Stručně z našeho RoadTripu:
- Guardsman pod hradem.
- Jehněčí pizza – “Ty si tady stěžuješ, bejt tu Ital, tak už se oběsil!”
- “Tahle partička arabáků by mohla dělat marketing pro telekomunikační operátory.” – konstatování nad jídelním lístkem plným kombinací slev a akcí, vedle megaplakátu buy 1 get 1 free na kterém je nálepka hlásající znovu “Buy 1 get 1 free” tak dvanáctkou fontem a pod ní zhruba šestkou Arialem “only till 4pm”.
- Mlčící sochy v moři za optimistického západu slunce.
- Velryby v Liverpoolu
- Liverpool se proslavil zejména tím, že na rozdíl od jakéhokoliv jiného anglického města nemá s Titanicem vůbec nic společnýho
- Stanujeme v centru, ale s parkovacím lístkem
- "Karle vyser se na to, nestojí ti to za to" - i berani maj starosti o kámoše
- “Nohy nahoru!” hláška poté co jsem konstatoval, že mám všechno dvakrát kromě terénních bot, takže kdybych se pos..al, tak musím rychle zvednou nohy nahoru.
- Teorie výstavby nekonečných zídek v místních kopcích
- “Tak tohle mě stálo rok života! Bestie mizrená, takhle se mstít. Jen kvůli tomu, že jsem jednou neodbočil jak mi řekla!” Milan nadává na GPSku, která nás po jedné jeho chybě protáhla silničkami kudy stěží projde horská ovce.
- "Jedeš v prostiměru ty vole!" Milanův se probudil v autě zrychlujícím na 160km/h proti kamiónu.
- “Další rok života v prdeli,” Milanovo konstatování poté co nás ten kamión minul. “Vy se tomu smějete, ale já si málem musel dát nohy nahoru!”
- “Anything else?” “Yes.” Tři vteřiny odmlka, kdy se Rasputin dívá barmanovi zpříma do očí. “Tak to bude osm liber.”
- Rozzuřený farmář
- Haggis k snídani
- Nejmenší pivovar a nejmenší palírna
- “A vydělává vám to?” dotaz pronesený se skleničkou 18ti leté single malt whisky, poskytnuté zdarma k prohlídce v palírně Glenfiddich.
- Nejlepší stejky na celém světě. – Nápis na restauraci v díře na severu Skotska. “Vida, celej život to hledám a že to najdu zrovna tady bych nečekal.”
- “Ten stejk se nedá ukrojit!” – Číšník s omluvou odnesl talíř s jídlem a vráil ho za pět minut ve stejném /snad/ stavu spolu s ostrým nožem.
- “Kde je moje pivo?!” “Promiňte, já ho asi omylem odnesl.” číšník odešel a vrátil se ze pět minut. “Chcete místo něj nový?”
- “Vychutnali jste si náš stejk?” “Děláte si ze mě prdel?!”
- “To ste se spletli o 200 let” - Chceme hospůdku s hubou, kde místní popíjejí whisky a hrajou takové ty lidovky. Našli jsme ji. Bylo jim 200 let.
- Raspa hraje na harmoniku v Royal British Legion klubu
- “Kde spíte?” “Venku” “To zmrznete, jděte do bed and breakfast.” “Na to nemáme peníze.” “Tak to zmrznete.” rozhovor po dvou hodinách družby s místníma.
- “Stejně to byla machrovina říct jim jak jsme chudí a pak odjet v tom BMW.”
- Distilérku poznáš jedině tak, že v noci přespíš hned vedle ní – to je takovej českej zvyk.
- Budíček do deště ve vodním příkopě hradu v Dufftownu.
- Nejlepší prohlídka s nalitou babou co věděla o whisky úplně všechno.
- “A tohle bylo kurva co?!” dotaz na Rasputina po tom co jsme proletěli příkopem u silnice. “Sám si to nedovedu vysvětlit a nekřič na mě.” “Další rok života v hajzlu,” Milanova hláška ze zadního sedadla.
- Závod s časem, abychom stihli koupit whisky v první palírně.
- “Vysvětlete mu, že záchody jsou už zavřený.” – Rasputin se snaží objednat whisky na baru.
- “My sem jeli 300 mil!” “A nestihli jste to o jedinou minutu, no to je fakt smůla. Teď jsme zavřeli, přijdtě ráno.” “My odlétáme!” “Tak to je fakt smůla!” - fiktivní rozhovor charakterizující skotský pragmatický přístup.
- Nový cíl Edinburgh.
- “Ty jo, na tom hostelu to budou samí bezdomovci a tak?” dotaz Raspy na to co má očekávat. “To ani ne, většinou sou to slušní lidi. Když tak o tom teď přemejším, tak jsem tam vždycky já dělal ten největší bordel.” Milanova odpověď.
- Luxusní, ale superluxusní spaní v hostelu pod hradem za 14 liber.
- Beatles nebo Rolling Stones? – Vstupní otázka při check-inu do hostelu.
- Edinburgh je dechberoucí město. A my nemáme žádný čas.
- Skotská whisky ve skotské hospůdce, kde místní hrajou takový ty lidovky.
- Raspa jde spát a já s Milanem prozkoumáváme místní klubovou scénu.
- Podnik kde mizí lidi a po sejítí 4 pater vyjdete znovu venku na silnici.
- Největší a nejmenší klub v Edinburgu
- “Potichoučku se vplížíme.” Křáp!! “Zatím nám to vychází…!”
- “Šutráků měli teda fakt hodně” – konstatování po prohlídce starého města.
- Luton nebo Windsor?
čtvrtek 14. října 2010
neděle 10. října 2010
Na sever a na jih
V noci byla kosa a né, že ne. Ráno jsem se probudili do stejnýho mlíka venku. Vítr foukal a valil jen další a další chuchvalce mlhy. Sbalili jsme stan litujíce, že jsem si nevzali rukavice a vyrazili někam nazdařbůh. Cesta začala stoupat a občas se zdálo, že vidíme vrchol. Dobře jsme s Digim věděli, že až na něj vylezem, tak zjistíme, že to vrchol nebyl a že je vždy o něco výš. Úpatí hory se zužovalo a výstup byl prudší a prudší. Konečně vítězství. Neodkryl se nám výhled na údolí zakryté mraky. Byl tu jen větší vítr, větší zima a větší mlha. Udělali jsme vrcholové foto a po krátké debatě se vydali dolů po druhé straně hory. Potkali jsme chlapíka a ptali se ho, kam ta cesta vede.
"Na nejvyšší vrchol tady," odpověděl.
"Z toho teď jdeme."
"Ani zdaleka," zasmál se.
Ano, tohle nebyla ta třítisícovka co jsme mysleli a cesta začala brzy prudce stoupat, aby to potvrdila.
Třásli jsme se zimou ve svetrech a bundách a kroutili hlavami, když kolem nás proběhl magor v kraťasech a tričku.
Konečně skutečnej vrchol. Nápis u mohutné mohyly hlásal "Pen Y Fen - 2995 ft". Ani odsud se nám nenaskytly žádné výhledy. Ptal jsem se lidí, jestli je v okolí nějaká občerstvovna, kde bychom se mohli ohřát a něco popít, ale široko daleko prý není vůbec nic. Schovali jsme se do výklenku a čekali jsme jestli ta hnusná mlha nepřejde. Nevypadalo to nadějně. Jednou to už vypadalo nadějně, ale byla to jen jakási díra v mraku. Po hodině čekání jsme to vzdali a sbalili se k odchodu. Najednou, jako když mávne kouzelným proutkem mrak přešel a kolem nás se zjevila dechberoucí scenérie. Přišlo mi to celý naprosto neuvěřitelný. V té mlze jste sice tušili, že kolem něco musí být, ale tak nějak jste si to nedokázali představit a najednou to tu bylo v celé kráse. Vítr hnal ještě cáry mraků přes hrany kopců, ale sluníčko svítilo a my dostali obrovskou chuť vyrazit dál. Pečlivě jsme se zaměřili na naší mapě 1:5ti miliónům a rozhodli jsme se pro hřebenovou tůru, která nás měla dostat na horu naprosti autu. Na druhém vrcholu jsme si užívali mohutného větru, který foukal z návětrné strany hory. Byl tak silnej, že bylo možné se postavit na okraj skály a opřít se pohodlně o něj. Když jsme se dost vyblbli s větrem šli jsme dál. Bylo krásně, my se kochali výhledy a cesta rychle utíkala. Míjeli jsme horská údolíčka a v jednom byla v dálce vidět krásná kamenná přehrada a my si říkali, že by bylo dobrý ji vidět zblízka a nikomu se nechtěla dělat taková zacházka. Když už jsme byli skoro na konci hřebenu a měli jsme pomalu vidět kopec, kde parkuje naše auto, došli mi, že tu něco nesedí.
"Sakra, jak je možný, že jdeme proti sluníčku?"
"No a?!"
"No to znamená, že jdeme na jih. A ráno jsme strávili plodnou diskuzí jak máme orientovaný stan a kam vede cesta a shodli jsme se, že vede taky na jih! Celej den deme na jih! Pokud se něco nezměnilo v realitě světa, tak to znamená, že se celou dobu od auta vzdalujem!"
Začali jsme zkoumat naši automapu a moc moudrý jsme z toho nebyli.
"To snad není možný, pod náma přehrada jak kráva a oni to do tý mapy nezanesou. Je tam jen tenká linka nějaký říčky!"
"Na nejvyšší vrchol tady," odpověděl.
"Z toho teď jdeme."
"Ani zdaleka," zasmál se.
Ano, tohle nebyla ta třítisícovka co jsme mysleli a cesta začala brzy prudce stoupat, aby to potvrdila.
Třásli jsme se zimou ve svetrech a bundách a kroutili hlavami, když kolem nás proběhl magor v kraťasech a tričku.
Konečně skutečnej vrchol. Nápis u mohutné mohyly hlásal "Pen Y Fen - 2995 ft". Ani odsud se nám nenaskytly žádné výhledy. Ptal jsem se lidí, jestli je v okolí nějaká občerstvovna, kde bychom se mohli ohřát a něco popít, ale široko daleko prý není vůbec nic. Schovali jsme se do výklenku a čekali jsme jestli ta hnusná mlha nepřejde. Nevypadalo to nadějně. Jednou to už vypadalo nadějně, ale byla to jen jakási díra v mraku. Po hodině čekání jsme to vzdali a sbalili se k odchodu. Najednou, jako když mávne kouzelným proutkem mrak přešel a kolem nás se zjevila dechberoucí scenérie. Přišlo mi to celý naprosto neuvěřitelný. V té mlze jste sice tušili, že kolem něco musí být, ale tak nějak jste si to nedokázali představit a najednou to tu bylo v celé kráse. Vítr hnal ještě cáry mraků přes hrany kopců, ale sluníčko svítilo a my dostali obrovskou chuť vyrazit dál. Pečlivě jsme se zaměřili na naší mapě 1:5ti miliónům a rozhodli jsme se pro hřebenovou tůru, která nás měla dostat na horu naprosti autu. Na druhém vrcholu jsme si užívali mohutného větru, který foukal z návětrné strany hory. Byl tak silnej, že bylo možné se postavit na okraj skály a opřít se pohodlně o něj. Když jsme se dost vyblbli s větrem šli jsme dál. Bylo krásně, my se kochali výhledy a cesta rychle utíkala. Míjeli jsme horská údolíčka a v jednom byla v dálce vidět krásná kamenná přehrada a my si říkali, že by bylo dobrý ji vidět zblízka a nikomu se nechtěla dělat taková zacházka. Když už jsme byli skoro na konci hřebenu a měli jsme pomalu vidět kopec, kde parkuje naše auto, došli mi, že tu něco nesedí.
"Sakra, jak je možný, že jdeme proti sluníčku?"
"No a?!"
"No to znamená, že jdeme na jih. A ráno jsme strávili plodnou diskuzí jak máme orientovaný stan a kam vede cesta a shodli jsme se, že vede taky na jih! Celej den deme na jih! Pokud se něco nezměnilo v realitě světa, tak to znamená, že se celou dobu od auta vzdalujem!"
Začali jsme zkoumat naši automapu a moc moudrý jsme z toho nebyli.
"To snad není možný, pod náma přehrada jak kráva a oni to do tý mapy nezanesou. Je tam jen tenká linka nějaký říčky!"
pátek 8. října 2010
Vzhůru do Wallesu
V pátek jsme ještě udělali BBQ a v sobotu ráno sedáme do auta a M4 nás unáší až do Walesu, kde jsem byl před pár měsíci na trampu vláčkem. Abergavenny nás vítá zahalené mlhou - jinak si příjezd do tohoto městečka snad ani neumím představit. Prolezli jsme město, hrad i muzeum a hurá k hlavnímu cíli naší cesty: Brecon Beacons. Nastavili jsme GPSku kamsi nazdařbůh na nějakou pěšinu poblíž nejvyššího vrcholu a jeli jsme. Cesta se zužovala a zužovala a když už to vypadalo, že zaparkujeme někomu na dvoře u farmy, tak jsme dojeli na takovou křižovatku k farmě, kam jsme auto tak umě umístili, že i traktor by se mu s trochou snahy mohl vyhnout.
Stmívalo se když jsme vyrazili a mlha začala být ještě neprostupnější. Šli jsme kus po cestě a poté jsme se rozhodli si to zkrátit a šli jsme prostě po stráni přímo do kopce. Nikdo netušil kam. GPSka umí jen silnice, signál na Google Maps tu nebyl. Digi je po nemoci, já chrchlám jako blázen a teď potmě, ve vlhké mlze a stoupajícím ledovém větru se tu někde plazíme po horách. Propocené oblečení se lepí na tělo a ledovej vítr žene chuchvalce mlhy, které promáčí to co nezvládl pot. Čerw táhne jak mula, který slíbili mrkev a já v duchu uvažuju, jak ho zastavit dřív, než tohle skončí ošklivým zápalem plic.
"Jakmile uvidím trochu slušnej plac na stan tak stavíme!" oznámil jsem týmu. Jenže jako na potvoru nikde nebylo ani kousek místa na kterým by šel postavit stan. Navíc Čerw jakmile zjistil, že se dá jít někam výš, tak už tam šplhal jak splašenej kamzík. Konečně jsme byli na nějakém vrcholu, navíc kolem nás začínaly být bažiny. Našel jsem něco co při hodně dobré vůli šlo označit jako flek vhodný pro stan. Byl to prakticky kus rašeliniště.
"Tady je skvělej flek, navíc dál to je z kopce. Jsme na vrcholu to je jasný," přesvědčoval jsem ostatní. Tušil jsem, že na vrcholu nejsme, protože nikde kolem nebyla žádná mohyla a lidi jsou na mohyly maniaci. Postavili jsme stan a zjistili jsme, že v rašeliništi nejde zabodnout kolíky. Přesto jsme zkusili maximum protože vítr sílil. Čerw navrhnul, že dojde na cestu pro šutry, ale udělal asi pět kroků a zjistil, že už by stan v té mlze nemusel nikdy najít.
Stan to vám je taková kouzelná věc. Můžete být uprostřed lesa plného medvědů, nebo venku může řádit plískanice, ale jakmile vztyčíte ty čtyři metry čtvereční plachtoviny a vlezete si dovnitř máte pocit, jak kdybyste byli za mohutnými zdmi kryti masivní střechou - samozřejmě za podmínky, že to není stan za 150 Kč z Tesca co udrží až 1500 mm vodního sloupce /za podmínky, že se na něj ten sloupec opatrně vodorovně položí/. Tohle byl stan z Tesca za poctivých 15 liber a slouží poctivě. Značku Lichfield můžu jedině doporučit. Vypili jsme víno, já si vlezl vylepšil spacák bavlněnou vložkou a spokojeně jsme usnuli tiše se propadajíce do rašeliny.
Stmívalo se když jsme vyrazili a mlha začala být ještě neprostupnější. Šli jsme kus po cestě a poté jsme se rozhodli si to zkrátit a šli jsme prostě po stráni přímo do kopce. Nikdo netušil kam. GPSka umí jen silnice, signál na Google Maps tu nebyl. Digi je po nemoci, já chrchlám jako blázen a teď potmě, ve vlhké mlze a stoupajícím ledovém větru se tu někde plazíme po horách. Propocené oblečení se lepí na tělo a ledovej vítr žene chuchvalce mlhy, které promáčí to co nezvládl pot. Čerw táhne jak mula, který slíbili mrkev a já v duchu uvažuju, jak ho zastavit dřív, než tohle skončí ošklivým zápalem plic.
"Jakmile uvidím trochu slušnej plac na stan tak stavíme!" oznámil jsem týmu. Jenže jako na potvoru nikde nebylo ani kousek místa na kterým by šel postavit stan. Navíc Čerw jakmile zjistil, že se dá jít někam výš, tak už tam šplhal jak splašenej kamzík. Konečně jsme byli na nějakém vrcholu, navíc kolem nás začínaly být bažiny. Našel jsem něco co při hodně dobré vůli šlo označit jako flek vhodný pro stan. Byl to prakticky kus rašeliniště.
"Tady je skvělej flek, navíc dál to je z kopce. Jsme na vrcholu to je jasný," přesvědčoval jsem ostatní. Tušil jsem, že na vrcholu nejsme, protože nikde kolem nebyla žádná mohyla a lidi jsou na mohyly maniaci. Postavili jsme stan a zjistili jsme, že v rašeliništi nejde zabodnout kolíky. Přesto jsme zkusili maximum protože vítr sílil. Čerw navrhnul, že dojde na cestu pro šutry, ale udělal asi pět kroků a zjistil, že už by stan v té mlze nemusel nikdy najít.
Stan to vám je taková kouzelná věc. Můžete být uprostřed lesa plného medvědů, nebo venku může řádit plískanice, ale jakmile vztyčíte ty čtyři metry čtvereční plachtoviny a vlezete si dovnitř máte pocit, jak kdybyste byli za mohutnými zdmi kryti masivní střechou - samozřejmě za podmínky, že to není stan za 150 Kč z Tesca co udrží až 1500 mm vodního sloupce /za podmínky, že se na něj ten sloupec opatrně vodorovně položí/. Tohle byl stan z Tesca za poctivých 15 liber a slouží poctivě. Značku Lichfield můžu jedině doporučit. Vypili jsme víno, já si vlezl vylepšil spacák bavlněnou vložkou a spokojeně jsme usnuli tiše se propadajíce do rašeliny.
středa 6. října 2010
Konečně zpět
Další dny jsem trávil v práci a kluci cestovali po okolí, navštívili Londýn a hlavně žhavili Wii-čko. Ve čtvrtek večer jsme zašli do hospůdky pod hradem, kde jsme usedli u zadního stolu u krbu, já objednal Guardsmany, muzikanti hráli nějaký lidovky a auto stálo zaparkovaný před naším domem. Všechno tedy bylo zase tak jak má být - a nebo ne?
Chyběla mi tu rodinka, překvapilo mě jak strašně silně. Přeci jenom léto bylo intenzivní a už jsme tady začali opravdu žít, kluci chodili do školy a do školky, každý víkend jsme něco podnikali a baráček je super. Najednou jsem přišel domů a viděl Jeronýmovu tašku do školy, učení, Matýskův bagr a srdce se mi sevřelo zvláštním pocitem. Najednou tu nejsou a to prostě nebylo správně. Když jsem šel ráno na vlak kolem Matýskovi školky, tak mi bylo hrozně - uvědomil jsem si, jak moc jsem si tady za tu chvilku zvyknul. Old Windsor mi nikdy k srdci moc nepřirostl, ale Windsor a lokalitu kde bydlíme jsem si zamiloval. Člověk ráno vyjde z cihlového baráčku, který zamkne snad 100 let starým klíčem, kterej by kdekdo vyrobil z ohnutého hřebíku za pět minut. Mine dva kostelíky, a oblíbenou hospůdku.
Pokud je čtvrtek, tak kličkuje mezi plastovými boxy a popelnicemi, protože je collection day. Na hlavní ulici ráno je jen pár lidí. Roubenej starej domek s květinářstvím je ozářen ranním sluníčekm a na konci dlážděné cesty, nahoře na kopci se tyčí obrovská kamenná věž Windsorského hradu. Obchody v uličce u nádraží jsou ještě zavřené, stejně jako obchoďák Waitrose. 
Pán u květinového stánku rovná květiny do kyblíků a replika parastaré parní lokomotivy majestátně vévodí prostoru nástupiště. Café Nero už otevřelo, takže stihnu ještě ranní kávičku u novin, než ze Slough dorazí vláček, který mě doveze do práce. Budou mi chybět tyhle drobnosti až tu nebudu.
Chyběla mi tu rodinka, překvapilo mě jak strašně silně. Přeci jenom léto bylo intenzivní a už jsme tady začali opravdu žít, kluci chodili do školy a do školky, každý víkend jsme něco podnikali a baráček je super. Najednou jsem přišel domů a viděl Jeronýmovu tašku do školy, učení, Matýskův bagr a srdce se mi sevřelo zvláštním pocitem. Najednou tu nejsou a to prostě nebylo správně. Když jsem šel ráno na vlak kolem Matýskovi školky, tak mi bylo hrozně - uvědomil jsem si, jak moc jsem si tady za tu chvilku zvyknul. Old Windsor mi nikdy k srdci moc nepřirostl, ale Windsor a lokalitu kde bydlíme jsem si zamiloval. Člověk ráno vyjde z cihlového baráčku, který zamkne snad 100 let starým klíčem, kterej by kdekdo vyrobil z ohnutého hřebíku za pět minut. Mine dva kostelíky, a oblíbenou hospůdku.
Pokud je čtvrtek, tak kličkuje mezi plastovými boxy a popelnicemi, protože je collection day. Na hlavní ulici ráno je jen pár lidí. Roubenej starej domek s květinářstvím je ozářen ranním sluníčekm a na konci dlážděné cesty, nahoře na kopci se tyčí obrovská kamenná věž Windsorského hradu. Obchody v uličce u nádraží jsou ještě zavřené, stejně jako obchoďák Waitrose. 
Pán u květinového stánku rovná květiny do kyblíků a replika parastaré parní lokomotivy majestátně vévodí prostoru nástupiště. Café Nero už otevřelo, takže stihnu ještě ranní kávičku u novin, než ze Slough dorazí vláček, který mě doveze do práce. Budou mi chybět tyhle drobnosti až tu nebudu.
úterý 5. října 2010
Třetí pokus
Do noci jsme ještě organizovali podrobnosti a spát jsem šel celkem pozdě.
Ráno řve budík o půl sedmé a já volám Digimu zda vstal. Vstal a já opět upadám do kómatu. Yard mě o půl osmé odváží na Zličín, kam s menším zpožděním dorazil i Digi a vyrážíme na další pokus o zdolání kanálu La-manche. Digi řídí opatrně a to rozzuřilo nějakýho blbečka v pseudoterénním Citroenu, kterej poté co nás na dálnici předjel, dupnul na brzdy až do zastavení. Digi to dobrzil, utřeli jsme pot z čela a začali jsme se zase rozjíždět. Ukázal jsem tomu kreténovi, že je jednička a sjeli jsme si to celé ještě jednou a tentokrát se snažil abychom se nemohli ani rozjet. Uprostřed dálnice zastaví a blokuje auto - těmhle hovadům maj sbírat řidičáky a ne nešťastníkům co maj zbytkovou promili v dechu.
V Plzni jsme nabrali Čerwa a hurá směr Anglie. Kluci se těšili a plánovali a já chladil jejich nadšení upozorňujíce, že já už se tam zkusil dostat třikrát a vždycky to selhalo, takže uvěřím, až uvidím. Napadla mě možnost, že anděl to kolosálně nepohnojil, ale že měl důvod proč mi brání v dosažení Doverských útesů, ale to by to teď tak zběsile nežehlil. Takže to holt prokoučoval jako už mnohokrát a teď bude období šťastných náhod.
Anděl byl zjevně zpátky ve službě a makal na plnej úvazek, takže v cíli jsme byli se slušným předstihem a udělali jsme si ještě prohlídku Dunkirku - docela sympatický městečko, kde jsme dali kebab a Digi burgra.
Nachýlil se čas odjezdu trajektu a tak jsme vyrazili k dokům. Navigace nechtěla naskočit, Google maps stávkovaly, takže nastala menší panika a jeli jsme chvíli nazdařbůh. Trajektu jsme ale dosáhli včas a až na malé zaváhání, zastavení uprostřed rampy a následně brutální rozjezd v oblaku spálené spojky nás Digi dovezl v pořádku. Na trajektu jsme dali každej pivko, protože pojedem dvě hodiny a navíc v Anglii je povoleno 0.8 promile.
Ač Čerw trval na tom, že v Anglii už v žádném případě nebude řídit, tak to přeci jenom vyzkoušel a po zjištění, že se řídí úplně stejně, jen po druhé straně dálnice a s anglickým autem, se tu dokonce lépe předjíždí to už odřídil až do Windsoru. Zde jsme se uvítali s mým neplatícím spolubydlícím Jamesem a po povinné Plzničce jsme šli hned spát.
Ráno řve budík o půl sedmé a já volám Digimu zda vstal. Vstal a já opět upadám do kómatu. Yard mě o půl osmé odváží na Zličín, kam s menším zpožděním dorazil i Digi a vyrážíme na další pokus o zdolání kanálu La-manche. Digi řídí opatrně a to rozzuřilo nějakýho blbečka v pseudoterénním Citroenu, kterej poté co nás na dálnici předjel, dupnul na brzdy až do zastavení. Digi to dobrzil, utřeli jsme pot z čela a začali jsme se zase rozjíždět. Ukázal jsem tomu kreténovi, že je jednička a sjeli jsme si to celé ještě jednou a tentokrát se snažil abychom se nemohli ani rozjet. Uprostřed dálnice zastaví a blokuje auto - těmhle hovadům maj sbírat řidičáky a ne nešťastníkům co maj zbytkovou promili v dechu.
V Plzni jsme nabrali Čerwa a hurá směr Anglie. Kluci se těšili a plánovali a já chladil jejich nadšení upozorňujíce, že já už se tam zkusil dostat třikrát a vždycky to selhalo, takže uvěřím, až uvidím. Napadla mě možnost, že anděl to kolosálně nepohnojil, ale že měl důvod proč mi brání v dosažení Doverských útesů, ale to by to teď tak zběsile nežehlil. Takže to holt prokoučoval jako už mnohokrát a teď bude období šťastných náhod.
Anděl byl zjevně zpátky ve službě a makal na plnej úvazek, takže v cíli jsme byli se slušným předstihem a udělali jsme si ještě prohlídku Dunkirku - docela sympatický městečko, kde jsme dali kebab a Digi burgra.
Nachýlil se čas odjezdu trajektu a tak jsme vyrazili k dokům. Navigace nechtěla naskočit, Google maps stávkovaly, takže nastala menší panika a jeli jsme chvíli nazdařbůh. Trajektu jsme ale dosáhli včas a až na malé zaváhání, zastavení uprostřed rampy a následně brutální rozjezd v oblaku spálené spojky nás Digi dovezl v pořádku. Na trajektu jsme dali každej pivko, protože pojedem dvě hodiny a navíc v Anglii je povoleno 0.8 promile.
Ač Čerw trval na tom, že v Anglii už v žádném případě nebude řídit, tak to přeci jenom vyzkoušel a po zjištění, že se řídí úplně stejně, jen po druhé straně dálnice a s anglickým autem, se tu dokonce lépe předjíždí to už odřídil až do Windsoru. Zde jsme se uvítali s mým neplatícím spolubydlícím Jamesem a po povinné Plzničce jsme šli hned spát.
sobota 2. října 2010
Anděl selhal
Nápad Míši jet do Čech na služebku autem, abychom mohli odvézt psa jsem nejprve označil za naprostý nesmysl. Nakonec to mělo své výhody a já souhlasil. Náš controlling prohlásil, že nenašli nic, proč by to nešlo, takže si to můžu vyúčtovat jako služebku. Jediný kdo z toho neměl radost byl můj šéf, který prohlásil, že by se prej něco mohlo stát. Blázínek.
Měl pravdu, jen nemohl tušit co všechno by se mohlo stát. Už mám být dva dny ve firmě a tenhle zápis píšu stále ještě kdesi v polovině anonymních německých dálnic. Ale to bych předbíhal událostem.
Cesta do Prahy přes převrácené a hořící kamióny neproběhla zrovna snadno a bylo jasné, že už nás nic horšího nemůže potkat. Dva pracovní dny v Praze proběhly v hektickém tempu kdy jsem lítal z jednání na jednání, ale přesto jsme ve čtvrtek stihli večer posedět s Milanem a Jirkou U Kozla – tak skvěle, že Jirka musel spát u nás.
V pátek hurá do Trutnova a první zastávka vedla neomylně do Kotvy, kde jsem potkal Standina, Jiřina, Míru a další a Krakonoš byl zas tak skvělej, jako vždycky v téhle hospůdce. V deset jsem zamířil na Hájenkovskou oslavu Hezounovy promoce. Nejsem blázen, abych jel opilej autem a nejsem tak mladej, abych těch cca 5km šlapal tak, jako za starých časů. Takže s pocitem třídní zrady jsem na Hájenku dorazil taxíkem. Jestli Kotva a včera Kozel byly pohodové akcičky, tak tahle Hájenka to byl teleport do jiné dimenze. Je těžké popsat pocity člověka, který řeší problémy miliard vydělaných nebo prodělaných nadnárodními superkorporacemi, když se najednou ocitne ve světě, kde hlavní problém je, kdo mi vypil to pivo, co jsem před chvíli tady položil. Atmosféra byla naprosto nepopsatelná – oheň hořel, lidi se bavili a tak dobře se bavili. Nic se nerozmlátilo, nikdo se neporval a každej věděl, že tady je mezi svými. Už se tak nevídáme jako dřív, takže se vyprávělo, kecalo a hlavně pilo. Krakonoš má skutečně nějaké hvězdné období, protože byl tak skvělej, jako snad nikdy. Do toho samozřejmě koloval Hezoun tu s absinthem, tu s rumem a Joska se „skvělou zelenou“, která se po třech, čtyřech pořádných locích ukázala být také absinthem.
Ráno mě mile překvapilo, když jsem zjistil, že jsem se probudil ve spacáku v klubovně. Venku už zase, nebo možná ještě stále hořel oheň a u dveří čekal Hezoun s absintem.
Jen sluníčko krásně svítilo a Joska nabíjel vodní dýmku. Ten sen prostě pořád pokračoval a nemělo cenu se budit. Dneska měla ale moje babička oslavu narozenin a tak jsem nerad opustil tento alkoholikův ráj a dorazil na babiččinu oslavu. Jízda s Mácou, který sice (ráno) nepil, ale pletl si levou a pravou byla dobrodružná, ale dovezli mě v pořádku. Oslava u babičky byla výborná a já bavil naše rodinky tak jako kdysi (aspoň takový je můj dojem – žena píše svou verzi deníčku a v názoru na oslavu a mé chování tam se dost zásadně lišíme). Vylekal jsem jen bratránkova syna, během vyprávění příběhu jak mě vyhodili z domu hrůzy, protože jsem příliš vyděsil osazenstvo. Přesto mě bratránek po oslavě hodil zpět na Hájenku. Tam byla zase stará partička a sbíraly se síly na večer. Ten postupně nabral obrátky snad větší, než večer předchozí. Joska nám vynadal za naše zachránářské pudy ze včerejší noci, kdy poté co jsme ho objevili jak usnul venku za chatou ve spacáku na nějakém lehátku, tak jsme ho zodpovědně přenesli do klubovny a položili s lehátkem před krbová kamna.
„Vy starostlivý hovada!“ nadával Joska, „tohle byl speciální těžkej vojenskej spacák a já ho chtěl otestovat! Víte co ty kamna dovedou? Ty vytopěj celou chatu. Já když se vzbudil, já z něj nevylez, já z něj normálně vytek!“
„No, ale otestoval jsi ho ne?“
„Ste mě mohli zabít blbouni!“
Řešilo se klasicky všechno - sešla se obrovská parta, mám pocit, že v téhle sestavě jsme se neviděli už mnoho let. Někdy uprostřed noci se stalo, co se stát muselo. Došly sudy. Nás to nezastavilo, kluci zavolali synovi chlapíka co prodával sudy a já zavolal taxíka a požádal jsem ho, aby zajel koupit suda a dovezl nám ho, že mu zaplatíme, až dorazí. Takže pár dní poté co jsem v Londýně nadával na Slough a řešil emise CO2 při cestě letadlem, jsem najednou seděl na asfaltce u lesa a čekal, až nám hodnej pan taxíkář doveze suda. Ten svět je občas fakt fantastickej.
Ráno jsem si dal budíka na osmou, abychom stihli vyrazit včas a Míša mě nemusela nikde shánět. Vzbudil jsem se a bylo mi dobře, jen vyčerpání bylo nesmírné. Přidal se ke mě Opík, co chtěl vzít do Prahy a jeli jsme nejdřív na autobusový nádraží v Trutnově, kde jsme chtěli nabrat nějaký lidi, přednostně s řidičákem, co by nás odvezli. No nebyla tam ani noha. Sundal jsem si aspoň pončo ať nejsem úplně jasnej a jeli jsme ku Praze. Ani ne za 15 km stáli u Kocbeře policajti. Tak nějak jsem doufal, že nás nezastavěj, ale zastavili a hned se hnali k okýnku s dýchacím přístrojem. Dýchnul jsem a vzpomínal jsem na příběh před mnoha lety, kdy jsem dýchal 6 hodin poté co jsem dal asi deset panáků Jamesona a nenadýchal jsem vůbec nic, ale kluk co mě naboural nadýchal 0.12, protože si dal k obědu desítku.
„Je tam alkohol! 0.96 promile, vystupte si pane řidiči!“
„To není možný!“ vykřil jsem s nefalšovaným překvapením a podíval jsem se vyděšeně na Opíka, který měl v tváři stejně nevěřící výraz, jak kdyby číšník přinesl účet po velmi vydařené noci.
„Počkáme asi pět minut a uděláme ještě jedno meření. Pil jste něco před jízdou?“
„Nepil! Nic!“
„A včera?“
„No, včera jo, to jo, ale žádnej tvrdej!“ – je pravda, že se mi podařilo mnohokrát Hezouna odmítnout, ale zcela vždy to samozřejmě nešlo.
„Kolik piv?“
Ta otázka nebyla tak jednoduchá, záleželo na tom, zda policista myslel piva k snídani, Kozly u babičky, piva večer, nebo ty poslední z toho sudu co nám dovezl ten taxíkář.
„Nevím,“ řekl jsem naprosto upřímně. „Možná osm, možná deset,“ řekl jsem nahlas a v tichosti jsem si pomyslel, že u babičky jich víc skoro určitě nebylo.
„Tak to zkusíme podruhý,“ vyzval mě orgán a já znovu mocně dýchl do přístroje.
„Jestli to bude přes jednu promili, tak je to TČ pane a to by byl vážnej problém! To je na kriminál!“ přidal dobrácky poučení.
‘TČ? To jako trestnej čin?‘ znělo mi v duchu hlavou a poprvé za celou dobu jsem dostal fakt strach. ‚Proč si to ty debile neřekl předtím, než jsem dejchnul?!’ tiše jsem proklínal policistu. Celou dobu jsem byl naprosto smířenej s osudem, prostě se stala věc, která byla předurčená a já neměl ani tu nejmenší šanci ji ovlivnit, ale tohle bylo mimo rozsah mého chápaní. Přístroj intenzívně analyzoval a mě se sevřel žaludek.
„0.69, hmm už vám věřím, že to je zbytkáč, normálně to takhle hodně neskáče,“ řekl policista. Mě se brutálně ulevilo. Dal mi do rukou nějakej papír a řekl mi ať si ho přečtu. Když viděl můj nešťastnej výraz, tak řekl: „důležitej je poslední odstavec.“ Upřímně nevím co všechno jsem jim podepsal a nečetl jsem nic z toho. Nebyl jsem schopen se soustředit na cokoliv. Mozek dostal takovej šok z toho co se děje, že naprosto vysadil. Volal jsem Míše, která přímo zuřila. Jestli jsem to do té doby bral v pohodě, tak po telefonátu s ní mi bylo výrazně hůř.
Napadlo mě, že bych se mohl nechat odvézt ještě na krev, abych dal metabolismu organismu ještě šanci, ale to bychom dneska už ten trajekt fakt nestihli, takže jsem to už dál nechtěl řešit a raději být už pryč od toho všeho.
„Může si Opík dejchnout, abychom věděli, zda může jet?“ ptal jsem se policistů. Chvíli se dohadovali, ale pak přepli přístroj na nějaký orientační režim a přikázali Opíkovi ať do něj pořádně foukne. Opík foukal všude kolem.
„Nic to neukazuje,“ oznamoval policista.
„Možná by bylo lepší, kdyby dejchal přes ten náústek,“ navrhnul jsem snaživě.
„Já mu můžu dát ten svůj, ať nemsíte tahat novej,“ podával jsem jim ho.
Opík se na mě podíval pohledem, že blbců viděl hodně, ale takovýho debila potkal fakt poprvé. Policajt nasadil náústek a přikázal Opíkovi znovu dejchnout – ani podruhé nenadýchal, ač si ráno – na rozdíl ode mě – loknul piva.
„Nic tam není, můžete jet.“
Hned jak jsme sedli do auta, tak se na mě Opík obrátil:
„Co to bylo proboha za akci s tím naústkem? Já foukal všude kolem a ty mě takhle potopíš!“
„Sorry, mě to došlo hned jak ses na mě podíval,“ omlouval jsem se.
„No já viděl, že to neděláš naschvál, že se snažíš pomoct. Ale co bysme tam dělali, kdybychom oba nemohli řídit?!“
„No nic horšího se už asi nemůže stát,“ vydechl jsem odevzdaně.
Bezpečně jsme dorazili do Prahy, kde jsme se potkali s Míšou. Ta ale o víkendu onemocněla a její stav se výrazně zhoršil. Měla horečky a začala zvracet. Cesta do Anglie nepřipadala v úvahu ani kdybych mohl řídit. Zuřivě jsem řešil co teď. Šéf měl vypnutej telefon, tak jsem mu psal, že kvůli Míšině nemoci zůstávám v Praze a zítra budu řešit co dál. Trajekt odjel z Dunkirku o půlnoci bez nás. Já proklínal svého anděla, kterej měl zjevně jeden ze svých záseků. To jsem netušil, že pohár hořkosti ještě nebyl vypit do dna.
Ráno bylo Míše lépe a tak jsme se rozhodli vyrazit. Trajekt jsem raději nekoupil a chtěl jsem ho koupit až cestou, podle toho jak nám to půjde. Napsal jsem šéfovi, že budu pracovat „z auta“ a že už jsme na cestě. Míša řídila, zastavili jsme se v Plzni v Olympii na nákupy a hnusný oběd u Číňanů a jeli jsme dál. Kluci ani moc nezlobili a v Německu vykouklo sluníčko, takže nálada začala stoupat s každým ujetým kilometrem. Po asi 500 km jsme udělali zastávku u McDonalda na kafe a něco na zub pro děcka. Kluci si hráli na skuzavce, sluníčko svítilo a já u venkovního stolku vytáhl notebook, abych se připojil na net a objednal ten trajekt.
‘Zvolte zemi ve které byl vydán cestovní doklad’ hlásalo jedno z políček, které jsem musel vyplnit. Zamyslel jsem se, že pas s sebou nemám, takže jedu na občanku. V tu chvíli mě polilo strašné horko. Vybavil jsem si z paměti záběr, jak mi policajt vrací doklady od auta a občanku a já to všechno ukládám do kastlíku v autě. Zuřivě jsem vytáhl peněženku a stále jsem nevěřil tomu, že by tam občanka nebyla. No, nebyla. Zachvátila mě naprostá panika – co teď?!
Prohledal jsem peněženku, tašku na notebook, všechno ještě jednou, protože tohle se nedělo, to nemohla být pravda.
"Co se děje?" ptala se Míša.
"Jsem bez dokladů," hlesl jsem naprosto odevzdaně.
Do té chvíle jsem bojoval, do té chvíle jsem věřil, že se všechno v dobré obrátí, ale tímhle momentem jsem najednou ztratil veškerou víru. Svět kolem mě najednou přestal být reálný. Přiběhl Mates, že ho nějaká holčička na skluzavce bouchla, ale já ho nevnímal. Nemělo to cenu, protože svět kolem mě neexistoval. Nemohl existovat a já tu nemohl být. Protože kdyby takový svět existoval a já tu byl, tak bych se asi na místě zbláznil. Nedovedete si ani představit ten nával stresu a šoku. Co teď? V práci si myslí, že zítra ráno příjdu jako normálně. Už dva dny se snažím dostat do tý prokletý Anglie. To musí jít, to přeci proboha nějak musí jít!! Začal jsem zoufale prohledávat auto, kdyby tam náhodou někde byl zapadlý pas a přemýšlel jsem nad jakýmkoliv jiným řešením. Pustí mě bez dokladů? Asi ne. Ale to přece nemůžou, nebo jo? Co teď? Dalo by se to nějak poslat? Doručit? Nedalo, těžko něco může být rychlejšího než auto. Řeknu, že jsem je ztratil. Jasně, to je nápad. V Bruselu mi vydají náhradní doklad ne? Byly tři hodiny. Našel jsem si stránky velvyslanectví, ale ani jsem tam nevolal, nemohli jsme se tam dostat včas. Přespat někde nemělo cenu. Stále znovu a znovu se vracela ta nejlogičtější možnost - vrátit se těch 500 km zpátky do Prahy.
"Co kdybych tě zarovnala dozadu mezi ty piva?"
"To by asi neprošlo, kontrolujou kufry," odvětil jsem po chvíli, během které jsem zcela vážně tuhle možnost zvažoval.
Nakonec jsme udělali to co bylo nevyhnutelné. Sbalili jsme se a otočili auto zpět ku Praze. Postupně jsem se dostával z toho šíleného šoku a začal jsem o tom vtipkovat.
"Po osmihodinovém letu na Brusel, jsme skončili díky silnému protivětru zase v Praze," updatoval jsem svůj status na Facebooku. Míše se během dne zase udělalo špatně a stoupla jí horečka. Navíc Mates začal mít 38. Nevypadalo to, že se ještě někdy do Londýna podívám. Napadlo mě, že můj anděl je asi mrtvej. Zvažoval jem možnost, že bych jel sám, ale i bez rizika jízdy bez řidičáku je to pro mě příliš náročné. V pohybujících se prostředcích usínám - v letadle, ve vlaku, v autě i na motorce. Má to svou výhodu - že usnu v čemkoliv. Ale má to i svou zásadní nevýhodu - že usnu v čemkoliv. Dlouhé štreky zvládám dobře zejména jako spolujezdec. Nakonec jsem napsal na Facebook, že sháním řidiče, kterej mě odveze do Anglie. Zpáteční letenku platím. Cíl totiž byl jasný, dostat vše do původních kolejí. Pokud tam nemohu dostat rodinku i s autem, tak aspoň sebe i s autem. Pokud bych zpátky letěl a auto zůstalo v Praze, tak tenhle šílenej sen pokračuje a já se z něj chtěl dostat, chtěl jsem zlomit tu neuvěřitelnou sérii smůly. Až budu sedět v hospůdce The Horse and Groom pod hradem a popíjet Guardsmana, tak se svět zase bude točit na správnou stranu - doleva.
Vědel jsem, že mám za kamárady spoustu šílenců, ale nevěděl jsem jak moc velkejch. To, že nakonec se mnou jeli Digi s Čerwem dokazuje, že opravdu velkejch. Ale to už je další příběh o našem Road Tripu a o tom jak se anděl vrátil. A o tom zas příště děti.
Šéfovi jsem napsal, že Míše se udělalo zase zle a že jsme se vrátili a zítra podnikám třetí pokus na kterej si beru dovolenou. Což byla prava a jenom pravda. Nehodlal jsem ho zatěžovat dalšími podružnými detaily.
---
Epilog: V Anglii mi vydali na základě existence českého řidičáku britskej řidičák na kterej můžu jezdit po celém světě vyjma ČR, kde mám zákaz. Po mém srdceryvném dopisu popisujícím mou situaci se úředníci slitovali a vyfásl jsem nejnižší možnej trest 10 tis. Kč a 10 měsíců zákaz řízení v ČR, přičemž mi rovnou řekli, že když jim za pět měsiců napíšu, tak mi ho hned vrátěj, protože jsem nikdy neměl ani pokutu za parkování.
Měl pravdu, jen nemohl tušit co všechno by se mohlo stát. Už mám být dva dny ve firmě a tenhle zápis píšu stále ještě kdesi v polovině anonymních německých dálnic. Ale to bych předbíhal událostem.
Cesta do Prahy přes převrácené a hořící kamióny neproběhla zrovna snadno a bylo jasné, že už nás nic horšího nemůže potkat. Dva pracovní dny v Praze proběhly v hektickém tempu kdy jsem lítal z jednání na jednání, ale přesto jsme ve čtvrtek stihli večer posedět s Milanem a Jirkou U Kozla – tak skvěle, že Jirka musel spát u nás.
V pátek hurá do Trutnova a první zastávka vedla neomylně do Kotvy, kde jsem potkal Standina, Jiřina, Míru a další a Krakonoš byl zas tak skvělej, jako vždycky v téhle hospůdce. V deset jsem zamířil na Hájenkovskou oslavu Hezounovy promoce. Nejsem blázen, abych jel opilej autem a nejsem tak mladej, abych těch cca 5km šlapal tak, jako za starých časů. Takže s pocitem třídní zrady jsem na Hájenku dorazil taxíkem. Jestli Kotva a včera Kozel byly pohodové akcičky, tak tahle Hájenka to byl teleport do jiné dimenze. Je těžké popsat pocity člověka, který řeší problémy miliard vydělaných nebo prodělaných nadnárodními superkorporacemi, když se najednou ocitne ve světě, kde hlavní problém je, kdo mi vypil to pivo, co jsem před chvíli tady položil. Atmosféra byla naprosto nepopsatelná – oheň hořel, lidi se bavili a tak dobře se bavili. Nic se nerozmlátilo, nikdo se neporval a každej věděl, že tady je mezi svými. Už se tak nevídáme jako dřív, takže se vyprávělo, kecalo a hlavně pilo. Krakonoš má skutečně nějaké hvězdné období, protože byl tak skvělej, jako snad nikdy. Do toho samozřejmě koloval Hezoun tu s absinthem, tu s rumem a Joska se „skvělou zelenou“, která se po třech, čtyřech pořádných locích ukázala být také absinthem.
Ráno mě mile překvapilo, když jsem zjistil, že jsem se probudil ve spacáku v klubovně. Venku už zase, nebo možná ještě stále hořel oheň a u dveří čekal Hezoun s absintem.
Jen sluníčko krásně svítilo a Joska nabíjel vodní dýmku. Ten sen prostě pořád pokračoval a nemělo cenu se budit. Dneska měla ale moje babička oslavu narozenin a tak jsem nerad opustil tento alkoholikův ráj a dorazil na babiččinu oslavu. Jízda s Mácou, který sice (ráno) nepil, ale pletl si levou a pravou byla dobrodružná, ale dovezli mě v pořádku. Oslava u babičky byla výborná a já bavil naše rodinky tak jako kdysi (aspoň takový je můj dojem – žena píše svou verzi deníčku a v názoru na oslavu a mé chování tam se dost zásadně lišíme). Vylekal jsem jen bratránkova syna, během vyprávění příběhu jak mě vyhodili z domu hrůzy, protože jsem příliš vyděsil osazenstvo. Přesto mě bratránek po oslavě hodil zpět na Hájenku. Tam byla zase stará partička a sbíraly se síly na večer. Ten postupně nabral obrátky snad větší, než večer předchozí. Joska nám vynadal za naše zachránářské pudy ze včerejší noci, kdy poté co jsme ho objevili jak usnul venku za chatou ve spacáku na nějakém lehátku, tak jsme ho zodpovědně přenesli do klubovny a položili s lehátkem před krbová kamna. „Vy starostlivý hovada!“ nadával Joska, „tohle byl speciální těžkej vojenskej spacák a já ho chtěl otestovat! Víte co ty kamna dovedou? Ty vytopěj celou chatu. Já když se vzbudil, já z něj nevylez, já z něj normálně vytek!“
„No, ale otestoval jsi ho ne?“
„Ste mě mohli zabít blbouni!“
Řešilo se klasicky všechno - sešla se obrovská parta, mám pocit, že v téhle sestavě jsme se neviděli už mnoho let. Někdy uprostřed noci se stalo, co se stát muselo. Došly sudy. Nás to nezastavilo, kluci zavolali synovi chlapíka co prodával sudy a já zavolal taxíka a požádal jsem ho, aby zajel koupit suda a dovezl nám ho, že mu zaplatíme, až dorazí. Takže pár dní poté co jsem v Londýně nadával na Slough a řešil emise CO2 při cestě letadlem, jsem najednou seděl na asfaltce u lesa a čekal, až nám hodnej pan taxíkář doveze suda. Ten svět je občas fakt fantastickej.
Ráno jsem si dal budíka na osmou, abychom stihli vyrazit včas a Míša mě nemusela nikde shánět. Vzbudil jsem se a bylo mi dobře, jen vyčerpání bylo nesmírné. Přidal se ke mě Opík, co chtěl vzít do Prahy a jeli jsme nejdřív na autobusový nádraží v Trutnově, kde jsme chtěli nabrat nějaký lidi, přednostně s řidičákem, co by nás odvezli. No nebyla tam ani noha. Sundal jsem si aspoň pončo ať nejsem úplně jasnej a jeli jsme ku Praze. Ani ne za 15 km stáli u Kocbeře policajti. Tak nějak jsem doufal, že nás nezastavěj, ale zastavili a hned se hnali k okýnku s dýchacím přístrojem. Dýchnul jsem a vzpomínal jsem na příběh před mnoha lety, kdy jsem dýchal 6 hodin poté co jsem dal asi deset panáků Jamesona a nenadýchal jsem vůbec nic, ale kluk co mě naboural nadýchal 0.12, protože si dal k obědu desítku.
„Je tam alkohol! 0.96 promile, vystupte si pane řidiči!“
„To není možný!“ vykřil jsem s nefalšovaným překvapením a podíval jsem se vyděšeně na Opíka, který měl v tváři stejně nevěřící výraz, jak kdyby číšník přinesl účet po velmi vydařené noci.
„Počkáme asi pět minut a uděláme ještě jedno meření. Pil jste něco před jízdou?“
„Nepil! Nic!“
„A včera?“
„No, včera jo, to jo, ale žádnej tvrdej!“ – je pravda, že se mi podařilo mnohokrát Hezouna odmítnout, ale zcela vždy to samozřejmě nešlo.
„Kolik piv?“
Ta otázka nebyla tak jednoduchá, záleželo na tom, zda policista myslel piva k snídani, Kozly u babičky, piva večer, nebo ty poslední z toho sudu co nám dovezl ten taxíkář.
„Nevím,“ řekl jsem naprosto upřímně. „Možná osm, možná deset,“ řekl jsem nahlas a v tichosti jsem si pomyslel, že u babičky jich víc skoro určitě nebylo.
„Tak to zkusíme podruhý,“ vyzval mě orgán a já znovu mocně dýchl do přístroje.
„Jestli to bude přes jednu promili, tak je to TČ pane a to by byl vážnej problém! To je na kriminál!“ přidal dobrácky poučení.
‘TČ? To jako trestnej čin?‘ znělo mi v duchu hlavou a poprvé za celou dobu jsem dostal fakt strach. ‚Proč si to ty debile neřekl předtím, než jsem dejchnul?!’ tiše jsem proklínal policistu. Celou dobu jsem byl naprosto smířenej s osudem, prostě se stala věc, která byla předurčená a já neměl ani tu nejmenší šanci ji ovlivnit, ale tohle bylo mimo rozsah mého chápaní. Přístroj intenzívně analyzoval a mě se sevřel žaludek.
„0.69, hmm už vám věřím, že to je zbytkáč, normálně to takhle hodně neskáče,“ řekl policista. Mě se brutálně ulevilo. Dal mi do rukou nějakej papír a řekl mi ať si ho přečtu. Když viděl můj nešťastnej výraz, tak řekl: „důležitej je poslední odstavec.“ Upřímně nevím co všechno jsem jim podepsal a nečetl jsem nic z toho. Nebyl jsem schopen se soustředit na cokoliv. Mozek dostal takovej šok z toho co se děje, že naprosto vysadil. Volal jsem Míše, která přímo zuřila. Jestli jsem to do té doby bral v pohodě, tak po telefonátu s ní mi bylo výrazně hůř.
Napadlo mě, že bych se mohl nechat odvézt ještě na krev, abych dal metabolismu organismu ještě šanci, ale to bychom dneska už ten trajekt fakt nestihli, takže jsem to už dál nechtěl řešit a raději být už pryč od toho všeho.
„Může si Opík dejchnout, abychom věděli, zda může jet?“ ptal jsem se policistů. Chvíli se dohadovali, ale pak přepli přístroj na nějaký orientační režim a přikázali Opíkovi ať do něj pořádně foukne. Opík foukal všude kolem.
„Nic to neukazuje,“ oznamoval policista.
„Možná by bylo lepší, kdyby dejchal přes ten náústek,“ navrhnul jsem snaživě.
„Já mu můžu dát ten svůj, ať nemsíte tahat novej,“ podával jsem jim ho.
Opík se na mě podíval pohledem, že blbců viděl hodně, ale takovýho debila potkal fakt poprvé. Policajt nasadil náústek a přikázal Opíkovi znovu dejchnout – ani podruhé nenadýchal, ač si ráno – na rozdíl ode mě – loknul piva.
„Nic tam není, můžete jet.“
Hned jak jsme sedli do auta, tak se na mě Opík obrátil:
„Co to bylo proboha za akci s tím naústkem? Já foukal všude kolem a ty mě takhle potopíš!“
„Sorry, mě to došlo hned jak ses na mě podíval,“ omlouval jsem se.
„No já viděl, že to neděláš naschvál, že se snažíš pomoct. Ale co bysme tam dělali, kdybychom oba nemohli řídit?!“
„No nic horšího se už asi nemůže stát,“ vydechl jsem odevzdaně.
Bezpečně jsme dorazili do Prahy, kde jsme se potkali s Míšou. Ta ale o víkendu onemocněla a její stav se výrazně zhoršil. Měla horečky a začala zvracet. Cesta do Anglie nepřipadala v úvahu ani kdybych mohl řídit. Zuřivě jsem řešil co teď. Šéf měl vypnutej telefon, tak jsem mu psal, že kvůli Míšině nemoci zůstávám v Praze a zítra budu řešit co dál. Trajekt odjel z Dunkirku o půlnoci bez nás. Já proklínal svého anděla, kterej měl zjevně jeden ze svých záseků. To jsem netušil, že pohár hořkosti ještě nebyl vypit do dna.
Ráno bylo Míše lépe a tak jsme se rozhodli vyrazit. Trajekt jsem raději nekoupil a chtěl jsem ho koupit až cestou, podle toho jak nám to půjde. Napsal jsem šéfovi, že budu pracovat „z auta“ a že už jsme na cestě. Míša řídila, zastavili jsme se v Plzni v Olympii na nákupy a hnusný oběd u Číňanů a jeli jsme dál. Kluci ani moc nezlobili a v Německu vykouklo sluníčko, takže nálada začala stoupat s každým ujetým kilometrem. Po asi 500 km jsme udělali zastávku u McDonalda na kafe a něco na zub pro děcka. Kluci si hráli na skuzavce, sluníčko svítilo a já u venkovního stolku vytáhl notebook, abych se připojil na net a objednal ten trajekt.
‘Zvolte zemi ve které byl vydán cestovní doklad’ hlásalo jedno z políček, které jsem musel vyplnit. Zamyslel jsem se, že pas s sebou nemám, takže jedu na občanku. V tu chvíli mě polilo strašné horko. Vybavil jsem si z paměti záběr, jak mi policajt vrací doklady od auta a občanku a já to všechno ukládám do kastlíku v autě. Zuřivě jsem vytáhl peněženku a stále jsem nevěřil tomu, že by tam občanka nebyla. No, nebyla. Zachvátila mě naprostá panika – co teď?!
Prohledal jsem peněženku, tašku na notebook, všechno ještě jednou, protože tohle se nedělo, to nemohla být pravda.
"Co se děje?" ptala se Míša.
"Jsem bez dokladů," hlesl jsem naprosto odevzdaně.
Do té chvíle jsem bojoval, do té chvíle jsem věřil, že se všechno v dobré obrátí, ale tímhle momentem jsem najednou ztratil veškerou víru. Svět kolem mě najednou přestal být reálný. Přiběhl Mates, že ho nějaká holčička na skluzavce bouchla, ale já ho nevnímal. Nemělo to cenu, protože svět kolem mě neexistoval. Nemohl existovat a já tu nemohl být. Protože kdyby takový svět existoval a já tu byl, tak bych se asi na místě zbláznil. Nedovedete si ani představit ten nával stresu a šoku. Co teď? V práci si myslí, že zítra ráno příjdu jako normálně. Už dva dny se snažím dostat do tý prokletý Anglie. To musí jít, to přeci proboha nějak musí jít!! Začal jsem zoufale prohledávat auto, kdyby tam náhodou někde byl zapadlý pas a přemýšlel jsem nad jakýmkoliv jiným řešením. Pustí mě bez dokladů? Asi ne. Ale to přece nemůžou, nebo jo? Co teď? Dalo by se to nějak poslat? Doručit? Nedalo, těžko něco může být rychlejšího než auto. Řeknu, že jsem je ztratil. Jasně, to je nápad. V Bruselu mi vydají náhradní doklad ne? Byly tři hodiny. Našel jsem si stránky velvyslanectví, ale ani jsem tam nevolal, nemohli jsme se tam dostat včas. Přespat někde nemělo cenu. Stále znovu a znovu se vracela ta nejlogičtější možnost - vrátit se těch 500 km zpátky do Prahy.
"Co kdybych tě zarovnala dozadu mezi ty piva?"
"To by asi neprošlo, kontrolujou kufry," odvětil jsem po chvíli, během které jsem zcela vážně tuhle možnost zvažoval.
Nakonec jsme udělali to co bylo nevyhnutelné. Sbalili jsme se a otočili auto zpět ku Praze. Postupně jsem se dostával z toho šíleného šoku a začal jsem o tom vtipkovat.
"Po osmihodinovém letu na Brusel, jsme skončili díky silnému protivětru zase v Praze," updatoval jsem svůj status na Facebooku. Míše se během dne zase udělalo špatně a stoupla jí horečka. Navíc Mates začal mít 38. Nevypadalo to, že se ještě někdy do Londýna podívám. Napadlo mě, že můj anděl je asi mrtvej. Zvažoval jem možnost, že bych jel sám, ale i bez rizika jízdy bez řidičáku je to pro mě příliš náročné. V pohybujících se prostředcích usínám - v letadle, ve vlaku, v autě i na motorce. Má to svou výhodu - že usnu v čemkoliv. Ale má to i svou zásadní nevýhodu - že usnu v čemkoliv. Dlouhé štreky zvládám dobře zejména jako spolujezdec. Nakonec jsem napsal na Facebook, že sháním řidiče, kterej mě odveze do Anglie. Zpáteční letenku platím. Cíl totiž byl jasný, dostat vše do původních kolejí. Pokud tam nemohu dostat rodinku i s autem, tak aspoň sebe i s autem. Pokud bych zpátky letěl a auto zůstalo v Praze, tak tenhle šílenej sen pokračuje a já se z něj chtěl dostat, chtěl jsem zlomit tu neuvěřitelnou sérii smůly. Až budu sedět v hospůdce The Horse and Groom pod hradem a popíjet Guardsmana, tak se svět zase bude točit na správnou stranu - doleva.
Vědel jsem, že mám za kamárady spoustu šílenců, ale nevěděl jsem jak moc velkejch. To, že nakonec se mnou jeli Digi s Čerwem dokazuje, že opravdu velkejch. Ale to už je další příběh o našem Road Tripu a o tom jak se anděl vrátil. A o tom zas příště děti.
Šéfovi jsem napsal, že Míše se udělalo zase zle a že jsme se vrátili a zítra podnikám třetí pokus na kterej si beru dovolenou. Což byla prava a jenom pravda. Nehodlal jsem ho zatěžovat dalšími podružnými detaily.
---
Epilog: V Anglii mi vydali na základě existence českého řidičáku britskej řidičák na kterej můžu jezdit po celém světě vyjma ČR, kde mám zákaz. Po mém srdceryvném dopisu popisujícím mou situaci se úředníci slitovali a vyfásl jsem nejnižší možnej trest 10 tis. Kč a 10 měsíců zákaz řízení v ČR, přičemž mi rovnou řekli, že když jim za pět měsiců napíšu, tak mi ho hned vrátěj, protože jsem nikdy neměl ani pokutu za parkování.
středa 22. září 2010
Magor, podivín a puťka
Držení bytu v Praze, v Trutnově a placení pronájmu tady v Anglii je dle očekávání finančně neúnosné. Vzhledem k poslednímu vývoji a zmínkám o deportaci nakonec asi Prahu pronajímat nebudem, Trutnov Míša pronajmout nechce a tak zbývá jediná možnost. Najít si spolubydlu tady v Anglii, který pomůže s nájmem, což při místních cenách dělá ekvivalent pronájmu v Praze.
Takzvané flatshary, nebo houseshary - sdílení bytu nebo domu, jsou v Anglii naprosto bežné a při cenách místních nemovitostí a velikostech nájmů často jedinou možností jak tady být pod střechou na nějakém rozumnějším místě. Zběžný pohled na hlavní stránky s inzeráty dával naději, že bychom měli snadno sehnat někoho kolem 500 liber měsíčně. Oslovil jsem všechni inzerenty a sám jsem podal inzerát. Abych se vyhnul zbytečnému zklamání žadatelů, tak jsem uvedl, že jsme rodina z Čech, se psem a dvěma dětma. Kromě jedné starší ženské, která to nakonec odmítla se skoro nikdo neozval. Začal jsem nejprve snižovat cenu z 550 až na 450. Když ani to nepomohlo, vrátil jsem cenu na 500, ale uvedl jsem ji jako 115 za týden a upravil jsem inzerát, nejdřív jsem odstranil zmínku, že jsme Češi a podepisoval jsem se jako M. Davis. Poté co jsem zapřel rodinu, děti i psa, se začali zájemci jenom hrnout. První se ozval týpek, co dorazil do Windsoru s divadlem a nabídl 200 za týden přespání. Vše jsme dohodli a dorazil přesně ve smluvený čas - psa se lekl, děti ho překvapily a pochopil, že nejsme místní. Ale pokoj je suprovej, lokalita výborná, takže cvaknul dvě kila, zalezl do pokoje a už tři dny o něm nevíme. Chodí večer hrát divadlo a vrací se kolem jedenácté, proplíží se po schodišti, že to často ani nezjistíme. Snad při odchodu nechá aspoň klíče. První vlaštovku následovala vlna zájemců. Dnes jsme měli tři návštěvy a všichni víceméně naznačili, že by se jim tu líbilo. Ono, když čtete v inzerátu, že nějací imigranti z východní Evropy nabízejí luzný pokoj ve své zemjance s uřvanejma parchantama a krvelačným psem, tak samozřejmě se nejdete ani podívat, ale když nějakej Anglán nabízí prostorný apartmán ve své vilce v centru Windsoru, tak rádi zajdete. Když zjistíte, že pokoj je fakt prostorný s výhledem do zahrady a pravda, jsou tam nějací cizinci, ale mluví anglicky a jsou fajn, děti si šťastně hrajou na zahradě, nebo spí a pes je výstavní krasavec co je radost pohladit, tak začnete přemejšlet. První řekl, že se ozve, ale vypadal nalomeně, druhý řekl, že nám to do zítřka potvrdí, ale že je víceméně rozhodnut a třetí jsme skoro nemohli dostat ven, stále žvatlala něco o tom, že tu chce zůstat. Teď se ale karta obrátila. My si máme vybrat a výběr je to věru pestrý.
Ten první - James, je magor od pohledu. 22ti letej kluk so zjevně umí užívat života. Aktivity: "Football Is My Life, Golf, Snooker Pool, Poker, Xbox Live" Oblíbené filmy: "Transformers, Pulp Fiction, Fight Club, Reservior dogs, Roger Dodger, 40 Year Old Virgin, Sin City" a pár hlášek z facebooku: "Cheers darren fletcher u dirty scottish moaning cunt!" Život s ním by byla asi jízda a občas dost náročná a je otázka, jak by dával děcka.
Půl hodiny po něm dorazil starší menší chlapík. Vypadal jak od popelářů, ale postupně z něj vypadlo, že je Solvency II, Basel II, Risk manager v jedné bance, že studoval MBA ve Francii, pracoval ve Švýcarsku a dlouho pobyl v Africe, kde rozvíjel mikrobankovnictví. Stejně ale působil dojmem zvláštního plachého podivína s velmi nezvyklým smíchem. Pobavil ale při zmínce o své přítelkyni. Míša se ho zeptala, zda tu bude s ním. On reagoval: "Co? Ne. Ne. Ne... NE! Ne. NE nenenenene.... Ne."
Míša s pochopením: "Jasně, ne že by nechtěla."
A on: "No já vždycky změním téma hovoru. Hele veverka!" a ukázal ke stropu.
Ani nestačil odejít a už se do dveří drala třetí zájemkyně - to vyděsilo oba, protože si mysleli, že jsou sami jediní. Na pohled opravdu ošklivá Vietnamka nebo Číňanka s předkusem, že by pod ním mohla schovat před deštěm menší děti. Pracuje asi jako sestra v blízké nemocnici a teď platí zjevně jen o něco mín za pokoj čtvrtinových rozměrů několik kilometrů daleko. Byla taková tichounká, nenáročná, trochu ukňučená. Domem byla naprosto unešena a opakovala, že ho chce, že ten pokoj, chce, hrozně moc chce. Citlivě jsem ji vyprovodil ke dveřím a slíbil, že se do týdne ozveme.
Otázka dne tedy zní. Koho? Magora, Podivína nebo Puťku?
Takzvané flatshary, nebo houseshary - sdílení bytu nebo domu, jsou v Anglii naprosto bežné a při cenách místních nemovitostí a velikostech nájmů často jedinou možností jak tady být pod střechou na nějakém rozumnějším místě. Zběžný pohled na hlavní stránky s inzeráty dával naději, že bychom měli snadno sehnat někoho kolem 500 liber měsíčně. Oslovil jsem všechni inzerenty a sám jsem podal inzerát. Abych se vyhnul zbytečnému zklamání žadatelů, tak jsem uvedl, že jsme rodina z Čech, se psem a dvěma dětma. Kromě jedné starší ženské, která to nakonec odmítla se skoro nikdo neozval. Začal jsem nejprve snižovat cenu z 550 až na 450. Když ani to nepomohlo, vrátil jsem cenu na 500, ale uvedl jsem ji jako 115 za týden a upravil jsem inzerát, nejdřív jsem odstranil zmínku, že jsme Češi a podepisoval jsem se jako M. Davis. Poté co jsem zapřel rodinu, děti i psa, se začali zájemci jenom hrnout. První se ozval týpek, co dorazil do Windsoru s divadlem a nabídl 200 za týden přespání. Vše jsme dohodli a dorazil přesně ve smluvený čas - psa se lekl, děti ho překvapily a pochopil, že nejsme místní. Ale pokoj je suprovej, lokalita výborná, takže cvaknul dvě kila, zalezl do pokoje a už tři dny o něm nevíme. Chodí večer hrát divadlo a vrací se kolem jedenácté, proplíží se po schodišti, že to často ani nezjistíme. Snad při odchodu nechá aspoň klíče. První vlaštovku následovala vlna zájemců. Dnes jsme měli tři návštěvy a všichni víceméně naznačili, že by se jim tu líbilo. Ono, když čtete v inzerátu, že nějací imigranti z východní Evropy nabízejí luzný pokoj ve své zemjance s uřvanejma parchantama a krvelačným psem, tak samozřejmě se nejdete ani podívat, ale když nějakej Anglán nabízí prostorný apartmán ve své vilce v centru Windsoru, tak rádi zajdete. Když zjistíte, že pokoj je fakt prostorný s výhledem do zahrady a pravda, jsou tam nějací cizinci, ale mluví anglicky a jsou fajn, děti si šťastně hrajou na zahradě, nebo spí a pes je výstavní krasavec co je radost pohladit, tak začnete přemejšlet. První řekl, že se ozve, ale vypadal nalomeně, druhý řekl, že nám to do zítřka potvrdí, ale že je víceméně rozhodnut a třetí jsme skoro nemohli dostat ven, stále žvatlala něco o tom, že tu chce zůstat. Teď se ale karta obrátila. My si máme vybrat a výběr je to věru pestrý.
Ten první - James, je magor od pohledu. 22ti letej kluk so zjevně umí užívat života. Aktivity: "Football Is My Life, Golf, Snooker Pool, Poker, Xbox Live" Oblíbené filmy: "Transformers, Pulp Fiction, Fight Club, Reservior dogs, Roger Dodger, 40 Year Old Virgin, Sin City" a pár hlášek z facebooku: "Cheers darren fletcher u dirty scottish moaning cunt!" Život s ním by byla asi jízda a občas dost náročná a je otázka, jak by dával děcka.
Půl hodiny po něm dorazil starší menší chlapík. Vypadal jak od popelářů, ale postupně z něj vypadlo, že je Solvency II, Basel II, Risk manager v jedné bance, že studoval MBA ve Francii, pracoval ve Švýcarsku a dlouho pobyl v Africe, kde rozvíjel mikrobankovnictví. Stejně ale působil dojmem zvláštního plachého podivína s velmi nezvyklým smíchem. Pobavil ale při zmínce o své přítelkyni. Míša se ho zeptala, zda tu bude s ním. On reagoval: "Co? Ne. Ne. Ne... NE! Ne. NE nenenenene.... Ne."
Míša s pochopením: "Jasně, ne že by nechtěla."
A on: "No já vždycky změním téma hovoru. Hele veverka!" a ukázal ke stropu.
Ani nestačil odejít a už se do dveří drala třetí zájemkyně - to vyděsilo oba, protože si mysleli, že jsou sami jediní. Na pohled opravdu ošklivá Vietnamka nebo Číňanka s předkusem, že by pod ním mohla schovat před deštěm menší děti. Pracuje asi jako sestra v blízké nemocnici a teď platí zjevně jen o něco mín za pokoj čtvrtinových rozměrů několik kilometrů daleko. Byla taková tichounká, nenáročná, trochu ukňučená. Domem byla naprosto unešena a opakovala, že ho chce, že ten pokoj, chce, hrozně moc chce. Citlivě jsem ji vyprovodil ke dveřím a slíbil, že se do týdne ozveme.
Otázka dne tedy zní. Koho? Magora, Podivína nebo Puťku?
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)