem doufal, že úkoly budou více odvážné. Historické ročníky zahrňující slaňování stovek metrů, nebo lezení na skály, pití moči nebo žraní psích granulí více podtrhují šílenost této akce. Z věcí co se osvědčily to byly zcela určitě chodící hole. Šetřej strašný energie a hlavně přidávají stabilitu, když už se sotva motáte a stačí škobrtnutí, abyste byli na zemi. Stejně tak jídlo. Čokoláda 86% s 2700 kaloriema na sto gramů dodávala sílu, hroznovej cukr rychlou energii a jerky beef to byla dobrota, co si člověk dal za odměnu aby se nezbláznil z toho, že kolem lidi jedí sobotní obědy. Kvalitní technické prádlo taky. Trička co odvádí vlhkost, lehký jemný kalhoty, lehký dobrý a nízký boty a silnější odvětrávací ponožky udržovaly tělo v bezvadným chodu a šetřily nohy, co dostávaly hroznej kotel. Zbytečně jsme táhli každej dvě flašky vody. Jedna stačí, je tisíc míst, kde to lze doplnit. A v neposlední řadě to je parťák. Čekal jsem, že mě Prateta ve svých dvaceti letech snadno fyzicky překoná, ale ukázalo se, že psychika a vůle je nad fyzičku, kterou jsme oba měli mizernou. Přesto jsem k němu získal opravdový respekt protože bylo naprosto obdivuhodný s jakou silou se zakousnul v momentě, kdy už bylo jasný, že je dávno daleko za čímkoliv, co by on osobně považoval za konec svých sil. Asi by šel i dál, kdybych na tom důrazněji trval, ale já už to nedal. Šel bych s ním znova. A podruhý bysme to dali.
Na základnu nás odvezl Piraňa a tam už nás čekala naše obětavá Žena, která nám dělala poctivě doprovod a podpůrnej tým. Šli jsme na večeři a pár těch piv. Prateta chodí jak namrdanej kačer, já jak válečnej invalida. V hospodě usínám a pokračuju v halucinacích. Míchají se mi sny a realita. Pivo je hnusný a tak jdem raději spát.
Doslov: Byla to fakt zajímavá akce a víceméně splnila má očekávání, ač jsem doufal, že úkoly budou více odvážné. Historické ročníky zahrňující slaňování stovek metrů, nebo lezení na skály, pití moči nebo žraní psích granulí více podtrhují šílenost této akce. Z věcí co se osvědčily to byly zcela určitě chodící hole. Šetřej strašný energie a hlavně přidávají stabilitu, když už se sotva motáte a stačí škobrtnutí, abyste byli na zemi. Stejně tak jídlo. Čokoláda 86% s 2700 kaloriema na sto gramů dodávala sílu, hroznovej cukr rychlou energii a jerky beef to byla dobrota, co si člověk dal za odměnu aby se nezbláznil z toho, že kolem lidi jedí sobotní obědy. Kvalitní technické prádlo taky. Trička co odvádí vlhkost, lehký jemný kalhoty, lehký dobrý a nízký boty a silnější odvětrávací ponožky udržovaly tělo v bezvadným chodu a šetřily nohy, co dostávaly hroznej kotel. Zbytečně jsme táhli každej dvě flašky vody. Jedna stačí, je tisíc míst, kde to lze doplnit. A v neposlední řadě to je parťák. Čekal jsem, že mě Prateta ve svých dvaceti letech snadno fyzicky překoná, ale ukázalo se, že psychika a vůle je nad fyzičku, kterou jsme oba měli mizernou. Přesto jsem k němu získal opravdový respekt protože bylo naprosto obdivuhodný s jakou silou se zakousnul v momentě, kdy už bylo jasný, že je dávno daleko za čímkoliv, co by on osobně považoval za konec svých sil. Asi by šel i dál, kdybych na tom důrazněji trval, ale já už to nedal. Šel bych s ním znova. A podruhý bysme to dali.
úterý 24. dubna 2012
Phnom Penh
Spíme už ve
vlastním pokoji a ráno se budíme dost pozdě. Poté co jsem obvinil půl hostelu z krádeže
bot, jsem je asi na pátej pokus objevil na schodech před pokojem holek. V tichosti
jsem je nazul a šéfovsky prohlašuju, že to nechci dál řešit. Opík vážně
nespěchá. Venku už čeká minibus, co nás má odvézt na nádraží, ale on nedorazil
ještě ani na snídani. Řidič dostává tolik charakteristickej tik, kterého jsem
si všimnul u lidí, kteří se s námi setkali. Konečně se vykolébal. Kambodžani
nás donutili narvat ty míchaný vajíčka do bagety a narvali nás do minibusu.
Máváme ještě našim indonézskejm kamarádkám, které se přišly rozloučit.
Na nádraží přesedáme na místní bus a už jedem směr Phnom Penh. Autobus má záchod, ale je
to hobbití model, takže je dost výzva se tam porovnat. V Phnom Penhu je to
o poznání divočejší. Autobusáci dávají plechovou stěnu kolem busu, než vyndají
baťohy. Za stěnou se tlačí hromada obchodníků a tuktukářů a snaží se udělat
kšeft. Prorážíme skrz ně a zdatně odmítáme všechny nabídky. Podle rozmazané
mapičky v Opíkově mobilu by náš hostel měl být jen kousek. Kousek jsou
nakonec skoro dva kiláky, ale odměnou nám je krásnej hostel provozovanej
nějakým anglánem, kterej nám dá spoustu tipů a mimo jiné nás ujistí, že tu je
bezpečno. Jen v noci prý, bysme se neměli nikde moc motat. Chcem jet na
muzeum genocidy a killing fields, ale prej se obojí nedá stihnout. Tak tohle už
jsme za naši cestu slyšeli mnohokrát. Berem tuktukáře a velíme směr muzeum. 
Je to bývalá
střední škola, kterou Pol Pot předelal na koncentrák, kde mučili politické
vězně. Většinu mučení obstaraly dospívající děcka. Všechno je ponecháno v původním
stavu a působí nesmírně depresivním dojmem. Pietně usrkáváme z plechovky Angkoru
a prohlížíme si vše kolem, když na mě zaútočila nějaka američanka, že je ze mě
naprosto znechucená, že dokážu takhle zneucťovat oběti, když tu upíjím pivo.
„A to, že ty tu
piješ vodu není zneuctění?“ opáčil sem, ale odpovědí mi byl jen nechápající
pohled.
„Mě by to třeba
zneucilo,“ přitakal Opík. Něco dál kvokala a odkvačila pryč.
Po prohlídce
směrujem Tuktukáře na killing fileds a vjíždíme do nepředstavitelné dopravní
zácpy. Kambodža se za ty čtyři roky hodně změnila. Tehdy tu byly jen kola,
tuktuky a motorky. Teď jsou ulice plné nových aut. Jezdí se ale stejným stylem,
takže výsledkem jsou monumentální zácpy, kterou se neprotlačí ani to kolo. Na
Killing fields dorážíme za tmy. Je tu otevřeno a nikdo tu není a tak jdeme na
prohlídku. Je to úplně něco jiného než za světla. Kolem se ozvývají zvuky
džungle a měsíc osvětluje zlověstně se tyčící obrovskou stupu (věž), která je
plná lidských lebek, které patřily obětem, které objevili v masových hrobech
všude kolem. Procházíme po cestičkách kolem mělkých hrobů a člověk má zvláštní
stísněnej pocit. Prohlížíme ještě místní minimuzeum a už jedem zase zpátky.
Ve městě máme
schůzku s coachsurfařem u kterého jsme původně měli spát, ale pak jsme
radši zvolili hostel. Stejně se s náma chce vidět. Nemáme mu ale jak
zavolat. Opík nemá kredit a já nehodlám porušit svůj airplane mód. Nakonec jsme
na tržnici objevili ženskou, která tam má normálně pevnej telefon, kterej
pronajímá lidem. Týpek za chvíi dorazil na kole, který narval do tuktuku a veze
nás někam za svýma kámošema co jsou v restauraci na břehu Mekongu.
Zvláštní partička amíků a anglánů nás bere do jakési cukrárny, kde nemaj pivo.
Sháním nějaké venku a vracím se s lahváčema Angkoru. Když jsme je načali
obsluha se na nás dost zle podívala, ale poté co jsme vytáhli z držáčku na
stole lístečky, kam máme napsat, jak jsme byli spokojeni s obsluhou, zjihli
a už se jenom usmívali.
Partička dala
zmrzlinu, všichni se omluvili a byli pryč.
„Co to bylo za
lidi?“ pronesl Opík řečnicky a šli jsme hledat normální hospodu. Objevili jsme
krásnou hospůdku, kde měli točeného Angkora za dolar. Číšnice už u druhého
půllitru bravůrně pochopily, co mají za hosty a další piva nosily jakmile jsme
měli zhruba poslední čtvrtinu piva. Zlámali jsme se tam jak dogy a bezstarostně
vyrazili bloumat nočníma ulicema Phnom Penhu. S tím nebezepečím se to
zjevně přehání i když je taky možný, že místní kriminální živly si radši
nechtěly nic začínat se dvěma rozdováděnýma opilcema. Když bylo jasný, že
hostel sami nenajdem přijali jsme nabídku nějakýho motorkáře, kterej nás chtěl
oba vzít na svůj malý motocykl.
„Chceš bejt máma
nebo táta?“ ptal jsem se se smíchem Opíka.
„Ty seš na ostro
co?“
„Jsem.“
„Tak radši táta,“
zvolil Opík a vyjeli jsme.
„Opíku?“
„No?“
„Ty seš taky na
ostro.“
„No.“
„Tohle radši
nikdy nikomu neřeknem.“
Motorkář se
ukázal bejt zmatenější než my a tak jsme nakonec rozbalili mapu, kterou jsem držel
před ním na řidítkách a snažil se chytat orientační body, protože on mapě
nerozuměl. Nakonec jsme zdárně dorazili. Bylo asi pět ráno a náš pokoj byl plný
spáčů na matracích. Dělali jsme slušnej bordel, takže jsme sklidili pár
nadávek, než jsme usnuli.
pátek 20. dubna 2012
Dvě věže
Budím se poprvé asi v sedm hodin. Holky sedí na posteli a baští KFC."Nebojte, v osm vyrážíme na chrámy," houknul jsem na ně a všiml jsem si, že Opík leží vedle mě na zádech ve svých dračácích ve kterých mu dost viditelně stál. Decentně jsem přes něj přehodil deku, ale on ji obratem strhnul. Dál jsem to neřešil a znovu usnul. Je vedro, takže se budím znovu v osm a vidím, že teď jsme na tom úplně stejně. "Dvě věže, pokračování příběhu," glosuje to Opík. Muslimky nás spokojeně sledujou z vedlejší postele.
„Hned vyrážíme děvčata!“ ujišťujem naše kamarádky. Hned se ale protáhlo na více jak dvě hodiny. Holky ale vypadaj docela spokojeně. To ještě netušily jak náročné to s námi bude. První zastávkou je Angkor Wat – hlavní chrám celého komplexu. Velkolepé dílo, které rozhodně stojí za shlédnutí. Trochu se holkám ztrácíme, ale ony vždycky najdou místo, kde na nás počkají a maj pokaždé radost, že nás vidí. Potřebuju šíleně na záchod, ale ty jsou strašně daleko. Vyrážím teda do džungle. Varování před minami mě trochu znervóznilo, ale tuhle hrozbu rychle přebil malej had co se proplazil listím. Takhle rychle jsem to snad ještě nedělal. Domluvili jsme se na sraz u tuktuku ve dvanáct, ale sekli jsme se u stánků, kde kupujem suvenýry a pivo a tak přicházíme s půlhodinovým zpožděním. Holky čekaj.
„Vidíš to? To je prostě jiná kultura!“ komentuje Opík jejich radostné výrazy, když jsme konečně došli.
„Bejt to Češky, tak už sou nepříčetný,“ dodává znalecky. Pokračujem na Ta Prom chrám, který ještě prorůstá džungle, tak jako původně všechny chrámy. Opík, který tu ještě nikdy nebyl, ale stihl něco načíst ze svých fotokopií Lonely Planet začal holkám znalecky vykládat o tomto chrámu:
„To je chrám uprostřed džungle. Jdete tam skrz džungli a pak se před váma zjeví, jako prvním objevitelům před sto lety. Všechno je úplně původní.“
Zastavujem u slušnýho bulváru obkolopeného stánky.
„Jako před sto lety,“ komentuju to sarkasticky a pak propadám záchvatu smíchu, když vidím, jak se z chrámu tyčí jeřáby: „dokonale autentické!“
A tak jedem chrám za chrámem, my vždycky nakoupíme dva chlazené sedmičkové Angkory, které spokojeně likvidujem. Začínáme taky dělat slušnej bordel. Na vrcholku jednoho chrámu zrovna v momentě, kdy jsme byli v jedné místnosti do které vedly čtyři cesty se k nám najednou ze všech směrů stáhli policisté.
„Prohráli sme,“ syknul Opík a i ve mě byla malá dušička. Policajti šli přimo k nám. První se ke mě naklonil a syknul: „Nechceš koupit policejní odznak? Za deset dolarů!“
Nechápavě jsem na něj zíral a pak ze sebe vysoukal: „Ne, díky.“
„OK, za pět,“ smlouval muž zákona.
„Ne, jste fakt moc hodný, ale my už musíme jít,“ omlouval jsem se a rychle jsme se zdekovali.
„Na cajty tady bacha!“ říkal Opík, „můžou se ti pokusit prodat odznáček!“
Našli jsme holky a jedem na další chrámy.
„Počkejte tady na nás, bude to jen minutka,“ brzdíme u jednoho chrámu, kde je zákaz vstupu, kvůli stabilitě. Obíháme ho a zdatně vyručkujem až na samý vrchol prastarého schodiště, kde jsme usedli ve stínu a vychutnávali výhled a naše pivka. Tak se nám ta líbilo, že jsme tam byli přes půl hodiny. Naše děvčata zatím spořádaně a spokojeně čekají dole. Tuktukář ale už vykazuje lehčí tik. Snaží se nás totiž už dvě hodiny dostat někam na oběd. Vracíme se a velíme směr restaurace. Tuktukář nezklamal. Ač je všude plno podniků s nízkými cenami neomylně nás vzal to jedné, kde všechno stojí dvojnásobek. My jsme ale už slušně v ráží a nechce se nám nikam jinam. Volám si majitelku a ukazuju jí ceník:
„Madam, to je dobrej pokus, takže buď všechno za normální ceny, tj. za polovic, nebo se zvedáme a jdem jinam!“
Ani se moc nehádala, jen mě poprosila, ať mluvím potichu, že kolem sedí plno turistů, co platěj plnou cenu. S pivem nás zkusili taky natáhnout, ale to byl jen takový marný pokus. Holky, když viděly ceny, tak řekly, že tu nebudou jíst.
„Klid děvčata, máte všechno za polovic, jste tu s klukama z východní Evropy, nezapomínejte!“ říkáme jim a ony se zase rozzářily a spokojeně objednaly jídlo.
Tuktukář, který tímpádem přišel o svou provizi byl už zcela nemluvnej. Nakopnul tuktuka a uháněli jsme kamsi. Řekli jsme mu výslovně, že chcem na chrám západu slunce. Cestou nám ale došlo pivo a tak velíme stop u řady stánků, kde rozpoutáváme klasickou konkurenční bitvu stánkařů o to, kdo nás obslouží. Překvapuje mě, že je tu tolik turistů a všichni někam jdou. Začal jsem si číst cedule kolem a zjistil jsem, že jsme u toho chrámu západu slunce. Ten hajzl nám tu původně nechtěl zastavit. Říkáme to holkám a škrábem se nahoru. U chrámu je úplně šílená fronta. To nás ale nemůže přece zastavit. Zkoušíme najít alternativní přístupovou cestu, ale všechno je ostře hlídané. Vůbec se to tu změnilo za ty čtyři roky, co jsem tu nebyl. Všude provazy, zábrany, bezpečáci. Vyhmátnul jsem moment, kdy zadní schodiště nebylo hlídaný a vyrazil jsem nahoru. Připadal jsem si jak Mário v klasické hře. Prvního nepřítel v podobě subtilní holčiny jsem ignoroval a pokračoval ve výstupu, dalšího borce jsem nějak oběhnul, ale to už se ze shora hnali další tři a tak jsem to vzdal. Zkusili jsme uplatit ještě jednoho hlídače u né tak kolmé stěny, ale bál se.
„Víš co, pojď do fronty,“ táhnul mě Opík.
„Ty to chceš celý stát? To už bude zase svítat!“ namítám.
„Ne nakonec. Před nějaký číňany, ti ani nepípnou.“
Vyhlídli jsme čínskou skupinku v přední časti fronty a zcela ležérně se přimotali před ně. Ani nepípli, ale chvilku poté co jsme zabrali své pozice nás zmerčila dozorčí fronty a hnala se přímo k nám.
„A jsme nahraní,“ povzdechnul jsem si, ale holčina k nám doběhla a hned přísně spustila:
„Tady nesmíte mít alkohol!“ ukazovala na naše plná piva.
„To je otevřený, co s tím máme dělat?“
„Vypijte to! Hned!“
„Chceš nás zabít?“
„Hned!“
Začali jsme do sebe statečně ládovat těch 0,7 l piva a zdaleka né prvního dnešní den.
„Dělejte!“ hecovala nás sekuritačka.
„Ty seš nějaká hrr!“
Statečně jsme to vypili a pak už nám bylo všechno poměrně jedno. Usedli jsme před provazy, které držely ty hordy turistů a vychutnali si západ slunce.
Zpátky dolů se nám nechtělo oklikou, protože už cestou nahoru k chrámu jsme zahlédli prastaré schodiště, které znamenalo významnou zkratku. Provazy a cedule vstup přísně zakázán nám v tu chvíli nebyly žádnou překážkou. Jen co jsme je překročili rozpoutal se křik a několik bezpečáků vyrazilo za námi. My s našima dlouhejma nohama ale nabrali rychlost a brali jsme ty tisícileté schody po pěti, takže jsme je rychle setřásli.„Tak, tohle holky určitě nečekaly. Teď se budem muset vracet, protože ony tam na nás čekaj někde u cesty,“ smál se Opík. Holky ale byly šikovnější, než jsme tušili. Byly připravené za ohybem cesty těsně za tou zkratkou. Bůh ví, jak to dělaly. Dole jsme ještě seřvali tuktukáře, kterej se ani nepokoušel zapírat, že už nás chtěl odvézt domů a tenhle chrám vynechat. Domlouváme s holkama společnou večeři, ale než jsme se vykopaly, tak ony už jsou zpátky. My zjišťujem odkud jezdí místní autobusy do Phnom Penhu, dáváme večeři, příjemnou khmérskou masáž a jdem spát.
čtvrtek 12. dubna 2012
Sloni a škorpióni
V Bangkoku jsme nakonec neplánovaně strávili o den víc, než bylo plánováno. Vstáváme v devět a po bouřlivých příhodách předchozích dní už tušíme, že svět má pro nás zase celou sadu překvapení.
Balíme a loučíme se s indickejma klukama v recepci, kteří nám říkají, že bylo fascinující nás jen sledovat a ať se někdy určitě vrátíme.
Dáváme snídani a píšem kambodžskému králi, že jedem kolem a jestli bysme se nemohli stavit. Celé to navlíkáme jako výpravu českých studentů vedenou šéfredaktorem hlavních studentských novin. Opík už to domlouval s naší ambasádou, kde nás podpořili a odkázali nás přímo na královský palác. Král umí česky a kdysi studoval v Čechách, tak by to mohlo vyjít.
Je nám jasné, že válení se na pláži v Pattaye už nestíháme, ale doufáme, že nám dopadne aspoň výprava na slonech, kterou Opík domluvil. Museli bychom to ale stihnout do čtyř hodin a náš přístup je klasicky hodně laxní. Berem taxíka na Victoria monument odkud prý do Pattaye jezdí místní. Kousek za hostelem vidíme dva turisty, kteří stojí s mapou na rohu a nějaký thajec jim ochotně radí a ukazuje kam musí zajít a že jim sežene levýho tuktuka. Necháváme je být. Tohle si prostě každej musí zažít.
Na nádraží u Victoria monumentu se brutálně hádame s prodejcem lístků, který nám tvrdí, že cena je 150 a přitom Ip nám říkala, že to má být za sto. Měl tak zoufalej výraz, že jsme mu nakonec dali raději plnou cenu. Po všech těch podvodech člověk prostě nevěří nikomu. Jedem takovým minibusíkem plným úředni, kterée jezdí do Pataye si přivydělat jako kurvy. Klasicky usínáme a budíme se až v Pataye. Zastavil nám přímo u hostelu. Neuvěřitelné. Turistické autobusy stojí 800 a nikam vás nezavezou.
Rychle se ubytováváme a Opík zabavuje majiteli hostelu jeho mobil a rychle volá na sloní farmu, že jsme už jako dorazili a chceme jet na slony. Říkají mu, že máme smůlu, že už je pozdě a minibus už odjel. Je tvrdej a vysvětluje jim, že my máme jen několikahodinové okno a zítra už zase budem pryč. Je tak důraznej, že pro nás nakonec majitel poslal soukromé auto s řidičem.
Sloni byli fantastický. Brodili jsme se na nich hlubokou řekou, projížděli džunglí a také šli po silnici, kde mezi náma kličkovaly zdánlivě malinkaté auta. Náš slon byl nějakej žravej, takže jak uviděl zelený křoví nebo strom, hned to strhnul a šel si natankovat chobot. Nedbal ani brutálních ran bodcem, které mu občas uštědřil poháněč, kterej mu seděl hned za ušima.
Vracíme se džípama a pak už nás minibus veze zpátky do Pataye, kde plánujem to pořádně roztočit. Majitel hostelu nám ale říká, že jsme se zbláznili, jestli se chcem zítra dostat až do Kambodže a nemáme nic rezervovanýho. Že skoro nemáme šanci. Nevzdáváme to a jedem hned na autobusové nádraží a chcem koupit lístky na hranici.
"VIP bus v devět za 350," informuje nás babka za přepážkou.
"My nechcem VIP," bráníme se.
"Tak economy v sedm za 150, ale tam není záchod," informuje nás.
"Ten my nepotřebujem," ujišťujem jí a radostně kupujem lístky. Už druhý den jsme měli zjistit, že to bylo málem hodně osudné rozhodnutí.
Všechno zařízeno a tak hurá do víru nočního života. Prý je tu daleko bezpečněji, než třeba v Bangkoku a taky tu skoro nejsou žádní podvodníci. Údajně nějakej vládní program na zajištění bezpečí pro turisty nebo co. Houby vládní program. Pattaya jsou Karlovy Vary Thajska. Jsou tu prakticky jenom rusáci. Všude. A rusák, když ho podvedete, tak nepochopí, že to byla sranda. Takže takovej Darwinův výběr v praxi. Thajci, kteří podváděli tu prostě už nejsou.
Okolí našeho hostelu moc nočním životem nežilo. Jediné co jsme našli je pochybná temná ulička plná kurev, ladyboyů a barů. Jeden(a) z ladyboyů se přitočil(a) k Opíkovi a důvěrně se mu zavěsil(a) za ruku.
"Jakpak se jmenuješ zlatíčko?" ptal(a) se ho. Já stál o kousek dál, ale když jsem zaslechl odpověď "Vasil," vyděsil jsem se, protože jsem tušil co bude následovat.
"Hezké jméno a odkud jsi?" vrněl(a) dál ladyboy. Chtěl jsem něco vykřiknout, abych Opíka zastavil, ale ten už se svou nově nabytou hrdou identitou nahlas odpověděl: "Z Čečny!"
Rusáci co šli kolem nebo seděli u baru se nadechli a prudce otočili naším směrem.
"Ty vole, tady bych to radši nepoužíval," sykl jsem na Opíka a rychle zdrháme pryč. Na hlavní silnici jsme potkali nějakýho nalitýho anglána ze kterého jsme vytáhli, že musíme jet na nějakou Walking street.
Už jsme prolomili systém místní dopravy. Jezděj tu pickupy na které stačí mávnout, oni zastaví, vy jedete a jen na něj zazvoníte, když chcete někde vystoupit. On vám zastaví, vy mu dáte 10 bathů za každýho a frčí dál. Když odbočí jinam než chcete vystoupíte a mávnete na jinýho.
Walking street vypadá úplně jako KhaoSan v Bangkoku jen je tu spousta ruských nápisů a samozřejmě hromada rusáků. Procházíme tím fascinujícím světem klubů, barů a rychlého občerstvení. Já si to moc neužívám, protože jsem dostal naprosto šílenej průjem. Nemůžu si dovolit ani si zakašlat. Kluby nevybírám podle osazenstva nebo cen pití, ale čistě podle toho jaký by tam asi mohli mít záchody. Dáváme pivka a nějakej ten kebab a Opík si odskočil taky na záchod. Já sedím na kraji chodníku a chvilku koukám na chlapíka, který po sobě nechává lézt hromadu škorpiónů a za peníze se fotí s lidma. Popíjím si svý pivko a okukuju holky, když najednou ucejtím jak mi něco přistálo na rameni. Ztuhl jsem, protože jsem moc dobře věděl co to bylo, ale mozek to odmítal zpracovat. Jen jsem si pogratuloval, že jsem těsně předtím byl na jedné z mých mnoha návštěv toalet. Bál jsem se i podívat, ale periférně jsem zahlédl obrovského černého škorpióna. Zuřivě jsem zatřásl ramenem, ale on se jen pevnějc chytil a výhružně zvedl ocas s bodcem na konci.
"Okamžitě ho ze mě sundej!" zařval jsem na rozchechtaného thajce, kterej mi ho tam hodil.
"Tak zaplať," pronesl chladnokrevně.
V hlavě mi běželo, že snad nemůže bejt nebezepečnej, že tak šílení nejsou snad ani Thajci, ale jistota tomuhle vědomí chyběla.
"Okamžitě ho sundej!" pronesl jsem a tón naznačoval, že to už myslím zatraceně vážně. Sundal ho. Hodil jsem mu asi dvacet bathů, aby se neřeklo a zdrhal jsem se pryč. Ještě mnoho dní poté jsem se otřásl, když jsem si na to vzpomněl.
Někdy v jednu ráno jsme viděli jak zavíraj obchod, kde dělaj fotky na pasy a na víza.
"Ty vole, já nemám fotku na kambodžský vízum," vzpomněl si Opík a zatlačil je zpátky do obchodu a donutil je, aby všechno znovu zapli a vyfotili ho. Jeho výraz "mám čtyři promile, ale jsem vážnej" neměl chybu.
Končíme v jednom ruským baru, kde nahoře tančí striptérka u tyče a pak plave v bazénu do kterého je ze stran vidět. Dáváme vodní dýmku a už jenom relaxujem. Vyčerpání je příliš silné. Na hostel přicházíme asi v pět ráno. Já jdu hned spát, ale Opík tam stále něco balí a kutí, takže nakonec spí snad jen půl hodiny.
Balíme a loučíme se s indickejma klukama v recepci, kteří nám říkají, že bylo fascinující nás jen sledovat a ať se někdy určitě vrátíme.
Dáváme snídani a píšem kambodžskému králi, že jedem kolem a jestli bysme se nemohli stavit. Celé to navlíkáme jako výpravu českých studentů vedenou šéfredaktorem hlavních studentských novin. Opík už to domlouval s naší ambasádou, kde nás podpořili a odkázali nás přímo na královský palác. Král umí česky a kdysi studoval v Čechách, tak by to mohlo vyjít.
Je nám jasné, že válení se na pláži v Pattaye už nestíháme, ale doufáme, že nám dopadne aspoň výprava na slonech, kterou Opík domluvil. Museli bychom to ale stihnout do čtyř hodin a náš přístup je klasicky hodně laxní. Berem taxíka na Victoria monument odkud prý do Pattaye jezdí místní. Kousek za hostelem vidíme dva turisty, kteří stojí s mapou na rohu a nějaký thajec jim ochotně radí a ukazuje kam musí zajít a že jim sežene levýho tuktuka. Necháváme je být. Tohle si prostě každej musí zažít.
Na nádraží u Victoria monumentu se brutálně hádame s prodejcem lístků, který nám tvrdí, že cena je 150 a přitom Ip nám říkala, že to má být za sto. Měl tak zoufalej výraz, že jsme mu nakonec dali raději plnou cenu. Po všech těch podvodech člověk prostě nevěří nikomu. Jedem takovým minibusíkem plným úředni, kterée jezdí do Pataye si přivydělat jako kurvy. Klasicky usínáme a budíme se až v Pataye. Zastavil nám přímo u hostelu. Neuvěřitelné. Turistické autobusy stojí 800 a nikam vás nezavezou.
Rychle se ubytováváme a Opík zabavuje majiteli hostelu jeho mobil a rychle volá na sloní farmu, že jsme už jako dorazili a chceme jet na slony. Říkají mu, že máme smůlu, že už je pozdě a minibus už odjel. Je tvrdej a vysvětluje jim, že my máme jen několikahodinové okno a zítra už zase budem pryč. Je tak důraznej, že pro nás nakonec majitel poslal soukromé auto s řidičem.
Sloni byli fantastický. Brodili jsme se na nich hlubokou řekou, projížděli džunglí a také šli po silnici, kde mezi náma kličkovaly zdánlivě malinkaté auta. Náš slon byl nějakej žravej, takže jak uviděl zelený křoví nebo strom, hned to strhnul a šel si natankovat chobot. Nedbal ani brutálních ran bodcem, které mu občas uštědřil poháněč, kterej mu seděl hned za ušima.
Vracíme se džípama a pak už nás minibus veze zpátky do Pataye, kde plánujem to pořádně roztočit. Majitel hostelu nám ale říká, že jsme se zbláznili, jestli se chcem zítra dostat až do Kambodže a nemáme nic rezervovanýho. Že skoro nemáme šanci. Nevzdáváme to a jedem hned na autobusové nádraží a chcem koupit lístky na hranici."VIP bus v devět za 350," informuje nás babka za přepážkou.
"My nechcem VIP," bráníme se.
"Tak economy v sedm za 150, ale tam není záchod," informuje nás.
"Ten my nepotřebujem," ujišťujem jí a radostně kupujem lístky. Už druhý den jsme měli zjistit, že to bylo málem hodně osudné rozhodnutí.
Všechno zařízeno a tak hurá do víru nočního života. Prý je tu daleko bezpečněji, než třeba v Bangkoku a taky tu skoro nejsou žádní podvodníci. Údajně nějakej vládní program na zajištění bezpečí pro turisty nebo co. Houby vládní program. Pattaya jsou Karlovy Vary Thajska. Jsou tu prakticky jenom rusáci. Všude. A rusák, když ho podvedete, tak nepochopí, že to byla sranda. Takže takovej Darwinův výběr v praxi. Thajci, kteří podváděli tu prostě už nejsou.
Okolí našeho hostelu moc nočním životem nežilo. Jediné co jsme našli je pochybná temná ulička plná kurev, ladyboyů a barů. Jeden(a) z ladyboyů se přitočil(a) k Opíkovi a důvěrně se mu zavěsil(a) za ruku.
"Jakpak se jmenuješ zlatíčko?" ptal(a) se ho. Já stál o kousek dál, ale když jsem zaslechl odpověď "Vasil," vyděsil jsem se, protože jsem tušil co bude následovat.
"Hezké jméno a odkud jsi?" vrněl(a) dál ladyboy. Chtěl jsem něco vykřiknout, abych Opíka zastavil, ale ten už se svou nově nabytou hrdou identitou nahlas odpověděl: "Z Čečny!"
Rusáci co šli kolem nebo seděli u baru se nadechli a prudce otočili naším směrem.
"Ty vole, tady bych to radši nepoužíval," sykl jsem na Opíka a rychle zdrháme pryč. Na hlavní silnici jsme potkali nějakýho nalitýho anglána ze kterého jsme vytáhli, že musíme jet na nějakou Walking street.
Už jsme prolomili systém místní dopravy. Jezděj tu pickupy na které stačí mávnout, oni zastaví, vy jedete a jen na něj zazvoníte, když chcete někde vystoupit. On vám zastaví, vy mu dáte 10 bathů za každýho a frčí dál. Když odbočí jinam než chcete vystoupíte a mávnete na jinýho.
Walking street vypadá úplně jako KhaoSan v Bangkoku jen je tu spousta ruských nápisů a samozřejmě hromada rusáků. Procházíme tím fascinujícím světem klubů, barů a rychlého občerstvení. Já si to moc neužívám, protože jsem dostal naprosto šílenej průjem. Nemůžu si dovolit ani si zakašlat. Kluby nevybírám podle osazenstva nebo cen pití, ale čistě podle toho jaký by tam asi mohli mít záchody. Dáváme pivka a nějakej ten kebab a Opík si odskočil taky na záchod. Já sedím na kraji chodníku a chvilku koukám na chlapíka, který po sobě nechává lézt hromadu škorpiónů a za peníze se fotí s lidma. Popíjím si svý pivko a okukuju holky, když najednou ucejtím jak mi něco přistálo na rameni. Ztuhl jsem, protože jsem moc dobře věděl co to bylo, ale mozek to odmítal zpracovat. Jen jsem si pogratuloval, že jsem těsně předtím byl na jedné z mých mnoha návštěv toalet. Bál jsem se i podívat, ale periférně jsem zahlédl obrovského černého škorpióna. Zuřivě jsem zatřásl ramenem, ale on se jen pevnějc chytil a výhružně zvedl ocas s bodcem na konci. "Okamžitě ho ze mě sundej!" zařval jsem na rozchechtaného thajce, kterej mi ho tam hodil.
"Tak zaplať," pronesl chladnokrevně.
V hlavě mi běželo, že snad nemůže bejt nebezepečnej, že tak šílení nejsou snad ani Thajci, ale jistota tomuhle vědomí chyběla.
"Okamžitě ho sundej!" pronesl jsem a tón naznačoval, že to už myslím zatraceně vážně. Sundal ho. Hodil jsem mu asi dvacet bathů, aby se neřeklo a zdrhal jsem se pryč. Ještě mnoho dní poté jsem se otřásl, když jsem si na to vzpomněl.
Někdy v jednu ráno jsme viděli jak zavíraj obchod, kde dělaj fotky na pasy a na víza.
"Ty vole, já nemám fotku na kambodžský vízum," vzpomněl si Opík a zatlačil je zpátky do obchodu a donutil je, aby všechno znovu zapli a vyfotili ho. Jeho výraz "mám čtyři promile, ale jsem vážnej" neměl chybu.
Končíme v jednom ruským baru, kde nahoře tančí striptérka u tyče a pak plave v bazénu do kterého je ze stran vidět. Dáváme vodní dýmku a už jenom relaxujem. Vyčerpání je příliš silné. Na hostel přicházíme asi v pět ráno. Já jdu hned spát, ale Opík tam stále něco balí a kutí, takže nakonec spí snad jen půl hodiny.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)