O 4km víc

Vstáváme v šest ráno, rychlý balení a vyrážíme na trail. Joska s Romanem míří na Mt. Asinibone a naše partička, kde je Zdeňek s Bárou a Jirka a já jdeme na přechod napříč Rockies. Ráno mrzne, ale vycházející sluníčko začíná rychle pálit. Brzy míjíme cedule "Pozor Grizzly, nebezpečí atd." Jirka je šťastnej, že má svou rolničku. Zanedlouho vidíme i medvědí hovno. Není v něm ale žádná rolnička a tak si nejsme jistí, jestli je to opravdu medvědí hovno. Zastavujem u nějakého rančerského srubu, kde sušíme věci a děláme inventůru zásob. Po panice, kdy jsme si nevzali moc jídla k Lake Luis se každý raději vybavil. Zjišťujem, že smrt hladem nám opravdu nehrozí, zato zdravotní potíže z přejídání ano. Ač jsme našli houby, vylepšuju je klobásami z mých 4kg zásob masa. Plánujeme další cestu. Buď bychom mohli jít kratší a rovnější cestou, kde toho moc nebude, nebo výrazně delší cestou kolem jezer a přes nějaké sedlo. Volíme delší variantu. Sluníčko svítí a krása střídá nádheru. Bára chce koupačku v jezeře, ale jediné které zatím míjíme je hluboko pod námi. Cesta se nejprve pomalu a potom stále prudčeji a prudčeji zvedá. Pak začínaj klasické výstupové serpentýny. Slunce pere jako blázen a my nemáme už vůbec žádnou vodu. Bára se žene vpředu a my s jazykama na vestě bojujem s žízní a bolestí nohou. Vrchol se zdá naprosto v nedohlednu. Ani nevím jak, ale dokázali jsme to. Za sedlem sbíháme do údolí k jakémusi resortu, kde zjišťujem, že další cesta je uzavřena a musíme brutální oklikou. Nacházíme nějakou bahnitou kaluž, kde se nadšeně rácháme. Sluníčko už pomalu zapadá a my objevili nádherné ledovcové jezero a litujem, že jsme se už koupali. Když už nohy opravdu nemohli došli jsme k ceduli, která hlásala, že stanovací kemp je 4km daleko. Shodli jsme se, že tentokrát dáme ten kemp a vyrážíme. Po kilometru je další ukazatel. Kemp 4 km. Nadáváme na ležérní přístup kanaďanů k udávání vzdáleností a jdem dál. Po dalším kiláku nás cedule "kemp 4km" už vyvádí celkem z míry. Před náma se otevřela naprostá pustina s cestičkou vinoucí se kam až oko dohlédne. Jezero u kterého měl být ten slavný kemp je v nedohlednu. Ač to byly poslední 4 km bylo to o 4km dál, než jsme ten den měli ujít. Bolest nohou začíná být naprosto neůnosná. Chodidla pálí a po zastavení už je témeř nemožné se rozejít. Bolest přechází z chodidel do nohou a zpět. Záda jsou v jednom ohni. Jirka se nás snaží povzbuzovat vyhlídkou na barbecque v kempu. Já si jen představuju jak tam dojdu a upadnu obličejem na zem a zůstanu ležet. Pustina se zdá naprosto nekonečná, přesto jsme to nakonec zvládli. Došli jsme do kempu už téměř za tmy. V nohou odhadem 35 km. Kemp je v podstatě jen cedule hlásající, že tam máme do kasičky hodit obálku s 10 dolary za osobu a útržek připojit na stan. Ještě tam je teda kadibudka a tyč na kterou se věší jídlo kvůli medvědům. Je už zase strašlivá zima. Vaříme čaj a večeři a zalézáme do stanů. Spím s Jirkou v jeho stanu, který je spíš pro dojem, než že by sloužil k jakémukoliv jinému účelu. Táhne do něj a je tam strašná zima.