a zeptala se mě: "Co vidíš?"
"Klobouk," odpověděl jsem, protože jsem tehdy ještě neznal Malého Prince. Viděl jsem, jak v jejích očích zhaslo jedno světýlko.
"Zvláštní," řekla, "zrovna u tebe jsem si myslela, že uvidíš slona, kterého spolknul had."
Podíval jsem se znova a zastyděl se. Bylo to tak očividné. Dokonce jsem pak i namítl, že mi to spíš přijde jako mamut, než slon. Zasmála se a oči jí zase zajiskřily. A já si tehdy slíbil, že se budu na všechno kolem sebe dívat pořádně a s fantazií. Asi jako většina lidí, která četla tu knížku nebo se nechala takhle nachytat. A pak se rozhlédli jednou kolem sebe, než na to celé zase zapomněli a vidí už jen ten klobouk. Teď je to skoro 18 let od toho okamžiku, je půlnoc na hostelu kdesi v Panamě a já se zadíval na větrák u stropu a představoval si, že to je vrtulník, který stojí na místě a sleduje dění v místnosti a lampy v přítmí nad barem byly najednou ty staré pouliční plynovky, které každý večer rozsvěcovali světlonoši a pohozená chlupatá deka u bazénu byl lev, který se přišel osvěžit. Bylo mi jedno, že to celý dohromady nedává pražádný smysl a najednou jsem si vzpomněl na tu malůvku, kterou mi Béla nakresila do sešitu v kavárně.
"Tak ti to vydrželo," blesklo mi hlavou a byl jsem podivně šťastný.
