Přežití 2012

Přežití – na tuhle akci jsem chtěl jít už někdy od devadesátých let. S klukama ze skautu jsme se domlouvali, jak na to půjdem, ale vždycky jsme to nějak minuli. Teď jsem si zase vzpomněl, našel stránky a pohlídal si přihlášky. Bylo to těsné, protože už 45 minut po otevření stránek jsme dostali číslo 36 a bralo se jen 30 dvojic. Napsal jsem organizátorům, jestli je šance a byla a tak jsme nakonec měli jet. Já a Prateta. On měl mít těsně před maturitou, takže jsem se poptával i po náhradnících, ale nakonec to časově vyšlo.

Na takovouhle akci nemůžete vyrazit jen tak bez přípravy. My dva víceméně nic nechodíme, moc nesportujem a proto jsme naplánovali tréninkovej program. Od 1. dubna, že budem chodit co to půjde a budem se zase vzájemně hecovat jako při našich plaveckejch závodech. Víkend předtím dáme ještě nějakej větší přechod pro závěrečnej nácvik a já se soukromě rozhodnul, že od 1.května nebudu pít. No jo, to byly plány. Realita byla úplně jiná. Já jednou šel 8 km do práce pěšky a Prateta párkrát z chaty nakoupit do vesnice. To bylo všechno. Zrovna když jsem chtěl vyrazit na nějakej tramp v Anglii, tak jsem onemocněl. Necelé tři tejdny před závody jsem zůstal ležet s horečkama a neschopnej se hýbat. Doufal jsem, že se rychle vzpamatuju, ale nemoc se mě držela a já vysadil i to málo sportu, co se snažím normálně dělat. Soustředil jsem se aspoň na vybavení. Na internetu a s radama kamarádů jsem vybíral dobrou obuv, protože to je základ. Jenže znáte to, člověk vybírá, vybírá, pak nemaj to, co by chtěl a doufá, že to sežene jinde. No prostě odpoledne před odletem do Čech jsem vlítnul do Millets ve Windsoru a popadnul jediný rozumný trekový boty co tam měli.
S nerozchozenejma botama a bez jakéhkoliv tréninku jsem dorazil do Čech. Už cestou z letadla jsem se seknul s nějakým borcem z Budějovic se kterým jsme se zakecali na IPáku a kalili do pěti do rána. V pátek jsem slavil v Kotvě a v sobotu rodinná oslava na chatě a bylo pondělí a já pokašlával, bylo mi zle a věděl jsem, že to máme spočítaný. Zařekl jsem se, že aspoň do pátku nebudu pít a budu chodit ráno pěšky kolem přehrady. Jenže jsem měl na starosti kluky a v práci to začalo bejt hodně divoký, takže jsem se do středy nehnul z baráku. Ve středu jsem chtěl skončit brzo a jít aspoň nakoupit věci, jídlo, chodící hole a tak, ale konference se šéfem skončila někdy po sedmé večer. Byly moje narozeniny. Já seděl už třetí den doma a propadal docela slušný depresi.

„Jdeš dneska někam?“ zeptala se mě Míša. Hlavou mi proběhla hromada alternativ. Nakonec jsem zatoužil po Plzni. I kdybych tam byl úplně sám, to město má pro mě nějaký zvláštní kouzlo. Venku svítilo sluníčko a já si představil jak si najdu nějakýho fleka a dám si aspoň jointa. Taková soukromá oslava. A pak se třeba podívám do Hifáče a někoho tam skoro určitě potkám. A nebo ne. I tak to bude fajn.

„Jo,“ odpověděl jsem, vypnul počítač a dal ho raději do baťohu, protože u mě člověk nikdy neví co se může stát a jak se události vyvinou.

Dal jsem pusu klukům, rozloučil se a za chvíli sem seděl v autě. Víťa mi před pár minutama psal, že je zpátky v Plzni. ‘Tak co třeba brko v Borčáku?’ napsal jsem mu z auta. ‘OK, můžu tam být tak po půl devátý,‘ zněla odpověď. ‘Tak v devět,’ potvrdil jsem. A napsal i Mrkovi. Ten zrovna slavil svoje narozeniny s rodičema a tak se dostal trochu do schýzy, ale taky jsme to nějak domluvili. Pratetovi jsem nepsal, protože měl bejt někde na chatě a učit se.

Přesně v devět jsem našel Vítečka na otočce tramvaje. Měl v ruce lahváče Kozla.

“Na dej si,” nabídnul mi.

“Ne dík, nepiju, nemůžu blbnout.”

“Tak co tady chceš dneska dělat?”

“Nevím, uvidíme,” odpověděl jsem po pravdě.

“Fakt necheš napít?” nabídl mi podruhé lahváče.

“Ach jo, dej to sem!” přijal jsem s povděkem a otočil ho do sebe skoro na jeden zátah. Ten pocit byl neskutečnej. “Vidím to ještě na točený ve Studně,” usmál jsem se.Volal Mrk a tak jsme ho vyzvedli a za chvíli už jsme vychutnávali pohodu v Borčáku ve třech a pak rovnou do Studny. Prateta je prej doma a tak jsem mu provokativně napsal: “Co točený ve Studně?” protože si mě celej tejden dobíral a provokoval, jak jsem nepil.

Z večerní deprese se stal zase jeden z těch večerů na který se nezapomíná. Číšník nezavřel hospodu a seknul se tam s náma do sedmi do rána. V Tesku jsme ještě stihli udělat slušnej vyrvál závodama v košíkách/autíčkách a taky u pokladen, kde jsme se spokojeně cpali nakoupenejma rohlíkama.

“Kolik je těch rohlíků?”

“Šest, pět, teďuž čtyři…markujte rychle, mizí to!”

Někdy kolem osmé jsem vytuhnul u Mrka v pokoji. V devět jsem už zase vstával a začal dělat do práce. Překvapivě mi to šlo fakt dobře. Dodělal jsem prezošku co na ní makáme už tejden a poslal to šéfovi. Dorazil Mrk, kterej stihnul bejt ve škole a vytuhnul pro změnu on. Nechal jsem mu taky vzkaz a vyrazil zpátky do Prahy. Cesta to byla pekelná. Spálil jsem víc redbullů, než benzínu, ale dorazil jsem v pohodě. Odpoledne bylo review s Michaelem a Ivanem a skončili jsme zase někdy po sedmé večer. Těsně před devátou jsem ještě vystartoval na nákupy a pořídil si aspoň nějaký kalhoty, čokoládu a hroznovej cukr. Do noci jsem ještě vařil špagety a rejži do vlaku.

Spát jsem šel v jednu a vstával v šest ráno. Nemohl jsem už dospat. Dobalil jsem co se dalo, rozvážil potraviny do celkového limitu 100g, což je množství co se pohodlně vejde do dlaně a pak ten balíček nechal doma na baru.

Na Hlavním nádraží jsem zahájil konferenční hovor s naší topšéfkou. Měl končit v 11:30. Vlak jel v 11:42. Začali jsme na čas, ale bylo jasné, že to bude zas naprostá klasika, tj. že buď proberem sotva čtvrtinu prezentace nebo skončíme daleko později. Marně jsem doufal v první verzi. V jedenáct dorazili Prateta, Digi a Žena. Gestikulací jsem jim vysvětlil ať zaplatí a vemou mi věci. S notebookem a telefonem na sluchátkach jsem pak šel k vlaku, kde jsem pokračoval v telekonferenci.  Skončili jsme někdy před jednou už daleko, daleko od Prahy. Díkybohu nějak tolerovali, že mám dovolenou a už po mě pak nic nechtěli.

Digi se v Brně odpojil a my s Pratetou a se Ženou dorazili až do Znojma. Základna byla 2km od nádraží.

„To nepůjdem ne? Se zbytečně uštvem před závodem,“ nadhodil Prateta.

„Souhlas, tohle by nám mohlo zlomit vaz,“ potvrdil jsem a našli jsme spoj MHD.

Na faře, kde byl sraz už bylo pár lidiček. Přidali jsme se do pokoje, kde byly dvě nádherný Plzeňačky. Zejména jedna měla postavu jako bohyně a jen vzpomínka na ní, nás pak poháněla dál. Zabrali jsme dvě poslední postele a začli jsme do sebe zase tlačit špagety a rejži, což byl ostatně náš hlavní program celou cestu ve vlaku.

„Dáte si medovinu?“ nabídli nám kluci co zrovna dorazili.

„Ne, fakt ne. Já původně nechtěl pít vůbec před závodem,“ odmítl jsem nabídku.

„Nemáte vidličku?“ poprosili nás kluci a tahali z báglu kotel špaget.

„Jo, tady,“ podal jsem mu ji.

„Fakt si nedáš tu medovinu?“

„Dej to sem!“

Začal se dostavovat předstartovní stres. Uvědomil jsem si, že se trochu klepu a mluvím víc, než by bylo třeba. Začal jsem aspoň kolem sebe šířit paniku, což mě vždycky uklidní. Takže ostatní závodníci začali zmatkovat, že nebudou moct mít mobily, nebo že už od půl osmý nebudou smět jíst. Plzeňačky jsem přesvědčil, aby si nebraly plavky, že stejně bude tma, protože vždycky byla, že to není povinný a kdo by se pak tahal s mokrejma plavkama, že jo? Váhám ještě zda brát bundu. Je těžká a zejtra má bejt slunce a kdo by se s ní pak tahal. V noci maj bejt ale 4 stupně. Riskuju to a nechávám ji na základně. Už v ten moment vím, že toho budu litovat.

V osm byl krátkej brief, pak se všichni ještě nadlábli co to šlo a v devět nás už se zavázanýma očima odvážel autobus neznámo kam. Cestou nám pustili pohádku o kaprovi, kočičce a orlovi, kteří se rozhodli uspořádat závod z Vraného na Bítov. Byl v ní ukrytý první kontrolní bod. Napadlo mě, že by to mohlo bejt tam, kde se všechny tři cesty (vodní, turistická a vzdušnou čarou) protnou, ale pak jsem si říkal, že by to byla blbost, protože ať by každej zvolil jakoukoliv variantu, vždycky by tím bodem musel projít, takže by pohádka byla zbytečná. Hledal jsem teda nějakej loženej klíč v jednotlivých vypravováních.

Za chvíli jsme zastavovali kdesi u lesa a z aut u autobusu už zase zněla známá pohádka. Kočička blábolila něco o tom, že do cíle vedou červená, žlutá i zelená a tak jsem hledal místo, kde se tyhle tři barvy protly a poslal Pratetu, ať rychle jde za orgama, jestli to máme dobře. Ne. Pak mi došlo, že vlastně nevíme kde jsme a tak i to protnutí může být vlastně správné řešení a navíc kapr něco žvatlal o tom, že Chvalatická zátoka, to je úplně jasnej orientační bod, že to je vyloženě loženej klíč. Druhej pokus. Zásah! Rychle balíme a mažem kupředu. Netušíme kde jsme a před náma nikdo není, takže volíme víceméně náhodně směr. Koukám na mapu a říkám,  že všechno by mělo být spíš západně, pokud nás neodvezli fakt strašně daleko. Prateta má navíc pocit, že ví, kde nás tak zhruba mohli vysadit a ukazuje na místo na mapě. Jdem. Máme hole a s nima se šlape jedna radost. Za chvíli vidíme v dáli světýlko. Takže je někdo před náma a hlavně když jsme se ohlédli zahlédli jsme v dáli řeku pochodujících světel. Jistotu, že jdem dobře potvrdila i první vesnička Zálesí. Za chvilku jsme byli v zátoce, kde jsme dostali mřížku se stromky a úkol zapíchnout vedle každého stromku jeden špendlík tak, aby se čtvereček, kde špendlík je, nedotýkal ani rohem. Prostě něco jako hledání min. Vypadalo to snadno, než jsme se zasekli kdesi uprostřed pole, kde to přestalo vycházet a museli jsme všechno přehazovat. Už už jsme to měli, ale zase chyba. Konečně to vypadalo dobře. Raději jsme pečlivě celou desku zkontrolovali, než jsme to šli odevzdat.

„Máte to správně! Ale máte fakt štěstí, chybělo vám už jen 20 sekund do limitu!“ chválil nás org.

„Tak to jsme si vůbec neuvědomili!“ vydechl jsem překvapeně. Ale bylo to v kapse a my mohli pokračovat směr Jedlový les, kterej byl teda pekelně daleko. Byla ale noc, šlo se dobře a sil bylo na rozdávání. Já na nic nečekal a začal se cpát prvníma stvolama pampelišek, co rostly u cesty. Chutnaly docela dobře. Za druhým mostem jsme to vzali po zelené a chtěli si to výrazně zkrátit, ale udělali jsme chybu, že jsme hledali stezku, místo abysme to krosli přes prudkou stěnu vedle nás. Díky tomu nás zelená zatáhla přesně tam, kam jsme nechtěli a my se tam ještě ztratili. Zašli jsme si dobrejch pět kiláků, než jsme se namotali na správnou cestu. V Jedlovém lese jsme byli jako pátí. Úkol byl lovení kachen. Lahve s očky představovaly kachny a jeden držel v ruce prut na jehož konci byla zátka a háček. Obojí se zuřivě točilo. Lovec měl zavázané oči a druhý z dvojce ho měl navigovat pouze dotyky, bez mluvení a nesměl se dotýkat ruky co lovila. Dohodli jsme se, že budu lovit a Prateta mě bude ovládat tak, že mi bude držet hlavu a ovládat jí jako joystick. Nahoru, dolů, doleva, doprava, dopředu, dozadu. Znělo to snadněji, než v realitě. Cítil jsem v rukou, že je háček někde u lahve, ale Pratetovy signály jsem nechápal. Nakonec i přes zavázané oči jsem je pevně zavřel a snažil se naprosto soustředit jen na jeho dotyky. Zafungovalo to! Máme kachnu! Nemusíme jít náhradní trasu! Plni energie šlapeme dál a opakovaně si gratulujem, jak jsme dobrý.Další cíl je vyhlídka 3km jižně pod Uherčicema. Na mě dopadá první krize.Usínám za chůze. Mám lehkou hlavu, nemůžu mluvit, nejsem schopen artikulovat. Stejnej pocit jako k ránu po brutální chlastačce. Všechno kolem je jako ve snu. Říkám si, že to ještě překonám, ale jestli to nepůjde, tak si dám první cukřík. Slibuju si ho jako odměnu v cíli. Zpomalujem. Prateta už taky nemůže. Stěžuje si, že dostává vlka. Předeběhli nás nějací kluci a já se držím jejich tempa. Docela mě to probralo, ale Prateta zůstává pozadu a já ho nechci naštvat tím, že mu zdrhám. Vím, jak dokáže člověka naštvat, když je hotovej a ti druzí mu utíkaj. Zapínám na mobilu Vypsanou Fixu a dávám ho do náprsní kapsy, aby se nám šlo líp. Pomaličku začíná svítat a my jsme konečně kdesi u vyhlídky. Tu nemůžem najít, ale našli jsme červená světla, která vedou prudce dolů k řece. Jdem po nich a dole už jsou orgové.

„Našli jste zprávu nahoře u kříže?“ ptají se nás a mě polije horko, že budem muset ten kopec šplhat zpátky.

„Ne!“

„To nevadí, stálo tam, že máte jít dolů, po červenejch světlech,“ uklidňuje mě a dosátáváme zadání úkolu. Další zpráva je na druhé straně řeky. Můžem jít oba, nebo může jít jen jeden. Voda je sotva po kolena a tak vyhrnujem kalhoty, sundáváme boty a už si to šinem na druhou stranu. Ledová voda působí blahodárně na unavené nohy. Rychle jsme našli kyblík se zprávou a já dávám snídani a odměnu. Jeden hroznovej cukřík. Jsme už přes 6 hodin na cestě. Za poslední tři noci jsem naspal celkem sotva sedm hodin a přesto se zatím cejtím docela dobře. A mám radost. Svítá. Cíl byl, dát to aspoň do svítání a my to nejen dáváme, ale držíme se v top5. Prateta si víc a víc stěžuje na to, že ho strašně bolej slabiny, kde má toho vlka. Maže to vazelínou, ale moc mu to nepomáhá.

Nad řekou se válí chuchvalce mlhy a je strašlivá zima. Pampelišky co jsem našel u cesty jsou zmrzlé. Jdeme podél Dyje do Frejštejna, kde nedávám pozor a omylem nás vedu nahoru k hradu. Prateta si toho naštěstí všimnul a včas nás vrátil zpátky. Na soucestí u Křeslického potoka narážíme znovu na orgy. Úkol zní vzít si okap z podélně rozřízlé papírové roury, umístit jej za krk a oni nám do něj dají golfový míček, který musíme dopravit mezi dvěma metama tak, že jden vždy stojí a druhej ho oběhne, překutálí míček do svého okapu, jeho oběhne zas ten první atd. Je nám zima, jsme unavení a nesoustředění. Ruce máme modré, protože v nich celou dobu držíme hole. Trochu jsme to pocvičili, ale žádnou velkou techniku jsme nevymejšleli a šli na start. Ruce mrznou víc a víc a míček stále padá na zem. Nejsem schopen říct, zda je okap nakloněný nahoru nebo dolů. Prateta je na tom stejně. Zapomínáme se obíhat a tak jeden jen stojí a kouká jak to tomu druhýmu spadne, nebo to zvedne na opačnou stranu. Prostě jsme to nedali. To znamenalo náhradní cíl. Modlili jsme se, aby nebyl daleko. Marně. Je to na místě vzdáleném dobrých 8-10 km. Volím aspoň nejkratší cestu vzdušnou čarou a škrábem se do prudkého srázu za potokem. Vyšli jsme u pole řepky, kterou jsem hned začal spásat. Nebyl to dobrej nápad. Alergie zapracovala a já se začal lehce dusit. Samozřejmě jsem si nevzal žádné léky. Naštěstí to po čase přešlo. Našli jsme silnici a šlapali pod ranním sluncem. Neměli jsme z něj ale žádnou radost. Tyhle náhradní cíle jsou strašlivě demotivující. Člověk tak nějak věří, že by to mohl dát, ale i tak je ten šílenej podnik na přesný hranici sil, nebo i kousek za ní. Náhradní cíle z toho dělají něco zcela neproveditelného. Pratetova demotivace dosahuje vrcholu. Nadává, že ho to nebaví, že tohle je o ničem, že netuší, proč to dělá a že na to kašle a chce všude zastavovat. Ukecávám ho, ať dojdem aspoň na to náhradní stanoviště, že pak uvidíme, jestli to je všechno fakt tak zlý. Ukazuje mi na mapě, kde si myslí, že budou další cíle a říká, že to znamená, že těch 8 kiláků půjdem zase celejch zpátky a že to nedá a že na to sere. Že by to bejval ušel, ale že ty stehna jsou problém, že má vlka a že se s tím fakt nedá chodit, že se omlouvá. Jsem strašně naštvanej, ale snažím se to nedávat vůbec najevo. Je mi jasný, že hádka, nebo můj výbuch by nic nevyřešilo a skončili bysme tady a teď a já to chci dojít.

„Ty si musíš něco dokazovat před ostatníma, já jim klidně řeknu, že jsem to nedal,“ nadává Prateta.

„Já vím, ale dokaž jednou lidem, že nejseš takový hovado, co má jen plnou hubu keců a nikdy nic nezvládne!“

„Na to seru, seru na to co si o mě lidi myslej.“

„Tak pojď aspoň kvůli mě!“

„Však jdu, nevidíš, že jdu?!“

„Ale držkuješ, což mimochodem znamená, že máš ještě dost sil.“

„Blbost, já držkuju, i když ležím vysílenej na zemi, já to mám v sobě, to je můj základní životní projev.“

„Ne, až budeš opravdu hotovej, budeš držet hubu.“

Je fakt, že tohle je asi největší a nejtěží úkol celého závodu. Přesvědčit sám sebe, že ač není skutečně žádnej legitimní důvod, tak člověk musí poslat tělo za hranice toho co by bylo ochotno snášet aby dorazil do cíle.

Za takové nálady jsme dorazili k lesu za Bítovem, kde byla zpráva s dalším cílem. Kamenný most. Díky bohu to aspoň neznamenalo, že se musíme vracet, i když jsme si oproti ostatním slušně zašli. Nálada je o něco lepší, ale Prateta stejně opakuje, že tam už končí. Začínám mu opatrně lhát se vzdálenostma. Vím, že to je nebezpečný, ale uklidňuje to i mě samotnýho. Po závodě mi přiznal, že mu to bylo jasný, ale že to stejně chtěl slyšet. Nohy se začínají ozývat. Mám pocit, že startujou nějaký puchýře a svaly na holeni bolí a nejhorší strach mám z kolen, které začínají pálit a bolet. Kamenný most je podle našich propočtů zhruba na čtyřiceti kilometrech a Prateta se nechává slyšet, že to možná dá do těch padesáti, ale ani o metr dál. Chce odpočívat a argumentuje časovou rezervou. Já chci jít, dokud můžem, tak jít. Za těchto dohadů jsme dorazili k mostu. Úkolem bylo dopravit tenisák lesem, podel potoka, pod mostem nahoru na cestu a pak se trefit do stromu metr nad zemí. Dáváme kousek čokolády, Prateta vybírá nožem svůj hroznový cukr a sedáme na most, abysme si trochu odpočinuli. Já si sednul na zem a za chvilku jsem spal. Probudil jsem se za 15 minut a bylo mi o moc líp. Ta zmatenost a podivná únava zmizely. Těch 15 minut bodlo. Berem klacky a mlátíme do tenisáku. Cejtím, že včerpání a stres ze hry, kdy tenisák lítá kam chce, ve mě probouzí zlost a snažím se to zoufale korigovat a nevyjíždět, když míček neletí, kam by měl. Ale zvládli jsme to a Prateta bravůrně zakončil vyvážením míčku na klacku a jeho dotykem na stromu. Dostáváme lístek s dalším stanovištěm a já už standardně halekám, že to je paráda a že to je kousek, že jsem se bál, že to bude dál. Jezírko pod lesem je hodně daleko, ale dala by se trefit docela příjemná zkratka přes hráz. Jenže my ji netrefili a tak šlapem po silnici přes Vranov. Vždy, když vidím hospůdku, říkám si, že bysme mohli dát jedno a možná nějaké jídlo a pak mi dochází, že máme zákaz jídla. Chci dát aspoň pivko i když by nás to asi hodně unavilo, ale dochází mi, že smíme jen čistou vodu. Takže zase nic a musí se šlapat dál. Už to začíná bejt zlý. Pratetovi už zcela otevřene lžu a cíl má bejt za každým rohem. „To jen vyjdem tady skrz, hned za tou řekou nahoru, tam je vesnička, z ní dolů a v tom lese to je,“ utěšuju ho a tak trochu i sebe. Za tou řekou jsou ale asi 2 kilometry serpentýn prudce stoupajících do kopce, vesnička je v nedohlednu a tím lesem budem muset jít ještě hodně daleko. Nohy už to nedávaj. Musíme už dělat zastávky kvůli mě. Setpentýny berem rovně a objevujem modrou, která je sice delší cestou, ale zato není po silnici. Lesem se jde líp a nálada trošku stoupá. Ve vesnici se osvěžujem pod pumpou a napojujem se zpátky na hlavní silnici, která vede až k rybníku.

„Kde to je? Tady někde už. Ne?“ ptá se Prateta a nejistě se dívá na rozpálený asfalt, který se táhne zdánlivě do nekonečna.

„No, to není zcela přesný,“ ošívám se.

„Ukaž mi mapu!“

„Já vím, kde toje. Nejkratší je to po týhle silnici.“

„Kde po týhle?“

„No, na konci.“

„Ses posral?“

„No můžem jít ještě tady lesem, krosnout to a pak se napojit na žlutou a přídem krásně odspoda.“

„Po silnici nejdu, dem do lesa!“ velí Prateta a tak jdem. Čeká nás prudkej sráz k nějaký vodárně. Dolů mi to jde úplně nejhůř. Bolest každého došlápnutí je nesnesitelná. Kolena umírají a já se snažím všechnu váhu přenést do rukou a na hůlky. Pak krosíme nazdařbůh lesem podle buzoly. „Musíme jít na severozápad,“ mumlám zmateně, „jdem dobře dodávám a koukám na buzolu.“ „To není západ, to je východ!“ kouká se Prateta na buzolu. „Tak musíme jít na severovýchod, každopádně dem dobře,“ vydechuju unaveně. „Hele ale dorazíme tam v poledne a to znamená, že si budem moct dát obídek! Já osobně si dám kostičku čokolády, cukřík a k tomu i jeden kousek jerky beef!“ těším se. „To je oběd pěkně na hovno!“ nadává Prateta. Litanie se stupňuje a uzavírá to tím, že tohle už bude 50 km a to byl náš cíl dát aspoň tohle.

„Já chci překonat toho namakance, co se poprvý zaseknul na padesátce, že mu prej vypověděly nohy!“ namítám.

„Já fakt víc nemůžu, chtěl bych, ale nejde to! Já už dávno dobral rezervy!“ omlouvá se Prateta a já vážně uvažuju o tom, že bych to došel s jinou dvojcí. Jenže všchni kolem nás lítaj raketovou rychlostí a já bych je zdržoval. Navíc bez něj to už prostě stejně neplatí, není to ono, veděl bych to a to by mě stejně sejmulo. Vytahuju téma co by ho mohlo povzbudit a ptám se ho na "jeho" holku, co se mu líbí. Trochu pookřál a zase můžem kus jít. Jezero je jak jinak, než pod kopcem. S bolestí ve tváři se spouštím dolů a docházím Pratetu, kterej tam s sebou praštil u cesty a vypadá, že už se nehne. Motivuju ho tím, že je oběd a nahlas tam vychutnávám sousto čokolády, cukr i maso. On jen vyčerpaně loví nožem ve svém pytlíku s curkem. Org nám zatím vysvětluje, že tam jsou 4 barely, 200kg a máme dvě kladky, dvojtou a jednoduchou, abychom je dostali nahoru. Nepamatuju si počet kladek a tak náhodně kreslím do sešitu náčrtky zařízení za který by se nemusel stydět ani Leonardo Da Vinci. Nemám sílu uvažovat, ale mám pocit, že zapojení 2 a 1 by mělo snížit potřebnou sílu na polovinu, takže každej z nás musí vytáhnout 50 kg. Nabrali jsme síly a jdem na to. Nejdřívtáhnem každej za konec provazu, ale barely se ani nehnou. Přivazuju jeden konec ke stromu a bejčíme oba z jedné strany. Zapření co to jde, lano se zařezává do rukou a barely se pohly. Zabíráme a svaly na nohou řvou bolestí. Konečně! Dotkly se! Lehká euforie zaplavuje mysl. Dostáváme další cíl.

„No to je neuvěřitelný! Je to fakt jen kousek. Zpátky tady po žlutý, vyjdem v Čížkově, pak modrá a sme tam!“ komentuju trasu, která může mít kolem 10 km. Prateta už zase leží u cesty a nevypadá, že by se chtěl pohnout. Nakonec se posadil a chvilku loví svým nožem zase cukr z pytlíku. Pak se zvedá a vycházíme. Nahoře na kopci se plížíme jak dvě lemry. Asi 2 km/h. Zapínám znovu hudbu na telefonu a dávám tam AC/DC. Můj poslední trumf. Prateta, když vidí jak tahám telefon, tak říká, ať to nezapínám, že mu ta hudba stejně nepomáhá, ale pak trochu začíná zabírat. „Dej tam aspoň Highway to hell!“ velí a začíná nabírat slušnou rychlost. Držím se mu v patách. Jedem jak motorový myši. Hole rytmicky buší do cesty, AC/DC řve na plno a my nemluvíme, ani slovo, jen jdem. Krize a energie chodí ve vlnách. Člověk dostane najednou z ničeho nic takovej kopanec energie a může i zrychlit a hlavně zatřese hlavou a má pocit, že se probral z nějakýho snu. Rozhlídne se, zjistí co se děje a než si to uvědomí upadá zase do podivný letargie. Začaly na mě přicházet první halucinace. Mám pocit, že jdu s Mácou a ne s Pratetou. Vždycky mě překvapí, když začne mluvit, protože tohle by Máca neřek. Od Čížkova to už je jen asfalt. Prateta jede jak stroj. Strašná rychlost. Mám pocit, že pojal myšlenku mě zabít, když mu došlo, že jinak to nevzdám. Z kopce zatínám zuby protože bolest kolenou je už nepopsatelná. Normálně jsem si říkal, že jestli to tak bude pokračovat, tak se snad i rozbrečím. Pak to najednou vyplo. Bolelo to, bolelo to strašně, ale pak se to proměnilo v jakousi chronickou bolest,kterou člověk začne tak nějak akceptovat. Jen cejtím, že mozek je v hrozným stresu z tý bolesti a začíná mě z toho slušně bolet hlava. Přes všechny tyhle stavy pojímám šílenou myšlenku dojít tenhle závod smrti, abych si to mohl odškrtnout a už se toho nemusel nikdy v životě účastnit. Místo breku jsem vykouzil na obličeji nesmírně vysmátej, totálně idiotskej výraz, kterej sem držel a šel. Přišlo mi to skoro k smíchu. Bez jediné zastávky, bez napití, bez oddechu dorážíme za rekordní hodinu na Hardeggskou vyhlídku.Tam Prateta beze slova sedá na lavičku a já zalézám do vyhlídky. 

Všichni plní nějaký úkol, ale mně jen hučí v hlavě a přemejšlím, jak můžem dát ten zbytek. Po půlhodině se připlazil Prateta a berem si úkol. Na papírku jsou kousíčky střechy, nebo stromu, nebo tak a my to musíme najít v krajině před námi azakreslit do černobílé fotky. Pak vyluštit šifru. Prateta mi pomohl hledat, ale šifru vzdal rovnou a šel si lehnout. Luštím, zatímco on nahlas chrápe.  Vyluštil jsem to, ale cíl nejde najít na mapě. Ukazuju to orgovi a on mi říká, ať rozložím mapu. Jistě, je to daleko dál, než bych se odvážil hledat. Odhadem tak 20 km. Nechávám Pratetu spát a budím ho až za půl hodiny. Nalhávám mu, že to bude poslední stanoviště a že jsem našel luxusní zkratku přes skály. Nepopírám mu, že i tak půjdem nějakejch 18km. Trvá mu skoro třičtvrtě hodiny, než je provozuschopnej, ale zatíná zuby a jde. Už dlouho vůbec nedržkuje. V místě, kde tuším, že by to mohlo být, odbočujem z cesty do lesa a probíjíme se nazdařbůh. Kozí stezky ne a ne najít. Pak jsme našli cestu a radostně se drželi po ní. Doufal jsem, že nás dovede až do cíle, ale přivedla nás na silnici zpátky skoro až k vyhlídce. Vracíme se a znovu se probíjíme lesem. Pak jsme našli vrchol skály nad Dyjí a já se zašel rozhlédnout. 

Všude kolem jsem viděl jen nesmírně prudké skály a rokle táhnoucí se, kam oko dohlédlo. Bylo mi jasný, že to nevypadá vůbec dobře. Přesto jsme se dál probojovávali lesem. Pak to vypadalo, že jsme našli cestu nad potokem, jak ukazovala mapa, šli jsme po ní a pak překonali rokli a tam byla druhé cesta, přesně tak jak měla být. Jenže ta pak zmizela a my se začali motat ve skalách. Lezli jsme přes hromady suti a balvanů, kde jsem si rozseknul kotník. Kolena se už dávno proměnila v dva doběla rozpálené kameny, které o sebe třou v ložisku s pískem. Jediný co mě utěšovalo, že odtud musíme někam dojít. A jít znamenalo sbírat kilometry. Když už to nedojdem, chtěl jsem jich nasbírat co nejvíc. Hlavou mi běželo, jestli už neriskuju nějaký doživotní následky. Táta byl teď dvakrát na operaci s koleny.

Ztratili jsme se. Totálně.  Padali jsme přes větve a přes kameny a vysílení dosáhlo nových nečekaných výšin. Nešlo se už ani nadechnout. Měli jsme pocit, že nám někdo klečí na plicích. Já viděl ve stromech opice, Prateta někoho v modrý bundě. Už jsem si zvyknul, že se neustále proměňoval. Bylo to jen silnější a silnější. Chvilku šel vedle mě Honza Janouch v obleku. Viděl jsem ho jasně periferním viděním a slyšel i jak mluví. Když jsem se na něj otočil, tak začal morfovat přes Mácu do Pratety. Když se obraz usadil, tak jsem chvilku nevěřícně koukal na to, že to je fakt Prateta, kdo se mnou jde. Přišlo mi to nepravděpodobný. Konečně cesta. Podle různých drobných znaků, jako že tam nerostly stromy ani větší maliník jsme usoudili, že snad i někdy používaná. Kouknul jsem do mapy a pojal hrozný podezření. Vypadalo to, že vyjdem přímo u Čížkova. Dvě hodiny v trapu a my budem tam, kde jsme mohli být dávno, nebýt zkratky. Vyšli jsme na červenou a dali se po ní doprava. Když se začala kroutit bylo to jasný. Podezření se potvrdilo. Rozhodli jsme se dorazit zásoby. Kdoví, třeba to tělo nečekaně nakopne. Já měl skoro všechno,takže jsem to do sebe natlačil a šli jsme dál. Nijak rychle a nijak moc pomalu. O půl šestý zkusil Prateta naladit hokej, ale spíš jsme ladili rakušáky, než Českej rozhlas. Konečně Lukov. Bolest všeho je nepopsatelná, ale stejně pojímám ďábelskej nápad jít dál. Prateta chce jít do hospody, která je na mapě nahoře a tak zabočuju dolů. Chci ho přesvědčit, že to dáme aspoň do další vesnice. Chce se zeptat, ale říkám mu, že je proti pravidlům se ptát na cestu. „Stejně končíme!“ „No jo, ale cokoliv ujdem než se zeptáme se počítá!“ Nakonec se stejně zeptal a chlapík nás posílá zpátky nahoru. Jdu víceméně s úlevou.Navrhnu jen tak nepřesvědčivě, že další vesnice není daleko, ale Prateta chce stihnout co nejvíc z hokeje. Nacházíme krásnou hospůdku, kde už běží hokej. Objednáváme pivo a píšem zprávu orgům. Je půl sedmé. Skončili jsme. S kraťoučkými spánky ve vlaku a na stanovištích jsme vzhůru 36 hodin. Ušli jsme 73.16 km a kromě pár pampelišek, pár hlaviček jetele a pár květů řepky jsme za posledních 20 hodin měli méně než 100 g potravin. Nemluvíme. Prateta jen zírá do zdi a upíjí pivo. 

Dali jsme si klobásu, ale není to ta vysněná mana, kterou jsem si představoval před startem. Asi by to bylo lepší, kdybysme to došli. Teď jsme prostě jen vypnutí. Píšu ještě na Facebook, ale nemám moc sil to rozebírat. Je konec.
Na základnu nás odvezl Piraňa a tam už nás čekala naše obětavá Žena, která nám dělala poctivě doprovod a podpůrnej tým. Šli jsme na večeři a pár těch piv. Prateta chodí jak namrdanej kačer, já jak válečnej invalida. V hospodě usínám a pokračuju v halucinacích. Míchají se mi sny a realita. Pivo je hnusný a tak jdem raději spát.


Doslov: Byla to fakt zajímavá akce a víceméně splnila má očekávání, ač jsem doufal, že úkoly budou více odvážné. Historické ročníky zahrňující slaňování stovek metrů, nebo lezení na skály, pití moči nebo žraní psích granulí více podtrhují šílenost této akce. Z věcí co se osvědčily to byly zcela určitě chodící hole. Šetřej strašný energie a hlavně přidávají stabilitu, když už se sotva motáte a stačí škobrtnutí, abyste byli na zemi. Stejně tak jídlo. Čokoláda 86% s 2700 kaloriema na sto gramů dodávala sílu, hroznovej cukr rychlou energii a jerky beef to byla dobrota, co si člověk dal za odměnu aby se nezbláznil z toho, že kolem lidi jedí sobotní obědy. Kvalitní technické prádlo taky. Trička co odvádí vlhkost, lehký jemný kalhoty, lehký dobrý a nízký boty a silnější odvětrávací ponožky udržovaly tělo v bezvadným chodu a šetřily nohy, co dostávaly hroznej kotel. Zbytečně jsme táhli každej dvě flašky vody. Jedna stačí, je tisíc míst, kde to lze doplnit. A v neposlední řadě to je parťák. Čekal jsem, že mě Prateta ve svých dvaceti letech snadno fyzicky překoná, ale ukázalo se, že psychika a vůle je nad fyzičku, kterou jsme oba měli mizernou. Přesto jsem k němu získal opravdový respekt protože bylo naprosto obdivuhodný s jakou silou se zakousnul v momentě, kdy už bylo jasný, že je dávno daleko za čímkoliv, co by on osobně považoval za konec svých sil. Asi by šel i dál, kdybych na tom důrazněji trval, ale já už to nedal. Šel bych s ním znova. A podruhý bysme to dali.

Phnom Penh

Spíme už ve vlastním pokoji a ráno se budíme dost pozdě. Poté co jsem obvinil půl hostelu z krádeže bot, jsem je asi na pátej pokus objevil na schodech před pokojem holek. V tichosti jsem je nazul a šéfovsky prohlašuju, že to nechci dál řešit. Opík vážně nespěchá. Venku už čeká minibus, co nás má odvézt na nádraží, ale on nedorazil ještě ani na snídani. Řidič dostává tolik charakteristickej tik, kterého jsem si všimnul u lidí, kteří se s námi setkali. Konečně se vykolébal. Kambodžani nás donutili narvat ty míchaný vajíčka do bagety a narvali nás do minibusu. Máváme ještě našim indonézskejm kamarádkám, které se přišly rozloučit.

Na nádraží přesedáme na místní bus a už jedem směr Phnom Penh. Autobus má záchod, ale je to hobbití model, takže je dost výzva se tam porovnat. V Phnom Penhu je to o poznání divočejší. Autobusáci dávají plechovou stěnu kolem busu, než vyndají baťohy. Za stěnou se tlačí hromada obchodníků a tuktukářů a snaží se udělat kšeft. Prorážíme skrz ně a zdatně odmítáme všechny nabídky. Podle rozmazané mapičky v Opíkově mobilu by náš hostel měl být jen kousek. Kousek jsou nakonec skoro dva kiláky, ale odměnou nám je krásnej hostel provozovanej nějakým anglánem, kterej nám dá spoustu tipů a mimo jiné nás ujistí, že tu je bezpečno. Jen v noci prý, bysme se neměli nikde moc motat. Chcem jet na muzeum genocidy a killing fields, ale prej se obojí nedá stihnout. Tak tohle už jsme za naši cestu slyšeli mnohokrát. Berem tuktukáře a velíme směr muzeum.

Je to bývalá střední škola, kterou Pol Pot předelal na koncentrák, kde mučili politické vězně. Většinu mučení obstaraly dospívající děcka. Všechno je ponecháno v původním stavu a působí nesmírně depresivním dojmem. Pietně usrkáváme z plechovky Angkoru a prohlížíme si vše kolem, když na mě zaútočila nějaka američanka, že je ze mě naprosto znechucená, že dokážu takhle zneucťovat oběti, když tu upíjím pivo.

„A to, že ty tu piješ vodu není zneuctění?“ opáčil sem, ale odpovědí mi byl jen nechápající pohled.

„Mě by to třeba zneucilo,“ přitakal Opík. Něco dál kvokala a odkvačila pryč.

Po prohlídce směrujem Tuktukáře na killing fileds a vjíždíme do nepředstavitelné dopravní zácpy. Kambodža se za ty čtyři roky hodně změnila. Tehdy tu byly jen kola, tuktuky a motorky. Teď jsou ulice plné nových aut. Jezdí se ale stejným stylem, takže výsledkem jsou monumentální zácpy, kterou se neprotlačí ani to kolo. Na Killing fields dorážíme za tmy. Je tu otevřeno a nikdo tu není a tak jdeme na prohlídku. Je to úplně něco jiného než za světla. Kolem se ozvývají zvuky džungle a měsíc osvětluje zlověstně se tyčící obrovskou stupu (věž), která je plná lidských lebek, které patřily obětem, které objevili v masových hrobech všude kolem. Procházíme po cestičkách kolem mělkých hrobů a člověk má zvláštní stísněnej pocit. Prohlížíme ještě místní minimuzeum a už jedem zase zpátky.

Ve městě máme schůzku s coachsurfařem u kterého jsme původně měli spát, ale pak jsme radši zvolili hostel. Stejně se s náma chce vidět. Nemáme mu ale jak zavolat. Opík nemá kredit a já nehodlám porušit svůj airplane mód. Nakonec jsme na tržnici objevili ženskou, která tam má normálně pevnej telefon, kterej pronajímá lidem. Týpek za chvíi dorazil na kole, který narval do tuktuku a veze nás někam za svýma kámošema co jsou v restauraci na břehu Mekongu. Zvláštní partička amíků a anglánů nás bere do jakési cukrárny, kde nemaj pivo. Sháním nějaké venku a vracím se s lahváčema Angkoru. Když jsme je načali obsluha se na nás dost zle podívala, ale poté co jsme vytáhli z držáčku na stole lístečky, kam máme napsat, jak jsme byli spokojeni s obsluhou, zjihli a už se jenom usmívali.

Partička dala zmrzlinu, všichni se omluvili a byli pryč.

„Co to bylo za lidi?“ pronesl Opík řečnicky a šli jsme hledat normální hospodu. Objevili jsme krásnou hospůdku, kde měli točeného Angkora za dolar. Číšnice už u druhého půllitru bravůrně pochopily, co mají za hosty a další piva nosily jakmile jsme měli zhruba poslední čtvrtinu piva. Zlámali jsme se tam jak dogy a bezstarostně vyrazili bloumat nočníma ulicema Phnom Penhu. S tím nebezepečím se to zjevně přehání i když je taky možný, že místní kriminální živly si radši nechtěly nic začínat se dvěma rozdováděnýma opilcema. Když bylo jasný, že hostel sami nenajdem přijali jsme nabídku nějakýho motorkáře, kterej nás chtěl oba vzít na svůj malý motocykl.

„Chceš bejt máma nebo táta?“ ptal jsem se se smíchem Opíka.

„Ty seš na ostro co?“

„Jsem.“

„Tak radši táta,“ zvolil Opík a vyjeli jsme.

„Opíku?“

„No?“

„Ty seš taky na ostro.“

„No.“

„Tohle radši nikdy nikomu neřeknem.“

Motorkář se ukázal bejt zmatenější než my a tak jsme nakonec rozbalili mapu, kterou jsem držel před ním na řidítkách a snažil se chytat orientační body, protože on mapě nerozuměl. Nakonec jsme zdárně dorazili. Bylo asi pět ráno a náš pokoj byl plný spáčů na matracích. Dělali jsme slušnej bordel, takže jsme sklidili pár nadávek, než jsme usnuli.

Dvě věže

Budím se poprvé asi v sedm hodin. Holky sedí na posteli a baští KFC.
"Nebojte, v osm vyrážíme na chrámy," houknul jsem na ně a všiml jsem si, že Opík leží vedle mě na zádech ve svých dračácích ve kterých mu dost viditelně stál. Decentně jsem přes něj přehodil deku, ale on ji obratem strhnul. Dál jsem to neřešil a znovu usnul. Je vedro, takže se budím znovu v osm a vidím, že teď jsme na tom úplně stejně. "Dvě věže, pokračování příběhu," glosuje to Opík. Muslimky nás spokojeně sledujou z vedlejší postele.
„Hned vyrážíme děvčata!“ ujišťujem naše kamarádky. Hned se ale protáhlo na více jak dvě hodiny. Holky ale vypadaj docela spokojeně. To ještě netušily jak náročné to s námi bude. První zastávkou je Angkor Wat – hlavní chrám celého komplexu. Velkolepé dílo, které rozhodně stojí za shlédnutí. Trochu se holkám ztrácíme, ale ony vždycky najdou místo, kde na nás počkají a maj pokaždé radost, že nás vidí. Potřebuju šíleně na záchod, ale ty jsou strašně daleko. Vyrážím teda do džungle. Varování před minami mě trochu znervóznilo, ale tuhle hrozbu rychle přebil malej had co se proplazil listím. Takhle rychle jsem to snad ještě nedělal. Domluvili jsme se na sraz u tuktuku ve dvanáct, ale sekli jsme se u stánků, kde kupujem suvenýry a pivo a tak přicházíme s půlhodinovým zpožděním. Holky čekaj.
„Vidíš to? To je prostě jiná kultura!“ komentuje Opík jejich radostné výrazy, když jsme konečně došli.
„Bejt to Češky, tak už sou nepříčetný,“ dodává znalecky. Pokračujem na Ta Prom chrám, který ještě prorůstá džungle, tak jako původně všechny chrámy. Opík, který tu ještě nikdy nebyl, ale stihl něco načíst ze svých fotokopií Lonely Planet začal holkám znalecky vykládat o tomto chrámu:
„To je chrám uprostřed džungle. Jdete tam skrz džungli a pak se před váma zjeví, jako prvním objevitelům před sto lety. Všechno je úplně původní.“
Zastavujem u slušnýho bulváru obkolopeného stánky.
„Jako před sto lety,“ komentuju to sarkasticky a pak propadám záchvatu smíchu, když vidím, jak se z chrámu tyčí jeřáby: „dokonale autentické!“
A tak jedem chrám za chrámem, my vždycky nakoupíme dva chlazené sedmičkové Angkory, které spokojeně likvidujem. Začínáme taky dělat slušnej bordel. Na vrcholku jednoho chrámu zrovna v momentě, kdy jsme byli v jedné místnosti do které vedly čtyři cesty se k nám najednou ze všech směrů stáhli policisté.
„Prohráli sme,“ syknul Opík a i ve mě byla malá dušička. Policajti šli přimo k nám. První se ke mě naklonil a syknul: „Nechceš koupit policejní odznak? Za deset dolarů!“
Nechápavě jsem na něj zíral a pak ze sebe vysoukal: „Ne, díky.“
„OK, za pět,“ smlouval muž zákona.
„Ne, jste fakt moc hodný, ale my už musíme jít,“ omlouval jsem se a rychle jsme se zdekovali.
„Na cajty tady bacha!“ říkal Opík, „můžou se ti pokusit prodat odznáček!“
Našli jsme holky a jedem na další chrámy.

„Počkejte tady na nás, bude to jen minutka,“ brzdíme u jednoho chrámu, kde je zákaz vstupu, kvůli stabilitě. Obíháme ho a zdatně vyručkujem až na samý vrchol prastarého schodiště, kde jsme usedli ve stínu a vychutnávali výhled a naše pivka. Tak se nám ta líbilo, že jsme tam byli přes půl hodiny. Naše děvčata zatím spořádaně a spokojeně čekají dole. Tuktukář ale už vykazuje lehčí tik. Snaží se nás totiž už dvě hodiny dostat někam na oběd. Vracíme se a velíme směr restaurace. Tuktukář nezklamal. Ač je všude plno podniků s nízkými cenami neomylně nás vzal to jedné, kde všechno stojí dvojnásobek. My jsme ale už slušně v ráží a nechce se nám nikam jinam. Volám si majitelku a ukazuju jí ceník:
„Madam, to je dobrej pokus, takže buď všechno za normální ceny, tj. za polovic, nebo se zvedáme a jdem jinam!“
Ani se moc nehádala, jen mě poprosila, ať mluvím potichu, že kolem sedí plno turistů, co platěj plnou cenu. S pivem nás zkusili taky natáhnout, ale to byl jen takový marný pokus. Holky, když viděly ceny, tak řekly, že tu nebudou jíst.
„Klid děvčata, máte všechno za polovic, jste tu s klukama z východní Evropy, nezapomínejte!“ říkáme jim a ony se zase rozzářily a spokojeně objednaly jídlo.
Tuktukář, který tímpádem přišel o svou provizi byl už zcela nemluvnej. Nakopnul tuktuka a uháněli jsme kamsi. Řekli jsme mu výslovně, že chcem na chrám západu slunce. Cestou nám ale došlo pivo a tak velíme stop u řady stánků, kde rozpoutáváme klasickou konkurenční bitvu stánkařů o to, kdo nás obslouží. Překvapuje mě, že je tu tolik turistů a všichni někam jdou. Začal jsem si číst cedule kolem a zjistil jsem, že jsme u toho chrámu západu slunce. Ten hajzl nám tu původně nechtěl zastavit. Říkáme to holkám a škrábem se nahoru. U chrámu je úplně šílená fronta. To nás ale nemůže přece zastavit. Zkoušíme najít alternativní přístupovou cestu, ale všechno je ostře hlídané. Vůbec se to tu změnilo za ty čtyři roky, co jsem tu nebyl. Všude provazy, zábrany, bezpečáci. Vyhmátnul jsem moment, kdy zadní schodiště nebylo hlídaný a vyrazil jsem nahoru. Připadal jsem si jak Mário v klasické hře. Prvního nepřítel v podobě subtilní holčiny jsem ignoroval a pokračoval ve výstupu, dalšího borce jsem nějak oběhnul, ale to už se ze shora hnali další tři a tak jsem to vzdal. Zkusili jsme uplatit ještě jednoho hlídače u né tak kolmé stěny, ale bál se.
„Víš co, pojď do fronty,“ táhnul mě Opík.
„Ty to chceš celý stát? To už bude zase svítat!“ namítám.
„Ne nakonec. Před nějaký číňany, ti ani nepípnou.“
Vyhlídli jsme čínskou skupinku v přední časti fronty a zcela ležérně se přimotali před ně. Ani nepípli, ale chvilku poté co jsme zabrali své pozice nás zmerčila dozorčí fronty a hnala se přímo k nám.
„A jsme nahraní,“ povzdechnul jsem si, ale holčina k nám doběhla a hned přísně spustila:
„Tady nesmíte mít alkohol!“ ukazovala na naše plná piva.
„To je otevřený, co s tím máme dělat?“
„Vypijte to! Hned!“
„Chceš nás zabít?“
„Hned!“
Začali jsme do sebe statečně ládovat těch 0,7 l piva a zdaleka né prvního dnešní den.
„Dělejte!“ hecovala nás sekuritačka.
„Ty seš nějaká hrr!“
Statečně jsme to vypili a pak už nám bylo všechno poměrně jedno. Usedli jsme před provazy, které držely ty hordy turistů a vychutnali si západ slunce. Zpátky dolů se nám nechtělo oklikou, protože už cestou nahoru k chrámu jsme zahlédli prastaré schodiště, které znamenalo významnou zkratku. Provazy a cedule vstup přísně zakázán nám v tu chvíli nebyly žádnou překážkou. Jen co jsme je překročili rozpoutal se křik a několik bezpečáků vyrazilo za námi. My s našima dlouhejma nohama ale nabrali rychlost a brali jsme ty tisícileté schody po pěti, takže jsme je rychle setřásli.
„Tak, tohle holky určitě nečekaly. Teď se budem muset vracet, protože ony tam na nás čekaj někde u cesty,“ smál se Opík. Holky ale byly šikovnější, než jsme tušili. Byly připravené za ohybem cesty těsně za tou zkratkou. Bůh ví, jak to dělaly. Dole jsme ještě seřvali tuktukáře, kterej se ani nepokoušel zapírat, že už nás chtěl odvézt domů a tenhle chrám vynechat. Domlouváme s holkama společnou večeři, ale než jsme se vykopaly, tak ony už jsou zpátky. My zjišťujem odkud jezdí místní autobusy do Phnom Penhu, dáváme večeři, příjemnou khmérskou masáž a jdem spát.

Sloni a škorpióni

V Bangkoku jsme nakonec neplánovaně strávili o den víc, než bylo plánováno. Vstáváme v devět a po bouřlivých příhodách předchozích dní už tušíme, že svět má pro nás zase celou sadu překvapení.
Balíme a loučíme se s indickejma klukama v recepci, kteří nám říkají, že bylo fascinující nás jen sledovat a ať se někdy určitě vrátíme.
Dáváme snídani a píšem kambodžskému králi, že jedem kolem a jestli bysme se nemohli stavit. Celé to navlíkáme jako výpravu českých studentů vedenou šéfredaktorem hlavních studentských novin. Opík už to domlouval s naší ambasádou, kde nás podpořili a odkázali nás přímo na královský palác. Král umí česky a kdysi studoval v Čechách, tak by to mohlo vyjít.
Je nám jasné, že válení se na pláži v Pattaye už nestíháme, ale doufáme, že nám dopadne aspoň výprava na slonech, kterou Opík domluvil. Museli bychom to ale stihnout do čtyř hodin a náš přístup je klasicky hodně laxní. Berem taxíka na Victoria monument odkud prý do Pattaye jezdí místní. Kousek za hostelem vidíme dva turisty, kteří stojí s mapou na rohu a nějaký thajec jim ochotně radí a ukazuje kam musí zajít a že jim sežene levýho tuktuka. Necháváme je být. Tohle si prostě každej musí zažít.
Na nádraží u Victoria monumentu se brutálně hádame s prodejcem lístků, který nám tvrdí, že cena je 150 a přitom Ip nám říkala, že to má být za sto. Měl tak zoufalej výraz, že jsme mu nakonec dali raději plnou cenu. Po všech těch podvodech člověk prostě nevěří nikomu. Jedem takovým minibusíkem plným úředni, kterée jezdí do Pataye si přivydělat jako kurvy. Klasicky usínáme a budíme se až v Pataye. Zastavil nám přímo u hostelu. Neuvěřitelné. Turistické autobusy stojí 800 a nikam vás nezavezou.
Rychle se ubytováváme a Opík zabavuje majiteli hostelu jeho mobil a rychle volá na sloní farmu, že jsme už jako dorazili a chceme jet na slony. Říkají mu, že máme smůlu, že už je pozdě a minibus už odjel. Je tvrdej a vysvětluje jim, že my máme jen několikahodinové okno a zítra už zase budem pryč. Je tak důraznej, že pro nás nakonec majitel poslal soukromé auto s řidičem.
Sloni byli fantastický. Brodili jsme se na nich hlubokou řekou, projížděli džunglí a také šli po silnici, kde mezi náma kličkovaly zdánlivě malinkaté auta. Náš slon byl nějakej žravej, takže jak uviděl zelený křoví nebo strom, hned to strhnul a šel si natankovat chobot. Nedbal ani brutálních ran bodcem, které mu občas uštědřil poháněč, kterej mu seděl hned za ušima.
Vracíme se džípama a pak už nás minibus veze zpátky do Pataye, kde plánujem to pořádně roztočit. Majitel hostelu nám ale říká, že jsme se zbláznili, jestli se chcem zítra dostat až do Kambodže a nemáme nic rezervovanýho. Že skoro nemáme šanci. Nevzdáváme to a jedem hned na autobusové nádraží a chcem koupit lístky na hranici.
"VIP bus v devět za 350," informuje nás babka za přepážkou.
"My nechcem VIP," bráníme se.
"Tak economy v sedm za 150, ale tam není záchod," informuje nás.
"Ten my nepotřebujem," ujišťujem jí a radostně kupujem lístky. Už druhý den jsme měli zjistit, že to bylo málem hodně osudné rozhodnutí.
Všechno zařízeno a tak hurá do víru nočního života. Prý je tu daleko bezpečněji, než třeba v Bangkoku a taky tu skoro nejsou žádní podvodníci. Údajně nějakej vládní program na zajištění bezpečí pro turisty nebo co. Houby vládní program. Pattaya jsou Karlovy Vary Thajska. Jsou tu prakticky jenom rusáci. Všude. A rusák, když ho podvedete, tak nepochopí, že to byla sranda. Takže takovej Darwinův výběr v praxi. Thajci, kteří podváděli tu prostě už nejsou.
Okolí našeho hostelu moc nočním životem nežilo. Jediné co jsme našli je pochybná temná ulička plná kurev, ladyboyů a barů. Jeden(a) z ladyboyů se přitočil(a) k Opíkovi a důvěrně se mu zavěsil(a) za ruku.
"Jakpak se jmenuješ zlatíčko?" ptal(a) se ho. Já stál o kousek dál, ale když jsem zaslechl odpověď "Vasil," vyděsil jsem se, protože jsem tušil co bude následovat.
"Hezké jméno a odkud jsi?" vrněl(a) dál ladyboy. Chtěl jsem něco vykřiknout, abych Opíka zastavil, ale ten už se svou nově nabytou hrdou identitou nahlas odpověděl: "Z Čečny!"
Rusáci co šli kolem nebo seděli u baru se nadechli a prudce otočili naším směrem.
"Ty vole, tady bych to radši nepoužíval," sykl jsem na Opíka a rychle zdrháme pryč. Na hlavní silnici jsme potkali nějakýho nalitýho anglána ze kterého jsme vytáhli, že musíme jet na nějakou Walking street.
Už jsme prolomili systém místní dopravy. Jezděj tu pickupy na které stačí mávnout, oni zastaví, vy jedete a jen na něj zazvoníte, když chcete někde vystoupit. On vám zastaví, vy mu dáte 10 bathů za každýho a frčí dál. Když odbočí jinam než chcete vystoupíte a mávnete na jinýho.
Walking street vypadá úplně jako KhaoSan v Bangkoku jen je tu spousta ruských nápisů a samozřejmě hromada rusáků. Procházíme tím fascinujícím světem klubů, barů a rychlého občerstvení. Já si to moc neužívám, protože jsem dostal naprosto šílenej průjem. Nemůžu si dovolit ani si zakašlat. Kluby nevybírám podle osazenstva nebo cen pití, ale čistě podle toho jaký by tam asi mohli mít záchody. Dáváme pivka a nějakej ten kebab a Opík si odskočil taky na záchod. Já sedím na kraji chodníku a chvilku koukám na chlapíka, který po sobě nechává lézt hromadu škorpiónů a za peníze se fotí s lidma. Popíjím si svý pivko a okukuju holky, když najednou ucejtím jak mi něco přistálo na rameni. Ztuhl jsem, protože jsem moc dobře věděl co to bylo, ale mozek to odmítal zpracovat. Jen jsem si pogratuloval, že jsem těsně předtím byl na jedné z mých mnoha návštěv toalet. Bál jsem se i podívat, ale periférně jsem zahlédl obrovského černého škorpióna. Zuřivě jsem zatřásl ramenem, ale on se jen pevnějc chytil a výhružně zvedl ocas s bodcem na konci.
"Okamžitě ho ze mě sundej!" zařval jsem na rozchechtaného thajce, kterej mi ho tam hodil.
"Tak zaplať," pronesl chladnokrevně.
V hlavě mi běželo, že snad nemůže bejt nebezepečnej, že tak šílení nejsou snad ani Thajci, ale jistota tomuhle vědomí chyběla.
"Okamžitě ho sundej!" pronesl jsem a tón naznačoval, že to už myslím zatraceně vážně. Sundal ho. Hodil jsem mu asi dvacet bathů, aby se neřeklo a zdrhal jsem se pryč. Ještě mnoho dní poté jsem se otřásl, když jsem si na to vzpomněl.
Někdy v jednu ráno jsme viděli jak zavíraj obchod, kde dělaj fotky na pasy a na víza.
"Ty vole, já nemám fotku na kambodžský vízum," vzpomněl si Opík a zatlačil je zpátky do obchodu a donutil je, aby všechno znovu zapli a vyfotili ho. Jeho výraz "mám čtyři promile, ale jsem vážnej" neměl chybu.
Končíme v jednom ruským baru, kde nahoře tančí striptérka u tyče a pak plave v bazénu do kterého je ze stran vidět. Dáváme vodní dýmku a už jenom relaxujem. Vyčerpání je příliš silné. Na hostel přicházíme asi v pět ráno. Já jdu hned spát, ale Opík tam stále něco balí a kutí, takže nakonec spí snad jen půl hodiny.

Dračáky

Vstáváme už v osm ráno a chcem zmizet z tohodle místa. Na recepci ale nikdo není. Čekáme přes hodinu. Němky bloumají chvíli recepcí, ale pak odchází do města. Nikdo nedorazil a tak jsme nechali peníze a vzkaz na stole a mizíme pryč. Cíl je jasnej. KhaoSan road a tam někde najít ubytování.
Zkoušíme jet místní dopravou, ale místní lidé nám dávají naprosto zmatené informace. Pak nás zastavil sekuriťák a hrozně se nám snaží poradit. Já mu naslouchám, ale Opík ho ignoruje. Jsem přesvědčenej, že to není podvodník, protože co by z toho měl. Až když mi na mapě kroužkuje turistickou kancelář, tak tuším zradu. Ze zoufalství nakonec na doporučení Lonely Planet berem taxíka a nutíme ho zapnout taxametr. Za 150 bathů jsme nakonec na vytoužené KhaoSan road. Zkoušíme Rainbow hostel a máme štěstí. Házíme bágly do úschovny a vyrážíme na prohlídku města. První cíl: Královský palác. Jdem podle mapy přes nějakej kruháč, kde nás odchytil chlapík v tričku "National Gallery". Je strašně milej. Dozvěděli jsme se, že královskej palác je do dvou hodin zavřenej, protože tam král slaví nějaké mecheche, ale dal nám spoustu tipů, kam se podívat mezitím. Je to rozházené po půlce města, ale prej nás veme tuktukář na všechna ta místa jen za 60 bathů. Nabídl se dokonce, že nám nějakého odchytí a dohodne cenu. 
"Už jsem nevěřil, že tu padnem na někoho takhle slušnýho," raduje se Opík, "měli bysme mu dát nějaký peníze."
Něco, někde hluboko v podvědomí není dobře, ale ignoruju to. Přesto prachy odmítám a říkám, že ho pak, když ho ještě potkáme, pozvem na pivo. Odchytil nám náhodně projíždějícího tuktukáře a už se vezem k prvnímu chrámu.
"Kdepak, kvůli takovejmhle lidem se sem člověk vrátí a né kvůli těm zmrdům co se tě pokoušej vojebat!" pochvaluje si Opík.
Vcházíme do prvního chrámu a vysokej stojící budha je mi zatraceně povědomej. V hlavě začínaj zvonit varovné zvonečky, ale né dost důrazně. Prohlížíme chrám, odmítáme zaplatit 50 bathů za puštění ptáčků z klece, protože tím bychom jen podporovali jejich další chytání a jedem dál. Následující chrám je už o poznání pustší. Zvonky zvoní, ale já je neslyším. Potkáváme belgičana, který se nás ptá dokdy je dneska zavřenej ten královskej palác. Potvrzujem mu, že do dvou. Dává nám ještě tip na nějaký skvělý místo z džunglí a slonama na severu Thajska. Taky nám řekl, že prej ta TAT je oficiální státní turistická kancelář, ale dává tuktukářům poukázku na palivo, když tam vemou turisty, aby tam vůbec někdo přišel. Pak už pokračujem do dalšího chrámu se zahradami. Je tam obrovskej gong, takže samozřejmě beru paličku a udeřím. V tu chvíli si všimneme chlapíka v modré košili, kterej jde neomylně po nás. 
"Bezpečák, zdrhej!" křiknu na Opíka a rychle se vzdalujem. Chlapík nás ale za chvilku dohnal. Jako první mi chválí účes, což nás naprosto zmátlo. Pracuje prý u aerolinek a sem se chodí modlit. Dal nám skvělý tipy na nákupy a na turistickou kancelář.  Vracíme se k našemu tuktukáři a ten nám sám navrhuje, že by nás vzal do turistický kanceláře. 
"Chceš poukázku co?" smějem se, ale dovolujem mu to, když nás vozí za tak skvělou cenu.  Za chvilku vstupujem do hodně neoficiálně vypadající kanceláře.
"Co chcete?" ptá se nás dost vostře chlapík u stolu.
"Nevíme," říkáme popravdě.
"Tak až se rozmyslíte, tak mi řekněte."
Diskutujem s Opíkem, jestli zkusit ten sever, nebo jet do ty Pataye, kam jsme původně plánovali. Chlapík je netrpělivej. Zkusíme Patayu, ale cena je mimo realitu a tak to zas balíme. Tuktukář navrhuje, že nás vezme ke krejčímu. Je to ten co nám doporučil ten hodnej pán z aerolinek, tak souhlasíme. 
Jen jsme vešli dovnitř změnila se zvonkohra na plnou sílu požárního zvonu. Konečně všechny západky zapadly na svá místa. Samozřejmě! Tohle byla přesně ta místa, kam nás před čtyřmi lety vozil ten tuktukář, co nám sliboval prohlídku města jen za 15 bathů! A my debilové platíme 60. Prošli jsme obchod, ze zvědavosti se poptali na ceny ručně šitých košil (1500 bathů), kompletního saka (5000 bathů) a mýdlem napuštěné mořské houby, kterou má prý doma každý pravověrný Thajec (400 bathů) a už jsme se pakovali. Tuktukář na nás zkoušel triky s výletem lodí za 3000 a ujišťoval nás, že v paláci mají do šesti do večera. Už jsme začali bejt dost nepříjemní a odmítame tvrdě všechny nabídky a důrazně trváme na odvozu ke královskému paláci. Tuktukář chvíli něco zkouší, ale nakonec zastavujeme přímo před vchodem. Ještě na nás zkusil, že 60 je málo, ale to už odmítáme diskutovat. Jen jsme si vydechli, že jsme se zbavili toho podvodníka, tak se na nás vrhli lidi ze stánku u vchodu do paláce a ukazovali nám zalaminátovanou ceduli s tím, že naše kraťasy nesplňují dress code do paláce a oni maj velmi výhodnou nabídku, že za 50 bathů zálohy a 50 bathů půjčovného nám půjčí dlouhé kalhoty. Čuli jsme zradu, ale když jsme uviděli nabídku, tak jsme to dál nezkoumali. Bavlněné kalhoty s motivy draků nám učarovaly. Ukazovali jsme, že chcem dvoje přesně stejný a ty jsme nakonec dostali. V "dračácích" jsme konečně vyrazili do paláce. U vchodu dostal Opík takovej nápad a ptal se slečny co nám prodávala lístky, zda je v paláci nějakej dress code. Prej jo, ale není to tak vážný. 
"Ukažte mi co máte na sobě," pobídla nás slečna.
"Ne, ne, to je dobrý," reagoval rychle Opík a oba jsme přistoupili blíže k pokladně, aby nebylo vidět co máme na sobě.  Slečna se naklonila přes přepážku a když zahlédla naše dračáky, tak se složila smíchy.
"Podvedli nás co?" řekl Opík.
Chechtající se pokladní jen kývala hlavou.
V paláci jsme potkali pár dalších lidí v podobných kalhotech. S jedním mladým anglánem jsme se dali do řeči:
"Si taky naletěl s těma kalhotama co?"
"Cože?"
"No ten dress code, to je samozřejmě podvod. Jsme zaplatili pade půjčovný," smáli jsme se.
"Kdepak, já nejsem blbej. Nenechal jsem se nachytat. Musel jsem jim dát dvěstě zálohu, ale půjčovný jsem měl zadarmo," vysvětloval nám ochotně.
Náš výbuch smíchu nebyla reakce, kterou čekal.
"Šikovnej kluk," poplácali jsme ho po ramenou a se smíchem šli dál. Nemusím dodávat, že když jsme palác opouštěli, tak stánek jako zázrakem zmizel a nikde poblíž nebyl nikdo z původní ochotné obsluhy. 
Dračáky se ale staly základní výzbrojí našeho šatníku a prožili jsme s nima ještě spoustu zábavy. Po paláci jsme zašli ještě na ležícího budhu a pak jsme zabloudili v jakýchsi podivných uličkách kdesi u řeky. V dračácích a s mapou v ruce jsme si připadali jak bažanti na střelnici. Nakonec jsme s vymotali a sedli si v hospůdce na jedno pivko. Přinesli nám ho nechutně teplý.
"My chcem studený!" stěžovali jsme si.
"Nemáme studený," prohlásila číšnice.
"Tak nám přineste sklenici plnou ledu, my si ho budem lejt do ní," zaveleli jsme zkušeně, neboť to byl způsob, jak se pivo pilo na té párty s místníma na Filipínách.
"Nemáme led," řekla číšnice.
"Tak nějakej osekejte z mražáku, nám to je jedno!" přikázali jsme jí a ona ochotně odběhla a za chvíli se vrátila se sklenicí plnou velmi pochybného ledu.
"Mám pocit, že v Lonely planet psali nějaký důrazný varování o místním ledu," odtušil Opík, když zalejval led prvním pivem.
"Jsou to americký srábci," zamručel jsem a spokojeně se napil chladivého piva.
Chtěli jsme se ještě projet na lodi a tak jsme našli přístav. Baba u lístků neuměla ani slovo anglicky a posílala nás stále dokola na molo. Tam jsme nakonec skončili s nějakou partou amíků. Najednou se doslova přiřítila loď. Amíci zmatkovali, ale my raději skočili na rozkymácený bok. Než jsme se otočili loď už nabírala zase plnou rychlost a amíci jen zmateně stáli na molu. Zaplatili jsme 16 bathů. 
"Trochu rozdíl oproti těm 3.000 co nám nabízel ten hajzl," glosoval to Opík. Projeli jsme kanál, viděli nasvícenej královskej palác a nejvíc jsme obdivovali nesmírnou efektivitu se kteoru operovala ženská u nástupu a výstupu. Loď brzdila u mol skoro smykem, lidi tak tak stačili vyskoči a naskočit a už zas zabíraly naplno motory. Za chvíli jsme byli na naší zastávce, která byla jen kousek od našeho Rainbow hostel. Pozdravili jsme indický kluky na recepci a šli si aspoň na chvilku schrupnout, než vyrazíme poznávat noční Bangkok.
Já jsem ještě obdivoval charakter tohodle hostelu. 
"Jasně, je tu trocha plísně tu a tam, trochu punkový záchody na chodbě a dusno a vlhko, ale ta atmosféra, to se prostě nedá srovnávat!" radoval jsem se. "Jsou normálně lidi, kteří by třeba něcemu takovýmu dali jen padesát procent..."
"Ale Hobbite, tenhle hostel má padesát procent," smál se Opík.
"Vidíš! Přesně o tom mluvím!"

Sociální dávky

A když už by to v Sabangu mohla pomalu začít bejt nuda, tak přišel náš poslední den. Vstáváme dost pozdě a původní plán byl vyrazit kolem poledne, abychom v klidu stíhali letadlo v šest večer. Jen cesta na letiště trvá přes dvě hodiny. Poslední pessos jsme ale utratili za snídani a pár piv a tak jdeme na přátelskou návštěvu k našim českejm kamarádům. Je na ně smutnej pohled. Tři trosky leží v chatičce, kterou Opík trefně nazval „lágrem“. Zatuchlina a smrad nás vytlačily na verandu.
„Vstávejte chlapi! Jste na dovolený,“ snažíme se je motivovat.
„Já nikam nejdu,“ zabručel Jirka a lehl si na druhej bok. Ostatní nejeví také žádné známky aktivity.
„Setkání s námi může některejm lidem zkazit celou dovolenou,“ prohlásil Opík zasmušile.
„Martine, prosímtě dej nám aspoň nějaký peníze!“ zcela otevřeně žebráme, „potřebujem aspoň čtyři stovky na autobus. Jede nám to za půl hodiny.“
Dostali jsme litra za kterej jsme poděkovali a vrhli se hned ke stánku s pivem. S otevřeným San Miguelem v ruce na pláži jsme vše začali vidět z jiný perspektivy.
„Kdy se zas dostanem na pláž?“ ptám se Opíka, kterej jedinej zná itinerář.
„Noooo,“ protahuje Opík, „možná v Pataye, ale tam ta pláž prej nestojí za nic.“
„Hele vono něco jede ještě ve tři. Tam budem v pět, bysme to letadlo měli stihnout,“ pronáším hříšnou myšlenku.
„Si taky myslím, dem si užít moře!“ zavelel Opík a šli jsme řádit do vln.
Martin se jako první vymotal z lágru někdy ve dvě odpoledne a když nás našel s pivem na pláži, tak se nestačil divit: „Netvrdili jste, že vám jede autobus za půl hodiny?“
„Jo, jel, jenže pak jsme nafasovali sociální dávky a tak jsme se je rozhodli propít.“
„Kdy vám to letí?“
„V šest.“
„Jak to chcete stihnout? To snad ani nejde.“
„To budem řešit, až to bude problém.“
Dali jsme ještě pořádnej oběd a pár dalších piv, takže nám už rozhodně nezbejvalo na soukromý taxi. Opík balil a já šel sehnat odvoz. Autobus prý už nejede, ale ukecal jsem nějakej minbus za 200 na osobu. Prej tam bude za hodinu a půl. Vyrážíme ve tři odpoledne a minibus jede neomylně na druhou stranu, než jsme přijeli. Rozpoutáváme šílenou paniku a řveme, že jsme špatně. Řidič i místní nás uklidňujou, že do Puerto Princess taky jedem.
„Za hodinu a půl?“
„Jo, za hodinu a půl.“
„OK,“ a usnuli jsme.
V Puerto Princess nás vyhodili dost daleko od letiště. Už neblbnem, berem prvního tuktuka a řítíme se na letiště. Odbavili jsme se a hned po nás dali ceduli „CLOSED“.
„To bylo těsný, ty vole,“ komentuju to.
Zakempili jsme na podlaze, dali nějakou podivnou polívku v plastovým kelímku a zanedlouho jsme už seděli v letadle směr Manilla. Tam byly šílený fronty u imigračního, ale my si sedli za žlutou čáru s nápisem „překročení zakázáno“ a otevřeli jsme dvě plechovky piva. Nikdo nás nebuzeroval a tak jsme se po dopití zvedli a vyšli na druhé straně imigrační zóny. Dáváme večeři na stejném místě jako minule a pak už se checkujem na let do Bangkoku.
Přilétáme v noci a jediná možnost je taxík, tak ho berem. Opík našel nějakej skvělej hostel na hostelsworld.com, kterej má ty nejlepší hodnocení. Taxík nás podezřele vyhazuje kdesi na okraji Bangkoku. Po chvíli hledání mezi okolními ruinami nacházíme něco co by spíš měl být čtyřhvězdičkovej hotel. Mramor všude, designový věci. Cena mě vyděsila. Platíme 1000 bathů za noc a dostali jsme pokoj, kde je jen manželská postel.
"Opíku, mám pocit, že na Hostelsworld.com dost kecaj," nadhodil jsem, když jsem se díval na depresivní výhled z našeho okna.
Poptáváme se, jestli se dá někam vyrazit, ale zjišťujem, že je všude zavřeno. Zašli jsme aspoň na chvilku do společenské místnosti, kde jsou nějaký nadějný Němky, ale za chvíli jdou všichni spát. Jdem taky.

Na Discu

Ráno vstávám kolem desáté. Opík s Martinem ještě tvrdě spí a tak jdu na snídani. Vychutnávám rybu s rýží a ranního San Miguela, když se najednou přižene Mirek a vystresovaným hlasem mi říká: "Neviděl jsi někde Martina?"
"Jo, spí u nás," odpovídám bohorově.
"No ty vole, no uff, ježišmarjá, ty si nedovedeš představit, co jsme prožili. Jirka vykouřil už dvě krabky cigaret, klepe se a měl málem další infarkt. My vůbec nespali, hledali jsme ho celou noc, my už šli na policajty, že ho někdo zabil," chrlil ze sebe.
Ukázal jsem mu naší chatku a on se nadšeně vrhnul k Martinovi:
"Martinéé, to sem rád, že žiješ, to sem rád, že jsem tě našel, já tě hledal v noci, málem jsem se zabil, psi na mě doráželi, my měli o tebe hroznej strach!"
"To proto, že jste čůráci," zabručel ještě opilej Martin a obrátil se na druhej bok.
Mirek stále konsternovanej vyrazil oznámit tu radostnou novinu Jirkovi. Později jsme se Jirkovi smáli a připomněli mu jeho vlastní slova: "Jiné lidi by setkání s vámi mohlo vystresovat, nebo jim zkazit celou dovolenou."
Dali jsme oběd a šli jsme zevlit na pláž a pak jsme si šli zaplavat. Všude tam jsou cedule, že tam jsou silné zpětné proudy a že se nesmí plavat daleko. Já už dříve zkusil zaplavat k jedné ze zaparkovaných lodí a měl jsem co dělat, abych to uhrabal zpátky. Teď jsme vyplavali s Opíkem. Ve strašné dálce se rýsovaly dva zaparkované katamarany.
"Plavem k nim?" nadhodil jsem z legrace.
"Jasně!" souhlasil Opík. A tak jsme plavali. Moc to neutíkalo, vlny byly vysoký a my museli docela makat. V jeden moment, kdy jsme byli už daleko od pobřeží jsme uslyšeli mohutný pískot.
"Myslíš, že to je na nás?" zeptal jsem se.
"Těžko," odvětil Opík.
Bylo to na nás. Plavčíci začali panikařit, ale pak narazili na Martina co relaxoval v restauraci na pláži a ptali se ho:
"Jsou to dobrý plavci?"
"Jo, jo, sou," potvrdil Martin a všiml si, že občas mizíme za vlnama, "ale je dost možný, že se topěj," dodal spíš pro sebe.
Když jsme byli asi ve třičtvrtě cesty, tak jsem se začal strašně smát, že jsem se málem utopil.
"Myslím, že jsme právě objevili odpověď na naší otázku Co budem dělat celé odpoledne," chechtal jsem se, "protože jestli zpátky to bude těžší než tam..."
Doplavali jsme úplně vyflusaní ke katamaranu, na kterej jsme vylezli a dali relax a pak se odhodlali na cestu zpět. Ukázalo se, že v tuto denní dobu byl proud opačný, takže jsme za chvilku byli u břehu.
Večer jsme šli zase na pár pivek do naší oblíbené plážové restuarace. Přidali se k nám Mirek s Martinem, protože Jirka stále v chatce vydejchával včerejší kalbu a stres. Mirek brzo odpad a tak jsme jen s Martinem vyrazili na místní disco. Bylo to daleko, takže jsme domluvili tuktukáře, kterej nás tam za malý obnos dovezl. Disco bylo opravdu místní. Jakási barabizna, která zela naprostou prázdnotou. Dřevěné rozbité stoly, zaprášený jukebox a sympatická filipínka za barem. Majitel s vizáží a chováním skřeta nás lísavě uvítal a pustil barevnou kouli u stropu, abychom viděli, že tady to uměj roztočit. Pak se zručností dohazovače nám nasměroval barmanku ke stolu. Koupili jsme jí drink a s radostí kvitovali, že si objednala San Miguel light, což je asi nejlevnější co tam je. Barmanka usrkávala svýho San Miguela, my do sebe lili plnotučný a česky kecali o všem možným.
„Hele neměli bysme se třeba bavit i s ní?“ nadhodil jsem opatrně.
„No jo, ale o čem?“
„Já nevím, Petříček na tyhle první kroky není,“ pokrčil jsem rameny a bavili jsme se dál česky. Holčina dala asi tři drinky, když se Opík odhodlal zjistit od skřeta, jak to tady chodí.
„Tak co?“ ptali jsme se zvídavě.
„Nechcete to slyšet,“ odvětil Opík.
„Nech toho.“
„Ne, vážně, nechcete to slyšet,“ trval na svém a chtěl se bavit o něčem jiným, ale my jsme doráželi tak dlouho, až nám to řekl.
„Ty drinky, stojej třikrát tolik co naše piva a je to forma dýška, která jde do kapsy tý holce, když chceš s ní něco mít, tak to je za 1500.“
„Ty vole, proč jsi nám to říkal? Tohle jsme fakt nechtěli slyšet!“
„Ste kreténi.“
Holčina pochopila, že s náma nic moc nebude a tak se omluvila, že musí jít domů a přesunula se k druhému stolu, který mezitím zaplnila parta místních diskařů všech věků.
Jestli do té doby bylo celé místo bezútěšné a tak trochu zoufalé, tak v porovnání s dobou před jejich příchodem to byl příjemnej klubík. Zpívali karaoke tak strašně, že by smetli hvězdnou pěchotu jakékoliv země. Snášeli jsme to asi hodinu, než jsme definitivně prohlásili tuto akci za neúspěch a vyrazili pěšky zpátky domů.