Večer jsem se koukal na výše nájmů, daně a další informace, co potřebuju, abych si udělal obrázek o možném budoucím životě. Dopoledne je v práci klid, ale já mám plnou hlavu Londýna. Zpracovávám pro Marka podklady o statusu CDMA projektu. V jedenáct mám další pohovor – tentokrát interní pozice v rámci firmy v Praze. Nějak jsem už chytnul grif – ono když člověk poněkolikáté prezentuje to samé, tak už si to pěkně nastrukturuje, ví co má vypíchnout a o čem raději pomlčet. Neplánovaně se to protáhlo na hodinu a půl a končilo to více než nadějně. Tak tohle už je fakt na bednu. Ano, jsou to krásné problémy, když člověk může vybírat jako práci vezme, ale je to jak na burze. Když to padá, tak je to zpočátku šok, ale pak už je člověk tak nějak vyklidněnej a dalších deset procent dolů už ho nerozhodí. Zato když to roste, tak to sou nervy jako blázen. A stejně jak na burze ten růst může skončit nečekaným propadem.
Šli jsme s partičkou z VOLNÝho do Michelské, kde jsme příjemně poobědvali. Přišla mi zpráva z Londýna, že by se mnou chtěli ve tři hodiny mluvit. A já už byl jakž takž v pohodě a konečně jsem dělal něco do práce. Zase nervozita, zase nervy. Ve tři nikdo nevolal, ve čtyři jsem začal psát mail, kde jsem se snažil maximálně slušně a uctivě říct, že na mě asi nějak pozapomněli. Něco jako když se v hospodě připomínáte číšníkovi s jídlem, ale máte strach, aby si to nevzal osobně a pak vám do něj ještě neplivnul. Než jsem to dopsal zvonil telefon. Po dlouhé úvodní řeči mi Michael sdělil, že se rozhodli jednoznačně pro mě. Z deseti kandidátů. Tak hurá! Ale napůl. Podmínky stále nejsou, pracujou na tom, měl bych je dostat během zítřka.
Doma jsem tu radostnou novinu zvěstoval Míše. No nemá radost. Řeší a kombinuje jak to zařídit, aby tam nemuseli být se mnou. Chápu, že se jí nechce a že má strach jak to zvládnou děti, ale je to stejně takový strašlivě nepříjemný pocit. Mám fakt strach, jak tohle dopadne. V sedm vyrážím na Náměstí míru. Máme dneska u Luboše doma takový malý offsite našeho strategického týmu. Beru si pro jistotu s sebou karton osmi Plzní, protože firma ořezala náklady, takže nic neproplácí a všechno si platíme sami. A Luboš varoval, že tam má jen víno. V tramvaji jsem se začetl do „MASH Jak to bylo doopravdy“ a otevřel jsem si jednu Plzničku. Konečně po mnoha dnech, kdy jsem špatně spal, budil se vynervovanej jsem zažil ten krásný pocit klidu a míru, kdy je všechno na chvilku v pohodě a ten komplikovanej svět je tam někde venku a tady je jenom krásná knížka a výborný pifko.
Dorazil jsem načas a po krátkých instrukcích telefonem na druhý pokus i před správný dům. Luboš má fakt nádhernej byt, který je neuvěřitelně vkusně a prakticky zařízenej. Jako výbornej nápad mi přijde pódium v obýváku, pod kterým je obrovský úložný prostor.
Grilujem na terase, kecáme, popíjí se pifko a víno a já se nějak rozjel a když už stejně končím, tak jsem jim povyprávěl pár příběhů ze života. Ať vědí, s kým mají tu čest. Je fakt, že už více než tušili. Super akcička, výborná atmosféra a pohoda. Hrozně moc jsem něco takového potřeboval. Spát jdu asi ve tři ráno.
Žádné komentáře:
Okomentovat