Budík řve v sedm ráno. Nechápu co se děje, mám pocit, že jsem právě usnul. Ale postupně mi dochází, že je sedm a v tomhle militatním výcvikovém táboře musím na snídani, nebo budu o hladu. Pořadatelé konference sice přednášejícím všechno platí, ale zato od nich vyžadují naprostou dochvilnost a účast na všech workshopech, přednáškách, meetingách i obědech a večeřích. Na snídani účast nevyžadují, ale v osm je první workshop a jak jsem se přesvědčil minule, najíst mi v tu chvíli už nedají.
Běžně snídám jogurt a rohlík, ale tady mi to nedalo, takže smažený vajíčka, klobásky, slanina, kafíčko, zákusky... Snídáme na krásné terase s výhledem na golfové hřiště a východ slunce. Východ slunce je sice pěkná záležitost, kterou vidím spíše jen ve chvílích, kdy se nám někdy protáhne večer v hospodě, ale že bych to musel vidět každý ráno, te teda fakticky ne.
Hned na prvním workshopu mám co dělat abych neusnul. Leju do sebe další kafe a jdu na předepsaný meeting. Narazil jsem náhodou na firmu, která dělala konzultační služby pro O2 na aukci 2,6Ghz spektra v Něměcku. Vytěžuji z nich maximum informací a domlouvám další spolupráci. Po několika dalších workshopech následuje výborný oběd. Emir z IDC se snaží sesadit k jednomu stolu účastníky panelu o Mobilní TV. Když konečně sedíme všichni u jednoho stolu, tak mi zvoní telefon a volá Michael z Anglie. Omlouvám se a jdu vzít telefon. Nabídku vylepšit nemohou, ale stejně jsem nakonec souhlasil. Takže pravděpodobně 26. října už budu pracovat v Anglii. Telefonovali jsme snad třičtvrtě hodiny, koukal jsem na bezútěšné okolí hotelu a představoval si, jaké to bude v Anglii. Mám strašně smíšené pocity, na jednu stranu to je přesně věc, kterou jsem vždy chtěl zkusit, na druhou stranu to bude pěknej záběr, odtrhnutí od kořenů, od kamarádů a také od rodiny, která zatím nechce jet se mnou a budeme se jen vzájemně navštěvovat. Už během hovoru mi pípá telefon s druhým voláním. Jen co jsem to položil volá mi nervózní organizátorka, že už dvacet minut mám být na meetingu.
A pak už další série přednášek, workshopů a meetingů končící až po páté hodině.
Večeře je až o půl sedmé večer, takže vyrážím nejprve do hotelové posilovny, kde terorizuju své tělo poctivých 45 minut a pak jdu do bazénu. Nejdřív se zdá, že po té posilce to dneska nezvládnu, ale nakonec dávám asi 46 bazénů. Se zpožděním jsem dorazil na dnešní „welcome drinks“, které jsou dnes zpestřeny kouzelníky. Fakt machři, jmenují se Urban Magic a umí věci, které prostě nechápu. Po drincích následuje večeře. Dnes večeříme venku na terase a je to fakt paráda. Sedím u stolu s dvouma amíkama z Austinu v Texasu a s Jensenem z T-Mobilu ze včerejška. Nalévá se zase pochybné víno a tak si zkouším říct o pivo. Jsem úspěšný a ostatní u stolu si nadšeně taky objednávají taky. Tématy jsou velký hudební festival v Austinu, kam se podle vyjádření mého spolustolovníka někdy rozhodně musím zajet podívat, Pražské hospůdky, české speciality a Amsterdam. Hlavním chodem je ryba „cod fish“, která je naprosto vzácně hnusná, strašně smrdí a je přesolená. Kolegové ze Švédska ji přirovnávají k jisté Islandské žraločí specialitě po které se údajně poblil i Gordon Ramsay. Většina lidí snědla pouze brambory. Dáváme tentokrát závěrečný drink na baru, kdy kecáme s organizátorem konference a Jensenem. Opět se sotva doplazím na pokoj a kolabuji.
Žádné komentáře:
Okomentovat