Opičí chrám

"Nalejvat holky Absinthem, to je ti podobný," směje se Víteček na střeše hostelu Alobar, kde probíhá další párty, ostatně tak jako každý večer tady. Sympatická američanka se s náma dala do řeči a Absinth jí zjevně chutná. Dnešní den jsme strávili v opičím chrámu na jednom z kopců nad Kathmandů. Neomylně jsme tam našli terasovou restauraci Nirvana, popíjeli Everesty a koukali na ten cvrkot kolem. Do mysli se vkrádá tak dokonalá pohoda, že to je těžký popsat.
"Tohle na tom cestování miluju. Já už ani nevím, proč jsem se vlastně před nedávnem trápil!" pochvaloval jsem si.
"No já bych si ještě asi vzpomněl," odpověděl Víteček a oba jsme se začali smát, když jsme si vzpomněli na jeho milostný eskapády.
Při pozorování západu slunce jsem usnul a majitel restaurace, když to viděl, tak rychle přiběhl s polštářkem, aby se mi spalo pohodlněji. Zkrátka jinej svět.
Zpátky jsme šli skoro za tmy a řádně rozjaření. Všude kolem je plno opic a Víťa z legrace na jednu naznačí boxerskej výpad. Reakci nečekal. Opice po něm vyjela několika zkušenými údery, že tak tak uskočil. "No no no, to byl jen vtip ty čubko!" ulevil si překvapeně. Po chvíli jsme si všimli rozdělaného ohně a kolem něj skupinky opic. "Opice se naučily rozdělávat oheň! Padáme odsuď!" zavelel Víťa rozhodně. Seběhli jsme po dlouhých schodech k řadě čekajících taxíků.
"Taxi, sir? Taxi, sir?" sesypali se na nás jako vosy.
"Alobar za 250," prohlásili jsme rozhodně.
"No no, sir, Alobar 400"
"Ses posral v kině"
"trí fifty (350)" smlouval taxikář.
"Řekli jsme 250."
"trí hundrid"
"Tak 200."
"OK, sir, 250"
"Vy chcete za 250? Nasedněte," přitočil se k nám jinej, zatímco ten první šel otevřít dveře. Než to stihnul seděli jsme u druhýho, kterej na to šlápnul a jel s náma jak kdyby nás ukrad. Diskutuju s Víťou, že jsme vlastně nechtěli do Alobaru, ale do města a jestli to nezměníme. Než jsme se dohodli, rozhodnul taxíkář za nás.
Zastavil kdesi v centru Thámelu a rozhodně prohlásil: "Alobar, sir."
"Tady není Alobar ty vole! Jsme tak v půlce cesty," bráním se.
"Alobar, sir." opakuje taxikář.
"Kde vidíš Alobar? Vždyť tady žádnej není!"
"Alobar! Here!" chladnokrevně ukázal na prodejnu s nápisem Handicraft Jewelry.
"Alobar daleko! Alobar tam!" ukazuju směrem, kde tuším náš hostel.
"Policie. Jednosměrka," opáčil taxikář.
"To je nám ale jedno!"
"Alobar here," prohlásil taxikář o poznání méně přesvědčivě.
"Víš co? Dám ti kilo pade a buď rád."
Taxikář pokrčil rameny, jako že to bere.
My si aspoň mohli zajít na večeři do jednoho z místních podniků. Po jídle si Víťa odskočil a vrátil se s rozzářenýma očima: "Tady ti maj tak krásný hajzly, že jsem se tam i vysral."
Po dalším pivku jsem si taky odskočil pln očekávání kvalitního zážitku.
"Ty jsi koukám rychle propadnul těm asijskejm standardům, jestli ti tenhle trainspotingovej záchod přišel luxusní. Co tě zaujalo? Pochcaný prkýnko? Nebo to nespláchnutý hovno?" smál jsem se po návratu.
"Za mě byl ještě dobrej, bránil se Víťa."
Po jídle jsme už zamířili rovnou do Alobaru. Překvapivě jsme trefili přímou cestu.
"To je díky našemu bestiálním orientačnímu smyslu," prohlašuju hrdě.
"Zas nejde elektřina," ukazuje Víťa na ceduli na recepci. "A když tak na tu ceduli koukám, přijde mi dost zaprášená," dodává po bližší inspekci.
Berem Absinth a jdeme na střechu, kde probíhá párty. Ostatně jako každý večer tady.

Tongba k snídani

V noci jsme notně zakalili a vypili většinu z 8 litrů piva, kterou jsem přivezl. Aby mi nebylo zle, tak jsem před spaním automaticky natočil vodu do jedné z těch dvoulitrových petek a vypil to. Ráno mi nebylo zle, teda do toho momentu, než jsem se podíval na to, co zbylo v tý lahvi na dně. Normálně to žilo. Pomyslel jsem si, že teď s tím už stejně nic neudělám, takže nemá cenu panikařit. Vzbudil jsem Vítečka, kterému se vůbec nechtělo vstávat a posnídali jsme notný doušek absinthu, který nás měl chránit před všemi nemocemi.

Cestou na snídani jsem zkusil vybrat peníze z místních bankomatů. Vypadaj spíš jak kopírky na karty. Řeknou si o PIN, pak žádné peníze nedají a vyjednou bílý nepotištěný papírek jako potvrzení. Jeden ale nakonec ztratil nervy a tak jsme bohatší o 10 tisíc rupek. Našli jsme taky vyloženě lokálně vypadající restauraci, kde jsme si hned objednali tibetské horké pivo Tongba a k jídlu Thukpa a Thentuk, což jsme němeli nejmenší tušení co je. Příprava Tongby je takový malý obřad a rodinka, co jim restaurace patřila si dala řádně na čas. Dítě tam nabralo hliníkové nádoby, ty naplnilo nakvašeným prosem a dalo je do plastových misek. Dovnitř zabodlo hliníková brčka, která jsou dole děrovaná a přineslo nám to spolu s obrovskou termoskou. Zručně jsme zalili obsah nádob horkou vodou a pak si spálili pusu o hliníková brčka. Ale Tongba chutnala tak jak měla. Chuť je to zvláštní, trošku nakyslá, trošku po kvasnicích, ale je to dobrý a kope to.

Pak přinesli dvě jídla z nichž jedno vypadalo o hodně líp než to druhý. Samozřejmě jsme netušili co je co. Já měl ale jasný podezření a tak jsem rychle ujedl z toho lépe vypadajícího, než Víťa zavolal obsluhu a nechal si vysvětlit, co je Thukpa a co je Thentuk, načež mi sebral jeho jídlo.  Popíjeli jsme Tongbíčka a bylo nám fajn. Já si teda ještě všiml, že ani místní nepijou z kohoutku, ale všichni tu berou pitnou vodu z Crystalisu. Znervózněl jsem a přihnul si ještě Tongby.  Venku jakýsi chlapík vytáhl z garáže stůl a starý vařič, vyvěsil ceduli Usáma Momo Center a tím otevřel ještě místněji vypadající restauraci. „Tam musíme zajít, než odletíme z Nepálu!“ shodli jsme se.

Den jsme strávili touláním se uličkama Kathmandů a našli jsme obchůdek, kterej patřil starýmu australákovi, kterýmu jsme popsali kam chceme jít a co máme za vybavení. Doporučil nám minimálně kvalitní spacáky, bundy, lana, nesmeky a další spoustu věcí, které tam bylo možné zapůjčit za malý obnos. Domluvili jsme se, že se tam stavíme, než vyrazíme do hor a půjčíme vše potřebné. Další Tongbu jsme dali v restauraci Yak, kde jsem byl loni s Opíkem a Vojtou. Potkali jsme tam partičku starších čechů, které vedl asi pětatřicetiletej kluk, kterej se živil jako průvodce. Ukázali jsme mu naše ambiciózní plány na trek kolem Anapuren a zmínili se o plánech začít to celé desetidenní meditaci v chrámu.

„To nemáte šanci přežít!“ zněl jeho jednoznačný závěr. Pak se znovu ponořil do našeho itineráře, změřil si nás pohledem a řekl: „Jako znám takový opravdu fit lidi, kteří by to dali, ale když se podívám na vás dva...“ Víťa, který do té doby věřil v můj úsudek viditelně znervózněl. Stejně tak ženský kolem stolu: „Takový dva hezký kluci. Vy nemůžete umřít!“ lkala jedna z nich, „vždyť vypadáte jako moji synové!“ naříkala.
Po Yakovi jsme hledali Reggae bar, kde jsem byl taky loni. Ale neměli jsme štěstí. Skončili jsme v jedné střešní restauračce a objednali pivka. 
"Nevíte, kde je tu Reggae bar?" ptal jsem se hostinského.
"Myslíte tenhle?" ukázal prstem před nás, kde stál obrovský dům s několika ohromnými svítícími nápisy 'Reggae bar'
"Aha, dík!"
Povzbuzen úspěchem jsem zkusil borce požádat o sehnání nějaké marihuany. Pokýval hlavou a za půl hodiny přišel s pečlivě zabaleným balíčkem. Poučen z předchozích nezdarů jsem už nezaváhal a balíček celý rozbalil a přičichl.
"Masala, hele díky šéfe, ale tu se nám tady snažili prodat už loni," poděkoval jsem a vrátil mu to zpátky. Zamumlal něco o tom, že si musí promluvit se svým dealerem a s omluvami zmizel. Dopili jsme a vyrazili zkusit štěstí ven. Po chvíli jsem konečně objevil místního dealera. Zatáhnul nás do nějaký postranní uličky a nabízel nám strašlivou kostku hašiše. Ulomil jsem tak dva gramy a dal mu 300 rupek.

„Za kolik jsi to pořídil?“ ptal se zvědavě Víťa.

„Za třista.“

„Cože?! Ses zbláznil.“

„To je dobrá cena! Šest pětek na naše,“ chlácholil jsem ho.

„Ale tady nejsi u nás!“ rozčílil se Víťa a prohlásil, že mi předvede, jak se to dělá. Po chvíli objevil nějakýho podstatně nebezpečněji vypadajícího typa, kterej ho táhnul někam do klubu. Držel jsem se za nimi. V klubu se k němu přidali další dva a sedli si s Víťou v patře na lavici dál ode mě. Já to jen pobaveně sledoval. Potřeboval jsem ale strašně na záchod a jejich jednání se hrozně protahovalo. Rychle jsem si teda odskočil. Mohl jsem být pryč sotva minutu, ale lavice, kde seděl Víťa byla prázdná. Začal jsem zmateně lítat po klubu. Barman mi ukázal, že šli ven a tak jsem vyběhl. Skoro jsem vrazil do dealera v kožený bundě, kterej se ke mně hrnul a měl skoro slzy v očích.

„Von mi tvrdí, že tohle není hašiš!“ stěžoval si uraženým hlasem a ukazoval černou hroudu.

„No taky že ne, nic, nenechám se vojet,“ prohlašoval Víťa svým klasickým tónem.

Dealer vytáhl cigaretu, odsypal z ní tabák a ulomil kousek z té hroudy a podával mi to. „Si to zkus! Zkus to!“ cpal mi ji do ruky a vytahoval zapalovač. Potáhl jsem a nechal si ještě podat tu hroudu co měl  v ruce. „Hele Víťo, tohle je hašiš,“ prohlásil jsem a po chvíli dodal: „a docela slušnej!“

„Aha, tak to sorry, tak OK, kolik chceš?“ nechal se přesvědčit Víťa a za chvíli černá hrouda změnila majitele.

„Kolik jsi mu dal?“ ptal jsem se.

„Třináct set.“

„Ty vole, to je první částka o kterou si řek!“

„No já byl v takovým šoku ze svý chyby, že jsem mu dal všechny naše peníze,“ omlouval se Víťa.

„Co s tím budem dělat? To se nedá vyhulit,“ ptal jsem se.

„Se neboj!“

Obohaceni o kontraband jsme se vrátili na hostel, kde na terase probíhala večerní párty. Na recepci jsem zas viděl, že i tady všichni berou vodu jen z Crystalisu.

„Promiňte, je voda z kohoutku pitná?“ zeptal jsem se recepční.

„Proboha ne! Ani na čištění zubů!“ zhrozila se holčina, „to berou z řeky, je to strašně nebezpečné!“

„Co by se mi mohlo stát?“

„Můžeš umřít. Určitě by tě odvezli do nemocnice.“

„Jenže já už ji vypil.“

„Kolik?“

„Dva litry.“

Holce na recepci skoro vypadly oči z důlků: „Jak ti je?“

„No zatím fajn.“

„Máš neuvěřitelný štěstí.“

„Já měl v sobě tak tři litry piva a nějakej absinth.“

„Tak se modli.“

Taxi do Kathmandu

Začalo to celý docela nevinně. Couchsurfer se zmínil, že na nějakých Vipassana meditacích měl stavy jako na drogách. Mě už dávno lákalo zkusit si asketický život někde v chrámu, rozjímat na meditacích při rozbřesku slunce a probrat se trochu tím svým zamotaným životem. Takže bylo rozhodnuto. Couchsurfer sice říkal, že ty centra maj všude, dokonce i v Čechách, ale já chtěl do Nepálu. Na www.dhamma.org jsem objevil první vhodný termín v březnu na desetidenní kurz. Původně jsem chtěl na 45ti denní, ale ten byl povolen pouze pro studenty, co už absolvovali aspoň 10ti denní kurz. Zklamaně jsem se přihlásil na těch deset dní a plánoval, co dělat zbytek času. Annapurna trail vypadal hodně zajímavě. Navíc v březnu – na konci zimy i jako slušná výzva. Bylo jasný, že jdu do toho! Prateta ale prohlašoval, že ten trail dávaj i starý lidi a tak jsem znovu zagooglil a objevil přídavnej trek na Tillicho lake. O tom už ani Prateta neměl pochyb. Nechtěl jsem jet sám a Milan a Žerda mluvili o tom, že by jeli se mnou, ale nakonec to vzdali. Zcela nečekaně mi ale na jedný kalbě Víteček sdělil, že by se mnou moc rád jel. Neodradil ho ani můj popis všech rizik a vůbec šíleného rozměru celého podniku: „Uvědomuješ si, že tohle je ten typ akce, kde se budem smát smrtce do ksichtu a chcát jí na kosu?“ říkal jsem mu upřímně. Strach měl, ale byl naprosto rozhodnutej do toho jít. Devatenáctiletej kluk, poprvý ve velkým světě. A poprvý v Asii. Protože on letěl z Prahy a já z Londýna, měli jsme se potkat až v Kathmandů na letišti. Qatar airlines mi ale na poslední chvíli změnili let a tak si Víťa musel poradit v Kathmandu sám.

Já klasicky nestíhal nic. Navíc jsem hostil couchsurferku a ve čtvrtek večer jsme zašli ke Koníkovi, takže jsem v panice v pátek ráno balil co mi přišlo pod ruku a rychle sjížděl na internetu sajty s pojištěním. Víteček byl už dávno v letadle, když jsem mu konečně uzavřel cestovní pojištění. Nakonec vyhrál Austrian Alpine Club a já letěl do práce. Tam jsem pofackoval co šlo a v pět jsem zpoceně dobíhal autobus, abych to stihnul na letiště. Prostě klasickej můj odlet na měsíční dovolenou.

 Byl jsem ještě v Londýně, když mi přišla zpráva: „V letadle jsem se vylil s nějakým Kanaďanem, tak mi těch 16 hodin tady v Dílí na letišti snad nějak uteče. Ale jestli to zvládnu všechno v tom Kathmandu, tak na sebe budu hrdej.“ Všechno vypadalo nadějně.

Letiště v Kathmandů připomíná Ostravu Mošnov, až na to, že musíte vystát fronty na víza. Spousta lidí dvakrát protože si stoupne do fronty Visa a přitom mají stát ve frontě No Visa. Potom jdete pro zavazadla. Pokud v té hromadě na zemi najdete to svoje, je to jako byste vyhráli ve Sportce. Skutečný jackpot vás čeká, pokud je zavazadlo nepoškozeno a se vším co jste do něj zabalili. A pak taxíkáři. Nejprve minete spoustu oficiálních přepážek včetně jedné s možností předplatit si jízdu do určené destinace. Ceny se pohybují kolem 750-1500 rupek za cestu do centra. (100 NPR = 22 CZK). Zkušený cestovatel ví, že správná cena má být 250-350 rupek. Spousta taxíkářů se mi vysmála do očí, že v jednu v noci ani náhodou, ale jeden extrémně pochybnej týpek po dlouhým smlouvání nakonec kývnul. Ostatní mě varovali, že to není oficiální taxikář, ale tohle jsem považoval za součást folklóru. Přidala se ke mně ještě nějaká hodně zmatená američanka a už jsme jeli. Taxíkář něco mluvil o tom že ještě pojede jeho friend, ale já trval na tom, že „no friend“ takže jsme nakonec jeli ve třech. Cesta z letiště je podle Google maps rovně a doleva. Taxíkář asi neměl Google maps. Zamířil si to doslova do pekel horoucích. Ruch letiště a města utichal a my se motali zaprášenou polní cestou s všudypřítomnými krávami a mně bylo naprosto jasný, že nám zastaví u nějaký partičky, která nás požádá minimálně o veškerou hotovost – pokud se bude jednat o nějaké slušně vychované kriminálníky, případně o život, pokud to budou ti zlobiví. Po očku jsem sledoval američanku, která se ale tvářila, že jízda na smrt s pochybným řidičem, je druhá nejběžnější věc v jejím životě. Řidič ale z nepochopitelného důvodu zamířil zpátky do města a vše vypadalo znovu nadějně. Stejně jsem do poslední chvíle nevěřil, že nás doveze do cíle a přemejšlel, jestli opravdu stálo za to, ušetřit těch zhruba 100 korun. Taxikář náhle zastavil na rušné ulici a ukázal na ceduli se šipkou s nápisem Alobar. Já vrazil američance 3 dolary, řekl jí, ať mu neplatí, dokud jí nedoveze tam kam chce a popřál jí hodně štěstí.

Cedule Alobar ukazovala do neosvětlené uličky, kde bylo jasný, že mě někdo zabije. Když už ale takových uliček v životě pár projdete, tak to už tolik neřešíte. Vytáhl jsem kameru, nahrál komentář, že tady zemřu a vyšel vstříc neznámému. Po čase, který mi přišel jako věčnost jsem našel hostel obehnaný ostnatým drátem. Byl jsem doma! Těšil jsem se na Vítečka, kterýmu jsem psal, že jsem na cestě a tak mě určitě bude čekat dole u recepce, ale nikdo tam nebyl. Zapochyboval jsem, jestli to fakt dal. Zmatená obsluha mi nebyla schopna říct, jestli tam už je nebo není a táhli mě na pokoj. Rychle jsem se rozhlídnul, ale Vítečka jsem nikde neviděl. Pak se ale zvednul nějakej pomačkanej borec z jedné z mnoha dvoupatrových postelí a já konečně poznal svýho kamaráda. „Vítečků!!!!“ vykřiknul jsem, ale hned jsme se tišili, protože pokoj byl plný spáčů. Šeptem jsme se uvítali a šli nahoru na terasu, kde jsme si vyprávěli o našich cestách sem, popíjeli tři dvoulitrové petky skvělých windsorských piv a hráli na kytaru, kterou jsme tam našli. Spát jsme šli až k ránu. Štastní, že jsme se sešli.

Rock of my life

"Who is this lunatic?!" - "Co to je za šílence," to byla první věc co mě napadla, když jsem tě poprvý viděl. Vtrhnul jsi do pivovaru, kde jsem já už 13 hodin plnil ty zatracený plastový kegy Republiky a hned ses hrnul ke mně, co prej dělám.
"Plním ten zatracenej ležák do kegů," řekl jsem a ty ses úplně rozzářil a prohlásil jsi, že to je historickej moment a že si to musíš vyfotit.
"Asi nějakej magor z ulice," pomyslel jsem si, ale když jsi začal odebírat a měřit vzorky z fermentačních tanků, tak jsem začal pochybovat.
"Tak to bylo poprvý, kdy jsem se s tebou setkal," říká mi Alex, mladej kluk s dlouhejma blonďatejma vlasama v hospůdce Hinds Head, kde pivovar uspořádal svou vánoční party a kam mě pozvali. Úžasná partička pohodovejch lidí. Vzpomínám na ten večer, kdy jsem s Mrtvočichem byl podruhý na prohlídce pivovaru a ta končila tím, že mi Will nabídnul ať jim chodím pomáhat a oni mě výměnou naučí vařit pivo. "Takže za rok tady budeš stát v tom jejich červeným tričku s nápisem Míla a budeš vítat lidi na prohlídce ty!" smál se Mrk.
"Tak o tom pochybuju," zasmál jsem se.
Trvalo to nakonec míň než rok. Teď už to jsou roky dva, dva úžasný roky plný skvělejch zážitků. Nikdy by mě nenapadlo, že se zkalím jak hovado s irskejma gardama v jejich kasárnách vedle Buckinghamskýho paláce, kterej hlídaj. Kalil jsem s těma klukama a oknem koukal ven do oken Buckinghamu, na vstupní bránu, kde ti kluci stávaj a já tam tolikrát prováděl rodiče a kamarády.
--
Budím se na maríně a Prateta chrápe jak dobytek. Je prvního ledna a já se znovu zamiloval. Na rameni mi leží Lenka a ještě spí. Podíval jsem se vedle sebe na Mrka, kterému leží na rameni Anička a usmáli jsme se. Víc nebylo třeba. Věděli jsme, že to bude dobrej rok.
--
Jsem doma ve svým baráčku na Clarence road, sedím u stolu, koukám z okna na ulici a chatuju s Mrkem. Pouštíme si dokola Mácháčkovu: "Chci ti říct" a chováme se jak blázni.
--
Jedu na kole po zamrzlé cestě kolem Temže, směju se, skáču s kolem z mostku a hulákám: Don't stop me now!
Jsem v práci a buší mi srdce, jen se podívám na telefon, abych jí zavolal.
--
"Říkám ti, že Víteček má holku. Nějaká kámoška, co ji měl jen na šukání, ale teď se to nějak zkomplikovalo. Nevím kdo to je."
Mrk sedící na lavici naproti mně ve Studně zbělel a rysy mu neuvěřitelně ztvrdly: "Ten zmrd!"
Konečně mi všechno dochází: "No dopíče! Sorry! Kurva, tohle mi nedošlo."
--
Jsem zas sám, stejně jako Mrk. Sedím v letadle do Taipeie a utěšuju se tím, že tam bude Opík a slíbené američanky na uvítací párty.
O deset hodin později stojím v trenkách s kalhotama u kotníků uprostřed schodů ke gatu nad rozmláceným vozejkem a Opík s ženskou, co se nás pokouší ještě dostat dostat do letadla do Manily i když boarding dávno skončil, propadají záchvatu smíchu. Chytám kalhoty rukama, pod schodama sbírám kameru a baťoh a běžíme svůj životní běh.
"Můžu se tě na něco zeptat?" zadýchaně se ptá Opík uprostřed běhu.
"Jestli na to, zda takovejhle je můj život, tak jo, přesně takovej!" odpovídám a už vbíháme do letadla, kde probíhá instruktáž k odletu.
--
Budím se na druhý straně Bangkoku a snažím se zrekapitulovat co se stalo. Dochází mi, že dneska musím zajistit víza do Vietnamu a tak vybíhám na ulici a zoufale lovím taxík. Netuší, kde je velvyslanectví. Jedem podle Google maps. Přivedlo nás to k nějakému kadeřnictví na druhé straně města. Jsem zoufalej, čas běží, ale lidi mě směrujou a nakonec jsem to našel. Jenže nemaj tam můj formulář, kterej měl zajistit nějakej naprosto důvěryhodnej člověk na internetu, co si za to nechal zaplatit předem. Nakonec ho našli, ale zavíraj. Profesionální psí oči a zlomenej hlas opět vítězí.
--
Budím se v autobuse, kterej se rozjíždí a oknem vidím venku Opíka, kterak se drží dvou stvolů a sere v třtinovém poli kdesi mezi Thajskem a Kambodžou.
--
Čekáme na falešném nádraží na falešnej autobus, kterej nás má vzít do Siem Reapu.

"Okamžitě zastav ten autobus!" řvu na řidiče a odstrkuju podvodného průvodce, kterej se mi snaží zabránit v přístupu k řidičovi. "Kurva zastav ten autobus!" řvu a zabírám za řadící páku, která je nejblíž po ruce. Průvodce mě strhává zpátky a křičí, že už zastavujem. Vidím dvorek, kde čekaj tuktuky a tak se uklidňuju. "Ty si myslíš, že seš silnej, ale Kambodžani jsou silnější!" syčí mi ještě do ucha průvodce když vystupujem.
--
Jsme v Dílí, je dávno po půlnoci a my se ztratili na Phahar Ganj - nejšílenější čtvrti tohodle šílenýho města. Máme pocit, jak dva papoušci na střelnici.
Usínáme v hostelu, kde je za záchodem hovno a venku šílené zvuky. Zhasli jsme a zvuky jsou ještě silnější.
"Opíku?"
"No?"
"Dej mi ruku."
--
Sedíme v Yak restauraci v Kathmándů. Vchází Vojta s lišáckým výrazem:
"It's all sorted! Je to zařízený," mne si spokojeně rukama. "Potkal jsem borce, ten mě vzal k vodě, tam mi řekl, že nic nemá, ale že pro to dojede a doveze nám to rovnou sem. Hele chlapi, můžem to checknout, když se nám to nebude líbit, tak nemusíme nic brát."
Chvíli po něm vchází dva extrémně pochybní nepálští bezdomovci a sedají si k našemu stolu. Podívali jsme se s Opíkem na sebe a oba jsme měli v očích vrcholnou nedůvěru. Jeden spiklenecky podává Vojtovi pod stolem balíček a rovnou šveholí: "Tady muj kamarád to přivezl svou rikšou. Musíte mu zaplatit 120 rupek." Balíček obsahoval něco zeleného, ale tráva to rozhodně nebyla. "Asi nějakej místní matroš," prohlásil Vojta znalecky, ale já s Opíkem obchod odmítáme.
--
Přišla mi nabídka na práci v Afgánistánu, byly by to dva roky v pekle, ale neuvěřitelnej úlet. Začal jsem o ní jednat, ale nedohodli jsme se na penězích.
--
"Kluci, kdybyste mi nepřišli pomoct, tak nevím, co bych dělal."
"Tak to by ses tady z toho posral!" prohlásí Prateta, zatímco sedíme zhulený mezi desítkama nevybalenejch krabic v novém daleko menším domečku na Arthur road.
--
Nohy začaly bolet někdy uprostřed noci. Pak bolely strašně, pak bolely příšerně. Kolena se proměnila v dva rozpálené kameny mezi kterýma se drtí písek, chodidla s puchýři pouští do těla novou sadu bolesti s každým došlápnutím. Svaly jsou nesmírně unavený, ale my jdem dál. Prateta skuhrá, že si nemusí nic dokazovat, ale nakonec šlape. Jdem Přežití 2012 a dáváme si to naplno. Mám už v nohou přes 60 km, jsme vzhůru přes 30 hodin a máme i první halucinace. Z povolených 100g jídla jsme ale zatím odjedli sotva polovinu.
--
"Tím čírem si fakt nepomůžeš," říká mi šéf v práci na můj nový účes.
"Jestli jim to vadí, ať mi to řeknou, já to klidně sunadám," odvětím chladně a kývnu hlavou směrem k novýmu španělskýmu vedení.
--
Sedím na zahrádce před baráčkem a Adéla - moje aupair - mi střihá číro. Připadám si jak branec a pankáč vevnitř se normálně rozbrečel.
--
"Ničeho se nebojte přátelé, my nejenom, že máme talent, my si zvolíme i taktiku!" je naše oblíbená hláška zatímco se s Adélou snažíme zkrotit ty moje dva výrostky. Měsíční pobyt v Anglii jim měníme na tábor s rozvičkami, bodováním i vyhlášením cen a vítězů. Jeden z nejlepších měsíců tohodle roku.
--
Voda se rozstříkla na všechny strany a nahej Opík skáče za mnou do Vltavy. Holky tam skočily jako první. Voda není tak studená jak jsem si myslel. Je to úplně poprvý kdy se koupu ve Vltavě. Tohle byla zase šílená párty. Je skoro pět ráno. Za chviličku mi letí letadlo. Na nábřeží se zastavujou turisti a fotí si nás. Doufám, že mi neseberou ten baťoh s notebookem.
--
"To máme jít chcípnout do polí nebo co?!"
"Jo, hlavně opusťte areál!" vyhazují nás organizátoři Rock for People, kterej doslova smetla bouře s větrem.
"Když říkali, že budou lidi kropit z hasičskejch vozů, tak jsem si to představoval úplně jinak," stěžuje si Milan, kterému tady, díky jeho vzhledu, začali říkat Ježíš.
"Kam teď?" ptá se Jenda svým bez-emočním hlasem.
"Do hospody!" prohlašujem s Milanem odhodlaně.
"Tady široko daleko nic není!"
"My máme pole na ohýbání reality, nech to na nás," usmáli jsme se s Milanem a vedem naši skupinku deštěm a větrem po silnici směrem k městu. Cestou míjíme parkoviště, kde jsme si odpoledne dávali pivo od Kocoura.
„Tak tady už asi pivo nedostanem,“ prohlašujem zklamaně, když vidíme trosky stanu a převrácené lavice a stoly.
„Pivo? Slyšel jsem pivo?“ vybíhá chlapík z takového toho prodejního karavanu a rychle zvedá jeden stůl a dvě lavice a usazuje nás.
„Ty vole, já zapomněl tu flašku ve stanu, mohli jsme se aspoň zahřát,“ povzdechne si Jenda nad prvními půllitry.
„Rumíček? Dáte si rumíček?“ nadšeně se k nám hrne ten borec s flaškou.
„Škoda, že jsem se nestihl najíst, teď bych si tu klobásu fakt dal,“ jen se zmíní další z nás a už slyšíme:
„Vynikající řízečky mám!“
„Ty vole, my měli vzít s sebou ty holky z polí, tohle by nevěřily!“ nadhodí Milan a chlapík už hvízdá na prsty a tři holky ve žlutých pláštěnkách se vynořily z dalšího karavanu a sedaj si k nám ke stolu. Chlapík zatím obětavě nad námi drží karimatku, aby na nás nepršelo. Milan s sebou na lavici fůrt šije.
„Co blbneš?“
„Ale, prší mi na kolena.“
„Si už děláš prdel Ježíši,“ směje se Jenda, „tvůj táta zajistí všechno tohle, ale ty si budeš stěžovat na to, že ti kape na kolena!“
--
Sedím na Damu v centru Amsterdamu a holky mi nabídly potáhnout z jointa. Čekám na Mrka, Pratetu a Vítečka, kteří sem vyrazili zkusit si něco přivydělat přes prázdniny. Už je vidím ty pitomečky moje. Víteček přibíhá a skáče mi kolem krku. „Hobbitééé!“
Úplně zhulený hrajem fotbálek v promáčeném parku kdesi v Amstru a máme z toho strašnou prdel.
--
„Tohle není země, to je pohádka,“ pronáší Žerda a zasněně kouká na českou krajinku ubíhající za okýnkem vlaku, který nás veze do Rumunska.
„Hele Drgy, líbíš se jí!“ komentujem se smíchem zálibný pohled rozšafné padesátnice ‚Ulriky‘, která s námi ke své velké nelibosti sdílí kupé
„No tak moment!“ pronese Drgy a odhodlaně do sebe začne klopit plechovku piva.
--
„Mně bylo jasný, že je zle, už jak jsem viděl Drgyho, jak stojí na okraji tý skály a mává mapou, jak kdyby to chtěl přeletět, ale ne, já debil musel jít skrz tu kleč až sem dolů k vám,“ nešťastně hořekuje Milan a posiluje se dvěma borůvkama, který našel. „Snižuji si příděl vody na jedno víčko,“ dodává vyčerpaně. „Nevím proč jsme nemohli jít s Alpinou? Jim řeknou: Jídla moc netahejte, vemte si hlavně tak čtyři litry vody. Ale my? Já debil si dal k snídani kafíčko. A k obědu, k obědu pálivý fazole! Kretén.“

„Jak se můžete kurva ztratit?“ rozčiluje se znovu Milan a vztekle mlátí klacíkem o kládu na které sedí kdesi uprostřed rumunských hvozdů, „dvanáctiletý děti todle choděj!“
--
„Rumuni pijou hodně, ale tohle, tohle jsem v životě neviděla!“ uznale prohlásí hospodská, když přijdeme druhý den na snídani. K našemu okolí se schazí místní cikáni a nosí nám věci, které jsme hrdinsky poztráceli cestou z hospody. Původně jsme mířili do jednoho z okolních cigánských lágrů, ale jeden z cikánů nás vzal do kempu, kterej jsme si zaplatili, tam nás zavedl na docela opuštěné místo a řekl nám, že tady si můžem udělat oheň a dělat bordel. Drgymu zasvítila očička a za chvíli přitáhl obrovskou otep dřeva. „Ty vole, tam toho je hromada a nikdo to nesbírá,“ komentuje svůj úlovek a já s ním vyrážím pro další várku. Pochopil jsem proč. Lesík od kempu odděluje docela hluboká rokle přes kterou leží padlej smrček, kterej se povážlivě prohýbá pod Drgyho váhou. Drgy ho ale přeběhnul, jako baletka. Mám čtyři promile a tak ho vesele následuju.
Budíme se na hromadě v příkopu a naše věci leží všude kolem nás. Moje taška s mobilem a peněženkou je strategicky odhozená asi tři metry ode mě. Žerda prohlíží obsah svého báglu a najednou vykřikne: „Ty vole! Ukradli mi vršek stanu!“
„Není to blbost?“ divím se, „proč by kradli jen vršek stanu?“
„Kdepák, to oni dělaj!“ horlivě přikyvuje Milan. „Jsem někde četl, že ti tady klidně rozřežou stan. My žádnej nepostavili, tak mu ho museli vytáhnout z baťohu, aby ho mohli rozřezat,“ rozvíjí svou teorii.
--
„Ty vole to je herberk!“ zakucká se Žerda po vstupu do místnosti, kterou jsme si pronajali. „Voni si lidi to tuláctví dost idealizujou.“
--
Na pódiu ještě stále zuřivě hrajou Antiflag a bubeník zrovna skáče s bubnama do publika. Já vyčerpaně sedám k holkám na stráň a dávám pivo. To zas bylo pogo ty vole! Trutnovskej festival nastartoval vostře.
--
Desítky rukou si mě podávají a já doslova pluju nad davem lidí na festivalu v Readingu. Na obrovském pódiu hrajou Foo Fighters Best of You a já si užívám ten úžasnej pocit, než mě dav vyvrhne před pódium, kde mě hned čapnou dva bezpečáci a vyvádějí ven.
--
V kraťasech a tričku Nirvána se potácím pod cirkusovým stanem, který slouží jako jedna ze stejdží a nade mnou se kymácí obrovský komín kelímků. Přibíhají nějaký holky a dávají mi své kelímky a chtějí se se mnou fotit. Jsem celebrita. Dneska jsme s Mrkem vydělali skoro 100 liber.
--
Stojíme s Mrkem na RockSmith stejdži a v ruce máme elektrické kytary. Na monitoru před náma běží „Where is my mind“ od Pixies a zatímco Mrtvočich tam jede nějaký nezávislý rify, já se snažím trefit aspoň do některejch not.
--
Budím se ve čtyři ráno ve svým pokojíku ve Windsoru, protože potřebuju na záchod. Obouvám si boty, beru baterku a jdu zkontrolovat pivo do zahradního přístřešku. „Sláva! Kvasí!“ mám strašnou radost, protože už dva dny nechtělo nastartovat. Ještě netuším, že to bude to nejlepší, co jsem zatím uvařil.
--
„Ten Tomáš z tebe udělal normálně zrůdu!“ pohoršuje se Adéla, když jsem jí upozornil, že by si měla uklidit talíř ze stolu. Přijela mi zase pomoct s klukama, kteří přijeli na podzimní prázdniny. Beru je do Legolandu na ohňostroje. Mates celý ohňostroje nadšeně poskakuje a tleská rukama. Oba kluci jsou nadšení.
--
„Říkám ti, že Sněžka má 1606 metrů!“ hádá se se mnou Prateta.
„Nemá, vsadíš se?“
„O co?“
„Kdo prohraje, tak ho vyholíme do číra.“
„OK.“
--
Budím se před firmou v Londýně. V ruce mám mobil a na klíně notebook. Musel jsem usnout. Proboha kolik je hodin?! Je devět ráno. Neuvěřitelný! Poslední co si pamatuju, jak kolem páté ráno dáváme pivko na Strahově. Pak už jen jak jsem vypad z přeplněnýho autobusu a jak jsem se lekl při výstupu z letadla, kde to jsem. Ale já to dal. Z kalby přímo do práce: 1000 km.
--
„Tak tohle je banán, to už poznám,“ prohlásí hrdě Milan na školení senzorického vnímání piva. Po školení a absolvování zkoušek jdeme do blízké hospody, kde čerstvými certifikáty vyděsíme číšníka, kterej si je hned půjčuje a běží je ukázat ostatním.
--
Budím se na matraci na zemi ve starém baráku, kde maj skauti klubovnu. Připadám si jak někde na squatu a je mi fajn. Balím věci a jdu vyzvednout Jeronýmka, se kterým jdu dneska obhlídnout chatu na Silvestra.
--
„Kam ještě jdete?“ Ptá se mě a Jeronýmka ochotnej číšník na Portáškách.
„Na Braunovku,“ odpovídám.
„Tak to si to ještě slušně dáte!“ komentuje to číšník a dívá se z okna, na vánici, která zuří venku.
„No, nic jinýho nám nezbejvá!“ prohlásí Jeronýmek odhodlaně.
--
„Ty vole! Ze který koleje ten vlak jede? Já tam doběhnu tak tak!“ zadejchaně říkám do telefonu Mácovi.
„Já nevím, já tam ještě nejsem. Kup mi lístek!“ zní odpověď.
Zrychluju už tak rychlej běh a vyhazuju lidi od okýnka. „Rychle. Dvakrát Tachov!“ melduju na paní u kasy. Dopadlo to dobře. Za chvilku sedíme ve vlaku a popíjíme Kozly, který jsme ještě stihli nakoupit. Drgymu se narodil syn a tak to jedem oslavit. Cestou jsme ještě ukecali Opíka, ať se k nám připojí.
„Opíku! Tunel! Osmdesátka! Zrychli!“ halekáme na Opíka, kterej nás z Prahy vzal svým dejchavičným fiátkem daleko na Přimdu.
--
„Mně se líbí, jak ty při zpěvu zavíráš oči,“ říká mi Radka na srubu vysoko v horách, kde slavíme s Plzeňskou partičkou Silvestra. Kytary hrajou a všichni si to náležitě užíváme.
„To dělá každej,“ odvětím.
Radka se rozhlídne a se smíchem prohlásí: „No jo! Tady!“
„Nešlapejte na to co leží na zemi! Může to mít city,“ zaskuhrá ze země Kuba po tom, co do něj zase někdo kopnul.

Benátská noc

Dva pankáči u silnice pohoršili celej autobus. "Jé to jsou mý kamrádi!" Plzničky u stánku. Nohavica skvělej jako vždy. VIP zóna, jen pro zvané a nás (bez Masa). Hospodskej fotbálek, vyhraný rumy. 300 za vrácený kelímky. Ztratil se Maso. Nový opilecký kamarád Daniel. "Maso, když jsme tě ráno našli v tom stanu, tak mi bylo tak trochu líto, že se ti něco nestalo a neležíš někde úplně jinde". Pokec do rána. "Hele tady možná rušíme lidi kolem." "OK, tak už držíme hubu." Ze stanu: "Tak šli jste do tý černý uličky nebo ne?" Málem rána od klepoucího se feťáka. "Máš rád svý zuby?" -"No abych byl upřímnej, tak moc ne." Joint při východu slunce. V sauně by se spát dalo, v tomhle stanu ne! Punk's not dead, oni jen spinkaj u silnice. Pařba a pak šlofíček na Fixe. Šlofíček na Schmitzerovi. Šlofíček na Blue Effect. Kabáti ve slejváku. Závěrečná zevlovačka na polšťářích u Jacka Danielse. Ohňostroj koutkem oka. Luxusní česnečka. Spíme ve stanu! Tři kluci, dva spacáky. "Nevíš proč tu nejsou ty holky se zmrzlinou?" "Nevím, včera jsem jim dal na dobití iPhone a od tý doby je nikdo neviděl." Spřátelení opilci. Opíkovi skvělí rodiče. Okno. Jdeme bourat stan. Jointík. Okno. Fesťák, kebab, nějaký kapely. Okno. Jdeme bourat stan II. Okno. Soutěžíme u Jacka Danielse. Jsem s holkou na polštářích u Jacka Danielse. Vyhodili nás z polštářů u Jacka Danielse. Po mobilu zmizela i peněženka se zlatým řetízkem. Vyhodili nás z prostoru za Jackem Danielsem. You simply cannot get here just a little bit of poetri. Cizí lidi, ale hodný, vemou mě domů. Opík ztratil i stan. Jedu autem v pěti lidech, který neznám. Hraje Nohavica. Jdeme ještě do Dásně? Manažer plačky prosí pankáče, aby šel spát, že má ráno meeting. Dvě ráno. Pokec s Mrkem do tří. Našel se stan, mobil i peněženka.

Fotbálek v Amstru

Několik dní do jedenácti v práci, útěk na letiště, dvě hodiny čekání v letadle, shledání na Damu, Koh-i-noor, irská hospůdka, točený Kilkenny, výstřik, tvle závory, chrám piva, americký IPA, noční Flying Pig, pekelnej kebab, pivovárek De Prael, skrytej skvělej coffee shop Tweede Kamer, trapistický pivko v Café Belgique, Chocolate Saaz na terase, kebab u turka, piva z Alberta, poker s gold minerem a pak kolující jointík, stoned fucking great football match, večerní sprcha a pivka, kulábr s Vítečkem, bus na letiště, spánek, letadlo, spánek bus, spánek vlak, práce, úklid doma, kolaps. Skvělý to bylo, skvělý, hrozně rád sem vás viděl bando a fakt respekt, že jste to celý nakonec dali.

Taj Mahal

Vstáváme v nějakou naprosto nekřesťanskou hodinu, snídáme pivo a rum a mažem na nádraží. U vlaku se rozdělujem, protože systém dal Opíkovi místo v jiném vlaku. U dveří do vlaku stojí ind v uniformě a v ruce má podložku na které má přicvaknutý nějaký seznam.
„Boarding passes!“ požádal nás stroze. Vytáhnul jsem teda papíry na kterých byl printscreen stránek potvrzujících naši rezervaci lístku. „Tohle není boarding pas, to je jen potvrzení o zaplacení. Musíte mít boarding pas,“ zchladil nás ouřada.
„Cože? Kde je vemem?“ děsil jsem se protože vlak odjížděl za deset minut.
„V kanceláři, já vás tam vemu. Pojďte se mnou!“ zavelel indoš. Běželi jsme ještě za Opíkem, kterej už byl pohodlně usazenej ve vlaku a nechápal co se děje. „Já nic nepotřeboval!“ divil se.
„Asi si měl štěstí!“
„Vyser se na něj!“
„Ty vole na nás zavolá ty milice se samopalama. Jdem s ním, doufám, že to stihnem!“ a vyrazili jsme za prckem. Ten nás najednou táhnul ven z nádraží.
„Moment ty hajzle! Kam jdeš?“
„Office, we need to go to ticket office!“ /musíme do prodejny lístku/ žvatlal indoš.
„Ven nejdem! Zařídíme to tady. Je tady nahoře kancelář!“
„Ne pane, ta je zavřená, musíte se mnou!“ naléhal indoš, ale já zamířil do kanceláře na nádraží. Byla zavřená.
„Ty vole, vždyť to nestihnem!“ nadával jsem mu, „kam nás vůbec vedeš?“ zeptal jsem se rozčileně.
„Nebojte, stihnem, no problem!“ ujišťoval nás čmoud. Ale zbývalo jen pár minut. V panice jsem vběhnul do nějaké kanceláře odkud vypravovali vlaky a nešťastně jsem jim vysvětloval, že si nestihnem zařídit boarding pasy. Divili se a řekli mi, že ten papír co mám bohatě stačí.
„HAJZL! KDE JE?!“ došlo mi, že jsme se zase málem stali obětí podvodu a vyběhl jsem ven. Prcek zmizel.
„Jen si tam vešel, tak vzal dráhu,“ hlásil Rampa.
„Fofr mazej na vlak!“ zavelel jsem a tak tak jsme stihli naskočit.
„To sou kurvy, voni by nám to fakt nechali ujet!“ ulevoval si Rampa.
„Jasně a pak by nám nabídli nějakou výhodnou dopravu děfky!“ nadával jsem, ale už jsme naštěstí jeli. Byl to luxus, opravdovej luxus, dostávali jsme jídlo, vlak byl klimatizovanej a sedačky pohodlný. Za okny ubíhala indická krajina a my se těšili na návštěvu Taj Mahalu.
Ten byl zavřenej. Ostatně, to přece každej ví, že každej pátek je Taj Mahal zavřenej.
„Ty vole, von nám ten zmetek včera nekecal!“ vydechl Opík.
„No jo, ale jak to má člověk tady poznat?!“ naříkal jsem.
Problém jsme vyřešili standardně po svém. Našli jsme terasu s výhledem na Taj Mahal a tam jsme po velkém naléhání přesvědčili majitele, aby nám prodal pivo už dopoledne a zatím jsme ucumlávali dva roku prošlou Colu.
Zkusili jsme ještě Ondráše, jestli nezná nějakej trik nebo zadní vrátka a pak i na vlastní pěst prozkoumávali okolí Taj Mahalu. Po tom co nás zahnali se samopaly jsme raději vyrazili na obhlídku Agry. Ve zdejších malejch uličkách jsme se naprosto beznadějně ztratili. Chvíli jsme se ocitili mezi nějakým svatebním pochodem, několikrát jsme prošli uličku s kořením a pak jinou s kuchyňskými potřebami a marně jsme se ptali na cestu ven. Po hodině bloudění jsme konečně dorazili zpátky k restauračkám, kde jsme dali výbornej obídek a pak odchytli rikšu a jeli do Red Fort. Už jsme začali bejt příjemně připití a tak jsme tam začali dělat slušnej vyrvál. Je to svaté místo a alkohol tu je zakázán snad pod trestem smrti. Takže jsme tam slejvali rum do coly a pak jsme s Opíkem přes sebe hodili deky z letadla a pili jsme pod nima. Vypadali jsme jako dvě muslimky a některé návštěvníky jsme tím opravdu zmátli. Překvapivě nás nikdo nezastřelil ani nezavřel a tak jsme mohli asi po hodině nasednout na naše rikšáky, kteří šlapali někam o čem tvrdili, že musíme vidět. My chtěli ale nejdřív doplnit zásoby pitiva a tak jsme jeli přes nějaké pochybné uličky, kde za veksláky a dealery drog se krčil krámek s pitím. S novými zásobami byl svět ještě veselejší. Poháněli jsme naše cyklorikšáky k větším výkonům a motivovali je k závodům. Dovezli nás kamsi, kde nám tvrdili, že dál máme jít pešky. A tak jsme šli a ukázalo se, že nás dovezli na vyhlídku, odkud byl úžasnej pohled na Taj Mahal při západu slunce. A pak už se jelo zpátky na vlak. Rikšáci začali simulovat vyčerpání a pak na nás zkoušeli, že tady už musej skončit a dál nás poveze nějakej šéf. To jsme odmítali a řekli jsme, že teda končíme. Za jejich skvělé služby jsme jim chtěli dát 300 rupek místo dohodnutejch 140. Urazili se a chtěli daleko víc. Takže zase jsme se nerozcházleli v dobrém. Navíc jsme skončili kdesi uprostřed noční Agry a netušili kudy na nádraží. Podařilo se nám ale odchytit motorikšu, která nás vzala za polovinu ceny, co jsme platili s vypečeným amíkem se kterým jsme jeli sem z nádraží taxíkem. Na nádraží jsme ještě riskli místní šílenej bufáč, nechali se vyvést kvůli konzumaci piva a pak už šťastně nasedli na vlak a dopravili se zpátky do Dílí. Cestu z nádraží do hostelu jsme už měli našláplou a popravdě jsme možná byli v tu chvíli nebezpečnější individua, než místní chátra.