Spát jsem šel až o půl třetí. Ráno začalo rádio hrát už o půl osmé a já myslel, že umřu. Ale vstávat se muselo. Začal jsem dobalovat a odnášet věci do auta. Bylo toho docela dost a byl jsem rád, že jsem vyrazil někdy po půl deváté. Hned za prvním kruháčem jsem vjel do stojící kolony. Napadlo mě, že to je asi nějaká havárka a že to jako správnej „místňák“ objedu skrz město. Jenže tam to stálo úplně stejně. Rádio hlásilo, že před Slough je nějaká havárka. No co, už jsem tady prakticky jako domu, takže to říznu přes Old Windsor. Skvělej nápad! Stejnej jako dostalo dalších odhadem pětset řidičů. Už jsem neblbnul, poslal SMSku, že dorazím o něco později a vystál si to. Stejně mi přišlo, že tady to nebylo tak drastický a v Datchetu jsem přeci jenom značnou část kolony předjel objížďkou přes město. V práci jsem nakonec byl ve čtvrt na deset. Zpracoval jsem divoký odhad náhodných čísel, podle kterého jsem měl určit vliv promo akcí na O2 Home portfolio. Díky tomu, že jsem měl minimum reálných podkladů, tak to byl odhad odhadů teoreticky asi co by to tak. Výsledek mě ale upřímně překvapil. Odpoledne jsem se dostal k některým číslům, které měly naprosto zásadní dopad do celého finančního modelu. Pracovaly však proti sobě a výsledek byl poblíž původního odhadu. Uhladil jsem to do přehledné tabulky a poslal Michaelovi. Líbilo se mu to, ale chtěl to rozpracovat tak, aby bylo jasné, jak se ke každému číslu došlo.
„No prakticky nástřelem daným léty zkušeností,“ namítal jsem.
„Rozepiš to tak, aby bylo jasné, jak je každé číslo tvořeno,“ trval na svém.
„No klidně, ale pak stačí když ukážou na jakékoliv ze zdrojových čísel a sestřelej to, že to je špatně,“ bránil jsem se.
„Však jo, a my jim řeknem, tak tam doplňte ty správný čísla,“ usmál se.
Ve čtyři jsem se zabalil, třikrát zkontroloval zda mám všechno a šel jsem na autobus na letiště. Před firmou stála parta lidí a čekali na taxíky na letiště. Pousmál jsem se, a postavil se na zastávku autobusu o 50 m dál. Autobus je přímej a je tam za dvacet minut... ...Pokud teda jede – hajzl.
Měl jet o půle. Ve 40 jsem byl nervózní a v celou už jsem hledal číslo na taxíka. Seděl tam ale nějakej chlapík a tak jsem se ho zeptal, jestli to odtamtud jenom jezdí.
„Jo, jezdí chlapče, ale v pátek má vždycky minimálně půl hodiny zpoždění!“
Zadumal jsem, zda v případě, že bych se na to jednou vyjímečně spolehnul, tak by ten autobus jel na čas. No nakonec dorazil a bez větších vylomenin jsem dorazil až do Prahy. Tam mě čekal už můj „osobní“ taxikář (pokud někdo chcete dobrýho a spolehlivýho taxíkaře s výhodným tarifem na ježdění na letiště, tak mi dejte vědět).
Doma už mě čekala Míša a výborná večeře. Spát jsme šli až někdy v jednu ráno.**
Žádné komentáře:
Okomentovat