A v sedm ráno zase budík. Další den v tomhle „výcvikovém táboře“. Snídaně na terase zlepšuje náladu a pak letím na pokoj, abych si připravil prezentaci na svou přednášku. Nějak jsem se k tomu předchozí dny vůbec nedostal. Přednáška proběhla v pohodě. Všichni přítomní operátoří potvrdili, že s televizí do mobilu mají naprosto stejné zkušenosti, ať vymýšleli, co vymýšleli. Dodavatelé se snažili tvrdit, že už ví, kde byla chyba a mají konečně řešení. Osobně o tom pochybuju a zjevně jsem nebyl sám. A další série workshopů a jednání. K obědu je výborné kuře Storganoff a losos, kterého se všichni bojí, ale je vynikající. Odpoledne už jen série tří workshopů a jednoho jednání. Na prezentaci o IPTV se manažerka portugalské společnosti snaží tvrdit, že teď si všichni sednou k televizi a koukaj, ale během pár let už budou strašně akční a sami si vybírat, objednávat a hledat a koukat se na všechno možný. Namítám, že tohle slyším už léta, ale data ze služeb ani náznakem neukazují tento posun v chování uživatelů. Jestli ještě před rokem jsem byl s tím názorem osamocen, tak teď už i ostatní operátoři dávají za pravdu, že tady se to asi fakt úplně správně neodhadlo. Ve čtyři konečně poslední meeting a konečně můžu vychutnat volný večer. Razím hned do posilky na pětačtyřicetiminutovku. Ač mi bylo docela fajn, tak chvíli po prvních cvikách zjišťuju, že jsem úplně hotovej. S vypětím sil dávám aspoň třicet minut a pak už nejsem schopnej zvednout ani činku. Jdu do bazénu, kde mám prvních pár temp pocit, že se utopím a čtyřicet bazénů nedám ani náhodou. Nakonec to ale nějak opadlo a bez problému jsem dal svou čtyřicítku. Uvažuji ještě o sauně, ale stačily mi deprese co jsem měl během plavání. Když sami plavete v prázdném bazénu, tak mozek jede naplno a já měl fakticky o čem přemýšlet. Vzpomněl jsem si na svého strážného anděla a usmál jsem se, když mě napadlo, že s tou kamerou to teda zase pěkně prošvihnul a teď se asi snaží se zase odvděčit. Je fakt, že teď odvádí neuvěřitelnou práci.
Po bazénu zvažuji, zda si dát relax, nebo zkusit vyrazit do vesničky poblíž na nějakou večeři. Dnes už totiž není placená a podle toho, že dvě deci vody na pokoji na sobě mají cedulku 2,50 EUR tipuji, že večeře tady by se rovnala týdenní útratě v Praze. Míša na facebooku mě nabádá ať jdu do městečka a nakoupím nějaké dárky. Nejbližší vesnička je asi 4 km. Oblékám si raději triko s dlouhým rukávem, protože po západu slunce bývá docela rychle chladno a vyrážím. Nejprve se pěšinka klikatí golfovým hřištěm a kolem je taková né sice úchvatná, ale příjemná krajinka. Pak jdu po asfaltce a kolem jsou vinice. Začíná mi být docela vedro. Navíc místní řidiči asi nejsou zvyklí na chodce u silnice a tak ač mají celou silnici prázdnou, mě míjí na vzdálenost natažené ruky. Vesnička je díra o třech uličkách, kde není vyjma psů u domů ale naprosto nic. Rozhoduji se dojít do další o něco větší za dálnicí. Slunce palí jak ďas, v lakýrkách cejtím každej kamínek na silnici a jsem totálně propocenej. V druhé vesničce mě nadšeně zdraví nějaké babky a něco stále žvatlají. Ptám se na „Restaurante“. „No, no, restaurante - nada“ vrtí hlavou. Ale pak se dozvídám, že tam je aspoň jakési café. Dorazil jsem do podniku jak z nějakého filmu. Ulepený bar s kasou ze sedmdesátých let, pod sklem vystavené čokoládové tyčinky a kolem všech plastových stolků sedí dědci a nadšeně fandí nějakému fotbalovému zápasu který tam běží na zcela nepatřičné obrovské LCD televizi. Zjišťuju, že nemám žádný peníze a karty samozřejmě neberou. Vytahuju jediné euro, které jsem čirou náhodou dostal před čtrnácti dny od Libora V. Za to euro jsem si koupil tyčinku Bounty a poprosil jsem o sklenici vody. Pak už jsem se vydal na dlouhou cestu zpátky.
Slunce zapadalo a já uskakoval před projíždejícími auty a autobusy a zdlábnul jsem tu tyčinku Bounty – stejně jsem měl hrozný hlad. Napadla mě slova písničky "A za poslední káču, svý holce koupil sváču a pak ji sežral sám!" Už za tmy jsem dorazil zpátky na hotel. Sbalil jsem si, nastavil budíka na mobilu a za chvilku jsem usnul.
Žádné komentáře:
Okomentovat