Trhání moudráku

Vstával jsem už v šest hodin, protože o půl osmé mám být na Karláku, kde mi mají vytrhnout druhej moudrák. Po krvavých a bolestných zkušenostech před dvěma lety jsem jen s hrůzou očekával dnešní den. Dorazil jsem už na sedmou a nahlásil se u okýnka. Nastaly zmatky kvůli tomu, že jsem anglický resident a nemám české pojištění. Nakonec to nějak kousli, ale varovali mě, že budu platit hotově. Počítal jsem s tím. Prohlédl mě mladej zubař, který se kouknul na rentgen a pak na zub samotnej.
„Vypadá to na jednoduchou extrakci. Mohl bych vás vzít hned dneska na půl desátou, jestli vám to nevadí.“
„No to by bylo super!“
„Tak se bežte ještě pořádně najíst a vraťte se tak v devět.“
Vyrazil jsem ven a těšil se na pivko a držkovou polévku. Nevím proč jsem měl v osm ráno hroznou chuť na tuhle kombinaci. Narazil jsem ale na problém, že v osm ráno žádná slušná hodpoda nemá otevříno. Proběhal jsem celej Karlák – asi poprvé v životě v tenhle čas. Jako studenta mě tam před desátou neviděli a zjistil, že ani jedna hospoda neotvírá před devátou. Skončil jsem v bufetu naproti zubní chirurgii. Dal jsem si sekanou, bramborák s kuřecím masem a džus. Posilněn jsem se vrátil do čekárny a za chvíli už volali mé jméno. Usadili mě na křeslo číslo 6 v kachličkárně. Když jsem se rozhlížel po interiéru a vybavení, tak jsem si říkal, jestli jsem fakt raději neměl risknout anglickou zubní péči. Mlaďas si připevnil na držák můj rentgen a vzal umrtvovací injekci.
„Skoro nic neucítíte,“ tvrdil, „jen to to trochu píchne.“
Lhal. Bodnutí bylo docela bolestivé. Zoufale jsem se snažil něčeho chytit, ale křesla tam nemají opěradla. Chytnul jsem se spodku křesla, až mi klouby zbělely. Injekce nebyla jedna, ale hned několik.
„Uklidněte se, už byste neměl nic cejtit,“ chlácholil mě zubař.
„Nevy! Stes! To nede o to co cechtim“ zahuhlal jsem s půlkou huby bez citu.
Vzal kleště a začal páčit. Cejtil jsem, jak povolují kořínky. Páčil jak blázen a najednou se ozval nepříjemný křupavý zvuk. Věděl jsem, že to nevěstí nic dobrého.
„Sakra, utrhla se korunka. Teď to budu muset navrtat a rozseknout a vytahat ty kořeny samostatně. Sestro přineste mi angličana ....“
Vrtal jak kdyby za to měl slíbený bonusy. Sestra mezitím přinesla sadu vyloženě hrůzně vypadajících nástrojů.
„Sestři, vždyť tohle je rezavý, nemáte tam něco jinýho?“
„Určitě ano, omlouvám se!“
Opět mi proběhlo hlavou, že v tý Anglii to těžko bude horší. Klouby na rukou zbělely ještě o něco víc. Pak si vzal takové dlátko a kladívko.
„Uklidněte se, vždyt nic necítite,“ pokusil se mě zase zbytečně utěšit.
Bušil do sekáčku a já čekal brutální bolest až zub povolí a on zasekne to dláto hluboko do dásně.
„Nejde to, musím to navrtat víc,“ chopil se opět vrtačky a vrtal jak kdyby měl narazit na naftu. A pak znova sekáček a vrtačka a sekáček.
„Tohle je k ničemu! Nejlepší bude tu dáseň normálně rozříznout a vytáhnout to. Tohle nejde!“
Sevření zesílilo a jsem přesvědčenej, že v tu chvíli už jsem nechával otisky na té ocelové trubce, co jsem se jí držel.
„Co ste tak křečovitej, uvolněte se, vždyť to máte umrtvený!“
„he há hkne heh ha hie“ snažil jsem se mu vysvětlit, že „se vám řekne, stress jak svině“
Ze mučící sady pro 13. století vytáhl skalpel a jal se pokračovat ve svém veledílu. Ano, skutečně jsem necítil bolest, zato jsem cítil a slyšel jak se skalpel zabořil do vazivovité hmoty dásně a bylo mi jasné, že stejně jako když si dávám další barevnej panák kolem druhé ráno a v tu chvíli je mi dobře, že mě za to tělo nechá krutě zaplatit jen co se zase dostane ke slovu. Myslel jsem, že to bude jeden dva řezy, ale on se v tom zase hrabal ze všech stran, jak kdyby se tam snažil vydlabat své jméno.
„Sestro držte to odsávání pořádně, já přes všechnu tu krev nic nevidím!“
Úpěnlivě jsem se snažil z mysli vytlačit představu rozřezané živé tkáně a co na to asi tělo řekne, až skončí účinek umrtvení.
Po extempóre se skalpelem zase začal lomcovat kleštěma. Konečně jsem ucítil jak povolil jeden kořen.
„Sláva, jeden je venku!“ Postupně vytahal všechny a začal šít. Pokaždé, když vytáhl ruku z pusy, doufal jsem, že už je konec, ale jen si bral další nit. Jehla se pokaždé zaryla do dásně zase s tím odporným zvukem oceli prorážející živou tkáň. Já už byl na pokraji zhroucení. Už přes dvě hodiny jsem byl v tom šíleným křesle s tímhle maniakem, kterej se skoro urážel, když viděl, že mi je z jeho práce zle.
„Tak, hotovo! Sestři umejte ho trochu, je celej od krve, ať nám nepůsobí v čekárně paniku,“ vydal poslední příkaz ten řezník.
Dostal jsem do zadku ještě nějakou injekci a účet na 2300 Kč. Vymotal jsem se před ambulanci jako ve snách. Najednou jsem se začal úplně nekontrolovatelně třást a bylo mi zle, chvíli do breku, chvíli na omdlení. No, nebyl to hezkej zážitek. Psal jsem Michaelovi, že to nakonec byl megamasakr a že jsem dost rozhozenej. Napsal mi, ať koukám jít domů a že o mě nechce do pondělí slyšet. Vyrazil jsem domů, jenže cestou to pomaličku začalo přicházet k sobě. Na Padovské jsem koupil u Čonga mraženou kukuřici a pokračoval jsem zpět do města. Rozhodl jsem se zajít ke Kozlovi a zkusit klasické umrtvení chmelovým nápojem. Doporučují naše babičky.
Plzeň byla výborná, ale já ji musel cumlat jen půlkou pusy, protože druhá byla stále nefunkční a navíc když se náhodou pěnivý nápoj dostal na tu rozřezanou dáseň tak to byl teda sajgon. Přišel Milan, Miki a Jirka a docela skvěle jsme pokecali – teda já spíš pohuhlal. Volala Míša, že Yardovi jedou do Trutnova a jestli bych nejel s nima. Měl jsem asi páté pivo, takže mi to přišlo jako fajn nápad. Zkusil jsem zavolat a po nějakých šiftech mě nakonec vzali. Jízda s dětma vzádu byla docela legrace. Cestou jsem do sebe hodil další tři Plzničky a pusa ani moc nebolela. Když jsem potřeboval na záchod zkoušel jsem dětem vyprávět o vodě, vodopádech a vůbec. Většinou to s nima nehlo, ale já jsem to už nemohl vydržet.
V Trutnově jsme se ubytovali v našem novém bytě. Udržoval jsem si hladinku a bylo dobře. Zahráli jsme si Carcassone, které si prostě nějak ne a ne a nemůžu oblíbit. Kolem půlnoci jsme šli spát. Jakmile jsem si lehnul a uvolnil se, tak to začalo bolet jako čert. Vybavil jsem se hromadou drog proti bolesti, které jsem všechny nechal v Praze. Bylo mi jasné, že tohle bude noc plná kouzel. Zkoušel jsem to překonat, ale nešlo to. Nakonec jsem kolem jedné ráno vyrazil ven hledat lékárnu. Prokřižoval jsem celej Trutnov, ale nic. Zkoušel jsem Google, policajty, ale bez úspěchu. Na náměstí jsem potkal Yarda, kterej mi šel pomoct a vyvenčit Eddieho. Zkusili jsme zajít ještě na Struhu a k nemocnici, ale nikde nic. Nakonec jsem na netu našel, že opravdu Trutnov nemá lékárenskou pohotovost o víkendu – jen v Hradci. No paráda. Zašli jsme ještě na jedno točený rychlý do irský, že to s ním budu muset nějak přes noc vydržet. Když jsme tak seděli, s černým a bílým psem v irské hospodě s tím krásným vědomím, že byt s postelí je hned vedle, uvědomil jsem si, jaká je to nádhera bydlet v centru. Bolí vás zuby v jednu ráno? Stačí vyjít z bytu a za chvíli máte oběhnutý všechny lékárny – jasně, jsou zavřený, ale o to nejde. Při venčení psa se zastavíte v irské hospůdce a dáte pivko, než si jdete lehnout. Ráno vyjdete ven a koupíte čerstvé rohlíky v pekárně u podloubí. No prostě, už jsem zapomněl, jaká je to POHODA! A jsem fakt rád za tu koupi! Doma jsem usnul a do rána to bylo docela v klidu.

Sprintem do Prahy

Probuzení bylo otázkou zlomku sekundy. Ucítil jsem sluníčko v obličeji a o dvě sekundy později s výkřikem "Do hajzlu! Zatracenej Palm Pre!" jsem měl sbaleno a vyběhl jsem na chodbu. Nemžoural jsem do světla, nesnažil se zoufale přemýšlet kde či kdo sem. Věděl jsem ihned, že jsem v Plzni na koleji a že mám být v Praze, kde mě bude v deset hodin čekat šéf. Sluníčko bylo jasným signálem, že nemůže být šest hodin. Došlo mi ihned, že díky tomu, že jsem vypnul počítač, tak se telefon nedobíjel, vypnul se a proto mě nevzbudil. Bylo po osmé a vlak odjel před hodinou. Zabouchl jsem dveře a až v tu chvíli jsem si uvědomil, že je zevnitř klíč. Nahlásil jsem to na vrátnici a vyběhl ven. Napadlo mě zavolat taxík, nebo se podívat na net kdy mi něco někam jede, ale vybitej telefon limitoval mé možnosti. Takže jsem prostě jen běžel jako blázen a horečnatě přemýšlel co dál. Další vlak pojede až v celou, takže autobus. Doběhl jsem na zastávku tramvaje a přijela 4. Skoro jsem ji nechal odjet, než mi došlo, že na autobusák jezdí třeba jiná tramvaj než 1.
"Jede to na autobusák?!" zařval jsem na lidi vevnitř.
"Jo," a už jsem tam seděl. Jedem jedem a já luštil totálně nepřehlednou mapu veřejné dopravy v Plzni co tam měli vylepenou. Netušil jsem nic.
"Kudy na autobusák?!" zeptal jsem se holky vedle.
"To musíte teď vystoupit!" vykřikla a já už stál venku. Tam mi poradili ať jdu doprava a že tam jezdí trolejbus. Bežel jsem ulicí, kterou nevedly žádné dráty a radši jsem se ještě přeptal nějaké babči.
"Jo, rovně mladíku, ale to je hrozná dálka!"
"No tak děkuju," a bežel jsem dál. Cestou jsem zkoušel stopovat auta, ale nic nezastavovalo. Sluníčko svítilo a já s baťohem bežel silnicí k nádraží. Doběhl jsem v osm dvacet. Viděl jsem stát žlutý autobus na nástupišti. Paragánskými skoky jsem přeletěl zábradlí a přiběhl ke stánku Student agency. Bylo 8:20.
"Kdy jede první bus do Prahy?!"
"Támhleten za deset minut."
Takže jsem se vezl za chvilku busíkem Student Agency, což je vždycky osvěžující zážitek. Cestou jsem přes notebook dobil trochu telefon a tak jsem googlil co dál. Autobus mě vysadí v 9.30 na Zličíně. To je stále ještě proklatě daleko od Brumlovky, kde mě v 10am má čekat můj šéf. Zjistil jsem, že pokud doběhnu do metra na 9.32 tak budu na Brumlovce jen pár minut po desáté. I minuta zpoždění znamenala minimálně čtvrt hodiny ztrátu. Když jsme ještě v 9.35 byli na dálnici, tušil jsem, že tu ideální kombinaci nestihnu. Rozhodl jsem se risknout taxíka z Karláku. Volal jsem na Sedop a ptal se slečny, kde mám ideálně vyběhnout ze žlutého metra, abychom byli co nejdříve na Brumlovce. Doporučila Palackého náměstí. V 9.55 jsem vyběhl na Palackého náměstí, kde už stál taxík. Buď byla blbá slečna nebo to hovado v taxíku, protože profesionálně zajel do nejbrutálnější zácpy směrem od mostu na Karlák a zhruba 8 minut jsme popojížděli na křižovatku na Karláku, kde jsem taky mohl rovnou vystoupit. Zuřivě jsem přemýšlel zda zavolat nebo ne. Nakonec jsem to vyřešil šalamounsky a vypnul jsem telefon. Těžko bych vysvětloval kde a proč jsem. Na Brumlovku jsme dorazili někdy těsně po čtvrt. Prozíravě jsem nechal zastavit u zadního vchodu, už cestou znovu zapnul telefon a běžel jsem nahoru převléct se za manažera. V 10.18 jsem udýchaný seděl u svého počítače a kontroloval mobil na ztracená volání. Ten v tu chvíli, ale v tu chvíli, zazvonil. Šéf. Několik rychlých výdechů a
"Co se děje? Čekáš dole, hned jsem tam, čekal jsem až zavoláš."
Seděl v zasedačkách dole, kde viděl na všechny příchozí. Vyjma těch, co by šli zadním vchodem. Probrali jsme v klidu denní agendu a začal běžný pracovní den. A já si během toho dne uvědomil, že díky zaspání jsem docela vyspalej a v pohodě jsem podával požadované pracovní výkony, což by asi po původně plánovaných třech hodinách spánku vypadalo jinak. Dorazili jsme strategii pro Slovensko, zašli na staff meeting strategie, měli velmi zajímavej meeting se sítěma a s dalším klíčovým projektem. Zkrátka pohoda den, který začal tak brutální kowbojkou. But no-one ever knows - kromě vás teda.
Končili jsme o půl sedmé a potom jsem šel s rodinkou do Grosseta na pizzu a pak domů. Zkrátka takovej prakticky běžnej pracovní den.

Rentiérskej život

Nevím jak, nevím kdy, ale zjevně jsem šel spát a dokonce jsem přes sebe přetáhnul spacák. Najednou jsem slyšel Míšu, jak říká: „Kde je Hobbit? Je tu Hobbit? Tohle je Hobbit?!“ Úplně mě zahřálo u srdce – „jééé ona je tu Míša, kde se tu vzala, to je super.“ Najednou ze mě strhla spacák a viděla, že tam ležím opravdu já.
„TY KRETÉÉÉÉNE! Všichni tam na tebe čekaj půl hodiny“ zařvala bezohledně a zmizela. Mozek párkrát zkusil přeřadit a něco hnusně zachrčelo v převodech. Co se děje? O čem to mluví? Kam šla? Dalších pár pokusů narvat tam jedničku bez spojky a konečně úspěch. „DYŤ my přebíráme byt v Trutnově. Šlaka! Kolik je, do boha?! Tak to je průšvih!“ Vystartoval jsem prakticky z leže. Naštěstí jsem v noci vůbec nevybalil, takže jsem jen narval spacák do baťohu a vyběhl ven. Kolem mě výjevy jako z hororu. Žižka ležel bez spacáku v botech jen půl tělem na postelích. Kdosi další ležel v kuchyni pod lavicí u spíže, další tělo jsem zahlédl na verandě. Lidi zjevně spali tak jak je kdo viděl naposled. Míša už nebyla v dohledu, nabral jsem rychlost a za chvíli jsem byl nad lesem. Míšu jsem už viděl v ohybu cesty. Dalo se jí nadeběhnout zkratkou přes údolí. Ani jsem neváhal a vystartoval. Dolů to šlo krásně. V nejnižším bodě jsem zapadnul po kolena do nějakýho hnusnýho bahnopotoku, který tam dřív nebyl. Cesta nahoru byla očistec. Během prudkého výstupu jsem permanetně zvažoval několik možností: poblít se, umřít nebo aspoň zkolabovat. Chvílema se mi úplně zatmělo před očima, chvílema bylo všechno skoro bílé. Ve nepopsatelném stavu jsem se vyškrábal nahoru dříve, než tam dorazila Míša. Celkem beze slova jsme nasedli do auta a jeli. Já nemohl myslet, dýchat, mluvit, existovat. V momentě, když jsme už parkovali před barákem mi volala ženská z realitky a řvala na mě, že už tam čekaj přes půl hodiny. Omlouval jsem se a vysvětloval jsem jí, že nemůžem najít místo k zaparkování. Konečně jsme dorazili. Žena z realitky i s majitelkou se už trochu uklidnily a začala předávka. Ukazovaly mi spoustu papírů, vysvětlovaly kde co a kde jsou různé skryté závady. Já jen kýval a občas jsem něco nesrozumitelně zachrčel. Měl jsem odhadem dvě promile.
„Koukám, že máte taky chřipku co? Já se sama cejtím nějak zle,“ soucitně pronesla žena z realitky.
„Ne, já sem prostě jen totálně na hadry, včerejšek se nám nějak vymknul z rukou“ odvětil jsem chladnokrevně.
Konečně byl byt náš. Uvědomil jsem si, že takhle nějak vypadá rentiérskej život. Člověk spontálně koupí nemovitost za více jak mega a přebere ji totálně nadrátovanej. Vytanula mi vzpomínka kolik úsilí, času a nervů jsem věnoval nákupu prvního bytu. Musím uznat, že dnešní postup mi přišel daleko lepší a výsledek prakticky stejnej. Nutno dodat, že po vystřízlivění a prohlídce bytu dalšími lidmi jsem přesvědčen, že jsem udělal výbornou investici. Ostatně stejně jako byt v Praze, ale tam jsem tomu věnoval fakt hodně.
Odpoledne jsme jeli na chatu, kde naši dělali dřevo. Hrozně moc jsem chtěl pomáhat, ale bylo to už nad mé síly. Odnesl jsem pár přepravek dřeva a pak usnul v obýváku a vzbudil se až večer.

Do Kotvy 1.třídou

V noci jsem v klidu zabalil a pak jsem si ještě vytisknul boardnig pass. Už při on-line check-inu mi bylo divný, že mě to nechce nechat přepnout na prostředek letadla, abych si mohl rezervovat místo u emergency exitu, kde je víc místa na nohy. Rozčiloval jsem se na blbej systém a nechal předdefinované sedadlo 2A. Z tiskárny vyjel papír na kterém nahoře bylo výrazně napsáno "Fast track".
'Fast track? To je divný, ten je jen pro business class' proběhlo mi hlavou a pak mi to seplo. Sedačka 2A se také zrovna nenachází v turistické třídě. Začal jsem zjišťovat, kde se stala chyba. Ukázalo se, že nikde. Díky smlouvě s aerolinkami má firma možnost získat business class v případě, že je letadlo plné a rezervace byla učiněna dostatečně dopředu. Takže letím business class. To mění celé mé plány. Chtěl jsem si ráno přispat a letištěm jen tak prolítnout, ale to by byl úplnej hřích.
Než jsem dobalil byly tři ráno. Vstával jsem v osm a jel na letiště. V business salónku zabírajícím téměř patro terminálu 5 na Heathrow již čekala luxusní snídaně. Za pití jsem zvolil 15ti letou single malt whisky - po ránu to chce něco jemnějšího. Spláchnul jsem ji trochou skvělého vína a než jsem se nadál už jsme odlétali. Tak tak jsem stihnul seběhnout dolů do letadla. Jen jsme se zvedli dostali jsme průměrné jídlo (nějakej gothaj a ovoce - turistická třída dostala jen buráky) a samozřejmě trojku šampaňského. Poprvé mě nenapadlo si říct o další flašku, ale tentokrát, když dorazil stewart s dotazem "Ještě chleba?" jsem nezaváhal a odpověděl: "Ještě sklenka šampaňského by byla skvělá!"
"Ale jistě, není problém, hned jej donesu," dostalo se mi potěšující odpovědi. Oklopil jsem do sebe druhou lahvinku a poradil sousedovi, který tam své šampaňské stále zuřivě míchal lžíčkou, že do něj stačí hodit hrozen vína a udělá to stejnou práci. Stewart když zahlédl, jak držím znovu prázdnou skleničku, tak jen opsal prstem ve vzduchu kruh, jako jestli to chci ještě jednou dokola. Lehké přikývnutí a podávala se třetí lahev. Soused mi ještě stačil říct, že je z Georgie. Říkal jsem mu, že na amíka ma dost ruskej přízvuk. Ukázalo se, že Georgie je Gruzie.
Tak tak jsem dopil třetí lahev a už jsme přistávali. Poslední dobou jsem měl lítání už plné zuby a lety mi přišly dost vyčerpávající, ale tenhle utekl jako voda. V Praze jsem počkal na Míšu, která byl na střelbách a poté už jsme jeli do Trutnova. Nakoupil jsem si zásoby Plzniček na večer a dvě zrovna vypil cestou. Doma jsem se uvítal s Matýskem, pozdravil s babičkou a pak už hurá do Kotvy. Nikdy by mě nenapadlo, že jednou poletím zrovna do téhle hospůdky business class. Kotva je svět sám pro sebe. Pankáčská hospoda s jedinečnou atmosférou a svéráznou obsluhou. Šel jsem tam jen tak naslepo, ale potkal jsem tam zase hromadu známejch. Jiřin, Honza Duduš, Míra Votoček, Klára a pak i Žižka a Raspa - zkrátka Trutnov je plnej kamarádů a já to mám strašně rád. Krakonoš byl dneska vynikající. Lupnul jsem jich osm, než mě odtamtud Rasputin odtáhnul a převezl na Hájenku. Tam se párty teprve opravdu rozjela. Mám neodbytnej pocit, že někdo, asi Máca, něco, asi narozeniny, slavil. Ale to bylo jedno. Zkrátka partička se sešla a bylo nám spolu krásně. Rasputin zapomněl na hvězdné manýry a hrál jako už dlouho ne. Drgy dal kolovat medovinu, která zakolovala ke mně a dva litránky zmizely jako iluze po prvním pracovním dnu. Vypadalo to zle, než se zjistilo, že máme ještě desetilitrovej barel - tohle jsou informace, které jsem rekonstruoval až zpětně. Já osobně si pamatoval, že jsem vůbec nepil, zpívali jsme a spát jsem šel brzo. Poslední dobou už piju "zodpovědně". Zkrátka mám záklopku, která v určitej moment zapadne a pak už mi další pití ani nechutná. Ano zapadá v momentě, kdy většina průměrnějch alkáčů je mrtvá, ale zapadá. Tentokrát nezapadla. Pili jsme jako zamlada a byla to fantastická noc. Ale to ráno...

Sistotna cinanka

Do Old Windsoru prichazi jaro. Slough je vicemene stale stejne hnusnej, i kdyz nektere kruhace krasne rozkvetly, ale Windsor a Old Windsor zacinaji vypadat skutecne nadherne. Vsude spousta narcisek, truhliky zavesene na me oblibene hospudce U Skakajiciho ponika zacinaji kvest a tak jsem se rozhodl dat dokupy i nasi zahradu. Zlikvidoval jsem mech, pohnojil, posekal a osil, tak uvidime jak to vzroste. Protoze skoncila lhuta kdy jsme nesmeli dat vypoved ze soucasneho bydleni zacal jsem se rozhlizet po alternativach. Hned uplne prvni barak na ktery jsem se jel podivat byl proste perfektni. Majitel slevil 150 liber z pozadovaneho najmu a tak jsem dal vypoved v Old Windsoru a pokud vsechno dobre pujde, tak od prvniho cervna se stehujem primo do Windsoru. Do sveho oblibeneho Leisure centra bych to mel asi 600 metru, na nadrazi 7 minut cesty. A baracek proste luxus a nadhera. Bude nas to stat o neco vic nez ted, ale dohoda znela jasne. Do Anglie jedem za zkusenostmi a uzit si, nikoliv vydelat. Tak tenhle cil se asi podari splnit na sto procent.
V Leisure centru jsem si uz koupil clenstvi. Stoji to 40 liber a mate v tom saunu, paru, plaveckej bazen, tobogany a odpocinkovej bazen, whirpoolky a super posilovnu. To byl druhej cil, ze zacnu s fitnessem. Kupodivu i tento cil se celkem dari plnit a poctive cvicim minimalne trikrat tydne. Je zajimave, ze na sobe makam kdyz jsem sam. Jakmile dorazi rodina, nebo se vratim do Cech, tak se nejak nedostanu ani k tomu, abych udelal par kliku.
Do Cech ted vubec litam vic, nez by mozna bylo zdravo. Jsem tam prakticky kazdej druhej tyden. Misa je ted v Cechach, tak se aspon vic vidime. Duvody cest jsou pracovni a zatez posledni tydny zacala byt uz skoro nesnesitelna. Jestli nemam rad kdyz makame jeste v sedm vecer v Londyne, kde aspon sviti svetla a prakticky vsichni ostatni tam sedi taky, tak v Praze to je extra hnusnej zazitek. Po pate zacnou vsichni odchazet, v sest nejpozdeji uz tam neni ani noha a zhasnou svetla. Jen ja tam jak magor sedim do sedmi a analyzuju nejaky 800 radkovy excell soubory, nebo vymejslim neco neprekonatelne chytryho do prezentaci. Ja nevim, nejsem zastance dostavani penez za nic, ale jsem presvedcen, ze kdyby se pracovalo podle pracovni doby, manazeri by byli nuceni vice a efektivneji prioritizovat a delegovat a nedelalo by se tolik zbytecnosti.
S rodinkou at jsou v Anglii nebo v CZ se snazim travit maximum casu a neco vzdycky podnikat - navic se snazim samozrejme vyrazit nekam i s kamarady, coz dano vzdy omezenym casem znamena, ze se nezastavim. Zivot se ted zrychlil jako blazen a ja zatim nemam chut nechat ho zdrhat a sednout si s dobrou whisky do kresla a sledovat cvrkot. Je fakt, ze jednu chvili diky naporu prace, snahy stihnout rodinku i kamarady a preletavani mezi Londynem a Prahou, jsem uz byl skoro na hranici kolapsu.
Muj docasny spolubydlici Petr si konecne nasel byt v Londyne. Je to v novostavbe a luxusne zarizene. Nakonec sel do flatsharu (sdileni najmu) a sdili ten byt s dvema holcinama. Jedna je cinska manazerka a druha britka. Za mistnost s posteli plati skoro jako ja za dum v Old Windsoru, ale je fakt, ze v cene ma ty dve kocicky. :)
Stehoval se v nedeli. Zkusili jsme znovu risknout cestu autem do centralniho Londyna. Ale tentokrat jsem zkusili uhybny manevr a obchvatem shora pres M25 a dale utokem pres M1 jsme se dostali do totalne ucpaneho centra daleko delsi cestou a posledni 4 km jsme jeli asi pul hodiny. Jenze celkem to byla hodina, coz bylo o dve hodiny lepsi, nez naposled. Navic machrovala navigace, ktera fakt brutalne dynamicky menila cestu z M25 do centra, takze bych rekl, ze nas opravdu protahla super cestami, kde jsme nestali a odskakali jsme to jen v uplnem cili, kde to uz asi ani jinak nejde.
Cinanka je vesela kopa. Je az chirurgicky cistotna. Ukazovala Petrovi, jak krasne vycistila jeho koupelnu. Petr to samozrejme chvalil jak mohl a ona dodala:
"No zapamatuj si jak vypada, protoze takhle bude vypadat, az budes odchazet."
Hned na chodbe nam rozdala kristusky na prezuti a volala Petra k botniku, pred ktery si zul sve boty.
"Petre! Petre! Tady mas svoje misto na boty," ukazovala foch v botniku a hned mu tam ty boty dala. Na uvitanou nam ale zakoupila pivka, ktera jsme hned otevreli, abychom pripili na zdar bydleni. Napil jsem se a pokladal jsem plechovku na skleneny stolek. Nebyl jsem dost rychly. Cinanka bleskove prisunula tacek, aby plechovka nenechala na stole krouzek. No proste sranda byla. Nesmite ale nabyt pocit, ze to je nejaka semetrika - byla s ni docela sranda a nabidla mi, ze muzu spat u ni v posteli, kdyz nekdy dorazim na navstevu. Samozrejme pouze v pripade, ze ona nebude doma. Tak to po sobe ctu a zni to asi hur, nez by melo.
Aaaa sakra to je hodin. Je patek, my mame prazdniny a ja zas letim do Cech. System nejakou zahadou zajednal business class letenky, takze si uzivam pohostinstvi v Business lounge. Popijim skvelou whisky a dopisuju denicek. Za chvili startuje letadlo a vecer do Kotvy. Svet je plny paradoxu.
Uz se moc tesim na Misu a raubire, to je dalsi vec co mi Anglie dala. Tim, ze jsme se na cas oddelili jsem si uvedomil jak moc jsou pro me Misa i rodina duleziti a jak hrozne by mi v zivote chybeli.

Spolubydlící

Dostal jsem pojeb od svého spolubydlícího za to, že tu o něm píšu, takže jsem musel promazat předchozí záznam. Pět bodů pro toho kdo příjde na to co se změnilo bez toho aby to četl z nějaké předem uložené verze.

PS: Nebojte se, svobodnej tisk nezastaví. Dostal jsem pohrůžku, že mě nebude zvát na pivo. Kam se hrabou odboráři se svou hrozbou stávek. Ale napadlo mě, že pokud pohrůžku splní, vyhlásím taky stávku v dopravě. :)

Petrův start

Myslím, že jsem skončil zápisy někde u návštěvy Bratislavy. Krátce po návratu dorazila do Anglie i Míša s rodinkou a pár dní po nich i Petr K., který tu také začíná svou novou životní etapu. Petr je kolega z české Telefonicy. Mladej kluk, kterej vypadá tak na dvacet a je mu dvacet osm. V Čechách dělal projekty mobilních aplikací a pak mu nabízeli místo ve strategii, ale nakonec přestoupil k businesákům na zákaznické projekty. Jenže přišla nabídka z Anglie a jak říkal: „Místo Oktávky budu jezdit sockou, místo mého luxusního bytečku budu žít v nějaký díře a makat dvanáct hodin denně, ale je to zkušenost, která se neodmítá.“ Když tohle se smíchem prohlašoval, netušil jak hlubokou měl pravdu. První týden byl ve znamení pohody. Petr ještě nemusel do práce, takže relaxoval u nás doma a v poklidu si hledal bydlení v Londýně. Nabídl se nám, že nám pohlídá děti a tak jsem mohl vízt Míšu na předčasnou Valentýnskou večeři. Objevili jsme restauraci kousek od Ealingu, kde jsme čirou náhodou narazili na obsluhujícího Čecha. Bylo to jedno z nejluxusnějších jídel, jaké jsem kdy měl – a to vážně nejím jenom utopence v mých oblíbených čtyřkách. Tlačenka ze srnčího byla naprosto luxusní, hlavní chod si nepamatuji, ale byl to stejně tak úžasnej zážitek dokonale skloubených chutí a zákusek v podobě bazalkové zmrzliny byl těžko popsatelný – zkrátka objevná kuchyně a výborná zkušenost. Všechno bratru za cca 35 liber bylo značně cenově nadprůměrné, ale ne zas tak moc na úroveň služeb jaké se nám dostalo.
Deset minut poté co Míša nechala děti na hlídání Petrovi zvonil telefon.
„Mates se posral, co mám dělat,“ volal zoufale Petr.
No musel ho přebalit, prý to chvíli zkoušel ignorovat, ale nedalo se to. Když mu tohle Mates udělal pokaždé při už asi třetím hlídání, tak jsem mu říkal, že to není normální a musí dělat něco, z čeho se Mates vždycky posere. Zapřísahal se, že nic nedělá, načež jsem ho večer viděl, jak na Matese, kterej šel dolů ze schodů udělal „Baf!“
„Se nediv, že se ti vždycky posere,“ komentoval jsem to pragmaticky.
Zkrátka čas příjemně ubíhal a byla docela pohoda. Pak přišel další týden, kdy se staly dvě věci. Petr začal pracovat a dorazila Jarka.
A stejně jako existují terapeutické skupiny pro lidi s různými problémy, tak i já měl projít podobnou terapií, abych pochopil, jak skvělý život mám a jak málo si vážím všeho kolem sebe. Jestli jsem si do té doby myslel, že v práci to náročné a zátěž je nesrovnatelná oproti nárokům v Čechách, tak s Petrem se nemohu srovnávat ani náhodou. Vstával každý den před sedmou hodinou, já ho bral autem do Slough, takže jsme se potkávali ráno v kuchyni, kde do sebe ládoval narychlo banán, sbalil si pár věcí na cestu, dal se do pořádku, upravil oblek a jeli jsme. Já byl v práci ve třičtvrtě na osm a Petr poprvé zůstal hodinu trčet v metru v tunelu, takže dorazil na desátou. Mnohými optimalizacemi a také brutálním během na již vychytaná nástupiště srazil čas na cestu do práce na hodinu a půl. V práci seděl celý den u počítače a dělal analýzy a psal studie. Tu odevzdal pozdě odpoledně šéfovi, který mu ji celou poškrtal a dal hned předělat. Když chtěl jít z práce před sedmou, tak na něj koukali, jestli si jako musí něco zařídit, že jde tak brzo. V openspacu, kde pracuje všichni sedí, ani nemuknou a celý den pracují. V sedm z práce, dvě hodiny cesta domů, tam nám Míša většinou přichystala večeři a Jarka seděla za stolem u počítače a prodávala hadry na děti. Její děti bezprizorně lítaly po baráku a dělaly bordel. Jednoroční Simonka chodila spát kolem půlnoci, protožě ji Jarka byla líná uspávat dřív. Poslední dvě hodiny byla fakt na zabití, fůrt kňourala a pořvávala, takže se těžko dalo jít spát dřív. Až když po nás jednou Míša vyjela, že tam děláme bordel po návratu z hospody, tak jsme si všimli, že když tam holky jsou samy a děti už spěj, tak ony na sebe stejně přes stůl neustále pokřikují. A ráno před sedmou zase budíček a kolotoč se opakoval.
Přišel víkend a Petr se těšil na to, že ho celý prospí, aby se z toho vzpamatoval. V sobotu ráno přišel dolů a zoufale mi ukazoval své Blackberry.
„Co mám dělat?“
Na displeji byl mail od jeho šéfa, že koukal na počasí a že má pršet, takže mu posílá analýzy na zpracování přes víkend.
Stres z toho všeho jsme řešili pátečním posezedním U Skákajícího poníka – tak jsem přejmenoval hospůdku The Fox and Castle co máme před barákem. Skutečně připomíná klasickou hospůdku v Hobbitíně a hlavně následným sledováním How I Met Your Mother zhruba do tří ro rána. A v sobotu v sedm už zas barák plný pobíhajícíh a křičících dětí.Foto: The Fox & Castle alias U Skákajícího poníka

Petr citlivý na téměř hygienický pořádek těžko snášel všudypřítomný nepořádek a chaos. I já už párkrát na děti zařval, když jsem viděl, jak za blahosklonného úsměvu Jarky vylévají jogurt na kožený gauč nebo na koberec. Při hlášce: „No nějak se to musí naučit jíst,“ jsem jenom skřípal zuby. Simončino „Koukej! Koukej! Koukeeeej!“ asi tak stokrát za hodinu bylo také náročné. Petr to jakž takž dával. Jeden zážitek s ním ale viditelně otřásl:¨
Matýsek sledující televizi najednou řekl: „Boba, mami! Boba!“
„Tak honem na záchod!“ přikázala mu Míša.
Šli Mates, Míša a za nimi Petr. Najednou Matesovi, který neměl plínku vypadl bobek nohavicí z tepláků.
„Jejky!“ pronesla Míša, čapla bobek a hodila ho do záchoda.
Petr nepromluvil, jen odešel do svého pokoje, tam se zavřel a do rána jsme ho neviděli. Když se ho Míša ptala co se stalo, tak řekl:
„Jsem hledal nový sajty na hledání bydlení. Něco přece musí existovat!“
Ano, jeho anabáze s hledáním bytu je také dojemný příběh. Měl tu smůlu, že hned první byt, který viděl byl naprosto ideální. Luxusní bejvák, s obrovskou terasou a jako spolubydlící mladej kluk – rakouskej architekt. Cena se mu zdála vysoká a předpokládal, že v cenové relaci přes tisíc liber bude takových nabídek spousta.
Nebyla – prošel díry a špinavé sklepní prostory s výhledem na nohy chodců za které si majitelé neváhali říct 900 liber. Viděl byty, které nešly nazvat jinak než kompromisem. A pokud náhodou narazil na něco dobrého, tak si zase majitelé nevybrali jeho jako spolubydlícího. Takže to teď budou dva měsíce a Petr bydlí stále u nás. „Jarčino“ období ale dával s vypětím sil. Když Jarka oznámila, že další víkend bude trávit u kamarádky v Londýně, tak se na ten víkend těšil jak na Ježíška, jen se divil, že Jarka dá přes 30 liber jen za cestu, když je jinak citlivá na každou korunu. Jenže přišel pátek a Jarka prohlásila, že Simonka má asi rýmičku a že by to bylo moc riskantní aby jely někam jinam. Navíc by prý mohly nakazit děti její kamarádky. Naše děti jsou asi zjevně nenakazitelné.
Petrovi jsem tuto informaci šetrně sdělil v hospůdce pod Windsorským hradem, kde jsem ho pravidelně vyzvedával.
„Si děláš prdel?! To není vtipný! Jsem to věděl!“ hořekoval.
„Hele už jsou to jen tři dny a jedou domů,“ utěšoval jsem ho.
„Copak nechápeš, že tady už nehrajem o dny ale o hodiny?!!! Já to nedám! Ja to prostě nedám! Na tohle nemám!“
Přes víkend pršelo a Petr to fakt nedal. V neděli sednul k počítači a našel si hotel v Londýně za 35 liber, kde se rozhodl strávit poslední noc.
Odjezd byl také zábava sama. Jarka s Míšou odlétaly společně a do jednoho auta by se nevešly. Že by si Jarka vzala taxíka za 48 liber jaksi nepřícházelo v úvahu. Dost se jí nezdálo i to, že by jí Míša hodila na letiště, kde by čekala dvě hodiny, než se otočí s autem a já je pak přivezu s dětmi. Míša je odvážela v před šestou ráno a já zůstal s klukama. Prosbu, aby opustily barák potichu si moc k srdci nevzaly a Simonka řvala jak tur a ony ani nezavřely dveře. Naštěstí se kluci nevzbudili. V sedm mi volala Míša s brekem, že to nedá, protože stojí v nějaké zácpě jen kousek za Lutonem. Já měl v devět důležité jednání. Psal jsem šéfovi, zda by byl problém, kdybych se účastnil přes telefon, nebo dorazil později – byl by to problém.
Nezbylo nic jiného než objednat taxíka. Míša nakonec dorazila až po osmé. O půl deváté přijel nějakej Pákistánec se kterým jsme se dohadovali ještě kvůli dětským sedačkám a zavazadlům. Nakonec jsme mu museli dát 54 liber. Navíc prohlásil, že se to stejně nedá stihnout, čímž Míše na náladě nepřidal. No dali to. Deset minut před uzavřením check-inu, ale stihli to. Musím říct, že ten měsíc v lednu, kdy jsem tam byl sám byl hodně těžký, ale tento večer jsem dorazil do ztichlého domu, otevřel si pivo a vychutnával to hluboké ticho. Ono se to taky přejí a proto je možná dobrý, že život je takovej pestrej.
Vážím si své rodiny, těším se z živosti svých kluků, kteří ale nejsou otravní, vážím si Míši co všechno pro rodinu dělá a vážím si své práce, která je náročná, ale mohlo by být daleko hůř.