Clean desk policy

Dneska musím být v práci na osmou, takže vstávám už v 6:30. Normálně by mě to zabilo, ale díky zdvojenému časovému posunu je to vlastně půl deváté, což už je pro našince docela snesitelný čas. Snídám sám v hotelové restuaraci, protože rodinka půjde až později. Po snídani vyrážím do práce. Po včerejší pekelné cestě už dnes volím raději bus. Pan Google mi řekl odkud a co mi jede a tak jsem dorazil na zastávku a čekal. Ale nic nejelo. Divný. Bus dorazil až za čtvrt hodiny z úplně opačný strany! Bylo mi to podezřelý, ale říkal jsem si, asi to nějak objíždí, no. Přesto jsem se raději zeptal řidiče zda jede na nádraží.
"That's from other side of the road sir!" odvětil řidič a mně došel plný význam toho, že se tu jezdí na druhé straně. Pan Google je navíc taky blb protože mi ukázal, že to pojede ze špatné zastávky. Přešel jsem na správnou stranu a zjistil, že budu čekat další čtvrthodinu. No tak jsem si to radši zase odšlapal. Lehce mrholilo a na mě padla zase brutální deprese.
V tomhle psychickém rozpoložení jsem dorazil do práce, kde jsem na svém stole, kde byly tři úhledné hromádky papíru našel na jedné z hromádel lepíka s nápisem: "Just to let you know, that we have here clean desk policy!" (Měl byste vědět, že tu máme politiku čistého pracovního stolu). To mě dorazilo, prostě jsem se úplně sesypal. Chvíli jsem vzteky neviděl, pak jsem se srovnal a chladnokrevně jsem na lepík přípsal: "Well, I DON'T" (Dobrá, ale já NE!) a nechal ho na svém místě. Jasně že to smrdělo průšvihem a naprosto vědomě způsobeným, ale tahle malá revolta proti pravidlům, byrokracii a vůbec proti systému tady mě hrozně osvobodila. Dopoledne jsem předělával vysvětlující slidy k projektu Salamanca, který se tu na mě vrátil jako bumberang. Javier i Michael jsou docela nadšeni, že mám naprostej přehled a vím i věci o kterých mnozí ani netuší. Ještě aby ne, když jsem na tom projektu strávil v Čechách pár měsíců. Je ale super, že tady to je o něčem jiným. Tady se nehraje na to, že se něco vymyslí tak aby to sedělo jak si ti "nahoře" přejou. Tady vlastně je nahoře. Tady se snažíme pochopit co a proč přesně dělají v jednotlivých zemích a odstraňovat z analýz osobní a politické ambice jejich předkladatelů a zjišťovat co opravdu může a nemůže fungovat či prospět. Zní to jako trapný klišé z firemního časopisu, ale první dojem je stoprocentně takový. Žádný hrátky, žádná snaha vycítit co vlastně zadavatel chtěl aby dostal za výsledek. Fakt se jde hodně na tvrdý čísla a zájmy firmy jako celku.
Zrovna jsme probírali část prezentace s Michaelem, když ukázal na ten lísteček s nápisem a mou poznámkou a řekl:
"Já se hrozně omlouvám, já si to tam psal spíš pro sebe, abych ti to nezapomněl připomenout."
Docela ve mě hrklo.
"Aha, já jsem si myslel, že to je vzkaz od uklízečky."
"Ne, byl ode mě."
"Ale vždyť to nebylo rozházený, měl jsem krásně uklizeno. Mám si objednat kastlíky?"
"Ne, o to nejde, jde o to, že by tu neměly ležet business plány celé skupiny volně na stole."
"Aha, kam je mám dát?"
"Do šuplíku."
"Ale ten nejde zamknout."
"Já vím, při troše štěstí nafasuješ klíč. Přesto to tam prosím dávej. Je to aspoň o něco bezpečnější."
Na oběd jsme šli zase do místního zběsilého hnusobufetu. Angličani vážně neumí ani maličko vařit. Pořad Jamie v kuchyni musí být fake. Dal jsem si trochu podezřelýho burgera v divný housce s velkejma kusama brambor na styl hranolek. Stálo to i s pitím cca 5,5 libry, což jde. Pivo samozřejmě nemaj.
Kafe tu piju za 1,35 libry a říkám si jak je levný - jen s hořkostí v duši můžu vzpomínat na kávičky zdarma v devátém patře v Čechách.
Odpoledne máme staff a zase se mi potvrzuje, že práce to bude nesmírně zajímavá, jen se holt musí nějak dořešit ten zbytek. Volám kvůli national insurance number ale ani na jednom čísle co mi dali to nikdo nezvedá. Odpoledne volá Petr K., že už má volno a že bychom mohli někam zajít. Zároveň píše Míša, že je zase ve městě a že bychom se mohli sejít a někam zajít. Diriguju Petra aby vyrazil do Slough a vyrážím za rodinkou. Kluci mě vítají nadšenými výkříky "Táta! Táááta!" jak kdyby mě rok neviděli. Pak se mě oba drží a říkají, že maminka na ně byla dneska nějaká zlá. Chudák Míša si to s nima musí dávat na hotelu, kde není lautr nic na práci a oni samozřejmě zlobí jak mohou. Ale stejně mi pak budou strašlivě moc chybět a myšlenky an to, že brzo odjedou mi na náladě nepřidávají. Dneska nás měli stěhovat do největšího apartmá co tam mají, ale ještě to nezvládli a budem se stěhovat až večer. Domlouvám se s Míšou, že jdu někam s Petrem a že to snad zvládnou přestěhovat.
Po odstrašující zkušeností se včerejší čínou jdeme do Mc Donalda a dáváme místní nabídku. No Mc Country to není. Jdu vyprovodit rodinku na hotel. Zhruba v půlce cesty se mi zas dělá blbě a chci si sednout. Míša říká, že už to dojdou a tak si du sednout na zastávku co tam je. Sedím tam s nějakým bezdomáčem a snažím se vzpamatovat. Píše Petr, že už je ve Slough. Zvedám se a šlapu zpátky. Po kvantu SMSek jsme se konečně potkali. Jde si uklidit notebook ke mě do kanceláře a já zjišťuju, že tu o půl sedmý ještě makaj. Nejsou normální.
Jdeme do jedné z hospůdek co jsem našel na www.beerintheevening.com. Příjemná klasická anglická hospůdka The Herschel Arms zeje trochu prázdnotou až na pár typů na baru. Objednáváme John Smith Extra Smooth za 2,70 (krásná cena) a sedáme si ke stolkům. Bohužel hned pod reprák a jedinej opilec na baru se stále dožaduje zesilování snad každé písníčky takže za chvíli už se tam sedět nedá. Přesouváme se na druhý bar, kde je úplně božskej klid. Popíjíme pifka, občas zaexperimentujem s jiným druhem, ale vracíme se raději vždycky k Johnymu. Řešíme všechno, práci, holky, život, rodiny, filozofii. Obzvláště příhoda s koněm je výživná. Zase mám pocit, že všechno má řešení a všechno nějak půjde a ten pocit mi vydržel ještě celej další den. Volá Míša, že nás zase stěhujou a pro změnu zas do menšího. Má to sice dva pokoje, ale prakticky propojený bez dveří, takže se spí s dětma a těm zas dali ten gauč kde si málem zlomily nohu už první večer. A bohužel nás nenechají, tam kde jsme byli doteď. Zuříma říkám, ať jim vzkáže, že zítra tam rozhodně končíme. Píšu hned relokační společnosti, že v tom hotelu ani o hodinu více.
Pokračujem však poklidně v načatém večeru a až někdy po jedenácté jsme vyrazili zpátky skrz to pekelný město těma nejšílenějšíma zkratkama přes park. Původně jsem říkal, že to je sebevražda, ale Petr namítnul:
"Prosímtě, sme dva chlapi, kdo by si na nás mohl dovolit?"
"V průměru úplně každej. Třeba támhleten bezdomovec co se nemůže ani zvednout," namítnul jsem realisticky ale riskli jsme to.
Na hotelu jsme zjistili, že pokoj není tak maličkej, a přidali tam postele pro kluky, takže jsme mohli rozložit gauč pro Petra, kterej tak získal luxusní ležení. Ještě dáváme dvě ač teplé, přesto vynikající Plzničky, kecáme s Míšou a pak už jdem spát.