Návrat do Anglie proběhl na mé standardy poměrně v pohodě. Vstal jsem o půl čtvrté ráno, dobalil a už jsem seděl v taxíku. Po prvním kilometru jsme udělali otočku zpět domů a já prohledal byt, protože jsem si nebyl jistej zda mám pas. Nikde nebyl a tak jsem doufal, že ho mám zabalenej. Vybalovat se mi to nechtělo. Znovu jsme jeli a já zjistil, že jsem si asi doma nechal kreditku. Jak to říkaj? Doklady a prachy stačej, zbytek si můžete cestou koupit.
Pas jsem na letišti našel, ale musel jsem přebalit velkej kufr, protože měl 33kg, což bylo o kilo víc, než je povoleno. Našel jsem ale i kreditku a tak jsem si mohl jít dát skvělou bábovku a Plzeň do letištní kantýny.
S nízkonákladovkou jsem už nezaváhal a pořídil si Wizzair business class - to znamená rezervaci sedadla u únikového východu. Byl to luxus srovnatelný s business class British Airways. Jen toho místa na nohy bylo snad ještě víc a nedonesli mi teda šampaňský. V Anglii pršelo. Já se mlátil s dvěma kufry vlakem do St. Albans, kde jsem šlapal v dešti a zoufale si snažil vybavit, kde jsme před týdnem zaparkovali auto. Z úsporných důvodů stálo v jakési ulici za zónami zákazu. Boha jsem ji nemohl trefit a navíc jsem začal šíleně, ale šíleně potřebovat na záchod. Postupně jsem zpomaloval chůzi. Pak už jsem šel jak koncentrovanej kačer táhnouce za sebou ty šílený kufry. Nikde, ale NIKDE žádná restaurace, nebo cokoliv podobného záchodu. Ani blbej jehličňan s beruškou. Konečně jsem zahlídnul auto. Tak jsem se zaradoval, že jsem to skoro neustál. Bylo jasný, že to nedám už ani o metr. Nechal jsem kufry, kufry a začal zvonit na nějakej dům co tam svítil. Chystal jsem si, co jim tak chytrýho řeknu. Bunda ještě smrděla ohněm z víkendu a já se kroutil jak přišlápnutej červ.
Nikdo neotevřel. Tak mě to překvapilo, že se mi přestalo chtít. Sednul jsem do auta a vyrazil s tím, že to někde pořeším. Navigace nahodila směr a ukázala naprosto neuvěřitelný 2 hodiny jízdy. Pak zapípala a decentně se optala, že našla cestu, která by byla o 1 h a 12 minut kratší a jestli bych jako měl zájem. Potvrdil jsem že jo a ona zavelela ať to otočím do protisměru. Přes hodinu byla příliš lákavá úspora a tak jsem uposlechnul. Rádio hlásilo, že se M25 zhroutila. Tak asi proto. Jel jsem místama o kterých jsem netušil, že existujou, ale nějakou záhadou mě opravdu dostala za méně než hodinu domů. Tam jsem pořešil záchod a běžel do medical centre, kde jsem měl domluvenou prohlídku, kvůli ekzémům. Myslel jsem, že v 9.30. Dorazil jsem v 9.26. Bylo to v 9.20 a prý už mě nevemou a maj plno na čtrnáct dní. Můžu to zkusit zítra ráno v osm na blind. Ještě, že jsem už byl na tom záchodě. Tohle bych nedal.
Vyrazil jsem do práce. Tam se mi udělalo zle, začalo mě bolet v krku, trochu jsem se motal a bolely mě klouby. Bojoval jsem s tím asi do tří, načež jsem oznámil, že to balím a vrátim se, až mi bude trochu rozumně.
Udělal jsem ještě nákup v Sainsbury. Je zvláštní, jak se chutě nemocného člověka mění. Já měl doopravdy zvrhlé chutě. Červené maso mě vůbec nelákalo. Místo něj jsem nakoupil nakládané červené zelí, křen, šťávu z červené řepy, džusy, kuřecí vývar a polívky a spoustu ovoce. Doma to do sebe láduju a přemlouvám se, abych si šel lehnout do studený ložnice. Nebo to prostě zalomím tady na gauči...
