Dobře jsem tam pokecal s Milanem a nakonec jsme se dohodli, že ten busík koupíme společně. V pátek jsem dorazil v práci co bylo potřeba a odpoledne byl sraz s Mrtvočichem U Kozla, kde nás měla vyzvednout Míša. Nakonec pojedem jen my dva, protože Raspa, kterej to celý zorganizoval nakonec prohlásil, že nejede, protože si myslel, že to je až v sobotu, ač posledních asi 30 let to bylo vždycky v pátek. Míša měla trochu zpoždění a bylo jasný, že vlak do Janovic prostě nestihnem. Míša byla unavená, děti zlobily a tak jsem zoufale hledal kohokoliv, kdo by nás odvezl. Všichni buď ožralí, nebo na cestě někam chlastat. Mám hrozný kamarády. Nanzačil jsem Míše, za by nás nehodila, ale neměla zrovna ten den nejlepší náladu. Už jsem to viděl na taxíka, ale nakonec se uvolila, že nás vezme. Atmosféra v autě byla trošku napnutá, takže byla skoro úleva, že jsme vypadli ven. A hned do hospůdky. V první chvíli jsem nemohl padnout na nikoho známého, ale pak se ukázalo, že skoro všichni sedí v předsálí. Namáčkli jsme se k nim a objednali první skvělé Krakonoše. A už hrály kytary, benjo, valcha zpívalo se a pilo a bylo nám skvěle. Já ale držel myšlenku, že když to je desáté vyročí mého přechodu, že bych se mohl pokusit podruhé za celou dobu ty skály opravdu přejít. Bylo někdy po půlnoci a Béďa se zrovna balil, že jde na srub, tak jsme se k němu připojili. Letos nebyl žádnej sníh, takže za chvilku jsme byli na srubu. Tam se ještě chvíli vyprávělo, popíjelo, já nabídnul na ochutnávku soudek svého Guardsmana a někdy kolem půl druhé ráno jsme s Mrkem vylezli ven a začali budovat stan. Země byla zmrzlá, takže žádné kolíky, jen jsme tak nějak sestavili konstrukci a zalezli dovnitř a snažili se to zoufale zadejchat. Tu noc bylo -18 stupňů. Pekelná zima. Vzal jsem si moirové spodky, dvoje teplé ponožky, rukavice a šálu. Když říkám vzal, tak tím myslím, že jsem si je dal kolem krku a do kapes, kde jsem je taky ráno našel. Usínal jsem slušně opilej a probudil jsem se prakticky v tom samým stavu. Voda na pití a cola co jsme tam měli přes noc zmrzly. My naštěstí ne a rádi jsme vyjeli ráno ze stanu a snažili se zoufale ohřát u kamen ve srubu. 
Ale dokázali jsme to! Vstali jsme a mohli jsme s ostatníma vyrazit na přechod. Venku se shromáždilo hafo lidí. Kavec udělil poslední příkazy a šlo se. No šlo. Lidí bylo hodně, věkové složení rozsáhlé, takže jak jsem říkal, spíše než šli jsme driftovali. Zejména při nějakých krkolomných výstupech, kde to hodně klouzalo se spíše stálo, než postupovalo. Glosoval jsem to proslulou hláškou: "Je to pohodlný tohle driftování, ale vleče se to." Slivovice šlo s námi dost a úplně nejluxusnější záležitostí byla flaška višňovice. Zkrátka hladinka zůstavala a hlava mohla vychutnávat krásy skal, odcházející zimu a vůbec a chvíli v ní nebzučelo tisícem myšlenek, jak jsem jinak zvyklej. 
Trempíci jsou skvělá parta. Přátelští, sdílní, jestli jsme včera znali asi pět lidí, tak do večera jsme poznali dobrý dvě tři desítky skvělejch lidiček. V jeden moment jsme se rozdělili a alkoholická část zamířila do restaurace, kdežto turisticky horolezecký tým pokračoval na jakousi vyhlídku. S Mrkem jsme byli v hospodě první a já se jal hned objednávat:"Poprosil bych, jedno, dvě... asi třicet piv!" oznámil jsem barmanovi.
"Já tu mám lučištníky, já teď nemám čas ani místo!" zchladil mě nečekaně. Podařilo se nám zabrat stůl a nějak se všichni sesedli když přišli. Chlapík to ale myslel vážně. Věnoval se pouze lučištníkům a nám nakonec donesli aspoň pár piv a nějaký to kafe. Jídlo až po střelcích. Teda já měl do tý doby lučištníky docela rád, ale po dnešním dni jsem na ně fakt zanevřel. Po restauraci došlo k dalšímu dělení. My šli s malou partičkou na vlak do Teplic. Vykračujem si na pohodu, sluníčko svítí, nikam nespěcháme. V Teplicích jsme slyšeli houkání vlaku. No říkal jsem si, že to asi bude vláček co jede opačným směrem. Trochu mě zaskočil dotaz šéfa výpravy: "Kdy to jede?"
iPhone byl neoblomný. "Jelo to před třema minutama, já myslel, že tohle máš podchycený!"
"Tak to jsme projeli. Ani hospoda tu není otevřená!" lamentoval.
"To je kvůli tobě a tomu tvýmu sraní! Jsme to doslova prosrali!" obořil se na nešťastníka, co si musel cestou ulevit. Rozpoutala se pak menší hádka, kterou moravák ukončil slovy. "Se nehádejté. Nemá to cenu. Ten vlak už nezacóvá!"
Zkusil jsem Google a vyplivlo to fakt jen jednu hospu, kde byla venku cedule "dnes rezervace". Přesto jsem s Mrkem zkusil vejít dovnitř. Byl tam narvanej salónek a celkem prázný stoly před barem.
"Dobrý den, můžem si sem sednout?" zeptal jsem se hospodského.
"VY NEUMÍTE ČÍST NEBO CO?!" vyjel po mě.
"Jo, ja tu ceduli viděl, myslel jsem, že když tady vepředu máte volno..."
"DYŤ JE TO TAM JASNĚ NAPSANÝ! NEUMÍTE ČÍST! JE TO TAM ČERNÝ NA BÍLÝM!"
"Aha, hrozně se omlouváme."
Až si zas nějakej hospodskej bude stěžovat, jaký je to těžký a nevýdělečný podnikání, rád si to poslechnu.
Nakonec jsme koupili basu piv v blízké cukrárně a šli za zbytkem partičky na nádraží. Vlak jel za dvě hodinky, sluníčko zapadalo a my si lehli na stráň a mžourali k západu a bylo nám hezky. Ve vlaku bylo veselo. Ukázalo se, že ostatní skupinky zvolili jinou zastávku a vlak jim také ujel o pár minut. Hned bylo veseleji a za chvilku jsme byli zase v Janovické hospůdce. Dali jsme večeři a jen jedno pivko, protože Mrkovi bylo zle a tak jsme šli raději na srub. Už tam bylo míň lidí, takže jsme dostali fleka nahoře a Mrk si šel hned lehnout. Já poseděl ještě dole a únava byla dnes příliš silná. Dole hrála kytara a my nahoře za chvilku spali.
Ráno mě probudila zase kytara a hlasy vyprávění. Jeden chlapík tam vyprávěl své příběhy z cestování po Americe a Aljašce. Bylo úžasný poslouchat zážitky z Dawsonu a Yukonu v kamenném srubu, kde v kamnech praskal oheň a venku řádil vítr a mráz. Vyprávění občas proložila kytara a nám se vůbec nechtělo pryč. Domluvil jsem se ale s Míšou, že pro nás zajede a nebyl signál, abych zjistil co se děje a tak jsme vyrazili. Vzali jsme to zkratkou kolem hřibtova. Zatímco jsme tančili na ledě v prudkém srázu v lese jsem rozvíjel svou teorii zkratek - že prostě musí vždycky existovat důvod, proč ji lidi běžně nepoužívají, protože jinak by to prostě byla cesta. Za chvilku jsme byli v hospůdce a po Míše ani památky. Dali jsme si držkovou a pivko. Míša konečně dorazila. Byla dost na nervy, protože to vzala zkratkou přes serpentýny a byl to tam prej čistej led. Protože tu není signál nedostala naši zprávu, že jsme šli zkratkou a hledala nás nahoře na rozcestí. Ale shledali jsme se. Rozloučili jsme se s nově nabytými kamarády a jelo se zase dom.
Byl to skvělej přechod. Díky Mrku, že jsi šel se mnou, díky kamarádi, že jste nás tak vzali mezi sebe!
Žádné komentáře:
Okomentovat