Dostal jsem pojeb od svého spolubydlícího za to, že tu o něm píšu, takže jsem musel promazat předchozí záznam. Pět bodů pro toho kdo příjde na to co se změnilo bez toho aby to četl z nějaké předem uložené verze.
PS: Nebojte se, svobodnej tisk nezastaví. Dostal jsem pohrůžku, že mě nebude zvát na pivo. Kam se hrabou odboráři se svou hrozbou stávek. Ale napadlo mě, že pokud pohrůžku splní, vyhlásím taky stávku v dopravě. :)
úterý 16. března 2010
pondělí 15. března 2010
Petrův start
Myslím, že jsem skončil zápisy někde u návštěvy Bratislavy. Krátce po návratu dorazila do Anglie i Míša s rodinkou a pár dní po nich i Petr K., který tu také začíná svou novou životní etapu. Petr je kolega z české Telefonicy. Mladej kluk, kterej vypadá tak na dvacet a je mu dvacet osm. V Čechách dělal projekty mobilních aplikací a pak mu nabízeli místo ve strategii, ale nakonec přestoupil k businesákům na zákaznické projekty. Jenže přišla nabídka z Anglie a jak říkal: „Místo Oktávky budu jezdit sockou, místo mého luxusního bytečku budu žít v nějaký díře a makat dvanáct hodin denně, ale je to zkušenost, která se neodmítá.“ Když tohle se smíchem prohlašoval, netušil jak hlubokou měl pravdu. První týden byl ve znamení pohody. Petr ještě nemusel do práce, takže relaxoval u nás doma a v poklidu si hledal bydlení v Londýně. Nabídl se nám, že nám pohlídá děti a tak jsem mohl vízt Míšu na předčasnou Valentýnskou večeři. Objevili jsme restauraci kousek od Ealingu, kde jsme čirou náhodou narazili na obsluhujícího Čecha. Bylo to jedno z nejluxusnějších jídel, jaké jsem kdy měl – a to vážně nejím jenom utopence v mých oblíbených čtyřkách. Tlačenka ze srnčího byla naprosto luxusní, hlavní chod si nepamatuji, ale byl to stejně tak úžasnej zážitek dokonale skloubených chutí a zákusek v podobě bazalkové zmrzliny byl těžko popsatelný – zkrátka objevná kuchyně a výborná zkušenost. Všechno bratru za cca 35 liber bylo značně cenově nadprůměrné, ale ne zas tak moc na úroveň služeb jaké se nám dostalo.
Deset minut poté co Míša nechala děti na hlídání Petrovi zvonil telefon.
„Mates se posral, co mám dělat,“ volal zoufale Petr.
No musel ho přebalit, prý to chvíli zkoušel ignorovat, ale nedalo se to. Když mu tohle Mates udělal pokaždé při už asi třetím hlídání, tak jsem mu říkal, že to není normální a musí dělat něco, z čeho se Mates vždycky posere. Zapřísahal se, že nic nedělá, načež jsem ho večer viděl, jak na Matese, kterej šel dolů ze schodů udělal „Baf!“
„Se nediv, že se ti vždycky posere,“ komentoval jsem to pragmaticky.
Zkrátka čas příjemně ubíhal a byla docela pohoda. Pak přišel další týden, kdy se staly dvě věci. Petr začal pracovat a dorazila Jarka.
A stejně jako existují terapeutické skupiny pro lidi s různými problémy, tak i já měl projít podobnou terapií, abych pochopil, jak skvělý život mám a jak málo si vážím všeho kolem sebe. Jestli jsem si do té doby myslel, že v práci to náročné a zátěž je nesrovnatelná oproti nárokům v Čechách, tak s Petrem se nemohu srovnávat ani náhodou. Vstával každý den před sedmou hodinou, já ho bral autem do Slough, takže jsme se potkávali ráno v kuchyni, kde do sebe ládoval narychlo banán, sbalil si pár věcí na cestu, dal se do pořádku, upravil oblek a jeli jsme. Já byl v práci ve třičtvrtě na osm a Petr poprvé zůstal hodinu trčet v metru v tunelu, takže dorazil na desátou. Mnohými optimalizacemi a také brutálním během na již vychytaná nástupiště srazil čas na cestu do práce na hodinu a půl. V práci seděl celý den u počítače a dělal analýzy a psal studie. Tu odevzdal pozdě odpoledně šéfovi, který mu ji celou poškrtal a dal hned předělat. Když chtěl jít z práce před sedmou, tak na něj koukali, jestli si jako musí něco zařídit, že jde tak brzo. V openspacu, kde pracuje všichni sedí, ani nemuknou a celý den pracují. V sedm z práce, dvě hodiny cesta domů, tam nám Míša většinou přichystala večeři a Jarka seděla za stolem u počítače a prodávala hadry na děti. Její děti bezprizorně lítaly po baráku a dělaly bordel. Jednoroční Simonka chodila spát kolem půlnoci, protožě ji Jarka byla líná uspávat dřív. Poslední dvě hodiny byla fakt na zabití, fůrt kňourala a pořvávala, takže se těžko dalo jít spát dřív. Až když po nás jednou Míša vyjela, že tam děláme bordel po návratu z hospody, tak jsme si všimli, že když tam holky jsou samy a děti už spěj, tak ony na sebe stejně přes stůl neustále pokřikují. A ráno před sedmou zase budíček a kolotoč se opakoval.
Přišel víkend a Petr se těšil na to, že ho celý prospí, aby se z toho vzpamatoval. V sobotu ráno přišel dolů a zoufale mi ukazoval své Blackberry.
„Co mám dělat?“
Na displeji byl mail od jeho šéfa, že koukal na počasí a že má pršet, takže mu posílá analýzy na zpracování přes víkend.
Stres z toho všeho jsme řešili pátečním posezedním U Skákajícího poníka – tak jsem přejmenoval hospůdku The Fox and Castle co máme před barákem. Skutečně připomíná klasickou hospůdku v Hobbitíně a hlavně následným sledováním How I Met Your Mother zhruba do tří ro rána. A v sobotu v sedm už zas barák plný pobíhajícíh a křičících dětí.
Foto: The Fox & Castle alias U Skákajícího poníka
Petr citlivý na téměř hygienický pořádek těžko snášel všudypřítomný nepořádek a chaos. I já už párkrát na děti zařval, když jsem viděl, jak za blahosklonného úsměvu Jarky vylévají jogurt na kožený gauč nebo na koberec. Při hlášce: „No nějak se to musí naučit jíst,“ jsem jenom skřípal zuby. Simončino „Koukej! Koukej! Koukeeeej!“ asi tak stokrát za hodinu bylo také náročné. Petr to jakž takž dával. Jeden zážitek s ním ale viditelně otřásl:¨
Matýsek sledující televizi najednou řekl: „Boba, mami! Boba!“
„Tak honem na záchod!“ přikázala mu Míša.
Šli Mates, Míša a za nimi Petr. Najednou Matesovi, který neměl plínku vypadl bobek nohavicí z tepláků.
„Jejky!“ pronesla Míša, čapla bobek a hodila ho do záchoda.
Petr nepromluvil, jen odešel do svého pokoje, tam se zavřel a do rána jsme ho neviděli. Když se ho Míša ptala co se stalo, tak řekl:
„Jsem hledal nový sajty na hledání bydlení. Něco přece musí existovat!“
Ano, jeho anabáze s hledáním bytu je také dojemný příběh. Měl tu smůlu, že hned první byt, který viděl byl naprosto ideální. Luxusní bejvák, s obrovskou terasou a jako spolubydlící mladej kluk – rakouskej architekt. Cena se mu zdála vysoká a předpokládal, že v cenové relaci přes tisíc liber bude takových nabídek spousta.
Nebyla – prošel díry a špinavé sklepní prostory s výhledem na nohy chodců za které si majitelé neváhali říct 900 liber. Viděl byty, které nešly nazvat jinak než kompromisem. A pokud náhodou narazil na něco dobrého, tak si zase majitelé nevybrali jeho jako spolubydlícího. Takže to teď budou dva měsíce a Petr bydlí stále u nás. „Jarčino“ období ale dával s vypětím sil. Když Jarka oznámila, že další víkend bude trávit u kamarádky v Londýně, tak se na ten víkend těšil jak na Ježíška, jen se divil, že Jarka dá přes 30 liber jen za cestu, když je jinak citlivá na každou korunu. Jenže přišel pátek a Jarka prohlásila, že Simonka má asi rýmičku a že by to bylo moc riskantní aby jely někam jinam. Navíc by prý mohly nakazit děti její kamarádky. Naše děti jsou asi zjevně nenakazitelné.
Petrovi jsem tuto informaci šetrně sdělil v hospůdce pod Windsorským hradem, kde jsem ho pravidelně vyzvedával.
„Si děláš prdel?! To není vtipný! Jsem to věděl!“ hořekoval.
„Hele už jsou to jen tři dny a jedou domů,“ utěšoval jsem ho.
„Copak nechápeš, že tady už nehrajem o dny ale o hodiny?!!! Já to nedám! Ja to prostě nedám! Na tohle nemám!“
Přes víkend pršelo a Petr to fakt nedal. V neděli sednul k počítači a našel si hotel v Londýně za 35 liber, kde se rozhodl strávit poslední noc.
Odjezd byl také zábava sama. Jarka s Míšou odlétaly společně a do jednoho auta by se nevešly. Že by si Jarka vzala taxíka za 48 liber jaksi nepřícházelo v úvahu. Dost se jí nezdálo i to, že by jí Míša hodila na letiště, kde by čekala dvě hodiny, než se otočí s autem a já je pak přivezu s dětmi. Míša je odvážela v před šestou ráno a já zůstal s klukama. Prosbu, aby opustily barák potichu si moc k srdci nevzaly a Simonka řvala jak tur a ony ani nezavřely dveře. Naštěstí se kluci nevzbudili. V sedm mi volala Míša s brekem, že to nedá, protože stojí v nějaké zácpě jen kousek za Lutonem. Já měl v devět důležité jednání. Psal jsem šéfovi, zda by byl problém, kdybych se účastnil přes telefon, nebo dorazil později – byl by to problém.
Nezbylo nic jiného než objednat taxíka. Míša nakonec dorazila až po osmé. O půl deváté přijel nějakej Pákistánec se kterým jsme se dohadovali ještě kvůli dětským sedačkám a zavazadlům. Nakonec jsme mu museli dát 54 liber. Navíc prohlásil, že se to stejně nedá stihnout, čímž Míše na náladě nepřidal. No dali to. Deset minut před uzavřením check-inu, ale stihli to. Musím říct, že ten měsíc v lednu, kdy jsem tam byl sám byl hodně těžký, ale tento večer jsem dorazil do ztichlého domu, otevřel si pivo a vychutnával to hluboké ticho. Ono se to taky přejí a proto je možná dobrý, že život je takovej pestrej.
Vážím si své rodiny, těším se z živosti svých kluků, kteří ale nejsou otravní, vážím si Míši co všechno pro rodinu dělá a vážím si své práce, která je náročná, ale mohlo by být daleko hůř.
Deset minut poté co Míša nechala děti na hlídání Petrovi zvonil telefon.
„Mates se posral, co mám dělat,“ volal zoufale Petr.
No musel ho přebalit, prý to chvíli zkoušel ignorovat, ale nedalo se to. Když mu tohle Mates udělal pokaždé při už asi třetím hlídání, tak jsem mu říkal, že to není normální a musí dělat něco, z čeho se Mates vždycky posere. Zapřísahal se, že nic nedělá, načež jsem ho večer viděl, jak na Matese, kterej šel dolů ze schodů udělal „Baf!“
„Se nediv, že se ti vždycky posere,“ komentoval jsem to pragmaticky.
Zkrátka čas příjemně ubíhal a byla docela pohoda. Pak přišel další týden, kdy se staly dvě věci. Petr začal pracovat a dorazila Jarka.
A stejně jako existují terapeutické skupiny pro lidi s různými problémy, tak i já měl projít podobnou terapií, abych pochopil, jak skvělý život mám a jak málo si vážím všeho kolem sebe. Jestli jsem si do té doby myslel, že v práci to náročné a zátěž je nesrovnatelná oproti nárokům v Čechách, tak s Petrem se nemohu srovnávat ani náhodou. Vstával každý den před sedmou hodinou, já ho bral autem do Slough, takže jsme se potkávali ráno v kuchyni, kde do sebe ládoval narychlo banán, sbalil si pár věcí na cestu, dal se do pořádku, upravil oblek a jeli jsme. Já byl v práci ve třičtvrtě na osm a Petr poprvé zůstal hodinu trčet v metru v tunelu, takže dorazil na desátou. Mnohými optimalizacemi a také brutálním během na již vychytaná nástupiště srazil čas na cestu do práce na hodinu a půl. V práci seděl celý den u počítače a dělal analýzy a psal studie. Tu odevzdal pozdě odpoledně šéfovi, který mu ji celou poškrtal a dal hned předělat. Když chtěl jít z práce před sedmou, tak na něj koukali, jestli si jako musí něco zařídit, že jde tak brzo. V openspacu, kde pracuje všichni sedí, ani nemuknou a celý den pracují. V sedm z práce, dvě hodiny cesta domů, tam nám Míša většinou přichystala večeři a Jarka seděla za stolem u počítače a prodávala hadry na děti. Její děti bezprizorně lítaly po baráku a dělaly bordel. Jednoroční Simonka chodila spát kolem půlnoci, protožě ji Jarka byla líná uspávat dřív. Poslední dvě hodiny byla fakt na zabití, fůrt kňourala a pořvávala, takže se těžko dalo jít spát dřív. Až když po nás jednou Míša vyjela, že tam děláme bordel po návratu z hospody, tak jsme si všimli, že když tam holky jsou samy a děti už spěj, tak ony na sebe stejně přes stůl neustále pokřikují. A ráno před sedmou zase budíček a kolotoč se opakoval.
Přišel víkend a Petr se těšil na to, že ho celý prospí, aby se z toho vzpamatoval. V sobotu ráno přišel dolů a zoufale mi ukazoval své Blackberry.
„Co mám dělat?“
Na displeji byl mail od jeho šéfa, že koukal na počasí a že má pršet, takže mu posílá analýzy na zpracování přes víkend.
Stres z toho všeho jsme řešili pátečním posezedním U Skákajícího poníka – tak jsem přejmenoval hospůdku The Fox and Castle co máme před barákem. Skutečně připomíná klasickou hospůdku v Hobbitíně a hlavně následným sledováním How I Met Your Mother zhruba do tří ro rána. A v sobotu v sedm už zas barák plný pobíhajícíh a křičících dětí.
Foto: The Fox & Castle alias U Skákajícího poníkaPetr citlivý na téměř hygienický pořádek těžko snášel všudypřítomný nepořádek a chaos. I já už párkrát na děti zařval, když jsem viděl, jak za blahosklonného úsměvu Jarky vylévají jogurt na kožený gauč nebo na koberec. Při hlášce: „No nějak se to musí naučit jíst,“ jsem jenom skřípal zuby. Simončino „Koukej! Koukej! Koukeeeej!“ asi tak stokrát za hodinu bylo také náročné. Petr to jakž takž dával. Jeden zážitek s ním ale viditelně otřásl:¨
Matýsek sledující televizi najednou řekl: „Boba, mami! Boba!“
„Tak honem na záchod!“ přikázala mu Míša.
Šli Mates, Míša a za nimi Petr. Najednou Matesovi, který neměl plínku vypadl bobek nohavicí z tepláků.
„Jejky!“ pronesla Míša, čapla bobek a hodila ho do záchoda.
Petr nepromluvil, jen odešel do svého pokoje, tam se zavřel a do rána jsme ho neviděli. Když se ho Míša ptala co se stalo, tak řekl:
„Jsem hledal nový sajty na hledání bydlení. Něco přece musí existovat!“
Ano, jeho anabáze s hledáním bytu je také dojemný příběh. Měl tu smůlu, že hned první byt, který viděl byl naprosto ideální. Luxusní bejvák, s obrovskou terasou a jako spolubydlící mladej kluk – rakouskej architekt. Cena se mu zdála vysoká a předpokládal, že v cenové relaci přes tisíc liber bude takových nabídek spousta.
Nebyla – prošel díry a špinavé sklepní prostory s výhledem na nohy chodců za které si majitelé neváhali říct 900 liber. Viděl byty, které nešly nazvat jinak než kompromisem. A pokud náhodou narazil na něco dobrého, tak si zase majitelé nevybrali jeho jako spolubydlícího. Takže to teď budou dva měsíce a Petr bydlí stále u nás. „Jarčino“ období ale dával s vypětím sil. Když Jarka oznámila, že další víkend bude trávit u kamarádky v Londýně, tak se na ten víkend těšil jak na Ježíška, jen se divil, že Jarka dá přes 30 liber jen za cestu, když je jinak citlivá na každou korunu. Jenže přišel pátek a Jarka prohlásila, že Simonka má asi rýmičku a že by to bylo moc riskantní aby jely někam jinam. Navíc by prý mohly nakazit děti její kamarádky. Naše děti jsou asi zjevně nenakazitelné.
Petrovi jsem tuto informaci šetrně sdělil v hospůdce pod Windsorským hradem, kde jsem ho pravidelně vyzvedával.
„Si děláš prdel?! To není vtipný! Jsem to věděl!“ hořekoval.
„Hele už jsou to jen tři dny a jedou domů,“ utěšoval jsem ho.
„Copak nechápeš, že tady už nehrajem o dny ale o hodiny?!!! Já to nedám! Ja to prostě nedám! Na tohle nemám!“
Přes víkend pršelo a Petr to fakt nedal. V neděli sednul k počítači a našel si hotel v Londýně za 35 liber, kde se rozhodl strávit poslední noc.
Odjezd byl také zábava sama. Jarka s Míšou odlétaly společně a do jednoho auta by se nevešly. Že by si Jarka vzala taxíka za 48 liber jaksi nepřícházelo v úvahu. Dost se jí nezdálo i to, že by jí Míša hodila na letiště, kde by čekala dvě hodiny, než se otočí s autem a já je pak přivezu s dětmi. Míša je odvážela v před šestou ráno a já zůstal s klukama. Prosbu, aby opustily barák potichu si moc k srdci nevzaly a Simonka řvala jak tur a ony ani nezavřely dveře. Naštěstí se kluci nevzbudili. V sedm mi volala Míša s brekem, že to nedá, protože stojí v nějaké zácpě jen kousek za Lutonem. Já měl v devět důležité jednání. Psal jsem šéfovi, zda by byl problém, kdybych se účastnil přes telefon, nebo dorazil později – byl by to problém.
Nezbylo nic jiného než objednat taxíka. Míša nakonec dorazila až po osmé. O půl deváté přijel nějakej Pákistánec se kterým jsme se dohadovali ještě kvůli dětským sedačkám a zavazadlům. Nakonec jsme mu museli dát 54 liber. Navíc prohlásil, že se to stejně nedá stihnout, čímž Míše na náladě nepřidal. No dali to. Deset minut před uzavřením check-inu, ale stihli to. Musím říct, že ten měsíc v lednu, kdy jsem tam byl sám byl hodně těžký, ale tento večer jsem dorazil do ztichlého domu, otevřel si pivo a vychutnával to hluboké ticho. Ono se to taky přejí a proto je možná dobrý, že život je takovej pestrej.
Vážím si své rodiny, těším se z živosti svých kluků, kteří ale nejsou otravní, vážím si Míši co všechno pro rodinu dělá a vážím si své práce, která je náročná, ale mohlo by být daleko hůř.
sobota 13. února 2010
Důležitá zkušenost
Ráno Míša odjíždí do Lutonu pro kamarádku Jarku, co přiletí se dvěma dětma. Bude tu veselo. Nechala nám tu děti a řekla ať koukáme vstávat a hlídat je. Jen bouchly dveře, tak slyším Petra, jak za zdí říká, že bysme měli vstávat.
Nahoru přišla delegace Mates a Jeroným s tím, že se jim nechce uklízet. Řekl jsem jim, že když budou dole a ani jednou nevylezou nahoru, tak se tam můžou koukat na pohádku a nemusí uklízet. Nadšeně odešli. Z vedlejšího pokoje slyším smích. Mates jednou vylezl nahoru a říká mi, že musím vstávat "protože ano!". Volám Jeronýma a říkám mu, že jestli se to bude ještě jednou opakovat, tak budou uklízet. Odtáhl Matese a drží ho dole.
Vstáváme asi o půl desáté a dáváme se do uklízení. Za dvě hodiny jsme uklidili a vyluxovali celý byt, Petr umyl nádobí a já stačil posekat zahradu a pak už jen relaxujeme u televize a pojídáme studenou mísu co jsme si připravili. Komentujeme, že je záhadou, že ženský neudělaj za celej den ani polovinu toho co my a tvářej se hrozně strhaně.
Děti nevěděj roupama co by a tak je beru ještě vyblbnout na hřiště.
Přijižděj holky s dalšíma dvěma dětma a jestli to tady byl předtím rachot, tak teď je to masakr. Jedou ještě do Maidenheadu pro koloběžku a nechávají nám tu nejstarší. Usínám na gauči a pak se dospávám nahoře. Kluci hrajou Hunting a jsou spokojení, právě zastřelili nějakýho jelena.
Půlhodinka se holkám protáhla asi na dvě hodiny a my máme jet ještě přes centrální Londýn pro sako, které si Petr nechal v práci. Nechce trávit dvě hodiny v MHD a tak mě ukecal, že pojedem autem. Než jsme vyrazili byla už skoro tma. Nakoupili jsme ještě ve Staines a pak už jsem do navigace zadal Farringdon road. Nevzal jsem si brejle a potmě špatně vidím. Na M4 ještě pohoda, je to celkem prázdné, ale posledních cca 5 km bylo čiré peklo. Projižděli jsme prakticky parkovištěm a né ulicemi. Navíc tam, kde by u nás byla jednosměrka jsou v Londýně tři pruhy. Doubledeckery jsou neuvěřitelně agresivní a z pohledu z auta obrovský. Jednou jsem neviděl přibližovat se jeden zprava a když jsem se otočil, tak jsem se slušně lek.
Petr stále opakuje:
"Ale je to dobrá zkušenost!"
"Zkušenost to je, ale dobrá rozhodně ne!" namítám.
"Dobrá, tak důlěžitá zkušenost. Jezdít do centrálního Londýna autem je blbost."
"No, ne že by to byla věc, která by mě nenapadla a toužil bych jí zkusit."
"Ale teď to víme jistě, to je k nezaplacení!" neztráci švitořivý optimismus a já přemýšlím o tom, že bych ho vysadil, ale tím bych mu vlastně jen urychlil přesun, takže ho nechávám sedět, ať si to vytrpí se mnou až do hořkého konce.
Snažíme se vyzrát na zácpu a necháváme navigaci dynamicky přeplánovat trasu, na volnější cesty. Je to všude rozkopaný, zmatkuju, nevím kam jet a nakonec zůstávám stát v křižovatce, kterou efektivně celou blokuju. Nedá se ani dopředu, ani dozadu, musím počkat, až se to zase pohne. Najednou přijel zprava policajt na motorce a zastavil u nás. Slušně jsem se zpotil. Jen mi řekl, že to je o "vision" - předvídání, ale nechal nás bejt. Snažím se na to dávat větší pozor a vjíždět do křižovatky, až když je volno. Jednou jsem se rozjel rychleji, abych přejel do levého pruhu najednou něco bouchlo z boku - byl to cyklista. Chtěl jsem stočit okénko, abych se mu omluvil, ale byl úplně hysterickej a řval něco o tom, že nás zabije, radši jsme na to šlápli. Dost mě namíchnul, člověk se mu chce slušně omluvit a on tohle. Na další křižovatce do nás jinej cyklista s reklamou co táhnul za kolem bouchá, ať jedem, že se tam ještě vejdem. Jeho kolega mezitím nechtěně urazil zrcátko doubledeckeru - patří jim to hnusákům červenejm. Najednou auto za námi vystartovalo, jako kdyby řidič ztratil nervy a projelo pruhem pro autobusy a za ním další a další, jen pár sekund mi trvalo, než mi to došlo. Bleskově jsem se rozhlédnul a na cedulích bus lane bylo do 7pm. Hodiny v autě ukazovaly 19.00.08. Šlápli jsme na to a konečně jsme kousek popojeli. U Picadilly Petr vyskočil z auta a šel se najíst do McDonaldu než popojedu k další křižovatce.
Jak tu PROBOHA lidi můžou vůbec kdy sednout dobrovolně do auta? Houkající sanitka se probíjí rychlostí asi 4 míle/h. Vyráželi jsme před pátou a je půl osmé, před osmou jsme konečně na Faringdonu. Neuvěřitelné tři hodiny z nichž dvě jsme strávili pokusem ujet cca 3 míle.
Parkujeme v boční uličce. Petrovi se nezdá že auto kouká trochu do silnice a tak ho chce sám přeparkovat. Dojel na dotyk auta vzádu a pak šlápnul na plyn. Řvu jak blázen ale neslyší mě. Zastavil až když jsem zabušil na sklo, což bylo v momentě, kdy něco začalo vzádu nepříjemně praštět. Jdeme k němu do práce. Bál se, že tam nikdo nebude, ale naštěstí tam byl bezpečák, který nám řekl, že se na to patro nedá dostat. Takže celá ta šílenost byla úplně zbytečná.
Jde mi ještě ukázat, kde si našel bydlení. Ukazuje se, že to byl vlastně hlavní účel celé šílené cesty. Středověký dům vypadá zvenčí úžasně a okolí není taky tak tragické. No a hlavně je to pár kroků od práce a celkem kousek od centra - já bych to bral. Testujeme ještě hospůdku přes ulici, kde si dáváme Burger & Beer menu.
Cestou zpátky řídí Petr abych se uklidnil. Vypadalo to jako dobrej nápad, ale to jedno pivo je pro něj asi víc, než by snesl. Ignoruje příkazy navigace a tak si zajíždíme několik mil. Navíc má nepříjemný zvyk agresivně se rozjíždět na křižovatkách a na kruháčích, aniž by tušil kam jede. Když jsme se vraceli kvůli špatnému najetí na dálnici, tak jsem musel v neuvěřitelném stresu a rychlosti na něj řvát "Odboč! Doprava' Přejeď! Sjíždíme!" přičemž na vyhodnocení situace a toho, že zas jede jinam jsem měl zlomky sekundy. Jsem dost vystreslej a Petr projíždí dvě červené, přičemž jednu pod proud aut. "Stůůůůj červená!"
"Co na mě řveš? Řval jsem snad na tebe, když si srazil toho cyklistu, nebo zkusil sundat ty dva chodce?!"
"No bylo by fajn, kdybys aspoň něco řek! A já likvidoval ostatní, ty se snažíš zlikvidovat nás a to je rozdíl!"
Chvíli jsme jeli potichu.
"Proč stojíme? Jsme na dálnici," komentoval jsem jeho jízdu asi 40tkou.
"Nechci abys byl nervózní a chci stihnout trefit sjezd!"
Kouknul jsem na navigaci: "Sjezd je za 19 mil, myslím, že můžem na chvíli zrychlit," odtušil jsem.
Jedem ještě do Windsoru, zda nenechal to sako v hospodě, ale nebylo tam. Konečně dorážíme domů. Dáváme ještě jedno rychlý U Skákajícího poníka a pak už se vítáme s rodinkou. Bylo jedenáct večer. Celá výprava zabrala 6 hodin, ale kdo by se trápil dvě hodiny v MHD, že jo?
No ale byla to důlěžitá zkušenost a dobrej příběh.
Nahoru přišla delegace Mates a Jeroným s tím, že se jim nechce uklízet. Řekl jsem jim, že když budou dole a ani jednou nevylezou nahoru, tak se tam můžou koukat na pohádku a nemusí uklízet. Nadšeně odešli. Z vedlejšího pokoje slyším smích. Mates jednou vylezl nahoru a říká mi, že musím vstávat "protože ano!". Volám Jeronýma a říkám mu, že jestli se to bude ještě jednou opakovat, tak budou uklízet. Odtáhl Matese a drží ho dole.
Vstáváme asi o půl desáté a dáváme se do uklízení. Za dvě hodiny jsme uklidili a vyluxovali celý byt, Petr umyl nádobí a já stačil posekat zahradu a pak už jen relaxujeme u televize a pojídáme studenou mísu co jsme si připravili. Komentujeme, že je záhadou, že ženský neudělaj za celej den ani polovinu toho co my a tvářej se hrozně strhaně.
Děti nevěděj roupama co by a tak je beru ještě vyblbnout na hřiště. Přijižděj holky s dalšíma dvěma dětma a jestli to tady byl předtím rachot, tak teď je to masakr. Jedou ještě do Maidenheadu pro koloběžku a nechávají nám tu nejstarší. Usínám na gauči a pak se dospávám nahoře. Kluci hrajou Hunting a jsou spokojení, právě zastřelili nějakýho jelena.
Půlhodinka se holkám protáhla asi na dvě hodiny a my máme jet ještě přes centrální Londýn pro sako, které si Petr nechal v práci. Nechce trávit dvě hodiny v MHD a tak mě ukecal, že pojedem autem. Než jsme vyrazili byla už skoro tma. Nakoupili jsme ještě ve Staines a pak už jsem do navigace zadal Farringdon road. Nevzal jsem si brejle a potmě špatně vidím. Na M4 ještě pohoda, je to celkem prázdné, ale posledních cca 5 km bylo čiré peklo. Projižděli jsme prakticky parkovištěm a né ulicemi. Navíc tam, kde by u nás byla jednosměrka jsou v Londýně tři pruhy. Doubledeckery jsou neuvěřitelně agresivní a z pohledu z auta obrovský. Jednou jsem neviděl přibližovat se jeden zprava a když jsem se otočil, tak jsem se slušně lek.
Petr stále opakuje:
"Ale je to dobrá zkušenost!"
"Zkušenost to je, ale dobrá rozhodně ne!" namítám.
"Dobrá, tak důlěžitá zkušenost. Jezdít do centrálního Londýna autem je blbost."
"No, ne že by to byla věc, která by mě nenapadla a toužil bych jí zkusit."
"Ale teď to víme jistě, to je k nezaplacení!" neztráci švitořivý optimismus a já přemýšlím o tom, že bych ho vysadil, ale tím bych mu vlastně jen urychlil přesun, takže ho nechávám sedět, ať si to vytrpí se mnou až do hořkého konce.
Snažíme se vyzrát na zácpu a necháváme navigaci dynamicky přeplánovat trasu, na volnější cesty. Je to všude rozkopaný, zmatkuju, nevím kam jet a nakonec zůstávám stát v křižovatce, kterou efektivně celou blokuju. Nedá se ani dopředu, ani dozadu, musím počkat, až se to zase pohne. Najednou přijel zprava policajt na motorce a zastavil u nás. Slušně jsem se zpotil. Jen mi řekl, že to je o "vision" - předvídání, ale nechal nás bejt. Snažím se na to dávat větší pozor a vjíždět do křižovatky, až když je volno. Jednou jsem se rozjel rychleji, abych přejel do levého pruhu najednou něco bouchlo z boku - byl to cyklista. Chtěl jsem stočit okénko, abych se mu omluvil, ale byl úplně hysterickej a řval něco o tom, že nás zabije, radši jsme na to šlápli. Dost mě namíchnul, člověk se mu chce slušně omluvit a on tohle. Na další křižovatce do nás jinej cyklista s reklamou co táhnul za kolem bouchá, ať jedem, že se tam ještě vejdem. Jeho kolega mezitím nechtěně urazil zrcátko doubledeckeru - patří jim to hnusákům červenejm. Najednou auto za námi vystartovalo, jako kdyby řidič ztratil nervy a projelo pruhem pro autobusy a za ním další a další, jen pár sekund mi trvalo, než mi to došlo. Bleskově jsem se rozhlédnul a na cedulích bus lane bylo do 7pm. Hodiny v autě ukazovaly 19.00.08. Šlápli jsme na to a konečně jsme kousek popojeli. U Picadilly Petr vyskočil z auta a šel se najíst do McDonaldu než popojedu k další křižovatce.
Jak tu PROBOHA lidi můžou vůbec kdy sednout dobrovolně do auta? Houkající sanitka se probíjí rychlostí asi 4 míle/h. Vyráželi jsme před pátou a je půl osmé, před osmou jsme konečně na Faringdonu. Neuvěřitelné tři hodiny z nichž dvě jsme strávili pokusem ujet cca 3 míle. Parkujeme v boční uličce. Petrovi se nezdá že auto kouká trochu do silnice a tak ho chce sám přeparkovat. Dojel na dotyk auta vzádu a pak šlápnul na plyn. Řvu jak blázen ale neslyší mě. Zastavil až když jsem zabušil na sklo, což bylo v momentě, kdy něco začalo vzádu nepříjemně praštět. Jdeme k němu do práce. Bál se, že tam nikdo nebude, ale naštěstí tam byl bezpečák, který nám řekl, že se na to patro nedá dostat. Takže celá ta šílenost byla úplně zbytečná.
Jde mi ještě ukázat, kde si našel bydlení. Ukazuje se, že to byl vlastně hlavní účel celé šílené cesty. Středověký dům vypadá zvenčí úžasně a okolí není taky tak tragické. No a hlavně je to pár kroků od práce a celkem kousek od centra - já bych to bral. Testujeme ještě hospůdku přes ulici, kde si dáváme Burger & Beer menu.
Cestou zpátky řídí Petr abych se uklidnil. Vypadalo to jako dobrej nápad, ale to jedno pivo je pro něj asi víc, než by snesl. Ignoruje příkazy navigace a tak si zajíždíme několik mil. Navíc má nepříjemný zvyk agresivně se rozjíždět na křižovatkách a na kruháčích, aniž by tušil kam jede. Když jsme se vraceli kvůli špatnému najetí na dálnici, tak jsem musel v neuvěřitelném stresu a rychlosti na něj řvát "Odboč! Doprava' Přejeď! Sjíždíme!" přičemž na vyhodnocení situace a toho, že zas jede jinam jsem měl zlomky sekundy. Jsem dost vystreslej a Petr projíždí dvě červené, přičemž jednu pod proud aut. "Stůůůůj červená!"
"Co na mě řveš? Řval jsem snad na tebe, když si srazil toho cyklistu, nebo zkusil sundat ty dva chodce?!"
"No bylo by fajn, kdybys aspoň něco řek! A já likvidoval ostatní, ty se snažíš zlikvidovat nás a to je rozdíl!"
Chvíli jsme jeli potichu.
"Proč stojíme? Jsme na dálnici," komentoval jsem jeho jízdu asi 40tkou.
"Nechci abys byl nervózní a chci stihnout trefit sjezd!"
Kouknul jsem na navigaci: "Sjezd je za 19 mil, myslím, že můžem na chvíli zrychlit," odtušil jsem.
Jedem ještě do Windsoru, zda nenechal to sako v hospodě, ale nebylo tam. Konečně dorážíme domů. Dáváme ještě jedno rychlý U Skákajícího poníka a pak už se vítáme s rodinkou. Bylo jedenáct večer. Celá výprava zabrala 6 hodin, ale kdo by se trápil dvě hodiny v MHD, že jo?
No ale byla to důlěžitá zkušenost a dobrej příběh.
úterý 9. února 2010
Čtyři otázky
Ráno máme načasovaný odjezd na 7.20 a stíháme přesně. V práci jsem ve třičtvrtě na osm a těším se, že si v klidu zařídím věci hlavně kolem hypoték a daní, než dorazí kolegové. Nějak se mi tady absolutně nedaří ty věci vyřizovat při práci. Jaké je mé překvapení když ve výtahu potkám naši sekretářku a nahoře je Michael i Javier. Takže od rána se normálně maká. Analyzuju situaci MVNO v Anglii a připravuji si podklady pro dnešní meeting s Mathewem ohledně business plánů jednotlivých zemí pro další roky. Meeting začal poměrně poklidně - každý odprezentoval situaci v daných zemích a hlavní oblasti, které je potřeba řešit. Čekali jsme, že se určí nějaké priority a směr a rozeběhne se standardní plánovací proces. Mathew si nás vyslechl a pak řekl, že on má na to úplně jiný pohled a chtěl by zodpovědět pár základních otázek. Následně položil čtyři otázky, trochu nastínil svůj názor, aniž by něco vnucoval a pak se opřel, podíval na nás a řekl: "Pánové, a nyní čekám, že mi dáte na tyto otázky odpovědi." Javier ještě zavtipkoval, zda to stačí do čtyř a Mathew odešel. Jestli do té doby probíhala poklidná odpolední selanka, tak ty čtyři otázky způsobily menší masakr. Pochopil jsem, proč Mathew řídí celej ten cirkus. Naprosto přesně zacílil na základní body strategie, které je nutné definovat a jejichž určením se zodpoví téměř všechny zbývající věci. Proběhla poměrně bouřlivá diskuze a bude velká sranda sledovat co se začne dít, až se to začne řešit s jednotlivými zeměmi. Po schůzce jsme řešili s Michaelem ještě Slovensko a jeden projekt co přišel z centrály.
Domů jsem jel až skoro v šest. Míša připravila luxusní večeři - zapékaný losos s brambory a děti chtěli, abysme hráli na schovku. Nechal jsem se ukecat a musím říct, že mě to fakt začlo bavit. Zejména, když jsem byl schovanej za závěsem, což bilo do očí a kluci chodili po celým baráku, stáli vedle mě a koukali skrz dveře do zahrady, jestli tam nejsem a neviděli mě. Míša kreslí grafy pro svou bakalářskou práci. Objevila všechny "grafické" možnosti Excellu, takže grafy jsou stínované, 3D a s barevnými přechody v pozadí. Programátory od Microsoftu by měli postřílet - tohle má být nástroj na prezentaci výsledků a né hra kdo udělá zrůdnější kombinaci efektů.
Petr dneska dorazil do práce včas a večer byl na nejaké session flat matů (lidí co hledají spolubydlícího, nebo bydlení se spolubydlením). Při jeho zaměření na poměrně luxusní bydlení rychle zjistil, že je ve špatné partě, ale prej po pár Staropramenech se docela družil. Je půlnoc. Zítra nemáme auto, takže vstávám před sedmou. Dobrou noc.
Domů jsem jel až skoro v šest. Míša připravila luxusní večeři - zapékaný losos s brambory a děti chtěli, abysme hráli na schovku. Nechal jsem se ukecat a musím říct, že mě to fakt začlo bavit. Zejména, když jsem byl schovanej za závěsem, což bilo do očí a kluci chodili po celým baráku, stáli vedle mě a koukali skrz dveře do zahrady, jestli tam nejsem a neviděli mě. Míša kreslí grafy pro svou bakalářskou práci. Objevila všechny "grafické" možnosti Excellu, takže grafy jsou stínované, 3D a s barevnými přechody v pozadí. Programátory od Microsoftu by měli postřílet - tohle má být nástroj na prezentaci výsledků a né hra kdo udělá zrůdnější kombinaci efektů.
Petr dneska dorazil do práce včas a večer byl na nejaké session flat matů (lidí co hledají spolubydlícího, nebo bydlení se spolubydlením). Při jeho zaměření na poměrně luxusní bydlení rychle zjistil, že je ve špatné partě, ale prej po pár Staropramenech se docela družil. Je půlnoc. Zítra nemáme auto, takže vstávám před sedmou. Dobrou noc.
Rýže na sushi
Míša dneska zabrala auto, takže Petr odjížděl někdy po šesté a já musel na osmou taky na autobus. V momentě, kdy autobus vjižděl do zastávky, mi došlo, že jsem Míše dal nejen auto, ale i všechny mé peníze. Vysypal jsem hromadu drobáků a zjistil, že mě za to popoveze aspoň do Windsoru. Tam jsem už kartou koupil lístek na vlak a ten hned jel, takže jsem byl v práci daleko dřív, než autobusem. V momentě, kdy jsem vcházel do dveří mě decentní pípnutí mobilu upozornilo, že mi začíná schůzka s Javierem. Tak to bylo těsný. Úplně jsem na ni zapomněl. Nebýt celého řetězu shody náhod, tak jsem ho tu nechal tak dvacet minut čekat. Strážný anděl si zase máknul. Poslední dobou se překonává.
Dopoledne dělám na analýze slovenského trhu a dokončuji analýzu O2 Home portfolia. Odpoledne řešíme s financemi CAPEXy pro výstavbu mobilních datových sítí. Volá Petr, že ráno jel do práce přes tři hodiny a mrznu někde na Kings Cross. Zase nejelo metro. V práci se mu všichni smějou, že to je v Londýně standard. Přes oběd jsem sběhnul do Cooperative, protože ty jejich web stránky dělalo nějaký prase webmasterovský, takže najít tam dovolenou snů je skoro nemožný. Konečně jsem padnul na informovanou agentku, která mi našla dovolenou přesně podle představ mé a Yardovy ženy - u moře, koncem června, polopenze, malý hotel, ale velké apartmány, v pokoji zvlášť místnost pro děti, klidná lokalita, ale blízko všemu, s bazénem u hotelu a hřištěm pro děti a případně hládáním, žádný Turecko nebo Egypt a samozřejmě letecky do 1.000 liber (30 tis) za celou rodinu. Agentka našla zájezd odpovídající požadavkům na Mallorcu. Všechno tak neuvěřitelně sedělo, že jsem ho hned zarezervoval s tím, že večer doplatím rezervační poplatek. Ještě jsem poslal poslední návrh, jestli by nechtěli strávit týden na anglické farmě, ale moře vyhrálo. Večer jsem tam šel složit zálohu. Zjistili, že mi dali špatnou cenu, ale zachovali se férově. Chvíli tam o tom sami diskutovali a nakonec tam nabouchali extra discount 250 liber. Tak se nechám překvapit.
Doma jsem měl dělat Sushi, ale nebyla rejže. Jel jsem pro ni až do Staines, ale Sainsbury tentokrát zklamalo. Koupil jsem nějakou pudingovou rejži a bude to muset stačit. Asi v osm volá Petr, že už končí v práci a jede k nám. Že když chytne teleport rychlík, tak už ve třičtvrtě bude ve Windsoru. Říkám, že pro něj zajedu a on chce dát jedno pivko v hospůdce, kde se scházíme. Jsem pro. Míša je proti. Takže žádné pivo se nekoná. Doma jsem dovařil Sushi a dražím nějaké další myčky na e-Bay.
Jo a abych nezapomněl, ráno jsem podepsal rezervační smlouvu na ten byt v Trutnově. Tak uvidíme.
Dopoledne dělám na analýze slovenského trhu a dokončuji analýzu O2 Home portfolia. Odpoledne řešíme s financemi CAPEXy pro výstavbu mobilních datových sítí. Volá Petr, že ráno jel do práce přes tři hodiny a mrznu někde na Kings Cross. Zase nejelo metro. V práci se mu všichni smějou, že to je v Londýně standard. Přes oběd jsem sběhnul do Cooperative, protože ty jejich web stránky dělalo nějaký prase webmasterovský, takže najít tam dovolenou snů je skoro nemožný. Konečně jsem padnul na informovanou agentku, která mi našla dovolenou přesně podle představ mé a Yardovy ženy - u moře, koncem června, polopenze, malý hotel, ale velké apartmány, v pokoji zvlášť místnost pro děti, klidná lokalita, ale blízko všemu, s bazénem u hotelu a hřištěm pro děti a případně hládáním, žádný Turecko nebo Egypt a samozřejmě letecky do 1.000 liber (30 tis) za celou rodinu. Agentka našla zájezd odpovídající požadavkům na Mallorcu. Všechno tak neuvěřitelně sedělo, že jsem ho hned zarezervoval s tím, že večer doplatím rezervační poplatek. Ještě jsem poslal poslední návrh, jestli by nechtěli strávit týden na anglické farmě, ale moře vyhrálo. Večer jsem tam šel složit zálohu. Zjistili, že mi dali špatnou cenu, ale zachovali se férově. Chvíli tam o tom sami diskutovali a nakonec tam nabouchali extra discount 250 liber. Tak se nechám překvapit.
Doma jsem měl dělat Sushi, ale nebyla rejže. Jel jsem pro ni až do Staines, ale Sainsbury tentokrát zklamalo. Koupil jsem nějakou pudingovou rejži a bude to muset stačit. Asi v osm volá Petr, že už končí v práci a jede k nám. Že když chytne teleport rychlík, tak už ve třičtvrtě bude ve Windsoru. Říkám, že pro něj zajedu a on chce dát jedno pivko v hospůdce, kde se scházíme. Jsem pro. Míša je proti. Takže žádné pivo se nekoná. Doma jsem dovařil Sushi a dražím nějaké další myčky na e-Bay.
Jo a abych nezapomněl, ráno jsem podepsal rezervační smlouvu na ten byt v Trutnově. Tak uvidíme.
pondělí 8. února 2010
Kaptain's first day
Večer hledáme vhodné spoje pro Petra, ale bude nejlepší, když ho ráno na první den vemu do Slough autem. Překvapivě našel zpáteční spoj, že za 46 minut je ve Windsoru. Zcela vážně uvažuje o tom, že by zůstal u nás vegetit déle.
Nařídíl jsem si budíka na 6.45. V 6.50 mě vzbudil Petr v pyžamu, že jsme zaspali a že musíme vyrazit. V 7.07 jsme už seděli v autě, ale říkal jsem si, že na 7.20 to na nádraží nedáme. Byl brutální provoz a hromada semaforů. V 7.20 přesně jsme byli před nádražím. Jelo mu to ale až v 7.26 což mi radši ráno neřek. Vypravil jsem ho teda na jeho první pracovní den a sám jsem šel do práce. Rekordní čas o půl osmé ráno - stejně tam už nějakej maniak z financí seděl. Ty snad vůbec nechodí spát. Ráno jsem dal dokupy přípomínky ke kupní smlouvě na byt v Trutnově a pak jsem dodělával analýzy pro odpolední meeting. V deset byl briefing s Mathewem. Rešila se hlavně akvizice Jajahu (www.jajah.com). Oběd jsem nestíhal a podklady pro odpolední meeting jsem měl tak tak. Ale byli jsme pochváleni, takže super nálada. Ač jsem chtěl balit dřív, dorazil jsem domů stejně až kolem šesté. Děti mě vítaj jak kdybych nebyl měsíc doma. Míša vyráží nakoupit do Tesca do Slough a já hlídám raubíře. Volá Petr a je úplně vzteklej. Prý stál hodinu v tunelu v metru a pochopil, že je to tady standard. Už neuvažuje o tom, že by u nás vegetil déle. Míša na něj počkala a přivezla ho až někdy v devět večer. Byl tak rozhozenej, že nechtěl ani na pivo.
Celej večer se bavím hledáním dovolené. Zlaté katalogy. Někdy bych autory těch stránek zabil. Jako když hledáte konkrétní dovolenou, v konkrétním hotelu na konkrétní datum, tak je to peklo, ale dá se to. Když chcete něco obecného a za co nejlepší cenu, tak se to nedá. Nejlepší jsou vtipy typu: "V těchto hotelích jsou ve vybraných termínech dětí zdarma." Ale nenapíšou ty termíny, takže můžete zadávat den po dni každý den roku 2009. Výhrou je zájezd s dětmi zdarma.
Zatím jsme nevyhráli. Je jedenáct a já jdu spát.
Nařídíl jsem si budíka na 6.45. V 6.50 mě vzbudil Petr v pyžamu, že jsme zaspali a že musíme vyrazit. V 7.07 jsme už seděli v autě, ale říkal jsem si, že na 7.20 to na nádraží nedáme. Byl brutální provoz a hromada semaforů. V 7.20 přesně jsme byli před nádražím. Jelo mu to ale až v 7.26 což mi radši ráno neřek. Vypravil jsem ho teda na jeho první pracovní den a sám jsem šel do práce. Rekordní čas o půl osmé ráno - stejně tam už nějakej maniak z financí seděl. Ty snad vůbec nechodí spát. Ráno jsem dal dokupy přípomínky ke kupní smlouvě na byt v Trutnově a pak jsem dodělával analýzy pro odpolední meeting. V deset byl briefing s Mathewem. Rešila se hlavně akvizice Jajahu (www.jajah.com). Oběd jsem nestíhal a podklady pro odpolední meeting jsem měl tak tak. Ale byli jsme pochváleni, takže super nálada. Ač jsem chtěl balit dřív, dorazil jsem domů stejně až kolem šesté. Děti mě vítaj jak kdybych nebyl měsíc doma. Míša vyráží nakoupit do Tesca do Slough a já hlídám raubíře. Volá Petr a je úplně vzteklej. Prý stál hodinu v tunelu v metru a pochopil, že je to tady standard. Už neuvažuje o tom, že by u nás vegetil déle. Míša na něj počkala a přivezla ho až někdy v devět večer. Byl tak rozhozenej, že nechtěl ani na pivo.
Celej večer se bavím hledáním dovolené. Zlaté katalogy. Někdy bych autory těch stránek zabil. Jako když hledáte konkrétní dovolenou, v konkrétním hotelu na konkrétní datum, tak je to peklo, ale dá se to. Když chcete něco obecného a za co nejlepší cenu, tak se to nedá. Nejlepší jsou vtipy typu: "V těchto hotelích jsou ve vybraných termínech dětí zdarma." Ale nenapíšou ty termíny, takže můžete zadávat den po dni každý den roku 2009. Výhrou je zájezd s dětmi zdarma.
Zatím jsme nevyhráli. Je jedenáct a já jdu spát.
sobota 6. února 2010
Krmítko na ptáky
Budím se v deset a je mi pekelně zle. Nedávám na sobě nic znát a jdu dolů, kde už řádí děcka. Petr vstává asi hodinu po mě. Je mu strašně zle. Ty Cidery včera si ho podaly, nebo možná ty Spitfajry. Necháváme mu na starost děti a jedem do Staines, kde Míša kupuje něco v Nextu. Zatáhla mě i do voňavkového krámu, kde jsem se díky nestabilnímu žaludku ze včerejška málem poblil. Dáváme ještě kafe ve Starbucks a jedem zpátky. Cestou zpět se stavujeme v HomeBase a kupujem něco na trávník a krmivo pro ptáky. Chcem koupit i krmítko, ale maj jen závěsný a my nemáme na zahradě strom.
"Chtělo by to nějakou tyč, nebo něco. Nemaj tady něco jako držák krmítka na ptáky?"
"To určitě!" komentuje to Míša.
"Ty kráso maj!" dodává za chvíli a ukazuje na luxusní kovaný stojan na krmítka. Ale stál dvacet liber a za to nám zas ti čimčaráci nestojej.
Doma nás vítá Petr ve dveřích slovy: "Mates se ZASE posral!" Ptám se ho, jestli ho třeba nestraší nebo něco, když se posere vždycky, když ho hlídá. Prej ne, prostě si myslí, že mu to dělá schválně.
Balíme děti a jedu s Petrem do Leisure centre, aby Míša měla klid na dělání bakalářky. Tam nám hned na začátku zmizel Mates, kterej vyrazil klidně napřed a našli jsme ho až ve vodě u hradu.
Doma nás čekala Míša s večeří. Celý večer Petr řeší zda má vzít luxusní byt v Londýně, nebo ještě nějakou dobu vegetit tady. Je to cca 700 liber měsíčně rozdíl. Chtěl jsem jít spát brzo, ale je zas třičtvrtě na dvanáct a vstáváme za 7 hodin.
"Chtělo by to nějakou tyč, nebo něco. Nemaj tady něco jako držák krmítka na ptáky?"
"To určitě!" komentuje to Míša.
"Ty kráso maj!" dodává za chvíli a ukazuje na luxusní kovaný stojan na krmítka. Ale stál dvacet liber a za to nám zas ti čimčaráci nestojej.
Doma nás vítá Petr ve dveřích slovy: "Mates se ZASE posral!" Ptám se ho, jestli ho třeba nestraší nebo něco, když se posere vždycky, když ho hlídá. Prej ne, prostě si myslí, že mu to dělá schválně.
Balíme děti a jedu s Petrem do Leisure centre, aby Míša měla klid na dělání bakalářky. Tam nám hned na začátku zmizel Mates, kterej vyrazil klidně napřed a našli jsme ho až ve vodě u hradu.
Doma nás čekala Míša s večeří. Celý večer Petr řeší zda má vzít luxusní byt v Londýně, nebo ještě nějakou dobu vegetit tady. Je to cca 700 liber měsíčně rozdíl. Chtěl jsem jít spát brzo, ale je zas třičtvrtě na dvanáct a vstáváme za 7 hodin.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře (Atom)