úterý 29. září 2009

Anglie potvrzena

Budík řve v sedm ráno. Nechápu co se děje, mám pocit, že jsem právě usnul. Ale postupně mi dochází, že je sedm a v tomhle militatním výcvikovém táboře musím na snídani, nebo budu o hladu. Pořadatelé konference sice přednášejícím všechno platí, ale zato od nich vyžadují naprostou dochvilnost a účast na všech workshopech, přednáškách, meetingách i obědech a večeřích. Na snídani účast nevyžadují, ale v osm je první workshop a jak jsem se přesvědčil minule, najíst mi v tu chvíli už nedají.
Běžně snídám jogurt a rohlík, ale tady mi to nedalo, takže smažený vajíčka, klobásky, slanina, kafíčko, zákusky... Snídáme na krásné terase s výhledem na golfové hřiště a východ slunce. Východ slunce je sice pěkná záležitost, kterou vidím spíše jen ve chvílích, kdy se nám někdy protáhne večer v hospodě, ale že bych to musel vidět každý ráno, te teda fakticky ne.
Hned na prvním workshopu mám co dělat abych neusnul. Leju do sebe další kafe a jdu na předepsaný meeting. Narazil jsem náhodou na firmu, která dělala konzultační služby pro O2 na aukci 2,6Ghz spektra v Něměcku. Vytěžuji z nich maximum informací a domlouvám další spolupráci. Po několika dalších workshopech následuje výborný oběd. Emir z IDC se snaží sesadit k jednomu stolu účastníky panelu o Mobilní TV. Když konečně sedíme všichni u jednoho stolu, tak mi zvoní telefon a volá Michael z Anglie. Omlouvám se a jdu vzít telefon. Nabídku vylepšit nemohou, ale stejně jsem nakonec souhlasil. Takže pravděpodobně 26. října už budu pracovat v Anglii. Telefonovali jsme snad třičtvrtě hodiny, koukal jsem na bezútěšné okolí hotelu a představoval si, jaké to bude v Anglii. Mám strašně smíšené pocity, na jednu stranu to je přesně věc, kterou jsem vždy chtěl zkusit, na druhou stranu to bude pěknej záběr, odtrhnutí od kořenů, od kamarádů a také od rodiny, která zatím nechce jet se mnou a budeme se jen vzájemně navštěvovat. Už během hovoru mi pípá telefon s druhým voláním. Jen co jsem to položil volá mi nervózní organizátorka, že už dvacet minut mám být na meetingu.
A pak už další série přednášek, workshopů a meetingů končící až po páté hodině.
Večeře je až o půl sedmé večer, takže vyrážím nejprve do hotelové posilovny, kde terorizuju své tělo poctivých 45 minut a pak jdu do bazénu. Nejdřív se zdá, že po té posilce to dneska nezvládnu, ale nakonec dávám asi 46 bazénů. Se zpožděním jsem dorazil na dnešní „welcome drinks“, které jsou dnes zpestřeny kouzelníky. Fakt machři, jmenují se Urban Magic a umí věci, které prostě nechápu. Po drincích následuje večeře. Dnes večeříme venku na terase a je to fakt paráda. Sedím u stolu s dvouma amíkama z Austinu v Texasu a s Jensenem z T-Mobilu ze včerejška. Nalévá se zase pochybné víno a tak si zkouším říct o pivo. Jsem úspěšný a ostatní u stolu si nadšeně taky objednávají taky. Tématy jsou velký hudební festival v Austinu, kam se podle vyjádření mého spolustolovníka někdy rozhodně musím zajet podívat, Pražské hospůdky, české speciality a Amsterdam. Hlavním chodem je ryba „cod fish“, která je naprosto vzácně hnusná, strašně smrdí a je přesolená. Kolegové ze Švédska ji přirovnávají k jisté Islandské žraločí specialitě po které se údajně poblil i Gordon Ramsay. Většina lidí snědla pouze brambory. Dáváme tentokrát závěrečný drink na baru, kdy kecáme s organizátorem konference a Jensenem. Opět se sotva doplazím na pokoj a kolabuji.

pondělí 28. září 2009

Gate C12

Ráno mě ve čtyři vzbudil budík a hned jsem se dal do dobalení a oblékání věcí a prozřetelně jsem také včas zavolal taxíka. Stejně jsem trochu nestíhal. Vyběhl jsem, naložil věci a zjistil, že nemám plavky. Takže zpátky a ještě jednou. Když jsme vyjeli, tak jsem měl pocit, že jsem si nevzal foťák, ale už se mi nechtělo vracet. Na letišti jsem byl ale s velkou rezervou a tak jsem se usadil před zavřený McDonald a dodělával jsem podklady k aukci na 2.6 Ghz spektrum. Tak mi to šlo a tak jsem se do toho zabral, že jsem vůbec nevnímal jak ten čas utíká. Až když jsem dal odeslat výsledky tak jsem se podíval na hodinky a z hrůzou jsem zjistil, že letadlo startuje za 20 minut. Popadl jsem věci a pádil k bezpečnostní kontrole. Tam fronta jak kráva, ale bezpečák, kterej viděl, že jsem přiletěl jak vítr z hor se podíval na mou letenku a poslal mě do VIP fast track – zrychlené odbavení pro piloty a business třídu. Proběhl jsem rentgenem a zoufale hledal gate. Byl to Gate C12, letěl jsem směrem na Céčkové gaty, ale bylo mi divné, že šipky ukazují jen C1-C11. „Prosíme posledního cestujícího letu LH 265 do Mnichova pana Miloslava D. aby se neprodleně dostavil na gate C12. Gate bude za několik minu uzavřen!“ hřímal letištní rozhlas. Zastavil jsem se a zařval: „Kdybyste raději řekli, kde je ten zpropadenej gate C12!!!“ Lidi se zastavili, ale nikdo ani neukázal prstem. Zoufale jsem se rozhlédnul a spatřil jsem, že jsem ho dávno přeběhl, protože byl z nějakých záhadných důvodů na začátku chodby. Přistál jsem tam jak první pivo v parném dni a slečny už mě radostně vítaly. Ukázal jsem letenku a sešel dolů do autobusu, kde stáli dost nabručení cestující. Autobus nás přivedl k letadýlku se dvěma vrtulkami, které bylo jen o trošku větší než autobus, který nás tam dovezl. „To poletíme tímhle letadýlkem Káně?“ vznesl jsem zbytečnou otázku.
Hned po usazení jsem usnul a vzbudil jsem se až během přistávacího manévru. Měl jsem strašlivou žízeň a zjistil jsem, že jsem prospal roznášku jídla a pití. Chytil jsem letušku a poprosil jsem ji aspoň o Colu. Donesla mi ji a už se běžela připoutat protože jsme fakticky sedali na zem. V Mnichově jsem měl přes pět hodin. Prošel jsem si nějaké obchody a královsky jsem posnídal smažená vejce se šunkou, preclíkem a velkým výborným pivem. Navíc jsem zjistil, že v Mnichově je zrovna OctoberFest – tohle si uvědomit dřív, tak by se dala ta cesta taky zkoordinovat trochu jinak.
Let do Lisabonu už probíhal v klidu, akorát jsem na začátku usnul a pak mě vzbudila vůně roznášeného jídla. Snažil jsem se zůstat vzhůru, než dojdou ke mě, ale fůrt jsem usínal a budil se leknutím, že jsem to zase prospal. Ale zadařilo se a já si dal kosmonautský těstoviny se špenátem.
V Lisabonu už čekal chlapík s cedulkou a odvedl mě do přistaveného Mercedesu, který mě odvezl do Westin CampoReal – zoufalý díry, kde v okolí není vůbec nic, jen oschlé golfové hřiště. Ale hotel samotný byl luxusní a služby na úrovni. I když s Parkhotelem Bremen, kde se tato konference konala minule se srovnávat nedal.
Ubytoval jsem se, zjistil sjem, že má výhled jen na střechu recepce a vydal jsem se na nádvoří hotelu, kde se podávaly welcome drinks. Tenhle úvod je vždycky trochu stres. Koukal jsem, zda nezahlédnu nějaké známé tváře, ale kromě pár nudných týpků z minula jsem nikoho neviděl. Zejména mi chyběli kluci z Islandu se kterýma to bylo úplně o něčem jiným. Postupně mě přepadali různí dodavatelé a snažili se navázat nenucenou konverzaci. Po welcome drinks jsme se přesunuli do restaurace, kde jsme měli určen zasedací pořádek. Vedle mě si sednul docela bodrej týpek se kterým jsme si rychle sedli. Později jsem zjistil, že to je Vice President Mobilního Broadbandu u T-Mobile International.
Večeře byla vynikající, víno už slabší. Umíral jsem únavou. Příjemně jsme pokecali. Nejvíc ho zaujalo, když jsem se zmínil, že si v české pobočce stěžovali, že museli nasadit TDD mobilní data, který jsou úplně na houby.
„Cože? Chci jména, chci adresy, chci místa!“ rozpálil se Jens. Já jim od začátku říkal, že to je ale naprostá chujovina. Nikoho jsem samozřejmě neprozradil, ale budu se jich na to při nejbližší příležitosti muset znovu přeptat. Závěrečné drinky v baru jsem už odmítnul. Doplížil jsem se na pokoj a usnul během chvilky.

sobota 26. září 2009

Nejsem Robocop

Budí mě mamka i Míša, že musím jet pro Matese. Jsem totálně mimo provoz, ale je mi naznačeno, že bych fakt měl vyrazit. Ve stavu, kdy bych se bál chodit jsem jel autem pro obě děti a vezl je zpátky. Reakce nula nula nic a tak jsem jel aspoň fakticky pomalu. Mikrospánku jsem se nebál, věděl jsem, že když usnu, tak pořádně. Stavili jsme se s klukama na Pizzu a pak u babičky D. na kafe, ale nic mě moc neprobralo. Poslední kilometr k poli, kde byli naši s Míšou na brigádě jsem spíš spal než jel. Po zastavení jsem nebyl schopen opustit auto a usnul jsem na sedačce. Vzbudily mě až vosy, ale fůrt jsem byl mimo provoz, ale bylo tak hnusný vedro, že se tam spát fakt nedalo. Volal jsem Míše, jestli mě hodí na chatu, protože jsem fakt nechtěl řídit, když nebylo třeba. Řekla, že už stejně pojedou a opravdu za půl hodiny jsme jeli.
Na chatě jsme se jen zabalili a vyráželi jsme ku Praze. Byl jsem unavenej, ale už trošku v provozu. Zkoušel jsem usnout, ale nebylo moc kde. Nakonec jsem se rozhodl, že pojedu, dám v Trutnově RedBull a uvidím, kdyby to nešlo přespím u babičky. Řídit mašinu je ale daleko adrenalinovější záležitost než u auta, takže jsem se držel celkem vzhůru, i když pár chybiček v reakcích by se našlo. V Praze jsem jel do práce, protože čekám na nabídku z Londýna a díky těm militatním hovadům co nám nastavují bezpečnostní politiku mi vypršelo heslo, které musí mít dvě velká, dvě malá písmena, dvě číslice a nealfanumerický znak a nesmí se ani podobat pěti heslům předchozím, přičemž se mění každého čtvrt roku. Hovado debilní co to vymyslelo by zasloužilo vyhodit na hodinu pro vytvoření brutální díry do firemní sítě. Samozřejmě, že tato kreténská politika vede k tomu, že má každej napsaný heslo někde v bloku, nebo na papíru o počítače. Ano taky to tak mám. Nejsem Robocop abych si pamatoval směsici čísel a písmen, kterou musím stále dokola měnit.
Když to vyprší, tak jediný způsob jak to obnovit, je zajet do práce. Zkoušel jsem volat na podporu a chtěl ho nějak obovit, ale výsledek byl, že jsem byl den bez přístupu do mailu i poté co jsem do té práce dojel.
Z práce jedem nakoupit na Chodov a pak už domů. Žádná nabídka nedorazila, ale večer volal Michael z Londýna, že HR se s tím hrozně patlá a že mi řekne nabídku telefonicky. Základní plat byl na spodní hranici, jakou jsem byl ochoten akceptovat, ale k tomu prémie, hromada benefitů a auto. Snažil se ze mě dostat odpověď už během telefonátu, ale bránil jsem se, že to musím nejdřív probrat doma.
Zvěstoval jsem Míše tu radostnou novinu a byla dost hořká. Říkala, že doufala, že to nedopadne. Nechce se jí z Prahy, kde si našla kamarádky a kde děti chodí do školky /teda jedno dítě/. Dohodli jsme se, že to zkusím a že tomu necháme volný průběh. Uvidí se jak to půjde. Byl už pozdní večer a já si ještě nic nezabalil na služebku. Ráno totiž odjíždím na konferenci do Portugalska. Snažil jsem se balit. Nasadil jsem ostrý tempo, jedna zabalená věc za půl hodiny a do půlnoci se mi podařilo mít v kufru troje slipy, troje ponožky a knížku. Míša mi vyprala a vyžehlila obě košile i všechny obě kalhoty co mám. Zbytek dobalím ráno.

Tři holubi

Budím se ještě za tmy a koukám jen pro zajímavost kolik je hodin.
DESET RÁNO?! No jo, vždyť mi si neotevřeli okenice v klubovně a u hnědejch kachláků, kde jsme spali. Budím Macaxe a motivuju ho k opuštění Hájenky. Slíbil jsem Míše, že v devět budu na střelbách v Bernarticích. Snad to stihnu. Jediný co jsme museli uklidit, byla skoro plná flaška whisky a sáček pistácií. To se uklízí docela dobře, takže za nějakejch deset minut už sedám na mašinu a jedu. Instrukce byly poněkud vágní. U jednoho obchodu doprava a pak už nás uslyšíš. Nejdřív jsem minul obchod a pak jsem zjistil, že hledat střelce mezi kopci a na motorce je docela výzva. Na motorce jsem neslyšel nic, když jsem zastavil a vypnul motor, tak jsem střelbu slyšel, ale určit odkud to šlo v kopcích - no docela jsem si pojezdil.
Dorazil jsem akorát včas. Míša zrovna střílela. Trefila asi tři asfaltový holuby z dvaceti nebo kolika, ale bylo to rozhodně lepší než minule. Táta prohlásil, že se zlepšuje, že to chce jen cvik. Takže hned bylo znovu vzneseno téma, kdy koupíme flintu za dvacet tisíc. Ukázal jsem výpis z účtu, kde bylo asi mínus 40 tisíc.
Jinak to tam bylo fajn, musel jsem sice pít Birelly, ale grilovalo se prase a bylo hezky, takže pohoda, klid. Během pauzy jsem odvezl klíče od Hájenky ke Štefkovi a poseděl tam na kafe. Maj barák sice jak já říkám v Polsku prakticky u moře, ale je tam nádherně. Seděli jsme na verandě, koukali do údolíčka a kecali o všem možným. Prostě totální relax.
Po střelbách jsme jeli k ségře na stavbu do Rokytníka. Mile mě překvapilo, že za ty prachy postavili docela solidní barák. Mluvilo se, a plány vypadali na takovej malej domeček. Je tam hezky, ale práce v okolí je dost nejistá záležitost.
Z Rokytníka jsme jeli na chatu, kde jsme místo slibované romantiky koukali na Superstar a pak šli spát.

Vycházka do Sejf

Ráno jsem zaznamenal kolem sebe nějaký cvrkot, ale když jsem se vzbudil podruhé, byl už byt prázdný. Míša s dětma jela napřed do Trutnova. Já je měl následovat na motorce. Je úžasné, jak teď díky tomu, že se možná budu stěhovat pryč začínám vnímat vše kolem sebe úplně jinak. Schválně jsem nejel až do Hradce, ale sjel jsem z dálnice už u Poděbrad, abych si vychutnal krásnou přírodu a cestu přes Jičín a Čistou s výhledama na hory a tak. Počasí bylo luxusní. Začínal podzim, svítilo sluníčko a krajina chytala nádherný barvy. Jel jsem si na pohodu a vychutnával tu krásu kolem sebe.
V Trutnově jsme s Míšou a Matesem jeli do Sejf na chatu za tetou. Nikdo tam ale nebyl. Vzali jsme aspoň divočáka Ferdu na vycházku. Zase krásná podkrkonošská krajinka a na louce se promenádoval lovecký pes, divoké prase a za nimi rodinka s dítětem. Lidi zastavovali a nechápali. Lehli jsme si na louku a vychutnávali tu nádheru. Jsou to přesně tyhle momenty, které člověku dodají strašně moc energie a kdy si říká, že je všechno tak jak by mělo být a takhle to už zůstat.
Míša chtěla do lesa a já na Hájenku, takže jsme se před pátou sbalili a jeli domů. Volal jsem Macaxovi, že už mířím na Hájenku a zda tam budem spát. Potvrdil, že to je dobrej nápad, ale že nemá klíče. Otočil jsem se a jel jsem pro ně ke Štefkovi. Pamatoval jsem si, že bydlí kousek za Trutnovem. Pamatoval jsem si to blbě. Ač je to prý jen 16 km, tak mi to přišlo, že jsem projel už větší část Polska a za dalším kopečkem mě čeká už jen moře. Navíc jsem si nemohl vybavit, kde vůbec bydlí a tak jsem jel tak nějak „po čichu“ a každou chvíli jsem měl pocit, že tohle už je vono. Až u cedule Lampertice se pamět konečně rozhýbala a dodala mi podobnou mapu. Vyzvedl jsem klíče a hurá zpátky. Na Hájence už čekal Macax. Máme připravovat noční hru rovery. Nějak jsem to neprozřetelně slíbil Drgymu, když jsme minulej tejden tak skvěle popíjeli v Kotvě.
Než jsme vyrazili nalili jsme si na dva palce kanadské whisky a připili jsme si na prohibici, kterou prosadil Kuba, který je po nemoci a nesmí teď rok pít, tak v tom asi nechce být sám. Vyráželi jsme ještě za světla a prošli jsme celou trasu včetně některých vychytávek, které s tou whisky v hlavě byly dost náročné - na druhou stranu, když jsme to zvládli my s whiskou, měli by to zvládnout roveři bez whisky, ale v noci. Nechci prozrazovat trasu, takže musím přeskočit a vrátím se k tomuhle záznamu až po půlce října, kdy bude Hájenka.
Na Hájence jsme si zatopili a dali ještě skleničku whisky. Cesta nás dost vyčerpala, takže jsme za chviličku spali jak nemluvňata.

pátek 25. září 2009

Nejlepší čína v Praze

V devět jsem už zase v práci. Vtipně jsme si totiž s Markem naplánovali schůzku kvůli tomu CDMA projektu. Marek tam v devět nebyl, tak jsem šel na kafe. V devět nula pět mi zvonil telefon kde jsem. Nechal jsem kafe kafem a šel jsem dolů. Předal jsem mu kompletní info o CDMA, ale během diskuze jsem se zmínil o připomínkách k výběrovému řízení na pásmo 2,6GHz. Mění se zadání a místo CDMA mám prioritně pracovat na tomhle. Kolik to pro nás může znamenat peněz, jakou hrozbu, co je třeba, potřebujem to vůbec atd. Šílené je, že tohle pásmo je určené pro mobilní datové sítě nové generace s názvem LTE (teoreticky až 150 Mb/s, prakticky cca 10 – stále desetkrát více než současné UMTS síť třetí generace 3G). Jenže ač šamani tvrdili, že LTE bude realita roku 2010, tak já tvrdím, že to bude komerční realita nejdříve roku 2015 – nejsou koncová zařízení, technologie je spíše v pilotu, než v provozu, ceny jsou z říše astronomie, díky krizi jsou brutálně omezené investice do hokusů, pokusů. A předpovídat co bude v roce 2015 v telco světě, to je zase spíše oblast astrologie. Přesto jsem zkusil dát dohromady co se dalo. Využil jsem i svých nových kontaktů v UK. Ukázalo se, že máme hromadu studií, analýz a článků k tématu. Ale co člověk to názor, takže je to jenom o tom vybrat něco, čemu člověk tak nějak intuitivně věří.
TCD byl dnes Na Kopečku. Předali jsme Jirkovi Š. tričko, které jsme mu koupili na Žatecké dočesné. Ptali jsme se tam v jednom stánku, zda mají tričko pro obchodníka co neprodává. Měli ho. Bylo na něm napsáno „Nic po mě nechtějte, nemuseli byste se dočkat.“ Jiří z něj měl nelíčenou radost. Z našich srandiček ohledně jeho prodejní úspěšnosti už méně. Skončilo to sázkou, že do příští středy něco prodá. Vsadili jsme se o tři stovky, tak uvidíme.
Večer jsme přemýšleli s rodinkou kam vyrazit. Míša navrhla do číny. Našel jsem na netu údajně nejlepší čínu v Praze. Je to Vršovická 1. Tak ceny rozhodně odpovídaly. Polívka za pade, jídlo za 150. To bylo tak všechno. Pivo měli jen v lahvi – to bych ještě čínské restauraci, ač s krvácejícím srdcem, odpustil. Obsluha zmatená. Když děti polili ubrus džusem, tak vyměnila jen nejvíc politej ubrousek a zbytek nechala být. Polívku mi nepřinesli a když jsem se na ní asi po půlhodině znovu zeptal, tak mi číšníce odpověděla:
„Já zapomněla. Ty ji fůrt cééš?“ a nakonec ji přinesla, když jsem byl v půlce jídla. Jídlo dobré, ale nijak úžasné. Kuchař je zjevně obrovský fanda do sóji. Maso v ní přímo plavalo. Ještě horší to bylo s polívkou. Moje milovaná pikantní, pálivá polévka byl normálně sójový vývar – bylo to nežratelné. Nechal jsem ji téměř netknutou. Ani se nezeptala, jestli mi na ní něco vadilo a já po tom týdnu neměl sílu se o něco hádat. Zaplatil jsem brutálních 500 korun českých a jelo se domů.

čtvrtek 24. září 2009

Napůl přijat

Večer jsem se koukal na výše nájmů, daně a další informace, co potřebuju, abych si udělal obrázek o možném budoucím životě. Dopoledne je v práci klid, ale já mám plnou hlavu Londýna. Zpracovávám pro Marka podklady o statusu CDMA projektu. V jedenáct mám další pohovor – tentokrát interní pozice v rámci firmy v Praze. Nějak jsem už chytnul grif – ono když člověk poněkolikáté prezentuje to samé, tak už si to pěkně nastrukturuje, ví co má vypíchnout a o čem raději pomlčet. Neplánovaně se to protáhlo na hodinu a půl a končilo to více než nadějně. Tak tohle už je fakt na bednu. Ano, jsou to krásné problémy, když člověk může vybírat jako práci vezme, ale je to jak na burze. Když to padá, tak je to zpočátku šok, ale pak už je člověk tak nějak vyklidněnej a dalších deset procent dolů už ho nerozhodí. Zato když to roste, tak to sou nervy jako blázen. A stejně jak na burze ten růst může skončit nečekaným propadem.
Šli jsme s partičkou z VOLNÝho do Michelské, kde jsme příjemně poobědvali. Přišla mi zpráva z Londýna, že by se mnou chtěli ve tři hodiny mluvit. A já už byl jakž takž v pohodě a konečně jsem dělal něco do práce. Zase nervozita, zase nervy. Ve tři nikdo nevolal, ve čtyři jsem začal psát mail, kde jsem se snažil maximálně slušně a uctivě říct, že na mě asi nějak pozapomněli. Něco jako když se v hospodě připomínáte číšníkovi s jídlem, ale máte strach, aby si to nevzal osobně a pak vám do něj ještě neplivnul. Než jsem to dopsal zvonil telefon. Po dlouhé úvodní řeči mi Michael sdělil, že se rozhodli jednoznačně pro mě. Z deseti kandidátů. Tak hurá! Ale napůl. Podmínky stále nejsou, pracujou na tom, měl bych je dostat během zítřka.
Doma jsem tu radostnou novinu zvěstoval Míše. No nemá radost. Řeší a kombinuje jak to zařídit, aby tam nemuseli být se mnou. Chápu, že se jí nechce a že má strach jak to zvládnou děti, ale je to stejně takový strašlivě nepříjemný pocit. Mám fakt strach, jak tohle dopadne. V sedm vyrážím na Náměstí míru. Máme dneska u Luboše doma takový malý offsite našeho strategického týmu. Beru si pro jistotu s sebou karton osmi Plzní, protože firma ořezala náklady, takže nic neproplácí a všechno si platíme sami. A Luboš varoval, že tam má jen víno. V tramvaji jsem se začetl do „MASH Jak to bylo doopravdy“ a otevřel jsem si jednu Plzničku. Konečně po mnoha dnech, kdy jsem špatně spal, budil se vynervovanej jsem zažil ten krásný pocit klidu a míru, kdy je všechno na chvilku v pohodě a ten komplikovanej svět je tam někde venku a tady je jenom krásná knížka a výborný pifko.
Dorazil jsem načas a po krátkých instrukcích telefonem na druhý pokus i před správný dům. Luboš má fakt nádhernej byt, který je neuvěřitelně vkusně a prakticky zařízenej. Jako výbornej nápad mi přijde pódium v obýváku, pod kterým je obrovský úložný prostor.
Grilujem na terase, kecáme, popíjí se pifko a víno a já se nějak rozjel a když už stejně končím, tak jsem jim povyprávěl pár příběhů ze života. Ať vědí, s kým mají tu čest. Je fakt, že už více než tušili. Super akcička, výborná atmosféra a pohoda. Hrozně moc jsem něco takového potřeboval. Spát jdu asi ve tři ráno.

středa 23. září 2009

Pohovor

Ráno v devět máme Staff meeting. Klasicky se scházíme asi o půl desáté. Někdo mi fůrt volá, ale je to neznámé číslo, tak to ignoruji. Najednou přišla SMSka, že tam je ten člověk z Anglie a už půl hodiny na mě čeká. Nechápu jak je to možné, v kalendáři to mám až od dvanácti ale letím dolů. Vůbec jsem si nestihnul vzít oblek, kravatu, nic, prostě jsem tam přiletěl, tak jak jsem byl s notebookem v podpaží. Pohovor byl docela fajn. Příjemnej neformální týpek, co mě trochu pokoupal otázkami ohledně strategií, ale většinu času jsme spíše mluvili o svém vnímání světa a firmy a vůbec. Celkově jsem z toho neměl špatnej pocit. Pohovor končil tím, že bych se měl sejít ještě s jeho šéfem, aby mě také viděl. Na podmínky jsem se zeptal, ale netušil vůbec nic. Jsem pěkně nérvózní. Jdu na rychlý oběd s Petrem K., ale myšlenkama jsem úplně jinde. Čekám kdy se ozve Javier, že mě chce také vidět. Potkal jsem ho cestou z oběda a domluvili jsme se na třetí hodinu. Nejsem schopen se na nic soustředit, takže víceméně jen přečkávám čas do tří hodin. Bavil jsem se ještě s Markem a ten mi řekl, že už s Javierem o penězích mluvil a že jejich očekávání bylo zhruba na úrovni mého současného platu, ale že je překvapilo, že mám rodinu a dvě děti a tak to zkusí nějak pošéfovat. Na pohovor jdu až o půl čtvrté. Opět příjemné popovídání s člověkem se kterým jsem si prostě hned od začátku „sednul“. Pobavilo mě, když na konci říkal, že ho ten pohovor dost uklidnil. Ptal jsem se proč. Prý protože Markovo doporučení bylo tak dobré, že jsem musel být buď tak dobrej, nebo a to je častější případ, tak neschopnej, že se mě chtěl zbavit. Na závěr se sám zmínil o podmínkách, že mají více kandidátů a že očekávali, že tu pozici obsadí někým z UK za místních podmínek, které jsou pro mě asi neakceptovatelné. V duchu mě napadlo, že je fakt úžasný jak hodně naše země za ta léta poskočila kupředu. Slíbil mi, že zkusí přes HR zajistit rozumnější podmínky a něco co nazval „relocation package“ – soubor podmínek usnadňujících mé přemístění. Takže to mám za sebou, uvidíme jak to dopadne. Vnitřně mám výborný pocit z pohovorů, ale strach z podmínek. Strašně bych si přál jet do Anglie a zkusit si práci tam a být tam nějakou dobu i s celou rodinkou, ale mám strach, abychom si nezhoršili životní úroveň, což by rodinka těžko nesla. Navíc Míša se začala cukat a mluví o tom, že tam asi nehodlá být se mnou. Takže celý večery a noci slušnej stres. Jaký budou podmínky, co Míša, co rodinka? Dopadne to? A když jo, jak to budem zvládat?!
Večer je schůze výboru, kde jsem jim oznámil, že se může stát, že brzy skončím. Jinak se řešily běžné věci – neplatiči, úklid silnice atd. Volal mi Marek a říkal, že jsem prý zapůsobil, takže mám slušnou naději. Zmínil, že je dost možné, že dostanu částku, která je sice více než teď, ale nebyla by adekvátní pro pokrytí nákladů. Takže mě spíš zase rozhodil.

úterý 22. září 2009

Náklady na 1MB

Ráno vstávám v 6 něco (asi 6:50), což je pro mě úplně neskutečnej čas. Jsem úplně mimo. Snažím se soustředit a daří se mi nějak se dostat do práce. Tam jsem vytisknul podklady a jdeme ke Standovi. Standa je ve vyjímečně dobré náladě. Prezentace k Salamance pro ExCom se mu líbí a má jen pár připomínek. U prezentace k ČRa vs. T-M je veseleji. Tak nějak pro jistotu jsem vytisknul i ty slidy co jsme včera dali dokupy s Martinem B. Marek prezentuje ty zjednodušené, ale SK se samozřejmě ptá na podrobnosti. Pohotově jsem vytáhnul původní slidy a mohlo se jet dál. Naštěstí měl také jen pár připomínek a celkově se zdál s naší prací spokojen. Přes den jsem zapracoval do obou prezentací navrhované změny a ještě jsem se stihnul zúčastnit workshopu ohledně výpočtu ceny za 1MB přenesených dat v 3G síti. Síťaři tam zuřivě debatovali s financemi, protože to jsou dva světy, které se míjejí. Síťaři tvrdili, že skoro nic nelze vyčíslit, náklady nelze predikovat a už vůbec by si nikdo neměl dovolovat se je snažit nějakým způsobem napojit na cenu prodávaných produktů. Jejich pohled je ve stručnosti asi takový, že všechno je stejně ztrátové, takže se pouze strategicky rozhodněte jestli to chcete nebo ne a přestaňte se pídit po každé koruně. Né, že by to byl špatný náhled, oni tu opravdu nejsou od toho, aby hlídali výnosnost firmy a technologií, oni mají zaručit, že síť běží a doručuje požadované. Finance samozřejmě trvaly na vyčíslení na koruny a co nejpřesnějším analytickém nástroji. Po chvíli vzrušené diskuze a pár bolestivých nákladových zjednodušení, které byly finance ochotny akceptovat a ještě bolestivějších odhadech nákladů, které byli síťaři ochotni poskytnout jsme se již během schůzky dobrali ke kouzelnému číslíčku. Což jsem teda vůbec nečekal. Provedeme ještě určitá zpřesnění a holt to bude ‘To číslo’. Později jsem se o tom bavil s kolegou co pracoval dlouho v Austrálii a zjistil jsem, že oni se tehdy dobrali k naprosto stejnému číslu – i když pravda, zcela jiným postupem. Takže asi nebudem úplně mimo.
Volali mi headhunteří, že by pro mě měli pozici Strategického analytica a možná i managera pro jednu nejmenovanou tabákovou společnost (jsou vždycky tajemní jak hrad v Karpatech). Pěkně jsme si popovídali a skončilo to tím, že za těch podmínek si Philip Morris musí najít někoho jiného. Ukázalo se, že je to spíše pozice možná analytika, určitě ne manažera. Ale stejně nabídky se teď hrnou jedna za druhou. Krize je asi vážně pryč. Jestli ještě Jirka Š. něco prodá, tak to bude sichr.
Odpoledne jsem pokecal s Markem ohledně podmínek jaké můžu na pozici v Londýně očekávat. Docela mě vystresnul s tím, že to zas moc velká sláva nebude. No uvidíme, ale nasadil mi slušnýho brouka do hlavy. Ještě jsem si vytisknul naše a slovenské strategie a business plány a večer se připravuji na zítřejší pohovor. Přiletí šéfici z Londýna a já u nich absolvuji pohovor na tu pozici v Anglii. Už dlouho jsem se takhle poctivě neučil.

pondělí 21. září 2009

Násilím do školky

Sedím v Mnichově na letišti a do odletu zbývá zhruba 1,5 hodiny. Konečně mám čas trochu dopsat deníček.

Byl to šílenej tejden. Pondělí začlo scénou, kterou ztropil Jeroným, když měl jít ráno do školky. Ač normálně se těší, tak teď měl nějakou blbou náladu nebo co a začal řvát, že nepůjde, nebo že tam minimálně nepůjde se mnou. Chvíli jsme ho utěšovali, ale čas běžel a tak jsem ho popadnul a zatáhnul do výtahu. Byl totálně hysterickej. Míša ho ještě z balkónu utěšovala, což věci nepomohlo – spíš naopak. Ve mě se v dost rychlém sledu střídaly emoce, takže jsem ho chvíli utěšoval, chvíli byl tvrde a řekl, že tam půjde, chvíli vyhrožoval, že ho ze školky odhlásíme a bude bez kamarádů. Vše se stejným efektem. Nedovedete si představit, jak má malé dítě, které neustále řve, chvíli plačtivě a chvíli vztekhle a hystericky, devastující vliv na psychiku rodiče. Kdysi, když jsem četl, že někdo umlátil malé dítě, tak jsem nechápal co je to za psychopatický hovado. Teď se divím, že těch malejch dětí přežívá poměrně hodně.
V práci jsem začal poklidně zpracovávat agendu co se mi nahromadila za dobu, kdy jsem dělal na Salamance. Odpoledne ale přiběhl Marek s tím, že musíme teď hned a okamžitě zpracovat analýzu dopadů akvizice zákazníků ČRa T-Mobilem. Tak se šlo na věc. Dali jsme dohromady co se dalo, ale za tu krátkou chvíli co byla k dispozici jsme to jen tak halabala naházeli na slidy s tím, že se to zítra doladí.
Asi v deset večer volá Marek, že to je hrozný a že to musel celé předělat a zjednodušit. Ráno v osm s tím máme jít za SK. Docela mě ten telefonát rozhodil.

sobota 19. září 2009

Unavenej den

Vstávám kolem jedenácté a tak rovnou obědvám. Míša je z těch hor nějaká nachlazená a trochu nepříjemná, samozřejmě i díky mému vstávání. Děti a ona jsou prý vzhůru už od sedmi. Když čtu děckám pohádky navrhuje, že zajede sama nakoupit. Souhlasím, ale po chvíli je změna a bere obě děti a automaticky předpokládá, že pojedu taky. Nejsem z toho nadšen, ale nakonec jdu. V garáži mi vyčte unavený výraz a řekne mi ať jdu domů. Jdu domů a dám se do uklízení. Vystěhoval jsem sotva nábytek z obyváku a už jsou zpátky. Divím se jak je to možné, protože nákupy se mnou se pod dvě hodiny nedaj dostat a zjišťuju, že byli jen dole v Bille. Jeroným mi navíc říká, že si mysleli, že bude tatínek spinkat. Míša dopoledne navrhla, abychom šli s K. na procházku do parku. Pavel K. už volá, že je před domem. Míša je prý unavená a zůstane raději doma. Když bere do ruky lux, tak jí varuju, ať nezkouší uklízet obývák. Nechci abych večer zase slyšel, že ona celý den jen makala a já nic.
S Pavlem berem děti do parku. Zloběj celkem v rámci norem. Chvíli jsme na hřišti s kladkou a pak jdem procházkou kolem přehrady ke stánkům s hřišti za přehradou. My dáváme pifko, děti nauka a Jupíky a blbnou na skluzavce s pískovištěm. Je krásný den a nálada se výrazně lepší. Volá Míša, kde jsme. Říkám, že už hřišť za přehradou a u toho spodního.
"Tam co jsou volejbalový kurty"
"Cože? Jaký kurty, jo já asi vím," ukončuje Míša hovor.
Za chvíli volá, kde jsme, znovu opakuji, kde přesně jsme. Rozčílila se, že šla do Rybářský bašty.
"Tam ale široko daleko žádný kurty nejsou," bráním se.
"Však mi to bylo divný, co to plácáš za blbosti," zlobí se, ale nakonec jde nahoru za námi. Dorazila i Dita od Pavla a kecáme hlavně o rodinách a trochu o práci. Domů se vracíme až v půl sedmé, nálada už je v pohodě.
Doma jsem dorazil úklid obýváku a koukáme na Superstar. Večer jsem objevil super web na asijské suroviny. Udělal jsem si pokusnej nákup, ale cena překračuje současné volné cash flow, takže dokončení musím nechat na čas po výplatě. Dopisuju deníček a jdu spát.

pátek 18. září 2009

Divočák Ferda


Ráno vstávám překavpivě sám a píšu Míše kde vlastně jsem. Máme jít totiž dneska na nátlačku na prasata do kukuřice. Hned po informování usínám a budí mě znovu až Míša, že už je před barákem. Jedem do Lhoty na otočku, kde je sraz a pak už míříme do prvního kukuřičnýho pole. Jsem unavený, ale není mi zle. Svítí sluníčko a procházíme halekajíce kukuřičnými lány a kolem jsou kopce a hory. Docela relax na hlavu. Za těch posledních čtrnáct dní jsem si toho užil fakt dost. Náš pes Monty maká na jedničku, ale nikde žádný prasata nejsou (možná právě proto). Po druhém lánu se přesouváme do Markoušovic, kde pomáhám mamce s Kubíkem. Poté co Míša přivezla Jeronýma od její mamky jedem na oslavu k babičce D. do Sejf. Pří nákupu v Hypernově zjišťujem, že jsme na chatě v Markoušovicích nechali psa - no co, budem se pro něj muset vrátit než pojedem do Prahy.
Oslava u babičky se těší velké rodinné návštěvnosti, ač někteří se iba len mihli. Verča přivezla také svého nového milého. Letos to je vlastně deset let od doby, kdy jsem psal o její slavné svatbě 9.9. léta páně 1999. No tak letos se rozvedla a začíná nový život. Hlavní atrakcí je ale sele prasete divokého - Ferda, o kterého se už několik týdnu na chatě stará teta Dana. Je ochočený, ale s oblibou vráží čumákem do lidí a někdy tak vehementně, až prokousnul Míše silonky. Pro zpestření jsem tam udělal na ochutnávku sushi. Teta mě pozorovala při přípravě a pak prohlásila:
"No jako dobrý, ale kdybys mě fakt chtěl udělat radost, tak jsi mohl udělat langoše!"
Jako děti jsme trávili na chatě strašnou spoustu času a já již tam proslul svým kuchařským uměním a nadšením pro experimenty. Langoše byly jedním z mých největších hitů.
Z oslavy odjíždíme až večer a míříme na chatu do Markoušovic, kde chcem přespat. Cestou měníme plány a rozhodujem se, že pojedem rovnou do Prahy. Vyzvedli jsme teda jenom psa a hurá do Práglu. Hned po odjezdu z chaty jsem usnul, ale budím se vždycky leknutím, že havarujem. Asi před měsícem jsme měli na dálnici krizovou situaci, kdy Míša musela dobržďovat mezi stojícími auty a středovými svodidly. Já spal a vzbudil jsem se v momentě, kdy už se kolem mého okýnka míhaly ze vzdálenosti asi 40cm stojící auta, tak mám teď z toho nějaký trauma nebo co.

Bramborový salát

Naši nakonec dorazili někdy kolem půl třetí ráno. Dali jsme skleničku, povyprávěli pár zážitků a šlo se spát. Ráno jsme je lámali, aby chvíli pobyli, že bychom mohli někam vyrazit, když už jsou v Praze, ale spěchali domů. Tak jsme je vyvezli na Jižní spojku odkud už trefí a sami jsme jeli nakoupit na Chodov. Po nákupu jsme naložili Jerouše ve školce a hurá směr Trutnov. Tam jsem totálně vytuhnul u babičky N. Vzbudil jsem se až v šest večer, rozloučil se s babičkou, dědou a Matesem, kterého měli na hlídání a vyrazil směr Kotva. Míša byla dnes večer s našima na Jelenech v horách, takže jsem měl volný večer. V Kotvě bylo krutě příjemně. Pifka lítaly na stůl, partička čítající Standina, Drgyho, Káťu, Jiřina, Raspu a chvíli i Kláru se skvěle bavila. Hlavním tématem byla trochu nostalgie a hlavně staré časy. Včera jsem totiž probral fotoarchívy a publikoval některé i skoro dvacet let staré fotografie. Z Kotvy jsem se už jenom s Drgym přesunul do Bonanzy, kde jsme potkali spoustu starejch známejch a skvěle poseděli na baru. Majitel Jirka J. zrovna slavil narozeniny a dokonce nás pozval na panáka. Bavili jsme se tím, že jsme na baru vždycky rozsvítili, či zhasli všechny svíčky, čímž jsme v prvním momentě trochu mátli obsluhu, která si nebyla jistá, zda to neudělala nějak nevědomky ona. Pak už byla jen sranda, že během chvilky co posbírala sklo na zemi bar svítil, nebo zhasnul. No jako malý parchanti no. :)
Z Bonanzy jsme se přesunuli k Drgymu, kde jsme se snažili být tiše jako myšky, takže za chvíli vyletěla Káťa, ať se koukáme ztišit. Pokusili jsme se o to a šli jsme prošacovat ledničku.
"Už vím, co je v tom bramborovým salátu špatně," prohlásil jsem vědoucím hlasem poté co jsem dofutrovával misku.
"No to by mě zajímalo co?"
"Nejsou v něm vůbec žádný brambory."
"Jestli to nebude tím, že žereš vaječnou pomazánku!"

čtvrtek 17. září 2009

Hodinový e-mail

Ráno se snažím probrat, ale mozek stále nedovede zařadit a protáčí se na volnoběh. Konečně se před devátou vymotávám z postele. Už jsem skoro u motorky, když mi volá Oscar z práce a chce nějaký informace. Všechno mu postupně melduju a na konci chce abych mu poslal jednu starší prezentaci. Říkám: "No problem" a jdu nahoru poslat mail. Ten mizernej jeden jedinej mail mi zabral přesně 51 minut. Nejprve se notebook nechtěl probrat. Pak najel, našel jsem přes desktop search skoro hned správnou prezentaci, ale v tu chvíli se počitač zasek a jen brutálně jel harddisk. Po asi deseti minutách jsem to nevydržel a natvrdo ho resnul. Znova jsem našel prezentaci a chtěl jsem ji otevřít, abych se ujistil, že je to ta pravá. Notebook se znova zasekl - nekupujte si nikdy HP! Třetí pokus a sláva, chci poslat mail s prezentací. Neodešel. Vrátila se hláška "Schránka překročila limit velikosti". Zabil - zabil bych naše sysadminy, co mají na starosti mailový systém. 100 MB na schránku není limit - to je bejkovina. Promazávám maily a chci to znovu poslat. Outlook píše jenom "Probíhá připojování". Schazuju VPN a zkouším ji znova nahodit. Bez úspěchu. Přepínám na záložní ADSL a konečně spojeno a odesláno. Do toho tam celou dobu řval Kubík, kterého máme na hlídání. Skoro jsem se nervově složil.
Do práce jsem dorazil na desátou. Hned u výtahů jsem narazil na SK a chtěl jsem začít vysvětlovat důvod mého zpoždění. Jenže najednou se tam objevil i Salvador a SK mu vysvětloval důvod svého zpoždění. Někdy je ten osud docela vtipálek. Dopoledne jsem dal dohromady e-mailovou agendu a pak už jsem musel na jedno jednání ve městě. Cestou zpět jsem koupil slivovice, kterýma musíme uplatit techniky, aby nám udělali školení. Celé odpoledně dělám na prezentaci výsledků úterního jednání pro ExCom. Markovi se podařilo domluvit, že do Londýna letět nemusím, ale že ten člověk stejně přiletí příští středu a tak si se mnou na hodinu sedne. Finální prezentace se povedla, ale jdu domů až po šesté. Jdeme s rodinkou na pizzu a pak domů, kde Míša kouká na Ordinaci a já nahrávám staré fotky na facebook. V deset přišla SMSka, že naši už letí a to měli přiletět až v jednu. Míša vyráží na letiště, kde zjistila, že přiletí až v jednu, že slovy "už odlétáme" asi mysleli, že se zvedli z pláže. Nahrál jsem fotky a dopsal deníček. Bude skoro jedna v noci. Jdu si otevřít nějaké hodně dobré vínečko a počkám až přijedou.*

úterý 15. září 2009

Volá Londýn

Budím se v hospodě s hlavou na stole a říkám, že už si další pivo nedám. Pak zjišťuju, že je pátek a já musím do práce.
"Sakra a já vlastně vůbec nespal! A to jsme včera byli v práci do noci!" nadávám.
Pohled barmana mě ujišťuje, že jsem na tom stole spal asi celou noc. Mám dobrou náladu, protože jsem vyspalej a je už pátek.
Najednou mě budí mě brutální smrad. Zjišťuju, že to celé byl jen krásný sen. Ležím doma v posteli a vedle mě šťastně sedí Mates a prohlíží si nějaké fotoalbum. Když zjistil, že jsem vstal, tak mi nadšeně ukazuje fotky.
"Matesi, ty ses posral?!"
"Boba? Jo!" odvětil ležérně. Vstal jsem a připravil se do práce. Míša nikde. Už jsem byl dost nervózní, když konečně dorazila. V práci jsem na devátou. Snažím se dohnat agendu ostatních projektů, protože poslední týden byl na sto procent věnován Salamance. V poledne jedu ke Kozlovi na oběd. Dorazilo docela dost lidí a suprově jsme pokecali. S VOLNÝm to jde do kopru. Nedopadl jim ten nákup Radiokomunikací, takže musí vymyslet něco převratného. Na konci oběda mi volá neznámé číslo. Telefon blbne a nejde to zvednout. Na třetí volání se to konečně podařilo. Ozvali se mi headhunteři z Londýna, že o mě mají zájem na pozici v rámci skupiny na kterou jsem se tam hlásil. Domluvil jsem si telefonický pohovor na čtvrtou hodinu. Hned po hovoru jsem to zabalil a vyrazil zpátky do práce. Byl meeting ohledně výsledků projektu Salamanca. Většina lidí nevěří, že se to nakonec uskuteční tak, jak bylo navrhováno. Domlouváme se na zpracování podkladů pro pondělní ExCom. Před čtvrtou letím na Gammu a tisknu si CV a jdu do prázdné zasedačky a čekám na hovor. Volají mi až ve čtvrt na pět. Kecáme přes hodinu a závěr je že mě "definitivně doporučí dál". No tak uvidíme, to by s životem ale brutálně mávlo zase jiným směrem. Navíc budu muset asi v ponděli letět do Londýna na pohovor s mým možná budoucím šéfem.
Večer to doma probírám s Míšou a řešíme všechny možný dopady, jaký by to mohlo mít. Pak ještě dlouho do noci dodělávám zápis ze shromáždění SVJ. Spát jdu někdy ve dvě.

pondělí 14. září 2009

Salamanca končí

Ráno jsem úplně mimo. Dávám se do gala a protože je mokro, tak vyjímečně jedu autobusem. Cestou si čtu "The McKinsey Way" a při čtení mi některé věci co se dějou v práci, začínají zapadat do sebe. V práci hned otvírám a dodělávám prezentaci. V deset máme ale prezentaci výzkumů ohledně značky a zákaznické spokojenosti. Během ní mi volá člověk z financí, že sítě si uvědomily, že potřebují o 150 miliónů více, než včera řekli. Myslel jsem, že mě trefí šlak. Podle těch posledních čísel už byly napočítány všechny modely a udělal jsem už i grafy do prezentací. Odpovídám, že mají smůlu - čísla byla včera uzavřena a rozhodně se už nic nebude měnit. Navíc v tom mnohamiliardovém modelu těch 150 miliónu nehraje zas tak zásadní roli a výsledek to stejně nezmění, takže změnu jednoznačně odmítám. Finančák je z toho dost nervózní. Konejším ho, že sumární výsledky uvedu v rozsazích +- 100 miliónů a že navíc pokud cokoliv bude schváleno, tak se musí provést detailní nákladová analýza a ne ta naše střelba během osmi hodin.
Generální svolal schůzku na pátou večer. Všichni brblají, že tady budem sedět do večera. Schůzka je ale během dne posunuta na sedmou večer a brblání rázem raději ustalo. Po obědě jsem ještě stihnul si nad celou prezentaci sednou s Markem, který měl, jak se později ukázalo, skvělý nápad na použití správných pojmů, ovšem také důležité podněty na to, co bychom měli vypíchnout.
Celé odpoledne sedíme s týmem nad prezentací a pilujeme každý slide. V pět je vše hotovo a chybí jen naformulovat jedna věta. Jdu s výsledkem za Markem. Ten ale prochází celou prezentaci a upravuje skoro každou stránku. Čas běží a já začínám být dost nervózní - nemám rád změny na poslední chvíli, protože kvůli opravě drobnosti se tam často dostane hrozná bota, nebo se omylem smaže něco klíčového. Za dest sedm už Marka vyhazuju od počítače a dávám tisk. Tiskárna vytisknula pět stránek a pak nahodila hlášku "doplňuji toner" a chladnokrevně přestala tisknout asi na pět minut. Konečně vylezla alespoň jedna kompletní prezentace, sešívám ji a dávám Markovi, kterej jde napřed. Postupně jsem zkompletoval pět kopií, což musí stačit a bežím do zasedačky ke generálnímu. Čeká se ale ještě na PS, takže máme čas. Marek zase začal měnit prezentaci a pak posílá změněné stránky na tiskárnu, že je ještě vyměníme v již vytištěných prezntacích. Jesus je z nás trochu nešťastnej, protože si už začal dělat poznámky zrovna do vyměňovaných stránek. O půl osmé konečně začínáme. Více jak dva měsíce práce odprezentované během pár desítek minut. Předkládali řešení, o kterém jsme věděli, že není zrovna tím, co by si vedení přálo, přesto je to dle názoru všech lidí v týmu to nejlepší co můžem udělat. Čekali jsme, že nás s tím stejně vyrazí. K mému obrovskému překvapení došlo k zásadnímu obratu a naše doporučení byla vesměs schválena a Salvador rozhodnul, že se teda musíme pokusit to udělat tak, jak je doporučováno v závěru dokumentu. A navrh přidal poklonu, že je to jeden z nejlépe zpracovaných dokumentů, jaké dostal. Bylo pozdě večer, já byl vyčerpaný, ale měl jsem neuvěřitelně dobrej pocit. Cestou do kanceláře nás ještě pochválil SK a pokecali jsme o motorkách. Pak už jsme jeli domů. Vezl mě Tomáš Š. a cestou jsme kecali o naší pracovní historii. Tomáš měl strach, že se informace o výsledku dostane ven dříve, než se ji dozví partneři v projektu. Bylo sice vyhlášeno moratorium na výsledek do pátku, ale shodli jsme se, že tam bylo příliš mnoho lidí na to, aby se to nevykecalo.
Doma mě čekala Míša s večeří. Po večeři jsem sednul k Facebooku, abych se podíval co se vůbec za ten den kolem dělo. Míšu to rozčílilo, takže jsme se nakonec trochu víc chytli. No, ale skončilo to happy endem. ;-) *

neděle 13. září 2009

Pršet by nemuselo

Vstávám kolem osmé a jedu na mašině do práce. Dávám si v klidu dohromady podklady pro prezentaci, když mi volají kolegové, že by mě potřebovali na deset minut na Vyskočilce, kvůli nějakým finančním nejasnostem v projektu Salamanca. Vyrážím tam a z deseti minut je rázem několik hodin. V poledne volá Marek, kde jsem a že by také rád věděl k čemu jsme došli. Domlouváme se na obědu v Grossetu, kde ho seznamuji s aktuálním stavem projektu a konzultuju s ním některé body. Celé odpoledne sedím s týmem a dáváme dohromady zejména ty finanční vstupy. Museli jsme zavolat znovu lidi ze segmentů a po brutálním nátlaku jsme je donutili trochu zrealističnit čísla, která nám dávají. Stejně mi to celé připomíná předpovídání počasí na konkrétní den v příštím roce. Jasně, bude to červen, tak bude asi teplo, pršet by nemuselo - tak to tam napiš. Prakticky až v šest večer máme všechny čísla pohromadě. Jedu domů. Večer koukám s Míšou na Superstar a potom mi to nedá a otvírám počítač a zpracovávám prezentaci. Mám velmi silné tušení, že kdybych to neudělal, tak se zítra zblázníme. Končím někdy krátce po půlnoci a jdu spát. Zítra máme výsledky prezentovat generálnímu.

sobota 12. září 2009

Čínská polévka

Neděla byla takový poklidný den zpestřený divadlem pro děti ve Šterboholech, kde jsem zároveň nakoupil suroviny na výrobu čínské pikantní pálivé polívky. Sezamový olej jsem teda vůbec nesehnal a i v některých dalších věcech jsem musel improvizovat. Doma jsem se dal do velkolepého vaření, kdy jsem ušpinil i nádobí, které nemáme. Na konci mého snažení byl výtvor, který byl netradiční, velmi chutný, ale nenazval bych to čínskou pikantní pálivou polévkou. Nepodařilo se mi zejména dosáhnout vhodné konzistence, protože Solamyl udělal jen podivné hrudky, které jsem raději postupně všechny vylovil. Příprava té záhady mi zabrala celý večer a ochutnávali jsme snad až kolem desáté. Pokud někdo máte dobrý tip na recept, nebo na to, kde nejlépe sehnat suroviny (sezamový olej, směs pěti koření, atd.) tak sem s tím!

Sbohem kamero

Trampíci byli nezničitelní. Dorazil jsem včera snad v osm večer a hrálo se a zpívalo bez ustání. Zato já byl vyčerpaný. Piva a medoviny mě držely trochu na nohou, ale zhruba kolem druhé jsem usnul a pak jsem se vždycky jen na chvíli probudil a zase spal. Nakonec jsem se zvednul a chtěl jsem jít spát, ale zjistil jsem, že je všude beznadějně plno. Ďabova přitelkyně Alena se mě ujala a vzala mě k nim na pokoj. Tam bylo rozestláno úplně všude - letiště, patrová postel, matrace na zemi. Řekl jsem, že mám karimatku a mohu si tam lehnout mezi postele.
"Ne, roztáhni to tady, ale lehni si jinam, tam by tě ušlapali," namítla Ája.
Zabral jsem teda horní patro dvojpatrovky a okamžitě usnul. Vzbudil jsem se až ráno objímajíc helmu, kterou mi v noci asi nějakej dobrák dal do postele. Tipoval bych to na Ďaba. Pokoj byl narvanej lidma, kteří se také zrovna budili a za neustálého skurání, a hudrování se pomalu vytráceli ven. Já s vypětím sil znovu usnul a vstal jsem až o po desáté. V pokoji byla už jen Ája, která uklízela povlečení. Přišel trampík a ptal se po Ďabovi. Řekli jsme, že nevíme kde je.
"On šel asi do skal," dumal tremp.
"Tak to je prakticky naprosto vyloučený," smáli jsme se. "Našel nejbližší otevřenou hospodu a tam asi chlastá," tipli jsme si.
Osprchoval jsem se a šel dolů na snídani. Trempíci, včetně Ďaba už seděli venku a snídali lovečák a zelenou. Dal jsem si žlutou limonádu a stejk, abych nabral sil na cestu zpět do Prahy. Ďab mě zval ještě na Vineťárnu, kde Roman slaví dnes narozeniny, tak jsem říkal, že se zkusím poptat doma. Po snídani a rozloučení jsem sednul na mašinu a jel do Trutnova. Chtěl jsem se stavit u babičky, abych dobil telefon. Dobíječka byla totiž jedna z mnoha věcí, které skončily včera na dvacátém kilometru D11. Nikdo nebyl doma. S posledními zbytky telefonu jsem zkusil zavolat, ale nikoho jsem se nedovolal a telefon zdechnul. Co teď? Už se mi nechtělo moc kombinovat a tak jsem si koupil na benzíně Redbull a vyrazil do Prahy.
Na dálnici mi to nedalo a zkusil jsem znovu dvakrát projet osudné místo, kde skončila včera kamera. Znamenalo to vždy najít nejbližší sjezd a tam přejet do opačného směru dálnice. Provoz byl sice výrazně slabší než včera, ale stejně neexistuje způsob jak hledat něco v trávě u středových svodidel. Snažil jsem se jet co nejnižší rychlostí a hledat volná místa, když nic nejelo, ale ani v osmdesátce nic pořádně nevidíte. Zastavil jsem u kraje u místa, kde jsem viděl včera zemřít mou milovanou kameru. Našel jsem její zbytky a na plotě a na stromech stále vlál pásek z kazety co měla uvnitř. Vzpomněl jsem si co všechno jsem s ní prožil. Kolikrát jsem ji zapomněl v českých i zahraničních hospodách a restauracích a ona se mi vždycky nějakým zázrakem vrátila. Jednou mi ji dokonce v Praze ukradli a já ji našel o pár dní později v bazaru a spolu s policajty ji vyzvednul /ač jsem musel zaplatit litra sprostýmu bazarníkovi, jinak by ji nevydal/. Už byla stará a musel jsem do ní často mlátit aby vůbec začala natáčet, ale měl jsem ji rád. No skončila fakt velkolepě.
Doma byla na návštěvě Petra s rodinkou a šly s Míšou na dny Prahy 15. Já zůstal doma, abych si trochu odpočinul. Byl jsem po tom týdnu a včerejšku slušně grogy. Dopsal jsem deníček a podíval se na to kolik stojí kamery. Dost mě to vyděsilo - čekal jsem tak poloviční ceny. Večer jsem chvíli blbnul s děckama a pak jsme šli spát. Natáhnul jsem se na postel a okamžitě usnul i v oblečení...

pátek 11. září 2009

Amstr nebo Ádr

Na památku nerozlučné a věrné kamarádky SONY HC20-TRV.

Šel jsem spát až o půl třetí ráno, protože jsem dodělával prezentaci do práce. Ráno mělo začít už ve čtyři hodiny, ale nakonec se místo mě nabídla Míša, že odveze Yarda na letiště. Odlétal totiž na veletrh IBC do Amsterdamu, kam jsem měl původně letět i já. Díky spoření a přístupu vedení bylo nakoec rozhodnuto, že pojedeme s Markem těch skoro 900 km jeho služebním autem. Den tedy pro mě začal o půl osmé, kdy jsem rychle balil a zjistil, že doma je už jenom Jeroným, protože Míša jela s Matesem na hlavní nádraží pro křečka.
Trochu nestíhám, takže do školky pěkně fofrujem a v práci jsem dvě minuty po deváté. Hned ráno je meeting se SK kvůli projektu Salamanca, který se už dostává do finishe. SK má poměrně dost připomínek a většina lidí klasicky nedodala včas podklady. Tři hodiny tam sedíme a vymýšlíme z hlavy kolik uspoříme, či naopak vyděláme. Částky lítají v desítkách až stovkách miliónů u jednotlivých položek. Ve výsledku je to pěknej tanec miliard. Workshop končí v poledne a já letím na rychlý oběd. Po návratu se dozvídám, že Marek nikam nejede, protože musí narychlo letět místo Frederica do Madridu. Zkouším tedy znovu nějaké last minute letenky, nebo víkendové zájezdy s ubytováním. Našel jsem na webu superlastminute za deset tisíc i s ubytováním a letecky a přesně na víkend, jenže po objednávce mi volají, že odlet byl ráno. Dalším skvělým tipem byl vlak - za 1800 lůžkovým vozem, takže bych se za těch 16 hodin jízdy příjemně vyspal. Jenže se ukázalo, že na webu ukazují pouze cenu lístku, ale k němu je povinná místenka za 2000 Kč a zpáteční jízdenka s místenkou stojí přesně stejně. Dohromady tedy skoro osm tisíc - to už je levnější to letadlo. Není čas na nějaký dlouhý hledání, musíme rychle předělat tu prezentaci a finanční model, protože ve tři je steering committee u PS. Ve tři nula pět jsme na místě. Prezentace i finanční analýza mají velký úspěch a projekt sklízí pochvalu. Jsem rád, že u toho Marek byl, protože aspoň konečně v praxi viděl výsledký mé práce. Na druhou stranu bude potřeba udělat ještě hodně práce v pondělí, protože v úterý je finální schůzka u Salvadora (generální). To znamená, že se z Amsterdamu se musím vrátit do pondělního rána. Končíme ve čtyři a já dělám poslední zoufalý pokus a zajištění dopravy do Amstru. Našel jsem autobus co jel z Florence v 17.00. Bylo 16:25. Volám, zda mají ještě volná místa. Mají poslední čtyři a cena je 1.600 - tudíž akceptovatelná. Víc mě nezajímá, ubytování zařídím na místě a autobus zpátky taky najdu až tam. Fofrem popadnu co se dá a letím na metro. Beru si s sebou notebook, abych mohl alespoň dopisovat deníček a případně dodělat nějaké práce na projektu. Přeci jenom to bude 14 hodin jízdy.
V metru přemýšlím, jestli mi to vážně stojí za to trmácet se 14 hodin tam, tam pak lítat po veletrhu, večer zakalit v Amstru, druhý den zase veletrh, nějaká jednání a 14 hodin zpátky. Už tenhle týden byl náročný a já jsem úplně vyflusanej. No ale přece to nevzdám. Prostě jsem se rozhodl, že tam pojedu a je to. Vystupuju z metra a jdu pro lístky. Volám ještě Milanovi, jestli by nezašel dneska večer do Kozla. Říká, že nemá čas, že zavolá za deset minut.
"Odpověz mi prosím hned, je to o tom, jestli půjdu ke Kozlovi, nebo nastoupím do autobusu do Amsterdamu!" upozorňuji ho naléhavě.
"Jo, aha, hustý, jasně, půjdem, počítám s tím!" odpovídá Milan.
Otáčím se těsně před budovou nového terminálu a mířím na 133ku, která mě doveze ke Kozlovi. K čertu s Amsterdamem! Zvoní mi skoro vybitej telefon. Volá Ďab
"Čauves! Dorazíš dneska k Peňákovi? Budem tam hrát a bude to velký!" chrlí na mě.
"Jasně, jsem ještě v Praze, ale za chvíli jsem tam," odpovídám a otáčím se ze zastávky zpět na metro a jedu domů. Volám Milanovi, že teda nedorazím a pak volám domů, že místo do Amsterdamu jedu do Adršpachu.
Doma se fofrem a minimalisticky balím, loučím se, nahoru do baťohu dávám kameru i s dobíječkou a sedám na mašinu směr Trutnov.
Dálnice je neskutečně narvaná a auta neuhýbají, takže to moc neutíká. Najednou jsem ucítil podivné škubnutí baťohu. Přemýšlím, co by to mohlo být. Napadá mě, jestli se neotevřela horní kapsa. Koukám do zrcátek, ale nejde to tam vidět. Šahám za sebe a s hrůzou zjišťuju, že se otevřel hlavní zip baťohu. Zastavuji u kraje. Za mnou hned zastavuje auto a říká mi, že mi vylítaly z baťohu věci.
"Řekněte mi něco, co bych sám nevěděl," odvětím zkoroušeně a koukám do baťohu, kde zbyl jen spacák a karimatka. Zoufale přemýšlím, co mi mohlo vypadnout. Asi jen pár ponožek a slipy, říkám si.
"KAMERA!!! DOPR! I S KAZETAMA!" probleskne mi najednou hlavou. Otáčím mašinu a rozsvícený, rozblikaný jedu za krajnicí v protisměru. Kolem mě se valí rychlostí přes sto kilometrů v hodině buracející, smrtíci a hlavně souvislá řeka aut a kamiónů. To nemohla přežít... Ujel jsem velkou vzdálenost a nic jsem nenašel. Už jsem se rohodoval, že to otočím, když jsem ji náhle zahlédl. Byla v pravém pruhu uprostřed v obalu a na pohled nepoškozená. Jeden kamión za druhou to valil přes ni, ale kola ji naštěstí míjely. Popojel jsem k ní a čekal, až se objeví mezera, abych pro ni mohl hmátnout. Neuvědomil jsem si, že kamióny ze strachu, aby mě nesmetly se pokusí jet víc do levého pruhu. Došlo mi to až v momentě, když jsem viděl, ja se první kamión vyhýbá a kola se řítila přímo na kameru. Všechno mi připadalo neskutečně zpomalené. Kola zachytila brašnu s kamerou a brašna vyletěla ke kraji, ale kameru to strhlo přímo pod kola. Najednou se po silnici rozletěly kusy kamery, plošné spoje a plasty a plechy. Zásah druhého kamiónu asi rozdrtil kazetu a do vzduchu za ním se vznesly chuchvalce zlatitého pásku Mini-DV kazety. Vítr foukal proti mě a tak celá ta zlatitá zápaval proletěla kolem mě a zachytila se o bundu a o motorku za mnou. Když mě s tichým šustěním ta zlatá záplava míjela, tak jsem měl pocit, jako bych viděl mizet své vzpomínky. Což bylo přesně to, co jsem viděl. Stál jsem před motorkou a koukal jak do obrovské dálky vlají cáry pásku. Slunce zapadalo, pásek se nádherně blyštěl a bylo ho strašně moc. Jako fáborky vlál ze mě i z rozblikané motorky. Přemýšlel jsem, zda je to Kohátova svatba, nebo naše dovolená v Rychlebských horách. Hrozně moc jsem v tu chvíli chtěl mít kameru a celé to natočit.
Zoufale jsem vzpomínal, co ještě v tom baťohu bylo, ale nenapadlo mě nic tak cenného, abych riskoval smrt pod koly aut. Sednul jsem tedy na motorku ze které vlály jako zlaté fáborky zbytky pásku a vyrazil jsem dál směr Trutnov.
Tak skončila na dvacátém kilometru dálnice D11 svůj život moje milovaná SONY HC20-TRV. Pokud pojedete v nejbližších dnech kolem tak, těsně za výjezdem za benzínkou AGIP můžete vidět na plotu a stromcích u dálnice vlát zlatitý pásek s fesťákem, či dovolenou, nebo svatbou...
Cestou se dost ochladilo, takže k Peňákovi jsem dorazil promrzlej jak preclík. Bylo klasicky narváno. Hrálo se a zpívalo prakticky bez ustání. Benja, kytáry, harmonika a k tomu na výběr mezi Plzničkou, Krakonošem a Kozlíkem. Fantastická atmosféra, naprostá pohoda a zpěv ze mě rychle dostaly stres posledních dní i hodin. Jak jsem říkal ostatním, když jsem jim ukazoval zbytek hledáčku, který mi přistál u nohou.
"Přišel jsem o kameru, ale mám za to dobrý příběh..."

čtvrtek 3. září 2009

Survival

Ráno se budím o půl osmé a jsem si jistý, že umřu. Čeká mě ale důležité jednání ohledně projektu Salamanca a tak se dávám do pořádku. Koupel, holení, vyžehlit košili a hurá do práce. V devět už jsem seděl na jednání. Původně jsem byl docela čilej, ale postupně jsem zjišťoval, že konce asi nedožiju. V 9:42 jsem se musel omluvit a skočit si dolů koupit salát a colu, abych se vůbec stabilizoval. Pak už to bylo lepší a dorazili jsme to až do konce. Ač mě to stálo neskutečné psychické síly. Jednalo se o poměrně komplikovaných věcech s dopadem napříč a bylo třeba poměrně rychle a správně reagovat. Skončili jsme kolem dvanácté a já měl pocit, že uběhlo několik dní. Hned po jednání jsem jel s Jirkou do Číny na ohradu, kde jsme se sešli i s Milanem a Špágrem. Čína mi pomohla, ale přišlo vyčerpání a únava. A v práci mě čekal další dvouhodinový meeting a tentokrát pro zpestření v angličtině. No stejně chci vidět, jak někdo ty potřebné miliardy schválí. Prezentující prezentoval takovou tou dikcí přednášejícího profesora "a-lá uspávač hadů". To byla pro mě smrt. Musel jsem si skočit do automatu pro dvojtý kafe abych to dal. Končili jsme po páté hodině a já měl chuť líbat koberec, že jsem to dneska dal. Úplně hotovej jsem se doplazil domů, kde mi Míša řekla, že mi přišel Neocube, který jsem si objednával ve středu. Ta hračka mě tak pohltila, že jsem s tím blbnul snad ještě do půl dvanácté, než jsem šel spát.

středa 2. září 2009

Dva litry

Ráno jedu co to dá, abych stihnul být v práci na devátou, protože máme Staff meeting. Je tam ale jen Martin, takže začínáme až v 9.20. V poledne dorazila Míša a šli jsme do Grosseta na oběd. Míša má totiž dneska narozeniny. Oběd na zahrádce pizzerie byl moc faj a témata byla více než vtipná.
Odpoledne máme velkou prezentaci naší divize v kantýně. Všeobecně zaujala především věta: "Výsledky zákaznické spokojenosti jsou jaké jsou. Všichni víme kde je problém. Vy i management to ví." Všichni moudře pokývali hlavou a až po prezentaci nás napadlo, že vlastně nevíme jistě, jestli management ví o stejném problému jako ostatní.
Po prezentaci letím na Vyskočilku, kde máme přípravný meeting kvůli projektu Salamanca. Ten končí o půl šesté, takže zase fofr zpátky dát si věci do kanceláře a hurá na parník, kde máme dnešní Offsite. Marek se nabídl, že nás tam veme autem. Vypadalo to jako super nabídka do té doby, než jsme zjistili, že stále něco musí dodělávat a tak odkládal odjezd. Parník měl odjíždět přesně v 18.30. My nakonec vyráželi asi v šest. Neprozřetelně jsem si sednul dopředu. Už při výjezdu jsem si vzpomněl, že jsem si minule přísahal, že si dopředu s Markem už nikdy nesednu. No, dorazili jsme v pořádku a včas. Parník byl super. Tři patra, spousta pití, spousta skvělého jídla a výborná nálada. My se ale zasekli na horní palubě u baru s míchanými nápoji. Cesta příjemně utíkala a jednu chvíli vznikla panika, že už nápoje končí. Vše se vysvětlilo a ukázalo se, že skončí až jim dojde sklo. První reakcí skupinky u baru bylo, že si zabrali připravené prázdné sklenice. Hned tou druhou - v momentě, kdy sklenice začaly docházet - bylo, že začali sklenice recyklovat, takže je vždy umyli a otřeli, čímž, jak sami řekli: "Hackli systém." Nápoje tedy nedošly. Ač jsem tušil, že to druhý den odskáču, tak jsem do sebe házel jedno Mojito za druhým. Po přistání parníku někdy kolem půl dvanácté v noci jsme vyrazili ještě dál. Můj návrh jít přes řeku Na Kovárnu byl zamítnut, protože nikdo nechtěl přes řeku. Petr K. nás zavedl do jakéhosi Café vedle Intercontinentalu. Měli Plzničku a bylo tam fajn, takže tam skončila celá parta z devítky a od nás. Postupně se lidi nějak vytratili a zbyli jsme tam s Petrem sami. Popíjeli jsme na baru, když se k nám najednou nahnul barman a říká:
"Koupíte mi panáka!"
Zaskočila nás jeho žádost pronesená téměř příkazovým tónem. V první chvíli jsem si myslel, že chce panáka za to, že tam s náma sedí ještě ve tři ráno.
"Ok, tak si dáme tři Jamesony," navrhuji.
"Ne, koupíte mi panáka toho nejdražšího, co tu mám!" odmítl nabídku barman.
"Cože? Moment, to je trochu drsný ne?"
"Neproděláte na tom, to vám garantuju!" přesvědčuje nás barman.
"Co tu máte nejdražšího?"
"Mám tu vynikající gruzínskej koňak za 160 Kč panák," promptně nás informoval barman.
"To je nějaká akce nebo co? To maj teď snad v každý hospodě!" podivuji se a vzpomínám na to, jak jsem asi před 14 dny zůstal do rána u Kozla a po mé nabídce barmanům, ať si dají panáka jakýho chtěj, jsme pili gruzínský koňak za 160 Kč.
Diskutujem s Petrem, zda fakt máme barmanovi koupit panáka skoro za dvě kila.
"Fakt na tom neproděláte!" ujišťuje nás opakovaně.
Kontroluji peněženku i mobil, ale všechno mám a Petr taky. Nakonec se rozhodujem to risknout.
Barman si rozvážně nalil velkýho panáka, pozvednul skleničku a šáhl pod bar odkud vytáhl dvoutisícovku.
"Tohle borci bude vaše, nebo někoho z tý vaší partičky. Našel jsem to pod vaším stolem a řekl bych, že to tam předtím nebylo, takže to muselo někomu z vás vypadnout," pronesl překvapivě.
Koukali jsme na dvojlitr a nevěděli co říct.
"No tak díky no!" řekl Petr.
Řekli jsme ať si nechá dvě kila za toho panáka a zbytek si vzal Petr. Seděly tam ještě nějaký dvě holky, který to vůbec nemohly pochopit.
"Kdyby to byla peněženka, tak ok, ale prachy? Proč jsi jim proboha vracel prachy?" divily se.
"Hele, když si je nechám fajn, mám dva litry, ale nemám z toho dobrej pocit. Když jim je vrátím, tak z toho budu mít fakt dobrej pocit, kdykoliv si na to vzpomenu," namítal barman.
"Navíc kluci určitě přijdou rádi znovu a časem na nich vydělám víc, než bych si nechal," uzavřel to.
"No to je fakt," potvrdili jsme.
Asi za pět minut mi pípla SMSka:
"pls mrknete na zem v tom baru, kde jsme naposled byli. Asi jsem tam vytratil z kapsy 2 litry. Normalni prubeh, furt neco ztracim. Dik Lubos"