Rock of my life

"Who is this lunatic?!" - "Co to je za šílence," to byla první věc co mě napadla, když jsem tě poprvý viděl. Vtrhnul jsi do pivovaru, kde jsem já už 13 hodin plnil ty zatracený plastový kegy Republiky a hned ses hrnul ke mně, co prej dělám.
"Plním ten zatracenej ležák do kegů," řekl jsem a ty ses úplně rozzářil a prohlásil jsi, že to je historickej moment a že si to musíš vyfotit.
"Asi nějakej magor z ulice," pomyslel jsem si, ale když jsi začal odebírat a měřit vzorky z fermentačních tanků, tak jsem začal pochybovat.
"Tak to bylo poprvý, kdy jsem se s tebou setkal," říká mi Alex, mladej kluk s dlouhejma blonďatejma vlasama v hospůdce Hinds Head, kde pivovar uspořádal svou vánoční party a kam mě pozvali. Úžasná partička pohodovejch lidí. Vzpomínám na ten večer, kdy jsem s Mrtvočichem byl podruhý na prohlídce pivovaru a ta končila tím, že mi Will nabídnul ať jim chodím pomáhat a oni mě výměnou naučí vařit pivo. "Takže za rok tady budeš stát v tom jejich červeným tričku s nápisem Míla a budeš vítat lidi na prohlídce ty!" smál se Mrk.
"Tak o tom pochybuju," zasmál jsem se.
Trvalo to nakonec míň než rok. Teď už to jsou roky dva, dva úžasný roky plný skvělejch zážitků. Nikdy by mě nenapadlo, že se zkalím jak hovado s irskejma gardama v jejich kasárnách vedle Buckinghamskýho paláce, kterej hlídaj. Kalil jsem s těma klukama a oknem koukal ven do oken Buckinghamu, na vstupní bránu, kde ti kluci stávaj a já tam tolikrát prováděl rodiče a kamarády.
--
Budím se na maríně a Prateta chrápe jak dobytek. Je prvního ledna a já se znovu zamiloval. Na rameni mi leží Lenka a ještě spí. Podíval jsem se vedle sebe na Mrka, kterému leží na rameni Anička a usmáli jsme se. Víc nebylo třeba. Věděli jsme, že to bude dobrej rok.
--
Jsem doma ve svým baráčku na Clarence road, sedím u stolu, koukám z okna na ulici a chatuju s Mrkem. Pouštíme si dokola Mácháčkovu: "Chci ti říct" a chováme se jak blázni.
--
Jedu na kole po zamrzlé cestě kolem Temže, směju se, skáču s kolem z mostku a hulákám: Don't stop me now!
Jsem v práci a buší mi srdce, jen se podívám na telefon, abych jí zavolal.
--
"Říkám ti, že Víteček má holku. Nějaká kámoška, co ji měl jen na šukání, ale teď se to nějak zkomplikovalo. Nevím kdo to je."
Mrk sedící na lavici naproti mně ve Studně zbělel a rysy mu neuvěřitelně ztvrdly: "Ten zmrd!"
Konečně mi všechno dochází: "No dopíče! Sorry! Kurva, tohle mi nedošlo."
--
Jsem zas sám, stejně jako Mrk. Sedím v letadle do Taipeie a utěšuju se tím, že tam bude Opík a slíbené američanky na uvítací párty.
O deset hodin později stojím v trenkách s kalhotama u kotníků uprostřed schodů ke gatu nad rozmláceným vozejkem a Opík s ženskou, co se nás pokouší ještě dostat dostat do letadla do Manily i když boarding dávno skončil, propadají záchvatu smíchu. Chytám kalhoty rukama, pod schodama sbírám kameru a baťoh a běžíme svůj životní běh.
"Můžu se tě na něco zeptat?" zadýchaně se ptá Opík uprostřed běhu.
"Jestli na to, zda takovejhle je můj život, tak jo, přesně takovej!" odpovídám a už vbíháme do letadla, kde probíhá instruktáž k odletu.
--
Budím se na druhý straně Bangkoku a snažím se zrekapitulovat co se stalo. Dochází mi, že dneska musím zajistit víza do Vietnamu a tak vybíhám na ulici a zoufale lovím taxík. Netuší, kde je velvyslanectví. Jedem podle Google maps. Přivedlo nás to k nějakému kadeřnictví na druhé straně města. Jsem zoufalej, čas běží, ale lidi mě směrujou a nakonec jsem to našel. Jenže nemaj tam můj formulář, kterej měl zajistit nějakej naprosto důvěryhodnej člověk na internetu, co si za to nechal zaplatit předem. Nakonec ho našli, ale zavíraj. Profesionální psí oči a zlomenej hlas opět vítězí.
--
Budím se v autobuse, kterej se rozjíždí a oknem vidím venku Opíka, kterak se drží dvou stvolů a sere v třtinovém poli kdesi mezi Thajskem a Kambodžou.
--
Čekáme na falešném nádraží na falešnej autobus, kterej nás má vzít do Siem Reapu.

"Okamžitě zastav ten autobus!" řvu na řidiče a odstrkuju podvodného průvodce, kterej se mi snaží zabránit v přístupu k řidičovi. "Kurva zastav ten autobus!" řvu a zabírám za řadící páku, která je nejblíž po ruce. Průvodce mě strhává zpátky a křičí, že už zastavujem. Vidím dvorek, kde čekaj tuktuky a tak se uklidňuju. "Ty si myslíš, že seš silnej, ale Kambodžani jsou silnější!" syčí mi ještě do ucha průvodce když vystupujem.
--
Jsme v Dílí, je dávno po půlnoci a my se ztratili na Phahar Ganj - nejšílenější čtvrti tohodle šílenýho města. Máme pocit, jak dva papoušci na střelnici.
Usínáme v hostelu, kde je za záchodem hovno a venku šílené zvuky. Zhasli jsme a zvuky jsou ještě silnější.
"Opíku?"
"No?"
"Dej mi ruku."
--
Sedíme v Yak restauraci v Kathmándů. Vchází Vojta s lišáckým výrazem:
"It's all sorted! Je to zařízený," mne si spokojeně rukama. "Potkal jsem borce, ten mě vzal k vodě, tam mi řekl, že nic nemá, ale že pro to dojede a doveze nám to rovnou sem. Hele chlapi, můžem to checknout, když se nám to nebude líbit, tak nemusíme nic brát."
Chvíli po něm vchází dva extrémně pochybní nepálští bezdomovci a sedají si k našemu stolu. Podívali jsme se s Opíkem na sebe a oba jsme měli v očích vrcholnou nedůvěru. Jeden spiklenecky podává Vojtovi pod stolem balíček a rovnou šveholí: "Tady muj kamarád to přivezl svou rikšou. Musíte mu zaplatit 120 rupek." Balíček obsahoval něco zeleného, ale tráva to rozhodně nebyla. "Asi nějakej místní matroš," prohlásil Vojta znalecky, ale já s Opíkem obchod odmítáme.
--
Přišla mi nabídka na práci v Afgánistánu, byly by to dva roky v pekle, ale neuvěřitelnej úlet. Začal jsem o ní jednat, ale nedohodli jsme se na penězích.
--
"Kluci, kdybyste mi nepřišli pomoct, tak nevím, co bych dělal."
"Tak to by ses tady z toho posral!" prohlásí Prateta, zatímco sedíme zhulený mezi desítkama nevybalenejch krabic v novém daleko menším domečku na Arthur road.
--
Nohy začaly bolet někdy uprostřed noci. Pak bolely strašně, pak bolely příšerně. Kolena se proměnila v dva rozpálené kameny mezi kterýma se drtí písek, chodidla s puchýři pouští do těla novou sadu bolesti s každým došlápnutím. Svaly jsou nesmírně unavený, ale my jdem dál. Prateta skuhrá, že si nemusí nic dokazovat, ale nakonec šlape. Jdem Přežití 2012 a dáváme si to naplno. Mám už v nohou přes 60 km, jsme vzhůru přes 30 hodin a máme i první halucinace. Z povolených 100g jídla jsme ale zatím odjedli sotva polovinu.
--
"Tím čírem si fakt nepomůžeš," říká mi šéf v práci na můj nový účes.
"Jestli jim to vadí, ať mi to řeknou, já to klidně sunadám," odvětím chladně a kývnu hlavou směrem k novýmu španělskýmu vedení.
--
Sedím na zahrádce před baráčkem a Adéla - moje aupair - mi střihá číro. Připadám si jak branec a pankáč vevnitř se normálně rozbrečel.
--
"Ničeho se nebojte přátelé, my nejenom, že máme talent, my si zvolíme i taktiku!" je naše oblíbená hláška zatímco se s Adélou snažíme zkrotit ty moje dva výrostky. Měsíční pobyt v Anglii jim měníme na tábor s rozvičkami, bodováním i vyhlášením cen a vítězů. Jeden z nejlepších měsíců tohodle roku.
--
Voda se rozstříkla na všechny strany a nahej Opík skáče za mnou do Vltavy. Holky tam skočily jako první. Voda není tak studená jak jsem si myslel. Je to úplně poprvý kdy se koupu ve Vltavě. Tohle byla zase šílená párty. Je skoro pět ráno. Za chviličku mi letí letadlo. Na nábřeží se zastavujou turisti a fotí si nás. Doufám, že mi neseberou ten baťoh s notebookem.
--
"To máme jít chcípnout do polí nebo co?!"
"Jo, hlavně opusťte areál!" vyhazují nás organizátoři Rock for People, kterej doslova smetla bouře s větrem.
"Když říkali, že budou lidi kropit z hasičskejch vozů, tak jsem si to představoval úplně jinak," stěžuje si Milan, kterému tady, díky jeho vzhledu, začali říkat Ježíš.
"Kam teď?" ptá se Jenda svým bez-emočním hlasem.
"Do hospody!" prohlašujem s Milanem odhodlaně.
"Tady široko daleko nic není!"
"My máme pole na ohýbání reality, nech to na nás," usmáli jsme se s Milanem a vedem naši skupinku deštěm a větrem po silnici směrem k městu. Cestou míjíme parkoviště, kde jsme si odpoledne dávali pivo od Kocoura.
„Tak tady už asi pivo nedostanem,“ prohlašujem zklamaně, když vidíme trosky stanu a převrácené lavice a stoly.
„Pivo? Slyšel jsem pivo?“ vybíhá chlapík z takového toho prodejního karavanu a rychle zvedá jeden stůl a dvě lavice a usazuje nás.
„Ty vole, já zapomněl tu flašku ve stanu, mohli jsme se aspoň zahřát,“ povzdechne si Jenda nad prvními půllitry.
„Rumíček? Dáte si rumíček?“ nadšeně se k nám hrne ten borec s flaškou.
„Škoda, že jsem se nestihl najíst, teď bych si tu klobásu fakt dal,“ jen se zmíní další z nás a už slyšíme:
„Vynikající řízečky mám!“
„Ty vole, my měli vzít s sebou ty holky z polí, tohle by nevěřily!“ nadhodí Milan a chlapík už hvízdá na prsty a tři holky ve žlutých pláštěnkách se vynořily z dalšího karavanu a sedaj si k nám ke stolu. Chlapík zatím obětavě nad námi drží karimatku, aby na nás nepršelo. Milan s sebou na lavici fůrt šije.
„Co blbneš?“
„Ale, prší mi na kolena.“
„Si už děláš prdel Ježíši,“ směje se Jenda, „tvůj táta zajistí všechno tohle, ale ty si budeš stěžovat na to, že ti kape na kolena!“
--
Sedím na Damu v centru Amsterdamu a holky mi nabídly potáhnout z jointa. Čekám na Mrka, Pratetu a Vítečka, kteří sem vyrazili zkusit si něco přivydělat přes prázdniny. Už je vidím ty pitomečky moje. Víteček přibíhá a skáče mi kolem krku. „Hobbitééé!“
Úplně zhulený hrajem fotbálek v promáčeném parku kdesi v Amstru a máme z toho strašnou prdel.
--
„Tohle není země, to je pohádka,“ pronáší Žerda a zasněně kouká na českou krajinku ubíhající za okýnkem vlaku, který nás veze do Rumunska.
„Hele Drgy, líbíš se jí!“ komentujem se smíchem zálibný pohled rozšafné padesátnice ‚Ulriky‘, která s námi ke své velké nelibosti sdílí kupé
„No tak moment!“ pronese Drgy a odhodlaně do sebe začne klopit plechovku piva.
--
„Mně bylo jasný, že je zle, už jak jsem viděl Drgyho, jak stojí na okraji tý skály a mává mapou, jak kdyby to chtěl přeletět, ale ne, já debil musel jít skrz tu kleč až sem dolů k vám,“ nešťastně hořekuje Milan a posiluje se dvěma borůvkama, který našel. „Snižuji si příděl vody na jedno víčko,“ dodává vyčerpaně. „Nevím proč jsme nemohli jít s Alpinou? Jim řeknou: Jídla moc netahejte, vemte si hlavně tak čtyři litry vody. Ale my? Já debil si dal k snídani kafíčko. A k obědu, k obědu pálivý fazole! Kretén.“

„Jak se můžete kurva ztratit?“ rozčiluje se znovu Milan a vztekle mlátí klacíkem o kládu na které sedí kdesi uprostřed rumunských hvozdů, „dvanáctiletý děti todle choděj!“
--
„Rumuni pijou hodně, ale tohle, tohle jsem v životě neviděla!“ uznale prohlásí hospodská, když přijdeme druhý den na snídani. K našemu okolí se schazí místní cikáni a nosí nám věci, které jsme hrdinsky poztráceli cestou z hospody. Původně jsme mířili do jednoho z okolních cigánských lágrů, ale jeden z cikánů nás vzal do kempu, kterej jsme si zaplatili, tam nás zavedl na docela opuštěné místo a řekl nám, že tady si můžem udělat oheň a dělat bordel. Drgymu zasvítila očička a za chvíli přitáhl obrovskou otep dřeva. „Ty vole, tam toho je hromada a nikdo to nesbírá,“ komentuje svůj úlovek a já s ním vyrážím pro další várku. Pochopil jsem proč. Lesík od kempu odděluje docela hluboká rokle přes kterou leží padlej smrček, kterej se povážlivě prohýbá pod Drgyho váhou. Drgy ho ale přeběhnul, jako baletka. Mám čtyři promile a tak ho vesele následuju.
Budíme se na hromadě v příkopu a naše věci leží všude kolem nás. Moje taška s mobilem a peněženkou je strategicky odhozená asi tři metry ode mě. Žerda prohlíží obsah svého báglu a najednou vykřikne: „Ty vole! Ukradli mi vršek stanu!“
„Není to blbost?“ divím se, „proč by kradli jen vršek stanu?“
„Kdepák, to oni dělaj!“ horlivě přikyvuje Milan. „Jsem někde četl, že ti tady klidně rozřežou stan. My žádnej nepostavili, tak mu ho museli vytáhnout z baťohu, aby ho mohli rozřezat,“ rozvíjí svou teorii.
--
„Ty vole to je herberk!“ zakucká se Žerda po vstupu do místnosti, kterou jsme si pronajali. „Voni si lidi to tuláctví dost idealizujou.“
--
Na pódiu ještě stále zuřivě hrajou Antiflag a bubeník zrovna skáče s bubnama do publika. Já vyčerpaně sedám k holkám na stráň a dávám pivo. To zas bylo pogo ty vole! Trutnovskej festival nastartoval vostře.
--
Desítky rukou si mě podávají a já doslova pluju nad davem lidí na festivalu v Readingu. Na obrovském pódiu hrajou Foo Fighters Best of You a já si užívám ten úžasnej pocit, než mě dav vyvrhne před pódium, kde mě hned čapnou dva bezpečáci a vyvádějí ven.
--
V kraťasech a tričku Nirvána se potácím pod cirkusovým stanem, který slouží jako jedna ze stejdží a nade mnou se kymácí obrovský komín kelímků. Přibíhají nějaký holky a dávají mi své kelímky a chtějí se se mnou fotit. Jsem celebrita. Dneska jsme s Mrkem vydělali skoro 100 liber.
--
Stojíme s Mrkem na RockSmith stejdži a v ruce máme elektrické kytary. Na monitoru před náma běží „Where is my mind“ od Pixies a zatímco Mrtvočich tam jede nějaký nezávislý rify, já se snažím trefit aspoň do některejch not.
--
Budím se ve čtyři ráno ve svým pokojíku ve Windsoru, protože potřebuju na záchod. Obouvám si boty, beru baterku a jdu zkontrolovat pivo do zahradního přístřešku. „Sláva! Kvasí!“ mám strašnou radost, protože už dva dny nechtělo nastartovat. Ještě netuším, že to bude to nejlepší, co jsem zatím uvařil.
--
„Ten Tomáš z tebe udělal normálně zrůdu!“ pohoršuje se Adéla, když jsem jí upozornil, že by si měla uklidit talíř ze stolu. Přijela mi zase pomoct s klukama, kteří přijeli na podzimní prázdniny. Beru je do Legolandu na ohňostroje. Mates celý ohňostroje nadšeně poskakuje a tleská rukama. Oba kluci jsou nadšení.
--
„Říkám ti, že Sněžka má 1606 metrů!“ hádá se se mnou Prateta.
„Nemá, vsadíš se?“
„O co?“
„Kdo prohraje, tak ho vyholíme do číra.“
„OK.“
--
Budím se před firmou v Londýně. V ruce mám mobil a na klíně notebook. Musel jsem usnout. Proboha kolik je hodin?! Je devět ráno. Neuvěřitelný! Poslední co si pamatuju, jak kolem páté ráno dáváme pivko na Strahově. Pak už jen jak jsem vypad z přeplněnýho autobusu a jak jsem se lekl při výstupu z letadla, kde to jsem. Ale já to dal. Z kalby přímo do práce: 1000 km.
--
„Tak tohle je banán, to už poznám,“ prohlásí hrdě Milan na školení senzorického vnímání piva. Po školení a absolvování zkoušek jdeme do blízké hospody, kde čerstvými certifikáty vyděsíme číšníka, kterej si je hned půjčuje a běží je ukázat ostatním.
--
Budím se na matraci na zemi ve starém baráku, kde maj skauti klubovnu. Připadám si jak někde na squatu a je mi fajn. Balím věci a jdu vyzvednout Jeronýmka, se kterým jdu dneska obhlídnout chatu na Silvestra.
--
„Kam ještě jdete?“ Ptá se mě a Jeronýmka ochotnej číšník na Portáškách.
„Na Braunovku,“ odpovídám.
„Tak to si to ještě slušně dáte!“ komentuje to číšník a dívá se z okna, na vánici, která zuří venku.
„No, nic jinýho nám nezbejvá!“ prohlásí Jeronýmek odhodlaně.
--
„Ty vole! Ze který koleje ten vlak jede? Já tam doběhnu tak tak!“ zadejchaně říkám do telefonu Mácovi.
„Já nevím, já tam ještě nejsem. Kup mi lístek!“ zní odpověď.
Zrychluju už tak rychlej běh a vyhazuju lidi od okýnka. „Rychle. Dvakrát Tachov!“ melduju na paní u kasy. Dopadlo to dobře. Za chvilku sedíme ve vlaku a popíjíme Kozly, který jsme ještě stihli nakoupit. Drgymu se narodil syn a tak to jedem oslavit. Cestou jsme ještě ukecali Opíka, ať se k nám připojí.
„Opíku! Tunel! Osmdesátka! Zrychli!“ halekáme na Opíka, kterej nás z Prahy vzal svým dejchavičným fiátkem daleko na Přimdu.
--
„Mně se líbí, jak ty při zpěvu zavíráš oči,“ říká mi Radka na srubu vysoko v horách, kde slavíme s Plzeňskou partičkou Silvestra. Kytary hrajou a všichni si to náležitě užíváme.
„To dělá každej,“ odvětím.
Radka se rozhlídne a se smíchem prohlásí: „No jo! Tady!“
„Nešlapejte na to co leží na zemi! Může to mít city,“ zaskuhrá ze země Kuba po tom, co do něj zase někdo kopnul.

Benátská noc

Dva pankáči u silnice pohoršili celej autobus. "Jé to jsou mý kamrádi!" Plzničky u stánku. Nohavica skvělej jako vždy. VIP zóna, jen pro zvané a nás (bez Masa). Hospodskej fotbálek, vyhraný rumy. 300 za vrácený kelímky. Ztratil se Maso. Nový opilecký kamarád Daniel. "Maso, když jsme tě ráno našli v tom stanu, tak mi bylo tak trochu líto, že se ti něco nestalo a neležíš někde úplně jinde". Pokec do rána. "Hele tady možná rušíme lidi kolem." "OK, tak už držíme hubu." Ze stanu: "Tak šli jste do tý černý uličky nebo ne?" Málem rána od klepoucího se feťáka. "Máš rád svý zuby?" -"No abych byl upřímnej, tak moc ne." Joint při východu slunce. V sauně by se spát dalo, v tomhle stanu ne! Punk's not dead, oni jen spinkaj u silnice. Pařba a pak šlofíček na Fixe. Šlofíček na Schmitzerovi. Šlofíček na Blue Effect. Kabáti ve slejváku. Závěrečná zevlovačka na polšťářích u Jacka Danielse. Ohňostroj koutkem oka. Luxusní česnečka. Spíme ve stanu! Tři kluci, dva spacáky. "Nevíš proč tu nejsou ty holky se zmrzlinou?" "Nevím, včera jsem jim dal na dobití iPhone a od tý doby je nikdo neviděl." Spřátelení opilci. Opíkovi skvělí rodiče. Okno. Jdeme bourat stan. Jointík. Okno. Fesťák, kebab, nějaký kapely. Okno. Jdeme bourat stan II. Okno. Soutěžíme u Jacka Danielse. Jsem s holkou na polštářích u Jacka Danielse. Vyhodili nás z polštářů u Jacka Danielse. Po mobilu zmizela i peněženka se zlatým řetízkem. Vyhodili nás z prostoru za Jackem Danielsem. You simply cannot get here just a little bit of poetri. Cizí lidi, ale hodný, vemou mě domů. Opík ztratil i stan. Jedu autem v pěti lidech, který neznám. Hraje Nohavica. Jdeme ještě do Dásně? Manažer plačky prosí pankáče, aby šel spát, že má ráno meeting. Dvě ráno. Pokec s Mrkem do tří. Našel se stan, mobil i peněženka.

Fotbálek v Amstru

Několik dní do jedenácti v práci, útěk na letiště, dvě hodiny čekání v letadle, shledání na Damu, Koh-i-noor, irská hospůdka, točený Kilkenny, výstřik, tvle závory, chrám piva, americký IPA, noční Flying Pig, pekelnej kebab, pivovárek De Prael, skrytej skvělej coffee shop Tweede Kamer, trapistický pivko v Café Belgique, Chocolate Saaz na terase, kebab u turka, piva z Alberta, poker s gold minerem a pak kolující jointík, stoned fucking great football match, večerní sprcha a pivka, kulábr s Vítečkem, bus na letiště, spánek, letadlo, spánek bus, spánek vlak, práce, úklid doma, kolaps. Skvělý to bylo, skvělý, hrozně rád sem vás viděl bando a fakt respekt, že jste to celý nakonec dali.

Taj Mahal

Vstáváme v nějakou naprosto nekřesťanskou hodinu, snídáme pivo a rum a mažem na nádraží. U vlaku se rozdělujem, protože systém dal Opíkovi místo v jiném vlaku. U dveří do vlaku stojí ind v uniformě a v ruce má podložku na které má přicvaknutý nějaký seznam.
„Boarding passes!“ požádal nás stroze. Vytáhnul jsem teda papíry na kterých byl printscreen stránek potvrzujících naši rezervaci lístku. „Tohle není boarding pas, to je jen potvrzení o zaplacení. Musíte mít boarding pas,“ zchladil nás ouřada.
„Cože? Kde je vemem?“ děsil jsem se protože vlak odjížděl za deset minut.
„V kanceláři, já vás tam vemu. Pojďte se mnou!“ zavelel indoš. Běželi jsme ještě za Opíkem, kterej už byl pohodlně usazenej ve vlaku a nechápal co se děje. „Já nic nepotřeboval!“ divil se.
„Asi si měl štěstí!“
„Vyser se na něj!“
„Ty vole na nás zavolá ty milice se samopalama. Jdem s ním, doufám, že to stihnem!“ a vyrazili jsme za prckem. Ten nás najednou táhnul ven z nádraží.
„Moment ty hajzle! Kam jdeš?“
„Office, we need to go to ticket office!“ /musíme do prodejny lístku/ žvatlal indoš.
„Ven nejdem! Zařídíme to tady. Je tady nahoře kancelář!“
„Ne pane, ta je zavřená, musíte se mnou!“ naléhal indoš, ale já zamířil do kanceláře na nádraží. Byla zavřená.
„Ty vole, vždyť to nestihnem!“ nadával jsem mu, „kam nás vůbec vedeš?“ zeptal jsem se rozčileně.
„Nebojte, stihnem, no problem!“ ujišťoval nás čmoud. Ale zbývalo jen pár minut. V panice jsem vběhnul do nějaké kanceláře odkud vypravovali vlaky a nešťastně jsem jim vysvětloval, že si nestihnem zařídit boarding pasy. Divili se a řekli mi, že ten papír co mám bohatě stačí.
„HAJZL! KDE JE?!“ došlo mi, že jsme se zase málem stali obětí podvodu a vyběhl jsem ven. Prcek zmizel.
„Jen si tam vešel, tak vzal dráhu,“ hlásil Rampa.
„Fofr mazej na vlak!“ zavelel jsem a tak tak jsme stihli naskočit.
„To sou kurvy, voni by nám to fakt nechali ujet!“ ulevoval si Rampa.
„Jasně a pak by nám nabídli nějakou výhodnou dopravu děfky!“ nadával jsem, ale už jsme naštěstí jeli. Byl to luxus, opravdovej luxus, dostávali jsme jídlo, vlak byl klimatizovanej a sedačky pohodlný. Za okny ubíhala indická krajina a my se těšili na návštěvu Taj Mahalu.
Ten byl zavřenej. Ostatně, to přece každej ví, že každej pátek je Taj Mahal zavřenej.
„Ty vole, von nám ten zmetek včera nekecal!“ vydechl Opík.
„No jo, ale jak to má člověk tady poznat?!“ naříkal jsem.
Problém jsme vyřešili standardně po svém. Našli jsme terasu s výhledem na Taj Mahal a tam jsme po velkém naléhání přesvědčili majitele, aby nám prodal pivo už dopoledne a zatím jsme ucumlávali dva roku prošlou Colu.
Zkusili jsme ještě Ondráše, jestli nezná nějakej trik nebo zadní vrátka a pak i na vlastní pěst prozkoumávali okolí Taj Mahalu. Po tom co nás zahnali se samopaly jsme raději vyrazili na obhlídku Agry. Ve zdejších malejch uličkách jsme se naprosto beznadějně ztratili. Chvíli jsme se ocitili mezi nějakým svatebním pochodem, několikrát jsme prošli uličku s kořením a pak jinou s kuchyňskými potřebami a marně jsme se ptali na cestu ven. Po hodině bloudění jsme konečně dorazili zpátky k restauračkám, kde jsme dali výbornej obídek a pak odchytli rikšu a jeli do Red Fort. Už jsme začali bejt příjemně připití a tak jsme tam začali dělat slušnej vyrvál. Je to svaté místo a alkohol tu je zakázán snad pod trestem smrti. Takže jsme tam slejvali rum do coly a pak jsme s Opíkem přes sebe hodili deky z letadla a pili jsme pod nima. Vypadali jsme jako dvě muslimky a některé návštěvníky jsme tím opravdu zmátli. Překvapivě nás nikdo nezastřelil ani nezavřel a tak jsme mohli asi po hodině nasednout na naše rikšáky, kteří šlapali někam o čem tvrdili, že musíme vidět. My chtěli ale nejdřív doplnit zásoby pitiva a tak jsme jeli přes nějaké pochybné uličky, kde za veksláky a dealery drog se krčil krámek s pitím. S novými zásobami byl svět ještě veselejší. Poháněli jsme naše cyklorikšáky k větším výkonům a motivovali je k závodům. Dovezli nás kamsi, kde nám tvrdili, že dál máme jít pešky. A tak jsme šli a ukázalo se, že nás dovezli na vyhlídku, odkud byl úžasnej pohled na Taj Mahal při západu slunce. A pak už se jelo zpátky na vlak. Rikšáci začali simulovat vyčerpání a pak na nás zkoušeli, že tady už musej skončit a dál nás poveze nějakej šéf. To jsme odmítali a řekli jsme, že teda končíme. Za jejich skvělé služby jsme jim chtěli dát 300 rupek místo dohodnutejch 140. Urazili se a chtěli daleko víc. Takže zase jsme se nerozcházleli v dobrém. Navíc jsme skončili kdesi uprostřed noční Agry a netušili kudy na nádraží. Podařilo se nám ale odchytit motorikšu, která nás vzala za polovinu ceny, co jsme platili s vypečeným amíkem se kterým jsme jeli sem z nádraží taxíkem. Na nádraží jsme ještě riskli místní šílenej bufáč, nechali se vyvést kvůli konzumaci piva a pak už šťastně nasedli na vlak a dopravili se zpátky do Dílí. Cestu z nádraží do hostelu jsme už měli našláplou a popravdě jsme možná byli v tu chvíli nebezpečnější individua, než místní chátra.

Free Anal Sex

A tak jsme se ráno probudili. Ze střechy byl výhled na Dílí. Ne, nedal se označit za krásný. Prach, špína a rozbité domy se táhly kam až smog dovolil dohlédnout. Sešli jsme dolů, neboť nás guru Sáž pozval na osmou na čaj, že pak nám poradí co dál. Nemáme důvěru už v nikoho, kdo se nám snaží pomoci, ale rozhodli jsme se mu dát šanci. Prvním překvapením bylo, že se mu podařilo z letiště sehnat naše desky s letenkama a se vším. Popili jsme čaj s mlíkem a on nám řekl, že nás taxi, vezme do tourist office. Ta měla být na nádraží, což bylo tak pět minut pěšky. Začali jsme větřit zradu.
"Kolik to bude stát?" ptali jsme se taxíkáře.
"To je zadarmo, dáte mi, kolik chcete," ujistil nás.
Podívali jsme se na sebe a ani nemuseli nic říkat "tohle je scam - podvod" říkaly naše oči, ale stejně jsme hypnotizovaně nasedli do taxíka. Vezl nás snad čtvrt hodiny. Chytl nás nějakej žebrák, kterej se ukázal být policajtem a protože taxíkář neměl doklady musel ho podplatit, aby mohl jet dál. "Population, Polution and Corruption," komentoval to taxíkář lakonicky.
"Proč jsme doprdele zase sedli do toho taxíka?" rozčiloval se Opík.
"Asi jsme museli zkusit, jestli aspoň jednou, jedinkrát se nás někdo nepokusí podvést," povzdechl jsem si.
Konečně zastavil před něčím co vypadalo jako prototyp scamové turistické kanceláře. Čekali jsme, než dalšího guru dali dokupy, obuli mu boty, uvázali turban a pak začalo vyjednávání.
"Jedeme na Taj Mahal, zítra," oznámili jsme mu.
"Zítra je zavřenej, je pátek, musíte jet dneska, hned teď," prohlásil obchodník.
Podívali jsme se na sebe s výrazem: "tak tenhle trik už známe."
Nevadí, my tam chcem zejtra, čekáme na kamaráda, kterej dorazí v noci.
Dostali jsme nabídku na soukromej van, kterej by nás tam vzal za 11 tisíc rupek. Když guru viděl, že to není cena blízká našemu srdci, tak slevil až na 7 tisíc za všechny tři dohromady, ale níž odmítal jít.
"My tam chceme jet vlakem," vysvětlovali jsme mu, "to je tak za 90 rupek na každýho."
"Vlaky sou vyprodaný, teď jsou svátky, všichni jezděj na Taj Mahal," tvrdil guru.
"Všichni tam jedou, když je zavřenej?" chytil ho Opík u zjevný lži. Popili jsme s ním zelený čaj s mlékem a rozloučili se. Taxíkáři jsme řekli, ať nás veme na jedno náměstí. On vše odkýval a jelo se.
"Je ti jasný, že nás veze do další scamový kanceláře?" řekl jsem Opíkovi.
"To snad ne."
"Hele dáme mu 100, když nás doveze na to náměstí, když nás veme do další tourist office, tak prostě prohrál," navrhl jsem.
Prohrál. Vysadil nás u další kaceláře, ukázal nám, kterým směrem je pak to náměstí a odjel. V téhle kanceláři už nebyli tak milí jako minule. Nabízeli nám to samé za 15 tisíc a když jsme mu řekli, že náš rozpočet je tak 1000, tak se rozčílil a vykřikl na nás: "Vypadněte z Dílí! Jeďte si zpátky do Český republiky!" a vyrazil s náma dveře.
Ukázalo se, že jsme zpátky u hostelu. Snažíme se booknout ty jízdenky na vlak v internetový kavárně. Ale internet z dob dial-upu a počítače pamatující ještě slávu 3.5 palcových disketových mechanik nám to neulehčují. Když se konečně zadařilo vypli proud. Jdem to objednat teda rovnou na nádraží. Před nádražím nás odchytil nějaký hodný ind, který nám vysvětloval, že ty lístky se prodávají hned tady vedle a napsal mi zkratku té tourist office kam nás zcela nezištně zavede. Vytrhli jsme se mu a probojovali se až na nádraží. Tam bylo něco co mělo všude cedule Tourist ticketing office, ale my už nevěřili ničemu. Bylo to ale vono. Fornta na dvě hodiny nás odradila a tak hledáme další kavárnu. Ten parchant ráno nám nelhal. Skoro všechny vlaky byly plný.
Opík mezitím zjistil, že někde o půl kilometru dál je nějaká cestovní agentura, která by nás tam vzala autobusem. Šli jsme teda tam.
"V pátek nejezdíme, v pátek je Taj Mahal zavřenej," prohlásil chlapík v agentuře.
"Tak ten byl dobrej zajíci," komentovali jsme to a smáli se. Chlapík se nesmál a řekl nám, že fakt nejezděj. Jdem zkusit ještě ty vlaky. Nakonec jsme bookli lístky do první třídy za asi 3 tisíce rupek v jakémsi prioritním systému waitlistu, ale prošel jen Opík a já s Vojtou jsme dostali pozice 14 a 15 na waitlistu. Vzdali jsme to, když to nevyhrajem, tak prostě pojedem nějakým místním busem. Bylo už odpoledne, když jsme konečně šli najít něco k jídlu. Nedůvěra v místní kuchyni a drastické zkušenosti se střevními problémy z Thajska nás dovedly do McDonalda. Dal jsem si Maharadja Mac z kuřecího masa, protože vepřové ani hovězí vám tu pochopitelně nedaj. Objevili jsme taky náměstí. Byl to takový park obehnaný nádhernými budovami v antickém slohu. Park byl zelený a udržovaný, budovy ne. Bylo vidět, že to tu kdysi muselo být velkolepé. Pod nánosem špíny a nepořádku se stále na zemi rýsovaly mramorové dlaždice. Bylo to, jako kdyby civilizace postavila něco velkolepého a pak zemi ovládly opice. Člověk na to všechno jen s údivem zírá a představuje si, jaké to tu kdysi muselo být. Sháníme pivo, ale je to daleko těžší, než sehnat drogy. Konečně v jedné ze špinavých a prašných postranních uliček objevujem liquor shop a zásobujem se Kingfisherama. Všude sou cedule, že je přísný zákaz pití piva na veřejnosti. Balíme plechovky do hnědého papíru a jednu tiše usrkáváme v rohu restaurace.
Druhou plechovku jsme si narvali do trenýrek a jdeme projít bezpečnostní kontrolou u vstupu do parku. Důležitej ind s detektorem kovu projíždí celé naše tělo. "Píp, píp, píííp, píp," huláká detektor, ale ind to ignoruje. Po tom, co nás celý propípal nás normálně nechá jít. Hledáme místo, kde někdo souloží, nebo si píchá heroin, protože to by mohl bejt dobrej flek na to, abychom mohli v klidu dát pivko, aniž by nás zavřeli. Nakonec si sedáme k jednomu křovíčku, kolem nás zamilované párečky a my vychutnáváme naše pivka v papírovém maskování. Přišel k nám prodavač a vnucuje nám brejle.
"Vypadni, nemáme zájem," odháníme ho.
"Tady se nesmí pít pivo, to je přísně zakázaný!" zahledí se významně na naše plechovky.
"To je ice tea," usmívám se.
"Tohle tady nesmíte dělat. Vážně," trvá hajzlík na svém a dodává, "ale pokud si koupíte brejle..."
"Vypadni ty zmetku!"
Chlapík odkvačil a my jsme rychle exli zbytky piv a zbavili se důkazů. Ani to pivečko v parku nám tu nedopřejou.
Zvedli jsme se a alkohol dvou supersilných piv udeřil. Tváře se nám roztáhly k úsměvu.
"Hele, vždyť tu je docela krásně, sluníčko svítí," radoval jsem se.
"Viď, i ty lidi sou takový milejší," souhlasil vesele Opík.
"Tady by měl bejt pro turisty chlast povinnej."
Většinu dne jsme strávili scháněním lístku a tak jsme chtěli dát nějakej ten sightseeing. Já ale navrhnul, že bychom ještě mohli zkusit pravé indické kino. Slyšel jsem, že tam všichni tančí a že to je vůbec zajímavej zážitek. Našli jsme jedno z kin a ptali se pokladního co dávaj. Nějakou americkou blbost a pak pravej bolywood.
"Bude se tam tančit?" ujišťoval jsem se.
Prodavač lístků se na mě podíval s výrazem, jako bych se ho ptal, zda ten film bude se zvukem.
"Samozřejmě!"
Šli jsme ještě koupit další pivka a za půl hodiny film už začínal. Kontrola u vstupu do kina byla neuvěřitelně důkladná. Opíkovi našli i ztracenou baterku v kapse a samozřejmě nám vyhmátli piva a vyhodili nás s nima. Našli jsme uličku, kde se prodávaly drogy a rychle jsme tam do sebe ládovali další osmiprocentní Kingfishery. Slušně navátí jsme se vrátili ke kinu. Odmítli nás znovu, díky foťáku a kameře a poslali nás kamsi, kde je prý můžeme zdarma nechat. Nic jsme nenašli a ani moc nechtěli hledat. Tohle bylo příliš průhledný. Nakonec jsme ukecali securiťáka, že mu necháme baterky a kamery si můžem vzít dovnitř.
Bolywood byla typická sračka o borcovi, co mu zabijou tatínka a on se dá k mafii a pak všechny vyvraždí, ale vpodstatě je to hroznej klaďas. To sem jakž takž čekal, ale co mě mrzelo, že se tančilo výrazně méně, než jak je na bolywood zvykem a co mě úplně zklamalo, že v kině, kde bylo v sále pro 500 tak dvacet lidí, nikdo netančil. Opík to nevydržel a při jedné taneční scéně se přidal k protagonistům na plátně, postavil se a začal tančit s nima. Přidal jsem se. Měli jsme ohromnej úspěch. Nikdo se k nám nepřidal, ale bylo vidět, že všechny holky v sále jsou z nás naprosto unešený. Film jsme dokoukali. Teda Opík, já v druhé půlce usnul.
Když jsme se dostali ven byla už tma. Holky z kina nás zdravily a říkaly, že jsme byli úžasní. Zpětně netuším, proč jsme toho nezkusili využít. Došli jsme si pro další pivka a vyrazili na nějakej chrám a Red wall. Prolomili jsme systém místního metra, které bylo překvapivě luxusní, čisté a bezpečné. Vylezli jsme ale na místě, kde jsme prožili silné deja-vu. Špinavá ulice a smrad, kolem hořely ohně u kterých postávali zombíci s dekama přes hlavu.
"Tady už jsme byli," prohlásil jsem.
"Viď, i ti lidi jsou tady úplně stejný," smál se Opík.
Báli jsme se už ale daleko méně. Já navíc uchopil prázdnou flašku od 0.7l piva stylem, že ji jako nesu, ale kdybych jako chtěl, můžu jako klidně s ní někoho jako fláknout po hlavě. Fungovalo to neuvěřitelně. Tuktukáři, auta i motorkáři se normálně řítí ulicí stylem, že i kdyby byla celá prázdná zaměří to přímo na vás a za zuřivého troubení vás donutí uskočit. Stačilo pozvednou láhev ve varovném gestu a tuktukář s úžasem zjistil, že se dokáže vyhýbat i za jízdy.
Red wall už byla zavřená.
"Tam nesmíte, prohlásil týpek se samopalem."
"Jen pár fotek," ukecávali jsme ho.
"Je to zavřený, tam nesmíte!"
"Jenom tady kousek," nedal se Opík a popošel za něj se zvedlým foťákem.
"Tak ale dál ne!"
Opík ale v klidu pokračoval v pomalé chůzi. Následoval jsem ho, ale viděl jsem pozvedlou hlaveň a cejtil kulomet v zádech. Neuvěřitelnej pocit.
"My dál nepůjdem!" křikl jsem na samopalníka.
"Je to magor, ale jdu za ním," okomentoval jsem to na kameru a vyrazil rychlým krokem za Opíkem, kterej si to štrádoval přímo k pevnosti. Byla nasvícená a působila takhle v noci a opuštěná úžasným dojmem.

Udělali jsme pár fotek a pak bohužel zhasli světla. Přidali jsme se nenápadně k partě japonců co zrovna odcházela a snažili se proplout kolem samopalníka. Prošlo to.
"Já mám hlad," prohlásil Opík.
"Já taky, ale máme poslední peníze co jsme si šetřili na taxíka pro Vojtu na letiště," spíše jsem oznámil fakt, než že bych něco vyloženě namítal.
Našli jsme suprovou restauraci, kde jsme vypili tajně další pivka a dali si výbornou indickou večeři.
"Vojta si myslí, že ho budem čekat na letišti, ale to se chudák strašně mejlí," smál se už rozjařenej Opík a vtipkovali jsme, vzpomínaje na naši včerejší cestu hrůzy. Po večeři jsme šli už na metro, protože bylo po půlnoci a my chtěli bejt aspoň na hostelu, až Vojta dorazí. Navíc jsme tam na něj měli číslo a nevěděli jsme, zda četl mail s instrukcema.
Jenže přímo u vchodu do metra stál jakýsi stan ze kterého se linula hudba a ruch. Opík přeskočil zeď a nahlížel dovnitř.
"Vypadá to na nějakou trachtaci, pojďme se tam nenápadně vetřít," navrhnul okamžitě.
"Je to báječnej plán, kterej má jen dvě zcela drobné vady. Za prvý jsme asi o polovinu větší, než všichni ostatní a za druhý jsme jediní bílý. Jak se tam chceš nenápadně vetřít?" ptal jsem se.
"No jo no, škoda, zkurvený rasisti, mohli sme se zadarmo nažrat," pokrčil Opík rameny a šlo se na metro.

Dorazili jsme na hostel. Šli jsme stejnou cestou jako včera a prakticky ve stejnej čas. Zkušenost jediného dne a lahev zručně držená v ruce nám dodaly naprosté jistoty. Muselo to být nějak poznat i z řeči našich těl, protože mi přišlo, že nám bylo věnováno daleko míň pohledů a nikdo se nám nepokusil nabídnout "very tasty sandwich, sir". Na hotelu jsme objednali taxíka pro Vojtu a hodili si věci na pokoj s tím, že půjdem sehnat ještě nějaký pití na oslavu jeho příjezdu. Na recepci nám ale řekli, že řidič už šel spát a že pro něj nikdo nepojede. Napsali jsme teda Vojtovi zprávu, kudy a kam a sháněli pití. Nikde nic nebylo a tak jsme šli spát. Asi o půl druhé přišla první zpráva od Vojty: "Nechapu nic, jsem nasranej, ztratili mi kufry, poslete adresu hotelu, jsem uz v taxiku."
"Ten člověk netuší, kde se to octnul," komentoval jsem to a poslal jsem mu doslovný přepis vizitky, což spíš než adresa byl seznam instrukcí kde to najít.
Vojta byl pekelně nasranej protože ho oproti očekávání nikdo na letišti nečekal, ztratil zavazadla a měl pocit, že jediný co jsme mu napsali je: "jsme v Dilí, hledej." Měl ale štěstí, že ho díky přeprodanosti Economy dali do Business class, kde se seznámil s nějakým chlapíkem, kterému celou cestu vykládal o tom, jak jede za svým nejlepším kamarádem.
"Sem si připadal jak naprostej kretén," vyprávěl nám později. "Von mi chtěl pomoct, ale já mu nedokázal ani říct, kde jste." Chlapík ho vzal do svého vozu s řidičem, kde dostali zprávu, kde to je. Řidič si přečet zprávu a pak řekl: "Tam nejedu, to je příliš nebezpečné." A vysadil ho nakonec na začátku Main Bazaar road, kudy jsme šli my včera.
"Vy kreténi, já tam chodil v křiklavě modré mikině a měl sem pocit, že mám nad hlavou neonovej nápis FREE ANAL SEX. Všichni, všichni na mě koukali, že me zabijou. Sem myslel, že se poseru," svěřoval se Vojta se svými pocity. "V tý největší hrůze jsem s klepajícíma se rukama vytáhl ten zářivej naleštěnej iPhon a napsal vám tu zprávu." V té stálo: "jdu k vám,mohli byste na mne pockat nekde pred hotelem pls?prozvonim"
SMSka nás probudila a tak jsme popravdě odepsali: "vis jak to je nebezpecny."
Vojta už byl na recepci, když jsme scházeli dolů. Jeho zuřivost byla dávno ta tam.
"Ježiši kluci, já sem tak rád, že vás vidím! Já sem tak rád!" radoval se. Oznámili jsme mu, že jsme mu rezervovali samostatnej pokoj. "Já nechci, já nebudu nikde sám!" naříkal, "jestli máte někde na zemi nějaký místečko, třeba v rohu, já bych si tam lehnul, vůbec vám nebudu překážet, já chci bejt s váma," zapřísahal nás. Věděli jsme přesně jak se cejtil.
"Hele máme tam manželskou postel a asi se tam vejdem i tři," navrhli jsme mu.
"Super, to je super, díky moc kluci, ste skvělí! Miluju vás!" radoval se. Jo, věděli jsme přesně, jak se cejtil.
Vyprávěli jsme si zážitky tak halasně, že jsme raději šli ven, abychom nerušili lidi na hostelu. Po chvíli vyšel recepční ven a ukázal na různé hromady hadrů na zemi.
"Tady všude spěj lidi, můžete se prosím ztišit," poprosil nás.
Přesunuli jsme se teda na pokoj. Zjevně ještě stále vyděšený Vojta měl z pokoje stejnou radost jako my včera. Kecali jsme snad do čtyř do rána, než jsme konečně šli spát. Zejtra nás čeká Taj Mahal.

Dílí

Přistáli jsme někdy po půlnoci. Na letišti v Dílí nebyly žádné informace. Povečeřeli jsme cosi předraženě indického a vyrazili shánět dopravu do centra. Odmítli jsme všechny tuktukáře a taxíkáře s tím, že se už nenecháme napálit a objevili místní autobus jedoucí do centra. Ind na informacích nám tvrdil, že nás vezme na nádraží, odkud to je jen 5 minut "no problem". Konduktér v autobuse nám zkušeně prodal jízdenky s tím, že na jedné byla cena 25 rupií a vyznačený směr a všechno a na druhé byl jen jakýsi obrázek. Konduktér nám zarputile tvrdil, že to je druhá část jízdenky za 50 rupií. V autobuse jsme byli jediní turisté. Jinak byl plný záhadných individuí s obrovskejma špinavejma taškama. Já usínal a Opík se snažil hlídat naše baťohy neprozřetelně složené v regálech za řidičem. Jeli jsme dlouho, než nás někdy po půlnoci vysadili u vlakového nádraží New Delhi. Okolí Hlavního nádraží v Praze je v noci poněkud nebezpečným místem, ale tohle bylo jak vystoupit do hororového filmu. Mizerné osvětlení jen zdůrazňovalo tmu kolem. Směrem k nám teklo několik stružek moči. Smrad byl všudypřítomný a jen jsme se dotkli země začali se k nám stahovat temné stíny dotíravě opakující taxi, nebo moto sir. Důrazně jsme opakovali "NO" a snažili se je setřást. U nádraží to bylo ještě horší, všude ležely "mrtvoly" zabalené v hadrech, policajti v umolousaných zelených uniformách vypadali jak velmi špatně placení teroristi. Tma, špína, smrad a zlé pohledy všech kolem. Zoufale jsme hledali cestu, ale jediné co jsme měli byla na mobilu mizerně ofocená mapa z rozmazaného monitoru na letišti. Konečně jsme objevili nadchod přes nádraží a vyšli na druhé straně, kde jsme tušili Main bazaar road. Kulturní šok byl dokonán. Ulice plná odpadků a špíny, na různých místech hořely ohně, kolem kterých stáli zombíci s hnijícími dekami přehozenými přes hlavu. Každý k nám obracel nenávistné a tázavé pohledy. My dva vypadali jak papoušci na výletě. Tuktuky a motorky vždy jely přímo na nás a zuřivě troubily dokud jsme neuskočili. Později jsme byli přesvědčeni, že nás nikdo nezabil jen proto, že si mysleli, že tohle nemůže být pravda, že jsme asi nasazení od policajtů jako past.
Šli jsme jak nejseběvědoměji to šlo a já jen záviděl policajtům jejich masivní bambusové tyče, které používali jako obušky.
Zrovna když jsme se na chvíli zastavili, abychom se rozhlídli, přišoural se k nám kradmým krokem zombík s rezavým vozíkem a z ničehož nic zaskuhral: "Very tasty sandwich sir?" (Velmi chutný sendvič pane?) Pronesl to přiškrceným hlasem skrývajícím stovky hrozeb z nichž tou největší byl pravděpodobně ten sendvič.
Vyjekli jsme a přidali do kroku. Rozcestí, sutiny, ztracená kráva žeroucí odpadky a další zombíci v přítmí vepředu. Berem levou a srdce máme až v kalhotách. Nic, bloudíme, konečně jsem si všiml, že na obchodech jsou adresy. Jsme špatně, jdem zpátky. Stejným sebevědomým krokem míjíme ty samé party. Zastavujem a Opík hledá mapu v baťohu. Zjistil ale jenom, že nechal všechny doklady i s letenkama na letišti. Rychle balí baťoh a chcem vyrazit dál, ale jeden zombík se už dostal na kontaktní vzdálenost:
"Do you need any help sir?" zeptal se hlasem, že by si u něj mohl Voldemort dávat hodiny. Dotaz zda potřebujem pomoct pronesl tónem, že zejména pokud nás tíží hotovost, nebo nás už nebaví žít, tak by měl jedno či dvě elegantní řešení. Baťohy na záda a sprint zpátky. Najednou jsem zahlédl maličkou zhaslou tabulku "New King Hotel".
"Hele! To je vono ne?!" radostně jsem řekl Opíkovi.
"Ne, ten náš byl hostel, ne hotel," vrtěl hlavou Opík.
"Hele, já bych řekl, že to je správně, jdem to prozkoumat," navrhnul jsem a vyrazili jsme do černé postranní uličky ve srovnání s kterou byla naše dosavadní ulice zářícím a životaplným bulvárem. Po pár krocích jsme nad hlavou spatřili ceduli "New King Hostel De Luxe". Omlácený plech s odloupávající se barvou se se skřípotem houpal na drátěných závěsech.

O pár metrů dál byl vchod do něčeho, co bych při nejlepší vůli tipoval na hodně mizerný záchody. Byli jsme přesvědčení, že jsme obětí podvodu. Dva zombíci co tam leželi na gauči a na zemi se aktivovali a jali se nás vítat.
"Are you on hostelworld.com?" (jste na hostelsworld.com?) vyjel po ních Opík.
"Yes sir," kýval horlivě hlavou skrček za recepcí a podezřívavě si nás prohlížel.
"Tak možná to budou voni," prohlásil Opík s nadějí v hlase a pro jistotu se ještě zeptal:
"What is your address?"
"Yes sir," snaživě souhlasil skřet.
"A nebo ne," povzdechl si Opík.
Skřet prohlásil, že zavolá šéfa. Přišel někdo, koho bych označil jako "guru Sáž", pečlivě si upravil turban na hlavě a věnoval nám stejně nevěřící pohled.
"Odkud jdete?"
"Ze Singapuru"
"Jak jste se sem dostali?"
"Jste na hostelsworld.com?"
"Máte rezervaci?"
"Jste na hostelsworld.com?"
"Můžu vidět vaše pasy?"
Já si zatím prohlížel vizitky a zdálo se, ač se tomu nechtělo věřit, že jsme skutečně na místě, kterému hodnocení hostů na hostelsworld.com dávalo 94%. Podali jsme mu pasy. Dlouho si je prohlížel jako by vůbec nevěřil, že jsme skuteční.
"Jak jste se sem dostali?"
"Autobusem a pak pěšky."
"Pěšky? Z nádraží?!"
"Jo."
Guru uznale polknul a podal nám ruku.
"Welcome to India! You are very lucky!" (Vítejte v Indii, máte neuvěřitelný štěstí!)
Potřásli jsme si s ním a ptali se na pokoj.
"Máte rezervaci?" zeptal se znovu.
"Nemáme, ale na hostelsworld byly volný pokoje," přiznal Opík.
"You are wery lucky!" zopakoval guru, "mám tu poslední volný pokoj."
Bylo nám jasný, že ten pokoj stěží může bejt horší, než věci, které nás čekají venku a když jsme se dozvěděli cenu 400 rupek, tak jsme kývli, aniž jsme ho chtěli vidět.
"Jaké jsou vaše plány?"
"Chceme vidět Taj Mahal"
"Máte zajištěnou dopravu?"
"Ne, to si seženem zejtra, asi vlak, nebo bus," prohlásili jsme sebevědomě.
"Welcome to India," zopakoval guru a znovu nám podal ruku, "věci tu nejsou jako v západním světě."
Šéfik nás pozval ještě na ranní čaj s ním a my mu řekli, že jsme nechali na letišti desky s letenkama a tak. Slíbil, že se o to postará.
Provedli jsme check-in a šli na pokoj. Původně nízko vypadající domek měl snad 8 pater. My vyšli až nahoru na střechu. U schodů spal na dece nějakej zombík a na rezeavé posteli na terase plné bordelu spal další ukrytej pod dekou. Pokoj byl zamčenej na petlici. To co se nám naskytlo ke shlédnutí byla v podstatě špeluňka s plesnivějícími zdmi, utrženým telefonem, rozbitoiu televizí a manželskou postelí s dost pochybnými matracemi a ještě pochybnější dekou. To co jsme viděli my, bylo apartmá s plazmou, postelí s nebesy a vůbec prostor slibující bezpečí a úkryt před hrůzami, které čekaly venku. Chtěli jsme vidět ještě záchody. Ty byly venku na střeše. Špína, rozbitá mísa bez sedátka a špinavé zrcadlo. Podrobnější průzkum odhalil i hovno umě ukryté za mísou.
"My to berem šéfe!" plácli jsme si a zalígrovali se na pokoji.
"Já se ti přiznám, já mám kulturní šok," sdělil mi Opík sedíce na posteli, když lehce třesoucí rukou přijímal flašku filipínského chlastu, co jsme dostali jako výslužku na oslavě s filipínci.

"Já taky," přikývnul jsem, "hele nepošlem toho portýra pro nějaký pivo, protože já ven nejdu!"
"No já taky ne!" souhlasil Opík horlivě, "ven mě teď už nikdo nedostane."
Venku se ozval výkřik a potom zvuk jako by někdo strkal kočku do mlýnku na maso. Sedli jsme si na posteli blíž k sobě. Dopili jsme lahev a zjistili, že deka je tam jen jedna. Přikryli jsme se na posteli, lehli si každej na jednu stranu, kam deka dovolila a já zhasnul. Tma umocnila zvuky zvenčí.
"Opíku?" pronesl jsem do tmy.
"Ano?"
"Dej mi ruku."
Našli jsme ve tmě své ruce a pevně stiskli a tak jsme usnuli.

Singapur

Ráno jsou naši hostitelé už pryč. Půjčujem si ze stolu mapu a vyrážíme na obhlídku Singapuru. Rychle jsme prolomili systém místní dopravy, která má zkratku SMRT. Všude nápisy jako "Jedině SMRT vás dopraví do cíle. SMRT podporuje dárce krve, podporujte SMRT. SMRT - přemísťuje lidi, obohacuje život" a podobné. Našli jsme Singapore Flyer, což je největší ruské kolo na světě.
Platíme krvavých 40 dolarů každej a absolvujem naprosto soukromou projížďku, protože nikdo jinej tuhle pálku asi není ochotnej dát.
Dnešní cíl je ale jasnej. S využitím triku, který nám doporučili naši hostitelé se chcem dostat se na vrchol Casino Building aniž bysme platili 20$ za výtah. Vzali jsme si na to naše nejlepší hadry. Já si oblíknul Burberry tričko, který jsem našel na poště v Saigonu a Opík svou jedinou čistou košili jenom se dvěma fleky od kari. Chvíli se vometáme kolem zjišťujem rozmístění kamer a bezpečáků. Pak jdem konečně zkusit štěstí. Suveréně procházíme kolem livrejovaných vrátných a s rozzářeným tvářemi se vrháme k holce na recepci a přesvědčivě jí tvrdíme, že máme schůzku s obchodním partnerem v zahradním baru Kobo na střeše mrakodrapu.
"Už nás tam čeká!" prohlašuju, abych dodal naší misi věrohodnosti.
"Ale vždyť ten bar otvírá až ve dvanáct?" diví se slečna a podezřívavě si nás prohlíží.
"No jasně! Proto říkal, že se sejdem až ve dvanáct. My jsme tady dřív, víte?" hlaholím a rychle se dekujem pryč. Prohlédli jsme si ještě marínu a obchoďák a ve dvanáct jsme se už zase přihalasili k naší známe na recepci.
"To jsme my, volal, že už by tam měl bejt," vítáme jí. Zapsala si nás a přidělila nám borce co nás vedl do výtahu. To nás trochu vyděsilo, ale byli jsme odhodláni to hrát až do konce. Borec nás dovedl až do baru, kde nás předal číšníkovi, který se ihned ptal co si dáme. S tím jsme počítali a tak říkáme, že začnem nečím k pití, protože čekáme na našeho obchodního partnera. Hned jsme dostali nápojovej lístek a radostně zjišťujem, že půllitr piva tu stojí "jenom" 18$, což znamená, že jsme nejen ušetřili 2$, ale ještě máme pivko v ceně. Furiantsky objednáváme a pak už jen vychutnáváme pívečka, výhled a povýšenecky koukáme na ty socky, co si zaplatili 20$ jen aby se dostali na tuhle terasu a žádný pivo nedostanou.
Náš drzej pokus dostat se ještě do hotelového střešního bazénu byl bezohledně zaražen asi třímetrovou stěnou, která oddělovala terasu od prostor vyhrazených pro hotelové hosty.

Zatímco jsme popíjeli pivko na nejluxusnějším místě v životě, nám psala další coachsurfařka, se kterou jsme se měli sejít a co nás měla provést po městě. Chudák musela čekat skoro hodinu, než jsme konečně dorazili. Naše klasika, v naprostém klídku jsme vychutnali pívečka i výhled a pak letíme jak blázni na místo schůzky. Těsně před cílem mě Opík zarazil a vydejchali sme se "protože přece nemůžem vypadat, že se tu honíme kvůli nějaký holce."
Janel byla úžasná, vůbec nebyla naštvaná, že na nás musela hodinu čekat a naopak se upřímně radovala, že jsme se setkali. Je vidět, že se jí líbíme. Jdeme do metra, kde se máme sejít s její friend "kamarádkou". Takže se těšíme na takový dvojrande. Jaký bylo ovšem naše rozčarování, když se z davu vyloupnul nějakej asijskej borec.
"No a to je přesně ta nevýhoda, že anglicky se kamarád i kamarádka řekne stejně," komentoval to Opík hořce. Je to ale fajn borec a jdeme všichni do Malý Indie, kde dáme obídek a hlavně si prohlížíme, jak to vypadá v takový Indii, protože tam večer přistáváme.

Malá Indie je čisťounká čtvrť plná barevných baráčků s ulicema plnýma prodavačů různého koření, domácích doplňků a jiného haraburdí.
A taky je tady strašná spousta restaurací. Janel a borec nás vedou do nějaký vyhlášený, kde se jídlo podává na palmových listech. Někdy uprostřed jídla zazní obligátní otázka, kdy odlétáme.
"Dneska odpoledne," odvětili jsme klidně.
"Odpoledne?" podivil se borec a podíval se na hodinky. Byly tři hodiny.
"No, asi v šest, nevím přesně," prohlásil Opík popravdě.
Všiml jsem si, že kluk dostal zas ten typickej tik, co mívali lidi kolem nás. A začal trochu koktat: "A..a..ale to byste měli bejt tak ve čtyři na letišti!"
"No, asi tak."
"Odsud to sou skoro dvě hodiny!" vykřikla Janel.
"Tak budem muset spěchat," řekl jsem klidně, "stejně ještě musíme pro věci co máme v bytě u těch coachsurfařů."
Oba na nás vyděšeně zírali a začali do sebe zuřivě házet z půlky plné talíře jídla.
"Klid," uklidňoval je Opík, "takhle my prostě fungujem. Užíváme místa a pak rychlej přesun. Vždycky to vyšlo." A upil poklidně ze svého půllitru.
"Máme pole na ohýbání reality," prozradil jsem jim náš trik, ale nezdálo se, že by je to uklidnilo. Zhltali jídlo, rychle zavolali obsluhu a zaplatili celou útratu a pak už jen nervózně koukali po nás, jak se nimráme v našich jídlech. Když jsme konečně dojedli vystartovali nejkratší cestou k metru. Na přestupu nás táhli rychle davem lidí, ale stejně nám ujelo metro co tam stálo a museli jsme čekat. Byl aspoň čas se rozloučit. My dojeli k bydlišti coachsurfařů, kde jsme popadli věci a naškrábali dopis na rozloučenou a nechali ho na stole s klíčema od bytu. Na letišti jsme byli dobrou hodinu před odletem. Odbavili jsme bágly a Opík našel počítač s internetem, kde začal zuřivě hledat nějaký ubytování na dnešní noc v Dílí. Já šel ke gatu, abych klasicky držel start letadla do momentu, než doběhne. Letištní rozhlas už hřímal naše jména, když jsem prošel bezpečnostní kontrolou a běžel k holkám u vchodu do letadla, že Opík je už určitě na cestě. Konečně jsem ho zahlédnul jak rozráží dav u bezpečnostní kontroly.
"Ty vole, jak řvali to moje jméno, tak se mi klepala ruka, tak ta mapa k tomu hostelu nestojí za moc," ukazoval mi rozmazanej flek na displeji svého telefonu. Ale co. Opět jsme letěli a to bylo hlavní.