Můj návrh dát ještě pět skleniček vína se nesetkal s pochopením a kluci vyrazili na hotel. Venku jsme slovili taxíka, načež mi došlo, že já bydlím za rohem a tak jsem ho nechal odjet a došel pěšky. Měl jsem brutálně povídavou náladu a tak jsem začal lovit lidi na IM. Pokecal jsem s Tomášem M., Crayfishem a vděčným společníkem byl zejména Prateta. Vůbec netuším co jsme řešili, jediný co vím, že jsem spal snad jenom hodinu a půl. Před spaním jsem dostal ještě spásnou myšlenku a zaběhl na recepci, kde jsem jim řekl, že mě musí za každou cenu v pět ráno vzbudit. Spíše než usnul, jsem prostě upadnul do kómatu.
O hodinu a půl později jsem měl šíleně zmatenej sen, ve kterém neustále něco zvonilo. Probral jsem se a byl jsem dokonale dezorientovanej. Zvonění se zdánlivě ozývalo odevšad, ale já netušil kdo sem, kde sem a co bych měl s tím zvoněním dělat. Navíc zdroj prostě nešel zaměřit. Po chvíli naprostého zmatení jsem zvednul telefon u postele. Někdo na mě mluvil španělsky. Nechápal jsem proč mi do Windsoru volaj Španělé a snažil se jim vysvětlit, že ještě spím - německy. Něco fůrt šíleně zvonilo. Konečně někde zapadly správný výhybky a mně došlo, že jsem na hotelu a mám vstávat. Pak jsem dokonce identifikoval druhej zdroj zvonění. Byl to iPhone, kterej se mě snažil taky probudit. Pobalil jsem jako ve snu a vymotal se před hotel, kde už čekal taxík. Zaměřil jsem ho na letiště a myslel jsem, že usnu. Ostatně cesta měla trvat zhruba hodinu. Zjevně jsem ale sednul k nějakýmu zneuznanýmu jezdcovi F1. V momentech, kdy jsem se odvážil podívat na tachometr, tak všechny čtyři ručičky ukazovaly něco hodně přes 100 km/h. Taxíkař cestu patřičně komentoval, prudce brzil a nečekaně měnil směry jízdy. Na letišti jsme byli za méně jak čtvrt hodiny. Gratuloval jsem si, že jsem ještě ožralej, protože kdybych už střízlivěl, tak jsem se určtiě poblil.
Podařilo se mi odbavit. Kluk na přepážce mi něco vysvětloval a ukazoval na nápis na žluté nálepce co mi dal na boardning pas. Upřímně jsem netušil o co mu jde. Měl jsme snad ještě dvojku na žíle a tak jsem se rozhod, že to přikrmím. Z obalu na notebook jsem vytáhnul Plzničku a poladil jsem to tak na 2.5. To už jsem byl schopen přesněji uvažovat a tak jsem si přečetl tu kartičku. Psali tam, že můj gate je prakticky v jiný zemi a ať počítám s tím, že cesta na něj zabere minimálně 40 minut. Pokud nedorazím na čas, že odletí beze mě a můžu si za to sám. Zasmál jsem se těmto výhružkám. Odbavil jsem si kufr do podpalubí - to dělám vždycky, když si nejsem jistej zda někde cestou neusnu. Většinou udělaj všechno co můžou, aby mě našli a dostali do letadla, protože jinak musej vyložit všechny zavazadla a hledat to moje a to je pekelný zdržení. Přesto hodinky ukazovaly, že letíme za necelých 30 minut. Nasadil jsem ostré tempo. Mavajíce boarding pasem s žlutou cedulkou jsem získal přednostní VIP odbavení pro business class a pak už systémem pohyblivých chodníku, výtahů a metra jsem mazal ke gatu. Ukázalo se, že cedulka těžce přeháněla. Byl jsem tam za necelejch dvacet minut. Nasedl jsem a za chvíli jsme letěli. K pití na palubě jsem si dal plechovku piva a zkolaboval.
Probral jsem se až v Anglii. Nechtělo se mi věřit kolik je hodin. Tvrdil jsem Michaelovi, že budu v práci v devět a bylo něco po desáté, když jsme přistávali. Taxík byl jako teleport. Vlezl jsem do něj usnul a když jsem otevřel oči, byli jsme ve firmě. Dopoledne bylo jako ve snu. Přesto jsem udivoval sám sebe jakou jsem měl produktivitu. Věci konečně dávaly smysl a já dorazil pár projektů, se kterejma sem předtím nehnul a ještě Michaelovi pomohl zkonzultovat jeden LTE dokument. Konečně udeřila půl šestá. Vyrazil jsem na vlak. Usnul jsem úplně všude. V shuttle busu, ve vlaku do Windsoru. A přitom jsem měl dneska jít první den do pivovaru. Při poslední návětěvě jsem se jim svěřil, že pracovat v pivovaru je můj velkej sen a oni mi nabídli, že jestli chci, můžu jim tam chodit pomáhat a oni mě za to budou učit jak se vaří pivo a všechny věci kolem. Nadšeně jsem souhlasil, ale dneska jsem byl na hranici fyzického kolapsu. Přemejšlel sem, že jim napíšu, že to prostě nedám, ale nemohl jsem. Dolezl jsem domů, kde jsem si rychle ohřál pizzu, kterou jsem do sebe naládoval a mazal jsem do pivovaru. Tam byli Paddy s Jimem. Zrovna stáčeli pivo do sudů. Ptal jsem se, s čím můžu pomoct.
"Můžeš stáčet!" navrhl hnedka Paddy a jal se mě zasvěcovat.
"Jedna věc je naprosto kritická. Do každého sudu musíš v momentě, kdy jej začneš plnit přilít fining. To je substance, která zajistí, že se zbytkové kvasnice usadí na dně sudu a pivo bude čisté. Kdybys to zapomněl nebo tam omylem nalil dvě dávky, tak zničíš celej sud. On není závadnej, ale lidi to odmítaj pít, když v tom plavou kvasnice," poučoval mě.
Vypadalo to jednoduše, ale já se zpotil. Dodržování přesných postupů, nezapomenout si vzít léky, nebo takovýhle věci to není moje silná stránka. Paddy měl však docela spolehlivej systém.
"Jedou se dva sudy najednou. Naplň si vždy dvě odměrky, při každém plnění kontroluj, že ti ubývaj. Nešetři čas! Doplň je vždy až potom co odvalíš plné sudy a nikdy nezačni plnit, dokud tam nebudeš mít dvě plné odměrky."
Začal jsem plnit první sud a zastavil jakmile začal chrlit pěnu."Kdepak, nech to pěkně jít až to začně chrlit čisté pivo. Takhle bys hospodu klidně o jedno až dvě piva okradl," poučoval mě Paddy.
A jak se ukázalo, tak je to se vším co dělaj. Zákazník, ať už jím je hospoda, nebo ten kdo to pivo pije je pro ně na prvním místě. Jasně že by mohli ušetřit několik procent na každým sudu. Ale tohle oni prostě nedělají. Ještě víc mě dostalo, když mi Paddy další den vysvětloval a předváděl jaká je to věda, aby pivo bylo v ideální kondici. Riskuje zničení dávky celé varny, jen aby dodal to naprosto dokonalé pivo. Přišlo mi to jako vidět naše powerpointy v praxi. Korporace často, dlouho a vydatně mluví o zákanících a zákaznické zkušenosti. Pravda je, že když dojde na lámání chleba, tak s chutí ušetří tu pintu na sudu a nikdy nerisknou ztrátu celé varny. Ať jsou to pivovary, nebo telekomunikační společnosti. Nejen že tu dělám svou vysněnou práci, ale v praxi vidím, že může fungovat skutečné zaměření na zákazníka, kde tahle víra je základním kamenem každého konání a ne jen obsahem powerpointů a marketingových prezentací. Naplnil jsem 70 firkinů (středních sudů) a uvědomil si, že necítím žádnou únavu. Byl jsem prostě nadšenej. Ani jednou jsem nezapomněl přilejt fining. I když dvakrát, když jsme se zakecali jsem ho lil až v půlce plnění. To bylo potom potřeba sud proválet napříč pivovarem a zpátky aby se zajistilo pořádné promíchání. Naplnit sud. Palicí zamlátit zátku. Odvalit na paletu. Odměřit dvě dávky finingu a tak pořád dokola. Na podlaze se hromadily sudy a já měl úžasnej pocit skvěle vykonané práce. Díval jsem se na řady sudů a přemejšlel kolika lidem jejich obsah udělá radost.
To je pocit, kterej v korporaci zažijete jen velmi těžko. Popravdě řečeno po mých večerech v pivovaru jen težko hledám motivaci pro můj denní job, kdy máme vymejšlet jak co nejefektivněji (rozumněj nejlevněji) dodat zákazníkům službu s adekvátní zákaznickou zkušeností (rozumněj aby se nenasrali tak, že už od nás nic nekoupěj). Tady v pivovaru je svět daleko jednodušší a hezčí.
Žádné komentáře:
Okomentovat