"Who is this lunatic?!" - "Co to je za šílence," to byla první věc co mě napadla, když jsem tě poprvý viděl. Vtrhnul jsi do pivovaru, kde jsem já už 13 hodin plnil ty zatracený plastový kegy Republiky a hned ses hrnul ke mně, co prej dělám.
"Plním ten zatracenej ležák do kegů," řekl jsem a ty ses úplně rozzářil a prohlásil jsi, že to je historickej moment a že si to musíš vyfotit.
"Asi nějakej magor z ulice," pomyslel jsem si, ale když jsi začal odebírat a měřit vzorky z fermentačních tanků, tak jsem začal pochybovat.
"Tak to bylo poprvý, kdy jsem se s tebou setkal," říká mi Alex, mladej kluk s dlouhejma blonďatejma vlasama v hospůdce Hinds Head, kde pivovar uspořádal svou vánoční party a kam mě pozvali. Úžasná partička pohodovejch lidí. Vzpomínám na ten večer, kdy jsem s Mrtvočichem byl podruhý na prohlídce pivovaru a ta končila tím, že mi Will nabídnul ať jim chodím pomáhat a oni mě výměnou naučí vařit pivo. "Takže za rok tady budeš stát v tom jejich červeným tričku s nápisem Míla a budeš vítat lidi na prohlídce ty!" smál se Mrk.
"Tak o tom pochybuju," zasmál jsem se.
Trvalo to nakonec míň než rok. Teď už to jsou roky dva, dva úžasný roky plný skvělejch zážitků. Nikdy by mě nenapadlo, že se zkalím jak hovado s irskejma gardama v jejich kasárnách vedle Buckinghamskýho paláce, kterej hlídaj. Kalil jsem s těma klukama a oknem koukal ven do oken Buckinghamu, na vstupní bránu, kde ti kluci stávaj a já tam tolikrát prováděl rodiče a kamarády.
--
Budím se na maríně a Prateta chrápe jak dobytek. Je prvního ledna a já se znovu zamiloval. Na rameni mi leží Lenka a ještě spí. Podíval jsem se vedle sebe na Mrka, kterému leží na rameni Anička a usmáli jsme se. Víc nebylo třeba. Věděli jsme, že to bude dobrej rok.
--
Jsem doma ve svým baráčku na Clarence road, sedím u stolu, koukám z okna na ulici a chatuju s Mrkem. Pouštíme si dokola Mácháčkovu: "Chci ti říct" a chováme se jak blázni.
--
Jedu na kole po zamrzlé cestě kolem Temže, směju se, skáču s kolem z mostku a hulákám: Don't stop me now!
Jsem v práci a buší mi srdce, jen se podívám na telefon, abych jí zavolal.
--
"Říkám ti, že Víteček má holku. Nějaká kámoška, co ji měl jen na šukání, ale teď se to nějak zkomplikovalo. Nevím kdo to je."
Mrk sedící na lavici naproti mně ve Studně zbělel a rysy mu neuvěřitelně ztvrdly: "Ten zmrd!"
Konečně mi všechno dochází: "No dopíče! Sorry! Kurva, tohle mi nedošlo."
--
Jsem zas sám, stejně jako Mrk. Sedím v letadle do Taipeie a utěšuju se tím, že tam bude Opík a slíbené američanky na uvítací párty.
O deset hodin později stojím v trenkách s kalhotama u kotníků uprostřed schodů ke gatu nad rozmláceným vozejkem a Opík s ženskou, co se nás pokouší ještě dostat dostat do letadla do Manily i když boarding dávno skončil, propadají záchvatu smíchu. Chytám kalhoty rukama, pod schodama sbírám kameru a baťoh a běžíme svůj životní běh.
"Můžu se tě na něco zeptat?" zadýchaně se ptá Opík uprostřed běhu.
"Jestli na to, zda takovejhle je můj život, tak jo, přesně takovej!" odpovídám a už vbíháme do letadla, kde probíhá instruktáž k odletu.
--
Budím se na druhý straně Bangkoku a snažím se zrekapitulovat co se stalo. Dochází mi, že dneska musím zajistit víza do Vietnamu a tak vybíhám na ulici a zoufale lovím taxík. Netuší, kde je velvyslanectví. Jedem podle Google maps. Přivedlo nás to k nějakému kadeřnictví na druhé straně města. Jsem zoufalej, čas běží, ale lidi mě směrujou a nakonec jsem to našel. Jenže nemaj tam můj formulář, kterej měl zajistit nějakej naprosto důvěryhodnej člověk na internetu, co si za to nechal zaplatit předem. Nakonec ho našli, ale zavíraj. Profesionální psí oči a zlomenej hlas opět vítězí.
--
Budím se v autobuse, kterej se rozjíždí a oknem vidím venku Opíka, kterak se drží dvou stvolů a sere v třtinovém poli kdesi mezi Thajskem a Kambodžou.
--
Čekáme na falešném nádraží na falešnej autobus, kterej nás má vzít do Siem Reapu.
"Okamžitě zastav ten autobus!" řvu na řidiče a odstrkuju podvodného průvodce, kterej se mi snaží zabránit v přístupu k řidičovi. "Kurva zastav ten autobus!" řvu a zabírám za řadící páku, která je nejblíž po ruce. Průvodce mě strhává zpátky a křičí, že už zastavujem. Vidím dvorek, kde čekaj tuktuky a tak se uklidňuju. "Ty si myslíš, že seš silnej, ale Kambodžani jsou silnější!" syčí mi ještě do ucha průvodce když vystupujem.
--
Jsme v Dílí, je dávno po půlnoci a my se ztratili na Phahar Ganj - nejšílenější čtvrti tohodle šílenýho města. Máme pocit, jak dva papoušci na střelnici.
Usínáme v hostelu, kde je za záchodem hovno a venku šílené zvuky. Zhasli jsme a zvuky jsou ještě silnější.
"Opíku?"
"No?"
"Dej mi ruku."
--
Sedíme v Yak restauraci v Kathmándů. Vchází Vojta s lišáckým výrazem:
"It's all sorted! Je to zařízený," mne si spokojeně rukama. "Potkal jsem borce, ten mě vzal k vodě, tam mi řekl, že nic nemá, ale že pro to dojede a doveze nám to rovnou sem. Hele chlapi, můžem to checknout, když se nám to nebude líbit, tak nemusíme nic brát."
Chvíli po něm vchází dva extrémně pochybní nepálští bezdomovci a sedají si k našemu stolu. Podívali jsme se s Opíkem na sebe a oba jsme měli v očích vrcholnou nedůvěru. Jeden spiklenecky podává Vojtovi pod stolem balíček a rovnou šveholí: "Tady muj kamarád to přivezl svou rikšou. Musíte mu zaplatit 120 rupek." Balíček obsahoval něco zeleného, ale tráva to rozhodně nebyla. "Asi nějakej místní matroš," prohlásil Vojta znalecky, ale já s Opíkem obchod odmítáme.
--
Přišla mi nabídka na práci v Afgánistánu, byly by to dva roky v pekle, ale neuvěřitelnej úlet. Začal jsem o ní jednat, ale nedohodli jsme se na penězích.
--
"Kluci, kdybyste mi nepřišli pomoct, tak nevím, co bych dělal."
"Tak to by ses tady z toho posral!" prohlásí Prateta, zatímco sedíme zhulený mezi desítkama nevybalenejch krabic v novém daleko menším domečku na Arthur road.
--
Nohy začaly bolet někdy uprostřed noci. Pak bolely strašně, pak bolely příšerně. Kolena se proměnila v dva rozpálené kameny mezi kterýma se drtí písek, chodidla s puchýři pouští do těla novou sadu bolesti s každým došlápnutím. Svaly jsou nesmírně unavený, ale my jdem dál. Prateta skuhrá, že si nemusí nic dokazovat, ale nakonec šlape. Jdem Přežití 2012 a dáváme si to naplno. Mám už v nohou přes 60 km, jsme vzhůru přes 30 hodin a máme i první halucinace. Z povolených 100g jídla jsme ale zatím odjedli sotva polovinu.
--
"Tím čírem si fakt nepomůžeš," říká mi šéf v práci na můj nový účes.
"Jestli jim to vadí, ať mi to řeknou, já to klidně sunadám," odvětím chladně a kývnu hlavou směrem k novýmu španělskýmu vedení.
--
Sedím na zahrádce před baráčkem a Adéla - moje aupair - mi střihá číro. Připadám si jak branec a pankáč vevnitř se normálně rozbrečel.
--
"Ničeho se nebojte přátelé, my nejenom, že máme talent, my si zvolíme i taktiku!" je naše oblíbená hláška zatímco se s Adélou snažíme zkrotit ty moje dva výrostky. Měsíční pobyt v Anglii jim měníme na tábor s rozvičkami, bodováním i vyhlášením cen a vítězů. Jeden z nejlepších měsíců tohodle roku.
--
Voda se rozstříkla na všechny strany a nahej Opík skáče za mnou do Vltavy. Holky tam skočily jako první. Voda není tak studená jak jsem si myslel. Je to úplně poprvý kdy se koupu ve Vltavě. Tohle byla zase šílená párty. Je skoro pět ráno. Za chviličku mi letí letadlo. Na nábřeží se zastavujou turisti a fotí si nás. Doufám, že mi neseberou ten baťoh s notebookem.
--
"To máme jít chcípnout do polí nebo co?!"
"Jo, hlavně opusťte areál!" vyhazují nás organizátoři Rock for People, kterej doslova smetla bouře s větrem.
"Když říkali, že budou lidi kropit z hasičskejch vozů, tak jsem si to představoval úplně jinak," stěžuje si Milan, kterému tady, díky jeho vzhledu, začali říkat Ježíš.
"Kam teď?" ptá se Jenda svým bez-emočním hlasem.
"Do hospody!" prohlašujem s Milanem odhodlaně.
"Tady široko daleko nic není!"
"My máme pole na ohýbání reality, nech to na nás," usmáli jsme se s Milanem a vedem naši skupinku deštěm a větrem po silnici směrem k městu. Cestou míjíme parkoviště, kde jsme si odpoledne dávali pivo od Kocoura.
„Tak tady už asi pivo nedostanem,“ prohlašujem zklamaně, když vidíme trosky stanu a převrácené lavice a stoly.
„Pivo? Slyšel jsem pivo?“ vybíhá chlapík z takového toho prodejního karavanu a rychle zvedá jeden stůl a dvě lavice a usazuje nás.
„Ty vole, já zapomněl tu flašku ve stanu, mohli jsme se aspoň zahřát,“ povzdechne si Jenda nad prvními půllitry.
„Rumíček? Dáte si rumíček?“ nadšeně se k nám hrne ten borec s flaškou.
„Škoda, že jsem se nestihl najíst, teď bych si tu klobásu fakt dal,“ jen se zmíní další z nás a už slyšíme:
„Vynikající řízečky mám!“
„Ty vole, my měli vzít s sebou ty holky z polí, tohle by nevěřily!“ nadhodí Milan a chlapík už hvízdá na prsty a tři holky ve žlutých pláštěnkách se vynořily z dalšího karavanu a sedaj si k nám ke stolu. Chlapík zatím obětavě nad námi drží karimatku, aby na nás nepršelo. Milan s sebou na lavici fůrt šije.
„Co blbneš?“
„Ale, prší mi na kolena.“
„Si už děláš prdel Ježíši,“ směje se Jenda, „tvůj táta zajistí všechno tohle, ale ty si budeš stěžovat na to, že ti kape na kolena!“
--
Sedím na Damu v centru Amsterdamu a holky mi nabídly potáhnout z jointa. Čekám na Mrka, Pratetu a Vítečka, kteří sem vyrazili zkusit si něco přivydělat přes prázdniny. Už je vidím ty pitomečky moje. Víteček přibíhá a skáče mi kolem krku. „Hobbitééé!“
Úplně zhulený hrajem fotbálek v promáčeném parku kdesi v Amstru a máme z toho strašnou prdel.
--
„Tohle není země, to je pohádka,“ pronáší Žerda a zasněně kouká na českou krajinku ubíhající za okýnkem vlaku, který nás veze do Rumunska.
„Hele Drgy, líbíš se jí!“ komentujem se smíchem zálibný pohled rozšafné padesátnice ‚Ulriky‘, která s námi ke své velké nelibosti sdílí kupé
„No tak moment!“ pronese Drgy a odhodlaně do sebe začne klopit plechovku piva.
--
„Mně bylo jasný, že je zle, už jak jsem viděl Drgyho, jak stojí na okraji tý skály a mává mapou, jak kdyby to chtěl přeletět, ale ne, já debil musel jít skrz tu kleč až sem dolů k vám,“ nešťastně hořekuje Milan a posiluje se dvěma borůvkama, který našel. „Snižuji si příděl vody na jedno víčko,“ dodává vyčerpaně. „Nevím proč jsme nemohli jít s Alpinou? Jim řeknou: Jídla moc netahejte, vemte si hlavně tak čtyři litry vody. Ale my? Já debil si dal k snídani kafíčko. A k obědu, k obědu pálivý fazole! Kretén.“
„Jak se můžete kurva ztratit?“ rozčiluje se znovu Milan a vztekle mlátí klacíkem o kládu na které sedí kdesi uprostřed rumunských hvozdů, „dvanáctiletý děti todle choděj!“
--
„Rumuni pijou hodně, ale tohle, tohle jsem v životě neviděla!“ uznale prohlásí hospodská, když přijdeme druhý den na snídani. K našemu okolí se schazí místní cikáni a nosí nám věci, které jsme hrdinsky poztráceli cestou z hospody. Původně jsme mířili do jednoho z okolních cigánských lágrů, ale jeden z cikánů nás vzal do kempu, kterej jsme si zaplatili, tam nás zavedl na docela opuštěné místo a řekl nám, že tady si můžem udělat oheň a dělat bordel. Drgymu zasvítila očička a za chvíli přitáhl obrovskou otep dřeva. „Ty vole, tam toho je hromada a nikdo to nesbírá,“ komentuje svůj úlovek a já s ním vyrážím pro další várku. Pochopil jsem proč. Lesík od kempu odděluje docela hluboká rokle přes kterou leží padlej smrček, kterej se povážlivě prohýbá pod Drgyho váhou. Drgy ho ale přeběhnul, jako baletka. Mám čtyři promile a tak ho vesele následuju.
Budíme se na hromadě v příkopu a naše věci leží všude kolem nás. Moje taška s mobilem a peněženkou je strategicky odhozená asi tři metry ode mě. Žerda prohlíží obsah svého báglu a najednou vykřikne: „Ty vole! Ukradli mi vršek stanu!“
„Není to blbost?“ divím se, „proč by kradli jen vršek stanu?“
„Kdepák, to oni dělaj!“ horlivě přikyvuje Milan. „Jsem někde četl, že ti tady klidně rozřežou stan. My žádnej nepostavili, tak mu ho museli vytáhnout z baťohu, aby ho mohli rozřezat,“ rozvíjí svou teorii.
--
„Ty vole to je herberk!“ zakucká se Žerda po vstupu do místnosti, kterou jsme si pronajali. „Voni si lidi to tuláctví dost idealizujou.“
--
Na pódiu ještě stále zuřivě hrajou Antiflag a bubeník zrovna skáče s bubnama do publika. Já vyčerpaně sedám k holkám na stráň a dávám pivo. To zas bylo pogo ty vole! Trutnovskej festival nastartoval vostře.
--
Desítky rukou si mě podávají a já doslova pluju nad davem lidí na festivalu v Readingu. Na obrovském pódiu hrajou Foo Fighters Best of You a já si užívám ten úžasnej pocit, než mě dav vyvrhne před pódium, kde mě hned čapnou dva bezpečáci a vyvádějí ven.
--
V kraťasech a tričku Nirvána se potácím pod cirkusovým stanem, který slouží jako jedna ze stejdží a nade mnou se kymácí obrovský komín kelímků. Přibíhají nějaký holky a dávají mi své kelímky a chtějí se se mnou fotit. Jsem celebrita. Dneska jsme s Mrkem vydělali skoro 100 liber.
--
Stojíme s Mrkem na RockSmith stejdži a v ruce máme elektrické kytary. Na monitoru před náma běží „Where is my mind“ od Pixies a zatímco Mrtvočich tam jede nějaký nezávislý rify, já se snažím trefit aspoň do některejch not.
--
Budím se ve čtyři ráno ve svým pokojíku ve Windsoru, protože potřebuju na záchod. Obouvám si boty, beru baterku a jdu zkontrolovat pivo do zahradního přístřešku. „Sláva! Kvasí!“ mám strašnou radost, protože už dva dny nechtělo nastartovat. Ještě netuším, že to bude to nejlepší, co jsem zatím uvařil.
--
„Ten Tomáš z tebe udělal normálně zrůdu!“ pohoršuje se Adéla, když jsem jí upozornil, že by si měla uklidit talíř ze stolu. Přijela mi zase pomoct s klukama, kteří přijeli na podzimní prázdniny. Beru je do Legolandu na ohňostroje. Mates celý ohňostroje nadšeně poskakuje a tleská rukama. Oba kluci jsou nadšení.
--
„Říkám ti, že Sněžka má 1606 metrů!“ hádá se se mnou Prateta.
„Nemá, vsadíš se?“
„O co?“
„Kdo prohraje, tak ho vyholíme do číra.“
„OK.“
--
Budím se před firmou v Londýně. V ruce mám mobil a na klíně notebook. Musel jsem usnout. Proboha kolik je hodin?! Je devět ráno. Neuvěřitelný! Poslední co si pamatuju, jak kolem páté ráno dáváme pivko na Strahově. Pak už jen jak jsem vypad z přeplněnýho autobusu a jak jsem se lekl při výstupu z letadla, kde to jsem. Ale já to dal. Z kalby přímo do práce: 1000 km.
--
„Tak tohle je banán, to už poznám,“ prohlásí hrdě Milan na školení senzorického vnímání piva. Po školení a absolvování zkoušek jdeme do blízké hospody, kde čerstvými certifikáty vyděsíme číšníka, kterej si je hned půjčuje a běží je ukázat ostatním.
--
Budím se na matraci na zemi ve starém baráku, kde maj skauti klubovnu. Připadám si jak někde na squatu a je mi fajn. Balím věci a jdu vyzvednout Jeronýmka, se kterým jdu dneska obhlídnout chatu na Silvestra.
--
„Kam ještě jdete?“ Ptá se mě a Jeronýmka ochotnej číšník na Portáškách.
„Na Braunovku,“ odpovídám.
„Tak to si to ještě slušně dáte!“ komentuje to číšník a dívá se z okna, na vánici, která zuří venku.
„No, nic jinýho nám nezbejvá!“ prohlásí Jeronýmek odhodlaně.
--
„Ty vole! Ze který koleje ten vlak jede? Já tam doběhnu tak tak!“ zadejchaně říkám do telefonu Mácovi.
„Já nevím, já tam ještě nejsem. Kup mi lístek!“ zní odpověď.
Zrychluju už tak rychlej běh a vyhazuju lidi od okýnka. „Rychle. Dvakrát Tachov!“ melduju na paní u kasy. Dopadlo to dobře. Za chvilku sedíme ve vlaku a popíjíme Kozly, který jsme ještě stihli nakoupit. Drgymu se narodil syn a tak to jedem oslavit. Cestou jsme ještě ukecali Opíka, ať se k nám připojí.
„Opíku! Tunel! Osmdesátka! Zrychli!“ halekáme na Opíka, kterej nás z Prahy vzal svým dejchavičným fiátkem daleko na Přimdu.
--
„Mně se líbí, jak ty při zpěvu zavíráš oči,“ říká mi Radka na srubu vysoko v horách, kde slavíme s Plzeňskou partičkou Silvestra. Kytary hrajou a všichni si to náležitě užíváme.
„To dělá každej,“ odvětím.
Radka se rozhlídne a se smíchem prohlásí: „No jo! Tady!“
„Nešlapejte na to co leží na zemi! Může to mít city,“ zaskuhrá ze země Kuba po tom, co do něj zase někdo kopnul.
"Plním ten zatracenej ležák do kegů," řekl jsem a ty ses úplně rozzářil a prohlásil jsi, že to je historickej moment a že si to musíš vyfotit.
"Asi nějakej magor z ulice," pomyslel jsem si, ale když jsi začal odebírat a měřit vzorky z fermentačních tanků, tak jsem začal pochybovat.
"Tak to bylo poprvý, kdy jsem se s tebou setkal," říká mi Alex, mladej kluk s dlouhejma blonďatejma vlasama v hospůdce Hinds Head, kde pivovar uspořádal svou vánoční party a kam mě pozvali. Úžasná partička pohodovejch lidí. Vzpomínám na ten večer, kdy jsem s Mrtvočichem byl podruhý na prohlídce pivovaru a ta končila tím, že mi Will nabídnul ať jim chodím pomáhat a oni mě výměnou naučí vařit pivo. "Takže za rok tady budeš stát v tom jejich červeným tričku s nápisem Míla a budeš vítat lidi na prohlídce ty!" smál se Mrk.
"Tak o tom pochybuju," zasmál jsem se.
Trvalo to nakonec míň než rok. Teď už to jsou roky dva, dva úžasný roky plný skvělejch zážitků. Nikdy by mě nenapadlo, že se zkalím jak hovado s irskejma gardama v jejich kasárnách vedle Buckinghamskýho paláce, kterej hlídaj. Kalil jsem s těma klukama a oknem koukal ven do oken Buckinghamu, na vstupní bránu, kde ti kluci stávaj a já tam tolikrát prováděl rodiče a kamarády.
--
Budím se na maríně a Prateta chrápe jak dobytek. Je prvního ledna a já se znovu zamiloval. Na rameni mi leží Lenka a ještě spí. Podíval jsem se vedle sebe na Mrka, kterému leží na rameni Anička a usmáli jsme se. Víc nebylo třeba. Věděli jsme, že to bude dobrej rok.
--
Jsem doma ve svým baráčku na Clarence road, sedím u stolu, koukám z okna na ulici a chatuju s Mrkem. Pouštíme si dokola Mácháčkovu: "Chci ti říct" a chováme se jak blázni.
--
Jedu na kole po zamrzlé cestě kolem Temže, směju se, skáču s kolem z mostku a hulákám: Don't stop me now!
Jsem v práci a buší mi srdce, jen se podívám na telefon, abych jí zavolal.
--
"Říkám ti, že Víteček má holku. Nějaká kámoška, co ji měl jen na šukání, ale teď se to nějak zkomplikovalo. Nevím kdo to je."
Mrk sedící na lavici naproti mně ve Studně zbělel a rysy mu neuvěřitelně ztvrdly: "Ten zmrd!"
Konečně mi všechno dochází: "No dopíče! Sorry! Kurva, tohle mi nedošlo."
--
Jsem zas sám, stejně jako Mrk. Sedím v letadle do Taipeie a utěšuju se tím, že tam bude Opík a slíbené američanky na uvítací párty.
O deset hodin později stojím v trenkách s kalhotama u kotníků uprostřed schodů ke gatu nad rozmláceným vozejkem a Opík s ženskou, co se nás pokouší ještě dostat dostat do letadla do Manily i když boarding dávno skončil, propadají záchvatu smíchu. Chytám kalhoty rukama, pod schodama sbírám kameru a baťoh a běžíme svůj životní běh.
"Můžu se tě na něco zeptat?" zadýchaně se ptá Opík uprostřed běhu.
"Jestli na to, zda takovejhle je můj život, tak jo, přesně takovej!" odpovídám a už vbíháme do letadla, kde probíhá instruktáž k odletu.
--
Budím se na druhý straně Bangkoku a snažím se zrekapitulovat co se stalo. Dochází mi, že dneska musím zajistit víza do Vietnamu a tak vybíhám na ulici a zoufale lovím taxík. Netuší, kde je velvyslanectví. Jedem podle Google maps. Přivedlo nás to k nějakému kadeřnictví na druhé straně města. Jsem zoufalej, čas běží, ale lidi mě směrujou a nakonec jsem to našel. Jenže nemaj tam můj formulář, kterej měl zajistit nějakej naprosto důvěryhodnej člověk na internetu, co si za to nechal zaplatit předem. Nakonec ho našli, ale zavíraj. Profesionální psí oči a zlomenej hlas opět vítězí.
--
Budím se v autobuse, kterej se rozjíždí a oknem vidím venku Opíka, kterak se drží dvou stvolů a sere v třtinovém poli kdesi mezi Thajskem a Kambodžou.
--
Čekáme na falešném nádraží na falešnej autobus, kterej nás má vzít do Siem Reapu.
"Okamžitě zastav ten autobus!" řvu na řidiče a odstrkuju podvodného průvodce, kterej se mi snaží zabránit v přístupu k řidičovi. "Kurva zastav ten autobus!" řvu a zabírám za řadící páku, která je nejblíž po ruce. Průvodce mě strhává zpátky a křičí, že už zastavujem. Vidím dvorek, kde čekaj tuktuky a tak se uklidňuju. "Ty si myslíš, že seš silnej, ale Kambodžani jsou silnější!" syčí mi ještě do ucha průvodce když vystupujem.
--
Jsme v Dílí, je dávno po půlnoci a my se ztratili na Phahar Ganj - nejšílenější čtvrti tohodle šílenýho města. Máme pocit, jak dva papoušci na střelnici.
Usínáme v hostelu, kde je za záchodem hovno a venku šílené zvuky. Zhasli jsme a zvuky jsou ještě silnější.
"Opíku?"
"No?"
"Dej mi ruku."
--
Sedíme v Yak restauraci v Kathmándů. Vchází Vojta s lišáckým výrazem:
"It's all sorted! Je to zařízený," mne si spokojeně rukama. "Potkal jsem borce, ten mě vzal k vodě, tam mi řekl, že nic nemá, ale že pro to dojede a doveze nám to rovnou sem. Hele chlapi, můžem to checknout, když se nám to nebude líbit, tak nemusíme nic brát."
Chvíli po něm vchází dva extrémně pochybní nepálští bezdomovci a sedají si k našemu stolu. Podívali jsme se s Opíkem na sebe a oba jsme měli v očích vrcholnou nedůvěru. Jeden spiklenecky podává Vojtovi pod stolem balíček a rovnou šveholí: "Tady muj kamarád to přivezl svou rikšou. Musíte mu zaplatit 120 rupek." Balíček obsahoval něco zeleného, ale tráva to rozhodně nebyla. "Asi nějakej místní matroš," prohlásil Vojta znalecky, ale já s Opíkem obchod odmítáme.
--
Přišla mi nabídka na práci v Afgánistánu, byly by to dva roky v pekle, ale neuvěřitelnej úlet. Začal jsem o ní jednat, ale nedohodli jsme se na penězích.
--
"Kluci, kdybyste mi nepřišli pomoct, tak nevím, co bych dělal."
"Tak to by ses tady z toho posral!" prohlásí Prateta, zatímco sedíme zhulený mezi desítkama nevybalenejch krabic v novém daleko menším domečku na Arthur road.
--
Nohy začaly bolet někdy uprostřed noci. Pak bolely strašně, pak bolely příšerně. Kolena se proměnila v dva rozpálené kameny mezi kterýma se drtí písek, chodidla s puchýři pouští do těla novou sadu bolesti s každým došlápnutím. Svaly jsou nesmírně unavený, ale my jdem dál. Prateta skuhrá, že si nemusí nic dokazovat, ale nakonec šlape. Jdem Přežití 2012 a dáváme si to naplno. Mám už v nohou přes 60 km, jsme vzhůru přes 30 hodin a máme i první halucinace. Z povolených 100g jídla jsme ale zatím odjedli sotva polovinu.
--
"Tím čírem si fakt nepomůžeš," říká mi šéf v práci na můj nový účes.
"Jestli jim to vadí, ať mi to řeknou, já to klidně sunadám," odvětím chladně a kývnu hlavou směrem k novýmu španělskýmu vedení.
--
Sedím na zahrádce před baráčkem a Adéla - moje aupair - mi střihá číro. Připadám si jak branec a pankáč vevnitř se normálně rozbrečel.
--
"Ničeho se nebojte přátelé, my nejenom, že máme talent, my si zvolíme i taktiku!" je naše oblíbená hláška zatímco se s Adélou snažíme zkrotit ty moje dva výrostky. Měsíční pobyt v Anglii jim měníme na tábor s rozvičkami, bodováním i vyhlášením cen a vítězů. Jeden z nejlepších měsíců tohodle roku.
--
Voda se rozstříkla na všechny strany a nahej Opík skáče za mnou do Vltavy. Holky tam skočily jako první. Voda není tak studená jak jsem si myslel. Je to úplně poprvý kdy se koupu ve Vltavě. Tohle byla zase šílená párty. Je skoro pět ráno. Za chviličku mi letí letadlo. Na nábřeží se zastavujou turisti a fotí si nás. Doufám, že mi neseberou ten baťoh s notebookem.
--
"To máme jít chcípnout do polí nebo co?!"
"Jo, hlavně opusťte areál!" vyhazují nás organizátoři Rock for People, kterej doslova smetla bouře s větrem.
"Když říkali, že budou lidi kropit z hasičskejch vozů, tak jsem si to představoval úplně jinak," stěžuje si Milan, kterému tady, díky jeho vzhledu, začali říkat Ježíš.
"Kam teď?" ptá se Jenda svým bez-emočním hlasem.
"Do hospody!" prohlašujem s Milanem odhodlaně.
"Tady široko daleko nic není!"
"My máme pole na ohýbání reality, nech to na nás," usmáli jsme se s Milanem a vedem naši skupinku deštěm a větrem po silnici směrem k městu. Cestou míjíme parkoviště, kde jsme si odpoledne dávali pivo od Kocoura.
„Tak tady už asi pivo nedostanem,“ prohlašujem zklamaně, když vidíme trosky stanu a převrácené lavice a stoly.
„Pivo? Slyšel jsem pivo?“ vybíhá chlapík z takového toho prodejního karavanu a rychle zvedá jeden stůl a dvě lavice a usazuje nás.
„Ty vole, já zapomněl tu flašku ve stanu, mohli jsme se aspoň zahřát,“ povzdechne si Jenda nad prvními půllitry.
„Rumíček? Dáte si rumíček?“ nadšeně se k nám hrne ten borec s flaškou.
„Škoda, že jsem se nestihl najíst, teď bych si tu klobásu fakt dal,“ jen se zmíní další z nás a už slyšíme:
„Vynikající řízečky mám!“
„Ty vole, my měli vzít s sebou ty holky z polí, tohle by nevěřily!“ nadhodí Milan a chlapík už hvízdá na prsty a tři holky ve žlutých pláštěnkách se vynořily z dalšího karavanu a sedaj si k nám ke stolu. Chlapík zatím obětavě nad námi drží karimatku, aby na nás nepršelo. Milan s sebou na lavici fůrt šije.
„Co blbneš?“
„Ale, prší mi na kolena.“
„Si už děláš prdel Ježíši,“ směje se Jenda, „tvůj táta zajistí všechno tohle, ale ty si budeš stěžovat na to, že ti kape na kolena!“
--
Sedím na Damu v centru Amsterdamu a holky mi nabídly potáhnout z jointa. Čekám na Mrka, Pratetu a Vítečka, kteří sem vyrazili zkusit si něco přivydělat přes prázdniny. Už je vidím ty pitomečky moje. Víteček přibíhá a skáče mi kolem krku. „Hobbitééé!“
Úplně zhulený hrajem fotbálek v promáčeném parku kdesi v Amstru a máme z toho strašnou prdel.
--
„Tohle není země, to je pohádka,“ pronáší Žerda a zasněně kouká na českou krajinku ubíhající za okýnkem vlaku, který nás veze do Rumunska.
„Hele Drgy, líbíš se jí!“ komentujem se smíchem zálibný pohled rozšafné padesátnice ‚Ulriky‘, která s námi ke své velké nelibosti sdílí kupé
„No tak moment!“ pronese Drgy a odhodlaně do sebe začne klopit plechovku piva.
--
„Mně bylo jasný, že je zle, už jak jsem viděl Drgyho, jak stojí na okraji tý skály a mává mapou, jak kdyby to chtěl přeletět, ale ne, já debil musel jít skrz tu kleč až sem dolů k vám,“ nešťastně hořekuje Milan a posiluje se dvěma borůvkama, který našel. „Snižuji si příděl vody na jedno víčko,“ dodává vyčerpaně. „Nevím proč jsme nemohli jít s Alpinou? Jim řeknou: Jídla moc netahejte, vemte si hlavně tak čtyři litry vody. Ale my? Já debil si dal k snídani kafíčko. A k obědu, k obědu pálivý fazole! Kretén.“
„Jak se můžete kurva ztratit?“ rozčiluje se znovu Milan a vztekle mlátí klacíkem o kládu na které sedí kdesi uprostřed rumunských hvozdů, „dvanáctiletý děti todle choděj!“
--
„Rumuni pijou hodně, ale tohle, tohle jsem v životě neviděla!“ uznale prohlásí hospodská, když přijdeme druhý den na snídani. K našemu okolí se schazí místní cikáni a nosí nám věci, které jsme hrdinsky poztráceli cestou z hospody. Původně jsme mířili do jednoho z okolních cigánských lágrů, ale jeden z cikánů nás vzal do kempu, kterej jsme si zaplatili, tam nás zavedl na docela opuštěné místo a řekl nám, že tady si můžem udělat oheň a dělat bordel. Drgymu zasvítila očička a za chvíli přitáhl obrovskou otep dřeva. „Ty vole, tam toho je hromada a nikdo to nesbírá,“ komentuje svůj úlovek a já s ním vyrážím pro další várku. Pochopil jsem proč. Lesík od kempu odděluje docela hluboká rokle přes kterou leží padlej smrček, kterej se povážlivě prohýbá pod Drgyho váhou. Drgy ho ale přeběhnul, jako baletka. Mám čtyři promile a tak ho vesele následuju.
Budíme se na hromadě v příkopu a naše věci leží všude kolem nás. Moje taška s mobilem a peněženkou je strategicky odhozená asi tři metry ode mě. Žerda prohlíží obsah svého báglu a najednou vykřikne: „Ty vole! Ukradli mi vršek stanu!“
„Není to blbost?“ divím se, „proč by kradli jen vršek stanu?“
„Kdepák, to oni dělaj!“ horlivě přikyvuje Milan. „Jsem někde četl, že ti tady klidně rozřežou stan. My žádnej nepostavili, tak mu ho museli vytáhnout z baťohu, aby ho mohli rozřezat,“ rozvíjí svou teorii.
--
„Ty vole to je herberk!“ zakucká se Žerda po vstupu do místnosti, kterou jsme si pronajali. „Voni si lidi to tuláctví dost idealizujou.“
--
Na pódiu ještě stále zuřivě hrajou Antiflag a bubeník zrovna skáče s bubnama do publika. Já vyčerpaně sedám k holkám na stráň a dávám pivo. To zas bylo pogo ty vole! Trutnovskej festival nastartoval vostře.
--
Desítky rukou si mě podávají a já doslova pluju nad davem lidí na festivalu v Readingu. Na obrovském pódiu hrajou Foo Fighters Best of You a já si užívám ten úžasnej pocit, než mě dav vyvrhne před pódium, kde mě hned čapnou dva bezpečáci a vyvádějí ven.
--
V kraťasech a tričku Nirvána se potácím pod cirkusovým stanem, který slouží jako jedna ze stejdží a nade mnou se kymácí obrovský komín kelímků. Přibíhají nějaký holky a dávají mi své kelímky a chtějí se se mnou fotit. Jsem celebrita. Dneska jsme s Mrkem vydělali skoro 100 liber.
--
Stojíme s Mrkem na RockSmith stejdži a v ruce máme elektrické kytary. Na monitoru před náma běží „Where is my mind“ od Pixies a zatímco Mrtvočich tam jede nějaký nezávislý rify, já se snažím trefit aspoň do některejch not.
--
Budím se ve čtyři ráno ve svým pokojíku ve Windsoru, protože potřebuju na záchod. Obouvám si boty, beru baterku a jdu zkontrolovat pivo do zahradního přístřešku. „Sláva! Kvasí!“ mám strašnou radost, protože už dva dny nechtělo nastartovat. Ještě netuším, že to bude to nejlepší, co jsem zatím uvařil.
--
„Ten Tomáš z tebe udělal normálně zrůdu!“ pohoršuje se Adéla, když jsem jí upozornil, že by si měla uklidit talíř ze stolu. Přijela mi zase pomoct s klukama, kteří přijeli na podzimní prázdniny. Beru je do Legolandu na ohňostroje. Mates celý ohňostroje nadšeně poskakuje a tleská rukama. Oba kluci jsou nadšení.
--
„Říkám ti, že Sněžka má 1606 metrů!“ hádá se se mnou Prateta.
„Nemá, vsadíš se?“
„O co?“
„Kdo prohraje, tak ho vyholíme do číra.“
„OK.“
--
Budím se před firmou v Londýně. V ruce mám mobil a na klíně notebook. Musel jsem usnout. Proboha kolik je hodin?! Je devět ráno. Neuvěřitelný! Poslední co si pamatuju, jak kolem páté ráno dáváme pivko na Strahově. Pak už jen jak jsem vypad z přeplněnýho autobusu a jak jsem se lekl při výstupu z letadla, kde to jsem. Ale já to dal. Z kalby přímo do práce: 1000 km.
--
„Tak tohle je banán, to už poznám,“ prohlásí hrdě Milan na školení senzorického vnímání piva. Po školení a absolvování zkoušek jdeme do blízké hospody, kde čerstvými certifikáty vyděsíme číšníka, kterej si je hned půjčuje a běží je ukázat ostatním.
--
Budím se na matraci na zemi ve starém baráku, kde maj skauti klubovnu. Připadám si jak někde na squatu a je mi fajn. Balím věci a jdu vyzvednout Jeronýmka, se kterým jdu dneska obhlídnout chatu na Silvestra.
--
„Kam ještě jdete?“ Ptá se mě a Jeronýmka ochotnej číšník na Portáškách.
„Na Braunovku,“ odpovídám.
„Tak to si to ještě slušně dáte!“ komentuje to číšník a dívá se z okna, na vánici, která zuří venku.
„No, nic jinýho nám nezbejvá!“ prohlásí Jeronýmek odhodlaně.
--
„Ty vole! Ze který koleje ten vlak jede? Já tam doběhnu tak tak!“ zadejchaně říkám do telefonu Mácovi.
„Já nevím, já tam ještě nejsem. Kup mi lístek!“ zní odpověď.
Zrychluju už tak rychlej běh a vyhazuju lidi od okýnka. „Rychle. Dvakrát Tachov!“ melduju na paní u kasy. Dopadlo to dobře. Za chvilku sedíme ve vlaku a popíjíme Kozly, který jsme ještě stihli nakoupit. Drgymu se narodil syn a tak to jedem oslavit. Cestou jsme ještě ukecali Opíka, ať se k nám připojí.
„Opíku! Tunel! Osmdesátka! Zrychli!“ halekáme na Opíka, kterej nás z Prahy vzal svým dejchavičným fiátkem daleko na Přimdu.
--
„Mně se líbí, jak ty při zpěvu zavíráš oči,“ říká mi Radka na srubu vysoko v horách, kde slavíme s Plzeňskou partičkou Silvestra. Kytary hrajou a všichni si to náležitě užíváme.
„To dělá každej,“ odvětím.
Radka se rozhlídne a se smíchem prohlásí: „No jo! Tady!“
„Nešlapejte na to co leží na zemi! Může to mít city,“ zaskuhrá ze země Kuba po tom, co do něj zase někdo kopnul.
