pondělí 28. září 2009

Gate C12

Ráno mě ve čtyři vzbudil budík a hned jsem se dal do dobalení a oblékání věcí a prozřetelně jsem také včas zavolal taxíka. Stejně jsem trochu nestíhal. Vyběhl jsem, naložil věci a zjistil, že nemám plavky. Takže zpátky a ještě jednou. Když jsme vyjeli, tak jsem měl pocit, že jsem si nevzal foťák, ale už se mi nechtělo vracet. Na letišti jsem byl ale s velkou rezervou a tak jsem se usadil před zavřený McDonald a dodělával jsem podklady k aukci na 2.6 Ghz spektrum. Tak mi to šlo a tak jsem se do toho zabral, že jsem vůbec nevnímal jak ten čas utíká. Až když jsem dal odeslat výsledky tak jsem se podíval na hodinky a z hrůzou jsem zjistil, že letadlo startuje za 20 minut. Popadl jsem věci a pádil k bezpečnostní kontrole. Tam fronta jak kráva, ale bezpečák, kterej viděl, že jsem přiletěl jak vítr z hor se podíval na mou letenku a poslal mě do VIP fast track – zrychlené odbavení pro piloty a business třídu. Proběhl jsem rentgenem a zoufale hledal gate. Byl to Gate C12, letěl jsem směrem na Céčkové gaty, ale bylo mi divné, že šipky ukazují jen C1-C11. „Prosíme posledního cestujícího letu LH 265 do Mnichova pana Miloslava D. aby se neprodleně dostavil na gate C12. Gate bude za několik minu uzavřen!“ hřímal letištní rozhlas. Zastavil jsem se a zařval: „Kdybyste raději řekli, kde je ten zpropadenej gate C12!!!“ Lidi se zastavili, ale nikdo ani neukázal prstem. Zoufale jsem se rozhlédnul a spatřil jsem, že jsem ho dávno přeběhl, protože byl z nějakých záhadných důvodů na začátku chodby. Přistál jsem tam jak první pivo v parném dni a slečny už mě radostně vítaly. Ukázal jsem letenku a sešel dolů do autobusu, kde stáli dost nabručení cestující. Autobus nás přivedl k letadýlku se dvěma vrtulkami, které bylo jen o trošku větší než autobus, který nás tam dovezl. „To poletíme tímhle letadýlkem Káně?“ vznesl jsem zbytečnou otázku.
Hned po usazení jsem usnul a vzbudil jsem se až během přistávacího manévru. Měl jsem strašlivou žízeň a zjistil jsem, že jsem prospal roznášku jídla a pití. Chytil jsem letušku a poprosil jsem ji aspoň o Colu. Donesla mi ji a už se běžela připoutat protože jsme fakticky sedali na zem. V Mnichově jsem měl přes pět hodin. Prošel jsem si nějaké obchody a královsky jsem posnídal smažená vejce se šunkou, preclíkem a velkým výborným pivem. Navíc jsem zjistil, že v Mnichově je zrovna OctoberFest – tohle si uvědomit dřív, tak by se dala ta cesta taky zkoordinovat trochu jinak.
Let do Lisabonu už probíhal v klidu, akorát jsem na začátku usnul a pak mě vzbudila vůně roznášeného jídla. Snažil jsem se zůstat vzhůru, než dojdou ke mě, ale fůrt jsem usínal a budil se leknutím, že jsem to zase prospal. Ale zadařilo se a já si dal kosmonautský těstoviny se špenátem.
V Lisabonu už čekal chlapík s cedulkou a odvedl mě do přistaveného Mercedesu, který mě odvezl do Westin CampoReal – zoufalý díry, kde v okolí není vůbec nic, jen oschlé golfové hřiště. Ale hotel samotný byl luxusní a služby na úrovni. I když s Parkhotelem Bremen, kde se tato konference konala minule se srovnávat nedal.
Ubytoval jsem se, zjistil sjem, že má výhled jen na střechu recepce a vydal jsem se na nádvoří hotelu, kde se podávaly welcome drinks. Tenhle úvod je vždycky trochu stres. Koukal jsem, zda nezahlédnu nějaké známé tváře, ale kromě pár nudných týpků z minula jsem nikoho neviděl. Zejména mi chyběli kluci z Islandu se kterýma to bylo úplně o něčem jiným. Postupně mě přepadali různí dodavatelé a snažili se navázat nenucenou konverzaci. Po welcome drinks jsme se přesunuli do restaurace, kde jsme měli určen zasedací pořádek. Vedle mě si sednul docela bodrej týpek se kterým jsme si rychle sedli. Později jsem zjistil, že to je Vice President Mobilního Broadbandu u T-Mobile International.
Večeře byla vynikající, víno už slabší. Umíral jsem únavou. Příjemně jsme pokecali. Nejvíc ho zaujalo, když jsem se zmínil, že si v české pobočce stěžovali, že museli nasadit TDD mobilní data, který jsou úplně na houby.
„Cože? Chci jména, chci adresy, chci místa!“ rozpálil se Jens. Já jim od začátku říkal, že to je ale naprostá chujovina. Nikoho jsem samozřejmě neprozradil, ale budu se jich na to při nejbližší příležitosti muset znovu přeptat. Závěrečné drinky v baru jsem už odmítnul. Doplížil jsem se na pokoj a usnul během chvilky.

Žádné komentáře:

Okomentovat