Chyběla mi tu rodinka, překvapilo mě jak strašně silně. Přeci jenom léto bylo intenzivní a už jsme tady začali opravdu žít, kluci chodili do školy a do školky, každý víkend jsme něco podnikali a baráček je super. Najednou jsem přišel domů a viděl Jeronýmovu tašku do školy, učení, Matýskův bagr a srdce se mi sevřelo zvláštním pocitem. Najednou tu nejsou a to prostě nebylo správně. Když jsem šel ráno na vlak kolem Matýskovi školky, tak mi bylo hrozně - uvědomil jsem si, jak moc jsem si tady za tu chvilku zvyknul. Old Windsor mi nikdy k srdci moc nepřirostl, ale Windsor a lokalitu kde bydlíme jsem si zamiloval. Člověk ráno vyjde z cihlového baráčku, který zamkne snad 100 let starým klíčem, kterej by kdekdo vyrobil z ohnutého hřebíku za pět minut. Mine dva kostelíky, a oblíbenou hospůdku.
Pokud je čtvrtek, tak kličkuje mezi plastovými boxy a popelnicemi, protože je collection day. Na hlavní ulici ráno je jen pár lidí. Roubenej starej domek s květinářstvím je ozářen ranním sluníčekm a na konci dlážděné cesty, nahoře na kopci se tyčí obrovská kamenná věž Windsorského hradu. Obchody v uličce u nádraží jsou ještě zavřené, stejně jako obchoďák Waitrose. 
Pán u květinového stánku rovná květiny do kyblíků a replika parastaré parní lokomotivy majestátně vévodí prostoru nástupiště. Café Nero už otevřelo, takže stihnu ještě ranní kávičku u novin, než ze Slough dorazí vláček, který mě doveze do práce. Budou mi chybět tyhle drobnosti až tu nebudu.
Žádné komentáře:
Okomentovat