T-Mobile

Ráno chci jet na mašině, ale Míša, chce abych vzal Jerouše do školky, takže jedu MHD. V práci jsou na besedě kosmonauti, ale my musíme vyšívat na business plánu pro příští rok. Vzájemně si předáváme informace a já pak jdu na schůzku se sítěma. Ti mě hned vítají otázkou: „Máš peníze?“, čímž myslí, jestli budou mít dostatek peněz na investice do sítí na příští rok. „Já jsem po výplatě v debetu,“ odpovídám dvojznačně a probíráme jejich vstupy. Celkem se shodujem a oni dokonce trvají na tom, že svou část zpracují a dodají nám sami.
Místo oběda jedu na pohovor do T-Mobile. Objevila se totiž ještě jedna velmi zajímavá nabídka. Mám kvádro a kravatu a sekretářka mě uvedla do kanceláře ředitele divize, kde pohovor probíhal. Popíjel jsem kafe a čekal až dorazí. Překvapilo mě, že byl naprosto pohodově oblečen. Když mě viděl, tak řekl:
„Moment, vemu si sako, ať se srovnáme.“
„Já si ho naopak sundám, protože je tu dost vedro,“ kontruji a pak už jsme se bavili o nabízené pozici. Nabídka nebyla z těch, co se neodmítají, ale špatná rozhodně také ne. Ještě před nedávnem bych dlouho neváhal, ale teď se mi ta Anglie jeví jako daleko zajímavější příležitost. Já vím, je těžké pochopit v jakém člověk může být stresu, když si vybírá z několika pozic s podmínkami na které jiní ani nepomyslí, ale věřte mi, že to není vůbec žádná legrace. S hlavou ještě zamotanější než předtím jsem se vrátil do práce. Odpoledne jsme dodělali ty první vstupy pro BP 2010. Kolem čtvrté se ještě stavil Petr K., který chtěl poradit s pohovorem. Poslední dobou jsem na to expert. Probrali jsme to a budu mu fakt držet palce. Byla by psina, kdyby to dopadlo.
Večer jsem dorazil doma zbytek Lasagní a pak jsem četl klukům knížku. Řádili dneska jak černá ruka a Míša z nich byla dost na nervy. Když se alespoň stáhli do pokojíka, tak jsem zapojil přehrávač v ložnici a pustili jsme si romantický francouzký film Studentka. Míša usnula ještě před polovinou a já si pustil počítač a v klidu jsem si stáhnul další díl Big Bang Theory. Spát jsem šel konečně před půlnocí.

A nebudu mít klid

Ráno beru do práce auto, abych si mohl začít odvážet věci. CDMA odevzdáno a tak opět doufám v poklidný den. Marně. Luboš se ptá, zda jim mohu ještě pomoct s business plánem pro rok 2010 a rovnou plánuje schůzku na druhou hodinu. Na oběd jdu s Ivanem a Petrem K. do číny.
Na schůzce, která nakonec začla až ve tři hodiny, si rozdělujem úkoly a poté sháním všemožné podklady. Potřebujem se sejít s viceprezidentem pro residentní segment, ale ten má čas jen o půl sedmé večer. Naštěstí se Marek nabídnul, že tam zajde sám. Volá Míša, že přijdedou za mnou do práce. Dorazili asi kolem šesté a jdem na večeři do Grosseta. Když jsme čekali na jídlo, šel kolem Ivan a přisedl si k nám. Kecáme o soužití v manželství. Je to všude stejné. Ivan v jednom vypjatém okamžiku udělal do dveří od záchoda díry pěstí, aby se uklidnil. Děti skoro celou dobu řádí někde kolem a my se docela v klidu navečeřeli. Doma pokračuji v hledání informací o životě v UK. Spát jdu zase pěkně pozdě.*

Lasagně

Ráno beru Jeronýmka do školky a jedu do práce metrem. Hlavní projekty sou hotové a nové snad ani nemá cenu začínat, protože za chvíli mizím do Londýna. Plánuji poklidně dožít ty poslední dny tady a hlavně dát dohromady veškerou administrativu s předáním práce atd. Dopoledne to tak celkem probíhá. Setkal jsem se s Michalem, abych mu předal informace a podklady z konference, stáhnul jsem si dokumenty s pravidly pro zaměstnance v Londýně a chystal se na poklidný oběd. Jenže najednou volají ze segmentů a chtějí update statusu o CDMA, je to hromada informací, takže volám na všechny strany a snažím se to dát všechno dohromady. Poslední sadu informací odesílám těsně před šestou hodinou.
Doma Míša připravila výborné Lasagně a mámě na návštěvě Jarku s dětma, takže je veselo. Večer trávím hledáním nemovitostí ve Windsoru a sháněním všemožných informací o životě v Anglii. Také s Míšou koukáme na auta, na která bych měl v rámci benefitu nárok, ale stejně si asi vezmu radši peníze, aspoň pro ten začátek, než se tam všechno usadí. No bude to veselé. Večer stahuji další díl Big Bang Theory a šťastně usínám asi v jednu ráno.*

Elektrický ohradník

Konečně vstávám asi kolem desáté hodiny. Rodinka už je nasnídaná a děti řádí v dětském koutku. Dávám si hemenex a plánujeme jak to dnes zorganizujeme. Projíždím Google Earth, což je mimochodem báječná aplikace pro prozkoumání neznámých míst nejen ve světě, ale i v ČR a dokonce i v okolí takových děr, jako jsou Letovice. Nalézám nějaký keltský skanzem kousek od nás a za ním přehrada. Skřivánkovi vyráží s námi. Při nakládání je trochu stres, protože se snažíme do našeho již tak plně naloženého auta dostat nejen našeho psa zvícího menšího telete, ale i Eddieho od Yardových, který je to samé jen v bílém vydání. Slavíme úspěch a jede se za keltama. Vítá nás dřevěná brána s ochozem a partička černých koz. Všude jsou dřevěné a hliněné baráčky a tu a tam nějaká ta domácí zvířata. Jinak ani živáčka. V podzimním světle je atmosféra naprosto dokonalá. Jako by Keltové vyrazili jen někam na návštěvu k sousedům a nechali vše tak jak bylo. Děcka nadšene prozkoumávají okoli. S Míšou si prohlížím ohradu s koňma, která je nahoře obehnaná textilním páskem, který drží masivní plastová izolační oka.
„Myslíš, že je v tom elektřina?“ ptá se mě Míša.
„To těžko, vždyť je to obyčejná textilie.“
Nato se Míša dotkla pásku a pevně ho stiskla. Překvapilo mě hned několik věcí najednou. Že místo, aby mi řekla, ať se toho dotknu, když si myslím, že tam nic není, tak to chladnokrevně chytla sama do rukou a také to, že nedostala ránu. O dvě, tři sekundy později vykřikla a odtrhla ruku.
„Seš normální debil!“ vynadala mi.
„To mi řekni, jak je to možný?“ divil jsem se a pořádně zblízka si prohlédl pásek. Byly v něm vpletené teňounké drátky.
„Nechápu, že na to šaháš?“ divil jsem se.
„Naposled co jsem ti věřila!“
Po prohlídce keltského osídlení jsme se vydali ještě na přehradu. Je nádherná až na odpornou komunistickou kontrolní věž uprostřed.
Po přehradě už hurá domů. Doma jsme vybalili a já se dal do výroby suši. Než jsem ho dodělal byli jsme tak unavení, že jsme šli spát.
Nějak ale nemůžu usnout. Přemýšlím o všech dopadech mého rozhodnutí přijmout nabídku v Londýně. Vím, že nemá cenu se nějak stresovat dopředu věcmi „co bude když“ a je lepší nechat všemu volný průběh, ale prostě to nějak nedokážu přejít a uvolnit se. Usínám až poté co jsem si stáhnul a odkoukal první díl třetí série Big Bang Theory.*

Vláček s důchodci

Ráno vstávám krátce posedmé. Slibuji si, že už to je na dlouhou dobu fakt naposled. Budím rodinku a snídáme. Vyrážíme s poměrně slušnou rezervou, ale kvůli uzavřené silnici musíme jet objížďkou a začíná to být docela napínavé. Navíc vůbec nevíme kde přesně to je. Když už se motáme někde poblíž volá Yard, že mu volal Tomík, že za 3 minuty odjíždí vláček a ještě si tam musíme stihnout koupit lístky. Čekal bych, že zrychlí, ale místo toho jeho vedoucí auto najednou strašně zpomalilo. „Proč to dělá?“, rozčiluje se Míša, „jestli bloudí, tak ať aspoň bloudí rychle, tohle je k ničemu!“ Později nám vysvětloval, že telefonoval. Tři minuty uběhly a stále jsme to nenašli. Dorazili jsme asi s desetiminutovým zpožděním. Tomík ještě stále zoufale zdržoval vláček před odjezdem. Běžíme koupit lístky. U jedné poklady se musí koupit lístky na vláček a u druhé do jeskyní. Stojí tam nějakej postarší chlapík.
„Vy jedete také vláčkem?“ ptám se ho ve spěchu.
„Ne, lístky na vláček jsou u té druhé pokladny,“ odpověděl.
„Já vím, já chci koupit lístky do jeskyní a už nám jede ten vláček!“ vysvětluju zoufale,.
„Ale vláček odjíždí támhle z té zastávky,“ ukazuje mi ochotně.
„Víte co? Kupte si proboha rychle ty lístky, nebo to v životě nestihnem!“
Už máme lístky celkem skoro za sedm stovek, ale Míša ještě běží pro náhubek pro psa. Hazím děti do vláčku, kde je parta nerudnejch důchodců, kteří nám nadávají, že museli kvůli nám čekat. Konečně jsme všichni a můžeme jet. Dorazili jsme v 9.14 a prohlídka začíná až v 9.20, takže máme ještě docela čas. Když konečně začíná prohlídka, tak zjišťujem, že jsme ve skupině s tou partou důchodců. Nechápu teda co hysterčili v tom vláčku. Prohlídka s vtipným průvodcem je nádhernej zážitek. Jeho hlášky na lodičce: „nad námi je 140 metrů skály a pod námi 80 a místy dokonce až 90 centimetrů vody“ nebo v momentě kdy přirazil levobokem k molu: „vystupujeme, pánové, ženy do 25 a děti do 13 let vlevo, starý ženský po odevzdání peněz, cigaret a jiných cenností vpravo.“ přijemně zpestřovaly prohlídku. Vyjeli jsme lanovkou, prohlédli Macochu a dali si pivo ve stánku nahoře. Děti byly nadšený. My byli brutálně unavení.
Jedem ale ještě na oběd, kdy nejdřív zkoušíme podnik U Tří volů v Býkovicích, ale moc se nám tam nelíbí a navíc tam je nějakej pohřeb. Pak nacházíme restauraci u kruháče v Černé Hoře, kde jsme konečně zakotvili. Obrovské porce, výborné jídlo a příjemná obsluha. Zkrátka skvělá volba. Po obědě jedeme ještě do Vísky na koníky. V autě už usínám vždy hned jak do něj sednu.
Večeříme na penzionu a pak necháváme děti ať si zkusí bowling. Kupodivu to skončilo bez zranění i jiných škod. V osm šly děti spát a my umírali kolem stolu. Všichni jsou na pokraji sil, ale bowling je rezervován až na desátou večer. Debata vázne a jen průběžne nadáváme Yardovi, proč to nerezervoval na dřív.
„No já chtěl, aby bylo stoprocentně jisté, že už děti budou spát,“ vysvětluje.
„No to sice vyšlo, ale na devadesát procent usnem i my!“
Zkoušíme do všech typů telefonů sehnat aplikaci „chůvička“, protože jsme zapomněli vysílačky na děti. Do Nokie jsme nesehnali nic, do mého HTC s Windows mobile jen nějakou aplikaci co bez registrace za 20 dolarů má vydržet jen deset minut, ale v praxi padá hned po zadání telefonního čísla, kam má volat, když uslyší zvuk. Nejlepší aplikaci a dokonce zdarma jsme stáhli pro iPhone, ale bohužel má Míša starý firmware, který nedovoluje aplikacím vytočit číslo a chce potvrzení. Bylo to ale jedno, protože holky to stejně zalomily a Yardovejm děti spěj bez problémů.
U Bowlingu jsme se docela probrali a mě to zcela fenomenálně šlo. Donedávna jsem měl pocit, že čím jsem opilejší, tím hůř hraju a proto jsem při bowlingu vždycky pil kolu. Ale na sportovním dnu jsem viděl dva chlapíky, co s přehledem porazili úplně všechny a ti hráli tak s dvěma promilema. Když jednou nedali strike, tak jen řekli: „ksakru, asi střízlívíme“ a šli si pro další pivo. Takže jsem to zkoušel taky a pokračoval jsem v pití i během hry a dokonce jsem se zlepšoval. Člověk pak není tak nervózní a nezmatkuje. Po bowlingu jsme si ještě na chvíli sedli, ale já už kolabuju, takže platím a jdu spát.

Vzhůru do Letovic

Vzbudil jsem se sám od sebe krátce po páté hodině a už jsem nějak nemohl usnout. Dobalil jsem věci a pak jsem se chtěl elektronicky odbavit. Na stránkách Lufthansy jsem zkusil zadat všechny údaje, ale psalo to, že moji letenku nemohou najít. Včera jsem četl, že se jim zhroutil IT systém, takže jsem trochu panikařil. Zkoušel jsem to několikrát, zadal jsem i všechny jiný čísla co jsem našel na papíru s odletovými informacemi, ale neúspěšně. Pak jsem si teprve všimnul, že let nemá označení LH ale TP. Zeptal jsem se pana Googla co to znamená a zjistil jsem, že to je letecká společnost TAP Portugal. Na jejich stránkách už odbavení proběhlo snadno, ale místo zaslání QR kódu na mobil se zobrazilo PDF s boarding pasem a já neměl tiskárnu. Nahrál jsem ho na flashku a doufal, že ho vytisknou na recepci. V šest mi měl zvonit mobil, ale bylo ticho. Zjistil jsem, že jsem ho měl omylem na potichu. Tak ještě, že jsem vstal sám.
Ještě jednou jsem zkontroloval celý pokoj a pak už jsem šel na recepci. Tam mi vytiskli boardning pas a předali snídaňový balíček do kterého jsem se hned s chutí pustil. Postupně se sešli ostatní a přijel mikrobus co nás odvezl na letiště. Znovu jsem viděl východ slunce. Tenhle týden už počtvrtý. Let proběhl celkem bez dobrodružství až na to, že chaotičtí Portugalci nezvládali odbavení na gatu, takže jsme startovali s půlhodinovým zpožděním. V Praze už mě čekal taxík, který mě odvezl na Brumlovku. Zašel jsem si na velmi pozdní oběd na Michelskou, kde se u mě postupně vystřídali Petr K, Korčula, Jirka Š.a Ivan K. V pět už pro mě přijela Míša s dětma. Jeroným si hned na uvítanou rozbil hlavu, když lezl na židli, takže má teď velkou bouli. Zaplatil jsem a vyrazili jsme rovnou směr Letovice, kde jsme domluveni na víkend s Yardovejma a Skřivánkovejma. Cesta byla úmorná, 160 km po D1 a pak potmě šílenejma cestičkama do Černé Hory a pak už po rozumný silnici do Letovic. Tam už byli všichni ostatní. Dali jsme večeři, ubytovali jsme se a dali jsme spát děti. Pak jsme si sedli dole, kde jsme zakalili až do půl čtvrté do rána. A to ráno zase musíme vstávat, protože máme rezervovanou prohlídku v Punkevních jeskynních. Vypadá to na další východ slunce.*

Cesta do města

A v sedm ráno zase budík. Další den v tomhle „výcvikovém táboře“. Snídaně na terase zlepšuje náladu a pak letím na pokoj, abych si připravil prezentaci na svou přednášku. Nějak jsem se k tomu předchozí dny vůbec nedostal. Přednáška proběhla v pohodě. Všichni přítomní operátoří potvrdili, že s televizí do mobilu mají naprosto stejné zkušenosti, ať vymýšleli, co vymýšleli. Dodavatelé se snažili tvrdit, že už ví, kde byla chyba a mají konečně řešení. Osobně o tom pochybuju a zjevně jsem nebyl sám. A další série workshopů a jednání. K obědu je výborné kuře Storganoff a losos, kterého se všichni bojí, ale je vynikající. Odpoledne už jen série tří workshopů a jednoho jednání. Na prezentaci o IPTV se manažerka portugalské společnosti snaží tvrdit, že teď si všichni sednou k televizi a koukaj, ale během pár let už budou strašně akční a sami si vybírat, objednávat a hledat a koukat se na všechno možný. Namítám, že tohle slyším už léta, ale data ze služeb ani náznakem neukazují tento posun v chování uživatelů. Jestli ještě před rokem jsem byl s tím názorem osamocen, tak teď už i ostatní operátoři dávají za pravdu, že tady se to asi fakt úplně správně neodhadlo. Ve čtyři konečně poslední meeting a konečně můžu vychutnat volný večer. Razím hned do posilky na pětačtyřicetiminutovku. Ač mi bylo docela fajn, tak chvíli po prvních cvikách zjišťuju, že jsem úplně hotovej. S vypětím sil dávám aspoň třicet minut a pak už nejsem schopnej zvednout ani činku. Jdu do bazénu, kde mám prvních pár temp pocit, že se utopím a čtyřicet bazénů nedám ani náhodou. Nakonec to ale nějak opadlo a bez problému jsem dal svou čtyřicítku. Uvažuji ještě o sauně, ale stačily mi deprese co jsem měl během plavání. Když sami plavete v prázdném bazénu, tak mozek jede naplno a já měl fakticky o čem přemýšlet. Vzpomněl jsem si na svého strážného anděla a usmál jsem se, když mě napadlo, že s tou kamerou to teda zase pěkně prošvihnul a teď se asi snaží se zase odvděčit. Je fakt, že teď odvádí neuvěřitelnou práci.
Po bazénu zvažuji, zda si dát relax, nebo zkusit vyrazit do vesničky poblíž na nějakou večeři. Dnes už totiž není placená a podle toho, že dvě deci vody na pokoji na sobě mají cedulku 2,50 EUR tipuji, že večeře tady by se rovnala týdenní útratě v Praze. Míša na facebooku mě nabádá ať jdu do městečka a nakoupím nějaké dárky. Nejbližší vesnička je asi 4 km. Oblékám si raději triko s dlouhým rukávem, protože po západu slunce bývá docela rychle chladno a vyrážím. Nejprve se pěšinka klikatí golfovým hřištěm a kolem je taková né sice úchvatná, ale příjemná krajinka. Pak jdu po asfaltce a kolem jsou vinice. Začíná mi být docela vedro. Navíc místní řidiči asi nejsou zvyklí na chodce u silnice a tak ač mají celou silnici prázdnou, mě míjí na vzdálenost natažené ruky. Vesnička je díra o třech uličkách, kde není vyjma psů u domů ale naprosto nic. Rozhoduji se dojít do další o něco větší za dálnicí. Slunce palí jak ďas, v lakýrkách cejtím každej kamínek na silnici a jsem totálně propocenej. V druhé vesničce mě nadšeně zdraví nějaké babky a něco stále žvatlají. Ptám se na „Restaurante“. „No, no, restaurante - nada“ vrtí hlavou. Ale pak se dozvídám, že tam je aspoň jakési café. Dorazil jsem do podniku jak z nějakého filmu. Ulepený bar s kasou ze sedmdesátých let, pod sklem vystavené čokoládové tyčinky a kolem všech plastových stolků sedí dědci a nadšeně fandí nějakému fotbalovému zápasu který tam běží na zcela nepatřičné obrovské LCD televizi. Zjišťuju, že nemám žádný peníze a karty samozřejmě neberou. Vytahuju jediné euro, které jsem čirou náhodou dostal před čtrnácti dny od Libora V. Za to euro jsem si koupil tyčinku Bounty a poprosil jsem o sklenici vody. Pak už jsem se vydal na dlouhou cestu zpátky.
Slunce zapadalo a já uskakoval před projíždejícími auty a autobusy a zdlábnul jsem tu tyčinku Bounty – stejně jsem měl hrozný hlad. Napadla mě slova písničky "A za poslední káču, svý holce koupil sváču a pak ji sežral sám!" Už za tmy jsem dorazil zpátky na hotel. Sbalil jsem si, nastavil budíka na mobilu a za chvilku jsem usnul.