Řekl jsem i Milanovi a Pavlovi Křivánkovi v práci, protože to byly zlaté roky VOLNÝho, kdy jsme s partičkou z práce pracovali i žili. Pavel byl dojemnej. Dlouho před odjezdem zkoumal internet, tisknul si mapy a kroužkoval místa, kde jsou studánky.
"Co blbneš prosímtě?" ptal jsem se ho.
"Zakresulju, kde jsou studánky, abychom mohli nabrat pitnou vodu a mám mapy, abychom mohli naplánovat cestu."
"Co chceš plánovat, prostě nás tam někde vysaděj, my někam pudem a podle toho kam dojdem, se rozhodnem kam půjdem dál. Vodu si ponesem, nebo budem pít z potoka, nebo si řeknem na farmách. Co chceš řešit?!"
Nenechal se zviklat a dál si zakresoval své mapy a studánky.
Nakonec se přihlásilo 17 lidí včetně mé sestry a její kamarádky z medicíny. Bylo jasný, že to bude veliký. A bylo.
První mezera v plánu se objevila už na samém začátku. Jediný autobus z Trutnova byl v Brně už v deset ráno a náš autobus Alpiny odjížděl až ve čtyři odpoledne. Kluci nezaváhali. Zmazali se během těch šesti hodin jako dobytci, takže jsme je po našem příjezdu z Prahy našli v už dost použitém stavu. Moje prosba, aby se ožrali až po přejezdu rumunskejch hranic, aby nenastaly problémy s celníkama zjevně nepadla na úrodnou půdu. U autobusu nastal trochu chaos a nějaký cikáně, co jsem původně myslel, že jede s námi, mi šlohlo telefon. Kluci zabrali zadek autobusu a jako první věc se pokoušeli slejt rum do flašky od Coly. Raspa přitáhl kytaru - na té jsme trvali. Jak se ukázalo, vzal si prakticky jenom kytaru a možná ještě spacák. Kam se hrabal na Pavla Křivánka, který, jak jsme později poznamenali, táhl zásoby pro 10 lidí na 14 dní. Autobus se rozjel a začala velkolepá párty.
Kytara hrála, rum koloval a zpívalo se a řvalo se a bylo to velkolepý. S Alpinou jelo asi 25 lidí, mnoho z nich staršího věku. Slyšel jsem, jak tam jakýsi chlapík kolem padesátky utěšoval svou ženu:"Neboj, se na ně podívej, sou úplně pod obraz. Za chvíli odpadnou a bude klid!"
Jeho tip byl víceméně správný, mnoho lidí velmi rychle odpadlo. To co podcenil, byl náš počet a různý stav opilosti, takže po mrtvých to přebrala další parta, která to táhla až do umření, ale tou dobou už mrtvoly byly natolik zrelaxované, že mohly převzít štafetový kolík a jelo se dál. Patnáct hodin nepřetržité párty. Jak prohlásil Milan: "Tohle je science-fiction!"
Na hranicích málem byly problémy, když Žižka něco nevhodně zahláškoval vůči celnici, ale její pokus jít dozadu a začít to řešit narazil na stěnu pachu, který může způsobit jen parta 17ti letejch kluků, co si dlouho neměněj oblečení, potěj se v atuobuse a kalej už mnoho hodin. Na rumunských hranicích jsme si naměnili peníze. Mnoho kluků z Trutnova, byli kluci z ulice, takže byli uneseni, že jsou najednou multimilionáři. Kurz byl tuším 2 koruny za 1000 lei.
Konečně jsme byli v městečku, kde jsme my vystupovali. Vymotali jsme se jako ve snu. Autobusák vyházel naše věci k silnici, skočil do autobusu, který v oblacích spálených pneumatik zmizel za obzorem.
"Sem zvědav, jestli se pro nás ještě vrátěj, jak bylo původně domluveno," pronesl jsem nejistě.
Partička neváhala, poté co se zorientovali kde jsou, našli nejbližší trafiku, kde si nakoupili nejlevnější cigarety "Karpatie". Venku si hned zapálili a začali plivat a kašlat.
"Co to je za hnůj?! To sou sušený koňský hovna ne?!" vykřikovali nevěřícně, ale za tu cenu zkoušeli znovu a znovu potáhnout. Kuřivo bylo nakoupeno a tak jsme začali hledat hospodu. Nemuseli jsme hledat dlouho. Objevili jsme jeden zjevně poměrně luxusní podnik. Zabrali jsme většinu stolů a chtěli objednat. Lístky byly ale jenom v rumunštině. To nás nemohlo zastavit.
"Bére! Bére!" křičeli kluci jedno z mála slov, co se naučili dopředu.
Milan si vzal jídelní lístek, neochvějně zabodl prst a prohlásil: "Tohle chci!"
Zbytek se slovníčkem zjišťoval aspoň co jsou polévky a co jsou hlavní jídla. Holky si objednaly "Aqua". A ukazovaly, že jich chtěj 6. Číšnice se tvářila nevěřícně, ale holky trvaly na svém. Číšnice pokrčila rameny a přinesla jim 6 dvoulitrových skleněných lahví vody.
Jídlo bylo poctivé, leč hygienu přípravy jsme raději detailně nezkoumali. Já našel ve svých hranolkách ufritovanou masařku. Dal jsem jí stranou. Masařky nejím. Milan dostal jakousi polévku ve který byl normálně ponořenej stejk. Pochopil konečně, proč mu k polívce přinesli nůž. Ceny byly úžasný. Pivo stálo v přepočtu 6 korun - 3000 lei. Nádhera. Kalba začala. Číšnice vždycky po tom, co jsme utratili milión provedla součet a vyžadovala platbu.V hospůdce jsme se zdrželi více, než byl původní plán a ke spodní stanici lanovky nás čekal brutální výstup. Leč venku jsme potkali jakési taxikáře s tranzitama, co nám nabízeli odvoz. Po chvilce smlouvání jsme se dostali na 20 kč za osobu, což nám připadalo jako velmi lákavá cena. Rumuni nám vzali baťohy a naházeli je do jednoho tranzitu a ukázali nám ať si sednem do druhého.
"Nejsme debilové!" prohlásili jsme sebejistě a nacpali se k našim baťohům, které jsme nehodlali opustit. Seděli jsme namačkáni doslova až ke střeše. Rumuni jen pokrčili rameny a řidič vyrazil.
Stoupák k lanovce byl brutálnější, než se vůbec mohl na mapě zdát. Auto řvalo z plných sil a v posledním stoupání bylo jasné, že řidič řadí agresivněji, než by auto mohlo snést. Zachrčení několika zlomených ozubených kol a auto krokem supělo k svému cíli. U spodní stanice lanovky jsme zaplatili smluvenou cenu a majitel tranzita mohl vyrazit rovnou do opravny. U lanovky byl bar a tak jsme si každej dali ještě pivko, abychom se cestou nebáli. Kluci našli myš, kterou si chtěli ochočit a vycvičit. Bohužel jen do té doby, než přišel nějakej Rumun, kterej jim jí vzal z rukou a jedním přesným cvrnknutím jí zlomil vaz. Lanovka nás popovezla o nějakých 1000 výškových metrů a my u výstupní stanice zmerčili další hospodu. Část výpravy, zejména holky a pár nadšenců, se začala cukat, že kvůli tomu sem nepřijeli a že chtěj stoupat po horách, prozkoumávat průsmyky a ne jen fůrt chlastat v nějaký hospodě."Jak jsem říkal, tohle je svobodná akce. Pokud chcete jít napřed jděte, my tady dáme jedno, dvě pivka a hned vás doženem!"
Partička se odtrhla a my zamířili do hospůdky. Byla to vysokohorská restaurace a pivo tu stálo smrtelných 18 Kč. Přesto jsme jich pár dali.
Jen jsme dosedli, venku se zatáhlo, začalo fučet a pršet. Každým dalším pivem se počasí venku vyjasňovalo. Milan se v jeden moment zadíval na bublinky, které v řetízcích stoupaly z mandlí co si hodil do svého piva a pronesl památnou větu:
"Ještě dvě, tři piva a bude zase hezky!"
Konečně jsme rozhodli, že musíme dál. Vyrazili jsme z hospody, ale ten den už měl každý z nás víc, než by bylo zdrávo pro vysohorský výstup. Cesta od lanovky stoupala prudce vzhůru. My ušli asi 400 metrů a začali jsme padat podél cesty do příkopa. Místní se sbíhali a nabízeli nám vodu. Mysleli si, že jsme to šlapali celý až odspoda, podél lanovky. Nechtěli jsme je zklamat. Konsolidovali jsme síly a pokračovali ve výstupu. Zanedlouho jsme se dostali do neprůhledné mlhy.
Bylo jasné, že první skupinu jen tak nedoženem. Rozhodli jsme, že zkusíme kontaktovat první skupinu. Jediný, kdo měl telefon, byl Rasputin. A ten měl číslo jen na Radku. Po velkým přemlouvání se uvolil, že jí zavolá. Ceny roamingu byly tehdy smrtící. Rozhovor byl krátký a stručný:
"Radko!! Radko!! Kde jste?!!! Tady je šílená mlha!" .... "COŽE?!"..."AHA! Promiňte!!!"
"Co to bylo?" nechápali jsme.
"Nechala si telefon doma, to byli rodiče!" odpověděl Raspa.
"Ty vole zavolej jim, že je všechno v pohodě!"
"Jak asi? Budou chtít mluvit s Radkou, zavoláme jim, až je doženem!"
Plán to byl dobrej a druhou skupinu jsme s neskutečným nasazením nakonec skutečně dohnali, ale zjistili jsme, že už tam nebyl žádný signál. Stejně jako několik následujících dní. Tohle byl prostě poslední hovor, kterej Radčini rodiče slyšeli.
Pavel Křivánek, který šel s první skupinou kolaboval. Jeho odhadem 35ti kilogramový baťoh mu dával zabrat. Počasí se ale umoudřilo a my vyšplhali na plošinu asi 2000 metrů nad mořem, kde jsme rozbili základní tábor. Počasí se umoudřilo a nám se naskytly nádherné výhledy na západ slunce.
Pavel se rád dělil s Raspou a kýmkoliv dalším, kdo měl zájem o své zásoby. Všichni jsme načali naše zásoby slivovice a jiných destilátů, Raspa zahrál a zkrátka to byl fantastickej večer. --
po osmi letech zapsal 5.12.2010 u pinty skvělého Conqueroru v hospůdce The Horse and Groom pod Windsorským hradem Hobbit
