První projížďka

Vstávám ve třičtvrtě na osm a snídám spolu s rodinkou v obýváku. Taková pohodička, vypravuju se, někdo pořád něco chce a najednou koukám je 8.35 a vlak jede v 8.40. To se prakticky nedá stihnout. Běžím jako blázen a cestou volám Vlastovi, aby mi koupil lístky, protože to už určitě nemůžu stihnout. Samozřejmě to nezvedá. Dobíhám na pokraji sil, vlak tam stojí! Ještě ty lístky, rychle chrlím něco na chlapíka v pokladně. Tiskne to hrozně dlouho, beru lístky i drobný a běžím k vlaku. Dveře se zavřely přesně předemnou. Zuřivě mačkám tlačítko otevírání, ale vláček odjíždí pryč. Začínám brutálně kašlat. Poté co jsem vykašlal tak tři roky života zjišťuju, že další jede za dvacet minut. Píšu do práce, že příjdu o čtvrt hodiny pozdějc a pak se snažím hledat nějaký teplejší místo, protože jsem nachlazenej a kašlu jak blázen. Navíc jsem se tím během dost zpotil. Za dvacet minut už poklidně dorážím do Slough.
V práci dneska řeším zase hlavně administrativu. Konečně jsem nafasoval notebook, takže si exportuju a importuju maily, nastavuju vše potřebné a také telefonuji kvůli dalším domům, které jsme našli. Volají mi z ADL, kterým jsem poslal dost naštvanej mail, že mi v pátek nedoručili auto. Auto prý stojí před barákem a klíče jsou ve schránce. Ani nevím, že nějakou schránku máme. Nakonec se ukázalo, že místo Ford Mondeo tam je stříbrný Passat a nestojí na našem parkovacím místě. Nechápu, že nemohli zazvonit, byl jsem doma a stále jsem vyhlížel, jestli někdo nedorazil. Odmítají mou reklamaci, prý je to tady standardní postup. Platí to sice firma, ale stejně mě takovej přístup štve. Neřekli, že ho někde pohodí, nezavolali a měli přitom číslo a ani nezazvoní, jen někde pohoděj auťák a klíče hoděj do schránky.
Odpoledne mi Michael zadal finanční analýzu, takže jsem se v tom začal hrabat. V pět se ale už balím, protože máme na půl šestou dohodnutou prohlídku dalšího domu ve Windsoru. Ještě probíhám Tescem a kupuju sedák pro Matese. Chtěl jsem původně sedačku, ale 100 liber za ní nedám. Doma sedám do nového auta. Passat, celej v kůži, všechno v elektrice. První problém je ruční brzda. Míša už odpoledne vykoumala, že tam žádná páčka není a mačká se tlačítko na palubce, já ho ale mačkám krátce i dlouze a stále nic. Najednou se to povedlo, takže vyjíždímě. Řízení vpravo, jezdí se vlevo. Obojí jsem v životě nezkoušel. První poučka: "Obrubáky vlevo jsou proklatě blízko." Pár jich drbnu, než to chytím do ruky. Jedu za jedna, za dva, oči vytřeštěný a soustředím se jak blázen. Do toho Míša stále: "Pozóóór! Jsi blízko! Jsi daleko! To není kruháč! Bacha ty auta nalevo, skoro jsi naboural. Srazil jsi cyklistu," a podobně, což mi na klidu fakt nepřidalo. 5ti minutová pěší tůra k baráku nám autem dala slabých 12 minut. Chlapík tam už čekal.
Barák vypadal hodně dobře. Obývák sice menší a kuchyň oddělená, ale velká zahrada s garáží. Dole jedna místnost a nahoře tři další. Pěkná kuchyň, udržovaný dům. Netušíme co je za zradu, že to stojí "jenom" 1100. Řekli jsme, že ho chcem a podali jsme nabídku. Takže uvidíme.
Jeli jsme domů, já s Jeroušem skočil koupit čínu a večer jsme koukali na mapy, spojení, okolí, školy a tak. Spát jsem šel někdy po půlnoci.