V devět jsem už zase v práci. Vtipně jsme si totiž s Markem naplánovali schůzku kvůli tomu CDMA projektu. Marek tam v devět nebyl, tak jsem šel na kafe. V devět nula pět mi zvonil telefon kde jsem. Nechal jsem kafe kafem a šel jsem dolů. Předal jsem mu kompletní info o CDMA, ale během diskuze jsem se zmínil o připomínkách k výběrovému řízení na pásmo 2,6GHz. Mění se zadání a místo CDMA mám prioritně pracovat na tomhle. Kolik to pro nás může znamenat peněz, jakou hrozbu, co je třeba, potřebujem to vůbec atd. Šílené je, že tohle pásmo je určené pro mobilní datové sítě nové generace s názvem LTE (teoreticky až 150 Mb/s, prakticky cca 10 – stále desetkrát více než současné UMTS síť třetí generace 3G). Jenže ač šamani tvrdili, že LTE bude realita roku 2010, tak já tvrdím, že to bude komerční realita nejdříve roku 2015 – nejsou koncová zařízení, technologie je spíše v pilotu, než v provozu, ceny jsou z říše astronomie, díky krizi jsou brutálně omezené investice do hokusů, pokusů. A předpovídat co bude v roce 2015 v telco světě, to je zase spíše oblast astrologie. Přesto jsem zkusil dát dohromady co se dalo. Využil jsem i svých nových kontaktů v UK. Ukázalo se, že máme hromadu studií, analýz a článků k tématu. Ale co člověk to názor, takže je to jenom o tom vybrat něco, čemu člověk tak nějak intuitivně věří.
TCD byl dnes Na Kopečku. Předali jsme Jirkovi Š. tričko, které jsme mu koupili na Žatecké dočesné. Ptali jsme se tam v jednom stánku, zda mají tričko pro obchodníka co neprodává. Měli ho. Bylo na něm napsáno „Nic po mě nechtějte, nemuseli byste se dočkat.“ Jiří z něj měl nelíčenou radost. Z našich srandiček ohledně jeho prodejní úspěšnosti už méně. Skončilo to sázkou, že do příští středy něco prodá. Vsadili jsme se o tři stovky, tak uvidíme.
Večer jsme přemýšleli s rodinkou kam vyrazit. Míša navrhla do číny. Našel jsem na netu údajně nejlepší čínu v Praze. Je to Vršovická 1. Tak ceny rozhodně odpovídaly. Polívka za pade, jídlo za 150. To bylo tak všechno. Pivo měli jen v lahvi – to bych ještě čínské restauraci, ač s krvácejícím srdcem, odpustil. Obsluha zmatená. Když děti polili ubrus džusem, tak vyměnila jen nejvíc politej ubrousek a zbytek nechala být. Polívku mi nepřinesli a když jsem se na ní asi po půlhodině znovu zeptal, tak mi číšníce odpověděla:
„Já zapomněla. Ty ji fůrt cééš?“ a nakonec ji přinesla, když jsem byl v půlce jídla. Jídlo dobré, ale nijak úžasné. Kuchař je zjevně obrovský fanda do sóji. Maso v ní přímo plavalo. Ještě horší to bylo s polívkou. Moje milovaná pikantní, pálivá polévka byl normálně sójový vývar – bylo to nežratelné. Nechal jsem ji téměř netknutou. Ani se nezeptala, jestli mi na ní něco vadilo a já po tom týdnu neměl sílu se o něco hádat. Zaplatil jsem brutálních 500 korun českých a jelo se domů.
Žádné komentáře:
Okomentovat