Glastonbury

Tak Glastonbury. Jak vůbec začít? Možná od konce. Vrátil jsem se a byl to hrozný šok. Fesťák, správnej fesťák se vyznačuje tím, že když tam jedete, tak plánujete, jaký kapelky si poslechnete, děláte si seznam a pokud to je mimo váš domov, tak uvažujete i o prohlídce okolí a tak. No a pak tam dorazíte a jste nakonec rádi, že jste viděli nějaké tři kapely, ale dojde vám, že o kapelách to vlastně vůbec není. Je to o tom životě, o té alternativné realitě, která tam vznikne. O lidech, které tam potkáte a kteří se stanou vašimi přáteli na těch pár dní. Těch pár dní behěm kterých se postupně stanete součástí toho všeho. Kdy se čas odvíjí jen od toho, kdy někdo hraje. Kdy postupně proniknete do toho světa ve světě, kdy se naučíte, že támhle mají nejlepší hogroast a v týhle hospůdce výborný pivo. Plánujete jak odpoledne zajdete do sauny a večer na stone field zapálit svíčku a sledovat západ slunce. A svět je najednou krásně jednoduchej a plnej bahna, zážitků a emocí. Každý ráno (a někdy i v průběhu dne) se budíte někdě v areálu a znovu a znovu zaměřujete svítící špičku pyramidy, abyste našli svůj stan a dospali těch pár vzácných hodin než vyjde sluníčko a udělá vám ve stanu pěkné dusno. A přesně v momentě, kdy to začne vypadat, že svět už bude takhle báječný pořád, se najednou probudíte někde, kde to vůbec nechcete poznat a s hrůzou zjistíte, že za půl hodiny máte být v práci. Hrozný šok.

Loňské Glastonbury jsem prošvihnul, což mi bylo líto, protože tam měli hrát U2, což je kapelka, na jejichž koncertě jsem byl jako na prvním velkým koncertě po revoluci ještě s Huňou, když jsme prorazili na strahovský stadión na kolečkových bruslích v momentě, kdy dav prorazil brány. Navíc kapelka, kterou měla moc ráda jedna moje životní láska. Prostě srdcovka. Lístky jsem loni nesehnal a U2 nakonec nehráli. Mám prostě štěstí. A aby ho nebylo málo, tak letos jsem samozřejmě zase prošvihnul otevření prodeje a chytnul jsem se až v druhém kole. Prodej začínal jednu neděli v 8 ráno. Já připojenej přes zoufale pomalej EDGE u nás na chatě jsem se snažil dostat lístky pro mě a pro Míšu. Sajta spadla hned po spuštění a já skoro dvě hodiny zoufale klikal, reloadoval a snažil se dostat k lístkům. Jako první jsem zjistil, že pro Míšu mi ho neprodaj, protože se dopředu neregistrovala. Vzhledem k našemu následnému rozchodu to bylo celkem taky štěstí. Pak vyprodali samostatné lístky a zbyly jen lístky s autobusovou dopravou. Naklikal jsem nějakou ideální kombinaci, jako čtvrtek večer tam, neděle večer zpátky a než jsem se přes padající stránky dostal na konec byly taky vyprodaný. Zkusil jsem úplně nesmyslnou kombinaci. Středu v osm ráno a jenom jednosměrný lístek. Vítězství!
Těsně před odjezdem mi došlo, že fesťák začíná až v pátek a co tam teda budu od tý středy od rána dělat? Naplánoval jsem prohlídku okolí, což je Artušův kraj a je tam spousta zajímavostí a už jsem se jenom těšil. Klasicky jsem začal balit na poslední chvíli a zkoušel jsem sehnat nějakej malej, levnej, ale dobrej stan. On-line obchody ho neuměly doručit do hodiny a Tesco a Sainsbury měly nějaký stany, ale nic použitelnýho. Zabalil jsem teda svůj stan pro čtyři a hlavně přelil nějakej tvrdej chlast do petek, abych tam měl co pít. Piva se mi tahat nechtělo, navíc jsem nevěděl, zda tam můžou plechovky.

Návrat domů

Ráno se budím nahoře u bílejch kachláků. Prej sem přišel v noci, zalehnul psa a spal. Je tu krásnej vzduch, takže mě na rozdíl od včerejška nebolí hlava. Jdem ven a zjišťujem, že je naraženej poslední sud a dochází. Zachvátila nás panika a všichni začali čepovat jako o život. Někdo rozdělal oheň. Nadáváme na psy, že ožrali prase na rožni. Je jasný, že to byla Bílá. Časem někdo vytáhl fotky ze včerejška a je tam Opík s Mácou jak to žerou přímo z tyče. Psi asi za nic nemohli. Za chvíli se stalo, co se stát muselo. Sud došel. Voláme Drgymu ať veme ještě radši dva tři, protože jsme tak pěkně nastartovali. Postupně velmi balisticky uklízíme. Petra se naštěstí ujala vnitřku a dala to tam celý do kupy. My jsme narazili soudek Conquerora a protože není jiný pivo, tak ho všichni pijou. Konečně dorazil Drgy a mohlo se pokračovat. Párty se zas nějak brutálně rozjela. Někdo mi dal chlast s červama a všichni to zkouší jíst a ti co to nechtěj zkusit, tak se to do nich rve nasilím. Například do mě. Jsem už docela slušně jetej a opakuju, že jestli se ráno probudím ve Windsoru, tak to bude fakt naprostej zázrak. Nějak si teď nedokážu vůbec představit, že bych měl být v šest ráno na letišti v Praze. Ve všem tom zmatku najednou Milan velí, že už jedem. Otáčím se na Josku a rozhlížím se po ještě stále slušným nepořádku. Kývá hlavou, že to zvládne. Loučíme se a jdeme s Opíkem za Milanem do auta. Řídí Jitka a je jakási nervózní. Jedem ke mně domů pro věci, vysadit Montyho u Nováků a pak už směr Praha. Za Trutnovem velím otočit a vracíme se ke mně domů pro kufr, který jak jsem zjistil, mám stejně v Praze. Tak znovu směr Praha. Jitka je nějaká ještě nervóznější. Směruju jí přes Jičín, abychom mohli zastavit u Červinků na večeři. Tato restaurace zase nezklamala. Úžasná obsluha, skvělé pivo a výborné jídlo. Jitka z nějakého důvodu odmítá být s námi a čeká v autě. Milan neví jestli má být nervózní, nebo si dát ještě pivo. Posílá jí raději do auta zmrzlinu. Dali jsme večeři a dvě rychlý a jelo se dál. Jitka naštěstí počkala. Tak nějak jsme už počítali s tím, že ojdede bez nás. V autě likvidujem lahev čehosi alkoholického a domlouvám se s Opíkem, že přespí u nás, protože tam nikdo není. Jitka nás vysadila před domem a se zakvílením gum zmizela. Zjišťuju, že doma je Míša. Nějakou záhadou nás cestou předehnala a spí doma. Sluší jí to, ale mísí se ve mě dobré vzpomínky a hněv. Snažím se chovat neutrálně. Dáváme nějaké lahváče a kecáme. Míša si pak šla lehnout a my s Opíkem řešíme kde budem spát. Navrhnul jsem, že poprosím Míšu, aby si lehla na postel do obýváku a my si s Opíkem lehnem v ložnici. V tomhle stavu nechci riskovat, že bych udělal nějakou blbost. Míša to odmítla. Pokrčil jsem rameny a oznámil Opíkovi, že spíme v kuchyni. Najednou Míša vyšla ven a sháněla se po spacáku.
„Co blbneš?!“
„No zjevně, mě ve svým bytě nechceš, tak tu nebudu!“ odsekla naštvaně.
Jestli jsem do tý doby měl z večera a z ní dobrej pocit, tak byl pryč.
„Jestli ti to pomůže, já tě nikam nevyhazoval, jen jsem tě slušne poprosil, aby sis lehla do obýváku, abych nemusel spát na zemi.“
Dál jsme se nebavili a Míša odešla. My si ještě pustili Trpaslíka a nějak jsme se domotali do postele. V poslední chvíli jsem si vybavil, že musím zavolat taxíka. Požádal jsem je, ať tam poznamenaj, ať v případě, že se mi nedovolá, zvoní na zvonek jak o život a omdlel jsem vedle puštěného notebooku. Byla asi jedna hodina ráno. Tohle nevypadalo, že bych měl dokázat ve čtyři vstát a jet na letiště.

Kristian pub

Ráno před sedmou mě už zas budí raubíři. Balíme a razíme do školky. Venku mě překvapilo neskutečný vedro. Ve školce jsem dostal pojeb, že kluci nemaj kraťasy. V práci pokračujem v pracích na projektu a mám asi tříhodinovej hovor s Michaelem, co se vrátil po 14ti dnech do práce. Dohaduju s Markem J. jak pojedem na workshop do Bratislavy. Původně jsem měl jet vlakem, ale protože jedou taky, byla šance, že bych jel s Ondrou dneska autem.
"Hele já mám zaplacenej hotel, já jedu rozhodně dneska," informuju ho.
"Blbost, to zruš, já vás vemu ráno autem!"
"Hele já nebudu vstávat ve čtyři, abychom tam byli na devátou!" bránil jsem se.
"Když pojedete se mnou stačí když vyrazíme v šest, sedm a budem tam na devátou," prohlásil Marek.
"Živí?"
"Hele Marku já taky nejsem ranní ptáče, já bych byl na tom workshopu nepoužitelnej," přidal se Ondra.
"Přesně, já když vstanu takhle brzo ráno, tak jsem pak úplně k ničemu!" přisadil jsem si.
"Takže vy chcete jet dneska odpoledne, abyste byli vyspalí a byli tam k něčemu jo?"
"Přesně!"
"Takže až tam dorazíte, tak nepůjdete chlastat někde do dvou do rána a pak urvat na hotelu tu chvilku spánku, než budete muset makat na snídani?“
„Cože?“ zatvářil jsem se nechápavě, ale cukaly mi koutky
„Je to blbost jet takhle po pátý hodině. Budete mít všechno ucpaný!“ namítal ještě Marek.
„To máš pravdu,“ zamyslel jsem se, „pojedem teda radši ve čtyři.“
Marek se zasmál, ještě chvíli jsme debatovali, ale potom jsem se s Ondrou dohodnul, že pojedem fakt v ty čtyři hodiny. Marek trval na tom, že on pojede ráno.
V Bratislavě jsme byli krásně navečer. Ubytovali jsme se na hotelu a vyrazili ven. Bylo neskutečný vedro a dusno, ale uličky v centru připomínaly doslova život v nějakém pobřežním městečku. Vlhkej horkej vzduch, všichni venku na zahrádkách, hudba, změť jazyků a národností a cinání skla a příborů. Hledal jsem podnik, kde by měli nějaký slušný pivo. Všude dominoval mizernej Staropramen. Konečně jsme našli nějakej podnik, kde měli i něco jiného. Objednali jsme večeři za 12 EUR a dozvěděli jsme se, že už maj taky jen Staropramen. Peklo má svý jméno. Co se dalo dělat. Dali jsme si mizernou večeři a mizerný pivo a vyrazili do Kristian Pubu pod Michelskou, kde maj nejlepší Plzeň na světě. Už na to asi přišli, protože nahoře nás vítala cedule „Best beer in town!“. Plzeň byla skvělá jako vždy. Připojil se tam k nám Dan ze sítí se kterým jsme potom pokračovali do Havana klubu, kde byl zbytek síťový party. Docela jsme tam s nima zakalili a někdy k ránu jsme se vydali na hotely. My bydleli kousek a tak jsem šel kousek vyprovodit Dana a pak zamířil ke svému hotelu. Když jsem šel už dost dlouho zjistil jsem, že jsem se ztratil. Zapnul jsem GPS a vypadalo to, že držím dobrej směr. Okolí začalo vypadat dost nepřívětivě. Měl jsem strach mít ten telefon venku a tak jsem ho radši schoval. Šel jsem dál, nevím jak dlouho a stále nic. Další kontrola GPS a zjistil jsem, že jsem omylem šel na druhou stranu. Celou tu dobu! Takže zpátky. Najednou jsem narazil na partu cikánů. No nazdar! Vnucovali mi ať si koupím nějakou voňavku BOSS.
„Chlapi já už nemám ani EURo, v hospodě jsem si musel půjčit na útratu,“ odpovídal jsem lstivě. Byli dost dotěrní a agresivní. Ale nakonec s pár sprostejma nadávkama mi dali pokoj. Přidal jsem do kroku a konečně zase dorazil do civilizovaných oblastí a poté i našel hotel. Šel jsem spát kolem třetí ráno.

Mám řidičák

Ráno jsem jel do práce, kde se nekonal workshop. Prošli jsme aspoň projekty z posledních týdnů a připomínkoval jsem prezentaci k tomu poslednímu. V poledne jsem si zaběhl na magistrát pro řidičák. Vrátili mi ho a ještě mi nabídli, že mi vystaví novej na novou adresu. To už budu mít tři. S tím se dá nějak existovat. Musel jsem to oslavit a tak jsem zašel do sousední Plzeňské pivnice. Úžasná čtyřka s klasickou atmosférou, rozšafnou číšnící, skvělou Plzní a výbornou klobásou. Odpoledne jsem vyzvedl kluky ze školky a dorazili Yardovi se kterejma jsme udělali grilovačku v Hostivařským lesoparku. Luxusní počasí, děcka blbly a my ani nepodpálili les. Bylo to tak fajn, že když jsem si myslel, že je tak sedm bylo asi devět. Než jsme to pobalili, než jsem tu zvěř a sebe vykoupal šel jsem spát zase někdy po půlnoci.

Zbytečný risk

Poslední týden byl nesmírně hektický. Byl jsem v Praze a v Bratislavě a měl jsem ten týden na starost kluky - úplně sám. Do toho jsem se snažil organizovat oslavu narozenin a projekt vaření ležáku ve Windsoru. Celé to začalo v pátek před půlnocí, kdy letadlo přistálo v Praze. Ráno časný budíček, pobalit děti a hurá na hlavní nádraží na vlak do Trutnova, kde měla mamka a ségra oslavu narozenin. Hlavák je komplet rekonstruovaný. Vypadá to tam o třídu lépe, než dřív, kde tam byly jen špinavý stánky a hrací automaty. Přesto mě znechutilo, že v záplavě Caffeterii, Croasanterii, Patisserií a jiných burgerkií jsem nesehnal obyčejnou poctivou klobásu s chlebem a hořčicí. Cesta vláčkem byla v klídku a Pepa nás vyzvedl ve Velkejch Svatoňovicích. Večer jsem zabezpečil děti a dohodl se s mamkou, že je přes noc pohlídá a já si zajdu sednout na pár piv s kamarády v Trutnově, protože už jsem je dlouho neviděl. Sešla se výborná parta a seděli jsme v Horským klubu pod Matesem. Nějak to všechno sedlo, dokonce i Raspa dorazil a zahrál a vyprávělo se a plánovalo a pilo a bylo nám skvěle. Skončili jsme někdy před čtvrtou ráno brutální diskuzí o demokracii s nějakým šíleným filozofickým týpkem a holkou o který jsme si mysleli, že je předělanej kluk. Pamatovala si mě ze školy, ale já ji teda nezařadil - pravda, hledal jsem jen mezi holkama. Když na konci týpek řekl tý kreaci "Miláčku, jdem domů," tak všechno zapadlo do sebe a my se řáchali ještě půl hodiny potom. Nějak jsme zamířili ke mně domů, kde teď bydlí můj novej spolubydlící. Ten tam nebyl zato tam bylo tak pět beden tvrdýho chlastu, spousta piva, vína a dalších lihovin. Mám tušení, že to bude alkoholik. Otevřeli jsme si flašku vodky, džus a pivo a aniž bychom se čehokoliv z toho dotkli a umřeli jsme.
Ráno jsem se vzbudil a zjistil, že je deset hodin. Panika, vzburcoval jsem Macaxe a rychle jsme balili. V obýváku jsem škobrtnul o Rasputina.
"Co tu děláš?"
"Ty mě pozveš a ještě si nepamatuješ!"
Macax prohlásil, že bude řídit. Měl jsem pocit, že možná ještě nějakou tu promili možná máme, ale taky jsem spěchal za dětma a tak jsem neprotestoval. Na benzíně jsme vzali pár kapek benzínu, Macax smotal drátky, aby zapnul světla a jeli jsme. Těsně před Poříčím jsem zahlédl typické výstražné vesty. Něco jsem zrovna vykládal, ale ztuhl jsem uprostřed gesta. Hlavu jsem vyděšeně otočil na Macaxe. Ten měl pohled upřený nehybně před sebe a nehnul se na něm ani sval. V tomto "lidském obrazu" jsme minuli policejní hlídku, která zrovna kontrolovala jiné dvě auta. Jen jsme byli dost daleko chtěl jsem promluvit, ale zjistil jsem, že nedokážu vydat hlásku. Vydechl jsem a polknul. Máca se stále nehýbal. Znovu jsem se pokusil nadechnout a znovu jsem jenom polknul. Zatřásl jsem hlavou a konečně pronesl:
"No..." výdech a chvíle ticha. Konečně promluvil Máca:
"Ty vole..."
Po chvíli jsme se zase rozmluvili. Před náma jelo auto co taky vypadalo jako kradený (Máca to svoje nemá ani přepsaný) a navíc podezřele kličkovalo.
"Ti jsou taky slušně jetý!" glosoval to Máca "se vsadím, že ty dva chudáci, co je tam rafli jen ukazovali a naříkali: Tenhle, tenhle je taky vožralej! A támhleten taky! Všichni tady jezděj vožralí, tak proč zrovna my?!"
Každopádně to pro mě bylo varování, že riskovat se fakt nemá. S klukama jsme chvíli blbli na chatě a potom jsme autobusem jeli do Trutnova. Vlak jel až za dvě hodiny a tak jsme vyrazili na návštěvu k babičce. Psal mi Drgy, že budou na zahrádce grilovat a že tam budou i jiní prckové. No další vlak jel za čtyři hodiny. Macax nás vyzvednul a my vychutnávali relax, grilovačku, kluci hráli pingpong a ráchali se v bazénku. Kolovala dýmka a bylo nám krásně. Poslední vlak jel nakonec až v sedm večer. Doplazili jsme se na nádraží a všichni tři, já i mí kluci jsme usnuli jen co jsme dosedli. V Praze jsme byli až v deset večer. Překvapivě kluci hned po koupaní usnuli, takže jsem mohl také omdlít, protože už jsem mlel z posledního.

Oklikou do práce

Ráno jsem úplně mimo, zjišťuju, že už nemám skoro nic na sebe. V pračce už tři dny leží vyždímané prádlo. Přisypal jsem do ní prášek a pustil raději znovu program praní. Něco jsem na sebe navlíknul, oklopil do sebe shake a sedám na kolo a jedu do práce. Je už skoro devět hodin, tak trochu šlapu do pedálů. Zkusil jsem, ani nevím proč, najít mostík přes řeku, který jsem viděl na mapách. Po bloudění a hledání jsem zjistil, že to bude asi vlakový most, na který se nedostanu. Takže fofrem zpátky. Jako by mi to nestačilo, zkusil jsem zkratku v průmyslovém areálu těsně před prací. Promyšlený systém slepých uliček mě dokonale zamotal. Místo běžných 15ti minut jsem nakonec jel něco přes půl hodiny. V práci dodělávám projekt a večer ještě řešíme IPO Linkedinu, který vystřelil o 100%. V pět sedám na kolo a frčím domů. Zkouším jet na rekord. Lidi zejména na procházkové cestičce za Temží nechápou (a neuhýbaj). Domů jsem dorazil o deset sekund za nejlepším časem a na místě jsem zkolaboval. Nemůžu dejchat, plazím se do kuchyně pro pití a rvu ze sebe oblečení a utírám pot. Kašlu a je mi zle. Rychle jsem do sebe nacpal nějaký jídlo, popadnul dech a jedu do pivovaru. Je tam dneska velká prohlídka a Paddy mě pověřil i vedením ochutnávek. Zoufale si vybavuju složení jednotlivých našich piv, původ chmelů a sladů. No nakonec docela pohoda, člověk jak je trochu přiopije, tak vyslechnou cokoliv. Stejně vždycky skončíme u rozdílu mezi výrobou „ale“ a „ležáku“.
Po prohlídce pomáham s úklidem a pak stačíme minicasky Guardsmana, protože si chci jeden vzít domů na oslavu narozenin. Přichází Will a stačíme ještě dva firkiny do kilderkinu, protože na nějaký akci chtěj mít zas jen kilderkin a my nemáme žádnej připravenej. Paddy navrhuje, že zajdem ještě na ochutnávky „na pípě“.
Nejdřív procházíme Windsor a prohlížíme nějaký hospody, co jsou na prodej a chlapi zvažujou, že by nějakou koupili a udělali z ní pivovarskou hospodu. Ochutnáváme pár konkurenčních piv a pak už kotvíme u Horse and Groom, kde maj prostě toho nejlepšího Guardsmana na světě. Obsluha a mistní lidé nás nadšeně zdraví a nějakej starší chlapík nás zve ke stolu a dáváme se do řeči. Hraje dneska muzika a je nám fajn. Po dvou pintách jdeme ještě dolů do Royal Oak. Neuvěřitelné se stalo skutečností, maj tam ještě lepšího Guardsmana než u Koně a Ženicha. Sedáma na zahrádku k ohňům a kecáme o dětech, o plánech na léto a o další strategii pivovaru. Zvedáme se po půlnoci a jdem domů. Doma jsem si ohřál kuře s kaší, udělal si velkou sklenici šťávy a omdlel na posteli oblečenej. Moje poslední myšlenka patřila tomu, že bych si měl nastavit budíka nebo aspoň zhasnout.

Meet the Brewer

Zaznamenal jsem, že ráno Petr odjížděl, ale jen tak jako ve snu. Vím, že mě napadlo, že nechápu, jak může zvládnout cestu až do Hampstedu. Já vstal těsně před devátou a tisíckrát jsem si gratuloval za to, že jsem si dnes vzal homeworking. V mailu už na mě čekaly nějaký úkoly od Johna, tak jsem se do toho hned dal.  Celej den jím guláš - k snídani guláš, k obědu guláš, k svačině guláš. Udělal jsem ho strašně moc. Odpoledne jsem si vzal počítač na zahradu. Je už snad měsíc pořád krásný počasí. Chtěl jsem se přes den místo oběda projet na kole, ale bylo moc práce. V šest jsem si dal guláš a vyrazil do pivovaru. Pomáhám Jimovi se zaskladněním sladu a chmele. Konečně přišel Žateckej poloranej červeňák - jsem fakt zvědavej jak se nám povede ten ležák. Za chvíli přibíhá Paddy, abych se sbalil, že jedem do hospůdky Royal Standard na akci "meet the brewer". Paddyho teréňák kličkujte křivolakými uličkami mezi pastvinami a lesy, navigace nás neomylně vede někam doprostřed země nikoho u Farnham Common, kde se najednou u silnice vynoří klasická anglická hospůdka. Má navíc takovou klubovou verandu, kde sedí takoví ti typičtí pobudové se psy, trošku jak u nás v kotvě. Všechny stěny jsou vyzdobeny nějakými cedulkami a visačkami. Jdem dovnitř a vítá nás klasickej anglickej lokál. Dřevěné stoly a nepřeberná sbírka různých židlí. Mladej barman mě najednou nadšeně zdraví a třese mi rukou. Opětuji nadšení a lovím odkud ho znám. Pak jsem si vzpomněl, že u nás byli na prohlídce a že měli hroznou radost, když jsem jim u ochutnávek neomezeně dolejval. Hned mě zve na pintu a instruuje holku za barem, že já za pivo neplatím. Mají neuvěřitelný výběr z 10ti ale. Paddy mi cestou říkal, že jsou sice úplně mimo civilizaci, ale jsou tolik vyhlášení pro kvalitu piv, že se tam sjíždějí lidi zdaleka. Vybírám Hoppheada z produkce Dark Star brewery, protože právě hlavní sládek tohoto pivovaru bude dneska přednášet. Ochutnávám a neomylně identifikuji ve vůni piva DMS (dimethyl sulfát). Tiše proklínám páteční školení. Dávám ochutnat Paddymu, kterej potvrzuje a má ze mě radost, ale směje se, že  je rád, že si dal radši našeho Knight of Garter. Z akce "Meet the Brewer" se postupně spíše klube akce "Brewers meet the Brewers". Sládků, nebo lidí z pivovarů je tu skoro více, než ostatního publika. Je to úžasný, všichni jsou sdílní a vedou se zasvěcené debaty o pivu, pivovarech, hospodách a vůbec. Konečně začíná prezentace. Dostávám "tasting notes" a jsem informován, že si mám dělat poznámky a budu vybírat nejlepší pivo. Poctivě všechno znamenám, pečlivě chutnám a zoufale přemýšlím k čemu chuť daného piva přirovnat, abych na konci zjistil, že si ze mě dělali srandu. Ochutnávek je nakonec dvanáct (každá v půlpintě zdarma pro každého přítomného). Pivovar Dark Star vyrábí 26 piv v úctyhodné produkci. A to začínali jako dva dvaadvacetiletí kluci, kteří vařili tři sudy týdně. Sládek je takovej hubenej menší týpek s černými vlasy a pronikavým pohledem. Tipoval jsem ho lehce přes třicet, ale je mu asi 45 let. Ochutnávky opět ukázaly neuvěřitelnou variabilitu anglických piv. Zaujal mě esspresso stout, jehož recepturu vymyslel sládek, když po nějaký kalbě přišel ráno do hospody a objednal si stout a dvě espresa, který do něj nalil a pak to vypil a zjistil, že to chutná docela dobře. Vyrábějí ho tak, že si nechají speciálně upražit a nahrubo namlít kávové boby a tuto drť pak přisypou do varny těsně před koncem vaření.
"Jak reagují kvasnice na přítomnost kafe v mladině?" ptal se někdo z přítomnejch.
"Jedou celej den a celou noc, jsou k nezastaveni," smál se sládek. Po prezentaci už jsou všichni slušně načatí a zábava jede dál. Hospoda překvapila úžasným rautem s výběrem skvělých paštik, salámů. sýrů, pečiva a oliv. Všechno, stejně jako vstup na tuto akci je zdarma jako poděkování hostům za přízeň. Postupně dorazili i Russ a Jim, takže kromě Willa jsme tu skoro komplet partička z našeho pivovaru. Zvou mě na pivo na oslavu mých třiatřicátých narozenin. Sládkové z ostatních pivovarů mě zvou na návštěvu k nim a já slibuju, že se za nima někdy přijedu podívat. Zdá se, že se mi rýsuje zajímavej plán na některé prázdné víkendy. Pozdě večer Paddy velí k odchodu a jedem domů. Cestou zpět mi vypráví, že ti dva mladí kluci tu hospodu nedávno koupili - respektive odkoupili právo na provozování, protože hospoda patří nějaké korporaci. Vzduchem lítají sta a desetitisíce liber za pronájem, daně, poplatky a další výdaje a dozvídám se, že ti kluci z toho nakonec mají tak 20 tis liber ročně. Což je v Anglii spodní příjmová úroveň. Sice mají zdarma jídlo, pití a ubytování (stěhují se tam oba i s rodinami), ale na výskání to fakt není. Ale jak říkal Paddy: "Když ono je to tak strašně baví a proto je ta hospoda teď tak skvělá."