Sedím v Mnichově na letišti a do odletu zbývá zhruba 1,5 hodiny. Konečně mám čas trochu dopsat deníček.
Byl to šílenej tejden. Pondělí začlo scénou, kterou ztropil Jeroným, když měl jít ráno do školky. Ač normálně se těší, tak teď měl nějakou blbou náladu nebo co a začal řvát, že nepůjde, nebo že tam minimálně nepůjde se mnou. Chvíli jsme ho utěšovali, ale čas běžel a tak jsem ho popadnul a zatáhnul do výtahu. Byl totálně hysterickej. Míša ho ještě z balkónu utěšovala, což věci nepomohlo – spíš naopak. Ve mě se v dost rychlém sledu střídaly emoce, takže jsem ho chvíli utěšoval, chvíli byl tvrde a řekl, že tam půjde, chvíli vyhrožoval, že ho ze školky odhlásíme a bude bez kamarádů. Vše se stejným efektem. Nedovedete si představit, jak má malé dítě, které neustále řve, chvíli plačtivě a chvíli vztekhle a hystericky, devastující vliv na psychiku rodiče. Kdysi, když jsem četl, že někdo umlátil malé dítě, tak jsem nechápal co je to za psychopatický hovado. Teď se divím, že těch malejch dětí přežívá poměrně hodně.
V práci jsem začal poklidně zpracovávat agendu co se mi nahromadila za dobu, kdy jsem dělal na Salamance. Odpoledne ale přiběhl Marek s tím, že musíme teď hned a okamžitě zpracovat analýzu dopadů akvizice zákazníků ČRa T-Mobilem. Tak se šlo na věc. Dali jsme dohromady co se dalo, ale za tu krátkou chvíli co byla k dispozici jsme to jen tak halabala naházeli na slidy s tím, že se to zítra doladí.
Asi v deset večer volá Marek, že to je hrozný a že to musel celé předělat a zjednodušit. Ráno v osm s tím máme jít za SK. Docela mě ten telefonát rozhodil.
Žádné komentáře:
Okomentovat