Účet zdarma

Ač jsme šli spát až ve dvě ráno vstáváme už snad v sedm. Teda buděj nás ti mali teroristi. Mně i Petrovi je zle a bolí nás hlava. Jdu s rodinkou na snídani a přinášíme nahoru nějaké drobty i pro Petra K. Asi ve čtvrt na devět vyrážím s Petrem pěšky do práce. Bloudíme hned zpočátku a motáme se mezi zanedbanými domy, kde venku pobíhají špinavé děti a na plotě jsou rozvěšené slipy, ponožky, trička a tak.
"Máte to tu fakt moc hezký," komentuje ten výjev Petr a po chvíli ztrácí šálu, takže se pro ní musí vracet. Nakonec jsme došli až k budově O2. Petr si vzal notebook a šli jsme dolů do kantýny na kafe.
"Stojí tu jen 1,35 liber," pochvaluji si a Petr propadá záchvatu smíchu, když si vzpomene jak jsme se rozčilovali, když nebylo na devítce kafe zdarma. Ráno mi udělal přednášku o tom jak se mám oblékat a proto mě překvapilo, když jsem se vracel s kafem ke stolku z gaučem, kde seděl, že má na stole položenou igelitku s botama.
"Tohle není proti bontónu?" ptal jsem se zvídavě.
"Nikdo neví co v tom je," bránil se Petr, ale pomačkanou igelitku dal na zem. Pak se chvíli přehraboval v baťohu načež něco vytáhl a položil vedle sebe. Pokusil jsem se zaostřit a zeptal jsem se nevěřícně:
"To sou tvoje slipy?!"
"Ježiš, sorry, to bych tu asi fakt neměl tahat!"
"No musím říct, že mě ten tvůj projev o chování a oblékání na veřejnosti vzal u srdce, zejména v tomhle novým kontextu," chechtal jsem se.
Dnes dopoledne mi sice Michael zadal poměrně hodně práce, ale já jsem musel vyřešit už veškerou administrativu, která se na mě sesypala hned po příjezdu. Zavolal jsem si kvůli schůzce na získaní National insurance number, zpracoval jsem papíry pro HR, zkopíroval a nechal potvrdit občanku a pas. Do toho jsem celou dobu koordinoval náš přesun z hotelu. Slečna z relokační agentury sehnala dočasné ubytování v bytě ve Windsoru. Už jsme to skoro potvrdili, když se Míša začala cukat, protože zjistila, že bude muset všechno přestěhovat zase úplně sama, protože já budu v práci. Navíc jí to přišlo na těch pár dní co tu ještě budou zbytečný. Přesvědčoval jsem jí, že všechno zařídím, všude budou čekat lidi a takxíka zaplatím tady na centrále. Nakonec teda kývla. První byt byl pryč, ale sehnali jiný, takže akce stěhujeme se potřetí mohla začít. První oříšek bylo zrušení rezervace na hotelu. Dost se cukali, že to musí být 24 hodin předem, ale napsal jsem jim tak ošklivý dopis o tom co si myslím o jejich službách, že kývli ale s tím, že musíme vypadnout do dvou hodin. Byla jedna. Míša byla zbalená, takže super. Landlord ve Windsoru potvrdil rezervaci a chtěl mou kartu. Pak jsme asi půl hodiny řešili, že nemám kreditku, ale jen debetní karty. Vše se ale stihlo, odfaxovalo a potvrdilo. Seběhl jsem dolů do centrály taxiků a domluvil taxi pro Míšu a kluky. Dvě hodiny a všechno zorganizované. Zazvonil telefon a volal Landlord, že tam budou o půl čtvrté. Míša už byla v taxíku. Pár hysterických mailů na všechny strany, ale nakonec slíbili dorazit o půl třetí. Volá taxikář, že netuší, kde to je a že to je dlouhá ulice. Já ho ujistil, že ja to nevím o nic lépe než on. Stres dosahoval vrcholu. Pak vše utichlo a já zatím vyplnil jsem asi 30 formulářů pro založení bankovního konta. Kolegové doporučovali HSBC, takže jsem pak ten štos vzal a vyrazil do pobočky co je na High Street, aby mi to zkontrolovali, než to pošlu.
Slečna na recepci mě posadila do čekárny, abych počkal, že mě zavolají. Sedělo tam dost lidí a tak jsem se připravil na dlouhé čekání, ale ani ne za pět minut už volali moje zkomolené jméno. Přivedli mě k úřednici do takové kóje a já ji vysvětlil situaci, že nemám žádné bydliště, které je podmínkou k založení účtu téměř kdekoliv, ale že mi z O2 zařídili, přes nějaké mezinárodní oddělení banky, že se tu se mnou budou bavit a po potvrzení přes to mezinárodní oddělení, že mi založí snad za týden konto. Slečna mě vyslechla, vzala si papíry a na konci prvního zdvihla obočí a zeptala se:
"To je váš plat?"
"Ano."
"Jste si jistý?"
"Ano."
"Je to v britských librách?"
"Samozřejmě!"
"Vydržte chviličku," a odběhla.
Přitáhla zpátky nějakou nesmírně akční ženskou, která se mi představila jako můj osobní finanční poradce, dala mi číslo na svůj mobil s ujištěním, že můžu volat 24 hodin denně. Ptal jsem se na založení účtu a skutečnost, že nemám bydliště. Prý to nemusím řešit, založí mi VIP Premier Account a dají asi 3 kreditní karty. Nechápu to tady. Jak tu mohou normální lidi vyjít s jejich platem? Vždyť já s tím co dostávám vyjdu tak tak, když poplatím jídlo, bydlení tady a hypotéku v ČR (+samozřejmě nějaký letenky pro rodinku, která mě bude navštěvovat). Ujistil jsem slečnu, co mi nabízela 3 kreditky, že já zvládnu ztratit i jednu jedinou a ptal jsem se kolik ta sranda bude stát.
"Jak to myslíte?"
"No kolik se za ten účet platí?"
"Za účet se neplatí, proč by se mělo platit?"
"No a za platební příkazy, příchozí platby?"
"Já vám nerozumím, vy nám budete posílat na účet vaše peníze, proč byste za to měl platit?"
Poprvé jsem měl z něčeho tady vážně dobrej pocit. V Čechách, když jsem si nechal na účtu v KB tisíc korun, tak mi po pár letech přišel výhružnej dopis, že pokud nezaplatím 226 Kč dlužné částky tak mě dají k soudu. (Platby vzniklé z plateb za vedení účtu - aniž bych viděl jediného bankéře, že by můj účet někam vodil.)
Mezitím druhá slečna něco zuřivě bušila do počítače a zeptala se jen na jméno mamky za svobodna.
"Kdy bude účet založen?"
"Už je to hotovo, tady máte číslo, kartu a PIN vám pošleme do práce, kdyby cokoliv, volejte mi prosím na můj mobil," ujistila mě akční ženština a vrazila mi tašku nějakejch reklamních blbostí a manuálů.
Volá mi Míša, že byt je naprosto úžasnej a že ve Windsoru je nádherně. Tak sláva, otáčí se to tu k lepšímu.
Radostně jsem vyrazil zpátky do práce a chtěl poslat na formuláři O2-PEF-BA-245 na personální číslo účtu kam chci výplatu. Vrátili mi to s tím, že chybí formulář P45. Jak se ukázalo, P45 já nedostanu protože jsem nepracoval v UK, ale musím vyplnit P46. Jenže pro P46 potřebuji National Insurance number. Odfaxoval jsem zpátky O2-PEF-BA-245 s tím, že P46 dodám cca za měsíc, až dostanu NI. Na výplatu už tolik nevěřím. A to mám na účtu posledních pár tisíc korun co mi půjčil MS. Spolu s debetem dlužím 110 tisíc a to jsem si nevydělal ještě ani korunu. Hezky to začíná. Po celém tomhle masakru jsem zkusil udělat alespoň trochu práce pro Michaela. V pět jsem už skoro byl u výtahu, když volal Javier a řešili jsme půl hodiny nějaké věci. Míša od pěti čekala u Činy. Když jsem dorazil byla dost naštvaná. Marně jsem vysvětloval, že něco holt nejde zorganizovat. Šli jsme nakoupit do Tesca (bratru 70 liber - i když 30 stála žehlička) a pak už jsme šli na vláček do Windsoru. Nádraží je kousek od firmy a vláček jede jednu stanici. Vystoupili jsme v úplně jiném světě. Jestli Slough je čistokrevné peklo a Bronx a Harlem dohromady za dob jejich největšího úpadku, tak Windsor je francouzské městečko na azurovém pobřeží.
Krásné staré nádraží, čisté ulice, usměvaví a bílí lidé. Říkejte mi klidně rasisto, ale běžte si bydlet do Slough tak na 14 dní. Auta na silnici se vás nesnaží zabít. Obchody jsou upravené stejně jako okolí. No a byteček to byla radost sama. Velká televize s DVD, vysokorychlostní internet, krásná a plně vybavená kuchyň, prostorná koupelna s vanou a sprchovou zástěnou, velká ložnice a dětský pokojík. Paradoxně to celé je levnější než ten šílenej pokoj na tom zběsilém hotelu. Odpoledne nám píše Pavel (portýr z hotelu), že se staví a přinese nám nějaké čaje a karty na net. Chudák se tam o nás na hotelu staral jak mohl nejlépe. Napsali jsme mu, že už jsme zase jinde a tentokrát už né na hotelu a pozvali jsme ho na návštěvu.
Večer jsme dali večeři, já dopsal deníček a chvíli chatoval s lidma a šli jsme spát. Zítra nás čeká celodenní hledání nového trvalého bydlení.
Dobrou noc děti.