Anglie potvrzena

Budík řve v sedm ráno. Nechápu co se děje, mám pocit, že jsem právě usnul. Ale postupně mi dochází, že je sedm a v tomhle militatním výcvikovém táboře musím na snídani, nebo budu o hladu. Pořadatelé konference sice přednášejícím všechno platí, ale zato od nich vyžadují naprostou dochvilnost a účast na všech workshopech, přednáškách, meetingách i obědech a večeřích. Na snídani účast nevyžadují, ale v osm je první workshop a jak jsem se přesvědčil minule, najíst mi v tu chvíli už nedají.
Běžně snídám jogurt a rohlík, ale tady mi to nedalo, takže smažený vajíčka, klobásky, slanina, kafíčko, zákusky... Snídáme na krásné terase s výhledem na golfové hřiště a východ slunce. Východ slunce je sice pěkná záležitost, kterou vidím spíše jen ve chvílích, kdy se nám někdy protáhne večer v hospodě, ale že bych to musel vidět každý ráno, te teda fakticky ne.
Hned na prvním workshopu mám co dělat abych neusnul. Leju do sebe další kafe a jdu na předepsaný meeting. Narazil jsem náhodou na firmu, která dělala konzultační služby pro O2 na aukci 2,6Ghz spektra v Něměcku. Vytěžuji z nich maximum informací a domlouvám další spolupráci. Po několika dalších workshopech následuje výborný oběd. Emir z IDC se snaží sesadit k jednomu stolu účastníky panelu o Mobilní TV. Když konečně sedíme všichni u jednoho stolu, tak mi zvoní telefon a volá Michael z Anglie. Omlouvám se a jdu vzít telefon. Nabídku vylepšit nemohou, ale stejně jsem nakonec souhlasil. Takže pravděpodobně 26. října už budu pracovat v Anglii. Telefonovali jsme snad třičtvrtě hodiny, koukal jsem na bezútěšné okolí hotelu a představoval si, jaké to bude v Anglii. Mám strašně smíšené pocity, na jednu stranu to je přesně věc, kterou jsem vždy chtěl zkusit, na druhou stranu to bude pěknej záběr, odtrhnutí od kořenů, od kamarádů a také od rodiny, která zatím nechce jet se mnou a budeme se jen vzájemně navštěvovat. Už během hovoru mi pípá telefon s druhým voláním. Jen co jsem to položil volá mi nervózní organizátorka, že už dvacet minut mám být na meetingu.
A pak už další série přednášek, workshopů a meetingů končící až po páté hodině.
Večeře je až o půl sedmé večer, takže vyrážím nejprve do hotelové posilovny, kde terorizuju své tělo poctivých 45 minut a pak jdu do bazénu. Nejdřív se zdá, že po té posilce to dneska nezvládnu, ale nakonec dávám asi 46 bazénů. Se zpožděním jsem dorazil na dnešní „welcome drinks“, které jsou dnes zpestřeny kouzelníky. Fakt machři, jmenují se Urban Magic a umí věci, které prostě nechápu. Po drincích následuje večeře. Dnes večeříme venku na terase a je to fakt paráda. Sedím u stolu s dvouma amíkama z Austinu v Texasu a s Jensenem z T-Mobilu ze včerejška. Nalévá se zase pochybné víno a tak si zkouším říct o pivo. Jsem úspěšný a ostatní u stolu si nadšeně taky objednávají taky. Tématy jsou velký hudební festival v Austinu, kam se podle vyjádření mého spolustolovníka někdy rozhodně musím zajet podívat, Pražské hospůdky, české speciality a Amsterdam. Hlavním chodem je ryba „cod fish“, která je naprosto vzácně hnusná, strašně smrdí a je přesolená. Kolegové ze Švédska ji přirovnávají k jisté Islandské žraločí specialitě po které se údajně poblil i Gordon Ramsay. Většina lidí snědla pouze brambory. Dáváme tentokrát závěrečný drink na baru, kdy kecáme s organizátorem konference a Jensenem. Opět se sotva doplazím na pokoj a kolabuji.

Gate C12

Ráno mě ve čtyři vzbudil budík a hned jsem se dal do dobalení a oblékání věcí a prozřetelně jsem také včas zavolal taxíka. Stejně jsem trochu nestíhal. Vyběhl jsem, naložil věci a zjistil, že nemám plavky. Takže zpátky a ještě jednou. Když jsme vyjeli, tak jsem měl pocit, že jsem si nevzal foťák, ale už se mi nechtělo vracet. Na letišti jsem byl ale s velkou rezervou a tak jsem se usadil před zavřený McDonald a dodělával jsem podklady k aukci na 2.6 Ghz spektrum. Tak mi to šlo a tak jsem se do toho zabral, že jsem vůbec nevnímal jak ten čas utíká. Až když jsem dal odeslat výsledky tak jsem se podíval na hodinky a z hrůzou jsem zjistil, že letadlo startuje za 20 minut. Popadl jsem věci a pádil k bezpečnostní kontrole. Tam fronta jak kráva, ale bezpečák, kterej viděl, že jsem přiletěl jak vítr z hor se podíval na mou letenku a poslal mě do VIP fast track – zrychlené odbavení pro piloty a business třídu. Proběhl jsem rentgenem a zoufale hledal gate. Byl to Gate C12, letěl jsem směrem na Céčkové gaty, ale bylo mi divné, že šipky ukazují jen C1-C11. „Prosíme posledního cestujícího letu LH 265 do Mnichova pana Miloslava D. aby se neprodleně dostavil na gate C12. Gate bude za několik minu uzavřen!“ hřímal letištní rozhlas. Zastavil jsem se a zařval: „Kdybyste raději řekli, kde je ten zpropadenej gate C12!!!“ Lidi se zastavili, ale nikdo ani neukázal prstem. Zoufale jsem se rozhlédnul a spatřil jsem, že jsem ho dávno přeběhl, protože byl z nějakých záhadných důvodů na začátku chodby. Přistál jsem tam jak první pivo v parném dni a slečny už mě radostně vítaly. Ukázal jsem letenku a sešel dolů do autobusu, kde stáli dost nabručení cestující. Autobus nás přivedl k letadýlku se dvěma vrtulkami, které bylo jen o trošku větší než autobus, který nás tam dovezl. „To poletíme tímhle letadýlkem Káně?“ vznesl jsem zbytečnou otázku.
Hned po usazení jsem usnul a vzbudil jsem se až během přistávacího manévru. Měl jsem strašlivou žízeň a zjistil jsem, že jsem prospal roznášku jídla a pití. Chytil jsem letušku a poprosil jsem ji aspoň o Colu. Donesla mi ji a už se běžela připoutat protože jsme fakticky sedali na zem. V Mnichově jsem měl přes pět hodin. Prošel jsem si nějaké obchody a královsky jsem posnídal smažená vejce se šunkou, preclíkem a velkým výborným pivem. Navíc jsem zjistil, že v Mnichově je zrovna OctoberFest – tohle si uvědomit dřív, tak by se dala ta cesta taky zkoordinovat trochu jinak.
Let do Lisabonu už probíhal v klidu, akorát jsem na začátku usnul a pak mě vzbudila vůně roznášeného jídla. Snažil jsem se zůstat vzhůru, než dojdou ke mě, ale fůrt jsem usínal a budil se leknutím, že jsem to zase prospal. Ale zadařilo se a já si dal kosmonautský těstoviny se špenátem.
V Lisabonu už čekal chlapík s cedulkou a odvedl mě do přistaveného Mercedesu, který mě odvezl do Westin CampoReal – zoufalý díry, kde v okolí není vůbec nic, jen oschlé golfové hřiště. Ale hotel samotný byl luxusní a služby na úrovni. I když s Parkhotelem Bremen, kde se tato konference konala minule se srovnávat nedal.
Ubytoval jsem se, zjistil sjem, že má výhled jen na střechu recepce a vydal jsem se na nádvoří hotelu, kde se podávaly welcome drinks. Tenhle úvod je vždycky trochu stres. Koukal jsem, zda nezahlédnu nějaké známé tváře, ale kromě pár nudných týpků z minula jsem nikoho neviděl. Zejména mi chyběli kluci z Islandu se kterýma to bylo úplně o něčem jiným. Postupně mě přepadali různí dodavatelé a snažili se navázat nenucenou konverzaci. Po welcome drinks jsme se přesunuli do restaurace, kde jsme měli určen zasedací pořádek. Vedle mě si sednul docela bodrej týpek se kterým jsme si rychle sedli. Později jsem zjistil, že to je Vice President Mobilního Broadbandu u T-Mobile International.
Večeře byla vynikající, víno už slabší. Umíral jsem únavou. Příjemně jsme pokecali. Nejvíc ho zaujalo, když jsem se zmínil, že si v české pobočce stěžovali, že museli nasadit TDD mobilní data, který jsou úplně na houby.
„Cože? Chci jména, chci adresy, chci místa!“ rozpálil se Jens. Já jim od začátku říkal, že to je ale naprostá chujovina. Nikoho jsem samozřejmě neprozradil, ale budu se jich na to při nejbližší příležitosti muset znovu přeptat. Závěrečné drinky v baru jsem už odmítnul. Doplížil jsem se na pokoj a usnul během chvilky.

Nejsem Robocop

Budí mě mamka i Míša, že musím jet pro Matese. Jsem totálně mimo provoz, ale je mi naznačeno, že bych fakt měl vyrazit. Ve stavu, kdy bych se bál chodit jsem jel autem pro obě děti a vezl je zpátky. Reakce nula nula nic a tak jsem jel aspoň fakticky pomalu. Mikrospánku jsem se nebál, věděl jsem, že když usnu, tak pořádně. Stavili jsme se s klukama na Pizzu a pak u babičky D. na kafe, ale nic mě moc neprobralo. Poslední kilometr k poli, kde byli naši s Míšou na brigádě jsem spíš spal než jel. Po zastavení jsem nebyl schopen opustit auto a usnul jsem na sedačce. Vzbudily mě až vosy, ale fůrt jsem byl mimo provoz, ale bylo tak hnusný vedro, že se tam spát fakt nedalo. Volal jsem Míše, jestli mě hodí na chatu, protože jsem fakt nechtěl řídit, když nebylo třeba. Řekla, že už stejně pojedou a opravdu za půl hodiny jsme jeli.
Na chatě jsme se jen zabalili a vyráželi jsme ku Praze. Byl jsem unavenej, ale už trošku v provozu. Zkoušel jsem usnout, ale nebylo moc kde. Nakonec jsem se rozhodl, že pojedu, dám v Trutnově RedBull a uvidím, kdyby to nešlo přespím u babičky. Řídit mašinu je ale daleko adrenalinovější záležitost než u auta, takže jsem se držel celkem vzhůru, i když pár chybiček v reakcích by se našlo. V Praze jsem jel do práce, protože čekám na nabídku z Londýna a díky těm militatním hovadům co nám nastavují bezpečnostní politiku mi vypršelo heslo, které musí mít dvě velká, dvě malá písmena, dvě číslice a nealfanumerický znak a nesmí se ani podobat pěti heslům předchozím, přičemž se mění každého čtvrt roku. Hovado debilní co to vymyslelo by zasloužilo vyhodit na hodinu pro vytvoření brutální díry do firemní sítě. Samozřejmě, že tato kreténská politika vede k tomu, že má každej napsaný heslo někde v bloku, nebo na papíru o počítače. Ano taky to tak mám. Nejsem Robocop abych si pamatoval směsici čísel a písmen, kterou musím stále dokola měnit.
Když to vyprší, tak jediný způsob jak to obnovit, je zajet do práce. Zkoušel jsem volat na podporu a chtěl ho nějak obovit, ale výsledek byl, že jsem byl den bez přístupu do mailu i poté co jsem do té práce dojel.
Z práce jedem nakoupit na Chodov a pak už domů. Žádná nabídka nedorazila, ale večer volal Michael z Londýna, že HR se s tím hrozně patlá a že mi řekne nabídku telefonicky. Základní plat byl na spodní hranici, jakou jsem byl ochoten akceptovat, ale k tomu prémie, hromada benefitů a auto. Snažil se ze mě dostat odpověď už během telefonátu, ale bránil jsem se, že to musím nejdřív probrat doma.
Zvěstoval jsem Míše tu radostnou novinu a byla dost hořká. Říkala, že doufala, že to nedopadne. Nechce se jí z Prahy, kde si našla kamarádky a kde děti chodí do školky /teda jedno dítě/. Dohodli jsme se, že to zkusím a že tomu necháme volný průběh. Uvidí se jak to půjde. Byl už pozdní večer a já si ještě nic nezabalil na služebku. Ráno totiž odjíždím na konferenci do Portugalska. Snažil jsem se balit. Nasadil jsem ostrý tempo, jedna zabalená věc za půl hodiny a do půlnoci se mi podařilo mít v kufru troje slipy, troje ponožky a knížku. Míša mi vyprala a vyžehlila obě košile i všechny obě kalhoty co mám. Zbytek dobalím ráno.

Tři holubi

Budím se ještě za tmy a koukám jen pro zajímavost kolik je hodin.
DESET RÁNO?! No jo, vždyť mi si neotevřeli okenice v klubovně a u hnědejch kachláků, kde jsme spali. Budím Macaxe a motivuju ho k opuštění Hájenky. Slíbil jsem Míše, že v devět budu na střelbách v Bernarticích. Snad to stihnu. Jediný co jsme museli uklidit, byla skoro plná flaška whisky a sáček pistácií. To se uklízí docela dobře, takže za nějakejch deset minut už sedám na mašinu a jedu. Instrukce byly poněkud vágní. U jednoho obchodu doprava a pak už nás uslyšíš. Nejdřív jsem minul obchod a pak jsem zjistil, že hledat střelce mezi kopci a na motorce je docela výzva. Na motorce jsem neslyšel nic, když jsem zastavil a vypnul motor, tak jsem střelbu slyšel, ale určit odkud to šlo v kopcích - no docela jsem si pojezdil.
Dorazil jsem akorát včas. Míša zrovna střílela. Trefila asi tři asfaltový holuby z dvaceti nebo kolika, ale bylo to rozhodně lepší než minule. Táta prohlásil, že se zlepšuje, že to chce jen cvik. Takže hned bylo znovu vzneseno téma, kdy koupíme flintu za dvacet tisíc. Ukázal jsem výpis z účtu, kde bylo asi mínus 40 tisíc.
Jinak to tam bylo fajn, musel jsem sice pít Birelly, ale grilovalo se prase a bylo hezky, takže pohoda, klid. Během pauzy jsem odvezl klíče od Hájenky ke Štefkovi a poseděl tam na kafe. Maj barák sice jak já říkám v Polsku prakticky u moře, ale je tam nádherně. Seděli jsme na verandě, koukali do údolíčka a kecali o všem možným. Prostě totální relax.
Po střelbách jsme jeli k ségře na stavbu do Rokytníka. Mile mě překvapilo, že za ty prachy postavili docela solidní barák. Mluvilo se, a plány vypadali na takovej malej domeček. Je tam hezky, ale práce v okolí je dost nejistá záležitost.
Z Rokytníka jsme jeli na chatu, kde jsme místo slibované romantiky koukali na Superstar a pak šli spát.

Vycházka do Sejf

Ráno jsem zaznamenal kolem sebe nějaký cvrkot, ale když jsem se vzbudil podruhé, byl už byt prázdný. Míša s dětma jela napřed do Trutnova. Já je měl následovat na motorce. Je úžasné, jak teď díky tomu, že se možná budu stěhovat pryč začínám vnímat vše kolem sebe úplně jinak. Schválně jsem nejel až do Hradce, ale sjel jsem z dálnice už u Poděbrad, abych si vychutnal krásnou přírodu a cestu přes Jičín a Čistou s výhledama na hory a tak. Počasí bylo luxusní. Začínal podzim, svítilo sluníčko a krajina chytala nádherný barvy. Jel jsem si na pohodu a vychutnával tu krásu kolem sebe.
V Trutnově jsme s Míšou a Matesem jeli do Sejf na chatu za tetou. Nikdo tam ale nebyl. Vzali jsme aspoň divočáka Ferdu na vycházku. Zase krásná podkrkonošská krajinka a na louce se promenádoval lovecký pes, divoké prase a za nimi rodinka s dítětem. Lidi zastavovali a nechápali. Lehli jsme si na louku a vychutnávali tu nádheru. Jsou to přesně tyhle momenty, které člověku dodají strašně moc energie a kdy si říká, že je všechno tak jak by mělo být a takhle to už zůstat.
Míša chtěla do lesa a já na Hájenku, takže jsme se před pátou sbalili a jeli domů. Volal jsem Macaxovi, že už mířím na Hájenku a zda tam budem spát. Potvrdil, že to je dobrej nápad, ale že nemá klíče. Otočil jsem se a jel jsem pro ně ke Štefkovi. Pamatoval jsem si, že bydlí kousek za Trutnovem. Pamatoval jsem si to blbě. Ač je to prý jen 16 km, tak mi to přišlo, že jsem projel už větší část Polska a za dalším kopečkem mě čeká už jen moře. Navíc jsem si nemohl vybavit, kde vůbec bydlí a tak jsem jel tak nějak „po čichu“ a každou chvíli jsem měl pocit, že tohle už je vono. Až u cedule Lampertice se pamět konečně rozhýbala a dodala mi podobnou mapu. Vyzvedl jsem klíče a hurá zpátky. Na Hájence už čekal Macax. Máme připravovat noční hru rovery. Nějak jsem to neprozřetelně slíbil Drgymu, když jsme minulej tejden tak skvěle popíjeli v Kotvě.
Než jsme vyrazili nalili jsme si na dva palce kanadské whisky a připili jsme si na prohibici, kterou prosadil Kuba, který je po nemoci a nesmí teď rok pít, tak v tom asi nechce být sám. Vyráželi jsme ještě za světla a prošli jsme celou trasu včetně některých vychytávek, které s tou whisky v hlavě byly dost náročné - na druhou stranu, když jsme to zvládli my s whiskou, měli by to zvládnout roveři bez whisky, ale v noci. Nechci prozrazovat trasu, takže musím přeskočit a vrátím se k tomuhle záznamu až po půlce října, kdy bude Hájenka.
Na Hájence jsme si zatopili a dali ještě skleničku whisky. Cesta nás dost vyčerpala, takže jsme za chviličku spali jak nemluvňata.

Nejlepší čína v Praze

V devět jsem už zase v práci. Vtipně jsme si totiž s Markem naplánovali schůzku kvůli tomu CDMA projektu. Marek tam v devět nebyl, tak jsem šel na kafe. V devět nula pět mi zvonil telefon kde jsem. Nechal jsem kafe kafem a šel jsem dolů. Předal jsem mu kompletní info o CDMA, ale během diskuze jsem se zmínil o připomínkách k výběrovému řízení na pásmo 2,6GHz. Mění se zadání a místo CDMA mám prioritně pracovat na tomhle. Kolik to pro nás může znamenat peněz, jakou hrozbu, co je třeba, potřebujem to vůbec atd. Šílené je, že tohle pásmo je určené pro mobilní datové sítě nové generace s názvem LTE (teoreticky až 150 Mb/s, prakticky cca 10 – stále desetkrát více než současné UMTS síť třetí generace 3G). Jenže ač šamani tvrdili, že LTE bude realita roku 2010, tak já tvrdím, že to bude komerční realita nejdříve roku 2015 – nejsou koncová zařízení, technologie je spíše v pilotu, než v provozu, ceny jsou z říše astronomie, díky krizi jsou brutálně omezené investice do hokusů, pokusů. A předpovídat co bude v roce 2015 v telco světě, to je zase spíše oblast astrologie. Přesto jsem zkusil dát dohromady co se dalo. Využil jsem i svých nových kontaktů v UK. Ukázalo se, že máme hromadu studií, analýz a článků k tématu. Ale co člověk to názor, takže je to jenom o tom vybrat něco, čemu člověk tak nějak intuitivně věří.
TCD byl dnes Na Kopečku. Předali jsme Jirkovi Š. tričko, které jsme mu koupili na Žatecké dočesné. Ptali jsme se tam v jednom stánku, zda mají tričko pro obchodníka co neprodává. Měli ho. Bylo na něm napsáno „Nic po mě nechtějte, nemuseli byste se dočkat.“ Jiří z něj měl nelíčenou radost. Z našich srandiček ohledně jeho prodejní úspěšnosti už méně. Skončilo to sázkou, že do příští středy něco prodá. Vsadili jsme se o tři stovky, tak uvidíme.
Večer jsme přemýšleli s rodinkou kam vyrazit. Míša navrhla do číny. Našel jsem na netu údajně nejlepší čínu v Praze. Je to Vršovická 1. Tak ceny rozhodně odpovídaly. Polívka za pade, jídlo za 150. To bylo tak všechno. Pivo měli jen v lahvi – to bych ještě čínské restauraci, ač s krvácejícím srdcem, odpustil. Obsluha zmatená. Když děti polili ubrus džusem, tak vyměnila jen nejvíc politej ubrousek a zbytek nechala být. Polívku mi nepřinesli a když jsem se na ní asi po půlhodině znovu zeptal, tak mi číšníce odpověděla:
„Já zapomněla. Ty ji fůrt cééš?“ a nakonec ji přinesla, když jsem byl v půlce jídla. Jídlo dobré, ale nijak úžasné. Kuchař je zjevně obrovský fanda do sóji. Maso v ní přímo plavalo. Ještě horší to bylo s polívkou. Moje milovaná pikantní, pálivá polévka byl normálně sójový vývar – bylo to nežratelné. Nechal jsem ji téměř netknutou. Ani se nezeptala, jestli mi na ní něco vadilo a já po tom týdnu neměl sílu se o něco hádat. Zaplatil jsem brutálních 500 korun českých a jelo se domů.

Napůl přijat

Večer jsem se koukal na výše nájmů, daně a další informace, co potřebuju, abych si udělal obrázek o možném budoucím životě. Dopoledne je v práci klid, ale já mám plnou hlavu Londýna. Zpracovávám pro Marka podklady o statusu CDMA projektu. V jedenáct mám další pohovor – tentokrát interní pozice v rámci firmy v Praze. Nějak jsem už chytnul grif – ono když člověk poněkolikáté prezentuje to samé, tak už si to pěkně nastrukturuje, ví co má vypíchnout a o čem raději pomlčet. Neplánovaně se to protáhlo na hodinu a půl a končilo to více než nadějně. Tak tohle už je fakt na bednu. Ano, jsou to krásné problémy, když člověk může vybírat jako práci vezme, ale je to jak na burze. Když to padá, tak je to zpočátku šok, ale pak už je člověk tak nějak vyklidněnej a dalších deset procent dolů už ho nerozhodí. Zato když to roste, tak to sou nervy jako blázen. A stejně jak na burze ten růst může skončit nečekaným propadem.
Šli jsme s partičkou z VOLNÝho do Michelské, kde jsme příjemně poobědvali. Přišla mi zpráva z Londýna, že by se mnou chtěli ve tři hodiny mluvit. A já už byl jakž takž v pohodě a konečně jsem dělal něco do práce. Zase nervozita, zase nervy. Ve tři nikdo nevolal, ve čtyři jsem začal psát mail, kde jsem se snažil maximálně slušně a uctivě říct, že na mě asi nějak pozapomněli. Něco jako když se v hospodě připomínáte číšníkovi s jídlem, ale máte strach, aby si to nevzal osobně a pak vám do něj ještě neplivnul. Než jsem to dopsal zvonil telefon. Po dlouhé úvodní řeči mi Michael sdělil, že se rozhodli jednoznačně pro mě. Z deseti kandidátů. Tak hurá! Ale napůl. Podmínky stále nejsou, pracujou na tom, měl bych je dostat během zítřka.
Doma jsem tu radostnou novinu zvěstoval Míše. No nemá radost. Řeší a kombinuje jak to zařídit, aby tam nemuseli být se mnou. Chápu, že se jí nechce a že má strach jak to zvládnou děti, ale je to stejně takový strašlivě nepříjemný pocit. Mám fakt strach, jak tohle dopadne. V sedm vyrážím na Náměstí míru. Máme dneska u Luboše doma takový malý offsite našeho strategického týmu. Beru si pro jistotu s sebou karton osmi Plzní, protože firma ořezala náklady, takže nic neproplácí a všechno si platíme sami. A Luboš varoval, že tam má jen víno. V tramvaji jsem se začetl do „MASH Jak to bylo doopravdy“ a otevřel jsem si jednu Plzničku. Konečně po mnoha dnech, kdy jsem špatně spal, budil se vynervovanej jsem zažil ten krásný pocit klidu a míru, kdy je všechno na chvilku v pohodě a ten komplikovanej svět je tam někde venku a tady je jenom krásná knížka a výborný pifko.
Dorazil jsem načas a po krátkých instrukcích telefonem na druhý pokus i před správný dům. Luboš má fakt nádhernej byt, který je neuvěřitelně vkusně a prakticky zařízenej. Jako výbornej nápad mi přijde pódium v obýváku, pod kterým je obrovský úložný prostor.
Grilujem na terase, kecáme, popíjí se pifko a víno a já se nějak rozjel a když už stejně končím, tak jsem jim povyprávěl pár příběhů ze života. Ať vědí, s kým mají tu čest. Je fakt, že už více než tušili. Super akcička, výborná atmosféra a pohoda. Hrozně moc jsem něco takového potřeboval. Spát jdu asi ve tři ráno.