Tongba k snídani

V noci jsme notně zakalili a vypili většinu z 8 litrů piva, kterou jsem přivezl. Aby mi nebylo zle, tak jsem před spaním automaticky natočil vodu do jedné z těch dvoulitrových petek a vypil to. Ráno mi nebylo zle, teda do toho momentu, než jsem se podíval na to, co zbylo v tý lahvi na dně. Normálně to žilo. Pomyslel jsem si, že teď s tím už stejně nic neudělám, takže nemá cenu panikařit. Vzbudil jsem Vítečka, kterému se vůbec nechtělo vstávat a posnídali jsme notný doušek absinthu, který nás měl chránit před všemi nemocemi.

Cestou na snídani jsem zkusil vybrat peníze z místních bankomatů. Vypadaj spíš jak kopírky na karty. Řeknou si o PIN, pak žádné peníze nedají a vyjednou bílý nepotištěný papírek jako potvrzení. Jeden ale nakonec ztratil nervy a tak jsme bohatší o 10 tisíc rupek. Našli jsme taky vyloženě lokálně vypadající restauraci, kde jsme si hned objednali tibetské horké pivo Tongba a k jídlu Thukpa a Thentuk, což jsme němeli nejmenší tušení co je. Příprava Tongby je takový malý obřad a rodinka, co jim restaurace patřila si dala řádně na čas. Dítě tam nabralo hliníkové nádoby, ty naplnilo nakvašeným prosem a dalo je do plastových misek. Dovnitř zabodlo hliníková brčka, která jsou dole děrovaná a přineslo nám to spolu s obrovskou termoskou. Zručně jsme zalili obsah nádob horkou vodou a pak si spálili pusu o hliníková brčka. Ale Tongba chutnala tak jak měla. Chuť je to zvláštní, trošku nakyslá, trošku po kvasnicích, ale je to dobrý a kope to.

Pak přinesli dvě jídla z nichž jedno vypadalo o hodně líp než to druhý. Samozřejmě jsme netušili co je co. Já měl ale jasný podezření a tak jsem rychle ujedl z toho lépe vypadajícího, než Víťa zavolal obsluhu a nechal si vysvětlit, co je Thukpa a co je Thentuk, načež mi sebral jeho jídlo.  Popíjeli jsme Tongbíčka a bylo nám fajn. Já si teda ještě všiml, že ani místní nepijou z kohoutku, ale všichni tu berou pitnou vodu z Crystalisu. Znervózněl jsem a přihnul si ještě Tongby.  Venku jakýsi chlapík vytáhl z garáže stůl a starý vařič, vyvěsil ceduli Usáma Momo Center a tím otevřel ještě místněji vypadající restauraci. „Tam musíme zajít, než odletíme z Nepálu!“ shodli jsme se.

Den jsme strávili touláním se uličkama Kathmandů a našli jsme obchůdek, kterej patřil starýmu australákovi, kterýmu jsme popsali kam chceme jít a co máme za vybavení. Doporučil nám minimálně kvalitní spacáky, bundy, lana, nesmeky a další spoustu věcí, které tam bylo možné zapůjčit za malý obnos. Domluvili jsme se, že se tam stavíme, než vyrazíme do hor a půjčíme vše potřebné. Další Tongbu jsme dali v restauraci Yak, kde jsem byl loni s Opíkem a Vojtou. Potkali jsme tam partičku starších čechů, které vedl asi pětatřicetiletej kluk, kterej se živil jako průvodce. Ukázali jsme mu naše ambiciózní plány na trek kolem Anapuren a zmínili se o plánech začít to celé desetidenní meditaci v chrámu.

„To nemáte šanci přežít!“ zněl jeho jednoznačný závěr. Pak se znovu ponořil do našeho itineráře, změřil si nás pohledem a řekl: „Jako znám takový opravdu fit lidi, kteří by to dali, ale když se podívám na vás dva...“ Víťa, který do té doby věřil v můj úsudek viditelně znervózněl. Stejně tak ženský kolem stolu: „Takový dva hezký kluci. Vy nemůžete umřít!“ lkala jedna z nich, „vždyť vypadáte jako moji synové!“ naříkala.
Po Yakovi jsme hledali Reggae bar, kde jsem byl taky loni. Ale neměli jsme štěstí. Skončili jsme v jedné střešní restauračce a objednali pivka. 
"Nevíte, kde je tu Reggae bar?" ptal jsem se hostinského.
"Myslíte tenhle?" ukázal prstem před nás, kde stál obrovský dům s několika ohromnými svítícími nápisy 'Reggae bar'
"Aha, dík!"
Povzbuzen úspěchem jsem zkusil borce požádat o sehnání nějaké marihuany. Pokýval hlavou a za půl hodiny přišel s pečlivě zabaleným balíčkem. Poučen z předchozích nezdarů jsem už nezaváhal a balíček celý rozbalil a přičichl.
"Masala, hele díky šéfe, ale tu se nám tady snažili prodat už loni," poděkoval jsem a vrátil mu to zpátky. Zamumlal něco o tom, že si musí promluvit se svým dealerem a s omluvami zmizel. Dopili jsme a vyrazili zkusit štěstí ven. Po chvíli jsem konečně objevil místního dealera. Zatáhnul nás do nějaký postranní uličky a nabízel nám strašlivou kostku hašiše. Ulomil jsem tak dva gramy a dal mu 300 rupek.

„Za kolik jsi to pořídil?“ ptal se zvědavě Víťa.

„Za třista.“

„Cože?! Ses zbláznil.“

„To je dobrá cena! Šest pětek na naše,“ chlácholil jsem ho.

„Ale tady nejsi u nás!“ rozčílil se Víťa a prohlásil, že mi předvede, jak se to dělá. Po chvíli objevil nějakýho podstatně nebezpečněji vypadajícího typa, kterej ho táhnul někam do klubu. Držel jsem se za nimi. V klubu se k němu přidali další dva a sedli si s Víťou v patře na lavici dál ode mě. Já to jen pobaveně sledoval. Potřeboval jsem ale strašně na záchod a jejich jednání se hrozně protahovalo. Rychle jsem si teda odskočil. Mohl jsem být pryč sotva minutu, ale lavice, kde seděl Víťa byla prázdná. Začal jsem zmateně lítat po klubu. Barman mi ukázal, že šli ven a tak jsem vyběhl. Skoro jsem vrazil do dealera v kožený bundě, kterej se ke mně hrnul a měl skoro slzy v očích.

„Von mi tvrdí, že tohle není hašiš!“ stěžoval si uraženým hlasem a ukazoval černou hroudu.

„No taky že ne, nic, nenechám se vojet,“ prohlašoval Víťa svým klasickým tónem.

Dealer vytáhl cigaretu, odsypal z ní tabák a ulomil kousek z té hroudy a podával mi to. „Si to zkus! Zkus to!“ cpal mi ji do ruky a vytahoval zapalovač. Potáhl jsem a nechal si ještě podat tu hroudu co měl  v ruce. „Hele Víťo, tohle je hašiš,“ prohlásil jsem a po chvíli dodal: „a docela slušnej!“

„Aha, tak to sorry, tak OK, kolik chceš?“ nechal se přesvědčit Víťa a za chvíli černá hrouda změnila majitele.

„Kolik jsi mu dal?“ ptal jsem se.

„Třináct set.“

„Ty vole, to je první částka o kterou si řek!“

„No já byl v takovým šoku ze svý chyby, že jsem mu dal všechny naše peníze,“ omlouval se Víťa.

„Co s tím budem dělat? To se nedá vyhulit,“ ptal jsem se.

„Se neboj!“

Obohaceni o kontraband jsme se vrátili na hostel, kde na terase probíhala večerní párty. Na recepci jsem zas viděl, že i tady všichni berou vodu jen z Crystalisu.

„Promiňte, je voda z kohoutku pitná?“ zeptal jsem se recepční.

„Proboha ne! Ani na čištění zubů!“ zhrozila se holčina, „to berou z řeky, je to strašně nebezpečné!“

„Co by se mi mohlo stát?“

„Můžeš umřít. Určitě by tě odvezli do nemocnice.“

„Jenže já už ji vypil.“

„Kolik?“

„Dva litry.“

Holce na recepci skoro vypadly oči z důlků: „Jak ti je?“

„No zatím fajn.“

„Máš neuvěřitelný štěstí.“

„Já měl v sobě tak tři litry piva a nějakej absinth.“

„Tak se modli.“