Pákivaná

Prší a je tma. Letadlo odlétá za 45 minut. Srdce mi buší jako o závod a po čele a zádech mi proudí řeky potu. V Kubově mikině a motorkářskejch hadrech je strašný vedro. Motorka zůstala viset na zídce mezi dvěma pruhy a já rvu vší silou za řídítka a snažím se jí vyprostit. Vzteky skoro brečím a napadá mě jak jsem se mohl vůbec do týhle situace dostat, že tohle už není náhoda ani smůla. Tohle jsem já a můj život. Všechno vždycky směřuje k něčemu naprosto šílenýmu. Jako dneska.

Ráno hraje mobil “Rain drops keep falling on my head… the blues they send to meet me, won’t defeat me…” Venku leje, protože tahle zima fakt stojí za prd. Jsem jak přejetej náklaďákem. Zase jsem šel spát až ve dvě a to jsem si ani nezabalil. Než našlapu Kubovy a moje věci do malýho baťohu je skoro devět. Rychle sedám na kolo a šlapu do práce jak šílenej. Temže je stále trochu vylitá z břehu a já nemám čas jet objížďkou. Rozjíždím to co se dá a vlítnu do říčky, ve kterou se proměnila část cyklostezky podél řeky. Jednu šlapku voda strhla a já jsem zlitej od hlavy až k patě. Stejně prší, šlapu dál a stírám si rukavicí z obličeje zabahněnou vodu. V práci dodělávám rozjeté projekty a ve čtyři odpoledne začíná team meeting. Samozřejmě se skoro s dvacetiminutovým zpožděním a já chtěl tak o půle vypadnout. Nejde to a tak sedím až do konce a nervózně na Google maps sleduju narůstající provoz na cestě na letište. Pět! Převlékám se do motorkářskýho, ale v garáži u motorky jsem zjistil, že jsem zapomněl na kevlarový kalhoty. Kašlu na ně, tu zimu chvíli vydržím! Sedám na mašinu a vlítnul jsem z parkoviště rovnou do zácpy. Přes Slough to krosím kudy se dá a už jsem na dálnici M4. Ta je klasicky nekonečnou řekou aut. Smysly na maximum, mžourám skrz zamlžující se hledí a řežu to po dělící čáře mezi pruhy. Modlím se, aby někdo nezkusil změnit pruh. Málem beru špatnou odbočku, ale v poslední chvíli jsem si všiml, že na Terminal 3 se jede jinudy. M25ka vypadá jak M4 v bleděmodrým. Mokrá cesta, motorka se smejká při brždění. Konečně kruháč před letištěm, koukám po cedulích a hledám symbol motorky. Nikde nic. Jsem zoufalej. Jedu na short term parking a už jak jsem projel závorou mi bylo jasný, že jsem udělal strašnou chybu. Spirála mě táhne někam nahoru. Tudy by motorky nehnali! Čas se mi zoufale krátí. Hodinky na mašině ukazují 18:15 a odlet je v 19:05. Nahoře na parkovišti jezdím zoufale dokola a hledám někoho ze zaměstnanců. Našel jsem jakousi mexičanku ve výstražné vestě.

„Kde tady prosím vás parkujou motorky?!“ křičím na ní anglicky skrz helmu přes hluk motoru.

„Pákivaná“ odpovídá jazykem, který neidentifikuju.

„Parking! Motorbike!“ zoufale ukazuju na motorku pod sebou.

„Pákivaná, pákivaná,“ opakuje dokola a já lituju, že jsem se neučil víc Španělsky.

„Cože?!“

„Go down (jeďte dolů),“ chytám první slova.

„Kam tam?“

„van á“

„van ej?“ chytám se konečně a pochopil jsem, že myslí  One A (1A).

„van ej, sí!“

Zabírám za plyn a doháním nějaký zelený Punto přede mnou, který najednou úplně nečekaně zastavilo. Zabral jsem za brzdy a skoro vyletěl z motorky. Těsně jsem ho minul a s rychlou nadávkou ho objíždím a s jednou nohou na zemi krosím spirálu dolů jak nejrychlejc to jde. U brány strkám lístek a automat se dožaduje tří liber. Zvažuju možnost objet to po chodníku, ale všude jsou kamery. Rvu z rukou rukavice a z kapsy peněženku a hledám kartu. Konečně! Nacpal jsem jí automatu do chřtánu a za chvíli je závora nahoře. Znovu zabírám za plyn. Žádné cedule na Parking 1A nikde nejsou. Jedu nazdařbůh na další short term parking, když jsem najednou zahlédl symbol motorky a nápis Parking 1A. Jenže je to ve vedlejších pruzích, které od těch mých dělí malá zídka. Ty moje pruhy vedou zjevně do dalších pekel short term parkingu. Koukám na hodinky. 45 minut do odletu and counting. Zídka nevypadá TAK vysoká. Přední kolo jí přejelo v pohodě, ale v tu chvíli jsem dopadl spodkem rámu a přední kolo visí ve vzduchu. Pevně se chytám řidítek a zkouším přidat plyn. Zadní kolo se roztočilo, zasmrděla guma, ale nic se neděje. Já visím na tý zatracený zdi! ‘Tak teď jsi chlapče prohrál’ blesklo mi hlavou. Nejde to dopředu ani dozadu. Leje ze mě pot, mám slzy v očích, lomcuju řidítkama a zoufale přemejšlím co teď? ‚Jak jsi se sem vůbec dostal?’ napadá mě a na konci toho myšlenkovýho proudu si říkám, že jsem se zatím z každýho průseru dostal. V posledním zoufalým pokusu vyrvat tu 200 kg bestii z pasti, jsem se zapřel nohama o zídku a zabejčil vší silou. Ruce a nohy zařvaly bolestí, vztek, stres, všechno se napralo do toho jedinýho šílenýho momentu a najednou jsem byl zpátky na silnici. Vyhrál jsem! Já jsem vyhrál! To jsem si aspoň v tu chvíli myslel. Viděl jsem, že o kousek zpátky by se to dalo přejet a tak jsem rozblikal mašinu a pomalu v protisměru u kraje u tý zídky jsem jel zpátky. Najednou vedle zastavilo auto a nějakej plešoun na mě řval, že jedu v protisměru.

„To kurva vím!“ zařval jsem zpátky a chtěl dojet ty poslední dva metry co mi chyběly, jenže najednou stál ten plešoun přede mnou a rval  mi před helmu doklady s nějakým odznakem.

„Co jsi mi to řekl?!“

„Sorry, jsem úplně v hajzlu, potřebuju zpátky, za chvíli mi letí letadlo!“ drmolil jsem.

„To mě nezajímá! Tohle je nebezpečný řízení! Volám policii! Jsem z letištní bezpečnosti!“

„Proboha ne, prosím ne, letadlo mi letí za 40 minut!! Já byl úplně zoufalej, strašně se omlouvám.“

„To je tvůj problém! Na letadlo zapomeň. Za tohle tě rovnou seberou, uvědomuješ si, co jsi udělal?“

„Vždyť jsem jel pár metrů, rozblikanej, pomaličku,“ odpovídal jsem zoufale, ale sekuriťák neposlouchal a řval něco do vysílačky. Během pár minut se přiřítilo rozblikané policejní auto. ‘Promiň, oprava, teď jsi definitivně prohrál,’ blesklo mi znovu hlavou. Za chvíli byl u nás policajt a zajímal se, co se děje. Plešatec mu řekl, že mě chytnul řídit v protisměru. Mně se třásly ruce, byl jsem úplně v hajzlu a říkal jsem policajtovi, že jsem jel sotva pár metrů, že jsem se potřeboval dostat zpátky, protože jsem omylem najel do špatných pruhů.

“Co děláš na Heathrow?” zeptal se policista.

“Mám letět dneska do Prahy, letadlo mi letí v sedm.”

Policajt se podíval na hodinky a pak překvapeně na mě.

“Jsem úplně v hajzlu, omylem jsem už jednou zabloudil na short term parking, nestíhám to, potřebuju se dostat támhle, proto jsem se chtěl vrátit, strašně se omlouvám, vím, že to byla blbost, promiňte!” chrlil jsem roztřeseným hlasem.

“Opatrně to otoč. Fakt opatrně. Pokračuj tímhle směrem, nemusel ses vracet, jen za semaforama přejeď úplně doleva, tam je parkování pro motorky.”

Děkoval jsem všema slovama, který mě zrovna napadly a pokusil se nastartovat motorku. Třásly se mi ruce a vůbec mi to nešlo. ‘Teď se sebere, protože si bude myslet, že minimálně vezeš drogy,’ jízlivě to komentoval hlas v hlavě, ale mašina konečně naskočila. Otočil jsem jí a ještě jednou PÁNŮM policajtům zasalutoval na rozloučenou. Rychlej pohled na hodinky – 35 minut and counting. Vjel jsem do parkoviště 1A, kde ale zase byla závora, vzal jsem si lístek a začal zoufale kroužit parkovištěm. Konečně jsem zahlédl motorky, ale byly za mřížema a nedalo se tam dostat. V panice jsem málem vyjel vjezdem, ale projíždějící auto sekuriťáků mě donutilo rychle změnit rozhodnutí a na druhej pokus trefit Exit. Nějakej zoufalec tam stál s autem a řešil něco z okýnka s borcem u závor.

„Kudy k těm motorkám?!“ křičel jsem na týpka v budce.

„Máš parkovací lístek?“ zeptal se.

„Mám.“

„Tak počkej,“ pronesl rozvážně a vylezl z budky a pomalu šel kolem závor.

„Pojeď za mnou.“

Já vycouval s mašinou a rychle popojel k druhý závoře. Chlapík šel pomalým krokem dál. Vycouval jsem znovu a znovu změnil závoru. Chlapík došel až k tý poslední a  já už s narůstajícím zoufalstvím naposled přeparkoval. On si vzal lístek a pak mi ukázal na tu závoru: „Tahle je kratší, tady to můžeš objet.“

‘Ty vole, ale tohle jsi mi mohl říct i z tý budky!’ napadlo mě, ale nahlas jsem jen poděkoval. Bleskově jsem zaparkoval, hodil přes mašinu plachtu a nazdařbůh vyběhl ven. Na prvního člověka jsem řval, kde je Terminal 3 odlety. Ukázal na poměrně vzdálenou budovu. Další životní běh, rozrážel jse lidi jak kuželky, na terminálu jsem bez zaváhání vlítnul do Fast Track pro piloty a letušky. Nějaké tam zrovna stály, ale s výkřiky Sorry! Last minute! jsem je odstrčil a začal sypat věci na pás. Nikdo to nekomentoval. Prošel jsem a jen jsem se modlil, aby prošel i baťoh, protože byl tak narvanej, že by ho nešlo vybalit. 15 minut do odletu letadla. Baťoh neprošel. ‘Ty vole, řekl bych, že teď už jsi určitě prohrál, ale zjevně dovedeš překvapit,“ zaslech jsem známý hlas v hlavě.  Nějakej od pohledu Nepálec si mě zavolal k baťohu.

„Ukažte mi ten scan! Ukažte mi, kde to je, nestíhám, nemůžem ho vybalovat celej, letí mi to za 15 minut!“ meldoval jsem a chlapík po chvílce zdráhání otočil monitor a ukázal na podezřelou položku.

„Kubův baťoh! Držte to,“ křiknul jsem na něj a otevřel spodek baťohu a začal rvát ven Kubův baťůžek.

„Klid, tady letadlo stihneš i za 5-10 minut,“ pronesl borec s klidem zenového mistra.  Věnoval jsem mu vyděšený a něvěřícný pohled. Našli jsme inkriminovanou věc, což byl Kubův vosk na vlasy. Museli ho znovu proscanovat a já konečně mohl běžet dál. Kočárky, děti, lidi, všechno lítalo na strany a já se hnal na gate 24. Když jsem minul gate 23 a doběhl ke gatu 25, kde byla šipka gate 24 pokračujte dál rovně, pochopil jsem, že to je jeden z těch gatů, které jsou umístěné mimo jakoukoliv vesmírnou logiku tak, aby lidem jako já znemožnily stihout letadlo. Konečně! Uřícený jako pes, jsem hodil slečně na pultík pas a letenku.

„Promiňte, gate byl právě uzavřen,“ zrovna odjel poslední autobus. V tu chvíli hlas v hlavě změni tón: ‘Řekni jí, ať to ani nezkouší! Tohle už nejde prohrát!’. A přesně něco v tom smyslu jsem jí ní začal sdělovat s přesvědčením o které šlo ohýbat železo. Po mé litanii doplněné osvědčenýma psíma očima, slečna vzala vysílačku a začala něco řešit.

„Vrátí se pro vás,“ řekla finální ortel. A skutečně. Prázný letištní autobus přijel jenom pro mě a se zasyčením klesnul nástupní plochou k mým nohám. Nastoupil jsem jak pán. Věděl jsem, že jako už mnohokrát dříve, jsem nakonec zase vyhrál. ‘Jseš dobrej, jseš fakt dobrej,“ glosoval to hlas v hlavě a já měl v očích skoro znova slzy. Hned po nástupu do letadla jsem říkal staršímu stevardovi, aby mi hned po startu přinesl dvě piva. Viděl můj zpocený obličej a roztřesené ruce a řekl:

„To je ten nejmenší problém a nebojte se, pilot je zkušený a tohle je dobrý letadlo.“

Těch piv jsem nakonec dal pět.