Nejsem Robocop

Budí mě mamka i Míša, že musím jet pro Matese. Jsem totálně mimo provoz, ale je mi naznačeno, že bych fakt měl vyrazit. Ve stavu, kdy bych se bál chodit jsem jel autem pro obě děti a vezl je zpátky. Reakce nula nula nic a tak jsem jel aspoň fakticky pomalu. Mikrospánku jsem se nebál, věděl jsem, že když usnu, tak pořádně. Stavili jsme se s klukama na Pizzu a pak u babičky D. na kafe, ale nic mě moc neprobralo. Poslední kilometr k poli, kde byli naši s Míšou na brigádě jsem spíš spal než jel. Po zastavení jsem nebyl schopen opustit auto a usnul jsem na sedačce. Vzbudily mě až vosy, ale fůrt jsem byl mimo provoz, ale bylo tak hnusný vedro, že se tam spát fakt nedalo. Volal jsem Míše, jestli mě hodí na chatu, protože jsem fakt nechtěl řídit, když nebylo třeba. Řekla, že už stejně pojedou a opravdu za půl hodiny jsme jeli.
Na chatě jsme se jen zabalili a vyráželi jsme ku Praze. Byl jsem unavenej, ale už trošku v provozu. Zkoušel jsem usnout, ale nebylo moc kde. Nakonec jsem se rozhodl, že pojedu, dám v Trutnově RedBull a uvidím, kdyby to nešlo přespím u babičky. Řídit mašinu je ale daleko adrenalinovější záležitost než u auta, takže jsem se držel celkem vzhůru, i když pár chybiček v reakcích by se našlo. V Praze jsem jel do práce, protože čekám na nabídku z Londýna a díky těm militatním hovadům co nám nastavují bezpečnostní politiku mi vypršelo heslo, které musí mít dvě velká, dvě malá písmena, dvě číslice a nealfanumerický znak a nesmí se ani podobat pěti heslům předchozím, přičemž se mění každého čtvrt roku. Hovado debilní co to vymyslelo by zasloužilo vyhodit na hodinu pro vytvoření brutální díry do firemní sítě. Samozřejmě, že tato kreténská politika vede k tomu, že má každej napsaný heslo někde v bloku, nebo na papíru o počítače. Ano taky to tak mám. Nejsem Robocop abych si pamatoval směsici čísel a písmen, kterou musím stále dokola měnit.
Když to vyprší, tak jediný způsob jak to obnovit, je zajet do práce. Zkoušel jsem volat na podporu a chtěl ho nějak obovit, ale výsledek byl, že jsem byl den bez přístupu do mailu i poté co jsem do té práce dojel.
Z práce jedem nakoupit na Chodov a pak už domů. Žádná nabídka nedorazila, ale večer volal Michael z Londýna, že HR se s tím hrozně patlá a že mi řekne nabídku telefonicky. Základní plat byl na spodní hranici, jakou jsem byl ochoten akceptovat, ale k tomu prémie, hromada benefitů a auto. Snažil se ze mě dostat odpověď už během telefonátu, ale bránil jsem se, že to musím nejdřív probrat doma.
Zvěstoval jsem Míše tu radostnou novinu a byla dost hořká. Říkala, že doufala, že to nedopadne. Nechce se jí z Prahy, kde si našla kamarádky a kde děti chodí do školky /teda jedno dítě/. Dohodli jsme se, že to zkusím a že tomu necháme volný průběh. Uvidí se jak to půjde. Byl už pozdní večer a já si ještě nic nezabalil na služebku. Ráno totiž odjíždím na konferenci do Portugalska. Snažil jsem se balit. Nasadil jsem ostrý tempo, jedna zabalená věc za půl hodiny a do půlnoci se mi podařilo mít v kufru troje slipy, troje ponožky a knížku. Míša mi vyprala a vyžehlila obě košile i všechny obě kalhoty co mám. Zbytek dobalím ráno.