Ještě Plzničku

Kluci plánovali jít ráno na Snežku a za tím účelem dělali celou noc šílenej bordel. Nakonec to dali jen na vyhlídku a Snežka zůstala nedobyta. Šel bych taky a moc rád, ale moc dobře jsem si pamatoval naši výpravu s Yardem a Raspu, když jsme kalili na Sasance. Bylo to dobrých 13km a vrátili jsme se v pozdní dopoledne, ač jsme vyráželi někdy ve tři ráno. A my museli ráno zabalit a vyrazit. Babičkám jsme slíbili, že děti vyzvedneme brzy ráno. No tak brzy to zas nešlo. Ono, když musíte i na umytí nádobí nejprve zatopit v kamnech a pak roztavit dostatečné množství sněhu, tak to zas není taková legrace. Chata se postupně vyklízela a všichni se začali srocovat na verandě, protože dovnitř už nikdo nesměl, aby se tam nenašlapalo. Byla zima. Jako fakt zima. A jak jsme tak stáli jen tak venku, tak za chvíli začaly brutálně zábst prsty na nohou. Všichni začali poudpávat, pak tak trochu tancovat a nakonec někdo pustil na mobilu muziku a už se normálně pařilo, abychom se aspoň trochu zahřáli. Míša mně bránila pít, bere to teď jako sport. Dřív to bylo pod záminkou, že budu řídit, ale ta padla poté co jsem dostal štempl na to, že v ČR řídit nesmím. Takže teď je to prostě jen zakazování. Mám moc rád svou ženu a respektuji její přání a proto jsem si dával velký pozor, aby mě nikdy neviděla pít. Je to jako vrátit se o mnoho let zpět, když měl člověk strach aby ho nenachytali rodiče. Až na to, že naši mi zrovna pití nezakazovali - proto jsem taky do 18ti nepil. Zabili tím veškerý kouzlo.
Hodně věcí se vypilo a snědlo, ale i tak jsme dopravovali do údolí zase slušnou várku vybavení a odpadků. Ukázalo se, že tahat chlast ve skle je fakt blbost. Minimálně ty vína šlo určitě přelejt do plastu a vzít si maximálně jednu lahev, kam by se to přelejvalo pro ten pocit. Rada pro příště no.
Na Sokolí Boudě jsme zastavili s Milanem a Jitkou na oběd, ale kluci chtěli jet dál. Partička se rozloučila a my šli dát obídek. K obědu jsme dali jedno pivko a po dobrém jídle vychutnávali výhled na sluncem zalité hory. Přišla číšnice a ptala se nás, jestli si ještě dáme pivo. Pospíchali jsme, takže jsem byl rozhodnutej si už nedat. Ale Čerw pronesl: "Plzničku?! No jasně, že si ještě dám!" Já i Milan jsme hned zareagovali a když si dá Čerw, tak že my taky a ať teda přinese tři. Jen co číšnice odběhla se do nás holky pustily, proč jsme si ještě objednali.
"No když si objednal Čerw!" bránili jme se.
"Ten říkal, že už nechce!"
"To není prava, říkal, že si dá ještě jednu!" namítal Milan.
"Ano, já to taky slyšel!" potvrzoval jsem.
"Já říkal, že si už nedám!" vyvracel nám Čerw naše slova.
Oba jsme ale zcela zřetelně slyšeli, jak objednává. Jak se ukázalo, každej z nás trochu jiná slova, ale pointa byla ta samá. Někdy je neuvěřitelné, jak dokážou smysly klamat.
No nedalo se nic dělat, dali jsme rychle druhé pivko, zaplatili, rozloučili se s hajnou a hajným a hajdy dolů do Spalenýho Mlýna. Sjezd to byl úžasnej a za chvíli jsme frčeli domů. Vyzvedli jsme děti, doma zabalili a hurá směr Praha.
Já začal konečně řešit, jak se dostanu aspoň na hranice a zda se znovu najde někdo, kdo by se mnou jel do Londýna. Žádní dobrovolníci se tentokrát nehlásili. Spoléhal jsem trochu na Digiho, ale ukázalo se, že je nemocnej. Jedinej, kdo se nakonec ozval byl Mrtvočich, ale ten neměl řidičák. Byl jsem moc rád, protože závozník dělá strašně moc a ve dvou se ta dálka dá přeject daleko líp, než když je člověk sám, ale neřešilo to můj problém s tím, jak se dostat na hranice. Najednou Míša přišla s převratnou myšlenkou. Že by jeli se mnou. Ač by se mohlo zdát, že to věci vyřešlilo, tak to s sebou neslo hromadu komplikací. Co se psem? Vzít s sebou? Nemá odčervení a tak, takž bysme museli shánět ráno veterináře a tak, nemluvně o tom, že ten čokl pekelně prodraží trajekt a navíc co s ním potom? Nechat ho tam? Budu ho mít na starosti? Co když pojedu na služebku? Co děti a školka? atd. Přes facebook jsem zkoušel udat psa a kontaktoval jsem všechny možné lidi přes ICQ. Pomoc nakonec přišla z nečekané strany. Prateta z Plzně se nabídnul, že nám ho pohlídá. Tohle je zkratka, v praxi jsme to řešili celou cestu do Prahy. Uf, vyřešeno, zařízeno. Mrtvočich jede taky, nějak se prostřídáme mezi dětma vzádu a Míša bude řídit. Já to můžu vzít za hranicema. Sláva, hurá, konečně. Radoval jsem se.
Předčasně. Doma Míša našla obálky z úřadu, což znamenalo, že ji možná pozvali na pohovor kvůli práci. Ráno je vyzvednout nestihnem. Takže veškerý plánování a nervy znovu od začátku. Už jsem koukal na letenky s tím, že tu auto prostě nechám, ale nakonec jsme se dohodli, že pojedem a prostě jim zavolá, že si to nemohla přebrat. Měli by to vzít v pohodě. Ještě jsme do noci balili a přendávali věci v autech a šli jsme spát snad v jednu ráno.