Soukromé peklo

Vstáváme až v sedm ráno opět do strašlivé zimy. Vaříme hned čaj a polívku. Zdenda vyrážel ještě za tmy zdolat nějakou horu v okolí. Vrací se z úplně opačné strany. Prej to potmě vylézt fakt nešlo. Vylezl aspoň na hřeben na druhé straně. Prý měl srdce v kalhotách, když se prodíral tím lesíkem nad medvědím jezírkem.
„Zvonil jsem tou rolničkou jako blázen a přemejšlel, co udělat, když by mě překvapil mědvěd.“
„Co bys chtěl dělat? Umřít.“ směju se. „Nebo, pokud máš dostatek odvahy, tak můžeš umřít jako chlap.“
Ostatní se nemají k odchodu a tak jsem se rozhodl, že si vyběhnu na ten hřeben taky. Vypadá to, že to není tak vysoko. Vypadá. Je to fakt hodně vysoko. Síly rychle docházej a nohy se začínaj zase ozývat. Ke konci musím šplhat po skále a přitahovat se rukama. Výhledy nahoře jsou ale zaslouženou odměnou. Sbíhám po jiné cestě a zjišťuju, že sestup je ještě horší než výstup. Noha naštěstí nikde neuklouzla a tak jsem v pořádku dorazil. Ostatní mají sbaleno a pokračujem po trailu dál do Sunshine village. Objevili jsme ceduli, kde jsou strhaný všechny varování před medvědy a je tam jen cedule přísně zakazující nošení střelných zbraní.
„Chtěj mít vyrovnaný šance, parchanti!“ smějeme se a vylepšujem nástěnku medvědím vzkazem „Not so bad, don’t worri”, co jsme vymysleli včera a pokračujem dál.
Před námi se objevilo kouzelné údolí s cestičkou vinoucí se zdánlivě do nekonečna.
„To je celý naše?“ ptám se nevěřícně.
„To je jen začátek.“
Zdenda se drží daleko vepředu a my ho doháníme jak se dá. Po jednom výstupu pod spalujícím sluncem jsme objevili nádherné ledovcové jezírko. Zastavujem na sváču a jdem se koupat. Nadšeně se vrhám do ledových vod jezírka. Při vylejzání jsem ucejtil, jak jsem sklouznul po kameni, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Venku jsem ale ucejtil na palci takovou zvláštní bolest a zjistil sem, že jsem si ho rozseknul. Krvácelo to docela festovně a rána navíc byla plná písku. Opláchnul jsem si to ve vodě a zkusil udělat to nejlepší co jsem mohl s lepící páskou od Báry. Zkusil jsem to narvat do boty, ale cejtil jsem, že to nebude dobrý. Všichni už zas vyrazili a já při každém došlapu musel konstatovat, že jestli sem si předtím myslel, že ty puchejře a unavený nohy bolej, že to nebylo vůbec nic. Zakřičel jsem aspoň na Jirku, ať poprosí Zdendu, zda mi půjčí své chodící hůlky. Nechal mi je zabodnuté u cesty a trail zas stoupal prudce do kopce.
Šli jsme ještě nesmírně daleko. Palec v botě tepal bolestí. Všichni hnali dopředu a já dělal co jsem mohl, abych s nimi držel krok. Přitom jsem procházel vlastním soukromým peklem. Vůbec jsem nebyl schopen vychutnávat ty krásy krajiny kolem mě. Konečně jsme se objevili kdesi nad nějakou vesničkou. Cesta z kopce byla ještě horší. Vesnička ale bylo jen pár hotelů a chat a my se rozhodli se vypravit až na spodní parkoviště vzdálené tak 5 km cesty po nesmírně prašné a rozpalené cestě bez stínu. Marně jsem hledal způsoby došlapu, které by bolely nejmíň. Občas projedší truck nebo autobus zvedl vždy haldy prachu ve kterých se nedalo dýchat. Ostatní mi dávno zmizeli za obzorem. Měl jsem ale štěstí, protože jsem si všiml stezky vedoucí do lesa pod cestou. Zamířil jsem si to na ní a objevil jsem krásnej trail sledující malou říčku, která tam tekla. Byl tam stín, měkký došlap a osvěžující křišťálově čistá voda. Zhluboka jsem se napil a zchladil se. Udělalo se mi líp a mohl jsem zase šlapat dál. S ostatními jsem se sešel až na spodním parkovišti. Kluci se neozývali a tak jsme vybalili a začali kuchtit nějaký oběd. Já si na záchodě v umyvadle po gymnastickém výkonu umyl nohu a převázal palec, ostatní puchýře a rány. Noha vypadá jak po boji. Kluci dorazili chvíli potom co jsme dojedli a tak jsme naskákali do auta a jelo se do Banfu na rychlý nákup a pak už na známé místo, kde jsme spali už před několika dny.
Smrad v autě dosáhl zcela nové úrovně. Romanovy ponožky jsme sbírali ohrnutou igelitovou taškou jako psí hovna. Jirka se snaží Romana buzerovat, aby si umyl nohy, ale ten se tvrdošíjně brání. Dáváme pár pivek, špagety s něčím a jde se spát.

Don't worri

Vstáváme až v sedm ráno. Dneska Zdeněk slibuje naprostou pohodičku a brzké jezero. Neberem moc vody a já si ani pořádně neošetřuji nohu plnou puchýřů. Těšíme se na krátký výlet a obídek u jezera. Proto ani moc nesnídám a vyrážíme. Cesta se vine mezi skalisky a stromy a potkáváme různou lesní zvěř. Není už ani moc zima a jde se pěkně a navíc to je z kopce. Jdeme strašnou dobu, ale slibované jezero je v nedohlednu. Cesta začíná stoupat a slunce se opět opírá plnou silou. Jdeme nekrytým územím a nohy se začínají hlasitě připomínat. Navíc na mě dopadlo vyčerpání a nedostatek energie z opomenuté snídaně. Přecházíme několikakilometrový pas po hraně skály a na plném slunci. Na konci se mi dvakrát zamotala hlava a skoro jsem sletěl dolů. Opět nám klasicky došla voda. Když jsme konečně dorazili do lesa zastavuji a dávám aspoň musli tyčinku. Ostatní mi rychle mizí za obzorem. Přemýšlím, zda se už opravdu těch medvědů tak nebojí, nebo zda se jen nebojí o mě.  Nejsem si jistej, zda mám být poctěn jejich jistotou, že se o sebe dokážu postarat, nebo naštvanej, že mě tam nechali. Tak nějak jsem věřil, že na konci pasu bude jezero, ale byl tam jen výstup a depresivní cedule "Sedlo 5.5km". Prakticky kolmo nahoru. Noha s puchýři - ano ta, co byla původně roztržená z fesťáku to už totálně vzdává. Každej krok zabolí. Konečně nahoře. Ostatní objevili jakousi kaluž vzniklou z vysychajícího jezírka a Bára se Zdeňkem se koupou. Jirka brumlá, že to nebude pít, protože ta voda smrdí. Sem zplavenej jak kůň a tak taky beru zavděk tou kaluží a jdu se vykoupat. Jen co jsem vlezl do vody zašlo slunce a rozfoukal se šílenej vítr. Myslel jsem, že tam zmrznu. Ty výkyvy počasí tady jsou neuvěřitelný. Dáváme oběd a potom ostatní chtějí podniknout výstup na horu nad námi. Já si kurýruju puchýře a rezolutně prohlašuju, že nikam nestoupám a počkám tady na ně. Jdou zkratkou a já to zkouším obejít po trailu. Našel jsem krásný čistý jezírko a potůček. Všude kolem jsou medvědí stopy. Potkávám se ještě s ostatníma a hlásím nález a taky plán, že se ukreju v křoví nad jezerem a počkám do západu slunce, zda se nějaký medvědi neobjevjej.
"My tě pak posbíráme," glosuje to Jirka.
Nejdřív jsem našel jakousi díru, kam jsem zalehnul. Po nějaké době jsem tu díru lépe prozkoumal a zjistil jsem, že ji udělal medvěd, když se snažil dohrabat na sviště. Raději měním pozici a skrývám se ve smrčcích nad jezerem. Nebudu vám lhát, je to něco jinýho než čekat na srnce. Člověk má smysly daleko více napnuté a sleduje každé šustnutí, každé prasknutí větvičky, nebo poplašený pískot svišťů. Slunce pomalu zapadlo a medvědi nikde. Začala mi bejt strašná zima a tak jdu k ukrytým baťohům a pak, protože si nohy už odpočaly vyrážím směrem na horizont. Cestou potkávám ostatním a tak se vracíme k věcem. Stavíme stany - tentokrát na trailu, kde si člověk musí vybrat. Buď stan postaví u cesty, kde je teoreticky menší šance narazit na medvěda, ale může nás snadno objevit ranger a dát nám pokutu. Nebo je možné se ukrýt dál od cesty, kde nás zase spíše objeví medvěd. Konstatujem, že není znám jediný případ, kdy by medvěd udělil pokutu za stanování a skrýváme se za kopcem u jezera a vaříme večeři. Zdeněk ještě ubalil, takže je veselo. Hlavně potom, co vařil čaj a nevšiml si, že si palí kalhoty i s nohou. Dumáme nad tím, jak je možný, že kde byly varovné cedule nebyla po medvědech ani památka a tady v medvědíně není ani cedulka.
"Ti parchanti to určitě strhávaj!" směju se.
"Je zajímavý, že ty cedule o tom, že je tu přísný zákaz nošení střelných zbraní tam vždycky nechaj," baví se Jirka.
"No jasně, chtěj vyrovnaný šance," bavíme se.
"Až tam uvidíš napsáno NOT SO BAD, DON'T WORRI s měkkým "I", tak bys měl dostat fakt strach," dodává Jirka.
"Hele co bysme dělali, kdyby teď k tomu jezeru přišel medvěd?" ptám se Zdendy.
"No, hrozně pomalu..." začal Zdeňek.
"..bysme zabalili a pak nenápadně, s botama v rukou prošli kolem něj pryč, viď?" směju se na celé kolo.
Pečlivě jsme dali všechno jídlo do igelitek a ty zavěsili daleko na stromy. 
"Jé, já zapomněla na ešusy od jídla," strachuje se Bára, když se Jirka vrátil.
"Hoď je k jezeru. Až uslyšíme rachot, tak se začnem pomalu balit," prohlásil Zdenda.
Už skoro usínáme, když jsem si najednou vzpomněl: "Ježišmarjá, já mám v postranní kapse batohu to sušený maso."
"A mazej!" vyhazuje mě Jirka. 
Ukrývám maso pod stromy na druhé straně než jsou igelitky.
"Až uslyšíte šustění z támhleté strany, tak taky balíme," oznamuju ještě ostatním a už jdem konečně spát.
"Don't worri!" vybuchuju ještě tu a tam smíchy, než konečně usínám.

O 4km víc

Vstáváme v šest ráno, rychlý balení a vyrážíme na trail. Joska s Romanem míří na Mt. Asinibone a naše partička, kde je Zdeňek s Bárou a Jirka a já jdeme na přechod napříč Rockies. Ráno mrzne, ale vycházející sluníčko začíná rychle pálit. Brzy míjíme cedule "Pozor Grizzly, nebezpečí atd." Jirka je šťastnej, že má svou rolničku. Zanedlouho vidíme i medvědí hovno. Není v něm ale žádná rolnička a tak si nejsme jistí, jestli je to opravdu medvědí hovno. Zastavujem u nějakého rančerského srubu, kde sušíme věci a děláme inventůru zásob. Po panice, kdy jsme si nevzali moc jídla k Lake Luis se každý raději vybavil. Zjišťujem, že smrt hladem nám opravdu nehrozí, zato zdravotní potíže z přejídání ano. Ač jsme našli houby, vylepšuju je klobásami z mých 4kg zásob masa. Plánujeme další cestu. Buď bychom mohli jít kratší a rovnější cestou, kde toho moc nebude, nebo výrazně delší cestou kolem jezer a přes nějaké sedlo. Volíme delší variantu. Sluníčko svítí a krása střídá nádheru. Bára chce koupačku v jezeře, ale jediné které zatím míjíme je hluboko pod námi. Cesta se nejprve pomalu a potom stále prudčeji a prudčeji zvedá. Pak začínaj klasické výstupové serpentýny. Slunce pere jako blázen a my nemáme už vůbec žádnou vodu. Bára se žene vpředu a my s jazykama na vestě bojujem s žízní a bolestí nohou. Vrchol se zdá naprosto v nedohlednu. Ani nevím jak, ale dokázali jsme to. Za sedlem sbíháme do údolí k jakémusi resortu, kde zjišťujem, že další cesta je uzavřena a musíme brutální oklikou. Nacházíme nějakou bahnitou kaluž, kde se nadšeně rácháme. Sluníčko už pomalu zapadá a my objevili nádherné ledovcové jezero a litujem, že jsme se už koupali. Když už nohy opravdu nemohli došli jsme k ceduli, která hlásala, že stanovací kemp je 4km daleko. Shodli jsme se, že tentokrát dáme ten kemp a vyrážíme. Po kilometru je další ukazatel. Kemp 4 km. Nadáváme na ležérní přístup kanaďanů k udávání vzdáleností a jdem dál. Po dalším kiláku nás cedule "kemp 4km" už vyvádí celkem z míry. Před náma se otevřela naprostá pustina s cestičkou vinoucí se kam až oko dohlédne. Jezero u kterého měl být ten slavný kemp je v nedohlednu. Ač to byly poslední 4 km bylo to o 4km dál, než jsme ten den měli ujít. Bolest nohou začíná být naprosto neůnosná. Chodidla pálí a po zastavení už je témeř nemožné se rozejít. Bolest přechází z chodidel do nohou a zpět. Záda jsou v jednom ohni. Jirka se nás snaží povzbuzovat vyhlídkou na barbecque v kempu. Já si jen představuju jak tam dojdu a upadnu obličejem na zem a zůstanu ležet. Pustina se zdá naprosto nekonečná, přesto jsme to nakonec zvládli. Došli jsme do kempu už téměř za tmy. V nohou odhadem 35 km. Kemp je v podstatě jen cedule hlásající, že tam máme do kasičky hodit obálku s 10 dolary za osobu a útržek připojit na stan. Ještě tam je teda kadibudka a tyč na kterou se věší jídlo kvůli medvědům. Je už zase strašlivá zima. Vaříme čaj a večeři a zalézáme do stanů. Spím s Jirkou v jeho stanu, který je spíš pro dojem, než že by sloužil k jakémukoliv jinému účelu. Táhne do něj a je tam strašná zima.

Lake Luise

Ráno vstáváme o půl sedmé. Kluci si vypráví, jak je v noci vyděsily zvuky praskajících větviček. Něco se zjevně blížilo ke stanům.
"Když ten medvěd rozsvítil čelovku, tak to snad muselo bejt slyšet, jak mi spadl kámen ze srdce," komentoval to Jirka.
Vaříme čaj a Jirka jde pro Zdendu s Bárou, kteří spali v lese.
"Tak co? Už jdou?"
"Ne, jsou tam roztahaní po půlce lesa, není to hezkej pohled," vtipkuje Jirka.
Vaříme čaj a jedem zpátky na Lake Luise. Bára zkouší prodávat třešně a já se Zdendou prozkoumáváme superluxusní hotel, co tam stojí na břehu. Kluci se konečně dovolali a jedou se podívat na ten karavan. Vrací se v jednáct s tím, že ho kupují a že to budou zařizovat celej den. Domlouváme sraz na čtvrtou a kluci odjíždí. Já s Jirkou, Zdendou a Bárou jdeme na trek po okolí jezera. Jirka je unešen z výhledů a stále opakuje "No jo! Kanada!" a všechno fotí. Procházka je to fakt nádherná. Vysoko nad jezerem blbnem s veverkama a pak se vydáváme na ledovec. Přichází zpráva od Josky, ať zavolám chlapíkovi, že to zařídí až ve středu, protože dnes je všude zavříno. Nabízíme se, že jim peníze vyberem, ale nechtěj. Volám a dohaduju to. Původně jsme chtěli jít hned zpět, ale když je to zařízeno vydáváme se na ledovec. Jirka se v půli cesty vzpříčil, že dál nejde a že tam na nás raději počká. My dem dál, když najednou slyšíme brutální hřmění. Z ledovce padá obrovská lavina do údolí. Úžasnej zážitek. Dorazili jsme až k chatě pod ledovcem a zjišťujem, že to nemůžem stihnout do čtyř zpátky. Vymejšlíme výmluvy pro Romana, ale raději nasazujem brutálně ostré tempo a až u lesa si uvědomujem, že jsme přeběhli Jirku.
"Hele on tam nebyl ne?"
"Mohl tam bejt, on šel nahoru k těm vodopádům se natáhnout, třeba tam chrápe."
"Ty vole, my ještě nikam nevyrazili a už ztrácíme lidi," smál se Zdeněk.
"No každopádně buď šel napřed a máme průser, proč my přijdem pozdě a nebo je tam a máme průser, že jsme ho ztratili," uzavírám naši situaci.
Postupně nám to přijde strašně vtipný a chechtáme se tomu.
"Jen nevím, jestli to Romanovi taky přijde k smíchu," směju se.
"Ho vidím s tím jeho zabijáckým pohledem koukajícím z pod kšiltovky," říká Zdeněk.
"Jo, přijdu k němu a řeknu mu: "Co tak koukáš? Ty si ho taky ztratil!" směju se.
"Nebo tam najdem na parkovišti jen naše baťohy," glosuje to Bára.
Celou cestu zpátky vybuchuju smíchy a prosím ostatní, aby mě schovali, že lidi nemaj rádi, když přijdu pozdě a šklebím se jak měsíček. 
"Kdy myslíte, že přijde na to, že jsme ho tam nechali?" ptá se Zdenda.
"No, podle mě se západem slunce mu to začne bejt podezřelý," směju se.
Nakonec jsme dorazili deset minut po čtvrté a na parkovišti potkáváme Jirku. Kluci s autem nikde. Za půl hodiny nás ale našel Joska a tak jsme mohli jet dál.
Jedem nakoupit do Safeway a pak už míříme na parkoviště odkud chcem zítra startovat na náš třídenní přechod hor.
Jedeme gravelkou, když najednou vidíme u krajnice malého medvěda kterak si pochutnává na bobulích nějakého keře. 
"Nezastavuj! Nezastavuj!" volá Bára.
"Zastav vole!" křičí Roman.
Joska zastavuje auto a my nejdřív fotíme a točíme medvěda přes okýnka v autě. Roman pak vyskakuje ven a za ním se hrnu i já s Jirkou a Zdendou. Stojíme tak 10 m od medvěda a nadšeně si ho točíme a fotíme. Jemu je to buřt. Po filmařské zastávce skáčem zpátky do auta a jede se dál.
"Viděl jsem medvěda! Můžu klidně spát," raduju se.
"No, to já zas právě neusnu," stěžuje si Jirka.
Cestou jsme viděli ještě losici s losáččatem a přejem si ještě vlka nebo pumu, ale nemáme už tolik štěstí. 
Zastavujem na parkovišti a Roman vyskakuje a šacuje medvěduodolnej kontejner, co tam stojí.
"Co to dělá?" ptá se Jirka nevěřícně.
"Nakupuje," směje se Joska.
Roman objevil velkou krabici od McDonalds, kde byly fruka, jabka, sendviče, zelenina, dresingy, koláčky, no prostě to byl neskutečně úspěšněj "nákup".
Začíná se stmívat a my vaříme všechno maso co nám zbylo. Po parkovišti se rozhlela mohutná vůně pečeného masa a z lesa se najednou začaly ozývat štěkavé skřeky. I když nevidím důvod proč se bát medvědů, když je člověk ve stanu a nemá u sebe žádný jídlo, neměl jsem z toho nejlepší pocit. Po vydatné večeři zalézáme do stanu a tématem jsou opět medvědi.
"Prej to není tak zlý," tvrdí Jirka.
"A na to si přišel jak?" ptá se Roman.
"Na záchodě to psali."
"Jo, medvědím drápem to tam je vyškrábaný ne? "NOT SO BAD"" chechtá se Roman. 
S představou medvěda, kterak popisuje veřejné záchody brzy usínáme.

Směr Rockies

Vstáváme zase až kolem sedmé. Joska vypadá, že každou chvílí umře. Jen sedí a zírá do zdi a drží se za hlavu. Opakuje, že ztratil dva dny. Kluci vyráží do Rockies a nakonec se uvolili, že mě berou s sebou. Byl jsem z toho trochu překvapenej, protože jsem jel za Joskou a bylo domluveno, že jak skončej vyrážíme spolu někam cestovat. Oni se ale takhle domluvili i se Zdendnou, Bárou a Jirkou. V autě sice bylo místo jen pro pět lidí, ale nakonec jsme se tam všichni porovnali a já seděl na baťozích. 
Loučení bylo srdečné. Hlavou mi zněla písnička "Goodbye all the people, there is nothing you can say..." Strašně nerad jsem opouštěl tohle místo a tyhle lidi. Zažil jsem tu nejsilnější pocity svobody a nezávislosti v životě. Způsob života těhlech lidí se mi strašlivě zamlouvá. Žití z toho málo co je, užívání si naplno a plnými doušky, nezávislost a svoboda. Ale výprava slibovala zažití té pravé Kanady, skal, treků kolem jezer, spaní v medvědích oblastech a tak jsem se docela těšil.
První zastávka je ve Vernonu na nákupy. Já zašel do HSBC bank zkusit získat nějaké ty prostředky. Když jsem u přepážky oznámil, že jsem Premier customer, tak mě hned uvedli do salónku a nabídli čaj. Ujala se mě sympatická bankéřka, která se ke mě chovala fakt jak k nějakýmu významnýmu zákazníkovi a ne jak k týpkovi s čírem, ve smrdícím týden nošeném tričku a špinavejch kalhotech. Za půl hodiny mi zřídili kanadskej účet, vydali mi kartu a nabyli ho 2000 dolarů emergency cash. 
Po nákupech pokračujem směrem na Banf a v autě panuje výborná nálada. Telefon jsem ještě nechal zaplý, kdyby se něco dělo kvůli peněžence. Najednou mi volá někdo z Anglie, přemýšlím zda to mám zvednout, protože to zavání starostma z práce, ale nakonec jsem to zvednul. Volali mi z HSBC v Anglii, že jim volali z kanadský banky v Kelowně, že tam někdo předal moji peněženku a že mi do mailu posílaj kontaktní údaje. No hustý. Řekl jsem jim, že si ji vyzvednu asi až za týden a moc a moc jsem poděkoval. Tak jsem se celej včerejšek stresoval úplně zbytečně. S ještě lepší náladou pokračujem dál. První setkání s přírodou zajistil los, kterej zvědavě vykukoval z lesa u dálnice.
Kluci shání větší auto a tak prozkoumáváme T3 s cedulkou ON SALE, kterej parkuje u nějakýho domku. Majitel za něj chce 2.5 tisíce což je moc a tak jedem dál. Kousek před Banfem stojí u dálnice luxusní karavan. Zastavujem a prohlížíme ho. Je odemčený, takže je možné prohlídnout si vybavení a všechno. Neuvěřitelné, u nás by tam nestál takhle ani pár hodin. Zkoušíme se dovolat majiteli, ale nebere to.
Jedem k Lake Luise, kde se Roman snaží prodat dva buckety třešní, co natrhali ještě z těch zbytků za domem. Prodali jsme ale jen dvě krabičky po 10ti dolarech. Já zkusil jednu ochutnat, ale začal jsem se dusit. Pesticidy, kterejma jsou tyhle třešně bohatě pokryté mi asi nesedly. Z Lake Luise jedeme na parkoviště u trailu, kde vaříme večeři a stavíme stan, ač je to tu zakázané. Jirka se strašně bojí medvědů a tak je hlavní téma večera jasné. Usínáme s napnutýma ušima.

Piva na Higway 97

Ráno mě budí nezvyklé vedro. Vstávám a zjišťuju, že už svítí sluníčko a je sedm hodin. Snad ještě nikdy jsem tu nespal tak dlouho a sluníčko jsem vždycky viděl vycházet. Třešně jsou dotrhány a domem vládne pohoda. Většina lidí vyspává. Partička kolem Dealera pokuřuje bong a z repráků hrajou nějaký francouzský šansóny. Udělal jsem si obligátní čínskou polívku k snídani a otevřel si pivko. Ani jsem nestihl vychutnat tu pohodovou atmosféru, když se odspodu přiřítil Joska s Jirkou. Joska do sebe naklopil vodku co včera dali Clio a během okamžiku byl zase kantáre. Pouštíme Divokého Billa a já simultálně překládám písničky do angličtiny. Joska s Jirkou zkouší střílet ze vzduchovky, ale poté co malém zastřelí jednoho pickera a Jirka si skoro uskřípne palec při nabíjení toho naštěstí nechávájí. Dávám s nima pár pivek a přesunujem se na spodní squat. Joska je v totálně punkové náladě. Cesta vede nad dálnicí a Joska najednou zabočil dolů a seběhl prudký kopec a rozsekal se v příkopu před dálnicí. Na ramenou nesl 12ti pack piv a ten dopadl na dálnici a piva se rozletěla jako kuželky. Auta stála a řidiči nevěřícně zírali. Joska se vyhrabal z příkopa a začal sbírat plechovky z dálnice. Ze všech stříkalo pivo, tak dvě čapnul a nechal si je stříkat do pusy, na vlasy a vůbec. Vybavila se mi jeho slova: "S pivem tady musíš bejt opatrnej. Když tě chytnou s plechovkou na veřejnosti cvakneš pokutu 150$." Jen nevěřícně jsem sledoval jak se motá mezi stojícími auty a sbírá další plechovky a rve je do roztrhané krabice. 
Řidiči způsobně počkali, až si pankáč dosbíral svá piva a pak se provoz zase rozjel. My dorazili na Green House (spodní squat), kde Joska předal Zdeňkovi jeho 12ti pack. Párty se zase rozjela. Joska byl hlavní hvězda. Roxanne se mu snažila věnovat, ale Joska se během chvíle zase zřidil jak zákon káže a najednou skotačil na střeše Green Housu. Efektním kotolulem skočil dolů a vyžádal si další pivo. Pak klasicky odpadl a zůstal ležet rozplácnutej před vchodem. Jirka snaživě donesl propisky a všichni se jali vylepšovat Joskovu vizáž. Roxanne s Clio měly zase záchranářské tendence a když dorazil Roman s autem narvali Josku do auta. 
"Nehýbejte s ním! Může mít něco s páteří!" křičel sem na ně.
"Vážně?" zeptala se mě se starostí v hlase Roxanne.
"Ne, ale poblije se," konstatoval jsem.
Podařilo se nám ho ale převézt na Red House, kde jsme ho pohodili u sadu. On automaticky zaujal bezpečnostní polohu a my mu jen podepřeli hlavu dekou. 
Já se začal příjemně rozjíždět a chtěl jsem jít koupit další pivka. Nikde jsem ale nemohl najít peněženku. Pojalo mě temné podezření. Snažil jsem se vybavit, kde jsem ji měl naposled. Bylo to v Liquer Storu. Pak jsem si ji dal asi do kapsy u kalhot. Jenže jsem měl Alfrédovy kalhoty a ty měly mizerné kapsy, ze kterých všechno padalo. Přesto jsem znovu a znovu prohledal vše co jsem mohl. Nikde nebyla. Zaběhl jsem na Green House a ptal se lidí, jestli ji třeba nenašli u ohně. Nikdo o ničem nevěděl. Dobrá nálada mě rychle přešla. Ještě jednou jsem vše prohledal a pak jsem zapnul telefon a volal do banky, aby mi zablokovali karty a co mám jako dělat. Byl jsem bez peněz, bez řidičáku a kdo ví bez čeho ještě. Poradili mi aspoň, že když zajdu do jakékoliv pobočky HSBC, tak mi dají 2000$ emergency cash. Zbytek dne jsem už nepil. Večer jsem si vzal auto a šel jsem projet Winfield, jeslti někde nezahlédnu auto tý holky co mě vezla stopem. Byla dost velká pravděpodobnost, že mi peněženka vypadla v jejím autě, ale bohužel v ní nebyl žádný telefonní kontakt na mě. Ptal jsem se po hospodách a tak, ale nikdo jí bohužel neznal. Poradili mi ale ať zkusím druhý den obvolat všechny fotostudia v Kelowně, že tam bych na ní mohl narazit. Poděkoval jsem a na Red Housu jsem prošel všechny fotostudia co byly  na netu a napsal jim maila. Po setmění se vzbudil Joska.
"Já jsem ztratil den," prohlásil.
"No, ty jsi ho spíš zkomprimoval do dvou famózních hodin," smál jsem se mu. 
Podíval se na video, kterak sbírá piva na Higway 97 a vyrazil zase kalit na spodní squat. Já zůstal na Red Housu a bavil se s lidma co tam byli. Quebečani uvařili nějaké francouzské karrí /ne kari/ a Knírač se mě snažila balit. Vzpomněl jsem si na Romanovo: "Nevypadám jako Brad Pit, ale vodsaď pocaď" a snažil se jí uniknout. 
Můj úkryt v kuchyni se moc neosvědčil. Tu okupovaly Číňanky, které taky měly daleko k ideálu asijských krásek. Nejdřív se se mnou všechny fotily, protože prej vypadám jako Thaiwanská rocková star. Poté co jsem si později oblékl pončo jsem prej zas vypadal jako tygr a kdykoliv mě potkaly, tak dělaly zvuky tygra a naznačovaly sekání drápy. Zapadl jsem raději na verandu k huličům a nabídl jim svou whisky. Oni mi výměnou nabídli potáhnout z jejich megabongu. V kuchyni mezitím Izraelec kuchtil cheesecake. Půjčil si od nás cukr, takže mě pak zavolal na ochutnávku. Nakonec se rozdělil se všemi co tam byli. Třešňovej cheesecake byl prostě pohádkově výbornej. Kecáme ještě na verandě a ze mě pomalu padá naštvanost ze ztráty peněženky. Někdy po půlnoci se přikolébal Roman zavěšenej mezi Clio a Roxanne. Joska dorazil o něco dřív, nic neřekl a omdlel na mém gauči venku. Tak jsem spal na jeho posteli.

On the road again

Kolem půl páté se na obzoru začalo objevovat světlo. Počkal jsem na mezeru v přeháňkách a přesunul se pod přístřešek, kde měli uskladněnou sůl. Rozvěsil jsem tam spacák a stan a v mokrých věcech jsem klepajíce se zimou ládoval nějakej salám a chleba. Stále pršelo. Přemejšlel jsem, zda čekat, nebo jet. Vypadalo to ale na lokální přeháňku a na obzoru se zdálo být lépe. Nasoukal jsem promáčené věci do kufrů na Harleji, motor zaržál a já jel skrz kapky deště směrem k obzoru. Byla mi strašlivá zima, byl jsem promočený a prokřehlý. Ruce a nohy jsem skoro necítil. Po dvou hodinách jízdy jsem zahlédl otevřené Café.  Zabrzdil jsem a chtěl tam odbočit. Harlej se naklonil, já hodil nohu na zem, abych ho vyvážil, ale byla tak promrzlá, že jsem na ní nedokázal stát, takže se motorka pomaličku poroučela k zemi. Seskočil jsem a chtěl ho zvednou za řidítka, ale bylo to bez šance. Nakonce jsem ho chytil za rám a z dřepu ho postavil. Zraněnou nohou projela ostrá bolest a mně se zatmělo před očima. Podařilo se mi s dalším bolestivým bodnutím nohu přehodit přes sedlo a motorku stabilizovat. Pomaličku jsem dojel k benzínce a tam ji postavil. Nabral jsem benzín a nechal si udělat obrovskej kelímek horkého čaje. Ten jsem tam klepajíce se usrkával mezi regály.
Čaj mě ale postavil na nohy, počasí se taky umoudřilo a tak jsem mohl zase vyrazit. Joska mi říkal, abych byl zpátky do dvanácti, protože dneska maj poslední den a on chce začít chlastat hned jak to půjde. Nikde jsem teda moc nestavěl a jel jsem na jeden zátah až do Kelowny. Sluníčko vyšlo a já začal usychat. Krajina byla nádherná, silnce prázdné a na Harleji se prostě jezdí úžasně. Kolem jedenácté jsem byl v Kelowně a zamířil jsem rovnou do Oyamy na Red House. Za Kelownou stál nějakej mladej skejťák se skejtem a žonglovacíma paličkama. Když jsem u něj zastavil, tak na mě nevěřícně zíral.
"Pojeď!" vyzval jsem ho.
"Nemám helmu? Co policajti?" ptal se.
"Jak dlouho tu stojíš?"
"Dvě hodiny."
"Tak to asi risknem ne?"
Narvali jsme ty paličky do kufru, on čapnul skejt a sednul si za mě. Ve Winfieldu sesednul a město, kde bejvaj cajti projel radši na skejtu a já ho zase nabral za městem. Vystoupil v Oyamě a byl hrozně happy.
Já vyjel k Red Housu, kde jsem zaparkoval motorku, poklidil a dal vařit brambory. Joska psal, že dorazej pozdě a tak jsem se dal do dopisování deníčku na verandě. Zrovna když jsem kontroloval jídlo v kuchyni rozrazil dvěře nějakej starej borec s poďobanou tváří a nosem a šedivějícími vlasy. Jen se prohnal kolem mě a zamířil do vintra domu. Ozývaly se výkřiky: "FUCK! What the hell? Oh my god, no!" a další. Poté co prořval zbytek domu se vrátil do kuchyně, ukázal na mě obviňujícím prstem a ostře se zeptal:
"Kdo seš ty?! Ty tady pracuješ?"
"Ehm, já, ehm, spíš jako, no né. Já jsem tu na návštěvě," potil jsem se a vybavoval si nápis u dvěří: "Návštěvy jsou přísně zakázány. Bez vyjímek!"
"Na návštěvě? Jak to?" dorážel chlapík.
"No, je to domluvený s Denis, prej když se budu starat o dům a uklízet tady..."
"Ty tu uklízíš?" zeptal se náhle úplně zjihlým hlasem.
"No, jo."
"Tenhle dům je jeden velkej bordel! To je můj dům víš?! Tak tu uklízej, chce to vzít odzadu dopředu, prostě celý, vždyť je to šílený!"
"Vypadalo to tu daleko hůř," snažil jsem se ho uklidnit, "vy ste asi Alfred, že?" vzpomněl jsem si na jméno majitele všeho okolo.
"Jo, a ty jsi kdo?"
"Míla, ale říkaj mi Hobbit."
"Hmm, já ti budu říkat Will," prohlásil rezolutně a já se nehádal.
"Hele Wille, čí je ten Harlej venku?"
"Můj," odpověděl jsem skromně. Alfréd se najednou úplně zatetelil.
"No to je skvělý! To mám obrovský štěstí! Pojď honem!" táhl mě ven. Napadlo mě, že se chce asi projet a byl jsem odhodlanej ho nechat, ale táhnul mě do svého pick-upu.
"Já totiž koupil svojí přítelkyni Harleje víš!" vysvětloval mi, zatímco mě vezl neznámo kam. "No a von je rozbitej. A víš co? Já vím o motorkách naprostý hovno! Ale to před ní samozřejmě nemůžu přiznat. To snad chápeš?"
"Vím naprosto přesně, jak se cítíš," ujistil sem ho a rozhodl se nepřiznat, že o motorkách toho vím možná ještě míň než on.
"To je fakt super, že jsem na tebe narazil! Já si s tím už vůbec nevěděl rady. Strašně dík za pomoc!" šveholil nadšeně a já tiše doufal, že tam bude něco naprosto zjevně rozbitýho, co bych dokázal spravit i já.
Dorazili jsme k jakési stodole, kde stál nádhernej Harlej. Ukázalo se, že celá závada spočívá v tom, že nejde zařadit neutrál. Měl totiž zařazenou trojku a bloklou převodovku, takže nešlo už řadit níž a myslel si, že je na jedničce. Stačilo s motorkou trochu popojet a nakopal jsem tam bez problému neutrál. Alfrédova radost neznala mezí. Stále opakoval, že přítelkyně je 55 kilo těžká, ale když se naštve, tak je fakt nebezpečná a že jsem mu zachránil život. 
"Wille, ty seš vysokej, tobě by mohly bejt," prohlásil najednou a přitáhl krabici s obnošenejma kalhotama. Děkoval jsem za ten dar a snažil se nějak naznačit, že bych chtěl zpátky.
"Zkus si je! Zkus si je!" nabádal mě Alfréd nadšeně. Poslechl jsem a oblékl si jedny kalhoty. Padly mi super.
"No vidíš! Ty ti sednou. Já vím, sou to šunky, ale na práci budou skvělý!" 
Ujistil jsem ho, že sdílím jeho názor, ale že na domě je spousta práce. Hodil mě do auta a odvezl zpátky. Před Red Housem mi ještě předvedl jak venčí psa. Vypustil ho ven a jezdil pickupem kolem sadu a piskal a pes lítal napříč sadem za ním.
Pak konečně odjel. Já dovařil baštu a protože pickeři stále nepřicházeli musel jsem odvézt Harleje zpátky do půjčovny sám. Když jsem na něj nasedal, tak jsem si ještě zkontroloval kapsy, abych tam neměl klíče od auta. Byly prázdné. Už jsem odjížděl, když jsem si vzpomněl, že peněženka zůstala v mých kalhotech při tom převlékání. Vběhl jsem do domu, popadl kalhoty tak jak byly a hodil je do kufru u motorky. Harleje jsem vrátil a Joska mi zrovna psal, že pro mě jede. Šel jsem nakoupit do Liquer storu pití na večer. Joska chtěl nějaký levný víno, ale já nikde nemohl najít obdobu našeho krabičáku.
"Hledáte něco?" zeptala se mě úslužně prodavačka.
"Ano, někoho kdo rozumí vínům," nezaváhal jsem.
"Vydržte moment," požádala mě a za chvíli přitáhla nějakýho chlapíka.
"Co byste si přál za víno?" zeptal se mě profesionálním tónem.
"Nějakou absolutně nejlevnější, ale silnou sračku co tu máte. Takovej Black Ice mezi víny," sdělil jsem mu své přání. Chlapík se na mě nepodíval zrovna dvakrát hezky, ale ukázal na čtyřlitrové luxusní krabice s tím, že to je nejlevnější co mají. Nákupu byly dvě velký bedny. Vyvlekl jsem je ven z obchodu a čekal na Josku.
'Neviděl jsi prosímtě někde klíče od auta?' pípla mi najednou zpráva od něj.
Polil mě studenej pot a vytáhl jsem druhé kalhoty z baťohu. Rychlá prohlídka odhalila klíče v kapse.
'Vidím je právě teď. Držím je v ruce.' odpověděl jsem.
Šel jsem zkoušet stopa, ale s těma bednama to byla prekérka. Rozhodl jsem se přejít na lepší místo. Bedny byly těžký a nešly pořádně nést. Stále jsem je musel pokládat na zem a znovu brát. Stopoval jsem asi dvě hodiny, když Joska psal, že sehnal jiný auto a jede pro mě. V tu chvíli mi zastavila sympatická holčina. Napsal jsem mu, že už mám stopa a naskočil do čekajícího Forda. Holka byla fotografka z Winfieldu a bylo jí líto jak tam stojím, když už se stmívalo. Hodila mě až do Oyamy. Já dotáhl ty proklaté bedny na Red House a hned začal popíjet a vypravovat příběh s Alfrédem. Za chvíli dorazil Joska a hned načal víno co jsem mu koupil. Všichni se radovali, že třešně skončily a párty se dnes začala velkolepě rozjíždět. Postupně ale mizeli lidi z Red Housu, vždycky někdo prohlásil, že de dotáhnout lidi ze spodního squatu nahoru a zmizel. Vyrazil jsem tam nakonec taky a našel jsem místo, kde se ty lištičky hromadily. Dole hořel obrovskej oheň hrála kytara a pilo a hulilo se jako o závod. Byla tam spousta lidí, které jsem ani neznal. Zábava byla skvělá. Joska se odbrzdil a rozjel to ve velkým a následně to zalomil přes lavičku a totálně vytuhnul u ohně. Roxanne z toho byla dost rozhozená.
"He is completely useless!! - Je naprosto nepoužitelnej!" nadávala, "pokaždý se ožere a usne!" 
"To je českej způsob sexu," smál se Jirka.
"To je způsob na houby!" rozčilovala se Roxanne. Pak se neustále snažila něco s Joskou dělat a 'zachraňovat ho'. Opakoval sem jí, ať si ho nevšímá, že se vychrápe a přejde na Red House. Nedala si říct a nakonec se jí s Clio podařilo Josku vzbudit a odtáhnout k Jirkovu karavanu. Ten byl zamčenej a holky začaly shánět klíče. Joska ale znal trik na otevření a za chvilku byl vevnitř a holky ho uložily k Jirkovi na postel.
"Poblije se ti tam," varoval jsem ho. "Byl by v pohodě, ale hejbali jste s ním, takže teď se poblije."
Jirka se na mě podíval zkoumavým pohledem a po chvíli přemejšlení ho šel raději přestěhovat do jiný místnost. Za chvíli ho šel zkontrolovat a hlásil:
"Poblil se. Přišel jsem tam a on byl na čtyřech a lítalo to z něj na všechny strany. Přesunul jsem ho o další místnost a dal mu kýbl."
"Už bude v pohodě," ujistil jsem ho.
Totálně opilí jsme se s Roxanne a Clio domotali na Red House, kde jsme ještě kecali dlouho s ostatníma. Usnul jsem na svém oblíbeném gauči na verandě.

Zmokneš

Klasickej budíček ve čtyři ráno. Joska jako téměř vždy je první na nohou. Roxanne vstává z gauče kde spali s Joskou a naštvaně prohlašuje:
"Celej barák plnej prázdnejch postelí a my se tu mačkáme na jednom gauči. A pro co? Pro nic!"
 Snídáme a já se snažím balit. Nakonec jsem do brašen Road Kinga narval stan, karimatku, spacák i pončo. Víc se tam už ale skoro nic nevejde a já nechci jet s baťohem. Původně jsem chtěl vyjíždět s ostatními, ale autobus přijel ještě za tmy. Čekám na svítání a pak startuju Harleje a vyrážím směr Vernon. Motor nádherně přede a Harlej polyká první kilometry. Slunce vychází nad údolím Okanagan a já myslím na varování chlapíka z půjčovny, že při východu a západu slunce je největší nebezpečí srážky s jelenem. Čerstvě sražený jelen u silnice mu dává krutě za pravdu a já napínám oči, abych případně stihl zareagovat. 
Je brutální zima a já zhýčkanej středomořsky letním počasím v Okanaganu jsem se pořádně neobléknul, takže za chvíli jsem slušně promrzlej. Beru si pončo přes koženou bundu a šátek. Pak konečně vychází sluníčko a na mě přichází únava. Po dvou mikrospáncích vzdávám snahu dorazit až do Nakuspu a zastavuju na prvním odpočívadle. Tam jsem si sedl tak jak jsem byl za betonovou bariéru a během chvilky usnul. 
Nakuspem jsem jen projel, prohlédl si pláž a zamířil směrem na Sandown - mrtvé město. Objev stříbrné rudy v okolí Sandownu na konci devatenáctého století měl za následek prudký rozvoj tohoto bohem zapomenutého místa. Během kratičké doby mělo město 5000 obyvatel, obchody, školy, herny, kasína, bary, domy pochybné pověsti, prostě všechno co k takovému městu patří. Během pár let se ale zhroutil trh se stříbrem a město začalo umírat. Dnes už je to jen pár původních budov, celý vlak s parní lokomotivou, který tam kdysi dojel, ale za ním se zbortily koleje a nikdo už je nikdy neopravil a ani neodtáhnul ten vlak. V jedné z budov je muzeum s velmi rázovitou stařenkou, která živě podá celou historii Sandownu. Zajímavou prohlídku jsem zakončil svačinou a vyrazil na další cestu. Zajel jsem se podívat do jednoho resortu s horkými prameny, ale nohu zatím nesmím koupat, takže jsem jel dál. Sluníčko svítilo, na obzoru se rýsovaly majestátné hory a higway kopírovala břehy obrovského jezera. Byla to zkrátka úžasná pohoda.
Kolem páté jsem dorazil do Nelsonu, kde jsem si koupil pár Plzniček a pak jsem jel najít místo na spaní. Objevil jsem slibné místo u jezera, ale začínala tam nějaká stezka pro venčení psů, takže tam každou chvíli proběhnul nějakej otravnej čokl. Druhej flek jsem našel za bránou a zákazem vstupu. Tam ale zase byla nějaká partička mlaďasů. Čekal jsem až odejdou, ale neměli se k tomu. Nakonec jsem tam šel i tak. Pozdravil jsem je a nabídnul jim plechovku Plzně. Vděčně přijali a nechali mě sednout k nim. Trochu jsme pokecali, trochu zahulili a dopili pivka. Kluci pak vyrazili na nafukovacím člunu ještě rybařit. Když se na samou tmu loučili, tak se mě ptali, kde budu spát.
"No tady," odvětil jsem.
"Zmokneš," prohlásil jeden z nich lakonicky.
"Houby, koukni jak se to vyčasilo," ukázal jsem na čistou oblohu.
"Hlásili déšť, good luck!" pokrčil rameny a za chvíli byli pryč. Zvážil jsem stavbu stanu, ale nechtěl jsem být nápadný a už jsem byl moc unavený. Natáhl jsem si karimatku, vlezl do spacáku a za chvíli sem spal.
Za pár hodin mě probudily kapky deště. Zaklel jsem a vyrazil k motorce pro stan. Než jsem se s ním vrátil, tak přestalo krápat. Pomyslel jsem si, že to jen zahrozilo, hodil si stan pod hlavu a za chvilku zase spal. 
Podruhé mě probudil už seriózní slejvák. Byl jsem ale úplně grogy. Vytáhl jsem jen první věc co jsem nahmátl v obalu od stanu, nějak ji přehodil přes sebe a spal dál. Bylo to tropiko. Chvilku fungovalo, ale pak to vzdalo. Probral jsem se už v dost promáčeným spacáku. Našel jsem správnou část stanu a hodil ji přes sebe. Lilo jako když konve obrací. Na celtovině se dělaly jezírka, která jsem si při každém otočení neomylně vylil na sebe. Budil jsem se stále zimou a mokrem, ale znovu a znovu usínal. Byl to ten druh spánku, kdy se člověk modlí, aby už začalo svítat a on mohl konečně vstát.

Harley

Vstáváme ve čtyři ráno. Domem vládne klasickej ranní ruch a z verandy je cejtit závan marihuany. Kolem páté přijíždí autobus a všichni zmizí. Dal jsem si prát prádlo a poklidil jsem na baráku. V osm mám dopráno a uklizeno a vyrážím do Kelowny domluvit půjčení motorky. V půjčovně maj posledního Harleye, Road Kinga. To je přesně ten, co jsem chtěl. Domluvil jsem se s nimi, že si pro něj mohu odpoledne zajet, nakoupil jsem v Superstoru a jel zpátky na Red House. Je tam partička z karavanu a dobře se bavíme. Kolem jedné se vrací pickeři a po obědě jedem s Joskou pro Harleye. Nebudu vám lhát, měl jsem strach, když jsem na něj poprvé usednul. Je to obrovská a těžká bestie a chlapík co mi ho půjčoval neopomněl zdůraznit, že platím úplně za všechno co bych tam mohl poškodit nebo poškrábat. Bez nehody ale dojíždíme až na Red House, kde je nikdy nekončící párty. Šéf sadů Roger prý prohlásil, že pickeři musí mít každej osmej den volno, jinak začnou chlastat každej den. Měl pravdu, ale to volno jim nedal. Přidáváme se a grilujem klobásky a popíjíme pivka. Zase jdu spát až v jedenáct. Joska usíná s Roxanne na gauči.

Pickerem na den

Ve čtyři hodiny mě Joska budí na gauči venku. Rozhodl jsem se, že natočím "den Pickera". Beru kameru a natáčím ty každodenní rituály. Rozespalé obličeje v kuchyni, frontu na koupelnu, Švéda co venku balí jointa, či Dredaře co nabíjí bong. Dealer si dává ranní cigaretku a někdo otevřel pivo. My dáváme instantní nudle a Roman, jako každé ráno nemluví a vypadá, že někoho brzy zabije.
Když ostatní odjeli autobusem, sedám do auta a jedu na spodní squat. Ten vypadá o hodně drsněji než ten náš. Na špinavém černém sporáku se smaží nějaké vajíčko. Ale stejně jako u nás, všude kolem je spousta skvělejch lidiček. Zdravím Kabróny a holky co chodí k nám nahoru na párty. Někdo rychle dospává na lavici, jiní už sedí venku a čekají. V dáli se objeví světla a oblak prachu.
"Bus is here!" a během chvíle je všude prázdno a ticho. Sleduju autobus až do sadu. Jdu s ostatníma nahoru a všechno točím. Dneska vyšel obzvláště špatnej sad. Roman dostal první strom a hned nadává jak špaček: "CLIO! Ty píčo! Co to je tohle?! Tam já ani nelezu!" 
Po chvíli tam mává bucketem s asi pěti třešněma:
"To je všechno co na tom zpíčeným stromě bylo! To už snad někdo trhal ne?!"
"I am not picking the trees!" brání se Clio. 
Roman držkuje, ale začíná trhat. Kolem se ozývá spousta hudrování a stížností. 
Stromy jsou na třešně fakt chudé. Nikdo mě nevyhání a tak jsem popadnul jeden bucket a začal trhat. Nemůžu s tou nohou moc na žebřík tak trhám spodky a Joska s Bárou dělají vršky. Je u toho docela zábava. Bára si chválí, že je s náma. Jinak by se na to dneska prej vykašlala, když viděla ty stromy. 
Někteří to po chvíli vzdávají a jdou si ubalit. Jiní si lehnou pod strom a spí.
Max mi půjčil svůj harness a tak trhám jak pravej picker. Stromy jsou mizerný, ale bavíme se a čas nám rychle utíká. Já rozdávám své plné buckety Báře, Joskovi a dalším co jdou kolem. Po dvanácté se balím a jedu na Red House připravit oběd.
"Splňuje to tvé dietetické standardy," hlásím po příchodu Romanovi. "Je toho kýbl a není v tom cibule."
Odpoledne pospáváme a Roman kouká na filmek.
"Jdu se podívat, co se děje na verandě," hlásím Joskovi.
"Sedí tam partička kolem Dealera a hraje tam Bob Marley. Co myslíš, že se tam děje?" směje se Joska. "Nebo jsi měl na mysli něco konkrétního?"
Přisedl jsem k partičce a přijal nabízenej joint. Zas to prostě byla pohoda. Přichází Joska a hází po mě plechovku piva. Vypravujem se na pláž. Je tam většina pickerů a panuje výborná nálada. Kdosi žongluje na břehu míčky a zbytek zevluje na dekách. Kecáme se všemi a večer se zase rozjíždí. Po setmění se vracíme na Red House. Vytáhl jsem slivovici co jsem přivezl a všichni ochutnávají. Roxanne, která se neůspěšně už několik dní snaží o Josku pojala šílenej nápad, že ho opije. Stále mu nabízela slivovici, ale udělala tu hrubou chybu, že pila s ním. Joska se opil a šel spát a Roxanne tu zvrací přes zábradlí na verandě.

Hledá se manželka

Budím se se všemi o půl páté ráno. Vystál jsem si povinnou frontu na jedinou koupelnu a postavil čajovou konvici na vařič. Všichni se motají po domě, snaží se rychle si zalejt nějaký to kafe, nebo instatní nudle, nebo namixovat nějakej shake. Oblíkají si harnessy - pickerské postroje a postupně se sesedají venku na verandě. Je ještě tma, na obzoru začíná lehounce svítat. Někdo popíjí první ranní pivko. Jiný balí jointa, nebo nabíjí bong. Za chvíli verandou zavoní tolik klasická vůně trávy. Potáhl jsem si s nimi a otevřel si pivko. Pomaličku svítá a najednou se na prašné cestě objeví světla, která se blíží rychle k nám.
"Bus is here!" zakřičí kdosi a všichni se sbalí a vyhrnou ven. Za chvíli se dům položí zase do naprostého ticha. Otevřel jsem si další pivo, sedl si na verandu a vychutnával ten východ slunce. Bylo mi tak dobře, jako už strašně dlouho ne. Kolem šesté dům znovu ožívá. Vyrojily se  číňanky, které chodí na "pakárnu", tj. do továrny třídit a balit třešně. Vydělají si tam daleko méně a pracuji tvrdějí a déle než pickeři. Dokonce to tu ze začátku fungovalo tak, že kdo nenasbíral aspoň 16 bucketů třešní za den, tak šel automaticky další den na pakárnu. Číňanky do sebe ládují nějaké nudle a hlavně okupují celou hodinu koupelnu. V sedm se rozcvrlikají v té jejich hatmatilce a začnou se překotně drát ke dveřím. Pochopil jsem že: "Bus is here". Nasnídal jsem se a zjistil, že v šuplích není jediná lžička a ve skříních skoro žádné talíře nebo hrnky. Obešel jsem dům a bylo toho zase na 4 myčky. Přišly holky z karavanu a nějakej klučina co dneska skončil a tak sedíme na verandě a kecáme. V deset se konečně zvedám, že musím vyrazit. Kluci mi půjčili auto a já chtěl vyrazit do Kelowny na prohlídku a možná zkusit, když noha dovolí, nějakej ten trail. Nějak se mi podařilo omylem celou Kelownu projet a skončil jsem až v Západní Kelowně na druhé straně jezera. Změnil jsem plán a chtěl jít rovnou na trail. Jakejsi zajímavej park měl být kousek od Západní Kelowny. Můj báječnej nápad s vypnutím mobilního telefonu mi bránil se podívat, kde sem. Bloudil jsem chvíli po silničkách a dálnicích, až jsem se při pokusu sjet z dálnice a vrátit se, omylem dostal na Higway 97 směrem do Vancouveru.  Když jsem míjel ceduli "zkontrolujte palivo, další pumpa je 105 km", tak jsem se zoufale podíval na ručičku ležící na rezervě a zadoufal, že nějakej sjezd, kde se budu moct otočit, bude blíž. Byl. A vedle něj byl národní park. Noha ještě pobolívala, ale rozhodl jsem se ji trochu rozchodit. Cedule na začátku parku slibovala medvědy, jeleny a losy.   Teplota ve stínu byla tak 32 stupňů...
...
Sedím na gauči na verandě a všude je ticho a klid. Přede mnou na stole leží pytlík se zbytkem travky a papírky, všude se válí plechovky od piva, na sporáku se dělá půl tuny brambor a před domem parkuje Harley. Slunce pere do savany před domem a na nazelenalé hladině jezera se blýskají drobné vlnky. Pickeři dnes dodělávají sad, tak přijdou později a já mám aspoň čas dopsat zase kousek deníčku. Otvírám plechovku Canadian Molson a jdem do toho.
...
Kde jsem to skončil? Myslím někde před pár dny v tom parku, kde inzerovali medvědy, jeleny a tak. Varovali, aby tam člověk nechodil sám. Já nechodil, já pajdal a neviděl jsem ani pitomou veverku. Jen všudypřítomné spalující vedro a prales. 
Cestou domů jsem ještě nakoupil a vrátil plechovky od piva. Dávaj tu za ně 5-20 centů, takže se to opravdu vyplatí. Dostal jsem skoro 20 dolarů.
Na Red Housu mě vítá Joska s tím, že udělali rejži a mám si jí dát s fazolema. Hladově do sebe láduju tohle low cost jídlo a zapíjím pivečkem. Na verandě hraje kytara nějakou francouzskou lidovku a koluje bong. Dal jsem si taky a po chvíli jsem totálně vytuhnul. Večer mě budí Joska a hazí po mě plechovku vychlazeného piva. Party se zase pomalu rozjíždí. Roman se dneska z pickání vrátil s tím, že stačí, když si tady někoho vezme a dostane kanadské občanství. Obchází holky a nabízí až 10 tisíc dolarů, pokud si ho některá veme. Hodně to zkouší na Clio, která je crew boss a je strašně proti takovému manželství. Argumentuju (po vlastních zkušenostech), že takové manželství náhodou nemusí být o nic horší, než ty "pravé". Zejména pokud se potkali a domluvili na takovémhle místě. Že je jasný, že ti dva mají tím pádem hodně podobný pohled na svět a na život.
Jakmile se to rozkřiklo dostali Roman i Joska, který také projevil o občanství zájem, nějaké nabídky k sňatku.
"Asi si vezmu Bezkozatou," dumal pak Roman. "Dám ji těch deset tisíc, ale pod podmínkou, že si za to musí nechat udělat kozy."
Joska odpadnul někdy kolem deváté, já kolem jedenácté a jen Roman to táhnul s Clio do jedný do rána.

Police! Hide the beer!

Vzbudil jsem se kolem páté hodiny. Hlava mě bolela jak střep a kolem mě kmitali lidé. Najednou se rozhlehl křik "Bus is here!" - "autobus je tady" a všichni vyběhli ven a barák zase utichnul. Vzbudil jsem se kolem šesté a vyrazil ven. Věděl jsem, že kluci dneska 'pickají' v sadu za barákem a tak jsem se šel za nima podívat. Roman mi nezištně předvedl luxusní pád z žebříku a rychlosběr třešní. Po prohlídce jsem se vrátil na Red House, kde jsem se dal do mytí nádobí. Byl ho tam neuvěřitelnej kopec. Když jsem se promyl asi polovinou hromady, tak mě tak napadlo, že jsem měl jako pocit, že jsem tam někde zahlédl myčku. No stál jsem přímo nad ní. I tak toho bylo nakonec na tři plný myčky. Naházel jsem tam první várku a dal se do poklízení zbytku doupěte. Přišla holka, co má uklid na starosti a byla z toho úplně unešená. Když bylo všechno hotovo, udělal jsem si čaj a sednul si na verandu. Bylo teprve půl deváté ráno. Neuvěřitelné. Kecal jsem s holkama co si tam přišly odpočinout od pickání a pak jsem se dal do dopisování deníčku. Uklidil jsem všchno umyté nádobí. Skříně najednou přetékaly hrníčky a talíři. Šuplíky lžičkami, vidličkami a noži. Kluci mě poprosili abych jim na dvanáctou, kdy se vrací z práce něco uvařil. Ještě včera mi Joska ukázal jejich zásoby. Měli mraženou zeleninu, mleté maso, špagety, rejži, instantní čaj, jakejsi boloňskej salám z mouky a trochu plesnivej chleba. 
"Něco z toho vymysli," děl Joska.
"Jo, já to hodím do online kuchařky a bude to něco na způsob: Grilované prase - Máte: Kmín, Pivo. Chybí vám: Prase," smál jsem se.
Volby byly omezené. Vypůjčil jsem si od holek aspoň cibuli a chtěl jí opéct spolu s tím salámem a mletým masem, že to hodím na špagety. Když už se to krásně peklo přišli zrovna kluci. Roman se podíval na pánvičku a chladnokrevně pronesl:
"Víš přece, že cibuli nejim."
"Sakra, na to sem zapomněl. No OK, to se ještě dá pořešit," ujistil jsem ho. Našel jsem totiž ještě jakejsi zeleninovej relish, kterej sem chtěl nalejt navrch.
Udělal jsem teda mleté maso zvlášť a dal dělat špagety, drže se pravidla, že množství tloušťky palce je vhodná porce pro jednu osobu a při vaření zdvojnásobí svůj objem. Přišel znovu Roman a kriticky se podíval do hrnce.
"To děláš pro koho?"
"Pro nás."
"Jako pro jednoho z nás?"
"Pro všechny."
"Tohle je tak pro jedno malý dítě, dej tam víc! Aspoň půl balení," nabádal mě.
Nasypal jsem tam hromadu a prohlásil, že už by to fakt bylo moc. Roman jen pokrčil rameny. 
Naložil jsem vrchovatý talíře a podával se oběd. Kluci ten kopec špaget zhltli jak předkrm a hladově přemejšleli co dál. Nakonec se dorazili sladkým závinem.
Joska po chvíli usnul.
"Von se do tý Kanady přijel vyspat," glosoval to Roman, "von fůrt jen chrápe."
Požádal jsem Romana, jakožto člověka s nejvyšším zdravotnickým vzděláním, aby mi zkusil vyndat stehy. Umyl si ruce jako doktor, ale přišel s úplně špinavejma.
"To je zažraný," komentoval můj pohled. 
Sundali jsme náplast a prohlédli a vydezinfikovali ránu. Vypadá dobře. Vyndali jsme nejvíce napínanej steh a ostatní tam nechali. Uvidíme, co to do zejtra udělá.
Po zdařilé operaci jsme si pustili filmeček. Poté co se Joska vzbudil jsme vyrazili na pláž. Já šel klasicky s pivem v ruce.
"Dávej si tady na to bacha, je za to flastr 150 dolarů!" varoval mě Joska. 
Zabručel jsem že jo a šel sem dál. Na pláži byla většina partičky. Všichni se nadšeně ráchali ve vodě nebo polehávali na pláži a popíjeli pivko.
"Tohle se tady taky nesmí," konstatoval Joska. 
Koupili jsme v General Storu 15ti pack Canadian lageru a flákli s sebou taky na pláž. Pivko stíhalo pivko a za chvíli byl 15ti pack prázdnej. Vyrazil jsem pro další a když jsem se vrátil tak mi Joska hned hlásil.
"Teď si tady měl bejt! Přijeli poldové. Tos měl vidět, všichni odhodili co drželi, borec kopnul šestipack do křoví, že se nějaký prorazily. No masakr!"
"Sakra a já o to přišel!" litoval jsem. Dali jsme ještě pár a pak vyrazili zpátky na Red House.
Na verandě postupně začala zase párty. Uzávěry piv syčely jeden za druhým, koloval bong a jointy a někdo hrál na kytaru. Slunce zapadlo a na jezero pod námi se zahalilo do tmy prosvětlované jen světýlky domů naproti. Zase jsme se nějak rozkalili, ale mně se podařilo se asi v jedenáct utrhnout a jít spát. Roman kalil snad do jedný do rána.

Red House

Ráno jsem vstal už v sedm, všechny postele kolem mě byly plný spáčů. Potichu jsem si zabalil a šel dolů na snídani. Po snídani jsem se odhlásil a vyrazil na Pacific bus station, odkud mě měl vzít Greyhound bus do Kelowny. Představoval jsem si namachrovanej bus z prospektů. Dorazil takovej polovrak, ale interiéry měl překvapivě luxusní a jelo se parádně a neuvěřitelně krásnou přírodou. Načetl jsem oblíbenej facebook a koukal jsem co je novýho. Nic moc, ale když jsem klikl na zeď kamaráda, tak se objevilo jen "Add as a friend". Nechápavě jsem na to koukal. Nechtělo se mi to věřit. Možná nějakej omyl. Pak jsem se ale podíval na Twitter a Instagram a zjistil jsem, že si mě také odebral. Je to zvláštní a strašně hnusnej pocit. Netušil jsem vůbec proč.  Udělal to kvůli penězům? Vždyť jsem je po něm nechtěl vůbec vrátit. Vždycky jsem se pro něj snažil udělat první poslední a měl jsem ho fakt rád. Otravoval jsem ho? Napsal jsem něco, co jsem neměl? Je to jako když vás někdo v noci, ve spaní, kopne do břicha a zmizí dřív, než se proberete. Vy jen víte, že to byl on. Netušíte proč to udělal. Jen to prostě bolí. Vím, že jsem komplikovaná osobnost, chápejte parchant, kterej i když se kontroluje, tak s ním není lehké vyjít, vím že ostatní otravuju, tím jak se fůrt snažím komunikovat, vím o většině mých chyb, přesto tenhle zbabělej způsob bez jediného slova vysvětlení je prostě nevýslovně ponižující. Držel jsem se tak tak, zdravotní problémy jsem silou vůle překonal, nervy s rozpadem manželství taky, ale tohle najednou bylo na mě moc. 
Nebyl jsem ani schopen vnímat ty krásy venku. Snažil jsem se usnout a zapomenout. Pak jsem se naštval, poslal poslední zprávu všem a přepnul telefon do airplane módu. Už žádné další zprávy, dobré ani špatné, už žádný facebook, twitter, e-mail, zprávy nic. Zapřísahl jsem se, že telefon zapnu jen v případě krajní nouze, nebo při hledání věcí pro cestování a to jen na veřejně dostupné wifině. Jsem v Kanadě, jsem v jiném světě a ten svět si chci užít bez všech těch sraček co sem nechal daleko za oceánem. Po vypnutí telefonu jsem cítil nesmírně uvolňující a osvobozující pocit. Podíval jsem se z okna a znovu vychutnával tu krásu kolem.
V Kelowně mě už čekal Joska s Romanem a pár dalšíma pickerama. Zajeli jsme do Liquer storu pro pivka a do Superstoru pro nějaké to jídlo a už se jelo do Red Housu, kde kluci bydlí. 
Red House je jeden z domů Alfréda, majitele sadů v širokém okolí, ale je to v podstatě squat, kde bydlí "pickeři" - lidi co sbírají "pickují" třešně v sadech. U vchodu bylo několik sudů s tříděným odpadem, který přetékal. Kolem nich bylo spousta igelitových pytlů s odpadky. Všeobecný nepořádek, špína a hejna much dokreslovaly celkový kolorit. Přesto na člověka dýchla jakási neopakovatelná atmosféra svobody a pospolitosti. Baráček sám je krásnej a vnitřek poměrně pěkně udělanej a vybavenej. Má nádhernou dlouhou verandu s výhledem na jezero, na které je jeden gauč vedle druhého. Na gaučích seděli pickeři a pickerky a posílal se bong, nebo joint a popíjely plechovky piva. iPod připojenej k reprákům hrál nějakou pohodovou hudbu a byla to prostě paráda. Ubytoval jsem se u kluků na pokoji, se všemi se pozdravil a šli jsme ven dělat barbecue. Nakoupili jsme totiž nějaké noname klobásky v superstoru. Pár pickerů přisedlo k nám, klobásky začaly krásně vonět, zasyčely víčka piv a někdo ubalil jointa a poslal ho dokola. Slunce zapadlo a na Red House padala pomalu tma. Kluci mi vyprávěli o životě na Red Housu, kdo a jak a co. Jména jsem nechytil, ale postupně jsem si zvykl na přezdívky, které ostatním kluci sami dali: Švéd, Dealer, Bezkozatá, Knírač, Odřená prdel,  Kabron 1, Kabron 2 a další. 
Byl to poslední den, kdy jsem dobíral antibiotika a tak jsem se chtěl šetřit. Párty se ale rozjela a tak jsem se nacpal aspoň AE07 a jelo se dál. Skončili jsme někdy po půlnoci.