Opilec na kole

Tak tohle napíšu přednostně. Zaprvé se z toho potřebuju vypsat, za druhé to chci sepsat dokud to je čerstvé...
Budím se několikrát v noci a vždycky zmateně vyhodnocuju, kde to jsem. Když si uvědomím, že spím u Drgyho v kuchyni, tak zase šťastně usínám. Budím se zimou kolem půl osmé. Píšu a volám Míše, ale ta ještě spala. Přijela pro mě někdy o půl deváté. Beru si auto a Matese a jedu k babičce D. Mates ani moc nezlobí a přijela i teta Ány, takže to byla taková pohodová rodinná návštěva. Všichni mi přejí do Londýna hodně štěstí.
V poledne volá Míša, že už je ready. Vyzvedáváme ji u lesárny a jedem na chatu do Markoušovic. Tam mi ukazuje svou novou kulovnici. Táta udělal vynikající kachnu na čínský způsob, ale bylo toho jen na ochutnání. Po obědě usínám v obýváku. Všichni mě nechali pietně spát. Po probuzení se dohadujeme jak zoragnizovat hlídání večer a já nakonec navrhuji, že vemu oba kluky a pojedu do Prahy, že to bude nejjednodušší. Máme totiž k dispozici dvě auta, protože mám Yardovi odvézt jeho auto do Prahy. Volám Železnému, že bych si pro auto přijel. Říká, že je někde mimo, ale že to nějak zařídí. Domlouváme se na 4:40 u Robinu. Přijeli jsme tam a auto nikde. Najednou se přiřítila parta výrostků na čtyřkolkách. Jeden z nich je Železnej. Bláto od hlavy k patě, ale dal mi klíčky a řekl mi, že auto je v Trutnově u Úsvitu. Tam jsme ho i našli, přeložili jsme věci a Míša jela na Jeleny. Já zajel pro Jerouše a s klukama jsem vyrazil ku Praze. Zastavili jsme se ještě na večeři U Červinků v Čistý – zase skvělý jídlo a ochotná obsluha. Taková malá vzácnost. Byl jsem unavený, ale kafe mě trochu vzpružilo. Stmívalo se, auto jelo dobře a kluci usínali. Předjel jsem nějakej kamión a rozjel se do mírné zatáčky za kterou se silnice rozdělovala na dva pruhy. Stačil jsem naštěstí zahlédnout u krajnice nějakého pochybného neosvětleného cyklistu a tak jsem stáhnul nohu trochu z plynu. Najednou ten cyklista – zjevně totálně vožralej udělal prudký pohyb, jako kdyby padal, ale vyrovnal to, čímž však kolo strhnul vlevo přímo pod kola mého auta. To co následovalo se odehrálo během snad jen dvou, tří sekund, ale zpětně se mi vše vybavuje do strašných detailů jako zpomalenej film.
V protisměru jela auta, takže zbylo jen brzdit. Zašlápnul jsem brzdy a byl jsem přesvědčenej, že ho smetu, ale auto brzdilo špičkově, kolem mě proletěly tašky zezadu a slyšel jsem náraz mobilu, co jsem měl na sedadle vedle sebe, do palubky. Už při dobržďování, jsem zamáčknul klakson na volantu, až mi zbělel palec. Chlap fůrt jel, ale i tak jsem dobrzil téměř na jeho zadní pneumatice. Ve zpětném zrcátku jsem zahlédl vlnící se kamión, který se zjevně také snažil prudce brzdit. Hlavou letělo hromada věcí, slyšel jsem výkřik Matyáše, který se probudil, vzdáleně jsem slyšel brutální klakson kamiónu za mnou a vyhodnocoval jsem, co musím udělat. V protisměru jela auta, dědek na kole mi balancoval přímo před autem a bez snahy uhnout a za mnou se řítil kamión. Okamžitě jsem věděl, že nesmím zůstat stát na místě. Vlevo jely auta, vpravo si vůbec nevybavuju co bylo, ale nějak to také nešlo, jediná šance byla rozjet se a smést toho chlapa na kole, abych nezůstal stát v trase kamiónu. Zabít člověka? Bude to k něčemu? Nezablokuje mě on a to kolo, že stejně nebudu moct jet dál? Jaké stopy to zanechá v klucích, kteří uviděj, jak smetu chlapa na kole. Ale když zůstanu stát, smete mě kamión a zabije mě, kluky a toho debila asi taky. Všechno se hnalo v setinách sekundy hlavou a zpětně mě doteď fascinuje a děsí, jak rychle a jak snadno jsem to rozhodnutí udělal. Pustil jsem klakson, zařadil jedničku, uchopil pevně volant a začal jsem povolovat nohu ze spojky a brzdy a přešlapávat na plynový pedál. Strašlivě se mi sevřelo hrdlo a žaludek, cítil jsem jak se rozbušilo srdce, a běžely další setiny sekundy. Strašně silně si vybavuju, jak mi v tu chvíli zařval v hlavě můj hlas:
„Kde zas kurva seš?!!!!“. Ta nevyřčená věta patřila mému strážnému andělovi. Snad mě uslyšel a začal dávat pozor, protože ve chvíli kdy jsem prošlapával plynový pedál na podlahu se děděk opět stylem: upadnul - vyrovnal, uhnul doleva do středu silnice a já ještě o něco strhnul volant doprava. V tom momentě už auto vyráželo a já ho minul snad o centimetry. Ručička otáčkoměru vyletěla do červeného pole, auto vyrazilo dopředu a já viděl v zrcátku, že ho minul i ten kamión, který už skoro zastavoval. Já zastavil asi o padesát metrů dál v už bezpečné vzdálenosti. Od kolizní situace do sešlápnutí plynu byl nejdelší časový interval zařazení jedničky. I s tím popojetím uběhlo sotva pár sekund. Stál jsem na místě, stočil okýnko a sprostě řval. Překonával jsem chuť vstát a jít rozbít tomu chlapovi hubu. A to vůbec nejsem člověk, který by věci řešil fyzickým násilím. Vždycky tvrdím, že dobře mířená jízlivá poznámka dokáže nadělat daleko větší paseku. Před mnoha lety kdy jsem zažil moment, kdy mě málem smetl náklaďák jsem se poté co jsem se z toho pekla dostal pozvracel. Teď jsem se poměrně rychle zklidnil a znovu jsem se rozjel. Přemýšlel jsem, jestli by ho to nechtělo aspoň sundat z toho kola a vyfouknout mu ho, aby nejezdil, ale stejně nebezpečnej může být jako pěší. Ještě mě napadlo zavolat policajty, ale nevěděl jsem, kde přesně sem a v rozčilení mě Google maps fakt nenapadly. No prostě jsem odjel a po chvíli se srovnal. Jen jsem přemejšlel co by se vlastně s mým životem dělo, kdybych toho blba smetl.
Jeronýmek stále opakoval: „To byl idiot!“ Mates jen koukal a když jsem se ho zeptal, zda se bojí, tak kývnul hlavou. Uklidnil jsem ho a on za chvíli zase usnul. Bez dalších eskapád jsme dorazili do Prahy. Mates byl po probuzení chvíli nepříjemnej, ale pak se začali koukat na pohádky a byli v pohodě. Jeroným usnul asi o půl deváté, Mates až po jedenácté. Já si stáhnul nový díl Big Bang Theory a pak jsem si dlouho hrál s Google Picasa 3.5, který umí rozpoznávat obličeje lidí na fotkách v počítači. Spát jdu snad o půl druhé ráno.